Přidal Ligos dne 03.01.2014 08:42
#10
V minulé kapitole: Karina a Amonius spolu s exvévodou Demencie Emotikonem tráví noc v doupěti obra Vasyla. Ten si totiž chce nechat nějaký čas na rozmyšlenou.
Avšak záludný generál Tival nechá do obrova doupěte dopravit velmi mocnou třaskavinu, která celou jeskyni srovná se zemí.
Bartoloměj, který je stále vězněn ve městě Vivecu inkvizitorem Eframem zatím vůbec netuší, kde jeho přátelé jsou a co se děje v okolním světě. Má však neblahé tušení...
_______________________________________________
XXXV.
Amonius nebyl s to si vybavit, co se stalo.
Probral se s pocitem, jako kdyby se na něj zřítila hora kamení. Tělem mu projela ostrá bolest. Zasténal.
„Už se probral!“ zazněl dívčí hlas odněkud z dáli.
Amonius ho hned poznal. „Karino?“ optal se slabým hlasem.
„NEHÝBEJ SE, ČLOVÍČKU,“ zazněl hluboký hlas o poznání blíž. Amonius si uvědomil, že se jeho tělo rytmicky pohupuje, ačkoliv on sám se vůbec nepohnul. Po chvilce začaly rozmazané obrysy, které dosud viděl, nabývat konkrétních tvarů.
Obří barevné houby a stromy ubíhaly kolem něj a on poznal, že se nenachází na pevné zemi. Byl totiž v jakémsi látkovém popruhu zavěšen na bedrech obra Vasyla. Podobně nosily bretonské matky svá dítka, pokud si je nemohly dovolit nechat doma.
I Amonius si připadal na Vasylových zádech jako bezmocné dítě.
„Co se stalo?“ zmohl se na otázku.
„Těžko říct,“ odpověděla Karina, která cupitala vedle obra. Amonius na ni pohlédl. I z té výšky bylo vidět, jak moc má odřený obličej a paže. Opodál kráčel Emotikonus Satirus, také značně pohmožděn. Avšak svůj vysoký klobouk měl na hlavě stále, akorát kabát měl více děr, než když ho Amonius viděl posledně.
„JSME NA CESTĚ DO SHEOTU,“ prohlásil Vasyl.
Amoniovi projela tělem další vlna bolesti, tentokrát podstatně horší. Bolest mu postupně procházela od nohou až po paže. Amonius sebou škubl a nechápavě pohlédl na svou levou ruku. Tedy na to, co bylo na jejím místě.
„Co…. Co to….,“ začal Amonius koktat při nevěřícném pohledu na pahýl, obalený velkým množstvím zakrvácené látky. Otázku nedokázal vyslovit. Cítil, jak ho polévá studený pot a před očima se mu počaly tvořit mžitky.
„PŘIDEJTE, MUSÍME NAJÍT TOHO LÉČITELE CO NEJRYCHLEJI!“ slyšel ještě Vasyla, jak pobízí ostatní. Pak omdlel.
…
Byl teplý podvečer a obvyklý denní ruch ve městě Vivecu utichl.
Na obloze se sem tam líně povaloval načervenalý mráček a zlatavě rudé paprsky slunce se odrážely v poklidné vodní hladině, kterou Bartoloměj zadumaně pozoroval. Měl totiž povolenu obvyklou procházku po ochozu Chrámové čtvrti. Samozřejmostí ovšem byl doprovod několika ordinátorů, kteří z něho nespustili oči, ač postávali zpovzdálí.
I když si užíval čerstvého vzduchu a příjemného vánku, do zpěvu mu nebylo.
Musel neustále myslet na svého učně a na to, zda se jim někdy vůbec podaří dokončit jejich misi. Navíc se mu do mysli vloudila jakási podivná tíseň. Nemohl se ubránit pocitu, že se událo něco zlého.
Z hloubání ho vytrhla mladá Dunmerka, oblečená v jednoduchou kněžskou řízu, která poukazovala na její nižší kněžský stav.
„Nejspíš akolytka,“ pomyslel si Bartoloměj. Sledoval, jak Dunmerka spěchá směrem k nim.
Bartolomějovi bylo hned jasné, že procházka na čerstvém vzduchu nejspíš skončila. Nemýlil se.
