The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal Adrian_S dne 20.05.2015 20:17

Část 10. - … až za hranice nemožného

Zdálo se to jako věčnost, v okolí se rozprostírala temnota, i když se oči snažily probudit. Bolesti dávno ustaly, avšak myšlenky létaly různě po černém světě a nedaly se zastavit. Kdesi v dáli byl slyšet velice tlumený a hluboký zvuk, jako by byly uši ponořené ve vodě. Dech se zrychloval a napětí stoupalo, o co horší byl však pocit bezmocnosti a nevědomosti. Náhle zaslechl podivné a nedokončené věty…

„… nedělej ze mě pitomce, Stíne! Víme toho o tobě dost!“
„Vážně? A jak to chceš ze mě vymámit?!“
…
„… co s ním, vůdce? Mám se na něm podepsat?“
„To záleží jen na tobě…“
…
„… šmejde! Ne… prosím… to…“ ozvalo se šplouchnutí vody.

Po několika vteřinách se rozezněl děsivý křik, plný bolesti a utrpení, oči se snažily otevřít, ale stále nemohly. Náhle vše ustalo, již žádný křik, žádné nářky a prosby slitování se životem… zrak se tentokrát lehce zahleděl do okolí. Moc toho sice nebylo vidět, v rozmazaném obraze pozorovatel odhadl správně, že ležel na zemi a před ním postávaly dvě mohutné postavy v tmavém oblečení. Byť jim viděl špatně do tváře, nemohl je rozpoznat.

„… a pak, že má technika nefunguje, miláčku.“
„Moc nám toho neřekl, hlavně o tom druhém.“ ozval se lehčí hlas, ten pak ukázal na ležícího „Budem to muset nějak zjistit.“
„Bez obav. Řeknem Jedovatce, aby mu dala něco na uklidnění. Já to pak z něj dostanu…“
Sledující lehce vydal ze sebe povzdechnutí, „Hele! Probouzí se!“ pronesl lehký hlas, druhá osoba, jež stála k němu zády, se otočila a bez milosti kopla do očí…

Uplynula opět dlouhá temná doba, z hlubin černoty bylo odkudsi slyšet kromě padajícího a vystupujícího železa, jakýsi podivný zvuk, připomínající požírání a hltání masa. Těžko si mohl divák představit, co se to v okolí děje či co se s ním stane. Utopen v nevědomosti a strachu začínal počítat s nejhorším…

Povoz s císařskými vojáky přejel mohutnou bránu v horách, někteří muži se zahleděli do přírody a pronesli „Sbohem, Skyrime!“, Erutan jen smutně hleděl do země a vyčítal si, že tenhle krok nebyl tím nejlepším řešením. Sice věděl, že utekl od svých trýznitelů v jednotce, ale odešel od jistého zázemí, které měl ve Falkreathu. A obava dál rostla, když si uvědomoval, že na novém místě nebude nikdo, kdo by mu pomohl či ho chránil tak jako Hadvar.

Šestice mužů se náhle rozmluvila během jízdy, někteří se nemohli dočkat, až konečně dorazí do Chorrolu, který byl od hranic velice daleko, přesto mezi nimi panovala dobrá nálada. Protože si muži nevšímali bosmera, zaslechl z jejich rozhovorů, proč vlastně vyrazili pryč. Někteří se chtěli vrátit na chvíli domů, další naopak poznat něco nového. Jejich povídání Erutana překvapilo, nečekal to do nich.

„Pánové, víte vůbec, k jaké jednotce jedeme?“ zeptal se muž na konci vozu.
„Tche, to bych taky rád věděl…“ ozval se další.
„Já zaslechl, že budeme sloužit v mobilní jednotce, pod legátem Constantinem Leronnem. Ale…“
„Pod ním?!“ ozval se další muž, „Páni! Tak na to se těším! Otec mi kdysi o něm vyprávěl, než odešel z armády, že je to dobrej velitel… Heh, prej, „Kdyby měli v jednotce veškerou medovinu ze Skyrimu, s ním by to rád vypil!““ muži se nahlas zasmáli a Erutanovi vzrostl úsměv, pomyšlení na klidného velitele ho potěšila.

Myšlenky se opět probudily, černota zůstala černotou a ticho v okolí se jen rozléhalo. I když osoba stále nic neviděla, teď už mohla cosi podniknout. Uvědomovala si, že se může zlehka pohybovat, však ruce a nohy byly pevně svázané. Tělo si žádalo stále většího odpočinku, snažilo se rozkymácet do strany, leč se nedařilo. Občas zaslechl vedle sebe nějaké šramotání a rychlé výdechy plné strachu. Však se stalo něco, co nečekal… neznámá síla ho popadla a narovnala ho na kolena. Nechápal, co se to děje, chvíli čekal v tichosti, myslel si, že je kdesi sám, ale v okolí ucítil něčí přítomnost. Už se chtěl ozvat, avšak ho překvapilo světlo, které proniklo do očí po sundání udýchaného pytle z hlavy.

„Tak už jsme se vyspali, krasavče?“ ozvalo se hned poté, co si sledující zaostřil zrak a mohl se podívat po okolí. Lekl se, když viděl před sebou neznámou postavu v rudých šatech, ale s kápí na hlavě, v níž byly vidět jen temně světélkující oči.

Klečící se malátně porozhlédl po okolí a uvědomil si, kde se nachází. Kolem něj ho obehnávaly chladné stěny, před ním postával malý stolek se židlí a sud, na kterém seděla neznámá osoba. Před ním ze země trčely hroty, uzavírající tuto malou místnost.

„Ještě jsi mi neodpověděl na otázku, slizoune…“ ozvala se zahalená osoba velmi temným a jemným hlasem, „To tě doma neučili mluvit, elfe?“
„Co… kde… to…?“ zmateně se ozýval Erutan, který nechápal, co se to děje, avšak pochopil, že je opět ve vězení.
„Není důležité, kde jseš nebo proč tu jseš…“ osoba si z opasku vytáhla dýku, špičku zbraně si opřela o ukazováček a lehce si s ní točila, „Důležité je, že znáš mnoho informací, které by se nám hodily.“
„Já… co…?“
„Hmm… Dělat ze sebe hlupáka není dobrá strategie, elfe. Nejseš jediný, kdo tohle na nás zkoušel. A taky na to pak doplatil!“
„V-v-v-odu!“ tiše požádal Erutan, jeho hrdlo bylo zcela vysušené.
„Cože? Áh, vodu…“ seskočila osoba ze sudu a zpoza rohu vytáhla vědro s vodou, kterou mu však nedala až k ústům, „Napiješ se, ale až mi řekneš, co chci vědět!“
„Kdo…? Proč já?“
„Proč ty? PROČ TY? Otázkou je spíš, proč tě ten elf doprovázel? Proč doprovázel někoho, kdo spolupracuje s nepřítelem?“ vyslýchajícímu rapidně vzrostl hlas, „Takže znova, elfe! JAK SES VYSPAL?“

Erutan lehce vydechoval s únavou v těle a žízní v ústech, letmo se podíval na sebe. Na sobě neměl kromě otrhaných hadrů vůbec nic, ani brašnu s deníkem.

„Mizerně!“
„No vidíš, že to jde!“ naklonila mu k ústům vědro a elf se mohl konečně napít, „Vy jste tak sladcí, když jste bezbranní…“
Poté, co se vězeň napil, dostal konečně do hlavy lepší myšlenky, „Jdi se bodnout!“
Zahalená osoba se velice zasmála, „Agrese a myšlenky na násilí jsou jasným znamením, že už jseš schopný spolupracovat!“ osoba opět zandala vědro za roh, „Nebudu chodit kolem horké krve, zeptám se tě JEN jednou, a když mi odpovíš tak, jak bych potřeboval, ušetřím tě trápení… Bereš?“
„Jestli mě chceš mučit… dělej, co musíš… Já ti nic neřeknu!“
„Ne, mučit ne. Od toho tu jsou jiní.“ za maskou byl cítit veselý úšklebek, „Já tě rovnou zabiju! Bez milosti, beze svědků, bez jakéhokoli trápení.“
„Stejně nemám pro co žít!“ odtrhl Erutan od ní oči, hned na to dostal pořádnou ránu do tváře, kterou nečekal, tělo spadlo do boku ke zdi.
Hned, co ho zahalená narovnala, spustila, „To byl jen začátek. Takže, moje otázka zní: Pro koho děláš?“
„Polib si…“ rázem dostal opět Erutan ránu do tváře.
„Budeš to mít horší, jestli mi to neřekneš!“ varovala ho osoba, ale Erutan se nedal, neodpověděl jí, to však zahalená čekala a dýku, kterou měla v ruce, pustila do jeho levé nohy, elf se z plného hrdla velice rozkřikl bolestí, „Už budem konečně spolupracovat?!“ dýku vyjela z masa.
„BĚŽ-UŽ-DO…“ snažil se nabrat dech, „NEŘEKNU TI NIC, TY ZASRANEJ THALMORÁKU!“
Zahalená ho chtěla udeřit, ale zastavil se překvapením, „Thalmoráku? Hehe, já a Thalmor?“ dýku schovala do pouzdra, maska se rázem přiblížila k Erutanově tváři, která bolestně a vyděšeně řvala, „Kdybych byl s Thalmorem, už bys tu nebyl.“ Erutan z posledních sil a velkou dávkou zuřivosti se zmohl na plivnutí do masky, které jí taktéž překvapilo. Věznitel vstal od jeho tváře a narovnal se, „Tohle bude jistě zajímat našeho vůdce, slaďoučký elfe…“ zespod masky se ozvalo arogantní pofrknutí, „Máš víc odvahy, než tvůj přítel, který, no… Podívej se sám.“ ukázal mu na místo po levici, vězeň se ohlédl na onu stranu.
„CO TO? U BOHŮ!!“ vedle něj se nacházely jen pozůstatky neznámého člověka, hromada kostí, kusy lidského masa, dokonce i srdce plné krve, to vše přikryto několika kusy rudých hadrů.
Zahalená mu rychle přehodila pytel přes hlavu a elf opět nic, mimo temnoty, neviděl, „Být tebou, začnu spolupracovat, nebo dopadneš jako on!“ mocná rána do hlavy ho znovu uspala na dlouhou dobu.

Slunce už pomalu zapadalo za obzor, povoz s císařskými vojáky už dávno projel okolo nejsevernějšího města v Cyrodiilu, a čím dál více se blížil svému cíli. Muži byli ve veselé náladě a nemohli se dočkat, až dojedou na místo. Stačilo překonat několik kopců, zatáček v lese a už se na ně usmívaly střechy a hradby Weynonského převorství, které stále žilo i po několika staletí od vpádu Zapomnění.

„Pánové, vítejte v Chorrolu!!“ ozval se vozka, s lehkým otočením k nim, vojáci se zaradovali.

