Přidal Ligos dne 23.08.2013 00:17
#17
Takže, jako pokaždé při uvedení nové kapitoly doufám, že Amonius své čtenáře neztratil. I když, kdyby tomu tak bylo, mohl bych si za to jen a jen sám.
Ale konec tlachání a raději si připomeňme,
co se událo v minulé kapitole:
Karina a Amonius narazili na zvláštního týpka, jménem Emotikonus Satirus, který jim slíbil pomoc při hledání architekta. Dozvěděli se, že Emotikonus byl kdysi vévodou Demencie, ale proč jim přesně pomáhá, jim není známo... Nicméně se s ním vydali k Natvrdlému kameni - právě tam se nachází jejich architekt.
Cestou se museli vyhnout Háji boroběsů, plném zvláštních tvorů, připomínající keře. Všimli si také, že Emotikonus nosí na hlavě kouzelný klobouk - dokázal z něho vytáhnout celý stan! Co se v klobouku ještě skrývá, je záhadou (krom několika pytlů mouky, o kterých jim Emotikonus řekl)...
Když dorazili k Natvrdlému kameni, musel jím Emotikonus říct ještě jednu důležitou věc, a to sice, že onen architekt je...Obr.
____________________________________________________________________________________________________
XXXIII.
„Cože, obr?“ zděsila se Karina, když Emotikonus sdělil, co má být onen architekt zač.
Oproti tomu Amonia to sice zaskočilo, ale výrazné překvapení najevo nedal. Byli přeci v zemi, kde šílenost a prapodivné jevy byly na prvním místě. Tak proč by architekt nemohl být zrovna obr? Mohl to být zrovna tak mluvící strom, oživlá socha, nebo duch nějakého závisláka na skumě. A i když moc v úspěch nevěřil, zkusit se muselo všechno.
Čím hlouběji do jeskyně se vydávali, tím výrazněji cítili vůni pečeného masa a štiplavého dýmu. A i když se zdálo, že sestupují do stále větší temnoty a chladu, opak byl pravdou. Když se už Amonius chystal seslat kouzlo světla, aby vůbec něco viděli, objevila se mihotavá zář ohně, odrážející se od vlhkých kamenných stěn jeskyně a odhalila jim tak úchvatné nástěnné malby, zobrazující podivné tvory, které Amonius ani Karina neznali.
Najednou se před nimi rozprostřela prostorná rozlehlá jeskynní dutina – ústřední bod obrova doupěte.
V samém jejím středu, v mírné prohlubni, plála mohutná vatra. Všude se povalovala spousta kožešin z různých zvířat, z nichž některá byla již dávno vyhynulá. V jednom koutě jeskyně stály hliněné a kameninové nádoby – amfory a mísy větší, než dospělý člověk. Na provazech, jejichž konce byly uvázány na krápnících u stropu jeskyně, visely rozličné sušené byliny, menší keře a větvičky. Také tam viselo na kovových hácích nabodnuté sušené maso.
Leč po obrovi samotném ani vidu.
„Kde máš toho obra, hmm?“ optala se Karina.
„No, ehm… Chichi…“ Emotikonus znejistěl. „Někde tu musí být. Zřídka kdy opouští jeskyni. Podívejte, v ohni jsou nová polena, jistě nebude daleko!
„Vede odtud ještě jiná cesta?“ zeptal se Amonius.
Emotikonus pokrčil rameny. „Pokud ano, nevím o ní.“
„Poslyš, Emotikone,“ prohodila Karina, „řekni nám o tom obrovi něco. Kde se tu vlastně vzal?“
„To nikdo neví. Říká se, že tu je od samého stvoření Šílených ostrovů. Mezi lidmi se kdysi povídalo, že to byl sluha lorda Sheogoratha, který však svého pána zradil. A ten ho za to proměnil v obra. Jestli jsou však tyhle povídačky pravdivé, to vám neřeknu.“
Jen to Emotikonus dopověděl, začala se země pod jejich nohama mírně otřásat. Ozval se zvuk drolícího se kamení a podivné šramocení. Jedna z kůží, položená na zemi kousek od nich se začala nadzvedávat a z díry, která se náhle objevila pod ní, vykoukla vrásčitá vousatá šedavá hlava, několikanásobně větší, než hlava lidská.
Z pod hustého širokého obočí se na příchozí koukaly dvě bystré oči.
„JAKÁ DRZÁ ČLOVĚČINA TO VLEZLA DO MÉHO PŘÍBYTKU?“ zahřměl obr hromovým hlubokým hlasem, až se stěny chvěly a přítomným z toho přeběhl po zádech mráz.
