---

V minulé kapitole: Amonius s Karinou splnili svou misi na Šílených ostrovech. Dopomohli výstavbě nového hlavního města říše, ač se ukázalo, že jejich přítomnost byla přinejmenším zbytečná. Jednalo se pouze o vrtoch Sheogoratha, daedrického pána šílenství (nutno podotknout, že Amonius díky tomuto "vrtochu" přišel o ruku).
Sheogorath jim za jejich snahu slíbil odměnu, kterou obdrží někdy v budoucnu.

Těsně před tím, než opustili Sheogorathovu říši, se Karina dozvěděla o spojenectví Amonia s Mehrunes Dagonem.
Amonius s Karinou se navrátili do "normálního světa"...

________________________________________________________



Tmavé pokřivené prostory, vlhké rudé zdi, chladný vzduch, obrovská socha Mehrunes Dagona a několik mrtvol, ležících v kalužích krve.
„Co je přimělo přijít na tohle bezbožné místo?“, pomyslel si Bartoloměj, opatrně procházející ruinami Ald Sothy.
Zvláštní bylo, že ho kouzlo zavedlo přímo před ten nechutný oltář Mehrunes Dagona a pak se vytratilo. To se mu ani trochu nelíbilo. „Kam jen mohli zmizet?“
Pak v jednom z koutů vedle oltáře zahlédl siluety dvou postav. Byl by přísahal, že ještě před vteřinou tam nebyly.
„Ani hnout!“ zavolal. „Kdo tam?“ Hbitě vyčaroval kouli zářivě bílého světla, která se mu neklidně mihotala nad hlavou. A neskrýval překvapení.
„Amonie? Karino?“
„Bartoloměji!“ vykřikli oba naráz. Amonius vyšel vstříc Bartolomějovi, u nějž napětí vystřídala úleva.
„Tak přece jen jsem vás našel. Kde jste byli?“
„Ále,“ mávl Amonius ledabyle rukou, „to je na dlouhý povídání. Teď hlavně musíme najít ten proklatej prsten.“
Bartoloměj se zhrozil. „Amonie, tvoje ruka!“ řekl zděšeně při pohledu na plandající rukáv Amoniova roucha. „Co se ti stalo?“
„Všechno ti povím. Teď hlavně ten prsten.“
„Jaký prsten?“
„Ten, který musíme přinést Eframovi, aby tě pro…“ Amonius se zarazil. „Tak počkat!“ řekl, když mu to došlo. „Ty jsi venku!“
„Ano, jsem, jak vidíš. Efram mě propustil."
„Ale jak je to možné?“
Bartoloměj povzdychl. „Máme si toho hodně co říct.“
„Ano, to opravdu máme,“ vložila se do rozhovoru Karina a zněla opravdu naštvaně.
„Nechceš tady Bertovi říct něco důležitýho, Amonie?“
„Karino, všechno vysvětlím, jen chvilku…“
„Ne! Řekni to hned!“
„Co se děje?“ nechápal Bartoloměj. „Co mi má říct?“
„Třeba to, co je mezi ním a tímhle,“ Karina ukázala na sochu Mehrunes Dagona, která jako by hrozivě hleděla na přítomné. Zář ohně, hořícího ve velkých mísách pod oltářem, ve tváři sochy vytvářela podivné grimasy.
„Amonie?“ optal se Bartoloměj s ještě větší nechápavostí v hlase.
Amonius se zamračil. Karina věděla víc, než vědět měla. Jak z toho ven?







Otázka: Jak Amonius zareaguje? (tentokrát pouze dvě možnosti!)

A) Řekne pravdu, nemá cenu zapírat. Prozradí naprosto vše o spojenectví mezi ním a Mehrunes Dagonem, prozradí, že spáchal vraždu v Balmoře i to, že zabil vědmu v poušti. Už toho má všeho po krk a je mu jedno, jak Bartoloměj s Karinou zareagují. Udělal největší chybu svého života a třeba mu ji jeho přátelé pomůžou napravit...

B) Řekne lež. Sheogorath je přeci šílený. Mluvil prostě jen z cesty a Amonius proti tomu nic nenamítal jen proto, aby co nejrychleji odešli ze Šílených ostrovů. Nikdo se nesmí dozvědět, že on je vyvolený Mehrunes Dagona! Musí pro něj misi splnit stůj co stůj, i když tím bude riskovat přátelství s Bartolomějem a Karinou...