Erutan byl překvapený z krásy lesa, kolem kterého projeli, tolik barevného kvítí a zářivých střípků, jež se leskly během zapadajícího Slunce, nikdy neviděl, ani ve Skyrimu. V převorství kromě několika mnichů, okopávající záhonky za kamennou zdí, pochodovali i vojáci, mířící do tábora. Všichni na voze si mysleli, že budou sloužit ve městě a hned po příjezdu a hlášení se ocitnou v hospodě, však vozka nezamířil k bráně města, ale kamsi dál do lesa.

„Hej, vozko! Kam to jedeš? Snad jedem do Chorrolu, ne?“ ozval se jeden z mužů.
„Váš tábor leží půl míle od města, kousek od Colovianských kopců. Nedivte se, spolubojovníci.“
„To je ale blbej fór!“ ozval se nordský rekrut, „Já už chtěl polévat hrdlo tím vaším patokem a místo toho jedu zas jen do přírody. Huh…“

Po celou jízdu si všímali mnoha menších skupinek a oddílů, které procházely okolím a vracely se zpět do tábora. Už z dálky byly vidět na jednom z kopců mohutné stany a prapory Císařství, vévodící v rudých barvách, tak jako jejich zbroje. Za pár minut je uvítala stráž tábora, která je pustila bez potíží dovnitř. Na první pohled to vypadalo jako klidný a vcelku mírumilovný tábor, mnoho vojáků, ale i vojaček tu cvičilo, bavilo se s korbelem v ruce či jen tak polehávali u ohně a vyprávěli si své bojové historky. Letmo se na ně někdo otočil, avšak nedal nic najevo. O chvíli později se vůz zastavil uprostřed tábora, všichni muži vyskočili, do chvilky přišel s menším doprovodem postarší muž s právě oholenou bradkou a krátkým vlasem, mocná ocelová zbroj se znakem Císařství mu zdobila hruď.

„Vy musíte být ty posily ze Skyrimu, že?“
„Legáte Leronne,“ ozval se vozka, který k němu přistoupil se psaním v ruce, „na rozkaz tribuna Marvelina Aurelia přivážím tyto muže k podpoření vaší jednotky!“ předal mu psaní do rukou, legát otevřel dopis a začetl se.
„Takže… Jsou tu muži, kteří se umí nejen rvát, ale i zkoumat…“ mluvil tiše, dopis zavřel a zahleděl se na muže, jejž se postavili do pozoru, vozce poděkoval a propustil ho ze služeb, „Vítejte ve třetí Cyrodiilské jednotce! Jsem legát Constantin Leronn, vedu tuhle jednotku už dvacet let a vždycky konala ty nejlepší výsledky, než kterákoli jiná jednotka!“ během představování kráčel od konce řady k druhému, „Nemám tušení, jestli jste jen darebáci, co se snaží vyhnout povinnostem, či poslušní mazánci ve jménu císaře… V mé jednotce platí tři pravidla, když se jimi budete řídit, nenaserete mě a přežijete!“ muži bedlivě naslouchali, „Za prvé, netoleruji šikanu! Za druhé, nesnažte si hrát na hrdinu! A za třetí, plňte mé rozkazy! Pokud toto budete dodržovat, přežijete.“
Náhle vztyčil jeden z císařských vojáků ruku, legát žádal, co má na srdci, „Legáte, rekrut Daniel Travius, mám dotaz. Tribun Aurelius nám neřekl, na co tu budem zaměření. Můžete nám to…“
„To jsem čekal, že budete bez informací.“ kývl hlavou legát, „Měli jste být legionáři, že? Avšak z neznámých, nebo možná známých důvodů jste byli sem převeleni, protože nemáte na to se jimi stát.“ někteří muži zesmutněli, „Blíží se noc, nebudu vás teď zatěžovat touto otázkou… Až vydám rozchod, najděte si nějaké volné stany a prospěte se. Brzy ráno po rozcvičce zamíříte do kopců, támhle na místo, kde se zjistí, co je ve vás.“ jeho silná paže ukázala kamsi do strmého svahu, kde začínal vysokohorský les, „Dotazy?“ nikdo se neozval, „Výborně. Ještě jednou, vítejte tu a hlavně dodržujte MÁ pravidla. ROZCHOD!“

V okolí byl slyšet nějaký šum, mříže zajížděly do země a do místnosti kdosi kráčel. Erutan v bolestech cítil něčí přítomnost, ale nedokázal poznat, kdo to je. Hrdě se ozval, že jestli je to opět ona zahalená postava, tak ji žádal, aby ho buď propustila, nebo zabila. Nic jí nechtěl prozradit.

„To není dobrý nápad, takhle se nabízet…“ ozval se tlumený hlas odkudsi, Erutan pochopil, že se před ním ocitá někdo jiný, „Nabízet svůj život jen tak, pro nic za nic a ani nevědět, s kým hovořit.“ před Erutanem postávala podivně oblečená postava s maskou, do které nebylo vůbec vidět. Za pár chvil, kdy se ticho dalo krájet, sundala vězni pytel z hlavy.
„Kdo jsi? Co po mně chcete?!“
„To samé, co po tvém společníku, který byl, no… neochotný.“ narovnala se osoba s maskou, její černé šaty ho děsily, „My moc dobře víme, že to byl jeden z těch „Zelených stínů“. Dlouho chodil kolem vlastní pasti, až se najednou zcela chytil.“ své ruce si dala do obranného postavení, „Otázkou však zůstává, kdopak jsi ty? Pročpak tě doprovázel do Větrného Žlebu?“
Erutan v srdci ucítil jakousi bázeň, že této osobě může věřit. I když se zdráhal, snažil se klidně promluvit, „Já toho člověka neznal… A mé jméno není důležité!“
„Mýlíš se, bosmerku…“ přiklonila se blíže, „I tvoje jméno je v tomto boji důležité, protože i jméno dokáže prozradit, na které straně stojíš a co pro koho znamenáš!“, však elf nic neřekl, místo toho schytal několik ran, až se jeho hlas nesl celou hláskou.
„Když nechceš říct své jméno, tak tedy… Pro koho děláš?!“
„Už jsem řekl i tomu druhému, že nic neřeknu!!“ se slzami se ohlédl na ní, „Mučte si mě, jak chcete! Nejste o nic lepší, než Thalmor nebo ti Stíni! Nedokážete nic jinačího, než jen zasazovat rány a ničit duše!“
„Tak rozhodný… tak naštvaný a tak… neuvážený! Opravdu chceš skončit jako tvůj společník? Vždyť z něj zbyly jen… kosti.“ velice klidně mluvila maska, „Nevypadáš jako někdo, kdo by byl nějak důležitý… Spíš rváč. Ty tvé válečné znaky na tváři… Kdepak jsi byl? U legie? Bouřné hávy? Zloději? MLUV!“ Erutan byl však zticha, hlavu otočil na stranu, osobě v masce došla trpělivost, dostal ještě jednu ránu do zraněné končetiny, až se svíjel na zemi v bolestech.

Během pobytu na podlaze odešla zamaskovaná na pár vteřin pryč z cely, než se Erutan stačil dostat na kolena, byla už zpátky. Na stolek si položila psací potřeby a podivnou tlustou knihu, v níž listovala, až našla prázdnou stránku, do které udělala jisté poznámky. Poté přistoupila k odhodlané tváři, rychlým pevným chmatem mu otevřela ústa a cosi do něj nalila. I když se bosmer snažil vyplivnout tekutinu, maska měla výhodu… bouchla ho do zraněné končetiny a zaklapla mu zuby. Dávil se ve vlastních slinách, očima se snažil přivolat něčí pomoc, ale dotyčná místo toho odešla ke stolku a počkala si, až podivná voda začne působit.

„Moc toho nechceš říct, ale neboj, teď už budeš mluvit…“ Erutanovi se rázem rozmazal zrak, jeho myšlenky lítaly kolem světa a vše se mu zdálo mnohem lehčí. Jeho jazyk plný nechápavostí byl rázem odemčen.
„Takže… Proč jsi šel do Větrného Žlebu?“
„Já… huh…“ vydechoval nahlas a unaveně, „Nikdy jsem tam nebyl… Chtěl jsem se jen podívat do města.“ vyšetřovatel si dělal poznámky do knihy.
„Tomu se říká spolupráce! Pokračujeme… Pro koho děláš?“
„Já… pro nějakou skupinku Nordů…“ hlava ho rozbolela, „Áh, nemohu si vzpomenout!“
„Zelené stíny, hmm.“ odfrkla si, „Ten elf… Proč tě doprovázel?“
„Protože… chtěl mě seznámit s Tharinou… Varou. Vyhýbali jsme se Thalmoru.“
„Thalmor je všude, to nevíš? Proč se jich bát, když jim nic neděláš? Nebo jsi snad taky nějaký vzbouřenec? Rebel? Odkud máš ty znaky na tváři?“
„Já… já…“ náhle si Erutan uvědomoval, co se po něm chce a mysl se začala bránit, „Ne! Už… nic… neřeknu!“, žíly na rukách mu pumpovaly adrenalin a oči se rozšiřovaly, „NÉ!“ vykřikl a odplivl si.

To už maska nevydržela, odložila brk a nahlas chladným hlasem pronášela, „Myslím, že už z tebe nic nedostaneme. Je to škoda, už jsi začínával být užitečným. Ale tohle nemá zkrátka smysl. Mohli jsme ušetřit dalšího chyceného…“ opět vzala brk do rukou.
„U Kynarethiny prdele, táhni do Zapomnění!!“ křikl ze všech sil Erutan.
„Vida! Takže už víme, že uctíváš Kynareth! Zvláštní, v dnešní době se už najde jen pár jedinců, kteří ji vyznávají.“ maska si namočila brk do kalamáře, „Promiň, elfe, ale tady tvůj výslech končí. Tvou smrt si ještě zaznamenám, abychom měli na co vzpomínat…“ do cely bylo možné zaslechnout, jak se brk vrývá do knihy, z masky vycházel tichý hlas, který si říkal různé údaje o vězni, „“… a nespolupracující…“ Dobrá… Řekni mi své jméno, elfe. Neprotahuj to!“
„Heh, to by se ti líbilo, co?“ vysmál se masce a otočil opět hlavu pryč.
„Podívej, žádný vězeň nechtěl sdělit své jméno a nakonec to udělal. I tvůj společník…“ nalistovala pár stránek zpět, „Mikradan! Ten se taky bránil, ale nakonec se prozradil…“ elf kýval nesouhlasně hlavou, byl si plně vědom, co dělá, „Jak si přeješ být zabit? Rozčtvrcen? Spálen?“ Erutan se jen vysmíval, „UTOPEN?“ náhle ztichnul a tvář znejistěla, „Á, tady se nám někdo bojí vody… To bude jistě nehezká smrt poté, co sis prožil, viď? Hodiny ve vězení, plné mučení a nakonec utopen v zapomenutí.“ nastaly chvíle ticha, maska se přiblížila velice blízko ke tváři, „Když mi řekneš jméno, změním tvou smrt…“

Erutanovy myšlenky sice létaly jak motýli na pláních, ale i přes nesrovnalost v hlavě si uvědomil, že by tohle byl jediný konec, který nechtěl nikdy zažít. Už od dětství se bál vody, na Samotě se málem utopil a i teď mu bylo takto vyhrožováno. Tichá neprostupná bariéra odhodlání nakonec povolila, kýval souhlasně hlavou, maska se připravila ke psaní.

