---

Děkuji, chvála vždy potěší :) tak kousek zas za odměnu :D že to někdo čte :D



SOVNGARD 2

Seděla jsem na lavici u dřevěného stolu před Síní a zamyšleně posunovala po zlatém tácu zbytky Azuřiny hvězdy a Amuletu králů, které jsem posbírala v trávě. Skleněné střepy spolu se zlomky zlata, bylo to jediné co zbylo ze dvou artefaktů tak mocných, že bylo možné v nich spoutat bohy.
Stále ještě jsem neodešla ze Sovngardu, protože jsem měla neodbytný pocit, že to dosud neskočilo. Že je něco na co musím přijít, co musím vyřešit.

Že jsem se nechala pohltit megalomanstvím bohů, co se týká výkladu proroctví, mi bylo jasné už v okamžiku, kdy mi Talos vysvětlil, kde jsem vlastně byla v době, kdy jsem nebyla ve svém těle.
Zajímalo mě jestli si ve své namyšlené sebestřednosti vůbec všimli, že jim do hry vstoupil třetí hráč.
Já? Vůbec ne.
Já jsem jen figurka na hracím plátně. Sice dneska už vím, že ne úplně slabá, ale přeci jen figurka.
Vstoupil jim do hry někdo jiný.
Někdo, kdo na mě nekřičel přes prostředníka, jako Aedry.
Ani mě nesváděl a nezkoušel zlomit jako Daedry.

Křičel na mě jen výskotem dětí, hrajích si v ulicích měst na honěnou.
Uklidňoval mě něžnými úsměvy žen, sklánějících se nad kolébkami.
Mluvil ke mě bušením kladiv do kovadlin, stejně jako řinčením mečů.
Vyprávěl mi příběhy klapáním mlýnů a zpěvem pil.
Ukázal mi hrdě vztyčené hlavy válečnic, stejně jako neochvějnou odvahu mužů.
Sváděl mě drsnýma rukama Farkasovýma, aby mi ukázal jak dokáže vřít krev při polibku.

Bohové, dobří i špatní, hodní i zlí, zapomněli na to, co stvořili.
Nějak jim uniklo, že na Nirnu stvořili bytosti s rozumem a city.
A tyhle bytosti dali svému světu to co před tím neměl.
Duši.

Azura řekla, že Talos se stal bohem jen díky víře smrtelníků a měla pravdu. Není bůh jako oni a jestli se nepodaří z něj boha udělat, tak to špatně dopadne. Daedry chtějí, aby je smrtelníci mohli beztrestně uctívat a zjevně to má pro ně velký význam, takže kdyby Talose začalo uctívat víc lidi svobodně a bez omezení ... ?
Mohlo by to pomoci? Nejspíš ano. Jenže, aby se to stalo skutečností je potřeba ...

Na stůl padnul stín a vytrhl mě z přemýšlení.
"Talosy?"
"Moiro, chtěla jsi prý se mnou mluvit."
"To souhlasí, chtěla jsem se tě na něco zeptat," ledabyle jsem ukázala na lavici na druhé straně stolu a dál bezmyšlenkovitě posouvala kousky po tácu ve snaze znovu uchopit myšlenku, která opět unikla.
Obešel stůl aby se posadil proti mě.
"Tak se ptej."
"Zajímalo by mě, proč si vlastně Azura vybrala mě. Nemyslím konkrétně mě. Proč zrovna Khajiita? Je tolik ras na Nirnu. A spousta z nich je mnohem lepších než Khajiiti."
"Popravdě jsem tomu taky moc nerozumněl dokud jsem tě nepoznal."
Zvedla jsem k němu oči
"A teď už tomu rozumíš?"
"Azura tvrdila, že Khajiiti jsou jiní, než ostatní rasy, díky tomu kde žijete. Konkrétně tvou rodinu, kterou neznáš, protože celý tvůj Klan, vyvraždili, nazývala Kočky bez tváře."
"Cože??"
"Prý něco ve vaší krvi. Nevím přesně. Prý uměli být kým chtěli. Proto Bez tváře. Dokázali skvěle využít možnosti, když se jim nabídly. Což si myslím ty osobně dokázala dostatečně."
Jeho hlas zněl divně, nesoustředěně. Znovu jsem se na něj podívala.
Mhouřil oči, protože seděl proti slunci a trochu nepohodlně se snažil před ním ukrýt.
"Vadí ti to slunce?"
"Ano vadí, nemohli bychom si sednout jinam?"
"Nechce se mi jít jinam. Jsi bůh, tak s tím něco udělej," znovu jsem sklopila pohled ke stolu a přesouvala ty zbytky po tácu, nevědomky z nich vytvářejíc obrázek.
"A jak asi?"
"Co já vím, " máchla jsem za sebe rukou, " třeba tam pošli mrak, nebo tu nech vyrůst strom, nebo postav stan, co já vím. Udělej co tě napadne."
Stůl se ocitnul ve stínu.
"Vidíš, šikulka. Tak jak to bylo s těmi Khajiity?"
Ticho, které se kolem nás rozprostřelo bylo až strašidelné.
Zvedla jsem hlavu.
Talos seděl proti mě s výrazem naprostého úžasu v očích. Vedle něj stáli Ulfrik s Kodlakem a zírali naprosto stejně.
Rozhlédla jsem se. Nad námi se tyčil vyšívaný baldachýn na čtyřech dřevěných nohách s vyřezávanými reliéfy. Za stanem vyrostly tři nádherné palmy s obrovskými listy.
"No tak to se ti povedlo, to je jak u nás doma. Tak dozvím se jak to je s těmi Khajiity?"
"Ty ... to ..."
"Co je zas?? Ztratil si řeč Talosy? Co se děje?"
"Ehm. Já mám takový pocit, že Talos se ti snaží říct, že on to neudělal, " odkašlal si Ulfrik.
"Jo jasně, tak kdo ? Je tu ještě nějakej jinej bůh? Nakonec budete tvrdit, že jsem to udělala já ne ?? " Začala jsem se smát, ale když jsem na ně koukla, tak jsem přestala.
"Tak to by stačilo. Nemám náladu na žerty. Chci to tu dořešit a vypadnout domů."
"Ale já to opravdu neudělal. Vůbec netuším jak to vypadá u tebe doma," Talos zněl zamyšleně.
"Dobře tak budem hrát tu vaší hru. Mám žízeň, takže bych prosila kašnu s ledovou vodou. Asi tak někde támhle, " ukázala jsem na místo pod jednou z palem.
Nic se nestalo.
"Tak ... spokojený? A ráda bych se něco dozvěděla o tom proč jsem byla vybraná zrovna já."
Mimoděk jsem se levačkou dotkla té směsy nepořádku na tácu, zatímco jsem pravou stále ukazovala na palmu.
Zachvěl se vzduch a na místě kam jsem ukazovala se objevila kašna.
"No myslím, že sis odpověděla sama." Kodlak sebral ze stolu pohár a donesl mi ho plný ledové čisté vody.
Teď bylo zas na mě, abych koukala jak blázen.
Položila jsem dlaň na tác a chtěla jsem, ať ta kašna zmizí.
A kašna byla pryč.
Škublo to se mnou. Někde na okraji vědomí se začalo rýsovat řešení.
"Azura říkala, že se musíš stát bohem, jinak prohraješ. A jestli prohraješ ty, prohrajeme všichni. Dej tam ruku, " ukázala jsem na tác.
Kodlak s Ulfrikem šokovaně sledovali jak komanduju jejich boha.
Talos opatrně položil ruku na tác.
"Dej pryč ten stan!"
Viděla jsem jak přivřel oči a stan zmizel.
"Díky Nirne!" vyletělo to ze mě jak šíp z kuše.
Všichni tři sebou škubli.
"Cože?" Kodlaka to až posadilo na lavici.
"Co to u všech pekel ... "
"No tak Talosy, dej pozor. Jsi bůh, takhle bys mluvit neměl," uculovala jsem se.
"Potřebujem kovánu," mrkla jsem na něj.
S rukou na tácku mi vykouzlil kovárnu.
Sesypala jsem ten šunt z tácu do tyglíku. Jen jsem ze zbytků vytáhla ten největší díl Alesiina kamene.
"Promiň, ale moje srdce už není k mání."
Netrvalo to dlouho a zbytky Azuřiny hvězdy se roztavily, stejně jako zbytky Amuletu.
Tavenina bublala v tyglíku a já hledala něco do čeho jí nalít.
Oči mi padly na Talosův meč. Jako správný Nord bez něj nebyl ani na úder srdce.
Natáhla jsem ruku.
Když viděl na co koukám, váhavě tasil.
Jeho meč měl pěknou zdobenou hlavici. Byla to vlastně stylizovaná hlava draka, rukojeť byla tělo, záštita rozevřená křídla a ocas končil leptáním skoro v polovině čepele.
Ani nevím jak mě to napadlo.
Jakoby vedena něčí vůlí jsem položila zbraň na stůl.
Kleštěma ochopila rozžhavený tyglík a jiskřící taveninu začala lít na meč.
Talos i ostatní přihlížející vyděšeně zalapali po dechu.
Jenže to vypadalo, jako kdyby na to meč čekal. Skoro jsem viděla jak ten tepaný drak otevřel tlamu.
(Viděla jsem toho v životě dost na to abych se už ničemu nedivila.)
Jak mizela tavenina z tyglíku, tak drak na meči ztrácel svou původní barvu, byl teď spíš duhový. Protáhl se a ocas se v dalších otočkách stočil kolem čepele, teď už sahal až ke špičce. Poslední kapka taveniny dopadla na meč a drak se přestal hýbat. Myslím, že tím meč ztratil svůj význam jako zbraň, jenže to nejspíš bude jedno že ?
Opatrně jsem se meče dotkla jedním drápem.
Měl by být dost horký. Nebyl. Byl studený, jako kdyby ho teď Talos vytáhl z pochvy.
"Mno je tvůj."
Talos se ho váhavě dotkl.
Pak sevřel rukojeť a prudce švihnul zápěstím.
Čepel zazpívala a zazářila ve světle.
"Myslím, že je to dobrý meč," zhodnotila jsem svou práci.
"To byl i před tím."
"Ale nejspíš neuměl čarovat že ?" ušklíbla jsem se na něj.
"Pokud za čarování nepovažuješ padání elfích hlav, tak ne," znovu švihnul mečem a obloha se zatáhla těžkými mraky.
"Hele brzdi. Vodu nemusím."
Zasunul meč do pochvy a mávnul rukou. Mračna se rozestoupila.
"Takže, to bychom měli jednu věc hotovou. Z Talose máme boha."
"Počkej, počkej, tomu nějak nerozumím. Nebyl on bůh už před tím ?" Ulfrik se zdál poněkud udivený.
"Byl a nebyl. Pokud vím tak takovouhle mocí nevládnul. Nebo se pletu?"
"Nepleteš. Bohem mě učinila jen víra smrtelníků. Ale bůh v pravém smyslu toho slova nejsem a nejspíš nikdy nebudu. Ale teď díky tomu meči, se za něj můžu tak trochu vydávat."
"Aedrám a Daedrám jejich moc taky někdo musel dát. Tak ty sis jí vzal sám."
"Nevzal, dala jsi mi jí ty," odporoval Talos, " což mi připomíná, kde jsi to vzala?"
"Tak Amulet si mi dal ty sám, jestli si dobře pamatuju a Hvězdu mi dala Azura."
"Tak to jsem zrovna nemyslel. Není mi jasné, jak tě to napadlo."
"Sám si říkal, že mám v krvi schopnost využívat možnosti. Ne teď vážně, sám si viděl, že to byla v podstatě náhoda. Jelikož sama normálně magii moc nedávám, vím, že je možné používat artefakty, tak jsme si jeden vyrobili. Ale teď bych se ráda vrátila k tomu čím jsme začali. Proč Khajiit?"
Talos se posadil zpět na lavici a na stole se objevili džbány s medovinou. Sedla jsem si proti němu, stejně jako Ulfrik a Kodlak. Všichni, kromě mě, sáhli po džbáncích.
"Khajiiti jsou rasa stvořená, změněná Daedrou. To byl jeden z důvodů, Azura měla dojem, že tě bude lépe ovládat. Mluvila i o tom, že jste v podstatě velmi krutí ... "
"Nejsme," zamračila jsem se.
"Zabila jsi mě před očima mé dcery, to není kruté?", vložil se to hovoru Ulfrik.
"Nevěděla jsem, že tam je někde tvoje dcera," neznělo to moc přesvědčivě.
"Neudělala bys to, kdybys o ní věděla?"
"Já ... asi ... ano ... udělala bych to stejně. Tvoje smrt byla nevyhnutelná. Stál si mi v cestě."
"Tak vidíš. Vaše krutost je vynucena prostředím kde žijete. Aby jste přežili musíte dělat bolestná rozhodnutí. A Azura věděla, že hodně toho co budeš muset udělat tě zraní, ale že to stejně uděláš. A přes vaší krutost je ve vás spousta lásky. Amulet králů potřeboval ... sama víš co potřeboval. Věř mi že tohle rozhodnutí bylo pro mne nejhorší ... ," Talos se odmlčel.
Vzpomněla jsem si na tu strašnou bolest. Lekla jsem se když mě "bodlo" u srdce.
Ruka mi mimoděk vylétla k hrudi.
Bylo tam. Tlouklo silně a klidně. Když Alessin kámen pukl pod náporem magie znovu "ožilo"
"Co se stane s koťaty, která ztratí rodiče?"
"Odpovědnost převezmou nejbližší příbuzní a zbytek Clanu, proč?"
"Takže věděla, že jestli na sebe vezmeš zodpovědnost za jiné bytosti uděláš co bude v tvých silách pro jejich záchranu. A to jsi udělala."
"To je sice pravda, ale jelikož už v tomhle směru zapracovalo něco jiného tak to dopadlo jinak než měli původně v plánu."
"Počkej, o čem to mluvíš?" Kodlak položil džbánek a překvapeně na mě pohlédl.
Hodila jsem pohledem po Talosovi. Jen pokrčil rameny :
"To musíš rozhodnout sama, jestli jim to řekneš."
Ulfrik s Kodlakem na mě viseli pohledem.
Zaváhala jsem.
"Nemají to komu říct, na rozdíl od tebe už tu zůstanou."
"Bohové zapomněli na samotný Nirn. Mají pocit, že mají všechno pod kontrolou, ale už dávno nemají. Aedry měli Alduina. Azura mohla mít svoje Dítě noci. Ale Nirn má Talose."
"Moment to nějak nedává smysl." Felldir, který se u nás objevil byl zmatený : "ty jsi přece Azuřino Dítě noci nebo ne?"
"To jsem, ale díky Nirnu mám svou vlastní vůli. Takže jsem Dítě noci a zároveň nejsem ..."
Bylo to jako kdybych dostala přesně mířenou ránu do žaludku ...
Jen jsem zalapala po dechu.
... všechno i nic ...
"Děje se něco? Talos byl znepokojený.
"Všechno i nic ... jsem Dítě noci a přitom nejsem ..."
"O čem to vy dva mluvíte??" zaznělo trojhlasně.
"Azura mi říkala o proroctví, které předpovědělo narození Dítěte noci. Je to nejspíš taková hádanka. Dítě noci je všechno i nic, propast i most, smělost i strach, je brána i klíč, je poslední host, jazýček na miskách vah ... Azura a Daedry se domnívají, že Moira může, pokud bude chtít, otevřít v okamžiku své smrti Bránu do Zapomnění."
"Ale to ... to by ..."
"Klid, já si nemyslím, že by měla Azura pravdu. A i kdyby, jestli jsem klíčem k otevření brány já, tak nic nehrozí."
"To nemůžeš vědět! Co když se ti v životě stane něco hrozného? Něco co ti tak ublíží, že to nezvládneš? Pak bys to mohla otevřít. ... ve vzteku třeba?", Felldirův hlas zněl starostlivě, věděl čím jsem prošla a co to se mnou dělalo.
"Myslíš, že je něco horšího nežli příjít o část rodiny? Zjistit, že někdo pozabíjel lidi, co si miloval? Je něco horšího než ti "vyrvat" srdce z těla ...?" Kodlakova slova mi připomněla ten strašný den, kdy zemřel. Tu bezednou propast beznaděje kam jsem se řítila, než mě z ní vytáhla vzpomínka na Vilkase.
... propast i most ...
Talosovi to došlo také.
"Smělost a strach?"
"To bych já osobně viděla naprosto jasné ... jako každý Khajiit i já celý život váhám mezi tím, jestli být statečná a nebo utéct."
"Ty a strach? Tomu nevěřím. Ale co se mě týká tak jestli se nemýlím, byla jsi můj poslední host."
I když se snažil, tak ten slabý osten výčitky nezakryl.
"Vím, že to co jsi udělal, si nedělal až tak z vlastní vůle, ale stejně to prostě jinak nešlo Ulfriku. Je mi to líto, ale prostě je to tak."
"Řekla si, že jsem otevřel Thalmoru bránu do Skyrimu a že jí musíš zavřít. Co když ta brána je jen metafora? Co když o Bránu do Zapomění vůbec nejde?"
Zírala jsem na něj s nevěřícím úžasem.
Tohle bylo to co mi celou dobu unikalo, to byla ta myšlenka, která vždycky jen zaklepala na moje podvědomí a zmizela. To byla ta nedořešená záležitost!
Nejraději bych toho zmetka objala.
Než mě Talos vyrušil, přemýšlela jsem nad tím jak ho udělat více bohem. Částečně to vyřešila směs Aedrického a Daedrického artefaktu, vázající v sobě dost magie na to, aby mu propůjčila možnost čerpat magii z obou sfér, stejně jako to jsem to dělala před tím já. Dalším krokem by tedy mělo být uctívání. Tady prvně má myšlenka skončila ...
Aby mohlo Talose uctívat dost lidí, a tím mu dodávat "božství" musí zmizet Zlatobílý konkordát.
Aby mohl zmizet Konkordát...
"Musí zmizet Císařství!", po Ulfrikově výkřiku mi došlo, že přemýšlím nahlas.
Chytila jsem Kodlakovu pěst, ještě včas, než Ulfrika udeřil.
"Jste horší jak malý děti. I ty děti vědí, Ulfriku, že Císařství samo o sobě není nepřítel. Nic po nás nechce a naopak nám pomáhá ..."
"Jasně, že chce !! Bere nám možnost mít bohy jaké chceme!!"
"A já myslela, že máš v hlavě mozek, " zavrčela jsem : " měla sem ho nechat ať tě praští, třeba by se ti v tý zatemněný mozkovně rozsvítilo. Komu vadí Talos?"
"Myslíš Thamor? Myslíš, že dokážeš zastavit ty ušáky sama?"
"Ale já přece nejsem sama, Ulfriku."
Viděla jsem jim na očích, jak jim to pomalu všem dochází.