„Máte tohoto cizince neprodleně přivést k vrchnímu inkvizitorovi,“ sdělila naléhavě akolytka ordinátorům.
Jeden z chrámových stráží šťouchl do Bartoloměje tupým koncem kopí. „Slyšel jsi?“ optal se drsným hlasem. „Jdeme!“
Eframovu kancelář, ve které se Bartoloměj ocitl, znal téměř důvěrně. Párkrát se tam již účastnil nepříjemných rozhovorů s vrchním inkvizitorem. Ptal se sám sebe, co to bude tentokrát?
„Vítám tě, mistře čaroději,“ uvítal ho Efram ze svého křesla, aniž zvedl hlavu od svitku, který za svitu svíček četl. „Pojď dál a posaď se.“
Efram letmým gestem propustil ordinátory, což byla pro Bartoloměje novinka. Dosud totiž všechny výslechy probíhaly za jejich přítomnosti.
„Řekneš mi už konečně, co je s Amoniem?“ optal se netrpělivě Bartoloměj, jakmile osaměli.
Inkvizitor se trpce pousmál. „I kdybych to věděl, neřekl bych ti to. Pravdou ale je, že to nevím.“
„Co tím chceš říct?“ znervózněl Bartoloměj.
Efram unaveně povzdychl. „Už jsem ti říkal, že jsi v podstatě svobodný člověk,“ jal se vysvětlovat inkvizitor. „Tvá svoboda však byla podmíněna úspěšným splněním mise, kterou jsem tvému učni zadal. Jak již víš, tvůj učeň si mohl vybrat, koho si sebou vezme ku pomoci. Vybral si tu holčinu, nikoliv tebe. Nebudeme si na nic hrát, jsme oba rozumní jedinci. Nechal jsem si tě tady jako záruku, že dostanu to, co chci. A nyní když to mám, je více než zřejmé, že tvému učni a té holce jsi naprosto lhostejný.“
„Nerozumím,“ přiznal Bartoloměj.
„Jde o to,“ pokračoval Efram, „že mám to, oč jsem usiloval. Avšak ne díky Amoniovi. Ten se i s tou holkou vytratil neznámo kam, zanechaje tě tvému osudu. Zkrátka vzali roha a já se jim ani nedivím.“
Bartoloměj se zdráhal uvěřit tomu, co právě slyšel. Amonius by ho na holičkách nenechal. Tohle bude mít jistě souvislost s oním špatným tušením, které ho pronásledovalo po celý den.
„Co to pro mě znamená?“ zeptal se nakonec.
Inkvizitor se zachmuřil. „Měl bych tě nechat popravit,“ odvětil. „Nemáš pro mě už žádnou cenu. Na druhou stranu, tvá smrt by mi také byla k ničemu. Proto tě nyní propouštím.“
„Vskutku?“ nevěřil Bartoloměj.
„Ano, jsi volný. Avšak pod podmínkou, že už nikdy nevstoupíš do města Vivecu. Vyhostit z Vvardenfellu tě nemohu, to už spadá do kompetence někoho jiného, avšak mohu–li ti radit, vydej se nejbližší lodí zpět do své domoviny.“
„Sám víš, že to nepůjde. Má mise zde ještě není u konce.“
„Jistě, jistě. Ta tvoje tajemná mise pro kruh vysokoskalských mágů. Jak bych mohl zapomenout? Dej si však pozor, jediný přestupek vůči našim zákonům a Tribunálu a trestu již neunikneš. Opusť Vivec co nejrychleji prosím.“ Efram Bartoloměje propustil.
Byl opět volný, ačkoliv inkvizitorovi příliš nevěřil.
Hned věděl, kam povedou jeho kroky. Měl v plánu navštívit Tel Vos a najít Miluse. Cestou se pokusí zjistit, co se přihodilo Amoniovi a Karině. Vyzvedl si věci ve své bývalé cele, nakoupil nějaké zásoby a vydal se na cestu.
…
„Kde to jsem?“ zeptal se Amonius, když přišel opět k sobě. Ležel v měkké posteli v tmavé místnosti. Úzká okna s pestrobarevnými skly moc světla nepropouštěla.
„Budeš v pohodě, jen klid,“ utěšovala ho Karina, sedící vedle postele.
