Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Tak další denník. Koniaashův.

Přidal koniaash dne 28.05.2012 14:21
#27

Hnán spravedlivým hněvem a bržděn strachem o své kosti jsem doklusal na místo, odkud bylo vidět světlo. To musel zapálit dunmer. Že už by byl u cíle? No na tom teď nesešlo. Postupoval jsem pomalu dál. Pochodeň jsem odložil v jednom z četných výklenků, aby mě náhodou neprozradila.
Místnost, ve které hořel oheň byla krypta. A teď měla jednoho nájemníka navíc. Dunmerova hlava, oddělená sekem od těla ležela v koutě, tělo uprostřed, Hned vedle velkého kulatého podstavce s hořícím ohněm. Díky němu jsem si mohl místnost dobře prohlédnout. Nebyla ničím zajímavá- pokud nepočítáte mezi zajímavosti spoustu výklenků s mumiemi. Nikdy jsem moc nevěřil na oživlé mrtvé, ať známí a spolubojovníci říkali co chtěli, ale tady mi nic jiného nevycházelo. Mrtvý elf stále ještě v ruce svíral svůj sekáč a jehu hlavu oddělilo jednoznačně ostří. Jedna a jedna jsou dvě. Teď jsem musel postupovat opatrně.
Připlížil jsem se k zabitému zrádci co nejtišeji a prohlédl si jeho tělo pořádně. Ano. Jistá rána vedená těžkým, byť tupým ostřím. Ostřím, které věky leží vedle mrtvého. Pak jsem mu, věren vojenským zvyklostem, prošacoval kapsy a tlumok. Hledal jsem nejlépe onen klíč. Našel jsem jen pár šperháků, ale ty mi byli k ničemu, beztak s nimi neumím zacházet. Zato kožená lahvice u elfova opasku mě zaujala. S nedůvěrou, kterou do mě zasel onen zelený blivajz, jsem ji opatrně odšpuntoval a přivoněl. A usmál se. Krvavé víno... No ono to ve skutečnosti není víno, ale destilát z několika druhů morrowindských rostlin. Nejen že je to silná kořalka, ale má i povzbuzující účinky na... No na všechno možné, ale odstraňuje únavu a zbystřuje smysly. A nemyslím, že bych tady potřeboval ty "další" věci, které povzbuzuje. Tak přece je spravedlnost na světě, pomyslel jsem si. Kvůli tobě grázle, jsem přišel o svůj truňk, posloužím si tvým... Přivázal jsem si lahvici k opasu. A hrabal dál. Elfův denník- teď není čas ho číst, ale s sbebou. Klíč pořád nikde. Našel jsem několik drobných mincí, prohlédl si elfův tesák ( tak vhodný na sekání bodláků ) a sáhl do batohu. Kromě několika odporných specialit dunmerské kuchyně jsem nahmatal něco těžkého zabaleného v elfově náhradní košili. Rozbalil jsem to. Byl to dračí spár, o trochu menší než moje ruka, zdobený řezbou. Vypadal jako zlatý, ale o tom jsem vážně pochyboval. byl by totiž mnohem těžší. V tom my to došlo. Obchod ve Vorařově se jmenoval "U pařátu"- tohle musel elf ukrást a tohle musel taky být onen slavný klíč. Strčil jsem ho do torny.
Něco mě varovalo. Možná zašustění, možná zapraskání, možná jen pocit. Důležité bylo, že jsem již stál v nízkém střehu, když se první mrtvola začala zvedat.
Za živa to musel být pořádný chlap. Byl vyšší než já. Oblečen byl do hadrů a zbroje zelené měděnou rzí. Též jeho meč byla těžká bronzová zbraň s listovitou čepelí. Pod přilbicí mu v očních důlcích zářil nepřirozený bledý oheň, bradu stále ještě pokrýval vous. Jako na pokyn náčelníka se začalo zvedat i pár dalších. Na chvíli jsem byl úplně ochromený hrůzou. Naštěstí mé instinkty válečníka moudře přejaly vládu od rozumu, jako zkušený kormidelník převezme velení od bezradného kapitána. A stejně jako onen kormidelník zachránil loď, instinkt i mě zachránil od neslavného, krutého konce.
