The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal Lord Rade dne 17.11.2012 14:28

Řekli jste si o to sami

Se slovy „Ten kluk udělal něco špatného. Musíme si promluvit,“ odevzdal velitel stráží Rodor chlapce zpět ke Grelod.
Ležel pod peřinou v posteli a poslouchal jejich tlumené hlasy. Věděl, že má problém, ale po dnešku opět cítil tu bezmoc a pocit, který mu zabraňoval pozitivně myslet. Vlastně teď myslel jen na to jak sebe i své okolí zklamal a jak se život nevyvíjí podle jeho snů a už nic z toho nikdy nevrátí zpět, i kdyby chtěl. Začali ho trochu pálit oči, ale bolest potlačil a zadusil ji v polštáři.

Zbytek sirotků právě dosnídal. „Grelod? Půjdeme ven?“ zeptal se jeden z nich, když se po rozhovoru s Rodorem vracela. „Ne! Zalezte všichni do postele! Tohle vám nedaruju!“ zaječela na něj a on se dal do pláče. Nikdo z dětí nevěděl, co se vlastně stalo, ale poslechli ji.

Cela zrudlá vrazila do ložnice a začala na své svěřence řvát. „Tohle mi děláte?! Po tom všem co jsem pro vás udělala!!“ rozdýchala se a řvala dál. „Po nocích vycházíte ven a zabíjíte lidi?! Víte vy vůbec, co jste udělali vy hajzlové!“ opět pobrala dech a šílela dál. „To ty! Za všechno můžeš ty!“ Přiklusala k Tulákově posteli a vytrhla z něj peřinu, kterou hodila na zem. „To má bejt nějaká vzpoura, nebo co? Ty vrahu, lháři a zloději! Nedivím se, že se tě tví rodiče zbavili.“ Její poslední slova se ho dotkli. Prý; „Nedivím se, že se tě tví rodiče zbavili.“ Když spatřila jeho výraz po tom, co mu řekla, chtěla ho urazit další větou. „Byli to taky vrazi? To by mě…“ Vyskočil z postele a udeřil ji pěstí do zhnuseného obličeje. Všichni ostatní zírali s otevřenými ústy beze slov. Okamžitě ho chytla za ruku a agresivně ho vlekla přes celou místnost až ke dveřím do komory, kam ho hodila a zamkla za ním dveře. Pak šla za ostatními, aby jim sdělila nová pravidla, která tu budou nastolena a křičela tak hlasitě, že je mohl slyšet až sem.

„Řekli jste si o to sami! Už nikdy žádné vycházky ven. Opovažte se mě ještě jednou zeptat na to, jestli bych vás vzala do města! Na všechna okna a dveře budou dány zámky! A pokud budete chtít jít na čerstvý vzduch, který by vám měl být také odepřen, máte za budovou vymezený prostor, který můžete užívat až do večeře. Říkám vám opovažte se. Opovažte se!“ po tomto proslovu napochodovala do svého pokoje. Za malou chvíli z něj opět vyšla a zakřičela ještě něco na děti. Pak odešla ven a zamkla za sebou dveře. Děti ani nemukli.

„Tuláku si tam?“ zašeptal po chvíli jeden z chlapců na zamčené dveře do komory. Na to neměl chuť ani odpovědět. „Je tam tma?“ zeptal se znovu chlapec. To ho trochu naštvalo, ale mlčel. „Musíš od suď zmizet Tuláku!“
Nad touhle větou se Tulák zamyslel. Kam by, tak asi mohl zmizet? Náhle dostal alespoň malou naději. Vzpomněl si na svůj úkol, který dostal v tom žaláři. Ten mladík s šibalským úsměvem mu řekl, že když vyřídí ten krátký vzkaz jeho bratru, tak se mu určitě nějak odvděčí. Byla to jeho poslední naděje a teď měl jedinečnou příležitost využít moment, kdy tu Grelod není.
„Hej! Jsem tady!“ rychle na sebe upozornil Tulák.
„My víme, ale jak ti máme sakra pomoct?“ odpověděl jiný chlapec za dveřmi.
„Podívejte se po tom klíči! Možná ho nechala ve svém pokoji!“
„Ale tam nemůžeme.“ Odpověděl mu zklamaně jeden z chlapců, ale někdo jiný z dětí ho za to pokáral.
„Já se tam podívám!“ ozvala se statečně jedna z dívek a hned se tam vydala. Všichni náhle znejistěli.
Opatrně otevřela dveře do pokoje. Začala se tam rozhlížet, protože asi nikdo jiný z dětí, co tu kdy žili její pokoj nikdy neviděli. „Postel, psací stůl, knihy…“ nic zvráceného a šokujícího tu neviděla, tak si nebyla jistá, proč je sem nikdy nepustila. Kývla rameny a vyrazila k jejímu stolu. Začala se hrabat v Grelodiných uspořádaných věcech a knihách dokud si toho klíče nevšimla. Byl to obyčejný velký železný klíč. Ulevila si úsměvem a spěchala s ním zpět.
„Mám to!“ zakřičela radostí a strčila ho do zámku. Otočila s ním a rychle otevřela dveře. Tulák tam už stál. Bez děkování se rozeběhl ke dveřím do Riftenu, ale byli zamčené. „Sakra!“ začal nervóznět Tulák a vydal se k oknu. Naštěstí ho ještě Grelod nestačila zamknout. Otevřel ho vyzdvihl se na něj. Pak mu došlo, že by se měl alespoň rozloučit.