„Mám žízeň.“
„Bodejť by ne, spal jsi skoro dva dny. Ztratil jsi spoustu krve.“
Amonius se rozpomněl. Pohlédl doleva. „Takže to nebyla jen noční můra,“ konstatoval smutně při pohledu na paži. Ruka mu končila kousek pod loktem. Končetina byla úhledně ovázána čistými obvazy. Amoniovi bylo do breku. Uvědomil si, že nejspíš již nebude moci kouzlit. K vyvolání magie potřeboval gesta provádět oběma rukama.
„Jen klid,“ utěšovala ho Karina. „Desmond říkal, že to není tak zlé, jak to vypadá. Nová ruka ti sice nenaroste, ale časem si prý zvykneš.“
„Není to tak zlé?“ opakoval nevěřícně Amonius. „Vždyť jsem přišel o ruku! A kdo je krucinál Desmond?“
„Dvorní léčitel. Právě se nacházíme v paláci. Sheogorath přikázal, aby se ti dostalo co nejlepší péče.“
„Sheogorath? Co se vlastně stalo?“
„Dobrá, tak poslouchej.“ Karina se pustila do vysvětlování.
A tak se Amonius dozvěděl, jak polekaný dav začal z hradeb Sheotu útočit na obra Vasyla, jen co se přiblížili k městu. Situaci uklidnil až Emotikonus, který lidem vysvětlil, že obr je architekt, který jim přišel navrhnout nové město. Poté ho lid přijal s radostným jásotem a doprovodil ho až do paláce.
Ukázalo se, že vévoda Razim Šedomyslný, generál Tival a dvorní alchymista byli účastníci komplotu, kterým chtěli zhatit Sheogorathovy plány na stavbu nového města. Prý nechtěli stavět nové město, neboť si mysleli, že postačí opravit to staré. Ať už to byla pravda, nebo ne, Sheogorath je nechal uvrhnout do žaláře a vévodou Demencie se stal znovu Emotikonus.
„Dnes má být položen základní kámen Nového Sheotu,“ zakončila vyprávění Karina. „Chystá se velká sláva, bude u toho sám Sheogorath!“
„Myslím, že je čas opustit pelech, u toho přece nesmíme chybět,“ pronesl Amonius a pomalu se začal zvedat z postele.
„Jsi zesláblý, takhle nikam nemůžeš,“ oponovala Karina.
„Nesmysl, to zvládnu!“
Karina usoudila, že bude lepší, když se s Amoniem nebude přít. Raději mu pomohla z postele, aby se mohl přestrojit do vyspraveného čistého roucha, které pro něj bylo připraveno.
Amonius se pochopitelně necítil ve své kůži, ale snažil se to nedávat najevo. Karininu pomoc přivítal s vděkem.
Oblékl si roucho a zhnuseně pohlédl na levý rukáv, který volně plandal ve vzduchu. Zvláštní bylo, že ačkoliv neměl ruku, stále jako by cítil každý její prst i dlaň.
„Pokud to chceme stihnout čas, měli bychom si pospíšit. Vážně se na to cítíš?“
„Neměj strach, Karino, není to tak zlý. Přesně jak jsi říkala.“
Z Karinina pohledu bylo znát, že Amoniovi zcela nevěří. Pokrčila rezignovaně rameny a vydali se na cestu.
…
Bartoloměj věděl, že opatrnost je na místě.
Nechtěl se vydat dál, dokud si nebude jist tím, že ho Efram nenechává sledovat.
Předstíral, že opouští Vivec směrem k Pelagiadu. Ve skutečnosti však zatím neměl v plánu se vzdálit od města.
Počkal si, až se setmí. Když nabyl jistoty, že není sledován, použil prastaré kouzlo, které se kdysi naučil od svého kolegy ze Skyrimu.
Usilovně myslel na Amonia a Karinu. V duchu se snažil vybavit si jejich podoby do nejmenších detailů a pak vyřkl zaklínadlo. A i když měl při tom zavřené oči, viděl zcela zřetelně, kudy se ubíraly poslední kroky jeho učně. Kouzlo mu ukázalo, že jeho další cíl budou ruiny Ald Sothy.
…
Byl podvečer, avšak stále bylo dostatek světla.
