Přidal
Ligos dne 04.12.2012 22:27
#9
V minulé kapitole: Amonius se s obchodní karavanou vydává z pouště zpět do Balmory, aby vyhledal Karinu. V Balmoře narazí na zvláštního temného elfa - majitele hostince U Osmi talířů. Aniž sám vlastně tuší proč, nechal se Amonius přesvědčit k neuvěřitelné věci: Aby uvařil významným hostům, kteří přijdou na večeři. Jenže to ještě neví, jací hosté vlastně dorazí...
_______________________________________________________________________________________________________
XXV.
Mezitím, co se Amonius rozkoukával po kuchyni a díval do rozličných nádob, co je uvnitř, ozval se z hlavního sálu rozrušený hlas hostinského. Mluvil tak hlasitě, že i přes zavřené dveře bylo slyšet každé slovo:
„No né! To jsou k nám ale hosti! Čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu? Je to pro mě velká čest!“
Pak se ozval rázný drsný hlas: „Zmlkni! A přines nám něco k pití!“
„Hned to bude, pánové! Račte se posadit!“ halekal hostinský.
Amonius poté zaslechl kroky několika mužů a řinčení kovu. Takový zvuk museli vydávat jen muži v těžkém brnění. Byl zvědavý a odhodlal se opatrně pootevřít dveře, aby se podíval škvírou. To, co spatřil, jaktěživ neviděl.
V hlavním sále stáli čtyři vysocí těžkooděnci a jejich zbroj byla doslova úchvatná. Pozlacené široké nárameníky, zlatý kyrys přecházející ve fialovou suknici, to vše bohatě zdobené vytepanými ornamenty a rytinami. Ale nad čím Amonius žasnul nejvíce, byly hlavy těchto válečníků. Celý obličej i temeno pokrývala celistvá zlatá maska s vysokým zlatavým chocholem na vršku. Masky měly přísné tvrdé rysy a nechyběly na nich ani takové detaily, jako byly špičaté uši s náušnicemi, a jizvy, táhnoucí se přes obličej.
Díky maskám muži vypadali jeden jako druhý a Amoniovi z nich šel mráz po zádech. I v nepříliš jasném světle jejich podmračený výraz a přísný vzhled vzbuzoval jakousi posvátnou úctu.
Spolu s těmito muži tam byl starý holohlavý Dunmer. Díky jeho lesklé holé hlavě, vynikaly abnormálně vysoké uši, které navíc byly od špiček po lalůčky ověšené mnoha náušnicemi.
Stál tam hrdě v tmavě červeném rouchu, opásán širokým fialovým pruhem látky. Ačkoliv on masku neměl, tvářil se stejně přísně a vzbuzoval týž pocit co válečníci. V rukou držel pár svitků, opatřených pečetěmi.
Chvíli se přísně rozhlížel po sále, pak ukázal na dva těžkooděnce a přikázal: „Vy dva půjdete ven hlídat vchod. Nechci, aby mě někdo rušil při zaslouženém odpočinku.“
„Jak přikazuješ!“ řekli muži současně a ihned se vydali ke vchodu.
Zbývající dva zůstali stát jak sochy. Muž v rouchu se posadil ke stolu, mimo Amoniův dohled. Stále ho však bylo zřetelně slyšet.
„Tak co bude s tím pitím?“ zvolal rozčileně.
„Hned to bude, sera!“ Hostinský k němu nesl tác, na kterém byl pohár a džbán s nápojem. Drnkání porcelánu prozrazovalo, že se mu klepou ruce.
„Zde prosím! Račte si přát ještě něco dalšího?“
„Co je to za otázku?“ rozhořčil se host. „Necháš mě snad o hladu? Přišel jsem na večeři!“
„Omlouvám se, sera. Já jen myslel…“
„Myšlení máš přenechat jiným.“ odsekl hrubě host. „Slyšel jsem, že dnes podáváš nějakou specialitu, je to pravda?“
„Ehm… Ano, excelence, ale… Víte, já…“ Hostinský ztratil řeč.
„Co je s tebou? U svatého Olmse, tohle je opravdu příšerné město! Plné neschopných hlupáků a šašků! A ke všemu neuvěřitelně zapáchá. Kdybych sem nebyl vyslán v tak důležité záležitosti, nikdy by mě nenapadlo sem vkročit. Okamžitě mi přines nějakou krmi!“
Hospodský se nezmohl na slovo. Podle stínů na podlaze Amonius poznal, že se klaní až k zemi a pak cupitá k němu do kuchyně.
Dunmer působil, jako by uběhl strašlivou vzdálenost. Zrychleně dýchal, potil se a oči měl vytřeštěné.
Zavřel dveře a tvrdě se o ně opřel zády, jako by nechtěl, aby je ještě někdo kdy otvíral.
„Co se děje?“ divil se Amonius.
„Je se mnou konec!“ zaskřehotal elf, polykaje vlastní slova.
„Proč? Řekneš mi už konečně, kdo to je? A kdo jsou ti válečníci v maskách?“
Dunmer se dál opíral o dveře a neustále se ohlížel za sebe, i když pochopitelně nemohl nic vidět.
„Tiše!“ sykl. „Chceš, aby nás slyšeli? Ti válečníci jsou chrámoví vysvěcenci. Říká se jim také ordinátoři.“ Konečně se přestal opírat a přistoupil blíž k Amoniovi, aby nemusel mluvit tak nahlas.