"Sjednotila jsem Skyrim, zavázala jsem si Solstheim, Císařství mě myslím taky vyslechne.
A jsem Khajiit. Jsem klíč! Rozbiju Aldmerský spolek ! A pak se kouknu na zoubek Thalmoru !"

Loučila jsem se se Sovngardem.
Snažila jsem se vtisknout si do paměti ten obraz navždy.
Khajiiti do Sovngardu nepatří.
Nevím co jsem měla ve tváři, ale Talos ke mě přistoupil a podával mi ruku.
Sevřel prsty na mé paži až u lokte, ve starém pozdravu Nordských bojovníků.
"Nebudu říkat nashledanou. Už se neuvidíme. Snad se mi povede všechno co mám v plánu."
"Jak seš chytrá, tak seš hloupá. Proč si myslíš, že se už neuvidíme?"
"Khajiiti do Sovngardu nepatří."
"Mno to je fakt. A už si někdy potkala Drakorozeného Khajiita?"
"Co ... proč ..."
"Vidíš, všechno je jednou poprvé. Nemysli si, že se budeš někde bavit bez nás v Zapomnění.
Až příjde tvůj čas pošlu pro tebe. Buď valkýru nebo Felldira. Podle toho kde se rozhodneš skončit."
"Ale ... to .. přece ..."
"Hele ona jí došla řeč, tak to je nejlepší, co jsem kdy viděl," Felldir se rozesmál a popadl mě do náruče : "Dojdu si pro tebe klidně i na válečné pole, ale raději bych jen k tobě domů. Vždycky jsem chtěl abys měla normální život."

Měl pravdu, došla mi slova.
Pohled se mi podivně zamlžil.
Pak Talos mávnul rukou a Sovngard se rozplynul.
Stála jsem zpátky na nádvoří té staré hrobky a chvíli jsem přemýšlela jestli se mi to všechno jen nezdálo.

Když můj pohled padl na Odahviinga, který tam na mě čekal, věděla jsem, že to sen nebyl.
"Tak ses vrátila a svět je stále stejný. Takže si našla cos chtěla? Nebo si našla něco víc? Vypadáš trochu jinak."
"No snad jsem našla co jsem potřebovala, " položila jsem si ruku na srdce.

Drápem jsem sebrala tu kapku, co mi visela na řasách.
Dívala jsem se na ní a mou mysl zaplavila vlna, pro mě cizích emocí.
Před mým vnitřním zrakem se začaly míhat obrazy neznámých budoucností i minulostí.
Jakoby se čas kolem mě zbláznil.
A navíc se mi v hlavě ozval syčivý hlas, nabádající mě k tomu, abych propadla temnotě.

Nejspíš jsem našla opravdu víc než jsme čekala.







INTERMEZZO... ODAHVIING

Odahviing pozorně sledoval Drakorozenou, která se před ním nečekaně zjevila.
Temnota, co z ní vždy cítil, byla nějak jiná.
Jako by byla spokojená? Nebo jako kdyby splnila svůj účel a teď už jen odpočívala?
Přestože se zdála být klidná, měl pocit, že uvnitř ní probíhá nelítostný souboj.

"Změnila ses, Dovahkiin."
Něco v něm mělo problém oslovit ji takto. Byla víc Dov než kdy předtím. Už nebyla "jen" Drakorozená.
Chvíli mu trvalo, než pochopil, co se stalo.
Protože zvítězila, zákonitě musela pohltit Alduinovu duši. To byl ten boj, který v ní probíhal. Možná si to neuvědomovala, ale Alduinova duše je stará a silná, nejspíš se bude pokoušet převzít kontrolu.

"Ano, změnila." Sebrala na dráp kapku, která se jí skutálela z řas, a pozorně si ji prohlížela.
"Našla jsi, cos hledala?"
"Nejspíš jsem našla víc, než jsem čekala," řekla podivně zastřeným hlasem.
Kdyby nevěděl, že je to nemožné, řekl by, že se stala víc člověkem, než Khajiitem.
Ta podivná kombinace naprosto odlišných osobností, které se v ní praly, ho uváděla v úžas. Nechápal, jak to vůbec může zvládnout.
Na chvíli strnula bez pohybu, zírajíc přes hradby Skuldafnu do mlhy.
Nerušil ji, přestože by rád tohle ohavné místo opustil.

Trhla sebou, jako by se probudila ze sna, a otočila se k němu:
"Poletíme domů."
Usadila se mu mezi křídly a on opatrně vylezl na hradby, aby se pak jediným skokem vrhl dolů do mlhy, která oddělovala Alduinovo hnízdo od ostatního Nirnu.

Několika mocnými údery křídel dohnal svítání.
Letěl poté na oné hranici noci a dne, jak to vždy miloval.
Hlava ve tmě a ocas zahřívaný paprsky probouzejícího se slunce.
Letěl v tom šerosvitu a jen tak mimoděk vnímal, jak na něm sedí. Ne jako poprvé, vystrašená a nervózní, ale naprosto klidná a uvolněná. Dole pod jeho břichem se část světa probouzela ze snů a druhá část se chystala denní světlo prospat. Vodní hladiny se zaleskly dotykem prvních slunečních paprsků, ptáci pomalu začínali zpívat své ranní serenády.
Vesničky se probouzely k životu tenkými proužky dýmu, které začaly stoupat z komínů, jak se dole roztápěla ohniště kvůli vaření ranní kávy.
Ze zasnění ho probralo, když najednou zjistil, že se kolem něj podivným způsobem ohýbá prostor a čas.
Nežli stačil zpanikařit, položila se mu na krk a konejšivě ho pohladila.
"Neměj strach. Jen se na něco podíváme. Paarthurnax mě někam volá. Leť prostě dál."

Letěl tedy dál, krajina se zdála stejná, ale něco bylo jinak.

Přiblížili se k Hrothgaru, k Jícnu světa, kam měli původně namířeno.

"Nepřistávej. Jen zakruž. Chci pouze vidět o co jde."

Na Jícnu světa stáli proti sobě dva draci. Paarthurnax a velký ledový drak.
Zdálo se, že je mezi nimi nějaký spor. To, co se z počátku zdálo jen jako živější diskuse, se náhle a nečekaně zvrhlo v regulérní souboj.

"Nevím, o co jde, Odahviingu. Tohle je normální?"
"Myslím, že jde o převahu. Ten ledový nejspíš chce převzít vládu nad draky."
"Draci mají nějaké vedení?"
"Alduin byl něco jako vůdce. I když Paarthurnax má také velký vliv. A nejspíš proto se ho snaží ten druhý porazit."
"Může ho zabít?"
"To si nemyslím, Paarthurnax je poslední Dávný. Jediný, kdo se mu mohl postavit, byl Alduin. Tenhle "mladík" nemá moc šanci."
"Má to nějaká pravidla?"
"Jediným pravidlem je čest."

Jenže Paarthurnaxovi se za zády náhle objevili další dva draci. Ten velký ledový zjevně věděl, že sám nic nezmůže. Zaměstnal tedy Paarthurnaxe, aby ho ti dva mohli napadnout ze zálohy.

"Takže to, že na něj zezadu jdou další draci, je proti pravidlům?"

Dávný byl teď napaden ze tří stran a průběh souboje se změnil. Jeden z draků přejel po jeho zádech plamenem. Paarthurnax se bleskurychle otočil, ale čelisti cvakly naprázdno, přeci jen už dlouho nebojoval. Druhý drak se mu zakousl do silného ocasu. Paarthurnaxův řev se nesl k nebesům:
"To není čestné, Zoor Strune. Máš bojovat sám!"

Ledový drak vychrlil mrak ledových trnů, nedbaje na to, že zasáhne i draka, co mu pomáhal, a vzápětí se na Paarthurnaxe vrhl i drápy a zuby.

Když to Odahviing uviděl, zařval a chtěl se vrhnout Paarthurnaxovi na pomoc.
"Takhle to nefunguje, Odahviingu. Musíme se vrátit."

Realita se opět ohnula tak, jak chtěla Drakorozená, a Odavhiing ucítil, že se vrátili zpět do času, který před tím opustili.

"Teď přidej. Moc času nám nezbývá."
Odahviing zabral a let se zrychlil.
"Trochu ti pomůžu," máchla pravou rukou a vytvořila jakýsi tunel. Dokázal se v něm pohybovat ještě rychleji.

Pak se před nimi objevil vrcholek Jícnu světa, a oni věděli, že to stihli.
Odahviing přistál tak prudce, že se kolem něj zvedla menší sněhová bouře.
Seskočila z něj, ještě než zcela dosedl na zem.
Vrhla se před Paarthurnaxe a zařvala:
"GOL CHA DOV, ZOOR STRUNE!! Za tebou, Paarthurnaxi!!"

Bílému drakovi řev podlomil nohy a Paarthurnax měl dost času se vypořádat se zbývajícimi dvěmi.

Moira se dívala, jak se Zoor Strun snaží vymanit z vlivu Řevu, který na něj použila.
Bez výsledku.

Cloumal s ní takový hněv, že hrozilo, že černá aura Zapomnění, tvořící se v tu chvíli kolem ní, pohltí vše ve svém dosahu.
"Kontrola!! Dovah neztrácí kontrolu!!" zařval na ní Paarthurnax.
"Nejsem Dovah!! Nejsem drak!! Jsem..." černota Zapomnění zmizela, "... ani už nevím, co nebo kdo jsem," dokončila už klidněji.
Oči se vrátily k původní zelené barvě.

Znovu pohlédla na Zoor Struna.
"O co ses to pokoušel?"
Když neodpověděl, podívala se zvědavě na Paarthurnaxe.

