---

„Tohle už dlouho dýchat nevydržím,“ zamumlal Glim. Jejich průvodce byl pryč již delší dobu, ale bez slunce, měsíce nebo hvězd nemohli přesně určit jak dlouho. Annaïg to odhadovala na pár hodin.
„Alespoň můžeš dýchat,“ upozornila ho.
„No, ale asi jen po dobu, co tu budeme zalezlí,“
„Glime...“ řekla a objala ho kolem ramen.
Glim stiskl zuby. „Musím něco sníst.“
„Já taky.“ Když tu jen tak seděli, tak se začal skrze ustupující strach a adrenalín ozývat hlad. „Půjdu se kouknout ven, co tam najdu.“
„To je nechutný.“ Zavrtěl Glim hlavou.
„Náhodou, něco z tý hromady ještě připomíná jídlo.“
„Zůstaň tady, nevíš čeho jsou schopní ti červi a kdo ví co tam ještě je.“
„Tak co tedy budeme dělat?“
„Nech mě přemýšlet.“
„To není zrovna tvoje silná stránka.“

---

„To sice není, ale i tak to zkusím. Nad námi jsou čtyři další kuchyně a další čtyři Middeny. Dokážeš si představit kolik odpadu to je?“
„Hodně.“
„To znamená že někde nahoře spousta lidí, nebo spousta něčeho jinýho, hodně jí.“
„Také to na povrchu vypadá jako celé město.“
„Myslím že jsme pořád moc hluboko pod povrchem. Musí tu být při nejmenším tisíce tvorů.“
„Asi tak.“
„A Wemreddle, dozorce nad odpadky, po tobě chce, aby si mu pomohla s revolucí proti kdo ví komu, možná i proti daedrickému princi. Nějak si nejsem jistý, jestli se toho chceme účastnit.“
„Takře navrhuješ utéct, dřív než se vrátí?“
„Navrhuju jít se podívat po nějakém jídle do kuchyně a zjistit co je nad námi. Vždycky se sem můžeme vrátit, když zjístíme že ten uklízeč je správná volba.“
„To nemůžeme vědět, dokud jsme nepoznali zbytek.“
„Zbytek čeho?“
„Kohokoliv, kdo od nás chce pomoct. Podzemí, nebo odboje to je jedno.“
„Ty a tvé knihy. Odboj.“ Zavrtěl hlavou Glim.
„Rozhlédni se okolo Glime. Když jsou lidé přinuceni k žití v takovýchhle podmínká, tak časem vznikne odboj.“
„V Lilmothu žila spousta lidí v podobných podmínkách a nikdy nevzdorovali.“
„Možná vzdorovat měli,“ Odsekla Annaïg. „možná An-Xileel neměl -“
„To nemá s An-Xileelem nic společného, rozhodl to Hist.“
„Ale městský strom zešílel.“
„Možná ano.“
„Říkal jsi že se to už jednou stalo, že se jeden strom odtrhl od zbytku.“
„Odbíháme od problému.“
„Dobrá, pár možností máme. Tušíš jak se můžeme dostat do těch kuchyní?“
„To netuším, ale alespoň víme kde jsme.“ Upozornil Glim
„Máš pravdu.“ Připustila, sundala ruku z jeho ramen a vstala, pak si všimla několik postav přicházejcích cestou k jeskyni. „Pozdě, Wemreddle se vrátil.“
„Šest lidí? To není zrovna velký odboj.“
„Alespoň mají zbraně.“
Stejně jako Wemreddle i ostatní vypadali jako lidé, nebo elfové. Oblečený byli všichni stejně, ve žlutém triku, zástěře a černých kalhotech, v rukou třímaly řadu různých nožů a sekáčků. Jen jeden muž byl oblečen jinak. Statný muž s červenými, kudrnatými vlasy a hustými vousy byl oblečený ve žluto-černě kostkované košili. Wemreddle šel úplně vzadu.
Vousáč promluvil.
„Je pravda, že jste ze světa pod námi?“
„Ano.“ Odpověděla Annaïg.“
„A znáte tedy tamní rostliny, zvířata, byliny, minerály a podobné věci?“
„Některé ano, studovala jsem alchymii.“
„Půjdete s námi.“
„Kam?“
„Do mě kuchyně. Do Fexxelovi kuchyně.“
„Wemreddle ty jeden zkurvenče.“ Vybouchla Annaïg.
„Pustí mě nahoru,“ Usmíval se Wemreddle „nechají mě pracovat nahoře. Je to tak nejlepší, budete v bezpečí.“
„V bezpečí před čím?“
„Teď zrovna před náma.“ Zařval jiný, ženský hlas.
K jeskyni se blížila další družina. Dvakrát větší než Fexxelova a stejně dobře ozbrojena.
Fexxel se otočil. „Ty prašivej červe,“ zařval na Wemreddleho. „myslel jsem to s tebou dobře!“
„Já jsem jí to neřekl, přísahám.“

---

Annaïg měla chvíli na to, aby si ženu prohlédla. Byla snědčí pleti a měla protáhlý, drsný obličej Oblečená byla v sytě modrém tričku, zástěře a stejně modrých kalhotech.
„On mi opravdu nic neřekl, zradil tě jeden z tvých lidí, s tímhle červem bych ani neztrácela čas.“
Wemredle začal slabě pištět.
„Tihle jsou moji Fexxele.“
„Jsem v právu, Qijne. Mám na ně nárok.“
„Middenm je neutrální území.“
„Já je ale našel první.“
„Buď si je můžeš vzít sebou do hrobu, nebo se můžeš vrátit do své kuchyně, se všemi kousky na správném místě.“ Odpověděla výhružně.
Annaïg viděla jak se Fexxel začal chvět, nevěděla jestli vztekem, nebo strachem.
„To by se ti mohlo vymstít, protože ještě před tím než umřu, tě zabiju.“
„Ah, odhodlanost.“ řekla Qijne a vystoupila dopředu, před své společníky. „A taky odvaha. Opravdu jsi tak odvážný, nebo je to jen povrchní, stejně jako tvé vaření?“
Náhle vymrštila ruku a na Fexxelově tváři se objevila úzká krvavá linka. Fexxel vyvalil oči a naprázdno párkrát pohnul pusou.
Annaïg nechápala co se stalo. Qijnina ruka byla skoro stopu pře Fexxelovou tváří a ani nedržela žádnou zbraň.
Fexxel konečně našel svůj hlas. „Ty šílená děvko.“ Zaskřehotal a krev mu protékala skrze psty ruky, kterou se držel za zraněnou tvář.
„Vidíš? Je tam jenom krev, nic víc. Jdi pryč Fexxele, nebo z tebe udělám sekanou.“
Fexxel se několikrát nadechl, ale nic dalšího neřekl. Místo toho se otočil a začal odcházet, jeho společníci ho mlčky následovali a každou chvíli se ohlíželi.
Qijne pohlédla na Annaïg. Její oči byli černé jako noc.
„A ty, má drahá, ty jsi kuchařka?“
„Já – umím vařit.“
„A tohle je co?“ Zeptala se a ukázala na Glima.
„Hlupák-Glim. Je to Argonian, nerozumí nám, neumí starou elfštinou.“
Qijne napřímila hlavu. „elf“ řekla zamyšleně a nechala slovo rozplynout do ticha. „Dobrá tedy.“ řekla po chvíli. „ Půjdeme do mé kuchyně.“
Annaïg zvedla hlavu. „A co když ne?“
Qijne zamrkala a naklonila se k Annaïg. „Víš, já tě nepotřebuju celou. Třeba tvé nohy jsou jen zbytečnou přítěží, když pomyslím na to, že by jsi se mohla pokusit o útěk.“ Řekla klidným ledovým hlasem, nebylo pochyb, že to to myslí vážně.
Qijne jí poklepala na rameno. „Tak pojďme.“
A Annaïg šla. Snažila se si nalhávat, že jde, protože se chce víc dozvědět o nepříteli a zjistit jak zastavit celou tuhle šílenou věc, ale bylo těžké tomu věřit, když nikdy z nikoho neměla takový strach, jako z Qijne.“

---

Kapitola Osmá

„Tohle není kuchyně, to je...“ zašeptala Annaïg Glimovi, ale nenašla vhodná slova.
Ze začátku jí to přišlo jako kovárna, nebo obří pec, protože uprostřed místnosti byly velké obdélníkové jámy vykládané do běla rozpálenými kameny. Nad jámami viseli na řetězech zavěšené železné rošty, klece a krabice a nad nimi ohromné díry odváděli z kuchyně teplo a výpary hluboko do Umbrielu. Vlevo i vpravo byly u stěny rozžhavené sporáky, kolem kterých se ve spěchu motalo velké množství různých bytostí s noži, sekáčky, pánvemi, hrnci a mnoha dalšími podivnými nástroji.
Vzduch byl zde o něco dýchatelnější než dole v Middenu, ale i tak působil velmi rozmanitě a rozhodně cize.
Pak tu byla ta stvoření. Mnoho jich připomínalo lidi, nebo elfy. Dál se tu motali drobné postavy s cihlově červenou kůží, divokými obličeji a malými růžky na hlavě. Vedle nich pracovaly mrtvolně bledé bytosti s modrými vlasy a také sférické pruhované bytosti. Také tu byly jakési opice s gobliními tvářemi. Ty běhali kolem polic a vyhazovali z nich různé láhve a plechovky na hromadu která se táhla šedesát stop podél zdi, i přesto byl strop místnosti mnohdy vysoký stejně jako nejvyšší pracovníci.