Otočil se na ostatní a vzkázal jim; „Omlouvám se za všechno. Snad se ještě uvidíme, ale sem se už nikdy nevrátím!“
„Budeš nám chybět Tuláku!“ „Nenech se chytit!“ „Měj se!“ „Držíme ti palce, Tuláku!“
„Ahoj,“ řekl a naposledy vyskočil z okna sirotčince.

„Asi budeme mít velkej průšvih…“ pronesl někdo po jeho odchodu.

_______________________________________________________________________________________________

Teď po pár měsících střídavého psaní a nepsaní si snad ti, kteří to četli udělali obrázek o tom jak můj příběh bude vypadat. A pokud ne, tak jsem také rád protože nikdy nebudete dopředu vědět, co od pokračování můžete čekat. Pro ty kteří si na můj přiběh neudělali čas, bych byl rád, kdyby se ke čtení přidali. Upozorňuji, že se napětí, emoce a brutalita budou stále ještě stupňovat a přinesu vám ještě mnoho nových zážitků.
Budu rád za jakékoliv hodnocení a podporu!

Přidal Lord Rade dne 18.11.2012 15:26

Ty mi do psího zadku nedáš pokoj

Riften se teprve probouzel k životu. Viděl kováře, jak rozdělává oheň do výhně. Stánkaře připravující zboží a stráže jak se líně zrána procházejí po městě, aby měli večer ještě dost sil zajít si do místního hostince.
Věděl, že si musí dávat obzvlášť velký pozor, protože může narazit na někoho z lidí, kteří byli v Mlžné tvrzi, nebo nedejte bohové snad i na samotnou Grelod.

Dal si ruce do kapes a s hlavou svěšenou k zemi se vydal k jednomu ze stánků.
„Dobrý den. Už máte otevříno?“ zeptal se nenápadně ženy za harampádím.
„Brzo jó. Budeš si muset ještě nějakou chvíli počkat,“ odpověděla, aniž by se na delší dobu na chlapce podívala.
„Dobrá děkuji. Jsem tu s rodiči na návštěvě, tak jsem se chtěl ještě zeptat, kde tu najdu Medovín.“
„Medovín jó? To půjdeš k hlavní bráně z města a zamíříš vlevo. Je to ta dvoupatrová budova na konci.“
„Super. Děkuji moc.“
„No jó. Nemáš zač. Co jsi vlastně chtěl koupit?“ zeptala se ho z rázu, když rozvinula látku s příborovým nádobím.
„Ale… teď pospíchám, ale pak se pro to určitě vrátím. Ještě jednou děkuju moc,“ vymlouval se chlapec při odchodu.

Odešel z tržnice a rychlým krokem zamířil k bráně. Stáli u ní dva strážní, kteří si ho naštěstí ani nevšimli. Odbočil vlevo a zrychleným tempem pokračoval až k té budově na konci. Zastavil se přede dveřmi a na chvíli se zamyslel nad tím, co vlastně má povědět. Pak použil klepátko a pětkrát s ním praštil.
„Co se sakra děje?“ ozval se něčí hrubý hlas z domu.
„Mám pro vás vzkaz!“ po krátkém zaváhání odpověděl.
„Kurýr? Šoupni to pod dveřma a vypadni!“
„Nejsem kurýr! Ten vzkaz nemám na papíru!“
„Tak vypadni!“ odbyl ho muž bez zájmu.
„Můžete mi alespoň otevřít? Posílá mě váš bratr.“
„Co? Jakej? Nebo víš, co? Ne – zá – jem.“
„Ten, kterej je teď v průšvihu!“
„ÁÁÁ ty mi do psího zadku nedáš pokoj ne?“