"To je věc draků, Dovahkiin. Měla bys ho uvolnit ze své moci."
Mávla rukou: "Za chvíli se osvobodí, nemá to dlouhý účinek u takhle velkých draků."
"Nemá to účinek u takhle velkých draků? Už jsi někdy tento řev používala?"
"Ano, nerada zabíjím draky a tenhle řev dokáže změnit jejich názor na moji smrt," ušklíbla se.
"A použila jsi někdy ten řev ve spojení se jménem draka?"
"Ne, jen dnes, proč se mě vlastně vyptáváš?"
"Ten řev ti prozradil Hermaeus Mora, že?"
"Ano, vysvětlíš mi prosím, co znamená tenhle výslech?"
"Víš co se stane, když zavoláš draka jeho jménem?"
"No, když se takhle ptáš, tak nejspíš nevím..."
"Ten řev, co ti dal Mora, ovládne mysl draka. Když zavoláš draka jménem, ovládneš jeho duši..."

Moira se podívala na Odahviinga a zvedla tázavě obočí.
"Říká ti pravdu. Tím, že znáš mé jméno, jsme svázání víc, než tušíš."
"Ale i tebe, Paarthurnaxi, oslovuji jménem. My jsme také nějak víc propojeni?"
"Řekněme, že byl kdysi někdo jiný, s kým jsem svázán, a tvá vůle už mě nemůže ovlivnit."

Pozorně si ho prohlížela.

"Dobrá, nebudeme to rozebírat. Ale mohl by ses vrátit k Zoor Strunovi?"
"Když jsi použila ten řev ve spojení s jeho jménem, ovládla jsi mysl i duši zároveň. Budeš ho muset uvolnit z vlivu těch slov."
"A jak? Copak já vím jak?"
"Přemýšlej, Dovahkiin. A ještě by mě zajímalo, kde jsi zjistila Zoor Strunovo jméno?"
"Od tebe, když jsi na něj křičel... tedy budeš křičet... nebo vlastně asi nebudeš když už se to nestane... no, tak teď v tom mám trochu zmatek..."
"O čem to mluvíš?"
"Vzala nás do budoucnosti a viděli jsme, že se tě Zoor Strun pokusí podvést," vložil se do toho Odahviing.
"Do budoucnosti? Proč by se něco takového mělo stát?"


Naléhavost jeho pohledu nutila Drakorozenou přemýšlet, o tom, o co tu vlastně jde.




ŘEŠENÍ

Od chvíle, kdy jsem opustila Sovngard, jsem měla pocit, že se pohybuji ve snu.
Bláznivém, splašeném, neskutečném snu.
Myslí mi létaly obrazy minulosti... budoucnosti... pohybovala jsem se na pomezí zdravého rozumu. Věci kolem mě jako by se děly samy, bez mého přispění.
Jen občas se ten příšerný kolotoč zastavil a mohla jsem něco udělat.

Zachránit život Paarthurnaxovi.
Zjistit, proč mě vlastně Odahviing poslouchá.

Paarthurnaxovy ještěří oči na mě teď hleděly s naléhavostí, která se mi propalovala do mozku jak žhavé železo. Do mozku, který jako by mi už nepatřil. Něco ve mně se pralo o existenci. Snažilo se mě to zabít...

Hlavou mi vířily myšlenky jak hejno ptáků.
To všechno, co se teď dělo, mi stále nějak nedávalo smysl.
Proč mě něco, nebo někdo, poslal do budoucnosti, abych udělala to, co jsem udělala?

Řev, co ovládá mysl...
Jméno ovládá duši...

Viděla jsem v jednom jediném okamžiku všechny možné reality, všechny možnosti dané chvíle.
Moje mysl, týraná vším tím chaosem, se stále víc propadala do šílenství...
Temnota Zapomnění byla stále lákavější a hlas, co mě pobízel ji otevřít, byl s každým úderem srdce silnější...

Abych tomu unikla, propadla jsem se do Šedi Nirnu.
Úleva přišla okamžitě.
S úlevou přišly vzpomínky. Po nich pak dětské hlásky.
A jako pokaždé, když mi hrozilo, že se ztratím sama v sobě, ukotvily mě společně v realitě.

Jako v okamžiku, kdy jsem málem zničila sama sebe po Kodlakově smrti, nebo když jsem málem propadla temnotě v Apokryfě...

A s návratem k realitě přišlo řešení...

Vrátila jsem na Jícen světa.

"Drakorozená?" I když se to zdálo neuvěřitelné, Odahviingův hlas zněl vyděšeně.
Zaostřila jsem na něj pohled.
Když jsem se propadla do Šedé zóny Nirnu, stáli oba draci v mé těsné blízkosti.
Teď byli ode mne vzdáleni nejméně třicet stop, protože kolem mě tepala černota Zapomnění v rytmu mého srdce.

"Vztáhla" jsem levou ruku ke světlu Aethéria a spojením obou energií vytvořila portál.
Ta věc ve mně, která chtěla můj život, řvala a snažila se mi zabránit v tom, co jsem hodlala udělat.
Stála jsem na Jícnu světa ve svém čase a v portále jsem se objevila také.


"GOL CHA DOV... ALDUINE!!"

---

NA JÍCNU SVĚTA

K vědomí mě probral chlad sněhu, ve kterém jsem ležela, a Paarthurnaxův dunivý hlas, volající mě zpět do světa živých.
Pomalu jsem se sbírala ze země a zjišťovala, jestli se něco změnilo.
V mé hlavě bylo ticho a klid.
Už tam nebylo nic, co by mě ničilo, co by se mě snažilo zabít.


"Drakorozená?" Paarthurnax zněl váhavě.
"Ano. Už jsem to zas já. Už je pryč."
Viděla jsem, jak se ke mně oba obezřetně blíží.
Kdyby se nestalo to všechno, co se stalo, asi by to bylo směšné. Dva velcí draci, silnější než kdokoliv, koho jsem kdy poznala, se bojí malé Khajiitky.


"Co jsi to udělala?" Odavhiing se svalil vedle mě do sněhu.
Opřela jsem se o něj a nechala se zahřívat jeho vnitřním ohněm.
"Zkrotila Alduinovu duši," odpověděl za mě Paarthurnax.
Dívala jsem se na toho starého draka:
"Ještě stále se mám co učit, že? Věděl jsi, že se pokusí mě ovládnout? Že se bude snažil mě zabít?"
"Abych řekl pravdu, Dovahkiin, že to bude až takhle zlé, jsem opravdu netušil. Pamatuješ si, co jsem ti říkal, když jsi za mnou přišla poprvé? Když ses ho chystala zabít? Říkal jsem ti, že si myslím, že třeba Nirn nemá být zachráněn. Že se možná snažíš zastavit něco, co zastavit nelze. Myslím si to stále. Ale teď už je mi jasné, že se věci pohnuly jiným směrem. Zabila jsi ho a tím se všechno změnilo..." Paarthurnax se odmlčel.
"Ale nemyslíš si, že je to konec. To mi chceš říct?"
"Nevím, Dovah, opravdu nevím. Netuším, na jak dlouho jsi ho umlčela."
"Neoslovuj mě tak, prosím. Opravdu nejsem drak. A ani nechci být. Chci být znovu jen obyčejný Khajiit a žít svůj obyčejný život."
Jeho vědoucí pohled mě probodával.
"Už nikdy nebudeš jen obyčejný Khajiit. Víš to stejně dobře jako já. To, co se stalo v Sovngardu, už nic nevezme zpět."
"Co když to nechci? Co když nechci být to jejich Dítě noci? Kočka bez tváře? Co to vlastně znamená? Víš to? To jejich proroctví!! Proč to mám všechno odnést já?!"
Neodpovídal, jen na mě nehnutě zíral, jako vždy, když chtěl, abych na odpověď přišla sama.
"Proč se ptám, že? Prostě to tak je a já s tím nic neudělám. Jen jsem prostě chtěla chvíli klid. Celý můj dosavadní život někdo řídil. Chtěla bych konečně žít... já nevím... prostě jen žít."
"Budeš mít klid, to jistě budeš. Jen dokonči, co je potřeba dokončit, a pak budeme mít všichni klid.
I kdyby to mělo být jen na chvíli."
"Ach jo, měla jsem vědět, že od tebe nic jiného neuslyším. Tak co je ještě potřeba udělat?"
"Musím ti připomínat Talose?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Takže víš, co musíš udělat. V tom se nic nemění."
"Jo, sjednotit Skyrim, posílit Císařství, vymanit se z vlivu Thalmoru... bla bla bla..."
"Jestliže chceš nechat osud Skyrimu na Thalmorech, je to tvá volba."
"Samozřejmě, že nechci. Vím, že to musím udělat. Ale ty to dělat nebudeš, že jo? Zas to oddřu já. Ty si tu budeš sedět ve sněhu, na svým místečku k meditaci, a já budu napravovat svět..."
Paarthurnax hněvivě odfrkl, až se mu z nozder vyvalil oblak kouře.
"Jo a doporučila bych ti, aby si zas začal trochu cvičit. Asi tloustneš, nebo tak něco. Ani dva malý draky si málem nezvládl," vyplázla jsem na něj jazyk a zvedla se z Odahviingova boku.
Odavhiing se burácivě rozesmál a Paarthurnax na mě foukl trochu ohně.


"Zdá se, že Khajiit je zpět, že Dovahkiin?"
"Mnoo... nejspíš jo. Znáš to, jak se oklepu..."
"Ano, to znám, ale asi je to tak dobře. Myslím, že tu svou povahu budeš hodně brzy potřebovat, máš před sebou pár nepříjemných úkolů. Což mi připomíná, že jeden máš ještě tady..." hodil pohledem k Zoor Strunovi.
"Jejda. Tak na toho jsem úplně zapomněla."


Obrátila jsem svou pozornost k ledovému drakovi, stojícímu stále na stejném místě, kde ho zmrazil můj Řev.
Postavila jsem se před něj a pohlédla mu do očí.
Už v něm moc vzdoru nezůstalo. Po všem, čeho se stal svědkem, po všem, co se kolem něj událo, aniž by měl možnost s tím cokoliv udělat, z jeho touhy stát se "nejvyšším" drakem moc nezbylo.
"Je ti jasné, že kdybych chtěla, tak tě můžu na místě zabít a nic s tím neuděláš?"
Neodpověděl a mně došlo, že ani nemůže, dokud mu to nedovolím.
Kdybych řekla, že se mi to nelíbí, lhala bych. Po všech těch letech, kdy jsem byla jen hračkou v něčích plánech, se mi dost líbilo, že mám svou vlastní moc. V okamžiku, kdy mi tahle myšlenka vzklíčila v mozku, mi došlo, že jsem se opravdu hodně změnila.


Vytvořila jsem kolem sebe štít a připravila se na Řev.
"No tak mi řekni, proč jsi to všechno dělal."

Zoor Strun se pohnul a vychrlil na mě tu ledovou spoušť, co měla zasáhnout Paarthurnaxe.
Když jeho Řev utichl, zrušila jsem štít a znovu na něj pohlédla.


"Teď už mi odpovíš?"
"Nechci být ničí otrok. Chci sám vládnout," slova sršela arogancí, ale tón řeči mluvil jinak.
"A komu bys chtěl vládnout? "
"Do toho ti nic není. I když možná ovládáš starou magii, jsi jen Khajiit. To, že jsi porazila Alduina, byla jen souhra šťastných náhod a něčí záměr."
"No v tom máš nejspíš pravdu. Ale v tom ostatním ne. Nikdo ti vládnout nebude a nechce. Stačí, když necháš lidi na pokoji a budeš vedle nich v klidu žít."
"Lidé jsou slabí, nevím, proč bych se jim měl vyhýbat. Párkrát už jsem s nimi bojoval a vždy jsem zvítězil!" Ještě vzdoroval, ještě nebyl ochoten spolknout svou ješitnost a pýchu. "Nemáš ani jméno nejsi nic jiného, než nějaký nepovedený nástroj. Už jsi splnila svůj účel. A teď ustup z cesty!"


Z hrdla se mi vydralo temné zavrčení a zavířila kolem mě tma Zapomnění propletená záblesky barevného světla Étheria.
"Moc dobře víš, kdo jsem. Jsem Azuřino Dítě noci. Jsem ta, jež pohltila duši Alduina a odvrátila konec Nirnu. Jsem ochránce klidu Nirnu. A přísahám, při všech Aedrách i Daedrách, že jestli zabiješ ještě jednoho člověka, obrátím Nirn naruby, najdu tě a stáhnu z kůže."
Nekřičela jsem, přesto se Zoor Strun, ač nechtěl, přikrčil.
"Anebo to můžeme ukončit hned. A budeme mít klid oba. Já tě nebudu muset hlídat a ty se nebudeš muset ničemu podřizovat..."
Začala jsem k sobě táhnout magii z obou sfér a nadechovat se k Řevu.


Hrdě vztyčená hlava klesla.
"Ne, přestaň. Budu se lidem vyhýbat." Sice to jen tak vyplivl, jako nedobré maso, ale věděla jsem, že to myslí vážně. Nechala jsem ho, ať si zachová alespoň zdání své nadvlády, a přestala sbírat síly.
"Dobrá. A jen tak mimochodem, já mám jméno, jsem M´Joira."
Bylo to poprvé, co jsem své jméno ve Skyrimu řekla ve vlastním jazyce a na Jícnu světa zaznělo s podivným podtónem moci a osudového konce.

Jak jsem to dořekla, uvolnilo se kouzlo Řevu, stále ještě poutajícího Zoor Struna k zemi.

Překvapeně se oklepal a máchl křídly.
"M´Joiro doufám, že se již nikdy nepotkáme."
"Oba budeme doufat, že se již nikdy nepotkáme za podobné situace, Zoor Strune. Mohlo by to skončit podstatně hůře," úmyslně jsem použila velmi chladný tón.
Vypustil z tlamy obláček ledových vloček a prudce vystoupal do výšky, aby se za okamžik ztratil v dálce.



"Myslím, že sis udělala mocného nepřítele, Moiro," Paarthurnax netajil svou nespokojenost.
"Proč?"
"Ponížila jsi ho před někým z jeho druhu. A draci mají dlouhou paměť."
"To jsem ho měla rovnou zabít?"
"Možná by to bylo lepší. Od teď bude představovat nebezpečí."
"Ale svůj slib, že nebude zabíjet lidi splní?"
"Ano, to splní. Ale neopomněl zdůraznit, že ty člověk nejsi. Takže na tebe se jeho slib nevztahuje."
"Ty vaše podivný hrátky se slovíčky. Dobrá tedy, budu si dávat pozor a občas kouknu do budoucnosti, abych si ho ohlídala, spokojen? Myslíš, že se bude snažit ohrozit i tebe?"
"Ne, mě už ohrožovat nebude, žádné další spojence nezíská a sám na mě nestačí. I když ty máš o mně tak špatné mínění, nejsem ještě tak starý," zafuněl.
"Omlouvám se, nemyslela jsem to zle. Víš už, jaká jsem," ušklíbla jsem se.