Půlobrat a sek. Useklá ruka rotuje vzduchem. Kopanec pod koleno. Rána přes přilbu. Tak! A ještě jedna. Doleva, bodnout...pozor, za mnou, odrazit bronzovou zbraň, kov se láme, švih! Správně. Ocel víří vzduchem. Zásah do ramene, levačka zabrněla, ale nevadí, kroužky snad drží. Odpovědět bodnutím přímo do průzoru. Dorazit na zemi. Poslední dva. Útok na pravého, toho se sekerou. Rána zklouzla po plechu. Uhnout druhému. Seknout znovu, zásah! Mrtvák se kácí. Otočka, rána levou pěstí přímo do hledí. Vrávorá, výborně. Seknout do kříže. Zleva na lopatku, vytáhnout řezem a pak zespoda pod pravou paži. Hotovo.
Když jsem pozabíjel mrtváky, konečně jsem si zase začal uvědomovat okolí- tunelové vidění zmizelo. Sejmul jsem si přilbu a otřel čelo. Zpod levého kroužkovéko rukávu vytékala krev a pomalu barvila rukáv košile na rudo. Pomalu. To znamená, že rána je spíš nehluboká. Pro jistotu jsem to ale překontroloval. Ano. Jen prasklé jelito. Díky bohům, že dali skyrimským kovářům do rukou takovou zručnost a zejména takovou ocel! Potřel jsem ránu mastí od mága. Za chvíli jsem již cítil nepříjemné štípání, které ale značilo, že začíná zabírat. Procvičil jsem levačku. Nesmí ztuhnout. Bojuji sice pravou, ale druhou ruku potřebuje šermíř k udržování rovnováhy. Vlastně, uvědomil jsem si, nebyli mrtví nijak nebezpeční protivníci. Možná měli sílu, ale přesnosti a zejména obratnosti živého válečníka se nemohli rovnat ani za mák. Možná mají za ta staletí trochu přeleželé kosti, zachechtal jsem se. Když odezní lidský strach z nepřirozeného, dají se prostě zmasakrovat. Jediné nebezpečné na nich je, že i se zraněním, které by smrtelníka poslalo k zemi, jako uťatá končetina, probodlé břicho nebo přeřízlá tepna bojují dál. Nemá smysl pokoušet se tedy o nějaké šermířské finesy. Je nutné je prostě rozsekat. Uložil jsem si to do paměti. další věc, které jsem si všiml, že mrtvé nevzbudil oheň nebo hluk. Reagovali prostě na mou přítomnost. Toho se dalo využít přinejmenším tak, že nebudu muset postupovat dál po tmě. Ocílkou jsem zhruba přebrousil meč, který dostal tenhle den více než zabrat, vrátil se pro louč a pokračoval podzemím.
Za nedlouho jsem zjistil, že s mrtváky není zapotřebí nijak zvlášť bojovat. Opravdu neviděli v našem slova smyslu a dosah jejich vnímání byl značně omezen. Zvlášť když (ne)klidně leželi ve svých hrobech. Při troše opatrnosti se jim dalo prostě vyhnout. Samozřejmě, ne vždy, ale to vyřešilo pár ran mečem. Vlastně, za celou dobu prolézání tohoto patra chodeb jsem měl problémy už jen jednou. Nevšiml jsem si mrtváka za rohem a náš boj přilákal několik dalších. Nakonec jsem se bránil v rohu proti zle dotírajícím nemrtvým bez možnosti ústupu. Ale i z toho jsem se dostal jen s pár modřinami a povrchovými ranami. Dílem to bylo tím, že se jejich staré, zarezlé, bronzové zbraně lámaly o mou čepel a oni pak dotírali jen pařáty. A ty zbrojí prostě neprojdou. Dále jsem při svých studiiních rychlopitvách mrtváků přišel na to, že nemá smysl se je pokoušešt překvapit- když se dostanete do jejich blízkosti prostě o vás vědí. Naštěstí se málokdy stihnou otočit včas, takže je možno jim rozpoltit hlavu, nebo přeseknout páteř, což byla nejjistější cesta k jejich likvidaci. Už na pobitých nemrtvých jsem vyzkoušel i to že rádi a dobře hoří. Příště si připravím pár lahví lampového oleje a to se teprv zasmějou. Ale holá lebka vlastně má úsměv od ucha k uchu pořád, když o tom tak přemýšlím.