„Jsem Erutan…“ stále bylo slyšet, jak brk zapisuje písmena, „Huh, Erutan Vlaarin.“

Ticho zůstalo v místnosti, bosmer očekával ortel smrti, avšak když se po několika vteřinách nic neozvalo, ohlédl se na masku… která na něj přímo hleděla.

„Asi jsme se špatně slyšeli… JEŠTĚ JEDNOU… A NAHLAS!“
„JSEM ERUTAN VLAARIN!“ osoba u stolku bezcitně pustila brk do knihy a rázem se postavila ze židle, bylo z ní cítit překvapení.
„To… to není…“ nestačila domluvit, rozeběhla se kamsi pryč, než se stačil Erutan dostat pryč z cely, mříže vyjely nahoru a zavřely ho.
„HEEEJ! CO TO MÁ ZATRACENĚ ZNAMENAT?!“ vykřikl, avšak nikdo nepřicházel.

Do Chorrolského lesa se vloudila ranní mlha, čerstvá šestice mužů vyrazila na ono místo, o kterém jim pověděl legát Leronn. Ve své rekrutské zbroji přišli do vyšších kopců, jež byly velmi strmé a mokré. Právě na tomto místě, která byla částečně rovná, se ocital plácek, vhodný pro výcvik. Vychozený kruh, v okolí několik lukostřeleckých terčů a začátek Colovianského lesa, plných jehličnanů. Jen, co dorazili, se za jejich zády objevil i legát, který nahlas vydechoval, vzhledem ke stáří muže to nebylo nic neobvyklého.

Jakmile dorazil na místo, tleskl dlaněmi, „Dobré ráno, muži!“
„Dobré ráno, legáte!“ pozdravili ho nováčci.
„Jsem rád, že jste se všichni dostavili sem, protože právě tady zkouším nově příchozí, co je v nich a určuji jejich budoucnost v armádě. Abyste chápali, armáda potřebuje nejen vojáky, ale i ostatní povolání. Některá jsou dobrá a prosperující a některá zase spíše za trest, ale berte to tak, že se na to nejvíce hodíte. Až vás rozdělím, dám vám další instrukce, ke komu se zařadíte a kde budete sloužit. Ti z vás, kteří si už teď myslí, že na to nemají, nechť odejdou hned do tábora!“ nikdo však neodešel, „Zvědavost se strachem nebo opravdové odhodlání? To se podíváme…“ poodešel kousek od nich, směrem k terčům, kde se nacházela truhlice, z ní vytáhnul meč, luk s pěti šípy, dvě dýky a dva pytle, čímsi naplněné, „Nejdříve si vás vyzkouším v kontaktním boji, pak se zbraněmi, mečem nebo dýkami, několikrát mi vystřelíte do terče a pak se proběhnete s nákladem. Až tohle všechno uděláme, rozdělím vás…“ zahleděl se do očí nováčků, „Kdo chce začít jako první?“

Protože se nikomu nechtělo dobrovolně, legát začal s jedním nordským rekrutem, který mu ukázal, jak se bojuje ve Skyrimu. Veškeré pěstní souboje a útok se zbraněmi se mu dařil, až na střelectví a běh po lese s pytli na zádech, jako by v nich bylo kamení. Postupně legát vyzkoušel všechny muže, až přišla řada na elfa, který sice v boji z blízka obstál, díky cvičení s Hadvarem, ale za to se zbraněmi o něco pokulhával. S mečem si nevedl dobře, za to s dýkami, které neochotně třímal, v rukách předváděl skvělou obranu, než útok. Jeho samotného to překvapilo. Protože na něj legát pokřikoval, aby ukázal v sobě rychlost a nezdržoval se, ponechal si zbraně u sebe a přistoupil k střelectví, kde se moc neosvědčil. Sic se tvrdilo, že se bosmeři rodí s lukem v ruce, on byl nejspíše výjimkou. Několikrát se strefil, ale měl snad ze všech nejhorší výsledek. Nakonec při běhu lesem s nákladem daleko zaostával, jeho síla nést břemena byla… katastrofální. Muži se mu lehce při příchodu smáli a někteří se ho snažili podpořit, leč to elfa mrzelo.

„Takže, viděl jsem vaše výkony a musím říct, že na začátečníky to nebylo špatné… I když, někdo tu občas zaostával.“ ukázal na norda a tři muže z Cyrodiilu, „Vy čtyři budete válečníci, umíte se bít a docela toho vydržíte.“ poté ukázal na dalšího norda, „Vy, budete zásobovačem! Moc bojovat neumíte, ale to, jak jste si hravě poradil s těžkým nákladem… Takové lidi armáda potřebuje!“ naposled se otočil na Erutana, „A vás, no… Nejradši bych vás poslal zpátky domů, moc jste se neosvědčil… Možná jestli umíte vařit, tak bych vás poslal do kuchyně…“
Erutanova zlost překypěla, „DO KUCHYNĚ? … Se na to MŮŽU…!!“ vytáhl dýku z opasku a hodil ji po legátovi, který se jen tak-tak vyhnul, všichni muži po něm skočili a snažili se ho zpacifikovat.
Už mu chtěli uštědřit ránu, však je legát zastavil, „Moment, zadržte!“ vojáci postavili elfa nohama na zem, legát se na něj zadíval překvapeně, „Jak jste to zatraceně udělal, bosmere?!“ ukázal prstem na lučištnický terč, ve kterém byla uprostřed zabodnutá dýka.
„Co já vím? Chtěl jsem vás ZABÍT!“
„Náhoda? Na dvacet sáhů?“ divil se legát a požádal ho, aby hodil druhou dýku do terče, Erutan nechápal, ale řekl si, že nemá co ztratit, popadl dýku a znova vrhnul, tentokrát o kousek výše, než byl první hod, „Čoveče, rekrute… Vy skvěle vrháte zbraně!“
„Já… ehm… nikdy jsem nic takového nedělal. Tohle bylo poprvé…“
„Máte talent! Z vás by přeci něco mohlo být. Hmm…“ zamyslel se legát, vojáci ho mezitím pustili, „Vrháte zbraně a rychle běháte… Elfe, nevím, jak a jestli to dokážete, ale z vás by mohl být dobrý zvěd! Ten toho nemusí tolik nosit, spoléhá se na své nohy a dokáže si poradit s lehkými zbraněmi. Tohle by mohlo být pro vás…“
„Takže…“ ozval se po chvíli, „já nebudu v kuchyni?“
„Rozhodně ne! Teda, pokud tam nechcete…“ Erutanovi spadl kámen ze srdce a nemohl uvěřit, že prošel zkouškou.

Mříže se opět rozezněly a sjely do hlubin pevnosti, do cely vstoupila osoba s maskou a hleděla na vězně s opovrhujícím pohledem.

„Tak, a co teď? Kdy už mě konečně zabijete?“ však ze slov masky byl překvapený.
„Jseš Erutan Vlaarin z Falkreathu?“ po slovech se zahleděl s podivem ve tváři.
„A tohle má zase znamenat co? Nestačí vám mé jméno? KDE JE MOJE SMRT?“
„Odpověz! A dostaneš jí!“ křikla osoba s maskou, Erutan jí potvrdil domněnku, ale byl stále překvapen ze slov.
„Tys… odešel do Císařské legie, že ano?“ vězňova tvář se zakabonila, „Šel jsi na výcvik na Samotu a pak jsi odešel do Cyrodiilu… Je to tak, ne?“
„Jak… Jak tohle víte?“ s lehkou zuřivostí a nechápavostí se ptal, „Odkud tohle všechno znáte?“
Maska si sedla na židli a opřela si hlavu o ruku, „To není zkrátka možné!“
„COŽE?! KDO JSTE, U KYNARETH?!“ křikl nahlas, zahalená se na něj otočila a zase chtěla odejít pryč, „HEJ, JÁ JSEM JEŠTĚ NESKONČIL! KAM ZDRHÁŠ, OSOBO?!“
„Býval jsi ženatý, že ano? Měl jsi tu nejkrásnější ženu ve Skyrimu a pak jsi od ní odešel… že ano?“ ozýval se tentokrát smutně.
„Nechápu, kde jste tohle sebrali… Ale už vám nic neřeknu! VŮBEC NIC!!“ vyšetřovatel chtěl opustit vězení, „HEJ! OPOVAŽ SE ODEJÍT Z MÉ CELY!“ křikl velice nahlas Erutan, „Jak to, že o mně všichni víte tolik, ale já o vás ne? Kdo… zatraceně jste, že mě tak dobře znáte?!“ zahalená přemýšlela, co podnikne, „Sejmi tu masku a řekni mi, kdo jsi!“ chvíli stála na místě, „KDO JSI?!!“

Napětí se dalo krájet, netrpělivý elf vyčkával na její reakci, která přišla o chvíli později. Ruka sáhla do tváře a položila na stůl kus dřevěné masky. Pak se otočila na vězně…

„Ty mě nepoznáváš?“ Erutan hleděl do tváře pomalované ženy, byla tak mladá a krásná, stále na ní však koukal nechápavě a otupěle.
„A MĚL BYCH?“

Erutan už očekával, že mu dá jasné vysvětlení, ovšem následující podívaná byla pro něj nejen nepochopena, ale i překvapením… žena začala zpívat.

„Když v dáli se les pohoupával,
a rána budil křik jestřábí,
tam vánek sny rozbourával,
a tváře hladil jak hedvábí…“

Erutanova hlava stále nechápala, co měl tento zpěv znamenat, ale čím více se zamyslel nad slovy písničky, myšlenky se mu dávaly dohromady a začínal si vzpomínat na lehké útržky… Tuhle písničku už jednou slyšel. V očích viděl, jak postává na skále, pod kterou proudila divoká řeka, sluneční paprsky mu svítily do očí a les se opravdu pohupoval ve větru. Vedle něj stála zpívající postava, ale nebylo ji možné poznat.

„Kapky těch tůní sladkých
omývali nás, čistotou…
A ruce, bavlně hebkých,
jest spojena jistotou…“

Čím více přemýšlel nad slovy a rytmem zpěvu, tím rychleji se mu zobrazovala vzpomínka, která byla stále živější. Pomalu mu začínalo docházet, co mělo toto znamenat…

„Rudé srdce na poplach buší,
strach rázem těla opouští…
Dvě duše už léta tu tuší,
jaký verš se tu rozpouští…“

Nad každým slovem byl muž v překvapení a obraz se mu zcela vyjasňoval a oči plné překvapení se rozšířily do stran.

„To bylo tak krásné, moc se mi to líbilo!“ usmál se Erutan na zpívající, kterou již poznal, „Děkuji ti za tak krásná slova. Nikdy na ně nezapomenu…“ přiblížil se ke zpěvačce a pohladil po tváři, „Tímhle sis získala mé srdce… moje nejmilovanější… Leneri!“

„LENERI?!“

Žena v mřížích se k němu rozeběhla, a i když byl muž svázaný, chytla se jeho krku a držela ho pevně, v uších slyšel její silný pláč.