---

Qijne je vedla dál do kuchyně. Procházeli kolem hadů, kteří naráželi do své klece, dokud neumřeli horkem a šli kolem velkých kotlů, ze kterých byla cítit směs pórku, lékořice, vařící se krve a melasy.
Po asi stovce kroků se díry změnily ve stoly s mnohem upravenějším náčiním. Leželo tu vybavení vyrobené z čistého skla a železa. Většina z nich byla určená k destilaci, ostatní byly různé měřící přístroje a kvasící kádě. Podél zdi byli velké nádoby, ve kterých se připravovaly a kvasily tuny surovin.
Ten pohled vyrážel dech a tak i Annaïg na chvíli zapomněla na jejich situaci, ale pak spatřila něco co jí vše rychle připomnělo. Místností byl natažen jeden z těch kabelů, zatím nejtlustší co viděla. Pulsoval perleťovým světlem duší a životní energií obyvatel Lilmothu. Procházel sérií skleněných obojků, které byly naplněny kapalinami, nebo barevnými plyny. Z kabelu pak vedly tenčí trubky a pokračovaly do něčeho, co mohla být kondenzační komora.
Annaïg cítila jak se jí do očí derou slzy, ale snažila se je potlačit.
Poprvé od doby co vstoupili do kuchyně, Qijne promluvila.
„Vidím, že se ti má kuchyně líbí.“
Annaïg se sevřelo hrdlo, ale pak se nadechla a cítila jak jí zaplňuje neznámý pocit. Pohlédla Qijne přímo do očí.
„Je to úžasné,“ souhlasila. „ale většině těch věcí nerozumím.“
„Ty opravdu nevíš mnoho o Umbrielu, viď?“
„Vím pouze to, že vraždí lidi.“
„Vraždí? To je zvláštní slovo.“
„Ale je správné. Proč to Umbriel dělá?“
„Jaká nevýznamná otázka.“ Usmála se Qijne a rukou zvedla Annaïg hlavu. „Povím ti teď to co potřebuješ vědět. Věnuj mi veškerou svou pozornost a buď ráda za to co máš a budeš se tu mít dobře, jinak tě čeká jáma. Rozumíš?“
„Rozumím.“

---

„Výborně. A teď, má kuchyně.“ Řekla a rozpřáhla ruce. „Na Umbrielu je mnoho chutí, někteří touží jen po obyčejných věcěch, jako maso a podobně, ale někteří mají více duchovnější chutě. Žijí z destilovaných esencí, čistých elementů a ponurých par. Ti nejvznešenější páni Umbrielu vyžadují velmi složitou kuchyni, jejíž základy jsou duše. A většina pánu také vyžaduje něco nového a to bude tvoje práce, drahá.
„Takže to je to co ode mě chceš? Abych vymýšlela nové recepty?“
„Je tu mnoho druhů receptů, drahá. Umbriel potřebuje mnohem víc, než jen čistou energii. Každá jeho část něco potřebuje. Musime neustále nacházet, nebo vytvářet nové zásoby s suroviny. Jedy, balzámy, masti, po tom všem je tu velká poptávka. Drogy pro otupení, pro potěšení nebo pro zažití fantastických vizí. Všechny tyhle věci se vyrábí v kuchyních a my musíme být neustále krok ve předu před ostatními, musíme být ve vedení. A proto musíme vytvářet věci nové, lepší, mocnější, smrtící a zajímavé.“
Annaïg přikývla. „A ty věříš, že ti s tím mohu pomoci.“
„Nedávno jsme měli problémy, blížili jsme se ke konci našich zásob a teď je pro nás otevřená celá tahle ohromná spížírna, ve které se ty vyznáš nejlépe. Vidíš, už jsem to i přiznala. Ve výsledku se toho můžeš ode mě mnoho naučit, ale právě teď musíš učit ty mě. Musíš mi pomoci udělat mojí kuchyň nejsilnější.“
„A co zabrání ostatním, aby si také někoho neunesli?“
Potřásla hlavou. „Většina se nemůže vzdálit od Umbrielu, aniž by ztratili tělesnou schránku. Jsou ale určité bytosti, které nám dole sbírají věci co potřebujem.“
„Máš na mysli chodící mrtvé?“
„Ano, larvy. Když se dole začlení, mohou sem donášet suroviny a zvířata, ale inteligentní žijící bytosti s duší která...“
„Vše už je mrtvé, ještě před tím než sběrači zahájí svou práci, že?“
„Ty jsi mě přerušila?“
„Omlouvám se.“
„Omlouvám se, paní!“
„Omlouváím se, paní.“
Qijne přikývla. „Ano, tak to je a my v kuchyních nemáme prostředky k tomu, abychom je přivedli zpět a když se sběrači vzdálí od Umbrielu tak s nimi ztratíme kontakt.“
Skvěle, pomyslela si Annaïg, už teď znám první slabiny pro Attrebuse.

---

Annaïg se podívala na stůl, na který Qijne ukázala. Byl pokryt listím, kůrou, vykuchanými zvířaty, kořínky, kameny a dalšími věcmi z Tamrielu. Byla tam také kniha, inkoust a brk.
„Chci vědět víc o těchto věcech. Po tobě chci aby jsi sepsala a popsala vše, co by se mi mohlo z té hromady hodit a také napsala kde se ty věci dají najít. To bude první polovina tvé práce, tu druhou budeš vařit. První se naučíš naše recepty a pak budeš vytvářet vlastní. A ty budou lepší než ty staré, rozumíš?“
„Já nevím, je to hodně náročné, paní.“
„Přiřadím ti jednoho pacholka a někoho kdo tě tady zaučí, to je víc než dost, už teď máš velké štěstí.“ Mávla na jednu ženu s šedou kůží a červenýma očima Dunmerů.
„Slyr, vezmi si jí na starost.“
Slyr zvedla svůj nůž, „Jak si přejete, paní.“
Qijne přikývla a odešla.
„Má pravdu,“ Řekla Slyr. „Ani nevíš jaký máš štěstí.“
Annaïg přikývla.
Po chvíli přišel yellowish, dvounožec s ostrými zuby a špičatýma ušima.
„Tohle bude tvůj pacholek, využíváme je k práci s ohněm, jsou proti němu odolní.“
„Ahoj.“ Pozdravila pacholka nejistě Annaïg.
„Poslouchají rozkazy, ale nemluví. Teď ho zrovna na nic nepotřebuješ, tak by jsi ho měla poslat zpátky do ohně.“
Annaïg něco zahlédla svým periferním viděním, otočila se a zírala do dvou velkých, zelených očí.
Byla to jedna z těch bytostí,které viděla při vstupu do kuchyně, ta jak vypadala jako opice. Zblízka si všimla, že na rozdíl od opice, bytost nebyla chlupatá. Měla dlouhé nohy a ruce s velmi dlouhými prsty.
„Já!“ zakvičela.
„Pojmenuj ho,“ Řekla Slyr.
„Co?“
„Dej mu nějaké jméno.“
Bytost otevřela pusu, byla velká a bez jediného zubu, takže bytost trochu připomínala batole, ale ještě více se podobala jejímu bratranci Lucovi, když byl malý.“
„Luc, budeš Luc.“ Řekla po chvíli Annaïg.
„Já Luc.“ Zakvičela bytost.
„Vrátím se pro tebe, až přijde čas na vaření, do té doby tu budeš sama.“ Řekla a kývla směrem ke Glimovi. „A co on?“
„Vyzná se v těch surovinách stejně jako já, potřebuji ho tu.“ Zalhala Annaïg.
„Dobrá,“ Řekla Slyr a odešla.
Annaïg si uvědomila že jsou tu opravdu s Glimem a Lucem sami.
„A teď co?“ Zeptal se Glim.
„Chtějí abychom...“
„Sice jsem nerozumněl, ale je mi jasné co od nás chtějí, otázka je jestli to splníme.“
„Nevím jestli máme na vybranou.“
„Určitě, teď se nikdo nedívá, můžeme utéct skrze odpadní díru zpátky do Middenu, a pak...“
„Správně, a pak?“ Přerušila ho Annaïg
„Udělej z těch surovin další lahvičku toho lektvaru, jak po něm můžeme létat a pak odletíme.“
„Myslím že tohle jsme již probraly.“
„Copak nechápeš, že jim tu akorát budeš pomáhat zničit Tamriel?“
„Glime, můžu se tady toho spoustu naučit o tomhle místě. Nenapadá mě lepší místo, odkud bych mohla sabotovat Umbriel. Kdo ví, co tady ještě dokážu.“
„To jo, ale co mám dělat já?“
„Dělej to co já a sem tam se mnou mluv, jako by jsi mi něco říkal a taky budeš zapisovat do té knihy, co ti nadiktuju.“
„A co s ním?“ Řekl Glim a kývnul směrem k Lucovi.
Annaïg se na chvíli zamyslela. „Luce, dojdi pro jeden ten světle-zelený list na konci stolu.“
„Ano, já Luc.“ Řekla Luc a donesl list.
„Tohle je Fennel Fern,“ Začala diktovat Annaïg. „Sklidňuje žaludek a používá se na obklady očí.“
Když se za pár hodin vrátila Slyr, Annaïg skoro nevěděla kde je.
„Čas na vaření.“ Řekla Slyr.
Annaïg si protřela oči a přikývla. Ukázala na jedno zařízení v místnosti. „Docela se zajímám o destilaci esencí, jak tohle...“
Slyr se zakuckala smíchy. „To ne, miláčku, tady nezačneš, začneš pěkně u ohně.“

