The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal hRDLA dne 10.04.2012 22:34

Den 12
Probudil jsem se v kamenném pokoji, který jsem si včera pronajal, v hospodě jejíž název měl co dočinění se stříbrem a krví. Vydal jsem se na tržiště, abych se opatřil něco dobrého k snědku, jelikož v hospodě vařili opravdu hrozně. Podle mě vařená krysa opravdu není jídlo.

Na tržišti šlo vše dobře, dokonce jsem i usmlouval levnější zelí. Jenže ani ne o minutu později se vše zvrtlo. Ozval se ženský výkřik, tak jsem se ohlédl a uviděl jsem nějakého šílence, jak právě zapíchl ženu, která zde nakupovala. Neváhal jsem ani chvíli, vytasil svůj ocelový meč a rozsekal jsem toho vraha na plátky tenčí, než je vrstva prachu na Králově koruně (a ta musí být hodně čistá). Stráže to nijak nepřekvapilo, že jsem chopil spravedlnost do vlastních rukou, naopak mi ještě poděkovali. To ovšem té mrtvé ženě už nepomůže.

Když jsem odcházel z tržiště, tak si mě odchytil nějaký ,,ušáček“, že prý mi něco vypadlo z kapsy. Jenže já kapsy nemám… Něco mi na tom nesedělo, ale on mi prostě vnutil nějaký kus papíru.
Na tom kapesníku stálo, že se s ním mám potkat ve svatyni Thalose. Nevím, nevím, ,,ušáčkům“ se nedá věřit, i když tam možná někdy zajdu. Raději jsem se vrátil do hospody, pořádně jsem se najedl a napil a vyrazil jsem na prohlídku městem.

Markarth je velice velké a staré město, ve kterém je i dokonce stříbrný důl ve formě vězení (vězni si odpykávají trest tím, že těží stříbro). Lidé ho osídlili nevím kdy, ale před nimi tu žili Dwemeři (dávno ztracený druh ,,ušoplesků“), kteří si libovali v podzemí, kamenech a všemožných strojích. Jarl sídlil ve veliké síni vykutané do hory.

U jednoho domu mě však po chvíli zastavil nějaký muž v kápi s palcátem u opasku. A to bych nebyl ve Skyrimu, aby se mě onen muž nezeptal, jestli mu nepomůžu. No, takhle to neformuloval – udělal to chytřeji. Stál před jedním domem, který by měl být podle místních opuštěný. Zeptal se mě, jestli jsem někoho neviděl tam vejít, jak bych mohl? Jsem tu nový. Prý, že je Stendarrův bdící – nějaký spolek, který bojuje s daedrami (jedině dobře) – a musí prohlédnout tento dům a nechce se mu tam samotnému. Nakonec mě ukecal, abych šel s ním.

V domě opravdu nikdo nebyl, jenže tam hořel oheň a bylo tam čerstvé jídlo. Všude se zvedala taková divná mlha. Čím níže jsme pokračovali, tím byla mlha hustší. Došli jsme k nějakým zamčeným dveřím, a když jsem se je pokusil otevřít, ozval se všude hrozivý hlas, který říkal, ať zabiji toho muže.

Onen muž ho nejspíše také slyšel, jelikož říkal, že je to daedra a nemám ji poslouchat. Jenže neospalý (bdící) nebyl tak silný jako já, daedra se mu dostala do hlavy a přinutila ho na mě zaútočit. Ukázalo se, že budoucí mrtvola uměla ovládat i kouzla, jenže to mu moc nepomohlo, tak jako tak skončil na tři části. Hlas mi poblahopřál a říkal, že nyní mohu projít zamčenými dveřmi.

Za dveřmi se skrývala místnost s prokopanou chodbou. Chodba vedla až k nějakému oltáři, na kterém byl velice zajímavý palcát, měl tak ostré tvary, jakoby nepocházel z tohoto světa, ani to nedokážu popsat.
Jenže když jsem si ho chtěl ,,vypůjčit“ , tak ze země vyjeli ostny a uvěznily mě. Hlas ke mně promluvil a představil se. Byl to Molag Bal, daedrický princ nadvlády. Chtěl po mně, abych mu přivedl nějakého kněze jiné daedry Boethie. Tak jsem mu řekl, že ano – nikdo neříká, že tam opravdu půjdu. Naivka mě pustil, rychle jsem opustil tento dům, s tím, že už se sem nikdy nevrátím a namířil jsem si to do té hospody, kde tak hrozně vaří.

