---

Glim se potopil hluboko pod vodu a Annaïg silně pocítila své plíce. Náhle se však otočili a zamířili k hladině, vylétli kousek nad vodu a Annaïg do tváře udeřil studený vítr, dopřála si doušek vzduchu a zase zajela s Glimem pod stříbrnou hladinu. Náhle jí ochromila bolest v noze, cítila jak se jí trhá kůže. Ruce jí začaly sklouzávat z Glimových ramen. Vykřikla, ale z jejích úst vyšli jen bublinky.
Pak najednou zastavili. Glim jí vytáhl na z vody a položil na pevnou zem. Lapala po dechu a z očí jí kanuly slzy bolesti.
„Jsi v pořádku?“
„Myslím že mě to kouslo,“ řekla a v noze cítila silnou bolest.
Glim se na ní podíval. “Pochybuju, kdyby tě to kouslo tak už nemáš nohu, spíš jsi se zranila o útes:“
„Útes?“ řekla a rozhlédla se po okolí.
Neležela na zemi, alespoň teda ne na pevnině. Byli na malém ostrůvku, který vyčníval jen pár palců nad vodu.
„Je moc velký než aby nás sem pronásledoval. Každopádně se zdá že kapitán s tou mořskou havětí nelhal,“ konstatoval Glim
„Vypadá to tak.“
„Takže cestu na pevninu nám teď budou zpříjemňovat žraloci.“
„No, štěstí že krvácím,“ pokusila se o ironii Annaïg.
„Jo, vypadá to že zbytek cesty už nebude taková nuda.“