Vasyl pro své město vybral vskutku vhodné místo. Nedaleko od mořského pobřeží, chráněno skalami a travnatými pahorky. Navíc mělo stát u menšího jezera, odkud bylo možné čerpat čerstvou vodu.
Davy lidí se tlačily co nejblíže skalisku, na kterém stál kamenný piedestal se skvostným zlatým trůnem. Po jedné jeho straně jako sochy stály zástupy Zlatých světic, Aurealů, jejichž zlaté přilby odrážely svit zapadajícího slunce do všech stran. Na straně druhé v pozoru stáli Ďáblové klamu, Mazkenové, jejichž brnění bylo černější, než noc. Za trůnem samotným, na samém vrcholu pahorku stál podivný kamenný sloup, který byl obklopen květinami a barevnými stuhami.
Pod piedestalem stály dva menší trůny, určené pro vévody Mánie a Demencie. Všechny tři trůny zůstávaly zatím prázdné.
Amoniovi čerstvý vzduch dělal dobře. Najednou se cítil svěží a na okamžik zapomněl i na svou amputovanou končetinu. Nemohl si nevšimnout, že na místě, kde se slavnost konala, jakoby se země dělila na dvě části.
Tam, kde stáli Aurealové a trůn Mánie, byla tráva sytě zelená, posetá barevnými lučními květy. Stromy se prohýbaly pod těžkými velkými plody a nad hladinu průzračného jezera vyskakovaly duhově zbarvené rybky.
Zato tam, kde stál trůn Demencie, se pod nohama Mazkenů nacházela jen suchá pošlapaná tráva, bláto a kamení. Pusté chladné skály vrhaly stín na seschlé pokřivené kmeny černých stromů a balvanů, pokrytých šedým mechem. Amonius si všiml, že i lid byl rozdělen. Lidé na straně Mánie byli oblečeni do pestrobarevných šatů plných ozdob a volánků. Jejich obtloustlé červené tváře provolávaly slávu Sheogorathovi a Šíleným ostrovům.
Oproti nim pohublý lid Demencie v nevýrazných potrhaných oděvech postával sklesle a tiše a jen pár z obyvatel této země se melancholicky usmívalo.
Konečně zazněla neznámo odkud slavnostní hudba. Zdálo se, že je všude kolem, ale muzikanty vidět nebylo. Jako by veselý zvonivý hlas trub vycházel ze samotné země i nebe najednou. Tu se postavili Zlaté světice do pozoru, protože právě přicházela vévodkyně Edwina.
Její nadýchané krvavě rudé šaty byly vskutku působivé, stejně jako její ohromný klobouk zdobený roztodivným ovocem. I když kráčela poměrně daleko od Amonia, byl by přísahal, že cítí její pronikavý parfém. Vévodkyně přímo zářila štěstím a posílala polibky rozjařenému davu, který jí provolával slávu. Jakmile vévodkyně došla až k trůnu a posadila se, hudba se změnila. Stále zněla slavnostně, avšak poněkud zlověstněji. Ďáblové klamu vzdávali vzpřímeným postojem čest přicházivší postavě v černém dlouhém kabátě a vysokém klobouku. Byl to Emotikonus, nový vévoda Demencie. I on se posadil na své místo a fanfáry utichly.
Ztichl i dav a snad i sama příroda.
Vítr přestal vát, jezero připomínalo stříbřité zrcadlo. Bylo takové ticho, že kdyby někdo upustil na zem špendlík, byl by jistě slyšet jeho dopad.
Najednou se mezi trůny Mánie a Demencie objevil mlhavý obláček, který začínal nabírat podobu lidské postavy, až se zhmotnil ve zcela konkrétní osobu. Vejčitá hlava, černý šat s roztřepeným červeným límcem a zlatý řetěz dvorního správce nenechali nikoho na pochybách. Byl to Haskil, Sheogorathův komoří.
V rukou držel pergamen, který rozvinul a začal hlasitě číst:
„Občané Mánie a Demencie, lide Šílených ostrovů!“ Dav začal jásat, aby se ihned zase utišil.
„Dnes jsme se tu sešli, abychom společně dali vzniknout nové etapě našeho bytí,“ pokračoval ve čtení Haskil.