Ani nevím proč, jsem ho jen tak mimoděk popleskala po křídle. Až když sebou podrážděně škubl, došlo mi, že jsem, v místě, kam jsem dosáhla, měla narazit na silný dráp, jenže tam místo drápu byl jen čistý řez.


"Takže draky bychom měli z krku. Teď ještě musím hodit celý Skyrim na krk Elisif a budu mít po problémech," uvažovala jsem.


"Nerozumím ti, Dovahkiin."
"Ups, jsem přemýšlela nahlas, že? No chtěla jsem říct, že pomohu Elisif převzít kontrolu nad Skyrimem."
"Ne, ty jí chceš to břímě, jak smrtelníci s oblibou říkají, hodit na krk, já tě slyšel dobře, " Odahviing se zjevně bavil. Byl mi povahou i myšlením blíž nežli Paarthurnax a bylo to znát. "Dobrá, ať je po tvém. Ano, chci se zbavit většiny zodpovědnosti. Mám už toho panáčkování pro něčí záměry plný zuby. Chci se vrátit domů, starat se o děti..." neřekla jsem nahlas jen to poslední, "obejmout Farkase..."
Zastesklo se mi po nich v ten okamžik tak silně, že jsem až zaváhala jestli bylo dobře, že jsem "dostala zpět" své srdce.


Myslím, že něco z těch emocí muselo proniknout do mého hlasu, protože se na mě oba draci naráz velmi divně podívali.


Paarthurnax promluvil první:
"Myslím, že zde již bylo vše řečeno. Můžeš s klidem jít řešit problémy lidí dolů do údolí. Kdybys někdy v budoucnu potřebovala radu, víš, kde mě najdeš. Ať tě provází požehnání bohů."
"Děkuji, Dávný," poklonila jsem mu se úctou, která mu přináleží, "pokud budu potřebovat radu, objevím se."


Odahviing se postavil tak, abych na něj mohla vylézt.
"Poletíš? Nebo použiješ jiný způsob přepravy?"
"Pokud by ti to nevadilo, ještě jednou bych se chtěla podívat na Tamriel z výšky."
"Kdyby mi to vadilo, tak se neptám."

Vylezla jsem mu tedy na hřbet a nechala se vynést zpět do oblak.


Když jsem se pak podívala dolů, byl už zase Paarthurnax k nerozeznání od šedivých skal.

Hlavou mi probleskla "vzpomínka" a náhle jsem viděla, kdo je ten, s kým je Paarthurnax "svázán".

---

SAMOTA

Letěli jsme houstnoucím soumrakem.
Zdrželi jsme se na Jícnu světa déle, než jsem si původně myslela. Chtěla jsem do Samoty za Elisif, ale něco bylo špatně.

Odahving od chvíle kdy vzlétl, nepromluvil. Jen tak se nechal unášet vzdušnými proudy. Teprve v okamžiku, kdy to začalo vypadat, že břichem poláme vrcholky stromů, máchl křídly a na chvíli se vznesl výš.
„Odahviingu?“
Žádná odpověď.
„Odahviingu co se děje?“
Ticho.
„Mohl by si přistát prosím?“
Zakroužil a když v lese spatřil mýtinu dost velkou na to, aby se tam vešel, začal klesat.
Dosedl na zem dost razantně na to, aby to se mnou pěkně škublo.
Seskočila jsem a začala ho obcházet, abych se mu mohla podívat do očí. Odvrátil se ode mne.
„Odahviingu co se děje,“ použila jsem ostřejší tón, a to ho naštvalo natolik aby se ke mně otočil.
„Řekla jsi mu svoje jméno,“ zasyčel.
„Co??“
„Řekla jsi Zoor Strunovi svoje jméno.“
„A co je s tím? Ty taky znáš moje jméno.“
„Tohle jsem neznal. Neznal jsme tvé pravé jméno. Znělo jinak.“
„Tohle myslíš vážně Odahviingu? Tobě vadí, že ten ... drak zná moje jméno? Vždyť ho teď znáš taky? A k čemu je ti to dobré? Nevím, co vy máte s těmi jmény. Možná mi něco uniká?“
„Když znáš něčí jméno tak ho můžeš ovládnout!“
„To možná platí u vás, protože máte jen jedno jméno, ale u smrtelníků to takhle nefunguje. Smrtelníky neovládáš jménem, spíš penězi, vlivem nebo postavením,“ byla jsem toho trochu nesvá, že s ním mluvím o takových věcech. Draky přeci tohle nezajímá, proč on je tak jiný?
Díval se na mě a já viděla, že se to opravdu snaží pochopit.
„Takže ty si myslíš, že mě může někdo ovládnout tím, že zná moje jméno? A uklidní tě, když to zkusíš sám?“
Neodpovídal.
„Tak zkus to? Zkus vyslovit moje jméno? Zaručuju ti, že si na něm zlomíš jazyk. A to nemluvím o tom, že M´Joira se to vyslovuje jen proto, že jsem svobodná. Pokud bych se někdy vdala tak se to bude vyslovovat La´Joira. To je to samé jako když se můj otec, který vlastně byl mým strýcem, jmenoval Ra Shordan, což v podstatě znamenalo že je náčelník klanu, jinak se jmenoval Shordan. A moje teta je La´Jirana, protože je vdaná za mého otce, který se jmenuje Jobahasvir, což už dneska nejspíš není pravda, protože se nejspíš jmenuje Ra Jobahasvir, protože by měl být náčelník. Chápeš, co ti chci říct? Naše jména pro nás neznamenají tolik co pro vás. Během života se různě mění, někdy změnou stavu, jindy tím, jak se chováme.“
Odahviing na mě zíral, jako kdyby mě viděl poprvé.
Chytla jsem jeho hlavu do rukou a položila mu čelo na čelo...

A propadla jsem se v čase...

Letěl na hranici stínu a světla, hlava ve tmě, slunce v zádech.
Pohled se přiblížil.
Neměl slunce v zádech, ale na zádech.
Seděla mu mezi křídly, v ruce meč z plamenů, zlaté vlasy vlající v poryvech větru.
Studené modré oči upřené na něco před nimi.
Pod ním na zemi duněly tisíce kopyt, nesoucí záplavu zlatých plášťů a kopí.
Všichni se hnali kupředu zabránit temné moci Zapomnění vstoupit do našeho světa.
A Odahviing měl nové jméno...

Pustila jsem ho a ustoupila od něj.

„Cos viděla?“
„Tvou budoucnost, nejspíš.“
„Viděla jsi, co mě čeká?“
„Asi ano, asi jsem viděla to, čeho budeš součástí. Ale já už jsem s tebou nebyla. Byl s tebou někdo jiný. Někdo, koho brzy poznáš, jestli tedy budeš ještě ochoten mi pomoci dokončit můj úkol.“
„Proč bych ti neměl chtít pomoci, stejně mi nic jiného nezbývá.“
„Jsi si tím jistý Odahviingu? Ještě stále jsme spojení?“
Zapátral ve svém nitru.
„Ano, Dovahkiin, stále ještě jsem s tebou svázán.“
„Tak tě poprosím, abys byl někde na doslech od Samoty, za pár dní budu potřebovat tvou přítomnost. Zavolám tě.“
„Chceš mě zavolat před lidmi?“
„Ano, potřebuji abys tam byl. Tedy možná se mýlím a potřeba to nebude, ale já se většinou nemýlím. Musím zajistit sjednocení Skyrimu a budu nejspíš potřebovat silné argumenty.“
„A tím silným argumentem myslíš mě? Chceš mě použít k zastrašování?“
„Dá se to tak říci. A myslím, že to bude naposledy co se uvidíme Odahviingu. Naše cesty se nejspíš s konečnou platností rozejdou. Už nebudeš muset poslouchat moje brblání.“
„Dobře. Budu tam abych tě slyšel.“
Mávnul křídly a bez rozloučení se ztratil ve tmě.

Nemělo mě to mrzet, ale mrzelo. Nějak jsem si na něj zvykla. Asi jsem ho opravdu urazila, když zmizel tak rychle a bez rozloučení. Jenže občas dělám věci tak, jak mě nutí okolnosti, bez toho abych brala ohled na to jak se ti, co jsou kolem mě, cítí.

Jelikož jsem tedy přišla o dopravu, musela jsem použít cestovní portál, abych stihla být v Samotě před tím, než na noc zavřou brány. Vystoupila jsem se portálu před branou Samoty a bez toho, že by si mě kdokoliv všiml, vešla do města.
Bylo to divné. Ne že bych stála o nějakou výraznou pozornost, ale alespoň nějaký zájem jsem čekala. V pohledech těch pár lidí, které jsem ve večerním čase ve městě potkala, byla pouze zvědavost. A údiv, hleděli na mě jako na nějakou podivnou věc.
Všechno vyvrcholilo, když mě stráž odmítla pustit do Paláce.
Že prý takhle pozdě večer nemohou pouštět do budovy neznámé neohlášené návštěvy.
Vztek, který to ve mně vzbudilo, byl nejspíš důvodem toho, že jsem na dveře zabušila znovu a poněkud hrubě. Až to přerazilo dřevěnou závoru.
V rozražených dveřích na mě stráže nejprve vytáhli meče, aby vzápětí klesli na koleno.
„Odpusť Drakorozená, nevěděli jsme, že jsi to ty.“
„Jak nevěděli? Odmítli jste mě pustit dovnitř. Potřebuji mluvit s Jarlem a vy jste mě vyhodili!“
„To jistě ne. Jediný, koho jsme odmítli pustit dál byl nějaký podivný Khajiit, jakého jsme ještě nikdy neviděli,“ bránil se strážný.
„Ano Drakorozená, Khajiit s lidskou tváří, tu jsme odmítli pustit,“ přidal se druhý.
„Khajiit s lidskou tváří? Co je to za nesmysl? Nejspíš jste si někde přihnuli ze džbánku s medovinou!“
„To ani náhodou Drakorozená, víme, co jsme viděli!“
„Byla jsem tu jen já, nikdo jiný…“ vzpomněla jsem si na pohled, který na mě vrhli oba draci těsně před tím, nežli jsem opustila Jícen světa, na Odahviingovo mlčení a odlet bez rozloučení.
„Dobrá, nebudeme to teď řešit. Můžu za Jarlem?“
„Samozřejmě Drakorozená,“ zvedali se ze země a ustupovali mi z cesty.
„Chceš…?“
„Ne cestu znám, nepotřebuji doprovod.“
Procházela jsem palácem k Elisifinu pokoji a měla další námět k přemýšlení. O co tady jde? Proč mě lidé na ulici nepoznávali? Proč mě strážní nechtěli pustit do paláce a tvrdili, že jsem tam nebyla?
V chodbě, kterou jsem šla, byla koupelna, a tak jsem vstoupila. Mělo by tam být zrcadlo, takže se podíváme, co je na mě tak divného.

Zrcadlo tam opravdu bylo a nic zvláštního mi neukázalo. Chvíli jsem na sebe zírala, ale obraz byl stále stejný. Vyplázla jsem na sebe jazyk a otočila se k odchodu. No a v tu chvíli se to stalo. Obraz se zamžil a najednou na mě z lesklé plochy hleděla úplně jiná tvář.
Konsternovaně jsem po té, mě neznámé, tváři přejela prsty. Prsty? Udiveně jsem se dívala na to, jak teď vypadám. Tvář člověka, tělo skoro taky. Z Khajiita zbyly jen uši a ocas. A vlastně i kožich, srst mi začínala kousek nad zápěstími lidských dlaní. Žádné drápy, jen dlouhé nehty.
Přiblížila jsem obličej až těsně k zrcadlu. Znovu jsem prstem přejela po své nové podobě, pleť nebyl úplně lidská, ale jemňoučká srst byla skoro stejně hladká.
Plné rty, drobný nos. Žádné dravčí zuby.
Akorát oči zůstaly stejné. A jizvy.
Bylo to divné, byla jsem to já a nebyla. Jestli tohle viděli Paarthurnax s Odahviingem, tak se nedivím, že na mě tak civěli. No jenže jestli takto předstoupím před Elisif, nepozná mě a bude z toho zas další problém.
Jak jsem na to pomyslela, obraz se zas rozostřil a byla jsem to zas já. Obyčejný do zrzava zbarvený Khajiit. Jen, jak jsem na sebe koukala prvně takhle z blízka, všimla jsem si, že mi místy začíná prokvétat v srsti stříbro. Odtrhla jsem pohled od svého obrazu a vydala se zpět na cestu, ze které jsem odbočila.