„Buď zdráv, Vasyle!“ pozdravil ho spěšně Emotikonus.
„Á, TO JSI TY, PŘÍTELI? A NEJSI SÁM!“
Obr se pomalu ale obratně vysoukal z díry. Ukázalo se, že se jedná o důmyslnou tajnou chodbu, vedoucí kamsi do podzemí jeskyně.
„To jsou mí přátelé. Amonius a , ehm… Marina“
„Karina.“ opravila ho a probodla pohledem Karina.
„VÍTEJTE TEDY V NATVRDLÉM KAMENI. JÁ JSEM VASYL!“ Obr jim pokynul, ať se posadí k ohni. Museli si sednout dostatečně daleko, protože žár byl příliš silný.
„JISTĚ MÁTE PO CESTĚ HLAD, HNED VÁM NĚCO NABÍDNU!“ zahalekal obr. Po chvilce před své hosty na zem rozprosttřel směsici podivně vypadajících a ještě podivněji páchnoucích jídel.
„Vidíte,“ šťouchl vesele Emotikonus loktem do Kariny. „Já vám říkal, že tady bude jídla dost!“
„JISTĚ, JISTĚ! JAKÉ ŠTĚSTÍ, ŽE JSTE PRÁVĚ U NEJVĚTŠÍHO LABUŽNÍKA NA CELÝCH OSTROVECH!“ chvástal se obr.
„MÁM TU ELITŘÍ NOŽIČKY, DVĚ LÉTA ZRAJÍCÍ SÝR, STROUHANÝ KOŘEN STALETÉHO STROMU, OBALENÝ V PRYSKŘICI A SUŠENÉ BALIWŮDÍ MASO V ŘASOVÉM NÁLEVU. BERTE, CO HRDLO RÁČÍ!“
„Mno, opravdu máme štěstí,“ povzdychla Karina a vrhla naštvaný pohled na Emotikona, který se však už ládoval něčím, co připomínalo nohu obřího brouka, ze které kapal zelený sliz.
„Ehm, děkuji. Nemám hlad,“ odmítl zdvořile Amonius a Karina se s jeho postojem ztotožnila.
Emotikonus se podivil. „Ale venku jste říkali, že….“
„Že jsme se ve městě úplně přecpali!“ vskočila mu Karina rychle do řeči.
„Vážně?“ podivil se Emotikonus ještě více. Ale když mu Vasyl nabídl mísu páchnoucího sýra, zapomněl na všechno a slastně začal hltat.
Zatímco se Emotikonus ládoval a ochutnával ze všech „pochoutek“, jako by týden nejedl, vysvětlili Amonius s Karinou Vasylovi důvod svojí návštěvy.
Obr po jejich proslovu chvíli zůstal sedět s kamenným výrazem ve tváři.
„HO HO HO HÓ!“ začal se najednou chechtat, až Emotikonovi zaskočilo. Amonius si moc přál, aby s tím obr přestal, protože měl pocit, že se jim celá jeskyně za chvíli zbortí na hlavu.
Ale on nepřestal. Plácal se do kolen svými mohutnými dlaněmi a smál se, až mu tekly slzy.
„TAK VY… CHA CHA!... TAK VY SI MYSLÍTE… CHO CHO CHÓ!... TAK VY SI MYSÍTE, ŽE BUDU PRACOVAT PRO TOHO BLÁZNA? PRO TOHO BOHA VŠECH ŠAŠKŮ? KVŮLI TOMU JSTE PŘIŠLI? HO HO HÓ!“
„Ale tak Vasyle!“ přerušil ho Emotikonus s plnou pusou. „Myslím, že mi dlužíš malinkou laskavost, či ne?“
Obr se přestal smát. Nyní opravdu zvážněl. Podrbal se na hlavě a zavřel oči. Jeho čelo se zvrásnilo od usilovného přemýšlení...
„Tohle bude na dlouho,“ zašeptal Emotikonus. „Vasyl neudělá předem nic, aniž by si to řádně promyslel. Klidně si zatím dejte elitří nožičky. Jsou výtečné!“
…
Razim Šedomyslný byl Redguard.
Jeho pleť byla stejně temná, jako jeho mysl. Těžko říci, proč si Sheogorath oblíbil právě tohoto muže natolik, že ho jmenoval vévodou Demencie poté, co tento post nedobrovolně uvolnil Emotikonus Satirus.