„Vše má svůj počátek i konec. Nadešel konec starého a začátek nového. Před vámi stojí základní kámen Nového Shotu, nového hlavního města říše!“ Haskil ukázal ke kamennému sloupu a dav opět začal jásat. Haskil však nepřestával číst: „Nové město by nemohlo být nikdy založeno, nebýt obětavé práce obra Vasyla, jehož duše se stane navždy součástí města.“
“Sláva Vasylovi!“ zaznělo z davu. „Sláva architektu! Sláva základnímu kameni!“
A v tom to Amoniovi docvaklo. Onen kamenný sloup za trůnem mu byl hned nějaký povědomý. Nebylo pochyb. Obr Vasyl se z nějakého důvodu proměnil a stal se základním kamenem. Bylo to šílené, ale co čekat v říši bláznů? Amonius cítil, že tak je to dobře a má to tak být. Jakoby začal najednou chápat všechno to nadšení a veselí, i jemu se chtělo začít jásat.
Haskil sroloval pergamen a Amoniovo nadšení přešlo ve zklamání. Tak trochu doufal, že padne zmínka o něm a o Karině. Vždyť to oni přece Vasyla našli.
Amonius spatřil, jak Emotikonus vstal ze svého trůnu a něco začal Haskilovi šeptat do ucha. Ten ho však přísným gestem usadil zpět na trůn a pak zvolal směrem k davu:
„A nyní přivítejme našeho nejvyššího pána, vládce Šílených ostrovů, pána Mánie, Demencie a Ichtylie, nositele koruny Šílenství a držitele žezla Nesmyslnosti, lorda Sheogoratha!“
Haskil ustoupil stranou a obyvatelé začali doslova šílet. Všichni bez rozdílu velebili Sheogorathovo jméno.
Opět začala znít tajemná hudba, tentokrát veselá a zlověstná zároveň. Byla to nesmyslná změť tónů a zvuků, hotová symfonie šílenství. Amonius měl sto chutí zacpat si uši, ostatní jako by hudbu snad ani nevnímali.
Pak všichni jako na povel vzhlédli k obloze. Učinil tak i Amonius.
Na načervenalém nebi se objevil tmavý mrak, který se neustále zvětšoval. Čím blíže byl tento podivný oblak k zemi, tím snadněji bylo rozeznatelné, že se skládá z drobounkých tmavých teček. A po další době bylo poznat, že se ony tečky třepotají a z každého jednotlivého bodu visí stříbřité lanko, na kterém je zavěšený proutěný koš.
Amonius s Karinou nemohli uvěřit vlastním očím.
Byli to motýli. Tisíce a tisíce motýlů s tmavě modrými křídly a na každém z nich bylo zavěšeno lanko a na konci té spleti lanek byl zavěšen koš.
Stěny koše byly poměrně vysoké, nebylo poznat, co je uvnitř.
Všichni to ale věděli.
„Sláva Sheogorathovi!“ volali. „Sláva nejvyššímu!“
Hudba nabírala na intenzitě. Pomalu se měnila v slavnostní fanfáry, zatímco koš plynule klesal přímo k trůnu na pahorku.
Velký proutěný koš dosedl přímo na piedestal před zlatý trůn.
Pak se ozvalo: „Puf!“ a koš zmizel, jak pára nad hrncem. Hejno motýlů se stříbrnými provázky se rozlétlo do všech stran zpět k nebi. Konečně se Amonius dočkal. Konečně ho viděl na vlastní oči. Sheogorath.
Postarší muž s bílými vlasy a vousy. Stál přesně v místě, kde se země dělila na dvě části a podle toho byl také oblečen. Jedna polovina jeho šatů byla zlatá, s vyšitými květy a lístky. Druhá byla tmavě modrá, s motivem hvězd a měsíčními srpky. Stál zpříma a hrdě sledoval jásající dav. Jednou rukou se opíral o vycházkovou dřevěnou hůlku, druhou měl založenu v bok. Chvilku si s úsměvem na rtech užíval veselí davu. Pak rázně udeřil hůlkou o zem.
Lidé přestali jásat, hudba ustala.
„Mí milí maniaci, dementi a ichtylové,“ začal Sheogorath. „Důvody tohoto setkání vám jsou již známé. Vasyl, hodné to stvoření, se rozhodl obětovat se pro nás všechny, aby dal vzniknout novému městu!“
„Sláva Vasylovi!“ ozvalo se z davu.