Před Esifiným pokojem jsem ještě pro jistotu zkontrolovala, jestli vypadám, jak mám vypadat a zaklepala jsem.
Rázné: “Dále,“ ukazovalo, že se jarl ke spánku určitě nechystá.
Vstoupila jsme do místnosti osvětlené jediným svícnem se čtyřmi svíčkami, který stál na stole, u kterého se Elisif probírala nějakými papíry.
„No je dost, proč to tak dlouho trvalo? Ach to jsi ty Drakorozená. Promiň myslela jsem, že to je sloužící, poslal jsem je pro Tuliuse, ale už to trvá dost dlouho. Co pro tebe můžu udělat?“
„No spíš jsem myslela, že pomoci jsem přišla já,“ ušklíbla jsem se.
„Omlouvám se. V poslední době je toho na mě moc. Pořád po mě někdo něco chce, ale když chci něco já, tak jsou všichni hluší. A k tomu ještě tohle,“ prudce se zvedla od stolu, až židle zaskřípala po dřevěné podlaze a mrskla na stůl nějakým svitkem.
Hůlka, na které byl svitek natočen, se odrazila od stolu a málem mě trefila. Zachytila jsem ho, než spadl na zem a chtěla ho položit zpět na stůl.
„Když už to držíš v ruce, tak si to přečti,“ štěkla Elisif.
Udiveně jsem na ní pohlédla, takhle se nikdy nechovala, nikdy neztrácela „dekórum“. Rozbalila jsem smotek a začetla se. Když jsem dospěla ke konci, ještě jednou jsem nedůvěřivě pohlédla na pečeť na konci dopisu. Opravdu jsem se nemýlila. Byla to pečeť nového Jarla z Riftenu, Maven Černošípkové. Tázavě jsem pohlédla na Elisif.
„To jako vážně?“
„Ano. Tvrdí, že nemám právo se stát královnou a že ona a další jarlové můj nárok nepodpoří. Prý kvůli mému propojení s Císařstvím. Když jim teklo do bot a potřebovali pomoc tak to jsem jim byla dobrá. Teď když se situace uklidnila tak jsem já ta špatná!“
„A chceš to vzdát?“
„Ne, ale třeba by to bylo lepší? Třeba Balgruff?“
„No, ten by nebyl špatný, ale už teď ho slyším, co by nám na to řekl.“
Elisif byla tak rozčílená, že jsem jí takhle nikdy neviděla. Nežli jsem stačila cokoliv udělat nebo říci, otevřeli se dveře z vedlejší místnosti a do světla svící vstoupila Valinna. Když jsem ji viděla naposledy, bylo to malé vyděšené děvče, dnes jakoby z ní byla sebevědomá mladá žena.
„Co se tu děje? Zdravím Drakorozená.“
„Nic drahoušku, nic se neděje. Jen jsem Moiře ukazovala dopis z Riftenu.“
„A jak se ti ten dopis líbil, Drakorozená?“
„Pravdu? Vůbec ne. A nelíbilo se mi jmenování Maven na post jarla už od samého začátku. Nevím proč, ale nějak mi prostě ta žena nesedí.“
„No to se nedivím, je hlavou riftenského spolku zlodějů,“ Elisifin hlas zněl unaveně. Valinna k ní přistoupila a nekompromisně jí usadila zpět do židle. „Musíš si odpočinout, měla bys jít spát. Takhle už to dlouho nevydrží,“ pohlédla na mě těma svýma modrýma očima pod zlatou ofinou.

Ozvalo se další rázné zaklepání a do místnosti vstoupil Tulius.
„Volala si mě paní?“ rozhlédl se po místnosti a zjistil kdo všechno tam je, „zdravím, Drakorozená.“
„I já tebe, generále. No a když už jsme tu všichni tak můžu začít s tím co jsem vymyslela. Budeš tak laskav a přisedneš si?“ ukázala jsem na poslední volnou židli u stolu, poté co jsem se sama posadila.

Z Elisifiných komnat jsme s Tuliem odcházeli až skoro k ránu.
„Doufám, že se vám oběma povede zařídit všechno co je potřeba.“
„Určitě, jarlové dostanou takovou pozvánku, že si nedovolí jí odmítnout. Jdu si lehnout myslím, že budu konečně klidně spát, děkuji ti Moiro,“ Elisif se usmála.
„Budu se snažit zajistit vše potřebné, vydám se na cestu hned teď. Talos tě provázej Drakorozená,“ Tulius sklonil hlavu v pozdravu, otočil se k odchodu a nechal mě nevěřícně zírat na svoje záda.
Šokovaně jsem otočila pohled na Elisif.
„Na mě nekoukej, to je tvoje práce. Po tom všem, co jsi předvedla i Tulius pochopil.“

Opouštěla jsem Samotu s pocitem, že věci jdou právním směrem.

---

popravdě absolutně netuším, kam příběh směřuje... a to mě na tom moc baví ;)

---

Jsem upozorňovala, že LORE jde do kopru :D napsala jsem to tak jak bych si já představovala, že by to mělo pokračovat. ALe jinak se to už blíží k závěru dá se říct :D
I tu občanskou válku jsem si upravila :D Je tedy ale pravda, že pokud někdo bere hru fakt vážně tak jak je, tak bude nejspíš naštvaný :D, jenže to mě ani moc nevadí, všechno jsem to napsala tak, jak by se to líbilo mě :D Čímž se dostáváme k dalšímu problému, zas to bude ukňučený :D, protože když jsem psala tyhle části, měla jsem depku jak blázen :D







INTERMEZZO... DEN KDY NEVYŠLO SLUNCE

Bílý Průsmyk

Díval se za ní, jak odchází, a poprvé za dobu co jí znal, měl o ní opravdu strach. Viděl ji takhle odcházet už mnohokrát, ale nikdy nebyl důvod tak závažný, nikdy ještě nešlo o tolik. Tentokrát byl v sázce osud celého Nirnu. Když později slyšel dračí řev a posléze viděl odlétat draka, věděl, že už je Moira mimo jeho dosah. Vrátil se zpět do domu a když si sedl v pokoji do křesla, přitulily se k němu obě adoptivní dcery.

„Vrátí se?“
„Určitě se vrátí nebojte se. Slíbila to. Víte, že plní sliby.“
V duchu se modlil, aby měl pravdu, aby se i tentokrát vrátila.

Druhý den ráno se probudil a v první chvíli si myslel, že se probudil příliš brzy, protože byla ještě tma. Pak ale uslyšel zvenku vyděšené hlasy, tak se bleskově oblékl a vyběhl před dům.
V ulicích byli zmatení lidé a chvíli mu trvalo, než pochopil. Tma byla, protože nevyšlo slunce.
Ne, že by bylo zataženo, slunce prostě nebylo.

Z domu vyběhla i Zara s dětmi. Farkas se vrátil z ulice zpět k domu a všichni si sedli na zápraží vzájemně se objímajíce. Zara na něj pohlédla se slzami v očích:“ Už to začalo, že?“
„Myslím, že ano… snad to dopadne dobře.“
„Co začalo?“ fňukla Sylwana a Tosca jí sevřela dlaň: „mamka se pere s drakem.“
Farkas po ní střelil pohledem, ale nijak to nekomentoval. Tosca někdy věděla věci, které by vědět neměla. „Tak to bude všechno v pořádku. Mamka zvládne všechno,“ řekla s naivní dětskou důvěrou ve schopnosti dospělých Sylwana a utřela si slzy.

Lidé z ulice se postupně začali přesouvat k Talosově svatyni na náměstí, a tak se zvedli a vydali se tam také. U Talosovi sochy již byla více jak polovina města a za několik okamžiků se k nim přidal i Jarl se svou rodinou.
Celé město tonulo ve tmě a tichu a čekalo, jestli vyjde slunce. Když se začala chvět země pod jejich nohama, tak ti, co ještě stáli, padli na kolena a zašumělo Talosovo jméno.
Pak se zem zachvěla znovu, jako kůň, jenž se zbavil obtížného jezdce a chystá se vyrazit dál sám.
Na východě pukla obloha a paprsky osvobozeného slunce zalily Bílý Průsmyk stejně jako zbytek Nirnu.

Neozval se žádný jásot, jen úlevné vydechnutí. Nirn žil dál, ale slavit se ještě nikomu nechtělo.




Ledohrad

Irileth opustila Bílý Průsmyk hned když viděla, že past na draka je dokončená. Přesto, že cestování pomocí magie nepatřilo k jejím koníčkům, musela ho tentokrát použít. Nevěděla kolik jí ještě zbývá času a nechtěla riskovat, že nestihne dojet do Ledohradu za Amirou. Věděla, že jak bude past hotová, tak Moira uloví svého draka, co jí odnese k bráně do Sovngardu. A pak nastane možná konec světa a ona chtěla být v tom okamžiku u Amiry.

Když vystoupila z portálu na hranici dlouhých schodů vedoucích k Ledohradské universitě měla žaludek jak na vodě.
Vydala se na schody a pak přes rozbitý most k budovám zahaleným právě probíhající sněhovou bouří.
Probíjela se tím ledovým vichrem a v duchu si nadávala, že se pořádně neoblékla.

Ke dveřím koleje, kde byla Amira ubytována dorazila tak promrzlá, že si skoro nedokázala otevřít.
Vpotácela se do předsíně a oklepala ze sebe sníh. Její první kroky mířily do jídelny. Šla tam v naději, že se na ohništi bude hřát alespoň čaj. Tušení jí nezklamalo, nejen, že tam byl čaj, ale ve druhém kotlíku bublala polévka. Navíc tam zrovna byla i Amira.
„Iri! Copak tu děláš v tomhle nečase. Stalo se něco? To zranění se zhoršilo?“ Brebentila a pomáhala elfce sednout si ke stolu a stahovala z ní mokrý a promrzlý plášť.
„Ne neboj nic mi není. Jen jsem tě chtěla vidět.“ Ohřívala si ruce o misku s polévkou, kterou jí Amira nalila a sledovala poletující dívku něžným pohledem
Amira se zastavila a všimla si jejího pohledu.
„Iri? Opravdu se nic nestalo?“
„Ne, najím se a půjdeme k tobě?“
„Určitě, určitě, hodiny mi už skončily a v tomhle počasí se nedá ani cvičit venku. Takovou bouři jsem tu ještě nezažila. Jak kdyby měl přijít ko…“ zarazila se v řeči a znovu pohlédla na Irileth. Oči se jí zalily slzami:“ ne, řekni, že ne?“
Irileth pokrčila rameny a usrkávala horkou polévku, jak kdyby to byl božský pokrm.
Amira se k ní sedla, opřela se jí o rameno a čekala až dojí.
Když byla miska prázdná odešly do Amiřina pokoje.


Irileth probudila ostrá bolest v rameni. Škubla sebou a tím probudila Amiru, jejíž hlava jí ležela na hrudi.
„Iri?“ ozvala se ospale, „co se děje?“
„Nevím, začalo to strašně bolet,“ vydechla Irileth ztěžka.
Amira vyskočila a na stolku nahmatala svícen a křesadlo.
„Jak to, že je taková tma?“
Zapálila svíci a obrátila se se světlem k lůžku. Irileth měla rukáv haleny stažený z ramene a jizva, kterou měla od Moiry vypadala jako když svítí. Amira postavila svícen na noční stolek a prstem se opatrně dotkla svítícího obrazce.
„Co se to se mnou děje?“ Elfka zatínala zuby, aby nekřičela bolestí: „můžeš s tím něco dělat? Takovou bolest jsem ještě nezažila.“
„Nevím, myslím, že to bolí jen aby to na sebe upozornilo. Není tu nic, co by mělo bolet, je to magie.“
„Ale proč,“ zasyčela Irileth a pohled jí padnul na temné okno. Venku stále byla tma, přestože byla přesvědčená, že by již mělo být světlo. Jako kdyby chtělo dát znamení Amiře za pravdu, bolest se tišila. Stále to svítilo, ale bolest už byla snesitelná, alespoň pro elfku. Za dveřmi zaslechly poplašené hlasy mágů, kteří se dohadovali, co se asi děje, když nevyšlo slunce. Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře a na Amiřino pozvání do pokoje vešel J´zargo.
„J´zargo zdraví válečnici. Vidí, že nitky osudu se splétají. J´zargo byl přesvědčen, že zde válečnice bude. Smí se
J´zargo podívat na znamení co má elfka na rameni?“
„Jistěže smíš, stejně jsi ho již viděl, ale ne takhle.“ Elfka mu ukázala rameno. Jizva už sice tolik nebolela, ale svítila stále.
J´zargo pohlédl z okna: „ta Drakorozená, o které válečnice mluvila je kde?“
„Nejspíš v Sovngardu.“
J´zargo na ní pohlédl s otázkou.
„Prý tam bude bojovat s Alduinem.“
Ledohradská univerzita se zachvěla a Amira se vrhla Irileth kolem krku. Ta jí silně objala.
Pak se zem zachvěla podruhé a vyšlo slunce.
V ten okamžik Irileth vykřikla, oči se jí obrátily v sloup a spadla zpět na lůžko.
Amira vykřikla a vrhla se k ní, snažíc jí probrat. Zoufalým pohledem hledala J´zarga. Přistoupil k nim a vzal Irileth za paži.
„Mladá bohyně musí jít po cestě.“
„Co? Jak? Proč?“ Amira na něj nechápavě hleděla.
Uchopil jí za ruku a položil na elfčino rameno na znak co pulsoval jakoby v rytmu něčího srdce.
„Mladá bohyně musí jít po cestě,“ opakoval.
A Amira pochopila. Přes znamení vydrápané v rameni své milenky vstoupila do její mysli a poté do černoty bez konce. Bylo tam svítící vlákno. Mysl mladé adeptky magických umění se k němu přimkla a vydala se na cestu. Vlákno jí vedlo stále dál. Když už myslela, že cesta nikdy neskončí našla, co hledala. Na konci toho svítícího vlákna našla jiskru něčího vědomí, které se ztrácelo v té tmě a hrozilo, že se už neprobudí. Jemně se ho dotkla. Temnota kolem ní se zachvěla a jako by se nadechla. Část tmy nahradilo světlo a mezi nimi vznikla Šedá sféra. Vlákno napojené na duši vznášející se v prostoru se uvolnilo a Amiřino vědomí bylo zkracujícím se vláknem strženo zpět to jejího těla.
Prudce se probrala s hlavou položenou na Irilethině hrudi. J´zargo tam stále byl a přidržoval jí, aby nespadla na zem.
„Našla mladá bohyně, co měla najít?“
„Asi ano,“ zachraptěla probudivší se Irileth a odkašlala si:“ už to nebolí,“ dodala pak už čistým hlasem. Amira na ní pohlédla: „co to mělo být?“
„Splacený dluh moje milá, jen splacený dluh.“


Samota

Elisif seděla na lůžku a s hrůzou sledovala oblohu, kterou stále ještě nerozsvítily sluneční paprsky. Dveře vedlejší ložnice se otevřely a do její postele vklouzla Valinna. Objala jí kolem ramen:“ Neboj se. Ona to zvládne.“
„Jak si můžeš být, tak jistá?“
„Nevím, prostě jí jen věřím. Měla bys jít ven. Mezi lidi, uklidní je, když uvidí, že jsi také klidná.“
Elisif tady vstala z lůžka oblékla si vlněný plášť a vydala se s Valinnou za zády ven z paláce. Prošla kolem palácových stráží, které se na její drobné gesto vydaly do města s ní. Na náměstí se už srocovali lidé. Obchodníci zvyklí vstávat s kuropěním se probudili a zjistili, že nevyšlo slunce. Bezradně hleděli na svou vládkyni. Elisif se na radu Valinny snažila vypadat silnější, než se cítila a zdravila se s měšťany.
Město tonoucí ve tmě bylo tiché jako hrob. Lidé spolu mluvili jen tichým šepotem.
Když se jim pod nohama zachvěla země ozval se dětský pláč.
Byla to sama Elisif, kdo v nastalém tichu začal prosit bohy o pomoc, bez okolků vyslovujíc nahlas Talosovo jméno. Ostatní lidé se k ní postupně přidávali.
Pak se Nirn zachvěl znovu a slunce opět vyšlo.