Před tím žil Razim na samém okraji Šílených Ostrovů a živil se rybolovem. Den co den se zaobíral jedinou myšlenkou: Jak se nejlépe zabít, aby to bylo co nejméně nepříjemné. Pokaždé, kdy se už zdálo že na to přišel, ukázala se nějaká vada „na kráse“. Až jednoho dne na to kápnul. Věděl, jak se zabít zcela bezbolestně a ještě by umřel s úsměvem na rtech. Neměl však dost odvahy to vyzkoušet na sobě. Co kdyby to přece jen bolelo? Raději si vyhlídl svého souseda, jako pokusný objekt. Když to vyjde podle plánu, nebude se bát zabít sám sebe. Jenže nevěděl, že jeho soused pracuje přímo pro samotného Šíleného boha, jako jeho zahradník.
Razim poznal, že jeho plán má ještě mouchy. Nebýt té kaluže krve, ve které se Sheogorathův zahradník v křečích válel a křičel bolestí, nemuselo to být tak hrozné.
Naneštěští, nebo spíše naštěstí pro Razima, jeho čin zaznamenala kolemjdoucí hlídka Ďáblů klamu, kteří ho neprodleně v poutech předvedli před lorda Sheogoratha.
Razim před ním stál hrdě, ničeho se nebál. A jak tak stál před kamenným trůnem boha všech bláznů, vycítil svoji příležitost.
„Ó, mocný bože!“ promluvil nahlas.
Stráže ho chtěli napomenout ranou jílcem meče, ale Sheogorath naznačil, ať ho nechají mluvit.
„Tvá velkorysost nezná mezí,“ pokračoval Razim. „Vím, že dovedeš věci, které smrtelník nezvládne a že si libuješ v různých... Ehm... Výstřednostech.“
Sheogorath povytáhl zvědavě obočí. „Dá se to tak říct!“ zaskřehotal vesele. „A teď pověz, co máš na srdci, než ti to srdce vyříznu a podívám se sám!“
„Vím, že mě za můj skutek čeká smrt,“ nenechal se vyvést z míry Razim. „Vždyť jsem prý zabil tvého zahradníka. Nebudu říkat, že mě to mrzí, protože to by byla lež. Báječně jsem si to užil a chvilku jsem litoval, že jsem se celou dobu zaobíral myšlenkou na sebevraždu, místo abych vraždil jiné. Ale nyní, když je smrt nevyhnutelná, prosím tě o jedno, ó mocný kníže bláznovství.“
„Ano?“ otázal se Sheogorath netrpělivě.
Razim se mu zadíval přímo do očí. „Nechť zemřu se smíchem na rtech!“
Tato neobvyklá prosba na boha všech bláznů vskutku zapůsobila.
Sheogorath se nejen rozhodl Razima ušetřit, ale navíc ho i hodlal využít ve svůj prospěch. Jmenoval Razima Šedomyslného „Prvním inkvizitorem říše“ a umožnil mu, ať zkouší různé způsoby smrti na nepřátelích a odsouzených trestanců.
Za Razimova působení v této funkci se počet Sheogorathových nepřátel přiblížil téměř nule, za což byl povýšen a dosazen na vévodský post.
A nyní, na vrcholu své slávy, si Razim hověl na kamenném trůnu ve velké síni. Kol dokola stály polorozbořené sochy jeho předchůdců v pyšných pózách. Většinu z těch soch poničil sám Razim. Nechal jim ulámat údy (a to nejen končetiny), odsekat hlavy a i jinak je znetvořoval. Nesnesl totiž konkurenci, byť byla dávno po smrti. O to více se obával budoucnosti. Jeho nepřítelem číslo jedna byl Emotikonus, jediný dosud žijící exvévoda Demencie.
…
„Pane, nesu špatné zprávy!“ krčil se špeh před kamenným trůnem Demencie.
„Mluv!“ přikázal Razim a jeho výzva se nesla chladným sálem a vracela se k němu ozvěnou. I když sál působil liduprázdně, špeh věděl, že za sloupovím jsou ve stínu ukryti Ďáblové klamu, kdykoliv připraveni uposlechnout vévodova rozkazu.
„Satirovi a těm dvěma cizincům se podařilo obejít Háj boroběsů. Nyní už mají nakročeno k Natvrdlému kameni.“
„Hlupáku!“ okřikl ho vévoda. „To nejsi ani schopen vyplašit pár divokých boroběsů?“
„Já jsem je vyplašil, ale…“
„Žádné výmluvy!“ Razim začal přemýšlet. Seděl na svém kamenném trůnu a drbal se na bradě. „Nyní jsou tedy u Vasyla,“ řekl s jistotou.