Ach ten Markarth – velice podivné město.

To byl zase den.

Přidal hRDLA dne 13.04.2012 23:04

Den 13
Třináctý den, na to, že jsem tu teprve takovou chvíli, jsem toho zažil velmi mnoho. Přežil jsem popravu, zlikvidoval desítky cvičných cílů, stal jsem se zemanem, zabil jsem draka, stal jsem se členem Družníků, byl jsem ve vězení. Prostě úžasných 12 dnů ve Skyrimu.

Raději jsem si dal odpornou snídani v hospodě, než abych šel na tržiště a riskoval dalšího fanatika.

Při ,,snídani“ jsem přemýšlel nad včerejším pozdvižením a dospěl jsem k názoru, že asi zajdu za tím človíčkem. Docela by mě zajímalo, co po mě chce – nejspíš se to týká té vraždy.

Nějakou dobu jsem tu svatyni hledal, nakonec jsem jí našel – byla někde ve sklepě pod chrámem Dibelly. U sochy Thalose tam stál onen mužík, u kterého se ukázalo, že to není elfík(jak jsem si původně myslel, ale člověk – zmátlo mě tetování přes celý obličej a dlouhé vlasy). Vysvětlil mi co se to vlastně v Markarthu děje.

Dříve zde žili lesníci a lesničky, než je Nordi neporazili a nezotročili. Někteří uprchli, jiní zemřeli a ti nejméně šťastní byli zajati a jsou nuceni pracovat v Markarthských stříbrných dolech. Stejně tak lesnický král Madanach, který nejpíše řídí útoky těchto fanatiků. A já jsem to musel vyřešit.

Nejdříve jsem měl zajít do pokoje té ženy, která byla zavražděna. Získat klíč od pokoje byl trochu oříšek, ale když sem hostinskému řekl, že ho propasuji skrz ten jeho kastrol tak mi ho hned dal. Uvnitř pokoje měl Margret deník – vyšlo najevo, že je to Imperiální agentka. Dále se zde zmiňovala něco o nějakém Thoranovy.

Následně jsem měl zajít do nějakého podzemí, kde bydleli zdejší chudí a dělníci – tam bydlel také náš známý fanatik. V jeho ,,pokoji“ byl pouze jen nějaký papír, na kterém stálo, ať zabije Margret, podepsaném pouze písmenem ,,N“. Když jsem z těchto stok vylezl, zastavila mě nějaká hora svalů, s tím že se nemám plést do zdejších problémů a musím si to prý zapamatovat, takže mě zmlátí do bezvědomí. Takže jsem ho zmlátil skoro do bezvědomí a donutil ho prozradit, že ho poslal Nephos (to bude asi to ,,N“). Musím navštívit pana Nepha.

Ale ještě před tím jsem zašel za tím Thonarem, který bydlí v pokladnici – pěkné místo na bydlení. Vlastní téměř všech stříbrné doly v okolí Markarthu, takže je velmi bohatý a nechtěl se mnou mluvit. Naštěstí jsem recepční padl do oka, takže nebylo těžké jí přesvědčit, aby mě pustila. Jenže se se mnou Thonar nechtěl bavit, ale pak se něco stalo. Z hlavního sálu se nesly zvuky boje. Když jsme tam doběhli, viděli jsme, jak fanatici zabíjejí Thonarovu ženu a také recepční. Zabít je nebyl problém, ale poté se Thonar sesypal, ale začal mluvit. Řekl mi o Madanachovi, že je v dole, odkud řídí své lidi pomocí Nephose. Nic dalšího mi neřekl, jen abych vypadl.

Konečně jsem se dostal k návštěvě Nephose. V jeho domě jsem byl vyhozen nejspíše jeho ženou, ale Nep si mě zavolal zpět. Choval se velmi přátelsky, až mi to bylo podezřelé. Když jsem se ho zeptal na Zapřísáhlé (takhle se opravdu jmenují, ale to se mi nelíbí, raději preferuji lesníci či fanatici) bez problému se přiznal, že ty útoky řídí on, že on přijímá rozkazy od Madanacha. Na mojí otázku, proč mi to říká mi odpověděl, že je to jedno, vždyť mě ven živého nepustí. V tu chvíli se na mě vrhlo asi šest lidí, nebyl problém je zlikvidovat, i když všude byl strašný zmatek. Rozhodl jsem se, že se vrátím do svatyně a podám zprávu o tom, co jsem zjistil.