„To není možné! U Kynareth!!“ nahlas volala, „GREGORE! POMOZ MI! RYCHLE!!“ zvolala z cely do chodby, odkud vyběhla zahalená postava, která mučila Erutana před jejím příchodem.
„Co se děje?!“ ozvalo se ze zahalené kápě.
„Rozvaž ho!! Dělej!“ zahalený vytáhl dýku z opasku, stoupnul si za vězně a plynulým řezem mu rozřízl pouta, oba merové se okamžitě objali, „Omlouvám se! OMLOUVÁM SE! PROMIŇ, ERUTANE!“ se slzami se ho držela kolem těla a naříkala, „Nechtěla jsem ti ublížit!!“
„Leneri!“ držel ji pevně a nehodlal pustit, pořád nemohl pochopit a uvěřit, že ho objímá žena, která měla být mrtvá, „Já to… nechápu!“
Oba se po dlouhé době oddělili a hleděli si do očí, Leneri si sundala kápi, která patřila k masce a její havraní kadeř padla na ramena. Bosmer ji chtěl pohladit po pomalované tváři, ale než stačil něco udělat, ozval se Gregor, „Hej, co to má znamenat, Leneri? Kdo je to?!“
Ona se k němu otočila s úsměvem na tváři, „To je Erutan… můj muž!“ ohlédla se zpátky na něj, radostí se usmála a znova objala.
„Jak… jak je tohle možné?“ zeptal se Erutan po chvíli držení, „Vždyť… já… ty…“
„Já jsem stejně překvapená, jako ty. To je… zázrak, že tě tu vidím!“ letmo se podívala na jeho tělo, které bylo v otrhaných hadrech, „Gregore, bude s námi. Už mu nic neuděláme…“
„Jseš si tím jistá, Leneri?“
„Naprosto!“ velice se usmála, „Dojdi mu pro něco… na sebe. Nemůže tu chodit nahý…“
Na zahaleném muži bylo cítit, že se mu její myšlenka protiví, „Jak tedy říkáš.“ a odešel rychle z cely, oba elfové stále na sebe hleděli a hladili se po tváři.
Erutanův krk vyschl, nedokázal najít slova, která by popsala jeho city, zato elfka byla rychlejší, „Mám stejné pocity a otázky, jako ty.“ pohladila ho po vlasech, „Pokusím se ti to vysvětlit později…“

Jen, co dořekla ona slova, dorazil Gregor s chlupatou výstrojí, která byla přesně jeho velikosti. Vězeň se bez ostychu, avšak s potížemi před nimi převlékl a stále nemohl uvěřit, že je v bezpečí… nebo aspoň si to myslel. Leneri ho požádala, aby jí následoval, předpokládala, že je jistě vyčerpaný a má hlad. Během pochodu požádala Gregora, aby přivedl do jídelny Jedovatku s léčivem, svého muže mezitím podepírala pod ramenem a vedla ho k nejbližší židli.

V jídelně usadila Bosmera ke stolu, pod ruce mu dávala veškeré jídlo a všechny přítomné přihlížející poslala pryč. Za pár chvil byla jídelna vylidněna, až na ty dva. Erutan se dal do pojídání upečeného masa a pití sladkého vína, Leneri si sedla k němu naproti a sledovala ho, jako by se dívala na boží zázrak. Po chvíli, když se trochu nasytil, odhodil kus masa na tác a zadíval se na ní… stále se na něj se slzami usmívala.

„Já… Leneri…“ žena ho utěšovala, že je vše v pořádku, „Já jen… nemůžu uvěřit, že tě vidím… že jsi živá!“ na jeho reakci se zaculila.
„To samé jsem si říkala o tobě. Od té doby, co jsi mi… umřel.“ muž se na chvíli zahleděl na maso a opět si kousl, „Nezdá se mi to? Jsi skutečný?“ váhala žena, „To není zkrátka možné!“
Elf se nadechl zhluboka, „Jsem to opravdu já! Nevím, jak bych ti to vysvětlil… Pamatuji si, tenkrát, co jsme se naposled rozloučili, jsem byl v Cyrodiilu a pak… asi ještě někde jinde, neboť…“
„Počkej, jak „asi“? Co… co tím chceš říct?“
„Leneri, vůbec si nepamatuji minulost…“ žena zadržela dech, „Od té doby, co jsem připlul do Skyrimu, nevím o sobě a ani o nás téměř nic.“ přiznal se jí a Leneri překvapením vydechla, „Nebýt některých vzpomínek, třeba na tvou písničku, nebo z mého deníku…“ zamyslel se a plácl si po opasku, pořád měl v hlavě utvrzeno, že má brašnu s deníkem, kterou nenahmatal, „U Devítky! Můj deník!! Kde je?“
„Veškeré věci od vězňů zabavujeme, a pokud to není nic důležitého, pálíme to…“ po řeči beze slov vstala a rozeběhla se do dveří, z chodby zaslechl mocný a rychlý pohyb po schodišti, pot obavy a strachu se mu spustil z čela.

Erutan došel na cvičiště, které mu ukázal legát Leronn, kde zrovna probíhal nástup, takže se nemusel nijak hlásit, jen se postavil k nastoupené skupince o deseti mužích a vyčkával, až dorazí velitel. Než přišel, ohlédl se kolem sebe a zpozoroval, že se vedle něj nacházejí muži různých ras… Postávali tam nordi, orsimer, dunmer a samozřejmě několik Cyrodiilských mužů. Překvapila ho poslední osoba, kterou nikdy neviděl… muž s velmi tmavou pletí, avšak místo helmice měl na hlavě turban. Erutan otočil zrak před sebe, o vteřinku později dorazil velitel.

„Dobré ráno, muži!“
„Dobré ráno, kvestore!“ ozvali se všichni nastoupení.
„Než začneme s výcvikem, rád bych vám představil nový přírůstek do naší skupinky.“ ukázal paží na bosmera, „Tohle je rekrut Vlaarin ze Skyrimu, včera k nám dorazil, aby nás podpořil. Tak se k němu chovejte jako k bratru, rozumíme si?“ muži jen pokynuli hlavou a Erutan se nechápavě usmál, „Dobrá… Když už jsme si tohle vysvětlili, začneme s tím důležitějším. Protože většina z vás je rychlá v pohybu, ale stále ještě nemotorná v boji, budeme se učit styl boje, který výhradně používají zvědi. Co vlastně dělá zvěd v armádě? Víte to někdo?“ zeptal se nastoupených.
„Zvěd má zjišťovat informace od nepřítele a hlídat hranice naší a nepřátelské armády, pane!“ ozval se nordský legionář.
„A kromě toho má zvěd tu nejtěžší práci v armádě. Aby zjistil informace, infiltroval se do nepřátelských řad či spáchal něco tajného, musí být na to sám. Musí se sám o sebe postarat a spoléhat jen na sebe. Obyčejný voják jen jde kupředu a mlátí hlava-nehlava, za to zvěd se musí postarat jak o nepřítele, tak i o prostředí, ve kterém se nachází. Můžete být vysláni do bažin či na moře, a musíte se s tím vypořádat. Kdo to totiž neudělá, jistě zemře.“ nadechl se znova velitel a zadíval se do tváří mužů, „Protože zvěd utíká velice rychle a zbytečná zátěž by ho jen tížila, nosívá pouze lehčí výstroj… Dýky, krátký meč a popřípadě lehkou legionářskou zbroj. Protože s dýkami a mečíkem se málokdo ubrání a o to hůř ještě zaútočí, naučím vás styl boje zvaný „udeř a doraž!“. Naučte se ho a přežijete!“ z truhlice, kterou měl za zády, vytáhl mnoho železných dýk, které jim předal, poté je požádal, aby se rozmístili po cvičišti a začali s tréninkem.

Kvestor jim vysvětloval detailně a rychle, jak učinit který krok a na některém dobrovolníku demonstroval výklad. Většině nastoupeným se to líbilo a s radostí se pustili do cvičení. Celý den trénovali jedny a ty samé pohyby, až se jim to vrylo pomalu do hlavy a lehko si už pamatovali, co tento styl znamená. Na konci dne je kvestor zastavil a nařídil, aby vrátili zbraně zpět a odpočali si.

Než se rozešli, náhle si uvědomil, „Rekrute Vlaarine, protože nemáte vlastní stan… Připojte se ke stanu redguardského bratra!“

Erutan otočil hlavu na muže s tmavou pletí, který v obličeji nevypadal zrovna radostně. Přišel k němu a sdělil, co mu řekl velitel, v duchu očekával na tak naštvanou a nepříčetnou tvář nějakou ostrou reakci, která se však nedostavila.

„Á, tak to vypadá, že už nebudu sám pod plachtou…“ chytl ho za rameno a vedl jej kamsi do tábora, elf byl celý překvapený, „Hádám, nezvyklý vidět redguarda, co? Hmm, nejsi první ani poslední…“
„Já… já jen dělám, co mi nařídil velitel…“
„V klidu, kamaráde. Nemusíš se mě bát, já tě neukousnu… I když… na jedno slupnutí bys byl!“ zasmál se z plných plic, až to elfa trochu vyděsilo, „Ale teď vážně… Nejsem tady, abych ti ničil život. Svůj mám už dost zničenej, hehe…“ během pochodu k němu natáhl ruku, „Mimochodem, zapomněli jsme se představit, že? Jsem Demitr Khozir. A ty jsi?“
„Říkej mi Erutan…“ potřásl si s ním ruku a ve společném objetí, plné redguardského smíchu a hlasitého volání odešli do stanu.

Zvuk na chodbě se rozléhal po celém sklepení, do jídelny se rychlým krokem vrátila Leneri i s knihou v ruce, elfovy oči zazářily radostí.

„Měls štěstí, že ses o tom zmínil… Přijít o minutu později, a už by byla na popel…“ předala mu knihu do rukou, rychle nalistoval některé stránky, zda nechybí, kromě prvních rozmočených listů bylo vše na svém místě.
„Děkuji ti, moje…“ zamyslel se tiše Erutan, „milovaná.“ Leneri těžce pustila hlavu k zemi.
„Erutane, já… promiň, za tu dobu, co jsi byl pryč, se toho hodně změni…“ nestačila dopovědět, dveře se znova rozrazily a v nich postával Gregor, tentokrát bez masky. Jeho mrtvolný pohled se zářivým zrakem vyděsil elfa na židli.
„Leneri, Jedovatka má spoustu práce. Žádá tě, abys přišla s tím zraněným.“ bosmerka kývla hlavou a požádala muže v kožešině, aby jí doprovodil, s čímž souhlasil.