---

„Ale vždyť tam žádný oheň není.“ Namítla Annaïg, když začala vytahovat ze země jeden ze sporáků.
„Počkej,“ Vyštěkla Slyr. „Tohle je kanec?“
„Voní to jako kanec.“ Odpověděla Annaïg.
„A ten je pro pracovníky v paláci Prixon a ti nemají rádi jídlo moc opečené, na rozdíl od obyvatel Oroyského panství, ti mají rádi zase všechno spálené: Zavolej si pacholka ať ti s tím pomůže.“
Annaïg pokračovala v přípravě sporáku, pot jí štípal v očích a cítila jak jí opouštějí síly.
„Co jsi myslela tím že tam není žádný oheň?“
„Nejsou tam plameny, jen rozžhavené kameny, aby to byl oheň musí něco hořez, dřevo, nebo třeba papír.“
Slyr se zamračila. „Ano, tak asi také může vypadat oheň, ale proč bychom vařili na hořícím dřevě? Vždyť bysme do týdne spálili všechny stromy.“
„Tak co tedy rozehřívá ty kameny?“
„Nic, jsou prostě horké.“ Odpověděla Slyr. „No to je jedno, zavolej pacholka, ať ti přistaví kotel.“
Annaïg zavolala pacholka a ukázala mu nahoru ke stropu. Pacholek se vydrápal na železné trámy a řetězy a přisunul ohromný železný kotel nad sporák. Annaïg mezitím vyzvedla sporák do výšky, kde se plotna dotýkala kotle.
„Oheň zde ovládáme dobřem, ale moc si nevíme rady, když je třeba něco uvařit pomaleji.“
„No pro začátek bysme mohli podusit tyhle červené kořeny.“
„Myslíš Helsh? Ano to bysme určitě mohli.“ Podivila se Slyr a rychle svůj údiva zamaskovala.
„A taky tyhle malé ptáčky, ty by se v tom mohli pěkně povařit.“
„To by mohli, ale nezapomínej, že tohle pujde do Oroyského panství.“
„A ti mají rádi vše spálené.“
„Přesně tak.“
Annaïg by přísahala že se Slyr na chvíli pousmála, ale pak se hned zase vrátila do práce.
A tak Annaïg smažila, vařila, pálila a pekla. Přišlo jí jako by uplynuly celé dny, když konečně přišla Slyr a zevedla jí do temné noclehárny, kde byl stůl a asi dvacet rohoží na spaní. Na stole byl kotel, několik misek a lžic. Annaïg se sotva držela na třesoucích se nohouch a když jí Slyr ukázala jaká rohož je její, rychle se na ní svalila.
Pak prozkoumala obsah kotle. Byl tam guláš z nějakého jí neznámého masa a podivného ořechového zrní. V tu chvíli jí to ale připadalo, jako to nejlepší co kdy jedla.
„Až dojíš, měla by si se vyspat, za šest hodin jdeš zase do práce.“
Annaïg přikývla a rozhlédla se po Glimovi.
„Tvého přítele odvedli.“ Odpověděla jí Slyr na nevyřčenou otázku.
„Co? Kam?“
„Nevím, ale bylo jasné že o vaření toho moc neví a navíc nikdo moc nevěděl co je zač.“
„A kdy ho přivedou zpátky?“
Slyr se náhle zatvářila soucitně. „Obávám se že ho už nepřivedou.“ Odpověděla a odešla.
Annaïg se schoulila do klubíčka a dala se potichu do pláče. Vytáhla svůj přívěšek a otevřela ho.
„Najdi Attrebuse,“ Zašeptala. „musíš ho najít.“

---

Hlupák-Glim přemýšlel, co se s ním stane poté co zemře. Dřív vždycky věřil, že Argoniani dostávají duši od Histu a když zemřou, tak se jejich duše vrátí zpět a čeká na další převtělení. Tomu pevně věřil, ale jen do doby, než se dostal do neobvyklých situací. Čím víc nad tím přemýšlel, tím méně tomu věřil, i když tomu věřila celá jeho rasa už od pradávna. Před příchodem Císařstvý, Argoniani neznali nic, jako je čas. Nerozlišovali minulost, současnost, nebo budoucnost. To také byla velká překážka, když se chtěl někdo z nich naučit císařskému jazyku. Argoniani vždy nad věcmi raději přemýšleli, než aby je řadili do jedné časové linie.
Pro Argoniany, alespoň tedy pro ty co se stále držely tradic, bylo narození i smrt jeden okamžik. Celý život i celá historie byl jen jeden moment. Odmítaly na věci pohlížet tak omezeným způsobem, jako tomu bylo v Císařstvý.
A Glimova přítomnost na Umbrielu pomalu začala zvyklávat vše, čemu kdy věřil. Kdyby tu zemřel kam by se dostal? Byla by jeho duše pozřena těmi bytostmi, o kterých mluvil Wemreddle? A co se stalo s dušemi ostatních Argonianů, kteří dole zemřeli? Zustanou již na věky pryč, vytržení z věčného koloběhu narození a smrti? A nebo byl celý tento koloběh pouze argonianský způsob vyložení mnohem složitější pravdy?
Po chvíli se rozhodl, že nad tím raději nebude přemýšlet, než ho takovéhle myšlenky dovedou k šílenství. Raději se bude soustředit na to co ví jistě. Přemohly ho podivné bytosti se silnýma krabíma rukama a odtáhly ho pryč od Annaïg sem. Proč, to nevěděl.
Konečně někdo vsotupil do místnosti a vytrhl ho z jeho myšlenek.
Příchozí byl šlachovitý muž, který trochu připomínal Norda svými delšími, bílými vlasy a vousy. Na povrchu kůže mu vystupovaly žíli. Hlavu měl zakulacenou a ramena pokleslá, takže působil trochu mimonirnským* dojmem. Oblečen byl do zelené uniformy, černých kalhot a vesty.
Řekl pár slov, kterým Glim nerozumněl a když Glim neodpovídal, zašátral v kapse své vesty. Vytáhl malou skleněnou lahvičku, podal jí Glimovi a naznačili mu že jí má vypít.
Glim jí přijal a na chvíli se zamyslel nad tím, jaké to je někoho zabít. Doufal ale, že k tomu nebude muset dojít. Chtěli s ním mluvit a to znamená, že ho chtějí živého.
Zaváhal a vypyl tekutinu, která chutnala jako spálená pomerančová kůra.
Neznámý chvíli počkal a pak promluvil. „Teď už mi rozumíš?“
„Ano,“ Odpověděl Glim.
„Půjdu rovnou k věci, máme tu trochu problém s tím co jsi, někoho takového jsem tu ještě neviděl a to tu jsem už pěkně dlouho.“
„Jsem Argonian.“
„To je jen slovo, které jsem nikdy neslyšel.“
„Tak se jmenuje má rasa.“
„Další neznámé slovo.“ Zavrtěl muž hlavou. „Takže je to pravda? Jsi opravdu ze zdola?“
„Ano, pocházím odtud, z Tamrielu.“
„Tamriel, další neznámé slovo. Nicméně, tady není nic jiného než Umbriel.“
„Váš Umbriel je právě v mém světě, v mé rodné zemi Black Marshi.“
„Skutečně? Troufám si říct, že nikoliv, ale o tom se tu teď nebudeme hádat, musíme vymyslet, do které části Umbrielu tě zařadit.“
„Tomu nerozumím.“
„Nejsi první, ani poslední příchozí z venku, ale jsi první svého druhu a tak tě musíme někam zařadit, abychom věděli, kam zařadit ty co přijdou po tobě. Uvidíme kde z tebe bude největší užitek.“
„A co když ze mne nebude žádný užitek?“
„V tom případě si nemůžeme dovolit se tebou zatěžovat. Odříznemé tvé tělo od toho co ho obývá a pošleme ho zpět.“
„Proč mě chcete rovnou zabít? Proč mě prostě nepustíte zpět do Tamrielu.“
„Na to je bohužel tvá duše příliš cená, nemůžeme si dovolit plýtvání. No ale teď mi řekni něco o svém druhu.“
„Nevím co bych vám mohl říct, prostě jsem to co jsem.“
„Jsi nějaký druh daedry?“
Glim údivem otevřel ústa. „Vy víte něco o daedrách? Muž se kterým jsme se bavili daedry neznal.“
„Proč by je také měl znát?“ odpověděl muž. „Dříve tu byli i daedry, ale ty už jsou všecny pryč. Ale zpátky k otázce, jsi daedra?“
„Nejsem.“
„Výborně, tím se to ulehčuje. Tyhle parohy co máš na hlavě, k čemu jsou.“
„To je ozdoba naší rasy, někteří je mají delší než ostatní a je dobré o ně pečovat.“
„A ta blána mezi prsty?“
„Ta slouží k plavání.“
„Plavání?“
„Pohybu ve vodě, mám jí i na nohouch.“
„Ty se dokážeš pohybovat ve vodě?“
„Ano, každou chvíli.“
„I pod vodou?“
„Samozřejmě.“
„Jak dlouho vydržíš pod vodou?“
„Jak dlouho chci, můžu dýchat pod vodou.“
Muž se usmál. „No vidíš, to je zajímavé. Umbriel určitě přijde na to kam tě zařadit. Možná by ses hodil do Jímky, ale teď musíme dokončit náš rozhovor. To co máš na kůži, to je nějaké měřidlo?“
*(něco jako mimozemsky, ale nejsme přeci na zemi.)