„Ano, sláva,“ pokračoval Sheogorath. „Nebo slíva? Ne, ne. Sláva. To bude ono. I když možná by se mohlo říkat slíva, místo sláva.“
„Slíva Vasylovi!“ zařval někdo.
„Ne, raději sláva,“ rozhodl Sheogorath. „To bude lepší. Avšak vězte, že nebýt zde nového vévody Demenice,“ Sheogorath ukázal na Emotikona, „nového města by nebylo. To on totiž zavedl dva naše hosty do obrova doupěte.“
Bůh šílenství se naklonil k Haskilovi, který stál vedle a něco mu zašeptal. Haskil zakroutil očima, otráveně protáhl obličej a zmizel v oblaku fialového dýmu.
„Pán si přeje s vámi mluvit,“ ozval se hlas za Karinou a Amoniem, až se oba lekli. Haskil se totiž objevil nečekaně přímo za nimi.
„Prosím, přistupte k trůnu,“ pokynul suše a sám je následoval.
Dav jim vytvořil cestu. A opět provolávání slávy a jásot.
„Sláva! Sláva cizincům!“ znělo ze všech stran. Jen někdo stále volal: „Slíva! Slíva!“
Karina s Amoniem přestoupili před trůn. Uklonili se a čekali, až bůh bláznů promluví.
Ten si je zprvu zdlouhavě prohlížel. Amonius se mu nechtěl dívat přímo do očí, ale na okamžik do nich pohlédl. Rozhodně to nebyly oči lidské ani zvířecí. Jako by se v nich zračil celý kosmos a snoubila se v nich síla země i nebe zároveň. Amonia ty oči vtahovaly do světa, kde nahoře je dole, černá je bílá a pro zdravý rozum tam není místo. Nemohl se přestat dívat. Připadalo mu, jako by padal to hluboké studny. Vše kolem něj vířilo a proudilo a on zapomněl na všechnu bolest. A i když to byla jen vteřina, připadalo mu to, jako celá věčnost. Chtělo se mu začít křičet. Jen tak, bez důvodu. Cítil se bláznivě, bylo mu horko i zima zároveň, chtělo se mu smát i brečet.
„Ale já jsem tě už viděla!“ řekla Karina a Amonius si oddychl. Její hlas ho zase vrátil na pevnou půdu. Kdyby se díval o něco déle, nejspíš by zešílel.
„A já tebe, děvče,“ odvětil Sheogorath. „A i tebe, Amonie.“
Amonius chvilku přemýšlel. Jistě, ten stařec z chatrče, který mu řekl kam má jít. To musel být Sheogorath!
„Velmi správně!“ zaskřehotal lord, jakoby četl myšlenky a posadil se na trůn. „Vrchní nalévači čaje, podej mi šálek!“ pokynul směrem k Haskilovi.
Aniž by tušili, kde přišel Haskil k šálku a konvici, skutečně mu donesl horký čaj. Sheogorath usrkl. „Výtečné!“ řekl si sám pro sebe. „A nyní mi dovolte poděkovat. Ačkoliv jsem vás k ničemu nepotřeboval, je milé zase vidět někoho z obyčejných smrtelníků.“
„Moment!“ zarazil se Amonius. „Jak to myslíš, žes nás nepotřeboval?“
Sheogorath se usmál. „Jsem přeci bůh, pán tohoto světa. Kdybych chtěl architekta, přivolal bych si ho lusknutím prstů. Stejně tak, jako postavím Nový Sheot.“
Na ukázku luskl Sheogorath prsty. Zem se zatřásla a vedle kamenného sloupu se objevil kamenný kvádr. Lord luskl podruhé a potřetí a kvádry se začaly hromadit na sebe, až tu po chvilce stála celá zeď. Lidé jásali a volali: „Ať žije Nový Sheot, sláva lordu Sheogorathovi! Slíva!“
„Já to nechápu,“ ozvala se Karina. „Tak proč jsi nás sem přivolával?“
Sheogorath pokrčil rameny a znovu se napil čaje. „Nevím. Že by z nudy?“
Amonius tomu nemohl uvěřit. Takže přišel o ruku zbytečně? Zbytečně se zdržel od svého poslání a riskoval tak hněv Mehrunes Dagona?