Opatrně ho vzala kolem ramen a pomalu kráčeli po chodbě kamsi vzhůru do hlásky, každým krokem se ozval mužský bolestný nářek, Leneri ho uklidňovala, že brzy bude v pořádku. Za chvilku i s Gregorovým doprovodem vyšli schody do chodby s dalším schodištěm, které vedly do mrazivé jeskyně. Pod schodištěm u stolku s hromadou ampulek a neznámých bylin postávala černovlasá žena v honosném oblečení, Gregor je opět opustil, vydal se kamsi do jeskyně. Jen, co odešel, Jedovatka se radostně ozvala, když uviděla elfku se zraněným a požádala ji, aby ho posadila na židli. Jen, co se elf usadil, z rány se mu vyvalila řeka krve.

„Dokážeš mu to zahojit, Ingun?“
Žena se podívala na ránu, hadrem mu otřela vytékající krev, „Není to zas tak zlé…“ chmátla si pro ampulku s podivnou zelenou tekutinou a otevřela jí, „Bude to trochu bolet…“ tekutinu si nalila na prsty, které mu vsunula do rány, Erutan silně sebou ve tváři škubl a držel bolest za zuby, pak Ingun vzala další ampulku se žlutou vodou a nalila mu trochu do rány, to už neštípalo. Naposled vzala listy podlouhlých bylin, které mu obvázala kolem rány a zavázala kusem čistého hadru, „Tak… a už to je! Za pár hodin nebude po ráně ani památky!“ usmála se Ingun a zahleděla se muži do tváře, „Ehm… neznáme se odněkud?“
„Co prosím?“ zeptal se Erutan, až mu povyrostlo obočí.
Když se na ní Leneri podívala, Jedovatka jen zakroutila hlavou, „Já jen… ale…to si asi s někým pletu. Někoho jste mi jen připomenul…“

Poté vzala elfa za ruku a požádala ho, aby se zkusil postavit na nohy a kousek se projít. Muž učinil, co bylo po něm řečeno. Občas se zastavil kvůli bolesti, ale výsledek se již brzy dostavoval, Ingun se usmála radostí z dobře odvedené práce.

„Kde to vlastně jsme, Leneri?“ zeptal se Erutan se zahleděnýma očima na její postavu v černých šatech.
„Jsi v bezpečí, Erutane… Nic ti tu nehrozí…“
Ze schodiště nad nimi se kdosi ozval, „Vůdče, můžete na chvíli za námi?“
„Hned tam budu!“ zvolala Leneri.
„Takže… ty jsi vůdce?“ usmál se s obavou v mysli, „Ty vedeš „Krváky“? Páni…“
„Je to na dlouhé povídání, můj elfe… Rád bych ti toho řekla o sobě a o nás víc, ale… Huh, jsem překvapená z tvého nalezení…“
Náhle je tichým odkašláním vyrušila z chvilky Ingun, „Omluvte mě, vůdče, ale měla bych na vás prosbu.“ Leneri se s Erutanem na ní otočili, „Jsem ráda, že jste našla ztraceného člověka, ale mám na srdci něco důležitého… a chtěla bych to s vámi probrat v soukromí.“
„V pořádku, Ingun, Erutan nic neprozradí. Jsem si tím jistá.“ usmála se na muže a opět se zahleděla na ní, „Tak, co máš na srdci?“
„Víte, už jsem vás o to žádala delší dobu a nikdy mi nebylo vyhověno, ale když máte teď tak dobrou náladu…“
„NE, Ingun! Vím, co mi chceš říct, ale tohle zkrátka nemůžu připustit. Nemůžu si tě dovolit ztratit!“
Erutan nějak nechápal situaci a pozvedl obočím, „O co jde? Třeba bych mohl pomoct…“
„Nezlobte se, že to řeknu, elfe, ale nemyslím si, že byste mi nějak pomohl…“ Ingun byla rázem zaražena vůdkyní.
„Ingun mě už dlouhou dobu žádá, abych jí pustila domu za matkou, kterou dlouho neviděla. Jenže, to si nemůžem teďka dovolit. Thalmor, do toho stíny a ještě další různé skupinky… Riskovali bychom mnoho.“
„Kdo je tvá matka?“ zeptal se opatrně Erutan, „Každý by měl mít možnost se vrátit na místo, které měl rád… Tak, proč ne i…“
„Má matka, Maven, byla kdysi dávno velice vlivnou osobou. Avšak před pár lety onemocněla a já už neměla možnost se k ní nějak dostat… Chybí mi.“
„Je mi líto, Ingun, ale teď to nepůjde. Ne, dokud…“
„Co kdybych tě k ní doprovodil?“ zeptal se Erutan, až se vůdce vyděsil.
„Erutane, na to zapomeň!“ křikla Leneri a lehce mu položila ruku na rameno, „Vždyť tě sotva vyléčila a ty už bys chtěl na výpravu? Jsi blázen? Navíc, jejich domov je masivně střežen raubíři a zločinci z jiného spolku. Nikdo se přes ně nedostane…“
„Vy byste to udělal pro mne?“ rozzářily se jí oči, „Já… nevím, co vám mám na to říct…“ Leneri zadržela její myšlenku, avšak elf se nedal.
„Já to pro vás udělám. Stejně teď nemám kam jít a nikdo mi tu nebude věřit. Tímhle bych mohl aspoň…“
„Jsem si vědoma, co chceš udělat a že máš… asi stále dobré srdce, ale neblázni! Jsi stále raněný a nemůžeš to…“
„Uklidni se, Leneri… Nebude to poprvé, co bych doprovázel někoho do nepřátelského území a v takovém stavu.“ poté ji chytl kolem ramen a otočil si jí čelem k sobě, „Vím, neviděli jsme se dlouho a za tu dobu se jistě toho hodně změnilo, ale věř mi… Neboj se, vrátím se ti…“ chystal se jí políbit na tvář, ale pohotově otočila hlavou, „Slibuji ti to!“

Ingun napjatě sledovala dvojici v nehezké situaci, sama doufala, že jí nakonec přesvědčí. Elfka nakonec požádala Erutana, aby se zatím vydal do jeskyně, seznámit se s lidmi, ona sama si musela ještě promluvit s Ingun a rozhodnout se.

„Jak tedy říkáš… vůdce!“ lehce se jí uklonil a vydal se do schodiště, za zády zaslechl ženský tichý hlas, který se o něčem bavil. Než vyšel zcela schodiště, v půli se zastavil, sáhl si po deníku a nalistoval si poslední stránku, kterou přečetl a pokračoval v dalším zápisu.

„20. sklizník, 4V 201 - Cyrodiil

Před několika dny jsem dorazil se skupinkou nordů a císařských do cyrodiilského Chorrolu, u kterého byl rozbit snad největší tábor císařské armády. Včera si nás legát Constantin Leronn rozděloval do skupin, ve kterých budem sloužit. Mě chtěl prvně poslat do kuchyně… heh, byl jsem tak rozzuřený, že jsem po něm vrhnul dýku. Nebýt téhle reakce… asi bych se nedostal do skupinky zvědů.

Upřímně, čekal jsem, že to bude špatná volba, ale ti lidé… vojáci… jsou jinačí než ve Skyrimu! Vlastně od včerejška jsem si našel hnedka prvního přítele, redguarda Demitra… Docela vtipný chlapík, natož že mě svým vzhledem docela děsí…

A ty výcviky… téměř žádné pokřikování či překypující násilí… Je tohle vojákův „ráj“? Nevím, jestli to není jen nějaká hra nebo přetvářka, ale jestli to takhle půjde dál, možná nakonec ze mě něco bude… Jsem tu sice pár dní… ale stýská se mi po Leneri… Ach… co bych dal za to, kdyby tu byla… Byla by jistě hrdá!

Pro dnešek jsme výcvik zakončili vytrvalostním během, ještě teď ze mě teče pot a slzy štěstí… Zítra či pozítří bychom měli dostat prý úkol, po kterém bychom se měli už definitivně stát legionáři… nebo teda už „příslušníky“ legie… Takže, už žádné „rekrut Erutan Vlaarin“, ale „vojín Erutan Vlaarin“ nebo „zvěd Erutan Vlaarin“! Jo… to zní hezky!"

Elf se usmál nad posledním zápisem stránky, zavřel knihu a vyšel zbývající schody, vedoucí do mrazivé jeskyně. Tam se nacházelo jen několik ozbrojenců, nejbližší byl orsimer u ohniště, který mu nevěnoval žádnou pozornost. O kus dál postával Gregor v temné zbroji společně s neznámým argoniánem, sedící na skále a mluvící podivná slova. Nejprve přistoupil k orkovi, který mu jen řekl, aby nezacláněl, nechtěl se s ním vybavovat. Jeho zakrvavené ruce svědčily o jeho minulých činech, které nemusely být zrovna příjemné… Erutan opatrně našlapoval k výhružně bavící se dvojici.

Gregor zastavil ještěří řeč a ohlédl se na elfa, „Éh, naše kořist se konečně probudila…“
„Taky vás rád vidím, Gregore.“ pronesl ze sebe elf, argonián se pra-zvláštně zasmál, s nádechem cynismu a ironií.
„Neseznámili jsme se a ani to dělat nebudem.“ temným hlasem pronesl k elfovi Gregor, „Nevyslovuj mé jméno, dokud tě o to sám nepožádám! Nebo budeš litovat!“ a ukázal na něj výhružně ukazováčkem, „Já si tě budu hlídat, maso!“ po výhružce se opět argonián zasmál.
„Padej odsaď, špičaté ucho!“ pronesl ještěrák a zvesela si kopnul nohama do skály pod sebou, „Nehodláme se bavit s šarlatány, jako jsi ty! Beztak nic neumíš…“
„Vážně? To musíš být ale velkej kluk, když dokážeš někoho posuzovat jen podle vzhledu…“ bránil se elf, „Hrát si na drsňáka dokáže každý…“
„VYPADNI, ODSUĎ, NEŽ SE TI NĚCO STANE!“ zvýšil hlas Gregor, „Éh, do všech zřídel s ním! Měl jsem tě zabít už v cele… nemusel bych se ti dívat do xichtu!“

Erutan nechápal jejich reakce, zůstal u nich stát a ani se nehnul, i když na něj pouštěli narážky a různá nehezká přirovnání, vytrval na místě. Za chvíli do jeskyně vstoupila i Leneri s Ingun, které se divily, co se to děje. Jen stručné vysvětlení, že se snaží seznámit s novými lidmi, jí bohatě postačilo.