NÁVRAT DOMŮ
Stála jsem před branou Bílého Průsmyku a přemýšlela, jestli chci nebo nechci být vidět.
Nakonec jsem se rozhodla, že pro zatím si ponechám alespoň nějaké soukromí. Dotykem na tváři jsem zkontrolovala, jestli vypadám, jak chci a došla k bráně. Strážní mi nevěnovali víc pozornosti, než bylo nezbytně nutné, takže jsem zjevně měla svou druhou tvář. Prošla jsem skrz bránu a ocitla se ve městě. Nezdálo se, že by tu něco výrazně změnilo, jen nálada byla taková… jiná… jako by všichni na něco čekali. Na to že bylo brzké dopoledne bylo město podivně tiché. Prošla jsem pomalu uličkou, která mě dělila od našeho domu a zastavila se před brankou. Dívala jsem se na zahrádku a zápraží svého domova a cítila podivný tlak v očích. Řasy se mi zachvěly a zas se na nich zachytila ta drobná krůpěj jako když jsem opouštěla Sovngard. Nechal jsem jí tentokrát téci kam se jí líbí a opřela se o plot. Dveře od domu se otevřely a vyšly z nich moje dcery v doprovodu Zary. Jen byly podivně tiché. Jako celé město.
Sáhla jsem na petlici na vrátkách, když se Tosca prudce otočila od prádelní šňůry, kde se Zarou sundávaly suché prádlo. Viděla jsem, jak nakrčila nosík a s přivřenými víčky pohlédla k plotu. V úžasu vytřeštila oči a rozběhla se ke mně. Otevřela jsem petlici a vstoupila do zahrady.
Zara se otočila a jen vykvikla:“ Tosco co to děláš? Omlouvám se pa…“ Zmlkla v půli slova, když se mi Tosca vrhla do náruče.
„Mamííí, konečně jsi doma. Věděla jsem, že se vrátíš, Farkas říkal, že plníš sliby.“
Svírala jsem v pažích to štíhlé tělíčko a slzy mi tekly už proudem. Sylwana na mě koukala ještě s nedůvěrou, ale také se ke mně blížila.
„Jak víš, že je to mamka?“ Zeptala se Toscy.
„Zavři oči a poznáš to.“ Sylwana to udělala a došla ke mně: „Ano je to mamka, voní tak.“
A tak mě chytly druhé dvě ručky. Klečela jsem na zemi a objímala je.
„Nic neošálí vlčí čenich, že Tosco,“ hladila jsem je po vláskách a nemohla se nasytit jejich přítomnosti.
Zvedla jsem pohled k Zaře, která se k nám obezřetně blížila, když před tím ještě křikla do domu na Farkase.
Viděla jsem přesně ten okamžik, kdy mě poznala. Oči se jí rozšířily radostí a rozběhla se ke mně.

Pak se dveře znovu otevřely a v nich se objevil Farkas. S mečem v ruce odhodlán bránit svoje „holky“ proti všem nebezpečenstvím světa.
Když mě uviděl, meč mu vypadl z ruky. V jednu chvíli to vypadalo, že se bude muset opřít o dům. Pak se pomalu vydal k nám.
Holky mě pustily a chytily se Zary, každá z jedné strany.

Zvedala jsem se a dívala se, jak se ke mně blíží.
Láska mého života. Muž, pro kterého se i Kočce vyplatí plakat.
Než ke mně došel rozepnula jsem řemeny na zbraních a pak mu šla vstříc.

Přejel prstem po hebké srsti a narazil na mokrou cestičku.
„Tak jsi se vrátila," hlas zněl ochraptěle.
„Ano, už jsem doma. A něco jsem ti přinesla,“ sáhla jsem do kapsy a vytáhla ten střep co zbyl z kamene co „ukradl“ moje srdce. Otevřela jsem jeho dlaň a položila ho tam „už je jen tvoje.“
Sevřel pěst, nedbaje, že se může zranit o ostré hrany, a pak mě konečně stiskl v náručí a políbil.



Do oběda vědělo celé město, že jsem se vrátila. Lidé chodili kolem našeho domu, ale nikdo nás neobtěžoval, myslím, že se jen snažili mě zahlédnout, jestli jsem se opravdu vrátila. Děvčata pobíhala s vískáním po domě, až nakonec vyrazila do ulic. Lidé se vyptávali a dobrá nálada holčiček, postupně nakazila celé město. Když jsem se pozdě odpoledne vydala za jarlem, aby se necítil přehlížen, bylo město takové, jaké jsem ho znala dříve. Lidé na ulici se usmívali a zdravili mě. Prodavačka s ovocem mi dala jablko, u vedlejšího stánku jsem dostala kousek sýra. Malá holčička mi, se zarudlou tvářičkou, vrazila do ruky kytici drobných kvítků, které kvetly po městě. Na schodech Jorrvaskru stála Aela, obklopená celou „smečkou“ se širokým úsměvem na tváři. Pohybem rtů jsem naznačila, že se ukážu až si to vyřídím v Dračí síni, jen kývla.
Stoupala jsem dál po schodech a stráže mi ustupovali z cesty a vzdávali čest pěstí přitisknutou na prsa. Možná jsem si to měla užívat, ale přistihla jsem se při myšlence, že si nasadím svou druhou tvář a uteču. Jen to, že jsem věděla, že musím dokončit úkol, abychom mohli všichni začít v klidu žít, mě přimělo pokračovat.
Stráže přede mnou otevřely dveře Dračí síně dokořán, a tak jsem vešla. Došla jsem sotva do poloviny sálu, když se Jarl zvedl ze svého trůnu a vydal se mi naproti. Sešel po těch dvou schodech, co vyvyšovali jeho sedadlo nad ostatní a v první chvíli jsem měla pocit, že mě obejme.
Nakonec to neudělal a pozdravil mě úklonou hlavy stejně jako já jeho.
Rozhlédla jsem se, hledajíc pohledem Irileth. Všiml si toho.
„Odjela do Ledohradu. Chtěla… však víš, proč tam jela.“
„Ano to vím,“ před očima se mi zjevil drobný, světlem prozářený, obličej černovlasé elfky, která mě vytáhla z hlubin temnoty. “Chtěla jsem jí jen poděkovat.“
„Myslím, že když věci dopadly, tak jak dopadly, tak se brzy vrátí. Pošlu ji pak za tebou. Ale nepřišla jsi jen kvůli tomu…“
„Ne to jsem nepřišla. Jsem tu hlavně kvůli Elisif. Byla jsem včera u ní. Zdá se, že jarlové mají pochybnosti o její vhodnosti stát se královnou?“
„Ano hlavně z Riftenu je to nejvíc slyšet a taky z Markhartu. Myslím, že jim jde v prvé řadě o peníze a moc. Bojí se, že pokud Císařství získá znovu vliv ve Skyrimu, tak to omezí jejich výdělky.“
„No mám pocit, že by potřebovali omezit úplně. Třeba by jim v zemi bylo lépe,“ zavrčela jsem.
„To nemyslíš vážně, že ne? Myslel jsem, že už jsi pochopila, že ne každý problém je vhodné řešit něčí smrtí?“
„Jasně, že to vím, jen je to občas o mnoho snazší. Proč třeba nechceš být králem ty, co? Tebe by většina zvolila.“
„To asi ano, ale popravdě, nemám zájem, aby na mě ležel osud celého Skyrimu. Možná jsem už pohodlný, možná starý, ale nemám chuť se o to starat. A navíc, Elisif je ještě mladá, třeba se najde vhodný ženich? Třeba i z císařské rodiny a připojí Skyrim k Cyrodiilu sňatkem.“
„Koukám, že už jsi o tom přemýšlel. No prozatím bude muset stačit to co jsme vymysleli včera v noci. Dostaneš pozvánku ke královně na hostinu, doufám, že dorazíš?“
„Samozřejmě, a řekneš mi alespoň něco z toho co se bude dít?“
Tak jsem vysvětlila svůj plán. Ze začátku se tvářil velmi pochybovačně, ale jak jsem před něj kladla další a další důvody, uznal, že by to mohlo vyjít.
„Jestli se povede tohle zrealizovat vyjde z toho Skyrim o mnoho silnější stejně jako Cyrodiil. Slibuji, že použiji veškerý svůj vliv na podporu tohoto plánu. Myslíš, že mohu o tvém řešení promluvit s některými jarly?“
„Pokud si myslíš, že je to vhodné… Jen dobře zvaž, komu budeš věřit. Nechci, aby měl někdo možnost z toho nějakým způsobem vykličkovat.“
„Samozřejmě, myslím, že jarlovi z Falkreathu a Morthalu mohu plně důvěřovat. A nebude od věci mít v záloze pár mečů navíc, kdyby se něco zvrtlo.“
Ušklíbla jsem se:„Jestli se něco zvrtne nepočítej s meči svých mužů, nebo mužů svých přátel. Počítej s dračím řevem Drakorozené a čepelemi legií.“
„Až tak si věříš?“
„Ano, už ano.“

---

Co se mě týče, tak se mi to líbí takhle, bez ohledu na lore hry... jak už jsem myslím psal, doslovně se držet hry by bylo řekněme trošičku nudný, páč by každý věděl co se stane a pak nemá příběh žádnou duši.... a řek bych, že tu tomu tvému dávají i ty podle tebe ukňučené části ;)

---

Děkuji :D tak zas kousek... konec se blíží




INTERMEZZO PARTHURNAX A ...

Průsvitná, světélkující postava jakoby se pokusila Parthurhaxe pohladit.
"Myslíš příteli, že udělá co je potřeba?"
"Věřím, že ano. Má v sobě sílu i touhu to ukončit. Má hodně důvodů a dostatek vodítek, aby pochopila."
Postava sevřela prsty kolem hrušky meče, visícího v těžké pochvě na opasku, tvořeném ocelovými destičkami se zlatými reliéfy.
"Takže se už blížíme ke konci."
"Nebo třeba k novému začátku, záleží na tom z jakého úhlu se na to díváš."
"Jestli udělá co má, tak to sice bude možná nový začátek, ale s naprosto jiným pokračováním. Národy Nirnu konečne dostanou možnost rozhodovat o svém osudu sami. Bez nápověd bohů."
"Domníváš se tedy, že jsou na to smrtelníci připravení?"
"Snad ano, bohové na to rozhodně připraveni jsou. Vím minimálně o dvou dětech na Nirnu, které jsou pokusem bohů zvrátit nynější stav věcí."
"Tomu nerozumím," Paarthurnax se udiveně podíval na svého společníka.
"Meridia, svedla Ulfrika, nejspíš původně jen pro naše účely, ale nakonec se rozhodla jinak a je z toho nordské děvče s očima modrýma jak ranní nebe, co má v sobě sílu a magii probouzejícího se slunce. Ta druhá, o které vím, je elfka z rodu Redoran. Arkayova léčitelka . Osmička vycítila, že se něco měni a tak chtějí zjistit co."
"Bohové se snaží získat přístup na Nirn? Aby ho mohli znovu ovládnout?"
"Zatím ještě tak úplně netuší koho se snaží ovládnout. Ještě jim nedošlo, že tím kdo proti nim teď stojí je samotný Nirn."
"A až jim to dojde?"
"Největší nebezpečí bude hrozit nejspíš mě a tobě."
"A nebylo by lepší se tedy těch "dětí" zbavit? Aby se nebezpečí odvrátilo?"
"Ne, to si nemyslím. Zatím je vše na nejlepší cestě k tomu, abychom je obrátili proti jejich "stvořitelům" stejně jako M´Joiru. Jedna z nich je v Samotě u budoucí královny Elisif a druhou už dlouho chrání v Ledohradu Irileth. Ani jedna z těch žen není bohům příliš nakloněna, takže předpokládám, že zformují osudy dívek tak, jak potřebujeme."
"Pak tedy snad bude vše probíhat tak, jak to bylo naplánováno."
"Ano, musíme věřit, že ano. Musím se už vrátit, mohu tu být jen díky našemu spojení a nechci tě stát příliš mnoho sil."
"Vždy tě rád vidím a zas tolik sil mě to nestojí. Už spoustu let jen sedím na jednom místě, to draka moc nevyčerpá."
"Je mi líto, že jsi kvůli mě ztratil možnost opustit tohle místo. "
"Musím stále opakovat, že já toho nelituji? Čekám tu na chvíli, kdy budu moci odejít a myslím, že díky té ubrblané Khajiitce se konečně dočkám. I když jsem jí řekl, že ještě nejsem starý, začínám být unavený a chtěl bych si odpočinout. Rád bych už konečně přenechal to břímě zodpovědnosti někomu jinému. A Nirn se zdá být dobrým kandidátem."
"To jistě ano, každý pak bude zodpovídat jen sám za sebe. Ale nejdříve je třeba zbavit se Thalmoru, který udržuje moc Osmičky na Nirnu. Daedry pak už padnou sami."

Mlžná postava ještě naposledy naznačila pohlazení dračího křídla v místě kde chyběl dráp a Paarthurnax byl zase sám.
Sám na chladném vrcholku Jícnu světa, stejně jako už spousty let před tím.





HOSTINA U ELISIF


Uběhl týden, svět se vracel zpět do svých kolejí a život šel dál. Když dostal Balgruuf pozvání od Elisif, věděla jsem, že dozrál čas. Jako zeman Bílého Průsmyku a zároveň Zvěstovatel Družiníků, jsem se musela té slávy zúčastnit. Já bych tam sice musela být i kdybych ty tituly neměla, ale díky titulu jsem si mohla sebou vzít rodinu, stejně jako všichni ostatní zemani. Takže na konec na Elisifinu hostinu z každé marky dorazila početná výprava. I díky tomu nebylo nikomu divné, že je vše připraveno před branami Samoty. Na pečlivě upravených trávnících stály stany v jejichž stínu byly stoly s jídlem a pitím.

Pro jarly byl stůl zvlášť, bez stanu, kde každý z nich měl své osobní křeslo ozdobené vlastním erbem, a za ním místo pro osobní strážce. Hodila jsem pohledem k Balgruufově křeslu, stála tam, hrdě vztyčená a neústupným držením těla. Jen rychlý záblesk v očích mě ujistil, že o mě ví, a že ví co nás spojuje.