„Promiňte výsosti… U koho?“ odhodlal se zeptat špeh.
„U toho obřího zadku, jehož kosti se už měly dávno válet v bažině! Musíme to napravit, než bude pozdě. Ti dva cizinci se nesmí dostat z Natvrdlého kamene živí.“
„A co Satirus, výsosti?“
„Jeho jméno už přede mnou nevyslovuj, rozumíš? Chci jeho hlavu!“
Razimovy hnědé oči žhnuly nenávistí. Nemůže dopustit, aby měl Emotikonus nějaké zásluhy na stavbě nového města. Nemůže dopustit, aby nějaké nové město vůbec bylo!
…
„Už jste někdy spali v obrově doupěti?“ zeptal se Emotikonus svých nových přátel. „Stmívá se a noci na Šílených ostrovech jsou chladné a nebezpečné.“
Vasyl přitakal. „OPRAVDU BUDE LEPŠÍ, KDYŽ PŘESPÍTE V MÉM DOMOVĚ. ZÍTRA VÁM ŘEKNU, JESTLI VÁM POMOHU NEBO NE.“ Obr se zachumlal do několika k sobě hrubě přišitých kožešin, které používal jako přikrývku.
Karina chtěla zaprotestovat, ale než stačila cokoliv říct, stěny jeskyně začaly rezonovat Vasylovým chrápáním.
„No fajn. Bez večeře, a ještě se pořádně nevyspíme!“ řekla nespokojeně, ale i ona se zachumlala do kožešiny, která jí byla příjemná na dotek. Nakonec usnula celkem rychle.
Zato Amonius nemohl dlouho usnout. Neustále musel myslet na to, co se děje v Morrowindu. Jak se má asi Bartoloměj? Je stále díky vrchnímu inkvizitorovi Eframovi ve vězení, nebo se může volně potulovat po Vivecu? A co asi dělá Milus? Otroctví pro něho musí být dost ponižující, natož u toho hrozného Rendaxe. A jak to dopadne, nevrátí-li se ze Šílených ostrovů včas? Potrestá ho Mehrunes Dagon? „Pán nebude čekat věčně. A pokud pohár jeho trpělivosti přeteče, trest tě nemine!“ přehrával si v mysli stále dokola tato zlověstná démonova slova. Třeba to bylo jen plané varování. Je přece Dagonův vyvolený…
…
Vévodu Razima už jeho špeh začínal nudit.
Nechal si od něho ještě sdělit, co jsou zač ti dva cizinci. Dozvěděl se akorát, že jeden je prý mladý nezkušený čaroděj, a druhý je mladá nezkušená zlodějka. Nic, s čím by si neporadil. Víc mu špeh povědět nestačil.
Zatímco se špehova uťatá hlava s překvapeným výrazem koulela po podlaze sálu, nechal si jeho výsost zavolat svého dvorního alchymistu.
„Už je hotové to, oč jsem žádal?“ optal se ho.
„Ano, milosti!“ odpověděl hrdě postarší muž a oddychl si, že svůj utajovaný projekt dokončil právě včas.
„Výborně!“ pochválil ho Razim. „Okamžitě to předej generálu Tivalovi. A vyřiď mu, ať se staví pro další instrukce.“
„Jak si přeješ, milosti!“ ukláněl se alchymista a spěšně se vzdálil z vévodova dosahu.
…
Generál Tival byl ostřílený bojovník, do bitvy se vždy vrhal první a odcházel poslední. Alespoň to o sobě tvrdil, ačkoliv si nikdo nevzpomíná, že by se kdy nějaké bitvy zúčastnil.
Nyní, potěšen tím, že může vévodovi konečně dokázat svoje kvality, se s malou jednotkou Ďáblů klamu vydal k Natvrdlému kameni.
V rukou křečovitě svíral malou dřevěnou truhličku, jejíž obsah znal jen on, vévoda a dvorní alchymista.
„Ach, kdyby jen ti pomatenci věděli, co se skrývá uvnitř!“ pomyslel si pobaveně generál. „Ani nepotřebuju ty Mazkeny. To, co je v týhle skříňce, mi zaručeně zjedná vítězství!“
______________________________________________________________
Otázka zní: Co se nachází v oné truhličce?
A)Tajuplný lektvar, jehož výpary donutí nepřítele dělat to, co majitel lektvaru přikáže...
B)Lektvar, který když někdo požije, tak se zmenší...
C)Mocná třaskavina, která dokáže roztříštit i ten nejtvrdší kámen...
Pozor: Pokračování na str. 34!
Upravil/a Ligos dne 24.10.2013 22:33