---

Lehký deštík začal padat na blátem pokrytou cestu, jakmile Glim prošel pod popraskanou, rozpadající se vápenatou klenbou, která kdysi značila hranice Císařské čtvrti. Skočil a otočil se. Na pokraji jeho dohledu se něco třepotalo, ale to, co viděl, nebyl Veninotapír nebo Krvemůra. Trvalo mu chvíli, než si přebral, že je to Annaïgin kovový ptáček, Vrk.
Musí být opravdu podrážděná, pomyslel si. Jen vzácně použije Vrka.
Odfoukl několik kapek vody, které se nashromáždily v nose a otevřel na medailonku malý poklop, který chránil zrcátko.
Jenže nenašel Annaïg dívat se na něj. Byla tam tma, což znamenalo, že medailon byl uzavřen.
Ale vydával slabé zvuky.
Přitiskl ptáčka blíže k uchu. Zprvu moc neslyšel––oddechování, tlumené hlasy dvou mužů. Ale muž náhle zahulákal a vykřikla žena.
Znal ten výkřik, znal ho jako svůj vlastní, byla to Annaïg.
„Zpátky, holka!“ zahřměl chraplavý hlas.
„Stačí říct otci, že jsi mě dopravil na loď!“ slyšel řvát Annaïg. „Nikdy nepozná rozdíl.“
„Možná že ne,“ zavrčel drsný hlas. „Ale já jo, jasný? Takže deš na loď.“
Annaïg pak vypustila řetězec kleteb, některé z nich téměř jistě vznikly v tu chvíli, protože je Hlupík-Glim nikdy před tím neslyšel, a že jich slyšel hodně, všechny z jejího arzenálu nadávek a frází. Nebo si myslel, že zná.
S vrčením se otočil a spustil se zpátky, směrem k přístavu. Vypadalo to, že Annaïgin otec něco věděl, něco tak špatného, že by unesl vlastní dceru, aby ji dostal z města.
No, to bylo skvělý. Teď se cítil mnohem hůř.
Rozběhl se.