---

ČÁST DRUHÁ – ÚČEL

Viděl jak se Redguardka napřahuje k úderu, ale rána byla tak rychlá, že sotva stačil uhnout. Udeřil mečem na její žebra, ale ona stejně rychle uhla z dosahu jeho čepele.
„dobrý nápad Attrebusi,“ zaslech z publika Gulana.
Trochu couvla a nespouštěla z Attrebuse oči, „Ano, zkus to znova.“
„Ještě máš dost sil?“
„Dostatek,“ odpověděla a vypadala uvolněně, najednou se ale její obraz rozmazal v rychlém pohybu.
Attrebus ustoupil, ale znovu ho překvapila rychlost úderu. Vykryl její úder plochou meče a pocítil plnou váhu její zbraně. Polevila a Attrebus si uvědomil že může vést sek rovnou na jeho hlavu. Rychle skočil k zemi, zbalil se do kotoulu a rychle vstal.
Opět zahlédl to drobné zhoupnutí před další útokem. Znovu ji odrazil a trochu se k ní přiblížil.
Kroužila kolem něho, zatímco on vyčkával. Najednou jí trochu poklesla ramena a to byl signál pro Attrebuse aby se rychle vymrštil za svou zbraní a ve chvíli kdy zvedala svůj meč do krytu, jí zasáhl špičkou do břicha. Redguardka tvrdě dopadla na zem.
Stoupnul si nad ní a přiložil jí oblou a tupou špičku k tváři.
„Stačí?“
Zakašlala a pokývala hlavou. „Stačí,“ souhlasila.
Podal jí ruku a pomohl jí na nohy.
„Pěkný úder, ještě že jsou ty meče tupý.“
„Jsi hodně rychlá, ale místy jsi čitelná.“
„Vážně?“
„Ano, ale neřeknu ti kdy, příště ty meče nemusí být tupé.“
Trochu kulhala na jednu nohu a tak ji Attrebus podepřel a odvedl jí na okraj cvičiště, kde seděli jeho přátelé.
„Přines nám, prosím nějaké pivo.“ Zavolal na Daria – malého kluka s džbánem.
„Samozřejmně, princi.“
Attrebus jí posadil kousek stranou a sledoval jak si rozvazuje cvičné brnění.
„Jak že se jmenuješ?“ zeptal se jí.
„Radhasa, princi,“
„A tvůj otec byl Trala Dvě čepele z Cesparu?“
„Ano, princi.“
„Byl to dobrý muž, jeden z nejlepších mužů mého otce.“
„Děkuji vaše výsosti, taková pochvala vždy potěší.“
Když si sundala brnění, Attrebus si jí se zájmem prohlédl. „Nikdy ale nepatřil zrovna k těm nejhezčím, v tom se mu moc nepodobáš.“
Její tmavý obličej ještě více ztmavl, ale pohled měla stále směle upřený na Attrebuse. „Tím chcete říct že jsem hezký muž?“
„Kdybys byla muž tak určitě, ale nikterak mužně nevypadáš.“
„Již jsem zaslechla že princ je lichotník.“
„Tady je naše pití,“ řekl když přišel Dario s pivem.
Pivo bylo vždy po zápase skvělé a tentokrát to nebylo jiné.
„Tak proč vlastně chceš do mých služeb a né do služeb mého otce, jsem si jist, že by tě s radostí přijal.“
Pokrčila rameny. „Váš otec je císař, pochybuju že bych se s ním dostala do nějaké akce, ale s vámi doufám v opak.“
„Ano, to máš pravdu. Císař neustále bojuje o svá území, někdy doslova a někdy jen obrazně. Každopádně nás čeká ještě mnoho bitev, než se císařstvý znovu obnoví. Když budeš cestovat se mnou, bude smrt často na dosah, není to vždy zábava a není to žádná hra.“
„S tím počítám.“
„Dobrá, líbí se mi tvůj přístup.“
„Doufám že vás nezklamu, princi.“
„Jestli mě nechceš zklamat tak mi pro začátek říkej jen Attrebusi. Netrvám na formálnostech mezi svými strážemi.“
Její oči se rozšířili. „To znamená že...“
„Ano, dopij to pivo a zajdi za Gulanem. Ukáže ti tvé vybavení, koně a oficiálně tě přijme. A poté si spolu možná znovu promluvíme.“

---

Annaïg tu vraždu zahlédla jen koutkem oka.
Připravovala zrovna omáčku ze škeblí, másla a bílého vína určenou na rýžové nudle. Ve skutečnosti to nebyli Tamrielské suroviny. Místo škeblí měla něco se jménem Lampen, ale chutnalo to jako škeble. Máslo byl ve skutečnosti nějaký tuk, který získávali z larev a jediné víno bylo opravdové víno, ale vyrábělo se z hroznů, které Annaïg nikdy před tím neviděla. Nudle byly vyrobeny ze zrní které připomínalo něco mezi rýží a ječmenem. Annaïg byla ráda za tuhle práci, bylo to lepší než pořád opékat maso. Tady si mohla vychutnat všechny nové chutě a suroviny. Její vyhlídky se pomalu začínaly. lepšit.
Pak zahlédla periferním viděním, jak Qijne rychle pohla rukou.
Poté Oorolovi, šéfkuchaři, který vařil pro Ghola, upadla hlava. Spadla na podlahu a ze stále stojícího těla stříkala krev. V kuchyni se rozhostilo ticho.
Qijne o krok ustoupila a pozorovala jak se tělo bezvládně skácelo na podlahu.
„To není dobré,“ zamumlala Slyr.
„Lord Ghol byl znuděn našemi pokrmy!“ nahlas řekla Qijne a očima vražedně přejížděla po kuchyni.
„A my teď musíme uklidit ten bordel a najít nového šéfkuchaře.“
Její pohled se náhle zastavil na Annaïg.
„Ale do hajzlu,“ zaklela potichu Slyr.
„Slyr!“ vykřikla Qijne. „Převezmeš jeho místo a jí vezmeš sebou.“
„Ano, paní,“ odpověděla Slyr, otočila se a začala si balit své nože a nářadí.
„A jsme v tom až po uši,“ zamumlala k Annaïg.
„O-o-ona ho zabila,“ vykoktala jen.
„Samozřejmě, že ho zabila.“
„Ale proč?“
„Podívej, vaříme tu pro trojici pánů. Pricona, Oroye a Ghola. Nejvíc ale vaříme pro jejich služebnictvo a otroky, to je to co jsme tu vařili my, to je většinou bezpečné a bezproblémové. Vařit pro samotné pány je ale o hodně težší. Ne jen, že jsou vybíravý, ale ještě mezi sebou soutěží. Každou chvíli musíme mít jiné ingredience, postupy, chutě, a barvy. A my teď máme vařit pro Ghola, který většinou ani neví co přesně chce. Oorol byl dobrý, uspokojoval ho téměř rok, ale teď se mu evidentně přestalo dařit a proto musel své místo opustit.“
Annaïg si v hlavě rychle přepočítala Umbrielský rok na Tamrielský. Bylo to trochu déle než Tamrielský půlrok.
„To není zrovna dlouho.“
„Ne to není. Pospěš si, musíme převzít všechny ty věci, zjistit co by si tak Ghol přál a připravit uspokojivou večeři.“
„Čím ho vlastně zabila?“
„My tomu říkáme filetový nůž, ale co to ve skutečnosti je, nikdo neví. Není to vidět a netušíme jak to může být dlouhý. Teď ale konec řečí, leda bys měla ještě nějaký zbytečný dotaz, který nás akorát zpomalí v práci a urychlí naší cestu do jímky.“
„Ještě jednu otázku bych měla a nemyslím si že je zbytečná.“
„Co ještě?“ odsekla Slyr.
„Co si přesně myslela tím přebíráním věcí?“
„No, může se stát, že Oorlovi pomocníci nebudou souhlasit s novým vedením. Vezmi si nůž, ale zatím ho neukazuj.“