Tento studijní výlet, občas proložený nějakým tím průzkumem urny, nebo staré truhlice, ve kterých vesměs nebylo nic užitečného, jsem postupoval podzemím. Určitý úsměv ve mě vyvolala hromada slitků zrezlého železa, hlídané jako největší poklad rovnou pěti mrtvými. Možná byli staří nordi dobrými staviteli a neohroženými válečníky, ale ve zpracování rud se ještě měli co učit. Bohužel, vstup níže, nebo něco co by ho připomínalo nikde.
Po nějaké době bloudění po podzemí jsem ucítil čerstvý vzduch. Byl jako polibek dávno ztracené milenky. Po zatuchlých katakombách hotový elixír.
Tak jsem se za tím vzduchem vydal. Když už nic, tak si trochu odpočinu v čerstvém povětří. Bohové věděli, že jsem to potřeboval.
Za chvíli jsem uviděl i jasné denní světlo. Úplně bolelo do očí. Vycházelo z průrvy, vycházející až na povrch a vedoucí dále dolů, do hloubky, kde ozařovalo koryto podzemní řeky, jejíž hukot se rozléhal, až zaléhaly uši. Kolem na skalních stěnách visely rampouchy- chladný vzduch vždy klesá dolů- a jen rychlost proudu zabraňoval řece zmrznout. Až teď jsem si uvědomil, jak se moje tělo přizpůsobilo relativnímu teplu v tunelech. Ovšem to byla malá daň za světlo a vzduch. A proti chladu máme lék. Pohodlně jsem si sedl na svůj plášt, snědl pár sucharů a sušeného masa a bohatýrsky to zapil dunmerovým mokem. Hned mi bylo, jako by mi žilami protékal oheň. V tom dobrém slova smyslu. Hlava mi přišla sice trochu nepřirozeně lehká, jako v počínající opilosti, ale přesto se mi zdálo, že vše vidím jasněji, slyším zřetelněji a vůně sněhu a ledu je pronikavější. Podezřelého tlaku v kalhotech jsem se rozhodl si nevšímat. Tak jsem chvíli odpočíval. A je možné že mi to zpropadené víno zachránilo život. V průzračném vzduchu jsem totiž ucítil něco, co tam předtím rozhodně nebylo. Pižmový, zvířecí pach. Už jsem ho cítil. Ano. Určitě tak smrděl ten troll, co jsem se s ním musel potýkat cestou k mohyle. Okamžitě jsem schoval vše do torny a mrskl jsem sebou na břicho s rychlostí pstruha. Asi za to mohla nepřirozená odvaha, nebo snad nerozvážnost, vyvolaná krvavým vínem, ale neutekl jsem dál do chodeb. Zůstal jsem ležet na srázu, abych viděl co bude troll dělat. A za chvíli jsem se dočkal.
Jeho mohutná postava se vykolébala z trhliny na dně rokle. Vypadal vlastně celkem mírumilovně. Troll se rozhlédl, začichal... a mě se sevřelo srdce... A začal v poklidu nabírat hrstí vodu a upíjet. Když se dostatečně napojil, označkoval kámen poblíž ostře páchnoucí močí a vkolébal se zase do své trhliny a pak bozivíkam.
Pokud chceš pokračovat, musím dolů. No tak do toho. Dolů, k trollímu napajedlu se dalo dostat docela pohodlně po vyčnívajících kamenech, ale určitě byly zledovatělé a já neměl žádnou chuť, aby tady troll kromě obvyklého pití našel i kus pěkně mraženého Koniaashe. Proto mi sestup, komplikovaný absencí lana, zabral skoro hodinu. Nakonec jsem se ale dostal dolů bez nehody, ač pěkně rozklepaný.
Moje obavy, že se dál budu muset vydat trollí jeskyní se naštěstí nepotvrdily. Od napajedla vedla ještě jedna cesta- přírodní jeskyně. Když jsem nakoukl dovnitř uviděl jsem rozlehlou komoru a v ní jako starého známého roztrhaného mrtváka. To byla asi trollova práce. Tak tedy, mrtvák musel přijít odsud. Za chvíli jsem již zas poznával práci starých nordů a za několik dalších chvilek jsem nalezl i to co jsem hledal- mohutné dvojkřídlé dveře a za nimi cestu dál.

Upravil/a koniaash dne 28.05.2012 14:30