---

Hele tohle je sprostý takovýhle možnosti ..... Ale co... zatloukal dost dlouho, takže si vlastně už zvolil B

Navíc ti Ligosi nevěřím, že bys z něho udělal arcihajzla :D

---

Já?! :o

To vy z něj tohle děláte! Kdopak rozhodoval o tom, že má zabíjet, zatloukat a plnit Dagonovy plány? :D

Vždycky, když bylo na výběr dobro nebo zlo, zvolili jste zlo, tak to nesváděj na mě... :P

---

Já na tebe nic nesvádím :D .... já si jen myslím, že ho nakonec nenecháš stát se arcihajzlem i přes "nepředvídatelné" výsledky našeho hlasování :D

---

Mno, aby ses nedivil... :D
(zatím sám nevím, jak to vlastně dopadne)

Ale už dost spamování a hlasujte ještě někdo! *15* :D

---

B jasná volba.

---

jste tu opravdu všichni temný xD hlasuju pro A ;)

---

Lidičky, bude hlasovat ještě někdo?

Nenechte se zmást krátkostí kapitoly, toto rozhodnutí je pro příběh opravdu velmi důležité... *15*

---

B :)

---

Tak teda B no...

---

rozhodně B

---

Ligosy dost mě zajímá tvůj názor na to že Amonius přesáhl 30,000 zobrazení. Mimochodem GRATULUJI.

---

Jaký jiný názor bych mohl mít, nežli ryze kladný? :) Ačkoliv jsem si vědom, že ohromná spousta oněch zobrazení je pouhé "odkliknutí" bez bližšího zájmu o obsah příběhu, stejně jsem velmi rád.
Těší mě, že i přes moji velkou neaktivitu se najdou tací, kterým osud Amonia ještě není lhostejný.

Takže tímto děkuji všem za jejich přízeň a čtenářům bych chtěl vzkázat: Vydržte! Přběh se už pomalu blíží ke konci! ;)

---

V minulé kapitole: Amonius s Karinou se ve svatyni Ald-Sotha setkají s Bartolomějem. Zdá se, že všichni mají opět volnou ruku a jejich mise může pokračovat dále. Amonia však ještě čeká vysvětlování, ohledně jeho spolupráce s Mehrunes Dagonem, ale to není nic, co by nezvládl...