---

Slyřina předešlá skupina čítala šest kuchařů, nová skupina se skládala z kuchařů osmi a s Annaïg a Slyr jich bylo deset.
Tentokrát naštěstí proběhlo přebrání relativně v klidu a za chvíli už Slyr nahnala všechny do práce
a začala zjišťovat jakékoliv informace o jejich novém pánovi a jeho chutích. Jednu z mála věcí co zjistila bylo, že dnes u něj bude večeřet ještě jeden pán o kterém již nevědeli zhola nic.
„Co mu chutnalo posledně?“ zeptala se Slyr Minn, bývalé zástupkyně Oorola.
„Vývar z kusů jednoho zvířete a rostliny, které přinesly sběrači,“ odpověděla pohotově Minn.
„Takže věci z venku.“
„Můžeš je nějak popsat?“ zeptala se jí Annaïg.
„Můžu vám je ukázat,“ řekla Minn a zašla za porcovací pult.
„To je ježek a ta rostlina je Eukalipt,“ řekla Annaïg poté co rozmělnila několik listů rostliny mezi prsty.
„Ale když je použijeme znovu, tak nás postihne stejný osud jako Oorola.“
„Myslíš že tohle byl důvod Gholovi nespokojenosti?“ zeptala se Slyr. „Jak jste to jídlo připravovali?“
„Opekli jsme kosti toho zvířete a dostaly z nich kostní dřeň, pak jsme to nechali napařit v páře z toho – eh- aukaliptu?“
„To nezní moc chutně,“ poznamenala Annaïg.
Slyr protočila oči v sloup. „Tak ještě jednou, ale už to nebudu opakovat, takže poslouchej dobře. My, otroci, služebníci, farmáři a další obyčejní obyvatelé se živýme běžnými věcmi, ale nejvyšší vládci města žijí z různých duchovních esencí, destilátů a par. Mezi námi a vládcema je ale i vrstva nižších pánů, kteří také musí jíst běžné potraviny, ale protože se chtějí stát vládci, a to se povede jen málokomu, předstírají že musí jíst i duchovní esence, vůně, likéry a plyny. Z normálního jídla pak mají rádi různé vývari, kostní dřeně a želatiny. To ti prozatím musí stačit, později ti to dovysvětlím, teď se musíme dát do vaření,“ skončila Slyr a otočila se na Minn. „Co ještě víš o jeho chutích?“
Nakonec uvařili večeři o třech chodech. První byla pěna z jedné Umbrielské ryby, pak následovaly delikátní krystaly, které připomínaly sněhové vločky a byly vyrobeny z cukru a dalších dvanácti přísad, které se rozpouštěli na jazyku. Na závěr uvařili vývar ze šestnácti druhů bylin, včetně eukalyptu. Vývar měl aroma všech bylin, ale neměl skoro žádnou chuť.
Když služebníci jídlo odnesli, Slyr s Annaïg vše uklidily a připravily na další den, pak se vydaly do noclehárny. Cestou je ale zastavila Qijne.
„Nudilo ho to,“ řelka suše. „Znovu ho to nudilo, udělejte s tím něco.“ Otočila se a odešla.
„Jsme mrtvý,“ řelka potichu Slyr. „Už teď jsme mrtvý.“
Když Annaïg ulehla na svoji rohož, měla závratě a drkotala zuby, pravděpodobně to byl důsledek práce s tolika různými chemikáliemi a dýchání různých výparů.
Po třech hodinách, kdy nemohla usnout náhle pocítila na hrudi svůj amulet.

---

Protivný výkřik nočního ptáka vytrhl Attrebuse ze spaní. Vstal, chvíli pozoroval spící Radhasu a pak vyšel na balkon. Shlížel na potemnělé, ale stále impozantní město a jeho dominantní věž z bílého zlata, která se tyčila k nebesům.Miloval pohled na palác, proto si taky vybral tuhle vilu.
Letmým pohledem zahlédl Gulana, stojícího na druhé straně dlouhého balkónu, který spojoval několik pokojů.
„Co to, že nejsi na stráži?“ promluvil na něj Attrebus.
„Je tu nová,“ odpověděl zamyšleně Gulan. „Víš že tvůj otec by s tím nesouhlasil.“
„Můj otec věří v to, že jakýkoliv vztah mezi velitele a jeho vojáky jen podlamuje jeho autoritu. Já zase věřím tomu, že přátelé bojují lépe a jsou loajálnější, než pouhý zaměstnanci. Víš, že běžně popíjím se svými vojáky a dělím se s nimi o jejich starosti. My dva jsme taky přátelé a zpochybňuješ snad mojí autoritu?“
Gulan zavrtěl hlavou. „To ne, ale náš vztah nikdy nebyl tolik – eh – intimní.“
Attrebus si odfrkl. „Intimní? My dva máme mnohem intimnější vztah, než já s Radhasou. Sex je jenom sex, prostě jen další forma boje. Víš že mám rád všechny své lidi a každý má jiné kvality. Radhasa mě inspiruje.“
„Stejně jako Corintha, Celie a Fury.“
„Ano a jak vidíš, není mezi nimi žádná žárlivost. Je to jako když si zahraju karty s Lupem a ne s Eiswulfem,“ odpověděl klidně Attrebus a napřímil se. „Proč to teď vytahuješ? Víš snad něco, co já ne?“
Gulan potřásl hlavou. „To ne.“ odpověděl. „Asi máš pravdu. Všechny tě milujou a asi to nebude jinak.“
„Chci aby si věděl, že si vážím tvého názoru. Já se nebojím slyšet pravdu. Nejsem jako můj otec, obklopen rádci, kteří říkají jen to co chce slyšet. Respektuji ho a jeho činy. Jde mi spíš o věci které neudělal...“
„Mluvíš o Arenthii, že?“
„Stačila by nám jen menší armáda, něco kolem tisícovky mužů. Místní by se k nám určitě připojili a my bychom získali zpět celý Valenwood.“
„Dej mu ještě čas. Třeba už něco chystá.“
„Jsem neklidný Gulane, už celé měsíce jsme nic nepodnikly a přitom je toho tolik.“
„Třeba má s tebou nějaké plány tady, Trebe.“
„Jaké plány? Slyšel jsi snad něco?“
„No, někteří říkají, že je čas, aby si se oženil.“
„Oženil? Proč bych to měl děla? Bohové, vždyť je mi teprve dvacet dva.“
„Jsi princ, předpokládá se, že zplodíš dědice.“
„To ti řekl můj otec?“
Gulan o trochu ustoupil. „Ne, samozřejmě že ne, ale kolují takové zvěsti.“
„Vždycky kolují nějaké zvěsti a pomluvy. Proto je tolik nesnáším.“
„Jednou si na ně budeš muset zvyknout.“
„Jendou možná, ale rozhodně ne v dohledné době. Možná si nezvyknu nikdy a možná dřív padnu v bitvě.“
„Neměl bys takhle mluvit.“
„Já vm,“ povzdechl si. “Brzo půjdu ke dvoru a uvidím jestli mi něco řekne. Pokusím se zjistit, jestli nás nepošle do Arenthie, nebo na sever trénovat. V okolí Cheidinhalu je prý hodně banditů. To by bylo něco.“
Gulan přikývl a Attrebus ho poplácal po rameni.
„Nechtěl jsem tě z ničeho vinit. Jenom mě vždycky tyhle věci dokážou vytočit.“
„To chápu.“
„Myslím že to pro dnešek stačí. Pojďme spát.“
Gulan přikývl a odešel. Attrebus ještě chvíli zůstal na balkóně a sledoval noční oblohu. Mohl mít Gulan pravdu? Opravdu ho chtějí oženit? Nikdy nedovolí žádné ženě, aby ho držela doma, pryč od jeho záležitostí. Pokud to byl záměr jeho otce, bude ho muset zklamat.
Najednou jeho pozornost upoutalo slabé bzučení. Rychle se otočil a spatřil něco, co se podobalo obřímu hmyzu. Ucouvl o kousek a instinktivně šáhl po zbrani, ta ale ležela u postele společně s jeho ostatníma věcma.
Ale pak se to klidně usadilo na zábradlí. Bylo to něco mnohem podivnějšího, než obří hmyz. Byl to železný pták. Jen tam tak seděl a pozoroval Attrebuse umělýma očima.Vypadal, jako že mu něco chce.
Attrebus si všiml malých dvířek, připomínajcí tvarem malý medailonek. Natáhl ruku, ale pak zaváhal. Mohlo to být nějaké vražedné zařízení. Vevnitř mohla bý třeba otrávená jehla, která by ho bodla, ve chvíli, kdy by dvířka otevřel. Na druhou stranu, kdyby ho někdo chtěl zabít, mohl otrávit ptákovy pařáty a poslat ho na něj. Kdyby na něj chtěl pták zaútočit, mohl tak učinit už před chvílí.
Zašel do místnosti a vrátil se s dýkou. Stoupnul si stranou od ptáka a dýkou otevřel dvířka. Pták vydal čistý, tichý tón a pak zase umlkl. Bbyl uvnitř lesklý a skleněný, ale za dvířkama se jinak nenacházelo nic, jen tma.
„Co jsi zač?“
Pták neodpověděl, jen dál nehnutě seděl. Attrebus se to rozhodl nechat na ráno, kdy to dá na prozkoumání Yervě a Breslinovi. Ty už něco vymyslí.
Ale ve chvíli, kdy se otočil, ozval se dívčí hlas. Attrebus si myslel že se probudila Radhasa, ale když se hlas ozval za chvíli znovu, nebyl pochyb, že vychází z vnitřku ptáka.
Vrátil se a podíval se do dutiny.
„Haló?“ ozvalo se zevnitř.
„Ano? Kdo je tam?“
„Oh, díky bohům,“ řekla dívka uvnitř. „Už jsem se vzdávala naděje.“
„Jsi – eh – podívej připadám si trochu hloupě, když tu mluvím do ptáka. Můžeš se z té věci nějak dostat, nebo můžeš alespoň mluvit hlasitěji?“
„Omlouvám se, ale hlasitěji mluvit nemohu, aby mě neodhalili. To co máš před sebou je Vrčka, je očarovaná, mluvím s tebou skrze medailonek, který mám u sebe. Kdyby nebyla tma, mohli bysme se i vidět.“
„Já nic nevidím.“
„Ano, protože je tma.“
„Kde vůbec jsi?“
„No, když jsem se naposled dívala, tak jsme stále byli nad Black Marshem, ale nevím to jistě, ven vidím jen málokdy.“
„Nad Black Marshem?“
„Ano, je toho hodně k vysvětlování a vše je důležité. Poslala jsem vrčku aby našla prince Attrebuse a...“ hlas se jí vytratil. „ Vy jste princ Attrebus? Musíte být, jinak by se Vrčka neotevřela.“
„Ano, já jsem princ Attrebus.“
„Vaše Výsosti, prosím odpusťte mi ten familiérní tón, nepoznala jsem...“
„To nevadí. A kdo vlastně jsi?“
„Jmenuji se Annaïg. Annaïg Hïnart.“
„A ty jsi teď někde zajatá?“
„Ano, přesně tak Princi. Ale nejde jen o mě. Domívám se, že je celý svět ve velkém nebezpečí. Je toho tolik co říct a tak málo času, než slunce vyjde.“
„Poslouchám,“ odpověděl Attrebus.
A poslouchal. Znavený hlas mu vyprávěl o místě nad páchnoucíma bažinama Black Marshe, které si ani nedovedl představit. O místě kde vládne nepochopitelný teror. A když Annaig musela odejít a měsíce byly jen bledí duchové na modré obloze, vstal Attrebus a odešel do místnosti, kde se právě probouzel jeho ošacovač Terz.
„Musíme jít ke dvoru,“ řekl jenom Terzovi.

