---

Děkuji vám za vaše kladné ohlasy ;) Celkem mě to psaní baví a už mám i připravenej celý děj.

______________________________________


Kapitola 5

„Zdravím tě Raegare, co pro tebe mohu udělat chlapče?“ uvítal mě arcimág Aren ve svých komnatách.
„Jdu si s vámi promluvit o jedné neodkladné záležitosti mistře,“ odpověděl jsem.
„Ale, že by ses už konečně rozhodl ukončit studium a zkusit uplatnit své magické schopnosti v širém světě?“ zeptal se mě arcimág s úsměvem.
Po tomhle prohlášení jsem nevěděl co říct a jen jsem zíral s otevřenou pusou. Arcimág se usmál ještě víc a pokračoval.
„Už celý poslední rok jsem čekal kdy za mnou s tím přijdeš. O ostatních mistrů často slýchávám že oni už tě ani neučí v pravém slova smyslu, spíš tě jen tak pozorují jak cvičíš. Ještě tak půl roku a možná bych ti už téma ukončení studia předhodil sám,“ úsměv arcimága byl teď ještě širší.
„Co ses mohl naučit tady mezi těmito zdmi, to ses už naučil, zbytek musíš najít sám. Nezapomeň ale, že pro mága pravé učení nikdy nekončí.“
„Hmm, tedy ano, jdu za vámi kvůli tomu mistře“, zmohl jsem se konečně na odpověď.
„Výborně, jistě víš, jak slavnostní vyřazení studenta probíhá“, zvážněl arcimág. „Proběhne malá oslava na tvou počest a budeš považován za plnohodnotného mága, už ne za studenta, ale za našeho kolegu. Nikdo tě odtud nebude vyhánět, ale moje upřímná rada je aby ses vydal aspoň na čas cestovat a zjistil jak nejlépe své schopnosti uplatníš ve svém životě.“
„Mám už svůj plán mistře,“ řekl jsem zamyšleně. „Vrátím se na čas do Falkreathu.“
„Ach ano, tvůj domov, že?“ odvětil arcimág. „No, budeš nám tu chybět Raegare, kdykoliv budeš chtít, univerzita tě uvítá zpět.“

Dva dny po mém rozhovoru s arcimágem se konala moje vyřazovací hostina. Většinu těch dvou dní jsem strávil balením různých věcí co by se mi po cestě mohli hodit. Teplé oblečení a obuv, různé lektvary, zvláště ty co dokázali vyléčit nákazy nebo jedy na které magie obnovy nestačila. Zabalil jsem si i polní stan a silnou pokrývku, měl jsem sice v planu noci trávit v krčmách, kterých bylo po cestě spousta, ale jeden nikdy neví co ho na cestě potká. Také jsem zkoumal jednu knihu z knihovny a hledal článek o Moetrii. Našel jsem její popis i lektvary na které se používá, ale nic co vysvětlovalo spojitost s tím, o čem psal Varius.
Když jsem se vrátil z kuchyně, kde jsem si byl pro zásoby sušeného masa a malý ocelový kotlík na vaření, našel jsem ve svém pokoji na posteli položený hedvábný balíček se vzkazem. Vzkaz byl krátký: Snad ti padne.
Rozdělal jsem ho a zalapal po dechu. Uvnitř bylá překrásná cestovní róba v temně modré barvě a na ramenech a hrudi vyzdobena ornamenty šité stříbrnou nití.
Hned jsem si ji vyzkoušel a padla mi dokonale. Vzal jsem si k ni svoje vysoké kožené boty co jsem koupil od obchodníka v Ledohradu a kožené rukavice.
Magickými smysly jsem poznal že róba je očarovaná. Rozpoznal jsem hned několik druhů očarování. Poskytovala nositeli zvýšenou ochranu proti zbraním, mít ji na sobě bylo jako mít na sobě tvrzenou koženou zbroj. Další očarování zvyšovalo nositelovu koncentraci a sílu seslaných kouzel. Bylo mi jasné, že s touhle róbou budu schopen sesílat kouzla rychleji a s lepším účinkem. Poslední očarování co jsem byl schopen rozeznat, byla odolnost proti živlům. V chladném podnebí Skyrimu se mi obzvlášť odolnost proti mrazu dobře hodila. Byl to vskutku královský dar.

Hostina bylá báječná. Spousty jídla, pití a zábavy. Přátelé a kolegové mi blahopřáli a přáli štěstí do budoucna. Když mě arcimág Aren viděl v nové robě, poznamenal jen: „Padne ti dokonale.“
Při hostině jsem měl tu čest sedět u užšího čela stolu, kde seděli mistři, ostatní studenti seděli po zbývajících třech stranách stolu.
Hodovali jsme, smáli se a bavili skoro do půlnoci, než mistři studenty konečně zahnali do postelí.
Já jsem jim pak zdědil své rozhodnutí odejít hned další den za úsvitu. Popřáli mi šťastnou cestu a dali pár posledních rad do budoucna. Přeci jen, stále to byli moji učitelé.