„Nakonec jsem se rozhodla. Můžeš nám tedy pomoct… tedy Ingun.“
„Leneri, co to zatraceně má znamenat?“ ozval se náhle Gregor, Erutanovo oko se smrštilo, „Ty dovolíš tomuhle… éh, téhle kořisti, aby nám pomáhal?“
„Máš něco proti, Gregore?“
„To si piš, že mám! Před několika hodinami jsme ho chytli s jedním ze stínů, nemáme tušení, kdo to je…“
„Vím, kdo to je!“ bránila se.
„Je to tvůj bejvalej! Víš vůbec, co dělal před tím, než jsme ho zajali? Co když je s Thalmorem? Co když…“ Erutan se ozval, že není s žádnou skupinou, avšak byl velice hlasitě okřiknut, „SKLAPNI, s tebou se nebavím!“
„GREGORE! Já jsem vůdce! Já rozhoduji o této skupině!“ zakřičela Leneri, všichni muži byli překvapení z jejího hlasu.
„Omlouvám se ti… Máš pravdu, ty jsi vůdce… Ty rozhoduješ.“ rezignoval Gregor a jen mlčky postával.
„Jsem si vědoma rizik, které mohou od Erutana přijít.“ pohlédla do jeho tváře, „Promiň, ale v tomhle má pravdu…“
„Já to chápu a budu dělat vše, abyste mi uvěřili! Nejsem s Thalmorem! Sám nechápu, jak to, že ještě žiju, byť jsem měl být už dávno mrtvý…“
„Hezký…“ ozval se argonián a tleskl s dávkou ironie.
„Vůdce, tak… jak to teda bude?“ zeptala se Ingun za jejími zády.
„Erutane, doprovodíš Ingun k matce… Bude to velmi nebezpečné, ale pokud se ti to podaří a oba vyváznete v pořádku, budu ti plně věřit…“
„TO je šílený!“ ozval se znova Gregor a rukama hodil do vzduchu.
„Budu dělat, co bude v mých silách, Leneri…“ kývl na ní hlavou, „Věř mi.“
„Protože je tu jistá obava, že k někomu patříš a že na nás tohle jen hraješ, ještě s vámi někdo půjde…“
„Ále, to né… Takže, než ztratit dva lidi, tak rovnou tři! Absurdní!“ ozval se opět argonián.
„Jee-zro, ticho!“ ukázala na něj rukou, „Vzpomeň si, jak ty ses sem dostal! Nebylo to úplně stejně?“ Jee-zra zmlkl a pustil hlavu k zemi.

Leneri rychle přemýšlela, kdo by mohl jít s Erutanem a Ingun po boku. Byla si vědoma, že by dvojice mohla potřebovat pomoct, ale zároveň se chtěla od nalezeného elfa dozvědět spoustu informací…
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Kdo se přidá ke dvojici?
1) Gregor
2) Leneri
3) Jee-zra

Upravil/a Adrian_S dne 21.01.2022 20:11

Přidal Adrian_S dne 19.06.2015 01:20

#11

Část 11. - Černý šípek

Napětí ve skupince bojovníků se dalo krájet, Krváci hleděli upřeně na svého vůdce a čekali, jak rozhodne…

„Jee-zro, budeš mít to potěšení s nima jít!“ ukázala na něj Leneri, „Věřím, že tvé schopnosti pomůžou Ingun a Erutanovi…“
Argonián rázem ztuhl překvapením a zlostí, „To má být vtip? Takže se ještě mám obětovat?! Bezva…“ hodil rukama do vzduchu.
„Měl bys poslechnout svého vůdce.“ otočil se k němu bosmer, letmo si prohlídl jeho reakci, „Ne nadarmo má takovou pozici…“
„SKLAPNI, ELFE!“ křikl Gregor a postavil se do obranného postavení.

Jee-zra se chtěl znova bránit, ale elfka všechny zastavila svým zopakovaným rozhodnutím, které dala jasně najevo. Nejen ještěrákovi, ale i samotnému Erutanovi se nelíbila její slova, tušil, že z tohohle budou jen potíže. Elfka v rychlosti připomenula, co se po trojici žádá a popřála jim, hodně štěstí. Pak se od nich s Gregorem odtrhli, než stačili odejít, zaslechla za sebou hlasité a rozzuřené ještěrákovo slovo…

„Děvko!“

Oba se zastavili a pomalu k němu otočili. Chvíli ho pozorovali, i Erutan, dokud se v něm neprobudila zlost, která donutila popadnout argoniána a třísknout s ním o zem. Pěst se natahovala, už chtěla udeřit, ale kdosi ji pevně stiskl a nepustil, až se elf otočil za sebe…

„GREGORE!“ křikla Leneri, tajemný muž po chvíli pevného stisku pustil ruku a slezl z Erutana. Sice byl v rauši, nehodlal nechat odejít ještěráka bez trestu, ale vůdce učinil něco, co nemohl pochopit… Podívala se na něj, počkala, až k ní dojde Gregor a poté společně odešli do vzdáleného koutu, kde čekali další Krváci. Zatímco je Erutan pozoroval, Jee-zra ho odstrčil a postavil se nohama na zem.

„Raději už půjdeme, ne?“ ozvala se tiše Ingun s prosebným zrakem.
„Fajn… Ať už to máme za sebou!“ pronesl otráveně Jee-zra a bez ohlédnutí za sebe se vydal ke vstupu, dvojice ho následovala.

„Přísahám na svou čest, že budu věrně sloužit císaři Titovi Medovi II. a slibuji neochvějnou poslušnost důstojníkům jeho slavné říše. Pokud ve službě zahynu, nechť mne ti, kdož jsou nade mnou, soudí a ti, kdož jsou pode mnou, seberou. Ať žije císař, nechť nám dlouho a dobře vládne! Ať žije říše, nechť přetrvá navěky!“ hlásili nastoupení muži v dešti, před legátem Leronnem, který na ně hrdě vzhlížel.

„Pánové, vojáci,“ roztáhl ruce kolem sebe a zahleděl se do tváře každého vojáka, „bratři! Váš výcvik je u konce, a jsem… zatraceně hrdej, že jste se nevzdali a dotáhli to až sem! Složili jste přísahu, která vás zavazuje sloužit císařovi a jeho důstojníkům! Od teď jste pravými členy Císařské legie! Blahopřeji vám!“ muži se usmívali, „Měl jsem pochyby, že se z vás stanou pouze odpadlíci nebo flákači, ale dokázali jste učinit první krok. A za to máte mou úctu!“ oddechl si, „Než vydám rozkaz, vrátit se do skupinek, musím vás upozornit, že od teď jste zodpovědní za jakékoli vaše rozhodnutí!“
„Pane, ano, pane!!“ ozvali se všichni vojáci nahlas.
„Výborně. Rozchod!“ mužstvo se po rozchodu rozeběhlo do stanů se schovat před deštěm, leč legát zastavil šestici zvědů, kteří byli na odchodu, a požádal je, aby ho následovali do stanu.

„Pánové, ještě jednou vám gratuluji k prvnímu kroku! Avšak, zvěd musí být pořád ve střehu, na rozdíl od válečníka. To, čím jste si prošli v pevnosti Rayles, byla jen ukázka, co se od vás očekává. Jeden měl na starost ukrást plány, druhý odvést pozornost a tak dále, a tak dále…“ mával dlaní na jednom místě, „Teď sice máte volný večer, ale pokud je mezi vámi někdo, kdo si je sebou jistý a chtěl by si vylepšit pověst, měl bych pro něj úkol.“
„Já jsem připravený na jakýkoli úkol, pane!“ ozval se Demitr, ke kterému se připojili i další bratři.
„Jsem rád, že máte takovou náladu, ale nebuďte tak horliví.“ na chvíli se odmlčel, ve tvářích mužů lehce padl úsměv, „Za nedlouho sem přijede císař osobně. Chci mu ukázat vojsko, které má k dispozici a ujistit se, že je okolí tábora bezpečné. Jenže… ono právě není. V kopcích se kromě divoké zvěře nacházejí lapkové, kteří dělají neplechu téměř každou chvíli. Navíc, dostala se mi informace, že jedna skupina těhle… pobudů, chytla cestou na jih velice důležitého altmeřího velvyslance.“ zahleděl se do očí všech mužů, „Chci, aby dva z vás našli onu skupinku a toho altmera! Ostatní budou hlídat okolí a pokud možno eliminuje hrozbu z přírody. Hlásí se někdo dobrovolně?“

Chvíli nastalo ve stanu ticho, úkol to nebyl rozhodně jednoduchý, a ačkoli byli muži stále horliví, věděli, že během těchto úkolů musí spolupracovat mezi sebou. Leč, ne všichni si padli do noty…

„Já se pokusím najít ty bandity, pane!“ ozval se s nadšením Demitr a položil si na hruď pěst.
„Ještě někdo? Oba úkoly nejsou lehké!“ připomenul legát mužům.
Za pár vteřin, když už zvedal ruku jeden z cyrodiilských mužů, se rychle přihlásil Erutan, „Půjdu s ním, pane!“ Demitr se usmál na jeho reakci a těšilo ho to.
„Dobrá, tedy… Vy dva, najděte ty pobudy, zneškodněte je a přiveďte onoho velvyslance. Kde se ovšem ta skupinka nachází nebo kde ho přepadla, nevíme. Musíte to zjistit!“
„Uděláme vše, co bude v našich silách, veliteli!“ pronesl opět redguard.
Legát se zahleděl na skupinku zvědů, „Pamatujte si, vždy spolupracujte a nehrajte si na hrdinu. Snažte se být tišší a používejte takové prostředky, které si můžete dovolit! Hlavně buďte opatrní! ROZCHOD!“

Venku v dešti se rozcházeli muži do všech stran, jen Demitr s Erutanem pomalu kráčeli ke svému stanu a hlasitě přemýšleli, jak zjistí ono místo přepadení.

„Dost mě překvapilo, že chceš jít se mnou. Nečekal jsem to.“ mluvil cestou Demitr.
„Mám radši chodit po lese a likvidovat zvěř, nebo mám zachránit uneseného? V pevnosti jsem si všiml, že jakmile zalezu do tmy, nikdo mě nevidí…“
„Jo, pevnost… Kdybych nešlápl na tu pitomou dlaždici, nemusel jsem se prozradit.“
„To se může stát každému.“ utišoval ho elf a změnil téma, „Jak ty zloduchy najdeme?“
„Hmm, možná by nestálo na škodu odejít do Chorrolu se pozeptat lidí, kteří putovali na jih. Třeba něco budou vědět.“
„Dobrej nápad!“ přitakal mu, „Já mezitím obstarám zásoby na cestu. Běž do města, za pár minut tam dorazím.“
Demitr mu kývl na nápad, než se rozdělili, sdělil mu, kde se setkají v Chorrolu, „Počkej na mě u dubu!“
„Jako by se stalo…“ dvojice se rozeběhla různými směry po táboře.

Trojice Krvávků vyběhla ze svého úkrytu v zasněžených horách, pod vedením Ingun mířila jižním směrem, každým krokem se blížila k hlavnímu městu Riften. Letmo prozrazovala elfovi, že město není takové, jaké bývalo. Jen, co slezli z hor do nižšího porostu, skryli se v něm a čekali, až přejde thalmorská hlídka, vzdálená pár stovek sáhů…

„Kdo je vlastně tvá matka, Ingun?“ ptal se jí tiše elf.
„Už jsem to říkala! Byla kdysi dávno mocná a… cílevědomá.“ poté zakroutila nesouhlasně hlavou, „Jenže z nějakého důvodu onemocněla a já…“
„Když umíš míchat lektvary, proč jsi jí nepomohla?“
„A proč ses tady objevoval TY, špičáku?!“ z ničeho nic se ozval Jee-zra, který měl stále vztek, „To sis ještě nevšiml, že tu jsou Thalmoři?!“
„Vadí ti na mně něco, že máš tak ostrej jazyk?“ zvážnil Erutan.
Ještěří hlava se otočila ke vzdálené, leč přibližující se hlídce, „Řeknu ti to jinak, nesnáším cizince a už vůbec takové, kteří se někomu po několika letech vrátili!“
„Jee-zro, snad není třeba tohle zase roze…“ snažila se ho uklidnit Ingun, ale její řeč byla přerušena.
„Nezlob se, Jedovatko, ale SKLAPNI!“ Erutan i Ingun ztichli a zahleděli se na sebe nechápavě.