Ruiny Ald – Sothy nechali za zády a vydali se do Pelagiadu.
Slunce pomalu, ale jistě zapadalo za obzor a tak se rozhodli přenocovat v krčmě. V té, ve které je Efram zatkl.
Jakmile je tamní hostinský spatřil vcházet, začal přemýšlet. Netrvalo mu dlouho, než si vzpomněl, odkud tyto lidi zná.
„Je mi líto, vážení,“ volal na ně zpoza pultu. „Nemáme už volné pokoje.“
Bartoloměj se rozhlédl po lokále. Nikde ani živáčka, dokonce ani vojáci z Pelagiadské pevnosti tu nebyli. „Opravdu?“ optal se pak nevěřícně.
„Opravdu,“ odsekl krčmář. Znovu pohlédl na příchozí a zamračil se.
Jako by se v něm na okamžik hnulo svědomí, řekl: „Heleďte se lidičky, nechci už žádný oplétačky s Chrámem. Jestli chcete něco k jídlu, posloužím rád. Ale pak se ztratíte, jo?“
„Platí,“ kývl Bartoloměj a usadil se ke stolu. Amonius s Karinou si přisedli.
„Mám tady ještě zbytek guláše z vodního ohaře, nebo zeleninové ragú s kwamími vejci.“
„Guláš a džbánek piva,“ poručil Bartoloměj. Amonius si dal také guláš a Karina zkusila ragú.
Při jídle se Amonius jal vysvětlovat, jak to bylo s Mehrunes Dagonem. Lhal, jako když tiskne, popíral a zapíral a zdálo se, že Karina mu zcela nevěří. Neříkala však nic. Zato Bartoloměj se tvářil spokojeně. „Věděl jsem, že ty by sis s daedrickými knížaty jen tak nezačínal. Když tedy vynecháme Sheogoratha. A teď mi povězte, jak bylo na Šílených ostrovech? Vždyť kterým smrtelníkům se tam podaří vstoupit se zdravým rozumem? Ba co víc, se zdravým rozumem i vyváznout?“
A tak se pustili do vyprávění a večer příjemně ubíhal.
Bartoloměj poslouchal se zatajeným dechem a i hostinský, ač stál poměrně daleko, každou chvíli nevěřícně kroutil hlavou nad jejich vyprávěním. A když Amonius s Karinou dopovídali, přispěchal, aby sklidil ze stolu a naúčtoval útratu.
„Děkuji za návštěvu, panstvo!“ říkal, když si přepočítával septimy. „A pokud budete chtít Pelagiad někdy příště znovu navštívit, hledejte krčmu U Raracha!“
„U Raracha?“ podivil se Amonius.
„Ano, už jsem nechal udělat nový vývěsní štít. Mám tu totiž novou pracovní sílu, víte? Je to učiněný div! Chcete se podívat?“
„Proč ne?“ pokrčil rameny Amonius.
Hostinský je zavedl ke kuchyni. „Ten rošťák už asi spí, tak potichu, prosím!“
Pomalu otevřel dveře a snažil se, aby nevrzaly. Mlčky ukázal prstem na podlahu. V proutěném koši nedaleko dohasínající pece, spal zachumlaný v potrhaném hadru rarach a tiše pochrupoval.
I když byl větší, než když ho viděli posledně, nebylo pochyb.
„Krík?“ Amonius nevěřícně zíral na spokojeného raráška.
„Ty ho znáš?“ divil se hospodský.
„To je Krík! Zůstal tady, když nás Efram odváděl do Vivecu,“ vysvětloval Amonius.
„Připojil se ke mně v pustinách.“
Majiteli hospody se zkřivila tvář. Podrbal se na hlavě a procedil skrz zuby: „Ehm… A jak mám vědět, že říkáš pravdu? Víš, ten rarach mi sem přitáhl dost lidí a…“
V tom se Krík probudil. Protáhl pracky, postavil se a mžoural očima po kuchyni.
Pohlédl ke dveřím. „Íík?“ říkal udiveným tónem. Pak se rozběhl ke dveřím.
Amonius rozpřáhl paže. Myslel si, že Krík běží za ním. To se ovšem pletl, rarášek si to totiž zamířil přímo ke Karině. Vyskočil a zachytil se jí kolem krku. Začal jí olizovat obličej.
„Ha, ha, nech toho! To lechtá!“
„Ííík!“
„Mno, zdá se, že vás opravdu zná,“ musel uznat krčmář. „To je opravdu zapeklitá situace. Jak jsem říkal, je to celkem užitečný pomocník. To byste nevěřili, jak rychle umí mejt nádobí! Pravda, sice pár talířů rozbil, ale i tak…“
Krík začenichal a jakoby vycítil nebezpečí, vytrhl se Karině z náručí a utíkal se schovat za pec.
„Co se děje?“ nechápal majitel hospody.
V tom se rozrazily dveře. Průvan chladného nočního vzduchu sebou do místnosti přivál i prapodivnou směsici vůní sušených bylin a štiplavého kouře.
Amonius ten specifický zápach znal. Cítil ho již několikrát a ihned věděl, s kým si ho spojit.
Bartoloměj se také zatvářil znepokojeně. Amonius si všiml, že kolem pěsti jeho mistra začínají poblikávat drobné jiskřičky. Očekával nepříjemnosti.
Trvalo to jen pár prchavých vteřin, napětí by se však dalo krájet. Všichni přítomní stáli jako přibití a hleděli ke vchodu.
Konečně se objevila postava…



___________________________________________

Otázka: Kdopak že to vkročí do dveří?

A) Sám čaroděj Rendax
B) Najatí Rendaxovi poskoci, s nekalými úmysly
C) Milus, kterému se nějakým způsobem podařilo uprchnout z otroctví

---

A

---

A

---

Dám taky A.

---

A :)

---

tak co jiného než A mimochodem (teď nevim jestli mi něco neuteklo) Amonius přece nemá ruku to je jim to ukradený (přepokládám že by si toho přece všimli, jakkoliv)

---

Ano, Karina o tom věděla ihned, neboť se o Amonia starala poté, co o ruku přišel.
Bartoloměj si toho také všiml ihned, jakmile Amonia uviděl - viz předminulá kapitola...

Ano, mohl jsem tomu věnovat kus kapitoly, jak Amonius vypráví, co se vše událo. Rozhodl jsem se vyprávění urychlit a prozatím to lehce shrnout tím, že Karina s Amoniem vyprávěli, co vše se událo...

Samozřejmě chybějící ruka bude hrát v příběhu klíčovou roli - o tom však příště...