Tulák si začínal myslet, že mu ten hlupák neotevře ani dveře. V tu náhle uslyšel něčí těžké kroky.
Nemohl uvěřit vlastním očím, když spatřil toho muže, který stál ve dveřích.
„Na co tak čumíš prcku?“ zamumlal a přiložil si svou láhev medoviny k ústům.
„Vzpomínám si na tebe. To tys mě sem vzal.“
„Kura drát. Buď jsem tak sťatej, nebo už jsem tak sťatej. Co jsi zač trpalíku?“ otázal se otráveně.
„Nejsem elf. Jsem nord. A ty jsi ten hajzl, kterej mě vzal až sem, aby mě mohl uvěznit v tom sitotčinci!“
„Ou. Klídek… Říkáš, že… Á tak to jsi ty! Hele neber si to osobně. Jak, že to jen bylo…“
Tulák čekal na to, co z něj vypadne..
„Jó. Ty ses pochcal! Pamatuješ na to? To bylo něco! Vyděsil tě tenkrát vlkodlak! A ty ses pochcal!“ začal se smíchy popadat za břicho zjizvený, bezoký muž. „Tak pojď dál, pochcanče!“ zvolal na chlapce.

Tulák teď už přestával doufat, že tomu hlupáku zbyl alespoň kousek mozku v hlavě. Nechal to být a pokračoval dál.
„Kdy že ses to pochcal? To už musí být nějakej ten tejden…“
„Pět let,“ odpověděl chlapec a rozhlížel se okolo sebe.
Na to jak ten dům vypadal zvenčí, bylo uvnitř naprosté prázdno, krom nějakých částí starého nábytku a pavučin.
„Posaď se,“ nabídl chlapci jednu židli v téměř prázdné hale a sedl si na jinou. „Tak co mi chceš?“
„Poslal mě tvůj bratr. Byl v sousední cele v žaláři a řekl mi, že když ti vyřídím, že ho nějakej Hrognar zradil, tak… se mi nějak odvděčíš. A já zrovna potřebuju pomoc.“
„Počkej… zpomal. Takžé… Ach, sakra. Já věděl, že ho nemám poslouchat… Ten blbej kretén…“
„Hrognar?“
„Ne. Můj bratr. Dobře, díky žes mi to přišel vyřídit a přišel zavzpomínat na staré časy. A teď, když mě omluvíš, mám něco na práci…“ Začal ho slovy vyhazovat z domu.

„Nikam nepůjdu. Dlužíš mi něco.“
„Co ti sakra dlužím?“ Prohrabal se v kapsách a vytáhl nějaké septimy. „Tak tady máš nějakou stovku a běž si něco koupit.“ Postavil se a řekl „Sbohem.“
„Já odsud neodejdu. Nemám kam jít. Potřebuju, abys mě tu ukryl.“
Ani jeden z nich nehodlal toho druhého poslechnout, možná si v něčem byli podobní.
„Na jak dlouho?“ zeptal se uklidněně, ale cítil se špatně, že něco takového vůbec řekl.

Tulák se jen usmál a poděkoval, ale stále si pro něj schovával pár otázek.

Přidal Lord Rade dne 24.11.2012 14:10

#13

Tyristor Rockhearth

Tulák dostal snad ten nejmenší pokoj, který v Medovíně byl. Ale nic proti tomu neměl. Cítil se totiž svobodný. Ráno ho nikdo nebudil, nemusel se ani dožadovat povolení vycházky ven. Když se občas omylem zeptal na nějakou pitomost, dostalo se mu jen odpovědi „Tak už táhni.“

Večer následujícího dne vzal muž Tuláka s sebou do místního hostince, aby si spolu mohli ujasnit několik věcí. Měl tam vystoupit jeden z nejznámějších Skyrimských bardů Tyristore Rockheart a proto se tam sešel snad celý Riften a jeho okolí.

Když vešli dovnitř, tak Tulák viděl ohromné množství bavících se lidí. Víno, pivo a medovina tekly proudem. Ti Agroniánští číšníci to těžko zvládali, ale ráno si určitě budou přepočítávat své těžce vydělané peníze.