Za úsvitu jsem se vydal na cestu. Bylo to těžké opouštět místo kde jsem byl doma tak dlouho, ale slíbil jsem si, že se sem brzy vrátím.
Mimo univerzitu nebyly mágové moc oblíbení, tak jsem přes sebe hodil cestovní plášť, který z většiny zakryl mou róbu. Stále jsem měl dost zlata po otci, během studia jsem za nic neutrácel, tak jsem si v Ledohradu koupil silného koně. Chvíli mi trvalo si připomenout jízdu na koni. Pomalu, ale jistě jsem vyrazil ke svému prvnímu cíli, malé osadě, několik desítek kilometrů jižně od Ledohradu. Počasí nebylo špatné, nesněžilo a jelo se rychle a jistě. Cesta byla bez větších obtíží, narazil jsem na malou smečku vlků a měl jsem co dělat abych se udržel na koni, který se začal plašit, ale stačilo malé kouzlo abych vlky zahnal pryč. Do vesničky pojmenované Kamenná hláska jsem dorazil asi dvě hodiny před setměním. Vesnička to byla opravdu malá, šest malých domků s políčky a uprostřed patrový hostinec. Zaplatil jsem za ustájení a napojení koně a šel dovnitř.
Bylo tam příjemné teplo, hezky praskající krb a asi tucet hostů. Vybral jsem si stůl v rohu hostince a posadil se. Netrvalo to dlouho a přikolébal se statný hostinský.
„Čím vám posloužím mladý pane?“
„Teplým jídlem a pitím,“ objednal jsem si. „Rád bych tu zůstal přes noc, takže bych si taky rád pronajal pokoj, máte-li volný.“
„Máme, máme,“ přikyvoval hostinský. „Za jídlo, pití a pokoj to děla patnáct zlatých. Když ale zaplatíte dvacet, ráno na vás bude čekat teplá snídaně.“
Vyskládal jsem na stůl dvacet zlatých a hostinský s úklonou odešel. Já měl tak čas se podívat po ostatních hostech. Většinou to nejspíš byli místní farmáři, ale byli tam i dva ozbrojení, kteří byli nejspíš podobně jako já na cestách.
Za chvilku se hostinský vrátil s talířem fazolí a medovinou. Najedl jsem se, poděkoval hostinskému a nechal se zavést do svého pokoje. Byla to malá místnost s dřevěnou postelí, stolkem a zamykatelnou truhlou na věci. Odložil jsem si, zalehl a téměř hned usnul.

Vzbudil mě pronikavý ženský křik. Rychle jsem vstal a snažil se zorientovat. Nemohlo byt více jak tři hodiny po půlnoci. Venku bylo slyšet další křik a poté i hlasy lidí co se vzbudili a šli se podívat co se stalo. Rychle jsem se oblékl a vyběhl ven. V hostinci nikdo nebyl, všichni byli už venku.
Vyrazil jsem ven a zamířil k malému davu co se seběhl u jednoho domu na okraji vesnice. Ženy zaháněli děti zpět do domů. Když jsem viděl, kolem čeho tam všichni stojí, málem se mi zastavilo srdce. Na zemi ležela v kaluži krve malé dívenka, nemohlo jí být více než deset let. Vypadalo to, že jí zabil zásah sekerou vedený zezhora přes klíční kost.
Vedle ní klečela žena se šípem zabodnutým zezadu do ramene, svírala dívenku v náručí a plakala smutkem i bolestí. Všichni kolem si vzrušeně neco šeptali, ale nikdo se neměl k tomu něco udělat.
„Ustupte a nestůjte tu jak kdybyste vybírali ovci ke koupi,“ zabručel statný mladý muž, jeden z těch ozbrojených kterého jsem viděl v hostinci. Teď měl po ruce velkou válečnou sekeru a pořád si prohlížel okolí a hledal nepřátele.
„Pojďte, té už není pomoci a vy jste taky zraněná,“ řekl ženě klečící na zemi a snažil se jí její dceru vzít aby ji mohl odvést a ošetřit její zranění.
Žena se mu bez ohledu na bolest vytrhla a odmítala dívku pustit. Přispěchal jsem mu na pomoc a společně jsme ji odnesli od hrůzné scény.
„Prohlédl jsem okolí, nikde ani stopa po útočnících,“ řekl když jsme ženu pokládali na stůl v hostinci. Vesničane se tlačili dovnitř, aby náhodou o něco nepřišli.
„Co s ní chcete dělat,“ řekl podezřívavě jeden farmářů.
„Zachránit jí život, než bude pozdě,“ odbyl ho mladý válečník.
Podíval se na mě: „Šíp je hluboko, ale musíme ho vyndat. Dokážeš pak to zranění zahojit mágu?“
Takže tedy poznal co jsem zač. Nikdy jsem takovou ránu neléčil, ale věřil jsem že to dokážu. Přikývl jsem.
Ženě dal do úst kapesník, chytl ji pevně do náručí a začal šíp vyndávat. Žena to nevydržela a omdlela bolestí. Šíp byl za chvíli venku a z rány se proudem valila krev.
„Rychle mágu, nebo vykrvácí,“ pobízel mě.
Přiložil jsem ruce nad ránu a začal splétat kouzlo. Nad ránou se objevila zlatá záře a krvácení pomalu ustalo. Zpřetrhané svalstvo se opět spojilo a kůže se zacelila. Za chvíli zmizela i jizva.
Kolem se ozvaly překvapené hlasy farmářů a i mladému bojovníkovi vyklouzlo z úst tiché páni.
Kouzlo to bylo složité a cítil jsem jak mě vyčerpalo. Ale žena byla zachráněna. Za pár minut otevřela oči. Zdála se dezorientovaná a chvíli trvalo než se vzpamatovala. Farmáři ji hned zahrnuly proudem otázek.
„Mlčte,“ okřikl jsem je. „Rána je vyléčená, ale stejně potřebuje klid na lůžku.“
Avšak i muž co jí vyndal šíp měl otázky. „Co se stalo madam? Kdo to byl?“
„Elina je mrtvá!“ začala žena, uvědomujíc si co se stalo. „A odvlekli Ismara a Inuse.“
„Kdo?“ naléhal mladý muž.
„Falmerové,“ začala žena opět plakat. „Falmerové mi odvlekli děti!“

______________________________________