Pak se to zvrtlo. Ve svatyni byly stráže, chlápek byl mrtví a stráže říkaly, že za to můžu já, že za všechny ty vraždy můžu já. Musel je poslat Thanor, chudák se musel zbláznit. Neměl jsem jinou možnost, bojovat jsem nemohl, neměl bych šanci. Zase do vězení…

To byl zase den.

P.S.

Upravil/a hRDLA dne 14.04.2012 11:01

Přidal hRDLA dne 17.04.2012 21:29

#11

Den 14
Probudil jsem se v šeré místnosti s dvěma kamennými stěnami a dvěma protilehlými mřížemi místo stěn, oblečený jen do nějakých roztrhaných hadrů. Nejspíše to nebyla cela, spíše nějaká přechodová místnost, jelikož zde byly dva vchody.

Když jsem se po chvíli rozkoukal, vstoupila do mé přechodové místnosti nějaká krutopřísně, hrůzostrašně ošklivá Orčice. Řekla mi, že ona to tu vede, ať nic nezkouším a následně mě vykopla do velké místnosti, či spíše jeskyně, kde byli i ostatní vězni a měl jsem si zde odpykat trest.

Jakmile jsem došel doprostřed jeskyně, promluvil na mě holohlavý vězeň, který seděl u ohně. Neustále se mě ptal proč, jsem tu. Byl tak otravný, až jsem mu odpověděl – řekl jsem, že jsem se nudil tak jsem si sem zašel. Zdálo se, že se tam celkem vyzná a mě bylo jasné, že jediná cesta ven z vězení vede, přes Madanacha.

Jenže když jsem se holohlaváka zeptal, kde bych krále lesníků našel, vysmál se mi do obličeje a ukázal na nějakého Orka (těmi se to tu jen hemží), který stál před železnými dveřmi. Dveře prý vedou k Madanachovi, jenže ten Ork tam nikoho nepouští. Jenže člověk/mer/edra nikdy neví, třeba se mi ho podaří přesvědčit.

Zelená kůže mě za žádnou cenu pustit dál nechtěla, prý leda bych mu sehnal nějaký nožík – měl by ho mít vězeň Grisvar co nemá štěstí. Jenže ten lišák mi ho nedá zadarmo, chce za něj láhev skoomy – drogy, kterou vyrábějí kočičky z nějakého cukříku – opravdu nevím, co na ní všichni vidí, vždyť pivo je stokrát lepší.

Docela dlouho jsem si lámal hlavu, kde mám sakra skoomu sehnat. Řešení se ukázalo samo, když jsem si sednul k holohlavci u ohně, zjistil jsem, že skooma leží vedle něj. Sebral jsem mu jí tím nejpotupnějším způsobem – ukázal jsem někam do prázdna a řekl jsem, že je tam mamut – blbec na to skočil a zatímco koukal do blba jsem mu sebral skoomu. Řekl jsem mu, že si dělám srandu a odešel jsem.

Za láhev cukříkové drogy jsem dostal od pana neštěstí ,,nožík“, který jsem odnesl zelené příšeře u dveří a ta mě pustila dovnitř.

Prošel jsem krátkou chodbou, ta vedla do osvětlené místnosti s policí na knihy, postelí a stolem, u kterého seděl král lesníků: Madanach a něco psal.

Přišel čas na mojí pomstu, to kvůli němu jsem měl všechny ty problémy. U stěny je krumpáč… sebrat ho… ještě si mě nevšiml… připlížit se k němu… otáčí se…. rozmáchnout se….zarazit krumpáč do lebky….zvuk tříštících se kostí…oběť padá k zemi….je mrtvý.

Prohledal jsem pokoj, nic nápadného na první pohled vidět nebylo. Ovšem při bližším ohledání se mi podařilo najít tlačítko přímo za policí na knihy. Když jsem ho zmáčknul ozval se hlasitý zvuk a na jedné stěně se zasunul kámen do země a vytvořila se tam nějaká díra. Za dírou vedla chodba až k pozlaceným dveřím, jenže ty byly zamčené. Naštěstí mě napadlo ohledat mrtvolu, která u sebe měla klíč.