---

Titus Mede byl již ve svém životě lecčím. Bojoval v armádě psanců, vedl vojsko v Colovii, pak se stal králem Cyrodilu a zároveň císařem.
A také byl Attrebusovým otcem. Byli si velmi podobní. Attrebus měl také dlouhý a hubený obličej se silnou bradou a zelenýma očima. Po matce Attrebus zdědil mírně křivý nos a blond vlasy. Jeho otec měl vlasy kaštanové, ale časem již skoro prošedivěly.
Titus seděl ve svém křesle a zamyšleně otáčel v rukouch korunu. Když Attrebus domluvil, povzdechl si.
„Black Marsh, říkáš?“
„Ano, Black Marsh, tak to říkala.“
„Black Marsh,“ Zopakoval Titus zamyšleně a nasadil si korunu zpět na hlavu. „Takže?“
„Takže co?“
„Takže proč se o tom vůbec bavíme?“ Otočil se ke svému rádci, zvláštnímu, zavalitému muži s hustým obočím a blankytnýma očima. „Hiereme, nevíš proč s o tom vůbec bavíme?“
Hierem si odfrkl. „Nemám tušení, Vaše Výsosti. Black Marsh je nám spíše trnem v patě. Argoniani odmítly naší ochranu, tak ať se se svými problémi vypořádají sami.“
Náhle si Attrebus něco uvědomil. Doteď si nepoložil otázku, jestli není Annaïg jen čarodějka, která ho chce lstí přivést do záhuby.
Chtěl jí věřit a všechny jeho instinkty mu říkaly, že mluví pravdu. Teď ale věděl, že se opět nebude moct svými instinkty řídit.
„Ty už o tom dávno víš,“ obvinil ho.
„Něco jsme zaslechli,“ odpověděl rádce.
„Zaslechli?“ Vyprskl zlostně Attrebus. „Otče, létajcí město a armáda nemrtvých, to tě opravdu neznepokojuje?“
„Říkal si že se to pohybuje na sever k Morrowindu a kt omu šnečím tempem. Moje zprávy říkají to samé, takže není důvod k znepokojení.“
„To ani nepošleš průzkumníka?“
„Synodu a kolejím našeptávačů již byli uloženy úkoly, aby o tom zjistili, vše co dokážou,“ odpověděl za Tituse Hierem. “A samozřejmě máme specialisty, kteří se tím zabývají, ale vojenské oddíli se vyšlou až když se to přiblíží k naším hranicím. Mimochodem jedná se o oddíli, které stejně nebudou pod vedením prince.“
„Ale Annaïg nemusí přežít tak dlouho.“
„Takže jde o tu dívku?“ Odpověděl posměšně Hierem. „To proto chceš udělat expedici do Black Marshe? Aby si zachránil dívku v nesnázích?“
„Nemluv se mnou tímto tónem, Hiereme. Pořád jsem tvůj princ, zdá se že jsi na to pozapomněl,“ zpražil ho Attrebus.
„Nejdu o tu dívku,“ vkročil do rozhovoru opět otec. „Jde o to dobrodružstvý. O písně a příběhy, které o tom vzniknou.“
Attrebus cítil, jak v něm narůstá hněv. „Otče, říkáš nesmysly. Teď to možná není náš problém, ale až to každého občana Black Marshe a Morrowindu promění v chodící mrtvoly, obrátí se to proti nám. Každným dnem ta armáda roste, tak proč nevybojovat menší bitvu teď, namísto velké bitvy později?“
„Snažíš se mě poučovat o strategii a taktice?“ Zvýšil hlas otec. „Já jsem dobyl tohle město s méně než tisícovkou mužů a spojil jsem opět císařstvý dohromady jen s hrstkou nýtů. Tak se neopovažuj zpochybňovat mé rozhodnutí.“
„Navíc,“ přizvukoval Hierem. „Nemůžeme vědět jistě, že se to otočí proti nám. Jak víme přišlo to odnikud a můžeme předpokládat, že to stejně tak odejde.“
„To je teda pěkně blbej předpoklad.“
„Pokud se to příblíží hranicím císařstvý, budeme připraveni. Do té doby se tím nebudeš dále zabývat. To je mé poslední slovo.“
Otcův tón mluvil za vše. Chvíli zíral na svého otce a jeho rádce, pak se povrchně uklonil, otočil se na podpatku a odešel.
Venku se posadil na schody. Snažil se uklidnit a srovnat si myšlenky. Už se chystal odejít, když zaslechl na dlažbě kroky.
Byl to mlady, ryšavý muž s protáhlou a pohublou tváří, která byla poseta pihami. Na sobě měl císařskou uniformu.
„Trebe!“
Attrebus vstal a vroucně se s příchozím objal.
„Jsi nějak pohublý, Floriusi,“ řekl. „To tě matka dostatečně nekrmí?“
„Teď mě spíše krmí tvůj otec.“
Treb kousek odstoupil a prohlédl si svého strarého přítele. „Koukám že jsi se dostal na kapitána. Gratuluju.“
„Díky.“
„Nikdy jsem tě neměl nechat nastoupit k mému otci, měl by jsi jezdit se mnou.“
„Asi máš pravdu. Už je to dlouho, co jsme spolu něco zažili. Pamatuješ si ještě, jak jsme se vplížili do tržní čtvrti a...“
„Pamatuju si jen, jak nás strážní odvlekli za uši pryč,“ odpověděl Attrebus. “Ale kdyby si chhtěl, mohl bych ti zařídit přeřazení.“
„Byl jsem přiřazen, abych vedl posádku ve Water's Edge. Možná až mě odvolají.“
„Budu na to dávat pozor,“ odpověděl Attrebus. „Stejně jsem rád, že tě zase vidím.“
„Nezajdeme se někam napít?“
Attrebus se na chvíli zamyslel a pak zavrtěl hlavou. „Bohužel, musím ještě něco zařídit, ale někdy jindy s tebou rád někam zajdu.“
„Dobrá, budu si to pamatovat,“ odpověděl Florius a po chvíli odešel.
Attrebus se vydal za Gulanem. Našel ho u brány.
„Jak to šlo?“ Zeptal se Gulan.
„Schromáždi všechny vojáky v mém domě v Ione. Tam se můžeme vybavit a zítra vyrazíme. A nikomu se o tom nezmiňuj.“
„Takže to šlo až takhle špatně? Chystáš se jednat proti císařově vůli? Jsi si tím jistý?“
„Nedělám to poprvé.“
„O to lépe si tě pohlídá.“
„Musíme si dávat dobrý pozor. Rozpusť stráže, jako by dostali volni a ať každý samostatně dorazí do Ione. My dva půjdeme stokama.“
Gulan se na něj pochybovačně podíval, ale přikývl.
Attrebus ho poplácal po zádech.
„Uvidíš, starý příteli, že tohle bude naše největší výtězství.“