„Zdravíme tě, Magnusi!“ zakřičel na ně někdo a pak Tulákovi došlo, že tenhle člověk může mít taky své jméno.
„No nazdar. Co tu děláte vy dva?“ ozval se potupně k dvojici stejně vyhlížejících Bosmerů.
„Asi to samé co ty příteli! Posaď se k nám!“ křičeli na něj dvojhlasně oba elfové.
„No jak tak koukám, tak tu nikde jinde stejně místo není… chlapče… sednem si k těm magorům…“
„Můžeš mi říkat Tuláku… Magnusi.“
„No tak fajn. A co vy dva? To už sem pouštějí každýho?“ promluvil k nim, když si s Tulákem přisedli.
„Vidíme, že tu máš někoho s sebou! Jak se jmenuje?“ opět pokračovala dvojčata.
„Je to Tulák. Můžete mi teď laskavě dojít pro nějaké pivo? Chci si s ním na chvíli o samotě promluvit,“ požádal je Magnus a počkal, než odejdou.

„Tak předpokládám, že máš nějaký otázky. Tak rychle ať je to za námi,“ dovolil odhodlaně.
Tuláka jeho přístup trochu zarazil, ale otázky měl. Jen nevěděl jak je položit.
„Co jsi zač Magnusi?“
„Co jsem zač? Teď jsem starej, zneřáděnej chlap, kterej leccos zažil a teď se pouze poflakuje po hospodách a snaží se vyhnout všem malérům. Pokud tě zajímá minulost… byl jsem dlouhou dobu žoldák a dělal věci jen kvůli penězům. Jak vidíš, už jsem s tím skončil. Ještě něco?“ pokračoval Magnus. I když mu to bylo nepříjemné, byl připraven se za ta léta někomu svěřit.
„Nechci si hrát na vyšetřovatele… ale prostě mě zajímá, co jsi s tím měl společnýho ty… Víš přece… Prostě ses tam objevil a zachránils mi život.“
„Máš pravdu. Nebyla to náhoda. Říkal jsem ti, že jsem byl žoldák. Prostě mi někdo vždy zaplatil, dal informace a já odvedl práci. Za tohle jsem nedostal moc peněz, a kdybych nenarazil na toho vlkodlaka, tak by to možná byla i nuda.“
„Ten kdo tě za mnou poslal, musel určitě vědět, co udělali mému otci!“ namítl chlapec.
„Jo to by dávalo smysl. Ale já nevím víc než ty. Vše probíhalo přes takového muže v kápi… nebo spíš… tenhle byl asi v jiné zakázce… Je to už pár let a jistě pochopíš, že si nemůžu pamatovat každou…“
„Každou, co? Pro tebe to možná byl běžnej den. Ale mně se od té doby změnil život. Nebyl by den, kdy bych se nepokoušel přijít na to, proč se to vlastně stalo…“
„Tuláku… Když jsem tě měl dostat do toho sirotčince, tak to nebylo zrovna lehké. Vlastně jsem se za sebe poprvé styděl. Je mi líto, že jsem ti ten den musel lhát, abych tě tam dostal. Tvůj otec byl jistě dobrý muž.“
Na to se Tulák odmlčel.
Vtom se s korbely piva se vrátili ti elfí bratři.

„Máme to, co jsi chtěl, Magnusi! Ta fronta byla neúnosná!“ položili na stůl piva a přisedli si ke stolu.
„No hurá! Už jsem si myslel, že dnes budu střízlivej. Tak na zdraví!“
Jejich korbele zazněli, když o sebe praštili a pak to jen proudy teklo. Tulák se usmál, když viděl, jak to do sebe Magnus klopí div se v tom neutopí.

Za malou chvíli před hořící krb přistoupil zpěvákův uvaděč.
„Vítejte! Jsme rádi, že…“ Ale aniž by domluvil, jeho hlas přerušil křik diváků.
„Tyristore! Tyristore! Tyristore!“ znělo sálem.
A tak to raději vzdal a zvolal; „Dámy a pánové! Tyristor Rockhearth!“ a ozvalo se ještě hlasitější povzbuzování a potlesk.
Ze schodů, které vedli z horního patra hostince do přízemí, pomalu sestupoval bard a přitom hrál na loutnu všem známé líbezné tóny. Posléze v půli schodů se zastavil a započal svou píseň. Celé obecenstvo teď ani nemuklo a vychutnávalo si jeho vystoupení.

Do hostince náhle vtrhli dva strážní. Tulákovi se na moment rozbušilo srdce. Byl to Norman s jedním dalším. Pomalu tam procházeli ustupujícím davem a nějaké dva milence vyhodili od stolu, kam si pak sedli namísto nich. Lidé si toho nevšímali a Tyristore nadále zpíval. Číšník jim hned donesl pivo na účet podniku.