Z chodby jsem uslyšel hlas toho Orka jak se ptá, jestli je vše v pořádku. Po žádné odpovědi se nejspíše rozhodl, že se půjde podívat co se děje, jelikož jsem slyšel kroky v chodbě.

Rychle jsem odemkl dveře, vlezl do nich a zamkl je za sebou. Ocitl jsem se v dwemerských ruinách. Naštěstí skrz ně vedla jen jedna cesta. Při útěku jsem se nesetkal s žádným odporem, až na pár obřích pavouků, kteří nepředstavovali hrozbu pro můj krumpáč.

Pavouk skočil….uhnout doprava…seknout krumpáčem nahoru…zásah přímo do hlavy…druhý ke mně běží…hodit krumpáč…krumpáč letí….čvachtavý zvuk…přímo mezi oči.

Po této příhodě jsem narazil na další zamčené dveře, naštěstí do nich pasoval klíč lesníka. K mému překvapení za dveřmi byl Markarth – vylezl jsem na ulici. Ještě k většímu překvapení tam stál Thonar Stříbnokrevňák. Pěkně jsem se ho lekl, ale on mi řekl, ať se uklidním, a že mi děkuje za zabití Madanacha – prokázal jsem tím velkou službu městu.

Tímto mě zbavil všech obvinění. Své věci mám ve svém pokoji v hospodě a jako dárek mi věnoval rodinný prsten, který má prý zvyšovat mé kovářské schopnosti. I kdybych uměl kovat, tak by mě zajímalo, jak to funguje – asi nějaká magie, ta je za vším. Raději jsem zamířil do hospody, abych se vyspal.

To byl zase den.

EDIT: Nedávno jsem přesáhl 4000 zhlédnutí tématu. No teda wow, díky moc lidi.

Upravil/a hRDLA dne 18.04.2012 22:49

Přidal hRDLA dne 20.04.2012 23:48

#19

Den 15
Probudil jsem se ve svém útulně kamenném pokoji - všechno lepší než vězení. Své věci jsem měl u sebe. S kručícím žaludkem jsem se vydal na tržiště. Šel jsem v plné zbroji, protože v tomhle zatraceném městě člověk opravdu neví, co na něj kde vyskočí.

Když jsem platil za jídlo, zjistil jsem, že už mi moc peněz nezbývá. Dlouho jsem už totiž nedělal žádnou práci, no žádnou placenou práci. Jediné co mě napadlo, bylo zajít za Jarlem, jestli by mi nedal za úkol zabít nějaké bandity, či nějak tak.

Jeho sídlo bylo vytesáno do skály a bylo částí ohromného, ještě zcela neprozkoumaného podzemního města. Uvnitř to ovšem vypadalo jako…jako…no prostě to tam nebylo hezké – polorozpadlé stěny, prokapávající strop a obří balvany uprostřed chodby.

Přešel jsem most přes podzemní řeku a prošel kolem dvou velkých sloupů, na kterých byly sochy nějakých Dwemerských strojů – vypadaly opravdu majestátně, nechtěl bych je potkat v nějakém temném koutku. Pokračoval jsem dále chodbou, která vedla na rozcestí – byla tu cesta kudy jsem přišel, cesta do trůnícího sálu a pak další dvě, u kterých jsem nevěděl, kam přesně vedou.

V trůním sále seděl na trůnu (překvapivě) Jarl, u něj stál poradce a několik stráží. Když jsem k němu přistoupil, zastavili mě stráže s tím, že Jarla nemám otravovat a mám si promluvit s poradcem. Ovšem, když jsem se zeptal poradce, tak řekl, že žádní bandité neřádí a žádní řáditelé nebandití, ale že možná Calcelmo (řídí místní Dwemerské muzeum a vykopávky) by mohl mít nějakou práci. Prý má problémy s pavouky – když nejsou obří tak je mi to jedno.

Na křižovatce jsem se vydal cestou k vykopávkám (ta poslední cesta vedla k muzeu). U stolu tam stál muž s nějakou róbou a kápí – byl to Calcelmo. Choval se velmi nevrle, ale když jsem mu oznámil, že jsem tu, abych vyřešil jeho problém tak byl hned vřelejší. Ukázal na nějaké dveře a vysvětlil mi, že jsou zamčené, protože za nimi jsou vykopávky, kde se usadili pavouci – samozřejmě ti obří – a já se mám zbavit toho největšího.