„Jsou to ochránci pravé víry, jak sami tvrdí. Ale dokážou bez milosti zabít každýho, komu se znelíbí. Zodpovídají se pouze chrámu.“
„A ten plešoun s náušnicemi?“
Hostinský se chytil za hlavu. „Mlč! Ten by tě dokázal uvrhnout do zkázy, jen se na něho křivě podíváš! Takhle už nikdy nemluv, rozumíš? Nikdy!“
„Tak už mi řekneš, kdo to je?“
„Jmenuje se Efram. Je to nejvyšší představený Ministerstva Pravdy.“
„Co je to?“
„Věř mi, tam by ses dostat nechtěl. Tomu muži je lepší nelýzt do cesty. Stačí, aby na tebe ukázal, a už nespatříš světlo světa.“
Hostinský se stále nervózně rozhlížel. Pak se plácnul do hlavy.
„Podívej se na mě. Zdržuju tě tu tlacháním, zatímco už máš dávno vyvařovat! Tak se pohni, ať host nečeká! Ale zapřísahám tě, nepokaz to! Jinak umřem oba!“
Než stačil Amonius ještě něco namítnout, odešel elf zpět do hlavního sálu. Slyšel, jak úlisným hlasem něco říká, ale nyní se musel soustředit.
I když si namlouval, že ho Xermon, nebo tajemný hlas ochrání, přece jen se trochu obával. Jak se zdálo, muž v sále byl vlivný a mocný. Co mu má uvařit on, který nikdy v životě neuvařil ani vodu na polévku?
Nu což, někde začít musel. Svoji matku viděl přeci vařit mnohokrát. Zkusí ji prostě napodobit.
Zvláštní bylo, že vzpomínka na jeho matku v něm nebudila žádné velké emoce. Viděl ji prostě jen jako rytinu v knize, jako mlhavý obraz v dálce. Viděl, jak do rukou bere pánev, dává na ní kostku másla, krájí kořenovou zeleninu, míchá ji s kousky masa, přidává koření… Amonius do puntíku dělal všechno, co v duchu viděl.
Až na to, že místo kostky másla dal na pánev rozpustit kus vosku na leštění příborů, nakrájel na kolečka křen, místo masa přidal trochu sušených červů a jako koření použil drcené pálivé kapradí.
Když to vše na pánvi promíchal, získal prapodivnou mazlavou hmotu se štiplavým zápachem.
Opět se otevřely dveře. „Už to je? Efram začíná bejt pěkně netrpělivej!“
„Přeci jen by bylo lepší, kdybys uvařil sám.“ řekl Amonius trpce.
„Není čas! Musíme servírovat.“ Hostinský šel ke skříňce, která stála v koutě kuchyně. Vytáhnul malý klíček, který nosil na řetízku kolem krku a odemknul ji. Vytáhl z ní blýskavý stříbrný talíř, bohatě zdobený příbor a pohár, po jehož obvodu byl vyobrazen boj Viveca s nějakými příšerami.
„Tohle si schovávám pro opravdu vzácný hosty.“ vysvětloval. „A věř mi, že tohle je po samotným Vivecovi ten nejvzácnější host.“
Když podával Amoniovi talíř, třásly se mu ruce víc, než před tím. Až poté si chudák všimnul, co se to vlastně smaží na pánvi.
„U svatého Tribunálu!“ Obličej se mu zkroutil do podivné groteskní podoby a do očí mu vhrkly slzy. „Co to u všech daeder je?“
Amonius jen pokrčil rameny.
„Proč jsi mu neuvařil něco z kagouta? Nebo z vodního ohaře? Nebo proč jsi mu neudělal zeleninový salát? Nenamazal chleba s máslem?“
Hostinský se potil stále více. Natáhl se pro vařečku, že trochu ochutná, ale když ji zabořil do mazlavé hromádky, plné kousků čehosi, přešla ho chuť. Polkl na prázdno.
Kydnul trochu té hmoty na stříbrný talíř. Spěšně to ozdobil pár kousky petržele, aby to alespoň k něčemu vypadalo. Nakrájel pár krajíců chleba, do poháru nalil své nejlepší víno, položil vše na tác a vydal se do hlavního sálu.
Amonius se postavil za dveře, aby mu neuniklo jediné slovo.
„Už se to nese, sera!“ hulákal hostinský. „Specialita našeho kuchaře! Recept přímo z Vysokých skal, podle něhož se vaří pouze pro ty nejvýznamnější krále!“
„Přestaň žvanit a nos na stůl! Umírám hlady!“ uťal jeho řeč host.
„Hned to bude, excelence! Dovolil jsem si nalít toho nejlepšího…“
„Řekl jsem, sklapni! A posaď se tady ke mně, než to dojím.“
„Ale nerad bych rušil váš klid při večeři, raději odejdu do…“
„Sedni si!“
Bylo slyšet, jak těžkooděnci udělali pár kroků.
„Už si sedám!“ zvolal rychle hospodský. „Je to velká čest, sedět u stolu se samotným vrchním inkvizitorem a představeným Ministerstva Pravdy.“
„Jistě. Po jídle se tě zeptám na pár otázek, ale teď už…“
Pak zavládlo hrozivé ticho.
Amonius se ani neodvážil pootevřít dveře, aby viděl, co se děje. Jen netrpělivě čekal.
Minutu, dvě, pět… Stále ticho.
Už to napětí nemohl vydržet. Co se děje?
____________________________________________________________________________________________________
Otázka zní:
Co se v hlavním sále přihodilo?
A)Efram se jídlem zadusil a zemřel...
B)Efamovi se udělalo špatně a bude mít pořádný vztek na kuchaře...
C)Eframovi náramně chutnalo, bude chtít poznat kuchaře a odměnit ho...
:::::::::::
EDIT: Celkem by mě zajímalo, jak byste pojmenovali Amoniovu "pochoutku?..."
Pozor:
Pokračování na str. 26!
Upravil/a
Ligos dne 13.12.2012 08:28