---

„Ty jsi ten nový Skraw,“ řekl muž, jakoby to nebyla otázka.
Hlupík-Glim přikývl a snažil se kolegovy aspoň trochu přizpůsobit jeho velikostí. Ten vypadal víceméně jako muž patřící k rase Annaïg, ačkoliv jeho kůže měla žlutavý nádech stejně tak jako jeho oči. Obličej měl protáhlý žalostným pohledem, který stínily rudé vlasy. Měl na sobě stejnou bederní roušku jako Glim.
„Jmenuju se Hlupík-Glim,“ chtěl pobídnout debatu.
„Fakt? Mě můžeš říkat Wert. Jak si na tom, Hlupíku-Glime? Říkají, že nepotřebuješ k životu výpary.“
Šli kamennou chodbou, ale právě teď vstoupily do stísněné a skromně vybavené jeskyně. Voda pryštěla z otvoru ve zdi, její malý pramínek utíkal skulinkami v podlaze a mizel v jezírku uprostřed komory. Několik malých světýlek bylo zavěšeno na strop, který byl téměř celý pokrytý kapradím. Zbytek jeskyně byl pokrytý hustým mechem, o němž Glim brzy zjistil, že je neskutečně příjemný.
„Tak co?“
Glim si uvědomil, že je to otázka.
„Moji lidé si říkají Saxhleelové,“ řekl. „Ti ostatní nás nazývají Argoniany. Nejsem si zrovna jistý, čemu říkáš výpary.“
„Ty si nepřišel z jímky,“ řekl Wert. „Nic takového jako ty nikdy z jímky nepřišlo. Což znamená, že nejsi z Umbrielu, není tomu tak?“
„Je,“ odvětil Glim.
„Takže bych řekl, že seš jeden z tamtěch, po kterejch tam dole pátraly.“
„Našli nás.“
„Ty jsi --- dobrá, není tu pro to žádné slovo, nebo snad je? Od-někaď-jinaď?... No, tak teda vítej v jímce. Nádherné místo na práci.“ Pochechtl se, ale jeho smích se rychle obrátil v nepříjemný kašel. Hřbetem ruky si zakrýval ústa a Glim si všiml kapek krve.
„Výpary,“ vysvětlil mu Wert.
„Co je to zač?“
„No, vidíš, říkal sem ti, že tu dole můžeš jen tak dýchat. Ale my ostatní nemůžem, né bez výparů. Chodíme do žluklé jeskyně a dýcháme je tam nějakou tu chvíli a pak můžeme zůstat, dokud nevymizí.“
„A to je jak dlouho?“
„Tak různě. Pár hodin, většinou. Dost dlouho na to, abys dodělal nějakou práci.“
„Takže co budeme dělat?“

---

„No, ukážu ti,“ řekl Wert. „To kam právě směřujem. Půjdu do výparů, nevrátím se sem, protože když se okamžitě nedostanu do vody, zadusím se. Takže si tam jen tak plav a čekej na mě. Nikde se sám nepohybuj. A prosímtě, nesnaž se utéct. Nedokážeš to, a já za to zaplatím.“
Sledoval Werta jak odchází, a pak pomalým krokem přešel k jezírku* a ponořil se do něj, nechávajíc se unášet slabým proudem. Jezírko se zužovalo do jakési trubice, v níž se kdesi před ním blýskalo světlo. O chvíli později se vynořil v mělké vodě, asi tak po jeho ramena.
Jímka se rozprostírala všude kolem - téměř dokonale kulaté jezero na dně kuželovité dutiny. Umbrielské město se rozlézalo nahoru, pryč od něj ve všech směrech. Některé z nich vyseli přímo nad ním. Pomyslel si, že kdyby vrány stavěly města, vypadala by právě takhle. Tak neužitečně nadutá, nablýskaná, nakřivo, neomalená a chlubící se sami o sobě.
O několik minut později vykoukla Wertova hlava jen pár metru od Glimovi. Pokynul na něj, aby ho následoval.
Mělčina se hemžila prapodivnými živočichy: slabé, kymácející se jantarově žluté tyče pokryté řásničkami, poté plavci, kteří vypadali jako nějaká zkříženina ryby a motýla, živé sítě složené z kuliček, pohánějících sami sebe jakýmisi vodními tryskami a tahajících mezi sebou tenoučké síťky, cosi jako stonožka dlouhá jako jeho paže a malinké věci připomínající garnáty, kteří nebyli větší než dráp na jeho palci.
Pojednou se zarazil, když uviděl tělo. Poprvé zahlédl jen husté hejno stříbrných rybiček, ale to se rozestoupilo a on ji uviděl. Byla to žena s tmavou pletí a vlasy; teď už jen bylo na některých místech vidět kosti a červy nacpané na odkrytých orgánech. Otřásl se a odvrátil zrak, ale pak uviděl další podobné hejno ryb. A další po jeho pravici. Něco se začalo hýbat, zahlédl to koutkem oka, ale to byl jenom Wert.
„Ty těla shodil od tam – z vrchu; nebo je poslaly patro po patru. Tohle je místo, kde začínají.“ Jeho hlas zněl divně, kalně, když měl vodu v plicích.
„Proč byli zabyti?“
„Co tím myslíš? Valná většina z nich jen umřela na to či ono. Myslím, že jen pár jich mohlo být popraveno. Ale tady všichni nakonec skončíme, není to v jímce.“ Neurčitě mávl rukou. „Sbíráme tu spousty přísad do kuchyní. Fialkové garnáty, Rejjemí šťávu, Infské stonkolístky. Další věci sháníme hlouběji, hlavně řezuby. Dozvíš se víc, ale nejčastěji budeš pracovat v hlubinné jímce. To je pro tebe přímo ideální. Tak sebou hni, de se do Hlubin.“
Plavali dál a pozvolna se dostávali hlouběji a hlouběji. Neřekl mu, co jsou to Hlubiny, poznal to, až je na vlastní oči uviděl. Jímka se stávala stále strmějším a zakřivenějším kuželem, který spadal hluboko do Umbrielské skály. A na samém dně v nejužším místě, se blýskalo aktinické světlo, jako kulový blesk.

*v předchozím příspěvku se o tom zmiňuju jako o kaluži, to jsem změnil, protože si nedokážu představit, jak se ponoří do kaluže :D

---

„Co je to?“ zeptal se.
„To je vedení k ingeniu*,“ řekl Wert. „Jímka se postará o naše těla, ingenium se postará o naše duše a udržuje celý svět v chodu. Být tebou, držel bych si od vedení patřičnou vzdálenost. Nebo bych měl i já, když na to teď tak myslím.“
Glim přemýšlel. Je tu něco, co by Annaïg chtěla říci tomu svému princi. Jen kdyby měl nějaký způsob, jak si s ní promluvit. Podíval se na Werta; zdálo se, že to nebude špatný člověk, ale z jiného pohledu – pohledu Annaïg – na tom nezáleželo. Ačkoliv Wert mohl dočasně dýchat pod vodou, jeho tělo bylo naprosto nemotorné, nebylo vytvořené pro plavání. Glim věděl, že by mu snadno unikl. Pokud by ho nejprve zabil, získal by více času.
Kdyby přežil dost dlouho na to, aby našel Annaïg a předal jí tyto střípky informací, co by bylo pak? Jak by se mohl skrývat, když byl na Umbrielu jediný svého druhu? Nemohl. Ne na dlouho.
Ne, než něco takového udělá, musí získat mnohem více informací k předání. Mohlo by být ingenium poškozen z jímky? Odkudkoliv? Pokud ano, jak?
Klesly jímkou dvě třetiny dolů a Wert začal plavat směrem k těm věcem, co se zdály být průsvitnými vaky upevněných na zdi. Byli jich zde stovky, možná snad tisíce, všech tvarů a velikostí. Jak se blížil, rozeznával nejasné formy uvnitř vaků.
„Zde se rodí,“ oznámil Wert.
Zvědavý Glim se malými tempy přiblížil a ke svému překvapení zjistil, že hledí do tváře.
Oči byli zavřené, rysy ještě nebyli úplně utvořené, ale nebyla to dětská tvář; byl to jeden z dospělých jen slabý, nad míru ochablý. Také byl bez vlasů.
„Tomu nerozumím.“
Wert se zašklebil, jakoby něco vytrhnul z vody a podal to Glimovy. Jednalo se o nějaký druh červa, velmi vláčného. Se svým tepem se roztahoval a zase smršťoval a s každým stažením z jeho konce vytryskl malý proud vody. Ostatní, jiní, než tenhle byly naprosto nevýrazní.
„To je Proform,“ řekl Wert. „Když někdo umře, Ingenium zavolá jednoho z nich dolů, do vedení a dá mu duši. Vrátí se sem a upevní se ke zdi a někdo vyroste.“
„To je zajímavý,“ řekl Glim. Podíval se na Proform. „Vy všichni jste takhle začaly? Bez ohledu na to, v co nakonec vyrostete? To je to, co opravdu jsi?“
„Máš v hlavě komicky podivný otázky,“ řekl Wert. „Jsme to, co jsme.“
„A každý se rodí takhle?“
„Každý, od pánů a paní, až po mě a, no dobře, né tebe. Alespoň zatím ne.“
„Jak se rodí?“