Dostal jsem klíč, prošel jsem dveřmi a ocitl jsem se v prázdné chodbě. Všude byli různé vozíky a nářadí, jakoby je všichni ve spěchu nechaly, tam kde byly, když utíkali před pavouky. Pokračoval jsem chodbou až do veliké jeskyně. Docela mě zamrazilo, při pohledu na ty pavučiny, kterými byla celá jeskyně jen posetá. Samozřejmě uprostřed místnosti byli tři velicí pavouci.

Rozeběhnout se k nim…všimli si mě…první ke mně běží…uhnout stranou, seknou stranou…nohy odpadají…smrtelná agónie….druhý se rozebíhá….není čas rozpřáhnout…kop přímo do kusadel….lekl se, neví co dělat….zapíchnout přímo do zadku…exploze pavučin…třetí skáče….nečekané…v poslední chvíli nastavit meč….napíchnul se…pokračovat dál.

Po této příhodě v jeskyni jsem jinou chodbou pokračoval dále. Chodba se napojovala na další Dwemerské chodby, které vedly do velkého sálu, který se zdál být opuštěný. Jenže jak to v této zemi bývá, nic není takové, jak to vypadá. Přesně v tu chvíli, když jsem si myslel, že to bude v pořádku, tak se na mě ze stropu spustil ten největší pavouk, jakého jsem kdy v životě viděl. Byl velký asi jako katapult a jen jeho kusadlo bylo veliké jako jednoruční meč.

Při tomto boji jsem si nemohl dovolit ponořit se do bojové zuřivosti, ale musel jsem si udržet čistou mysl. Musel jsem na něj nějak vyzrát. Rychle jsem odhodil batoh, měšec a přilbu – musel jsem být co nejrychlejší. Vyběhl jsem po schodech na balkónek – kterých tu bylo několik – a počkal jsem, až za mnou začne lézt nahoru. Jakmile byl již půlkou těla nahoře, skočil jsem dolů – tvrdé přistání, přeci jen 4 metry je docela dost – zapíchl mu meč přímo do zadku. Z něj se vyvrhnuly všelijaké nechutnosti, ale naštěstí byl pavouk mrtvý. Uřízl jsem mu kusadlo jako důkaz, že jsem ho opravdu zabil

Když jsem ze sálu odcházel, všiml jsem si mrtvoly imperiálního vojáka. Rozhodl jsem se tělo prohledat, jelikož by mohl u sebe mít nějaké cennosti, které už nebude potřebovat. Nic u sebe neměl, jen deník, který jsem ovšem číst nechtěl – takové hlouposti jako deníky já nečtu – a raději jsem ho schoval do batohu, pro pozdější využití.

Sebral jsem své věci a vrátil se ke Calcelmovi, který byl neskutečně rád za zabití pavouka. Dostal jsem od něj nějaké peníze, se kterými si nějakou dobu budu moct platit pokoj a jídlo. Dále jsem od něj dostal klíč k jeho muzeu Dwemerů, ve kterém se určitě zastavím.

Muzeum bylo velice zajímavé, bylo zde plno Dwemerských věcí – od obyčejných cihliček z jejich tajemného kovu, až po kompletní stroje, které sloužili k obraně města.

Do hospody jsem se dostal až za stmívání, takže jsem se rozhodl najíst až tam. Uprostřed večeře mě ovšem vyrušil nějaký muž. Představil se jako Sam Guevenne, prý si se mnou chce dát soutěž v pití. Souhlasil jsem, proč také ne, vždyť nikdo nevydrží tolik co já a pokud navíc vyhraji, dostanu jako výhru nějakou kouzelnou hůl, kterou budu moci prodat.

První sklenice, druhá sklenice, třetí, čtvrtá, pátá … To je poslední co si pamatuji

To byl zase den.

P.S.: Tak kterej z vás si to zobrazil už 4300x ? :D - Opravdu děkuji.
Jinak jste si asi všimli, že díli dávám každé úterý a pátek - snažím se, aby to bylo pravidelné, ale někdy to možná nestihnu. Tak na to prosím berte ohledy.

Upravil/a hRDLA dne 20.04.2012 23:50