#29
Za dvojkřídlými dveřmi mě čekaly další dveře. Kulaté, mohutné, ze zčernalého kovu- prostě neprostupné. Zámek tvořilo několik okruží, zdobených reliéfy. Klíčem je spár, to jsem věděl, ale když jsem ho použil a pokoušel s ním bozivíjak kroutit, nevedlo to k užitku. Tak jsem si sedl k denníku mrtvého dunmera. Absolutně jsem mu nerozuměl. Nejen, že nebyl psán imperiálkou, ale navíc i dunmersky, jak jsem předpokládal. Ovšem, obrázky jsou interraciální. Dunmer byl možná zrádná svině, ale byl perfekcionista. Díky tomu jsem dveře hladce otevřel. No, hladce... Okruží pěkně skřípala a chtělo to o de mě plnou sílu, abych jimi otočil.
Za dveřmi mě očekávala prostorná krypta, vyrubaná ve skále. Když jsem vykročil do prostoru osvětleného pochodní, našel jem několik misek s proschlým dřevem. Zažehl jsem je a mohl se konečně pořádně rozhlédnout. Za tisíciletí si říčka prohlodala cestu i sem, na konci stálo schodiště a na něm sarkofág- místo odpočinku dávného vládce. A určitě i místo uložení pokladu, včetně Dračího kamene. Vykročil jsem naproti. Kdyby mi v té chvíli sloužil zdravý rozum, neudělal bych to. Ale asi jsem byl v tu chvíli umanut přechodným pominutím smyslů.
Když jsem odtlačoval těžké víko sarkofágu, přiletěla drtivá rána. Tak drtivá, až se mi oko zalilo krví a já sedl na zadek. To jsem mohl čekat.
Král, kterému nepomohli jeho válečníci, se rozhodů bránit své poklady sám. Vystupoval ze sarkofágu skoro komicky- jako opilec, který uprostřed noci musí na hnojiště, ale nic mu to neubíralo na děsivosti. Vypadal skoro jako živý- dlouhé zlaté vlasy a vous za ním vlály v nepřirpzeném vichru, v očích mu plál modrý plamen a jedině vysušená tvář s pergamenovitou, hnědou kůží prozrazovalo, že jde o mrtvolu. V pravici třímal dlouhý meč, tělo mu kryla honosná zbroj. Ani jedno z toho nevypadalo nikterak dotčené časem. Král na nic nečekal a zaútočil.
To už jsčem byl ale na nohou. Odrazil jsem jeho čepel svou a vyrazil do protiútoku. Ovšem, málem mě to stálo život. Král můj meč odrazil a jeho meč hladce projel zbrojí. Naštěstí mě jen řízl nad ramenem. Kdyby to byl živý bojovník, ne mrtvák, prořízl by mi krk. Paríroval jsem jeho další sek a pokusil se zaútočit na slabé místo jeho brnění- na paži. Bravůrně mě odrazil. Stíny se komíhaly, jak jsme šermovali. Výpad stíhal výpad, kryt stíhal kryt. Co se týče zručnosti, byli jsme víceméně rovnocenní protivníci, možná jsem měl i trochu navrch, ale na jeho straně byla neúnavnost a odolnost. Jeho čepel hladce prorážela moje brnění a jen díky svému umu a nezapomenutelné porci štěstí jsem nebyl vážněji raněn. Naproti tomu, moje rány mrtváka ani nezpomalily. Navíc jsem viděl jen na jedno oko. Druhé bylo zalité otokem a pomalu zasychající krví. Kdybych nebyl stále pod vlivem morrovindského dryjáku, asi bych podlehl. I přes jeho posilující působení mi čepel totiž přišla těžší a těžší, blýskavá hradba vířící oceli řídla a moje výpady se zpomalovaly. Zato mrtvý král, jakoby ještě znásobil své úsilí.
Ne, neumřu tady. Tady ne. Umřu až pod sluncem a na čerstvém vzduchu. Ne v nějaké zatuchlé kobce, rukou tisícileté mršiny... Až umřu, čestnou stráž nade mnou podrží modříny a vlci budou moji funebráci. Ne kamenné sloupy. Ne tady ne!
"Chcípni, ty zku*rvysynu!" zařval jsem a zaútočil. Podařilo se mi odklonit králův meč do strany. Vrazil jsem mu čepel do žaludku. Nijak zvlášť to nepomohlo. Kdyby se alespoň zasmál, prohodil nějakou poznámku... ale on jen sekl, se strojovou zarputilostí bojoval dál. Stihl jsem uhnout, jinak by se mi nabroušená ocel zakousla hluboko pod žebra. Využil jsem toho, že králova čepel byla daleko od mé a ťal na hlavu. Pomalu, příliš pomalu. Ostří narazilo na ostří a opět jsem uslyšel zvuk lámaného kovu... Tentokrát to ovšem byla ocel v mé ruce, co nevydrželo. V ruce jsem držel jen pahýl meče, dlouhý tak stopu. Zoufalý, z posledních sil, jsem bodl rozeklaným koncem proti králi. A torzo čepele prošlo. Jako pěst bohů, nezastavitelné a smrtící, zasáhlo krále přímo pod bradu. Přeťalo hrtan a nezadržitelně i krční páteř. Král konečně natrvalo zemřel.
Chcala ze mě krev. Na tváři jsem měl další šlinc a musel jsem udělat další. Posadil jsem se na sarkofág, vytáhl dýku a prořízl si otok pod okem. Za pár týdnů ve Skyrimu jsem chytil víc jizev, než za deset let v legiích. Když tak přemýšlím, tak se budu opravdu všem dámám líbit...
Měl jsem toho dost, ale napil jsem se ještě kvavého vína. Mimoděk jsem si vzpoměl na vojáky, kteří šňupali skoomu a pak umírali na totální vyčerpání. Rozhodl jsem se na to vykašlat.
Opět se dostavila iluze síly. Prohlédl jsem proto kryptu. V sarkofágu jsem opravdu našel malou čedičovou tabulku. A konečně také zlato. Nebylo ho moc, většina šperků byla ze železa, ale přesto jsem našel dost aby mi to zaplatilo cestu. Když jsem nacpal zlato do brašny, prohlédl jsem meč, který používal král.
Nádherná čepel. Dlouhá, o něco delší než běžná nordská čepel, i když o trochu užší. Na čepeli byly vytepány oblíbené nordské ornamenty. Jílec byl obvyklý, snad záštita byla trochu menší. Za to samotný jílec se dal chytit oběma rukama. Na čepeli nebyl jediný škrábanec, ač se mnou král bojoval dobře čtvrt hodiny. Ozbrojil jsem se tedy touto čepelí, pořádně se znovu napil a vyrazil pryč.