Chvíli tiše čekali na místě, dokud čtveřice altmerů v černých hábitech nepřešla jejich úsek a neschovali se za další zatáčkou, odkud nebyli vidět. Jee-zra vylezl tiše ze skrýše, ukázal na dvojici, aby počkala na místě. Za chvíli se vrátil s gestem, aby ho sledovali. Rozeběhl se tak rychle, jak jen dokázal, Erutan a Ingun ho chvílemi nestačili…

„To je pořád takovej? Nebo… co s ním je?“
„Sama nemám tušení, elfe.“ přiznala se mu, „Pamatuji si, když k nám přišel. Byl tichý a zahleděný neustále do svého notesu. Byl dokonce prvním, který se dobrovolně podřídil naší vůdkyni, což je… no, nezvyklé.“
„Smím se zeptat, jak jste vlastně vznikli?“ zeptal se opatrně.
„Nezlob se, ale nejsem ta pravá, kdo by ti o nás měl něco vyprávět. Já se… od útěku z domova snažím přežívat. A nebýt Leneri…“ oklepala se, „Huh, honem, musíme ho dohnat!“ poklepala bosmera po rameni a přidali společně do kroku.

Po několika minutách dohnali Jee-zru, postávajícího u skalisek s pohrdavou tváří. Hned na úvod jim vyčetl, jestli si budou celou cestu povídat a nebudou dávat pozor na cestu, tak se na ně vykašle a vrátí se zpět do tábora. Oba dva neměli tušení, proč má takovou náladu a kde se v něm vzala taková nevraživost, aby ho však uklidnili, slíbili mu, že ho budou celou cestu následovat a poslouchat vše, co jim řekne.

„Fajn… Riften je dobrý kus cesty odtud. Doufám, že tvá matka zůstala tam, kde byla naposled. Ne, Ingun?“ zeptal se už mírným hlasem argonián.
„Kdo ví, Jee-zro. Nejprve bych zkusila naší usedlost. Nevěřím, že by ji přemístili…“
Náhle je vyrušil Erutan svým lehkým odkašláním, „Vím, že mi do toho nic není, ale… Tvá matka, proč je hlídána? Jestliže je nemocná, jak říkáš…“
Zpočátku měla žena velice naštvanou tvář, která se jí po ohlédnutí na elfa velice rychle změnila v klidnou, „Přestože má matka byla v minulosti velice vlivná, její závazky k obchodním „partnerům“ přetrvaly. Huh, mluví se mi o tom dost těžko, ale sama nevím, jak bych to měla vysvětlit.“
„Byla zavázána mocným spojencům, kteří se jí snaží izolovat od okolí…“ dodal Jee-zra.
„I od vlastní rodiny?!“ s překvapením se zeptal elf, na což mu žena kývla hlavou a prozradila, že právě rodina může v obchodě nejen hlavním spojencem, ale i nepřítelem.
„Dost už bylo tlachání!“ ozval se nahlas Jee-zra, „Je čas jít! JDEME!“ a opět se rozeběhl do přírody, dvojice hned za ním, „Tímhle tempem dorazíme na místo ještě před západem slunce.“

V Chorrolu se opět rozpršelo, tma halila město, že nebylo vidět ani na krok. U velikánského dubu postával Erutan s připravenou tornou, plnou zásob, marně do dálky vyhlížel na svého redguardského bratra, který se měl každou chvíli dostavit. I když sice vyrůstal v drsné mrazivé zemi a prošel si i krutým výcvikem na severu Skyrimu, toto počasí ho pomalu odrazovalo. Z uniformy tekly proudy vody a mokré tělo si žádalo o vysušení. Už se chtěl schovat pod nějakou stříšku, v dáli uviděl pochodující svit pochodně, který se k němu blížil… Demitr k němu přiběhl.

„Vida, už jsem myslel, že se schováš do hospody.“ pronesl hned po příchodu, Erutan ho ujistil, že by neodešel a vyptával se ho, co zjistil, „Pár lidí si stěžovalo u hraběte na nebezpečnou cestu mezi Chorrolem a Skingradem. Prý v blízkosti Rumarského jezera byli spatřeni různí pobudové. Ale to můžou být třeba i opilí lovci, nebo co já vím…“
„Měli bychom se tam vydat, kdo ví, co tam najdem.“ poplácal ho po rameni, „Třeba ti lovci budou něco vědět.“
„Nemyslím si, Erutane, že tam někoho najdeme. Stejně, raději bych šel, až přestane pršet nebo až se trochu usušíš.“
Elf zvedl oči a zahleděl se na něj, „Jo, je sice hnusně, ale řekli jsme něco legátovi, ne? Vyrazíme hned, déšť ne-déšť…“
Demitr vzápětí dostal do rukou tornu se zásobami a společně vyšli z města pryč, přičemž dodal Erutanovi, když míjeli bránu, „Jo, a mám u tebe tři piva! Tolik mě stály informace!“
„Jseš si jistý, že jsou ty informace spolehlivé?“ zastavil ho, „Jen, aby to nebyly ožralé řeči!“
„Tím bych si nebyl tak jistý. Řekl mi to chlápek, co pracuje ve stájích za městem…“
„Huh, tak doufejme, že to nebyly jen bludy. Nerad bych se chtěl procházet přes půlku Cyrodiilu „jen-tak“.“ dodal Erutan a oba otevřeli městskou bránu do přírody.

Trojice Krváků opatrně překonávala přírodní překážky Podzimního lesa, do kterého se po několika hodinách dostala. Brodila se překrásnými barvami lístků stromů, které zářily jasněji, než samotné Slunce, elf byl z celé této podívané nadchnut… nikdy nic podobného neviděl.
Protože všichni moc dobře věděli, že se na cestách ocitly nepřátelské hlídky, Jee-zra vybral ne-zrovna schůdnou cestu, vedoucí skrze les k vysokým horám. Doufal, že pokud se dostanou ke skaliskám a půjdou podél nich, nikdo je neobjeví.

Ingun po chvíli putování mezi skalami pronesla, že se blíží k Riftenu, stačilo vyjít ještě jeden kopec a několik málo zatáček a dostali by se před bránu města. Náhle Jee-zra svou paži vytasil do vzduchu a skupinka se zastavila, „Za šutry!“ hejknul, všichni se schovali za mohutné kameny, ze kterých bylo vidět do přírody.

„Co se děje? Proč stojíme?“ ptala se žena.
„Tiše!“ pronesl k ní argonián, „Neslyšíš to?“
„Co máme slyšet, Jee-zro?“ zeptal se tentokrát Erutan, však jen, co se zeptal, uslyšel kdesi v divočině prosebné volání…
„… héééj! Pomoc! Pomozte mi někdo!! … Je tam někdo? HALÓÓ!“
„To nezní jako elfí volání…“ ozvala se Ingun, „Měli bychom zjistit, kdo to volá…“
„Na to není čas, Jedovatko! Musíme jít dál!“

Než jeho povídání uslyšel Erutan, vyšel opatrně z úkrytu a přikrčeně se plížil k místu volání, Jee-zra na něj zařval, aby se vrátil, jenže to neudělal. Ingun zatajila dech a doufala, že se nestane něco špatného. Mezitím se bosmer plížil skrze stromy a kameny a čím více se blížil, tím hlasitěji slyšel prosebný hlas. Za chvíli se dostal ke kamenům, odkud mohl vidět před sebou neznámého muže, ležícího tváří k zemi s velice nehezky zraněnými nohy, z nichž ještě stékala krev.

„JE TADY NĚKDO?! JSEM ZRANĚN! POMÓÓÓÓCC!!“ volal velice mladý nord, který se otočil Erutanovým směrem, ale nespatřil ho, „MOJE… NOHY!! ÁÁAAAHH!!“ zaklel bolestně.
Elf se už chtěl vydat na pomoc, ale sotva se lehce zvedl ze svého místa, v dáli zaslechl psí štěkot, „ACH, U TALOSE! TO… NÉ… TO… NÉÉÉ!!“ začal panikařit nord, do očí se mu dostal strach, když kousek od něj se z lesa vynořili dva bojoví psi, s rozevřenými čelistmi, plných ohavných slin, „POMOZTE MI, NĚKDO!! PROSÍÍM!!“

Zvěd uslyšel poslední nordská slova, pak už jen vnímal bolestivé naříkání a zuřivé štěkání psů, vycházející z jejich tlam. Dech muže se zrychloval každou vteřinou… pak nastalo ticho. Psi už poklidně štěkali do okolí a vyčkávali, až se jejich páníčkové vrátí. Erutan nakoukl ze skrýše, ve tváři se mu udělalo zle. Nordova tvář byla zcela rozkousaná, kusy masa byly rozervány tak hluboce, že na některých místech byly vidět lícní kosti. Hlava visela na pár pramenech svalů, stačilo by ještě jedno nebo dvě kousnutí a sama by již odpadla od těla. Elf měl co dělat, aby veškeré snězené jídlo nevyhodil ze sebe…

Už se chtěl vydat zpátky, z lesa přiběhla čtveřice mužů v oceli, kteří se nad mrtvolou usmáli a své psy pohladili.

„Další zrádce je mrtev! Teď už nikam neuteče!“ jeden z mužů si zandal meč do pouzdra.
„To byl poslední, Marduku?“ ozval se další, který neustále hladil psa.
„Jo, tohle by měl být poslední… Už se můžem konečně vrátit…“ pronesl opět první muž, jen co zandal zbraň, jeden ze psů se otočil směrem k elfovi a začal štěkat, „Copak, copak? Co se děje, Trhači?“ zeptal se psa muž.

Erutan se potichu vyděsil, předpokládal, že ho zvíře ucítilo, přikrčil se ke skále zády a čekal, co se stane. V hlavě přemýšlel, že pokud ho psi najdou, pokusí se vyběhnout ze skrýše co nejrychleji k vyčkávající dvojici.

„Běž to omrknout!“ ozval se další mužský hlas a Erutan cítil lehké chvění v zemi, které se k němu blížilo. Pot se mu spustil z čela a dech raději vytrácel z úst, elfí tělo rázem zkamenělo a tajně doufalo, aby nebylo odhaleno. Kroky se stále blížily, zvěd zavřel oči a myšlenky začaly uvažovat o jiných představách.