Já jsem se pro zatím neusadila nikde. Stála jsem mimo a čekala, jak se věci budou vyvíjet.
Jarlové pomalu usedali na svá místa, navzájem se zdravili a vyčkávavě hleděli k poslednímu volnému křeslu. Jelikož Elisif není žádným nováčkem ve vedení podobných jednání byl stůl kulatý, aby se nikdo nemohl pohoršovat nad tím, kde, kdo sedí. Všechna křesla byla až na výšivky na opěradlech naprosto stejná, jakož i nádobí připravené k obědu.
Elisif dorazila jen s malým zpožděním, omlouvajíce se problémem v kuchyni. Vzápětí po ní se z brány vyrojily houfy služebnictva nesoucích jídlo tak, aby byli obslouženi všichni zároveň. Ušklíbla jsem se a uhladila si, asi po sté, černý plášť, pod kterým jsem měla ukryté nablýskané dračí brnění. Měla jsem tentokráte u pasu jen jednoruční meč, místo kladiva na zádech, aby nic nerušilo výsledný efekt. Jak jsem předpokládala Elisif naprosto nic nenechala náhodě, žádný z jarlů ani na okamžik nemohl dospět k závěru, že by někomu dávala přednost.
Oběd proběhl v tichosti jen na pár žádostí o podání soli, či dolití sklenky.

Když sloužící poklidili po obědě, Elisif vstala a pokynem ruky poslala ke každému z jarlů sluhu se zapečetěnou obálkou. Ti je beze slova položili před sedící velmože a ztratili se. Všechno ztichlo.

„Jak se vám jistě jasné, nepozvala jsem vás sem jen na oběd. Všichni víte, že chci abyste mě zvolili Skyrimskou královnou. Někteří s tím mají problém, a proto jsme dnes zde. Aby každý z vás mohl svobodně vyjádřit svůj názor. Nejprve bych ale chtěla ve vaší přítomnosti poděkovat Drakorozené, Moiře, za to, co udělala pro nás všechny.“

Tak tohle byla novinka. O tom jsem nic nevěděla. Podívala jsem se na ní zachmuřeně. Jemným gestem mě vybídla abych šla k ní. Nezbylo mi nic jiného než jí poslechnout. Všichni jarlové povstali. Došla jsem k ní a ona převzala od svého huskarla Bolgeira obřadní meč. Zvedla jsem k ní pohled a uviděla v jejích očích prosbu. Poklekla jsem tedy, sklonila hlavu a nechala se jmenovat zemanem Samoty se všemi právy a povinnostmi.
Když jsem se zvedla a chtěla odejít, zadržel mě Bolgeir a nasměroval mě vedle sebe, za Elisifino křeslo. Málem jsem zavrčela, ale pak jsem to nechala být. Jestli to chce takhle…
Rozhlédla jsem se kolem a pohledem zavadila o Balgruufa, potutelně se uculoval a mě bylo okamžitě jasné, komu za tuhle „poctu“ můžu poděkovat.
Balgruuf byl i první kdo se mi, s rukou na srdci poklonil. Ostatní ho následovali, i když některým to nebylo moc po chuti. Sklonila jsem hlavu také.

Pak se všichni posadili a Elisif se opět ujala slova.
„Chtěla bych vám nyní přečíst dokument, který pokud budu zvolena chci podepsat za vás všechny s Cyrodiilem,“ rozvinula dlouhý pergamen a začala číst.
„Skyrimští jarlové se tímto zavazují k následujícímu, každá enkláva bude ročně odvádět do Cyrodiilu část své produkce, a to takto: Samota a stejně tak Bílý Průsmyk: deset procent z vypěstovaného obilí, ne však méně nežli dvacet vozů a pět procent vypěstovaného ovoce a zeleniny, ne však méně jak tři vozy. Falkreacht deset procent produkce dřeva, ne však méně nežli deset vozů, Morthal deset procent produkce vlny a kožišin zvěře ulovené volně, ne však méně než padesát balíků, Ledohrad deset procent produkce z kamenolomu, ne však méně než pět vozů.“
Jak Elisif četla u stolu zavládalo stále větší pohoršení, kupodivu se více rozčilovali ti, na které ještě nevyšla řada. Ti jich se to pro zatím týkalo se bavili mezi sebou a zjevně počítali.
Elisif už nebyla schopná zvyšující se hluk překřičet, a tak přestala mluvit.
Viděla jsem, jak se Valinniny oči zastírají bledým svitem a sevřela jsem její rameno:“ Ještě dostaneš svou šanci.“
Zvedla jsem hlavu:“ OD AH VIING,“ můj řev přehlušil vřavu a náhle bylo ticho. Z kopců nad Samotou se ozvala odpověď a slunce zastínila kožnatá křídla řvoucího draka. Zakroužil a pak dosedl na zem za mě. Natáhl ke mně hlavu a já ho jemně pohladila. Pak jsem se k němu naklonila a zašeptala, aby to nikdo jiný neslyšel:“ Děkuji, že jsi přiletěl a ráda bych ti někoho ukázala.“ Pohledem jsem hodila k Valinně, která nevěřícím pohledem fascinovaně zírala na to, jak si hladím draka. Stočil k ní pohled zprvu s nezájmem, ale pak mu to došlo. Frkl až mu z nozder vylétl obláček kouře:“ To je ona?“
„Ano,“ odpověděla jsem a nechala je ať si dělají co chtějí.
Obrátila jsem svou pozornost zpět k jednání. Musím uznat že jediná Elisif ani nehnula brvou, když jsem zařvala, ale ona taky věděla, že to udělám. Vzpurní jarlové ztichli a posadili se zpět do křesel.
Elisif pak s kamennou tváří rozvinula pergamen:
„Děkuji, že mi opět věnujete pozornost. Jitřenka deset procent produkce ulovených ryb ne však méně než dvacet sudů. Markhart deset procent produkce rudných dolů, ne však méně než jeden vůz. Riften deset procent z produkce medoviny ne však méně než deset sudů. Větrný Žleb nebude odvádět nic z produkce, ale zajistí stálou lodní dopravu z ebonitového dolu na Solstheimu a jeho následný export do Cyrodiilu. Spolu s tím to se Skyrim zavazuje odvést do Imperiálních legií tisíc boje schopných mužů“
Elisif skončila s předčítáním a u stolu nastal další výbuch emocí.

Rozhlížela jsem se kolem, ještě jedna figurka do hry nám chyběla. Pak jsem uslyšela na cestě drkotání kol a za zatáčkou se konečně objevil kočár, tažený šestispřežím bílých koní s chocholy v císařských barvách. Hned za nimi pochodovala minimálně jedna legie. Dost se mi ulevilo.

Udělala jsem krok dopředu před Elisif. Mávla rukou a Odahviing zařval v odpověď.
„Máte s tím někdo nějakej problém?“ zeptala jsem se v nastalém tichu.
„Proč máme odvádět Cyrodiilu dávky? Jako nějaká jejich kolonie?“ Maven byla hodně slyšet.
„Třeba proto, že díky legiím máme klid od Ulfrika?“
„No z toho, co víme, by to bez tebe stejně nejspíš nešlo.“
„Ale sama bych to taky nezvládla,“ více méně mi o tuhle diskusi vůbec nešlo jen jsem potřebovala získat čas, aby mohla dorazit opožděná návštěva. Od kočáru se k nám už blížil generál Tulius, v doprovodu nějakého muže v plášti.

Když vstoupil do zorného pole většiny jarlů nastalo opět ticho.
Elisif gestem přivítala Tulia a poslala sloužící, aby donesli další dvě křesla, připravená opodál.
„Zdravím pánové, trochu jsme se opozdili, ale zdá se, že jsme dorazili v pravou chvíli. Dovolte abych vám představil pana Alcedu Valeriuse, místodržícího z provincie Jerall Moutains, který zde bude zastupovat Cyrodiil.“ Tulius to dořekl a posadil se do nabízeného křesla.

Urostlý Imperiál se uklonil Elisif a odložil na křeslo svůj plášť. Jeho postava nenechala nikoho na pochybách o tom, že meč, visící na opasku, tvořeném ocelovými destičkami se zlatými reliéfy, nenosí jen tak pro parádu. Odkašlal si a začal číst pergamen, který mu podal Tulius.
„Pokud se zde dnes dohodneme, jsem oprávněn za Cyrodiil podepsat tento dokument, jenž vám teď přečtu. Cyrodiil se jménem císaře zavazuje vůči Skyrimu takto: zřídí pravidelné vojenské posádky ve všech městech, a to v celkovém počtu ne méně než dvou legií. Zároveň se zavazuje se o tyto legie postarat, a to následujícím způsobem. Příspěvkem na ubytování pro každého jednoho vojáka ve výši deseti septimů na den, splatných do pokladny příslušného města vždy do konce měsíce. K tomu se zavazuje, že na stravu ubytovaného vojska přispěje ne méně než třiceti vozy obilí, šesti vozy ovoce a zeleniny, a ne méně než třiceti sudy ryb a třiceti sudy naloženého masa. K ošacení vojska bude poskytnuto ne méně než sedmdesát balíků kožišin a vlny, k tomu ještě vůz lněných pláten. Dále se zavazuje přispívat materiálem na opravy a výstavbu nových kasáren v množství minimálně dvaceti vozů dřeva a deseti vozů kamene ročně. Zavazuje se zaplatit výzbroj a platit žold pro každého jednoho vojáka ve výši tři sta septimů pro svobodné a tisíc septimů pro ženaté.“ Alcedus skončil předčítání v naprostém tichu a posadil se do křesla.

Viděla jsem, jak se všichni v rychlosti snažili spočítat co z toho vlastně vzejde. V podstatě to bylo velmi jednoduché a Skyrim na tom vydělá, což všem postupně docházelo. Jen Maven Černošípková to ještě nechtěla vzdát:“ A co když s tím nebudeme souhlasit?“
„Nikomu…“ zvedala se Elisif, ale já jsem ji zatlačila zpět do křesla a stoupla si před ní.
Tentokrát jsem plášť sundala já. Naleštěný pancíř se blýsknul v paprscích slunce, zvýrazňujíc tak místa vyrobená z dračích kostí a kůže. Od legií se ozval hromový pokřik: “Do vah kiin, Do vah kiin!“

Podívala jsem se na Maven a jarla z Markhartu co jí přizvukoval:“ Nikdo vás nenutí volit Elisif, jestli s tím nesouhlasíte, můžete toto jednání opustit…“
Maven se začala zvedat z křesla...
„akorát potom zjevně nebude nikdo schopen zajistit vaše bezpečí…“ Odahviing otočil svou plazí hlavu od Valinny a civěl na Maven, odněkud za Samotou se ozvalo vytí vlků.
„Vyhrožuješ nám?“ Jarl z Markhartu sáhl po meči.
Zvedla jsem udiveně obočí:“ Máš ten pocit? Jen říkám, že Skyrim není příliš bezpečné místo pro život. A osamělým poutníkům může hrozit ledasjaké nebezpečí…“
Maven mu poklepala na paži a on pustil meč.
„A co hodláš dělat s Konkordátem? O ten tu běží především.“
„No na ten tu máme ony zvláštní obálky, co leží před vámi na stole. Každá z nich obsahuje informace jen pro toho, komu je určena. V klidu si to prostudujte a pak postupujte podle instrukcí na konci. Není to složité.“ Neodpustila jsem si rýpnutí.

Nechala jsem je v klidu číst a šla k Odahviingovi. Valinna u něj stála od té doby co jsem ji k němu pustila. Nebála se ho, ostatně neměla vůbec proč. Cítila jejich budoucí spojení a věděla že on to cítí také. Drak na mě koukal těma svýma, skoro nehybnýma, očima a já věděla, že se loučíme.
„Příště už tě neposlechnu Drakorozená.“
„Já vím. A věř mi, že bez mého věčného brblání ti bude lépe.“
Odfrknul si a tím zas upustil trochu páry.
Valinna ho mazlivě hladila po krku, jako by se toho nemohla nabažit. Dívala jsem se na ně a doufala, že to, co je spojuje je oba nezabije. Některé moje vize budoucností i minulostí bývaly nejasné. Třeba jako ta, co jsem měla, když jsem opouštěla Jícen Světa, o tom chlápkovi, co teď sedí u stolu a konverzuje s Elisif.
Jarlové dočetli, poradili se svými doprovody a postupně se začali zvedat ze svých křesel. Teď teprve mohla začít ta správná zábava.

Vrátila jsem se zpět k Elisif. Alcedus si přitáhl svoje křeslo až těsně k jejímu a teď se o něčem šeptem bavili. Pohlédl na mě, když jsem k nim přistoupila a v očích měl pohled o mnoho starší, než by měl mít. No doufám, že na ní bude hodný, jinak si ho najdu.
Obrátila jsem svou pozornost zpět k jarlům. První přišel samozřejmě Balgruuf, podal přečtený dopis Elisif a postavil se po jejím boku. Pak začali přicházet další jarlové, Falkreacht, Morthal, Ledohrad, Jitřenka… všichni bez váhání podpořili svým jednáním Elisifin nárok na trůn. Jarl Větrného Žlebu pak jen pokrčil rameny a přidal se k nim. Maven a jarl z Markhartu přišli až jako poslední, což se dalo vzhledem k tomu, o co jim šlo, čekat.
„Jestli nedodržíte, co jste slíbili, vyprovokujeme novou volbu. A už tak jednoduché mít nebudete.“
„Beru na vědomí,“ Elisif a Alcedus to řekli najednou jako kdyby si to domluvili.

Listiny byly podepsány, jarlové na cestě zpět domů.
Alcedus přijal Elisifino pozvání do města.
Odahviing odletěl ještě, než to všechno skončilo. Valinně jsem pak musela vysvětlit, jak to vlastně se mnou a s Odahviingem je. Proč mě poslouchal. Chtěla pak abych jí řekla jeho jméno. Vzhledem k tomu, co jsem viděla se mi zdálo zbytečné jí ho tajit. Stejně se bude muset ještě dlouho učit, nežli ho dokáže sama vyslovit.

Našla jsem svou rodinu a vydali jsme se domů.
Skyrim byl sjednocen a vše ostatní na dobré cestě. Teď byl čas začít žít normálně.

---

tak to sem dneska dohodím všechno ...




