---

Vzal si Glim její radu k srdci, nebo ho snad chytili? Mohli ho zranit, nebo dokonce zabít. V hlavě jí probíhaly ty nejhorší scénáře. Glim s usekanejma končetinama. Glimova hlava kutálejcí se po podlaze, nebo Glim svázanej řetězama a svržen do moře.
Něco zarachotilo za dveřma, Annaïg se na chvíli zastavilo srdce. Vstala a sevřela pěsti, přestože o pěstním souboji moc nevěděla a vyčkávala.
Dveře se pootevřely a ona zahlédla podlouhlý čenich a za ním pár zapadlých, ještěřích očí.
„Kapitáne, „ řekla ledovým hlasem.
„Jsme na volném moři, nebuď hloupá a nepokoušej se o to. Nezvládneš doplavat na břeh, ne se vší tou mořskou havětí v zádech.
Sklonil hlavu a rozevřel ruce, odhalujíce tak ostré drápy.
„Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel.“ řekl pomalu „ Dopravím tě bezpečně do cíle, ale nikdo nenapadne kapitána, to je zákon.“
„Zákon? A únos není proti zákonu?“
„Tohle není únos, je to přání tvého otce. A ty jsi příliš mladá na to aby jsi mohla odporovat jeho vůli, určitě né v situaci jako je tato. Takže je pro tebe nejlepší se podřídit.“
Kapitán se ani slůvkem nezmínil o Glimovi ale Annaïg se ho bála zaptat.
Uvolnila pěsti. „Dobře, takže se teď můžu pohybovat po lodi?“
„ V rámci možností.“
„Výborně.“
Protáhla se kolem kapitána do haly a vyběhla po schodech na palubu.
Za jejími zády se vlnily plachty. Od pobřeží vál silný vítr a příď brázdila hladkou hladinu moře, kterou osvětlovali dva měsíce a dávali jí stříbro-bronzovou barvu. Na chvíli její strach ustoupil přívalu radosti a krásy, vypadalo to na slibné dobrodružství. Přes moře mířila do císařstvý jak vždycky chtěla. Jedinej, poslední a nejlepší dárek od jejího otce.
Rukama se opřela o zábradlí na přídi a rozhlédla se po vodní hladině. Pluli na jih, vyplouvali ze zálivu, poté se loď otočí na západ podél pobřeží Black marshe a nakonec, až dosáhnou Topalského moře, poplujou na sever.
Nebo mohla skočit do vody a plavat na západ, kde se pevnina jevila být nejblíže a s větší dávkou štěstí, než by si vůbec zasloužila by mohla doplavat až na pevninu. Ale stejně by to do Lilmothu nestihla včas. To město, nebo co to vůbec bylo, mělo dorazit tohle ráno.
„Zadrž dech,“ zašeptal náhle někdo za ní a přehodil jí přes zábradlí do vody. Když se vzpamatovala, okamžitě se ohnala po útočníkovi ve snaze dostat se po jeho hlavě nad hladinu, ale marně. Silná ruka přikryla její obličej, ještě předtím než se vůbec pokusila vykřiknout. Naneštěstí byla stále pod vodou a silnými impulsy se snažila doplavat na hladinu. Věděla že se nesmí nadechnout, ale po chvíli se o to stejně pokusila.
Ale i přestože chtěla, se jí to nepodařilo.
Když se vzbudila, kolem foukal vítr a za zády slyšela onen hlas.
„Buď potichu,“ řekl. „ Jsme za nima, ale někdo by nás mohl zpozorovat.“
„Glime?“
„Ano.“
„Zachraňuješ mě, nebo se mě snažíš zabít?“
„Sám si ani nejsem jistej.“
„Kapitán mluvil o nějaké mořské havěti.“
„To je dost možný,“ odpověděl zezadu Glim. „Teď ti řeknu jak to uděláme. Drž se mě pevně, nesnaž se kopat nebo nějak pomáhat, nech mě prostě plavat za nás oba. Snaž se držet hlavu pod hladinou, budu plavat dost blízko u hladiny na to aby si se mohla vynořit a nadechnout, když budeš potřebovat. Dobře?“
„Dobře.“
„Tak jdeme na to.“
Glim začal plavat a když našel tempo, které mu vyhovovalo i s člověkem na zádech, letěli vodou jako šíp. Na zemi byl Glim silný, ale podvodou byl takřka nepřemožitelný, jako krokodýl, nebo delfín. Po několika panických zazmatkování, našla Annaïg rytmus ve kterém se nadechovala a sladila se s Glimem. Nikdy nebyla dobrý plavec a moře se jí vždy zdálo nepřátelské, ale teď si cestu užívala, připadala si skoro jako jeho součást moře.
To trvalo jen do chvíle kdy Glim prudce změnil směr a Annaïg se ho málem pustila. Zalapala po dechu a pořádně se napila vody.
Poté jí voda uděřila do obličeje. Glim dokonce ještě zrychlil, prohýbal se a otáčel, rozrážejíce vodu. Když na chvíli otevřela pod vodou oči, uviděla ve světle měsíce nejasný tvar. Vypadalo to jako krokodýl, ale s ploutvema místo nohou.
A bylo to mnohem větší.