*ingenium – nejspíš něco jako motor nebo pohon, je to z latiny

---

„No, to je jedna z tvých prací – poznat, když se jeden z nich chystá začít dýchat. Můžeš to posoudit podle barvy vaku, který se začne lesknout, jako právě tenhle. Pak plav tam nahoru do porodní tůně, což je další mělčinová jeskyně.“
„Co když to neuděláš včas?“
„Samozřejmě že umřou. To je důvod, proč je tahle práce jednou z nejdůležitějších, a to fakticky. A proto jsi pro tu práci vhodný, víš? Ne, nechtěli tě zmařit na shromažďování. Tohle je místo kde budeš pracovat.“
Najednou se shrbil a Glim si uvědomil, že kašle. Tmavé skvrny se rozptylovaly od jeho úst a nosních dírek.
„Jsi v pořádku?“
Wert se postupně napřímil a pak přikývl.
„Proč ti ty výpary takhle ubližují?“
„Proč je voda mokrá? Nevím. Ale za chvilku budu muset jít. Ale tentokrát ne na tak dlouho. Takže se pojďme podívat na porodní tůň.“
Jakmile se vydali nahoru, Glim se ohlédl za světlem, ale neviděl ho. Místo toho viděl chřtán plný zubů, zírající na něj.
„Xhuth!“ zakloktal, trhnul sebou na stranu a těžce manévroval aby se otočil.
Ryba se otočila taky, ale předtím neviděl, že ta věc má nejméně přes patnáct stop. Její ocas byl dlouhý, připomínající bič a dvě obrovské plavecké ploutve seskupené pod tím, jako u velryby. Ale ty zuby, žralok by se mohl stydět.
„Řezub!“ vykřikl Wert. „Něčím si ho namíchl.“
Glim zoufale plaval, ale hlava stále mířila k němu, tak to seknul svými drápy. Chytnul se jí, ale neublížil, obtížně se nestvůře schoval. Pustil se jí, a pak udeřil znovu, tentokrát na zádech, za hlavou a tam ji kopnul. Nemohla ho kousnout. Přesto to zkoušela. Házela sebou jako had na horké pánvi; viděl Werta, jak se to svým kopím snaží trefit a to pouze za ocasem. Skraw ve vodě začínal slábnout.
Úžasný.
Začal mít závrať a jeho paže a ramena nesmírně boleli. Co nejdřív musel něco udělat.

Dodatek: dnes to prostě šlo nějak ztuha, tak se nedivte, když tam bude něco k nesrozumění

---

Glim doufal, že břicho nestvůry bude měkčí. Zhoupl se na jedné ruce a druhou se pokusil zaseknout do břicha příšery, ale najednou ho prudká rána ploutví odhodila zpět. Příšera se ve vodě prudce zmítala a snažila se Glima zbavit. Ten cítil, že už se dlouho nedrží.
Glim využil prudkého škubnutí příšery, zasekl jí drápy do břicha a prudce trhnul. Cítil jak drápy trhá tenkou kůži a voda se zabrvila krví. Prudce se od příšery odrazil a dostal se do bezoečné vzdálenosti od stále se zmítající příšery, která si ho nyní již nevšímala.
Pak si vzpoměl na Werta a potopil se hlouběji o nějakých 15 metrů, kde na dně ležel Wert. Měl zavřené oči a pomalu oddechoval.
Glim si ho hodil na záda a zamířil k hladině, cítil jak se muž na jeho ramenech třese a viděl že hladina je ještě daleko.
Zabral ze všech sil a prudce se vynořil. Pustil Werta, ale stále ho přidržoval, aby se udržel na hladině. Wert prudce otevřel oči a začal se dávit.
„Mám tě vzít zpět pod hladinu?“ zeptal se Glim nejistě.
Wert neznatelně zavrtěl hlavou a po chvilce popadl dech.
Glim chytil Werta a doplaval s ním na mělčinu, kde se již mohl postavit a Wert se o něj mohl opřít.
„To byl Řezub, běžně neútočí,“ začal vysvětlovat Wert. „Něčím jsi ho musel vyprovokovat, možná tě považoval za vetřelce, přeci jenom tu jsi nový.“
Pak se podíval na Glima. „Díky, asi jsi mě zachránil život, nevím jestli bych to zvládl včas na hladinu.“
„Vypadal jsi, že i tak jsem to skoro nestihl.“
„To bylo jen přechodné stádium, kdy nejsem schopný dýchat pod vodou, ale nedokážu ani vdechovat vzduch.“
„To zní dost nepříjemně, musí přeci existovat nějaký lepší způsob.“
„Když sem někdy přijdou páni ze zhora jen tak si zaplavat, mají lepší výbavu, ne jako my, ale my jsme levní, rychle se rodíme. V tomhle máš zatím výhodu.“
„Zatím?“
„No, jímka tě zatím nezná a Ingenium taky ne, ale předpokládám, že se brzo objěví více takových jako jsi ty. A až se to stane, tak budeš i ty levný.“

---

Kapitola třetí

Když Attrebus, Gulan a Radhasa dorazili do Ione, slunce jž pomalu stoupalo nad obzor a jeho paprsky se odrážely od země pokryté rosou. Vzdcuch byl chladný, svěží a mírný vánek sebou přinášel vůni listů. Do ranního ticha se ozvalo kokrhání kohouta, oznamující příchod nového dne. Město se začalo probouzet a kouř z komínů pomalu vytvářel nad městem šedivý opar.
„No, není to zrovna nejhezčí město, co jsem kdy viděla,“ poznamenala Radhasa.
Attrebus tiše přikývl. Ione nebylo zrovna malebné městečko. Tvořilo ho pár zchátralých, dřevěných domků a několik kamených jednoduchých staveb. Dokonce i malá kaple zasvěcená Dibelle, byla velmi prostá.
„Není to moc staré město, před padesáti lety tady nebylo vůbec nic. Víte jak město vzniko?“ Nadhodil Attrebus otázku.
Pomalu došli k malému náměstí. Bylo dlážděné kameny, ale na mnoha místech byla dlažba popraskaná, jako by čelila nějaké strašné síle, nebo vysokým teplotám. Vprostřed náměstí se do výše deseti stop tyčili dva bodáky a vytvářeli dojem rohů ohromného vola.
„Podobné jsem již někdy viděla. Vypadá to jako zbytky brány do Oblivionu.“
„A přesně to to taky je. Tahle brána se otevřela uprostřed skupiny vojáků, kteří směřovali na pomoc do Imperial City. Přes polovinu vojáků zemřelo, včetně komandéra. Mohli tam zemřít všichni, ale kapitán Tertius Ione zorganizoval přeživší a stáhl se s nimi do bezpečí. Ale místo toho aby ustupovali celou cestu do Imperial City, naverboval farmáře a lovce z blízkého okolí. Během pár dní je vycvičil a pak se vrátil sem a vytlačil všechny deadry. Když zde již nebyla jediná deadra, prošel branou za nimi.“
„Do Oblivionu?“
„Ano, sylšel zvěsti o tom, že v Kvatchi se někomu podařilo bránu zničit zevnitř a tak vzal polovinu svých mužů a vydal se dovnitř. Druhá polovina hlídala před bránou, kdyby ještě něco přišlo.“
„Vypadá to, že se mu to povedlo.“
„Bránu zavřel, ale od té doby ho nikdo neviděl. Jeden z jeho mužů, Bosmer Fenton, se objevil týden na to. Byl polomrtvý a napůl šílený. Z toho mála co řekl vyplinulo, že se Ion a ostatní obětovali, aby dali Fentonovi šanci zničit bránu. Fenton bohužel zemřel hned příští den. Každopádně vojáci, kteří zůstali před bránou tu mezitím postavili malý tábor a vybudovali několik jednoduchých budov. Když byla brána zavřena, bylo to docela bezpečné místo a tak zde zůstalo mnoho lidí a za čas zde vyrostlo město.“
Attrebus se otočil a zahleděl do dáli. „Proto mám Ion tak rád. Celé město vypovídá o hrdinských skutcích. Nenajdeš tu žádné staré monumentální domy, nebo sochy z první éry, najdeš tu jen budovy postavené statečnými muži.“
„A ty tady máš dům?“ Zeptala se Radhasa.
„Spíš malý lovecký příbitek. Je v horách na druhém konci města.“