DENÍK

Po jednání u Elisif, už se věci pomalu rozběhly. Během měsíce, podle instrukcí z dopisů zmizely z celého Skyrimu všechny veřejné svatyně k uctívání Talose. Ne, nezničili jsme je, jen jsme je přesunuli, do té jeskyně, kde jsem tehdy našla medailonek co mi změnil život. Thalmorší úředníci se pak na požádání královny museli ze Skyrimu stáhnout zpět do své domoviny, protože už nebylo koho hlídat.

Já jsem se pak na pár týdnů stavila v Elsweyru a přivezla jsem tam odtud svou nevlastní sestru, Targu. Prvního přirozeně narozeného Dagi-Ratha, protože si s ní nevěděli rady a většinou klanu byla odmítána. To naprosto úchvatné a roztomilé "koťátko" si omotalo obě mé adoptivní dcery kolem prstu, takže nebýt Zary vyrostla by z ní nejspíš pěkně rozmazlená potvůrka. Na rozdíl ode mne se neměnila, prostě taková už byla. Myslím, že to je způsob, kterým se Nirn pokouší spojit všechny rasy.
Postupem let začali z Elsweyru přicházet zprávy o dalších a dalších narozených Dagi-Rathech. Díky zprvu nepřiznané, ale později plně vyslovené podpoře od Cyrodiilu pro Elsweyr, se totiž životní podmínky Khajiitů dost změnily. Vzhledem k tomu a kvůli mé intervenci u Maneho se Khajiiti přiklonili k Císařství.

Propojením obchodních vztahů Cyrodiilu a Skyrimu, zesílily obě země.

Díky tomu mohlo Císařství začít účinně pomáhat i v Černém močále, čím i tam obnovilo svůj vliv.
Stali jsme dokonce zajímavým obchodním partnerem pro nezávisle stojící Vysokoskalí.
Solstheim zbohatl prodejem ebonitu.
Čím lépe na tom všechny země byly tím víc slábl vliv Thalmoru. Netrvalo to ani tak dlouho jak jsme původně plánovali a Aldmerský spolek byl tak oslabený, že císař mohl s klidným svědomím vypovědět Zlatobílý Konkordát. Thalmor neměl páku na to aby tomu zabránil, pokud nechtěl další válku. Tento krok měl vliv na smýšlení v Hammerfallu a tak se obnovily přátelské vztahy i tam.

Dostali jsme patnáct klidných let. Ze starých nepřátel se stali nový přátelé. Děti vyrostly.

Sylwana, moje blonďatá zpěvačka se stala jednou z nejlepších žákyň bardské university v Samotě.
„Když jsi zpívala na svatbě královny Elisif, když si brala Alcedu, bylo to jako zázrak. A nebreč, vždycky tu budu.“

Tosca, můj malý problémový vlček.
„Vždycky jsem v tebe věřila, i když jsi si myslela, že to nedělám. Nezapomínej, že se umím pohybovat v čase.“

A Targa, Kočka, co pobláznila polovinu chlapců v Bílém Průsmyku.
„Sice trochu nechápu to tvou divnou náklonnost k těm krvesajům, ale vím, že i ty máš svoji budoucnost.“

Je to měsíc, co jsem vlastníma rukama pohřbila Farkase. Národy Nirnu prostě neumí žít v míru. Když je dlouho klid, začnou se rojit hloupé nápady. Nějaký bláznivý mág, se dostal k informaci, že mám v sobě Alduinovu duši a obnovil Dračí řád. Myslím, že přesně vím, kdo mu to řekl, měla jsem toho ledového parchanta zabít, jak říkal Paarthurnax. Protože se ke mně nedostanou, aby mě zabili a tím Alduinovu duši osvobodili, začali to zkoušet přes mou rodinu. Už dvakrát jsem dokázala zabránit tomu, aby ublížili některé z vás. Ale když jsem říkala Farkasovi, že se chystají na něj, nechtěl abych mu pomohla.
Hrdej, paličatej Nord!! Prý bude raději čelit smrti s mečem v ruce a pár jich vezme s sebou, než aby čekal, že ho někdo podřízne ve spaní.
Když mi umíral v náručí slíbila jsem si, že už nikdo další kvůli mně neumře.
Chtějí Alduina? Tak já jim ho dám!
Svůj život bych svěřila pár bytostem, ale svou smrt jen jediné.
Jestli tohle čtete, tak už je po všem. Smrti se nebojím. Jediné, čeho se bojím je, jestli Talos splní svůj slib a vezme mě za Farkasem.

Poprosím vás o poslední službičku. Najděte prosím moje tělo a uložte ho k Farkasovi.
Myslím, že Tosca bude vědět kde mě hledat a Targa bude nejspíš jediná z vás, kdo tam bude moci pro mě jít.
Miluju vás a vždycky budu.
Říkají, že jsem zachránila Nirn, ale spíš jste ho zachránily vy, protože jste zachránily mě.
Vaše máma.


*********************************************************************************************************************************************** ***********************************************************************************************************************************************



Sylwana dočetla stránku a zaklapla knihu. Pro slzy už ani na poslední slova pořádně neviděla:" Víš kde ji máš hledat?"
Tosca seděla vedle ní na matčině lůžku, držela ji za ramena a z druhé strany jí objímala Targa.
"Ano, nejspíš vím. Jestli je Targa se svojí náklonností k upírům jediná, kdo tam může jít, tak nejspíš vím."
"Takže bude v Mohyle." odtušila Targa.
"Jo. Na posledním místě, kde se dá otevřít brána do Zapomnění. A je tam Durnevhiir. Kdo by byl lepší pomocník než on, při manipulaci s duší?"
"Dobrá, vyrazíme hned?"
"Ano. Ty Sylwi dojdi pak k Balgruufovi a zařiď… ty víš co," Tosca pohodila hlavou, aby zahnaly slzy.

"A my tetičko, až to vyřídíme v Mohyle, tak si dojdeme proto toho Zoor Struna. Jestli měl pocit, že je máma zlá, tak neviděl mě!"











MOHYLA DUŠÍ

Alduin se slastně protáhl a zamával křídly. Zvedl hlavu a vydal vítězný řev.
"Konečně jsem svobodný!!"
"No bejt tebou tak se tak neraduju."
Alduin se otočil za hlasem a zařval znovu, tentokrát vzteky.
"Cos to provedla?"
Nevěřícně zíral do pomalu se zavírajícího oka portálu. Viděl za ním velkého fialově pableskujícího draka, pod jehož nohama byly dvě Khajiitky. Jedna z nich byla dozrzava, druhá, krvácející z rány na prsou byla už z poloviny šedá.
"Co si zač??"
Ta nazrzlá pomaličku pokládala tu druhou pod dračí nohy. Pak se otočila čelem k drakovi.
"To… to není možné. Tohle nemůžeš být ty."
"Ale jo sem," ušklíbla se.
"A kdo je tedy tam ta?" podíval se na tu šedou.
"No, kdo by to asi mohl být co myslíš?" ozvala se šedá.
Alduin lítal pohledem z jedné na druhou.
"Nemůžeš tu být dvakrát!! To nedává smysl!!"
"Jediné, co nedává smysl, je tvoje existence. A už to nezdržujte, chci v klidu umřít," zavrčela ta šedivá Moira.
"Jak umřít?" Alduin nechápal.
"No ona umře a tenhle portál se uzavře jednou pro vždy, protože jen ona ví, jak ho otevřela."
"Cože? Ty jsi ona, tak to víš taky ne?"
"No na mě nekoukej to vymyslela ona," ukázala na tu starší.
"Kecáš, vymyslela si to ty. A ona to nemůže vědět, protože jsem starší, takže to, k čemu jsem dospěla já, ona teprve zjistí," zakašlala a z koutku jí ukápla krvavá slina.
Alduin se rozhlédl kolem sebe v prostoru kam ho poslaly. Proti portálu, kde viděl je, byl druhý, kde jako by zamrzlí v čase byli Felldir, Gromlaith a Hakon, na vrcholku Jícnu světa.
"Posíláš mě zpět na začátek?"
"Tak něco. Lidi potřebují nejspíš mít s kým bojovat, aby se nenudili. Sice jsem to původně plánovala jinak, ale rozmyslela jsem si to, nechci abys ohrožoval ty, na kterých mi záleží"
"Takže se opět setkáme?"
"Třeba ano, třeba ne. Možná tam na tebe čeká jiný Drakorozený," znovu se rozkašlala a portál se zachvěl.
"No to je jedno nebudou mít svitek, aby mě poslali jinam."
"Ale budou."
"Jak to? Ztratila si ho!"
"Ne tak úplně. V ten okamžik se ztratit musel, protože ještě vlastně neexistoval. Je to složité. Víš, jak pořád všichni koumají nad tím, kde se ten svitek vzal…" uchechtla se pobaveně.
"Né to si nemohla, to si neudělala ty!! Ale nakonec, to nevadí, jsem silnější, tentokrát je stihnu zabít."
"Ehm, tím bych si nebyla tak jistá," řekla ta mladší.
"Pomoz mi sednout. Cos provedla?" ozvala se ta starší.
"Noo, když seš tady dýl, tak se začneš nudit."
"Tak dozvím se, co jsi provedla?" už to znělo opravdu netrpělivě.
"Éé, trochu jsem jim vylepšila výslovnost."
"Cože si udělala??" zařval Alduin přes skoro zavřený portál.
"Noo jsem se tu nudila, tak jsem tam zaskočila a vylepšila jim výslovnost, některý slabiky měli špatně."
Ta starší si zakryla obličej rukou.
"To jsem opravdu byla tenkrát taková?"
"Jáák taková? Co se ti na mě, sobě nelíbí?"
"Ale nic, buď jaká jsi budeš to potřebovat." Pomalu si zas lehla a sevřela v dlani jílec dýky, co jí trčel z hrudi, "už jsem opravdu unavená, chci odejít."
"Dobře. Víš, že není snadný tě zabít? Taky ses nemusela tak bránit."
"Tak si měla poslat svitek, že jsi na cestě, že seš to ty," ucedila starší.
"No to by právě nefungovalo, věděla bys o mě, a to nešlo. Takhle si mě nikdy ve svých vizích neviděla a o to šlo."
"Tak už nemudruj a vypadni!"
"Budu šťastná?"
"To se dozvíš a už sakra vypadni. Jestli tu zůstaneš až umřu, už se odtud nikdy nedostaneš."
"No jo už du, porát. Jen ještě…" sklonila se ke svému staršímu, umírajícímu já a políbila ho na čelo: "Věřím, že Talos splní svůj slib, a že pošle Felldira."

Luplo to a byla pryč.
"Tak to dokončíme Durnevhiire. Děkuji, že jsi tu byl se mnou."
"Bylo mi ctí ti pomáhat, Drakorozená. Ty jsi mi také pomohla."

Moira sevřela jílec pevněji a vyškubla dýku ven z rány. Portál se řvoucím Alduinem se uzavřel.


Kousek od ní se zatetelilo světlo:" Tak jdeme ty jedna Kočko bláznivá. Už na tebe všichni čekáme."






EPILOG

Na počátku všeho byl ČAS.
Z něj se oddělily dva aspekty... ŘÁD a CHAOS.

Spojením Řádu a Chaosu vznikly bytosti.
Ty, v nichž měl převahu Řád se později nazvaly Bohy.
Ty, v nichž převládl Chaos se staly Démony.

Bohové byli stálí a neměnní.
Proto si zvolili jedinou formu a jeden tvar.
Dostali dar "tvořit".
Démoni byli nestálí a proměnliví.
Proto stále měnili svou formu i tvar.
Jejich darem bylo "změnit".

Bohové si pro sebe stvořili místo k žití nazývajíce ho Aetherium.
Démoni sebrali Bohům část jejich díla a přeměnili jej na svět pro sebe, nazývajíc ho Oblivion.

Bohové pak stvořili Svět, jenž nazvali Nirn a rozdělili ho na části, aby každý mohl vládnou po svém.
Aby měli komu vládnout, stvořili lidi, bytosti sobě podobné, jen smrtelné.
Démoni nemající schopnost tvořit, brali jejich výtvory a měnili je podle nálady. Buď na sobě podobné, jimiž pak osídlili Oblivion. Nebo na tvory lidských tvarů se zvířecími sklony.

Žijíce na Nirnu a tvoříce ze své materie, zjistili náhle bohové, že se stávají smrtelnými.
V hrůze ze smrti tedy opustili Nirn a vrátili se do Aetheria.
Démonům tím byla dána možnost ovládnout Nirn.
Bohové však dali svým lidem sílu démony přemoci, zahnat je a uzavřít v Oblivionu.

Ani bohové ani démoni se nechtěli vlády nad Nirnem vzdát. Začali proto bojovat mezi sebou prostřednictvím lidí.


ŘÁD a CHAOS s lítostí sledovali, jak jejich děti mezi sebou zápasí, ničíce tím postupně celý Nirn.
A tak se rozhodli zbavit Nirn jejich vlivu.
ŘÁD vzal na sebe podobu zvířete tak velkého a opředeného bájemi, že nikomu nebylo divné, jak dlouho žije.
CHAOS se vmísil mezi lidi a umíral a rodil se stokrát za tu dobu co čekali až se Nirn probudí.
Jen čas od času zasáhli, aby posunuli osud Nirnu správným směrem.

V den kdy se duše Nirnu probudila, vstoupil CHAOS do právě narozeného chlapce jménem Alcedus Valerius a vedl jeho život tak, že mladík brzy dosáhl významného postavení v cyrodiilské společnosti. Což mu umožňovalo ovlivňovat dění v Tamrielu.

A když se měl znovu začít měnit svět, dalším objevením Alduina, zrodila se Drakorozená Moira.

Všechno a nic... propast i most... smělost i strach...
Brána i klíč... poslední host... jazýček na miskách vah...

… prostě ČAS

---

Díky moc za tenhle příběh ;)

P.S. Stejně je mi líto, že to skončilo :(

---

Děkuji, ono sice skončilo, ale přitom vlastně neskončilo :D , možná se to nezdá, ale psát v Ich formě je velmi únavné, člověk musí hlídat spoustu drobností, aby to k něčemu vypadalo... a musí jistou, někdy i trochu násilnou formou, dávat do děje, věci, které čtenář potřebuje znát, ale hlavní postava je neví. V Er formě se píše snadněji :). Král je mrtev, ať žije král.

---

Tak o tom, že je za tím spousta práce, jsem ani na okamžik nepochyboval, už jen kvůli spoustě detailů a drobností, které do sebe zapadaly a dotvářely atmosféru. Rozhodně je příběh promyšlený, propracovaný a ještě poutavě napsaný. ;)