„Někdo by jim měl dát za vyučenou…“ zašeptal rozzlobeně Tulák.
„Nech to bejt. Jsou to jen arogantní kreténi, kteří kdyby nebyli strážnými, tak by už byli nejspíš dávno mrtví,“ odpověděl lhostejně Magnus.
„Neslyšel jsi něco o tom, co se stalo předevčírem v noci?“ zeptal se Tulák.
„Ten den jsem neslyšel vůbec nic. Byl jsem u sebe a popíjel do té doby, dokud ses neukázal ty.“
„To by bylo na dlouho… Nevíš, kde je tady místní lékař?“
„Proč můžu snad od tebe něco chytit? Hele ten bard tu není zrovna každej den. Měl by ses uvolnit a nechat některý věci bejt. Nechceš se napít?“ nabídl mu zbytek svého piva, které po odmítnutí dopil.
„Půjdu se projít.“
Tulák se zvedl z lavice a v rozruchu kolem Tyristora opustil hostinec.

______________________________________________________________________________________________

Díky těm kteří pro mě hlasovali v anketě a těm kteří čtou můj příběh. Budu rád za každý komentář.

Přidal Lord Rade dne 09.12.2012 17:20

#15

Z problému do problému
část 1.

Venku byla už tma. Jen pár luceren osvětlovalo město a byl to vskutku nádherný pohled. Tulák vykročil od hostince a chystal se vyhledat Stína. „Určitě už je vyléčený, přeci to nebylo nic vážného,“ říkal si a doufal, že už Riften neopustil, aniž by se rozloučili.

Město nebylo velké, takže si mohl dovolit pátrat na vlastní pěst. Nenápadně nahlížel do oken a vyhledával nějaký znak, který by označoval lékařův dům. Asi po třetí se dostal až na konec jedné slepé uličky a už ho to pátrání začalo unavovat. Sedl si na jeden z dřevěných sudů poblíž, aby si mohl srovnat myšlenky v hlavě.

„To mě po*er…“ ozval se něčí překvapený hlas. Tulák se za ním okamžitě otočil.
Stála tam stará otrhaná žena s rozcuchanými vlasy a stejně ohavný zapáchající muž.
„Půjdeš s náma, chlapče,“ zasmála se žena, tak že byli vidět její odporné zuby.
„To nepůjdu. A vůbec, co jste zač?“ namítl Tulák.
Muž, který doprovázel ženu se ale neváhal dohadovat a vytáhl starý naostřený nůž.
„Půjdeš s náma! Rozumíš?!“ zařval muž agresivně a zamířil nožem na chlapce.
„Měl bys sám vědět, proč ta žena ze sirotčince hledá nějakého chlapce tvého vzhledu,“ odpověděla chlapci a pokynula muži, aby se o něj postaral.
Chytl chlapce za rukáv a strhl ho ze sudu. Tulák se bránil a rozdával údery, ale muž byl neoblomný. Přestal se vzpírat teprve, až mu přiložil ke krku nůž a znovu pohrozil.
Tulák se tam za žádnou cenu nechtěl vrátit, ale věděl, že dát přednost smrti by bylo hloupé. Jenže oni ho chtěli mít očividně živého a Grelod mu naháněla větší strach než tihle dva pobudové.

„Pomoc!“ zařval Tulák z plných plic. Muž mu okamžitě zacpal rukou ústa a vedl ho dál do sirotčince přes prázdné tržiště. Nikdo ho tahle nemohl slyšet, protože se všichni ještě bavili v hostinci. Ale někdo ho přece jen slyšel. Byl to Magnus, který se šel po chlapci podívat. Neměl po ruce žádnou zbraň a na to, aby se pro svého starého miláčka vracel domů, neměl čas. Musel zakročit hned.
Dostal se k nim, tak blízko jak jen dokázal a v momentě překvapení se za nimi rozeběhl. Než si únosci všimli, že se na ně řítí devadesátikilové monstrum, tak už agresivního muže strhl k zemi. Mlátil ho do obličeje hlava nehlava. Žena se mu okamžitě chtěla vrhnout na záda, ale Tulák ho varoval. Okamžitě ji sundal jednou ranou do obličeje a ona omdlela. Tulák na něj překvapeně zíral, možná ho trochu šokovalo, že uhodil ženu. Ale věděl, že si to zasloužila.
Magnus se vzpřímil a podíval se na chlapce. „Asi bys mi měl něco vysvětlit…“
„Poslala je Grelod ta žena ze...“
„Já vím, kdo to je. Proč sakra?“
Než mohl Tulák odpovědět, ztuhl opět strachem. Norman a další dva strážní byli za Magnusovy zády. Ten to pochopil a pomalu se za nimi otočil.