Sheogorath zvážněl. Vstal a přistoupil blíže k Amoniovi. „Nejspíš nejsem jediný daedrický vládce, se kterým máš tu čest. Je to tak?“
Amonius přikývl a Karina z toho byla zmatená.
„Jak to myslí, Amonie?“ zeptala se.
Nevěděl, jak jí má odpovědět. Sheogorath to udělal za něj.
Řekl totiž: „Ještě není pozdě vymanit se z Dagonových okovů. Vstoupil jsi do jeho služeb dobrovolně a dobrovolně můžeš zase odejít. Je to jen na tobě.“
Karina nechápala. Chtěla něco říct, ale Sheogorath ji nenechal. Jeho vážnost byla tatam. Opět se usmíval. „Neuražte se, přátelé,“ řekl, „ale pro tuto zemi jste jako osiny v zadku. Jako jediní dva jste totiž normální. Ještě je tu tedy Haskil, ale na něm ještě zapracuju.“
Haskil předstíral, že nic neslyšel. „Ještě čaj, lorde?“ zeptal se.
„Ne ne, stačilo. A vás dva zvu na hostinu!“
„Ne, díky,“ odmítl pozvání Amonius a Karina souhlasně kývla. „Raději bychom byli zpátky v Morrowindu.“
„Jak je libo, ale je to škoda. Bude totiž sýýýr pro všechny!“
Dav začal opět šílet. Amonius se ohlédl přes rameno a opět se nestačil divit. Kde se vzaly tu se vzaly, na palouku stály dlouhé stoly s lavicemi, které se prohýbaly pod všelijakým jídlem. Podivné bytosti, připomínající něco mezi rybou, žábou a člověkem se trousily ke stolům a přinášely tácy s vybranými pochoutkami. O poznání menší bytosti, s vykulenýma očima a zelenou kůží pokrytou šupinami zase rozlévaly ze džbánů pití do připravených pohárů.
A lidé hodovali a radovali se.
„Ne, to už stačilo! To je šílenství!“ zvolal Amonius. Měl obrovský vztek a zároveň cítil naprostou bezmoc. Přišel o ruku jen díky vrtochu šíleného boha!
Sheogorath, který mu zase četl myšlenky, pronesl: „Díky jednomu daedrickému pánu jsi možná přišel o ruku. Díky jinému jsi však přišel o duši. Co je horší, příteli?“
Amonius se nad tím příliš nezamýšlel, vztek mu zatmavil mysl.
„Vrať nás zpátky. Hned!“
„Nuže dobrá, ale nemysli si, že odejdete bez odměny. Můžete si odsud odnést pytel sýra, nebo pytel falešných nosů. Pak ještě vám můžu nabídnout...“
„Ehm, promiňte Vaše Šílenosti,“ vložil se do toho Haskil, který celou rozmluvu poslouchal. Přistoupil k trůnu a cosi šeptal Sheogorathovi do ucha.
„Výjimečně máš pravdu, komoří. Tihle dva si zaslouží jinačí odměnu a já učiním, co navrhuješ!“ pronesl poté bůh bláznů. Pak vstal a udeřil svoji hůlkou o zem. "Můj dar se projeví až ve vašem světě," sdělil jim. "Nemusí to být hned, ale dočkáte se!"
Amonius s Karinou se ani nestihli rozloučit. Najednou je zaplavilo hejno motýlů. Stačili si ještě všimnout, jak jim veselý Emotikonus Satirus mává na pozdrav. Pak se jim vše začalo ztrácet před očima. Rozjásaný dav hodujících lidí, Sheogorath, Haskil, podivná krajina, to vše se rozplynulo, jako by se jednalo jen o sen...
__________________________________________
Jasná otázka: Jaký "dar" od Sheogoratha to bude?
A) Sheogorath jim pomůže osvobodit Miluse.
B) Amonius bude mít opět ruku, o kterou přišel.
C) Sheogorath našim přátelům daruje mocnou zbraň - Tlachoplach
D) Sheogorath dá každému rovnou dva pytle sýra a dva pytle falešných nosů
Pozor: Pokračování na str. 36!
Upravil/a Ligos dne 20.01.2014 11:33