Náhle pochod zastavil a ozvalo se oddechnutí, „Hehe, měšec…“ zvědovi oči procitly s úlevou, „Tak… nejenže to byl zrádce, ale i zloděj! Podívejte, chlapi! Diamanty!!“ kroky se vracely zpátky, od hloučku mužů zaslechl obdiv nad nálezem. Teď se Erutan nadechl zhluboka, lehl si na zem a rychle se plížil od onoho místa k čekající dvojici v horách. Měl štěstí, ani psi si ho nevšimli…

Jee-zra a Ingun netrpělivě čekali na jeho návrat, argonián už prohlašoval, že se jistě něco špatného stalo, ale jaké překvapení se mu do očí dostalo, když uviděl svého cizince.

„Ty, idiote! CO TO MĚLO ZNAMENAT?! Málem jsi nás prozradil!“
„Sklapni a poslechni, co jsem zjistil!“ začal se bránit bosmer, „Byl to nějakej nord, volal o pomoc. Jenže, pak přiběhli psi a zabili ho…“
„Zatracenej Thalmor!“ proklela Ingun.
„No, Thalmor to nebyl…“ její tvář se po slovech změnila překvapením, „Přiběhli tam čtyři muži v ocelových zbrojích… Měli hluboký hlas. To nevypadalo na altmery.“
„Pak to teda museli být najmutí žoldáci.“ zamyslela se žena, „Čekala jsem, že naše cesta bude snazší. Ale s tímhle…“
„Dost kecání!“ přerušil je Jee-zra a otočil se výhružně na Erutana, „Ještě jednou uděláš nějakou takovou blbost, a něco ti provedu!!“
„Abych neudělal já něco tobě, ještěrko!“ začal se bránit, Jee-zra se zatvářil nepřátelsky.
„NECHTE TOHO!“ okřikla je žena, oba se na ní zahleděli, „Jdete snad se mnou za mou matkou, ne? Potřebuji vás… OBA DVA! Zabít se můžete, až se vrátíme zpátky do tábora!“ oba muži si uvědomili, jakou pitomost mezi sebou vyvolali, „Můžeme se konečně vydat na cestu?“
„Fajn… Běž, Jee-zro, ty to tady znáš líp.“ ozval se Erutan po chvíli mlčení, argonián se bez řečí vydal kupředu, oba dva hned za ním.

Skupinka stále pokračovala podél skalisek až kamsi na východ, v půli tichého putování si všichni oddechli, že minuli město a prozatím se s nikým nesetkali. I když bylo kupodivu hlídek a různých ozbrojených jednotlivců v přírodě mnoho, s nikým se nemuseli dávat do křížku. Ingun prozradila, že jejich usedlost se nacházela nedaleko hranic s Morrowindem a připomenula, že nejspíše budou častěji narážet na ozbrojené jednotky.

„Nemám tušení, proč jí tolik střeží, ale musí to být něco „klíčového“. Ostatně, naší usedlost v minulosti hlídalo zhruba šest žoldáků…“ Erutanovo obočí se lehce zvedlo, „Ovšem, jak to tam vypadá dnes…“
„S tím si nějak poradíme, Jedovatko.“ ozval se Jee-zra, pár sáhů před ní.

Po chvíli prodírání se přírodou, Jee-zra vztyčil opět svou paži vzhůru, všichni se zastavili a na jeho rychlé gesto se přemístili k němu. Jeho paže ukázala k mostku, který byl v dálce vidět. Na něm kráčela dvojice postav a kolem nich pobíhali psi. Chvílemi stáli na místě a pak se otočili a vraceli opět zpátky.

„Ti musejí být z naší usedlosti.“ Erutanovi to nějak nedocházelo a proto se i zeptal, jak si tím může být jistá, „Stačí překročit ten most a pak se dát cestou vlevo a dojdeme na místo.“

Argonián opět ukázal mezi stromy, tam také pochodovalo pár jednotlivců, se zbraní u pasu. Všichni se shodli, že situace je mnohem horší, než všichni předpokládali.

„Mám nápad.“ ozval se elf, ještěrák se jen lehce chytl za hlavu a doufal, že neřekne nějakou pitomost, „Půjdu obhlédnout, jak to tam vypadá. Možná by byla přeci jen nějaká možnost se dostat nepozorovaně dovnitř.“
„A nechceš tam rovnou jít a prásknout nás?!“ vztekle odvětil Jee-zra.
„Heleď, v tomhle jsem byl přeborník. Jestliže umím něco dobře, tak dostat se někam, kde je to nejvíc střežený! Máš-li nějaký problém…“
„Nejsem si jistá, jestli to zvládneš, elfe. Ti vojáci budou nejspíše dobře vycvičení a i slušně vybavení…“
Erutan otočil hlavu na ženu, „Buď bez obav. Až lehce zapískám, přesunete se za mnou, ano?“

Argonián raději mlčel, odvrátil zrak od šíleného elfa zpátky k mostku, Ingun mu popřála hodně štěstí a aby si dával pozor. Elf vyšel tiše ze svého místa ke stromům, jeden z mužů v oceli se zastavil a rozhlížel se blaženě do okolí. Však nikoho neviděl, za skálou se krčil Erutan a chvíli čekal, až se otočí čelem na jinou stranu. Jakmile to onen ocelový muž učinil, rychle vylezl zpoza skály a připlížil se k němu zezadu. Rychlé vytažení zbraně a následné chycení úst pak dokončil přímý řez na hrdle. Hlídač spadl na zem a ani necekl, zvěd ho pomalu pokládal na zem a táhl do křovisek. Jaké štěstí, že si ho nikdo nevšiml, většina mužů pochodovala u mostku, ze kterého nebylo vidět do stromů.

Erutan lehce zapískal, jaká úleva pro vyčkávající dvojici, že se mu podařilo tiše někoho odstranit. Když se na mostě všichni dívali jinými směry, dvojice se přesunula tichým krokem za elfem, odtud již spatřili volnou cestu k usedlosti. Elf vedl své společníky podél skal, už v dáli uviděli další dvojici mužů, kteří postávali u lukostřeleckých terčů a bavili se.

„Zabít oba bude snadné… vydržte tu chvilku.“ rozhodl Erutan a chystal se na ně.
„Počkej! Nezabíjej je!“ oba muže překvapila její slova, „Nemá smysl všechny pozabíjet.“ poté stručně vysvětlila, o co jí jde. Nechtěla zbytečné ztráty a poukázala hlavně na možnost prozrazení, pokud by se vracela některá z hlídek zpátky.
„Co navrhuješ?“ zeptal se Jee-zra, vzápětí si žena přesunula malou brašnu, jež jí visela u pasu na zádech, až teď si toho i Erutan všiml.

Z brašny vytáhla baňku s podivnou tmavě-zelenou vodou, tiše popsala, že po otevření se voda vypaří a v určitém rozsahu uspí vše na krátkou dobu. Erutanovi se její nápad vůbec nezamlouval, ale přesvědčila ho, že je to nejlepší řešení v tuto chvíli. Poté ho požádala, aby se přemístil ke stájím a v danou chvíli je nějak vyrušil, mezitím se ona s argoniánem chtěla přesunout ke schodům a hodit po nich ampulku. Souhlasili s plánem a přesunuli se, ovšem pořád měl pocit, že to nevyjde.

Sotva se připlížil ke stájím, už spatřil u schodiště dvojici, jak na něj hleděla, Ingun jasným znamením žádala po něm odvedení pozornosti. Elf se zadíval na dvojici, jeden z mužů posedával na kamenném zábradlí a druhý s lukem v ruce střílel do terče. Občas se u toho oba zasmáli. Erutan se zhluboka nadechnul a vyšel ze skrýše, „Juchůůůů… Hoši!!“ a mával pažemi nad sebou.

Ozbrojenec u zábradlí se okamžitě otočil na něj a už tasil po meči, střelec vypustil šíp do terče a taktéž učinil, co jeho spolubojovník, „PŘI ZLATÝCH MINCÍ, KDO JSEŠ, KUR…??“ snažil se dopovědět jeden z ozbrojenců, naštěstí dřív hodila Ingun od schodiště ampulku přesně mezi ně, která se roztříštila a veškerá voda se odpařila. Než si stačil střelec připravit svou zbraň a muž u zdi se přiblížit k elfovi, chytli se oba za krk a padli k zemi bezmocně. Za krátkou dobu se oba ani nehnuli, strnule leželi s otevřenými očima. Trojice se k nim opatrně přesunula…

„Říkalas, že je to uspí, ne že zabije!“ ozval se Erutan, Ingun však na něj zamávala ukazováčkem a přiložila dlaň k mužským ústům, na své kůži ucítila lehké dýchání.
„Žijou… Opravdu jen spí a velice tvrdě.“ poté pronesla, že je musí někam schovat a odzbrojit, Jee-zra okamžitě popadl jednoho z nich a odtáhl ho do stájí, s druhým naložili stejně. Zbraně pak schovali za stáje a od střelce si vzali klíč, který měl pod zbrojí. S ním otevřeli hlavní dveře usedlosti.
„To bylo až moc snadné.“ pronesl tiše elf.

Ingun otevřela tiše dveře, všichni se rázem ocitli ve velice útulném útočišti. Mnoho moderního nábytku a lahví alkoholu postávalo na stolcích. Zvířecích trofejí na zdi bylo nespočet a několik dveří, vedoucí do různých částí domu.

„Fajn. Jee-zro, hlídej dveře. Kdyby chtěl někdo vstoupit, postarej se o něj… Ale nějak tiše, ano?“ Argonián lehce kývnul hlavou a vytáhl si dva meče do rukou, „Erutane, pojď se mnou.“

Dvojice se pomalu plížila do dvojitých dveří, odkud byl slyšet jemný smích. Dveře tiše otevřeli a vstoupili do sálu s velkým stolem uprostřed a dvěma schodišti, vedoucí kamsi vzhůru. U stolu posedávala žena a muž ve zbroji, zrovna měli korbele v ruce a o něčem se bavili. Ingun poklepala na elfa, aby se o ně postaral. Jen, co tohle řekla, přemístil se za dřevěný sloupek a sledoval dění. Železná dvojice se vesele bavila a zplna popíjela, v té chvíli vyšel elf ze sloupu a rychle se přemístil za záda muže, na krk mu přiložil čepel nože. Všichni byli rázem překvapení, napadený se chtěl hnedka bránit, ale jakmile ucítil chladnou ocel na kůži, uklidnil se, namísto toho bojovnice vytáhla meč a odskočila od stolu.

„PUSŤ HO, ŠMEJDE!“ křikla, do bojovníka vyjel vztek, chtěl se bránit za každou cenu, ale elf mu lehce přejel nožem po krku.
„Odhoď zbraň a pustím ho!“ žena však nic neudělala, „DĚLEJ!“
„Pusť tu zbraň!“ ozval se chycený muž, bojovnice po pár vteřinách položila zbraň na zem. Jen, co tak učinila, elf rychle řízl nožem po hrdle a než se ona vzpamatovala, do hlavy se jí usadila rána z vázy, kterou držela Ingun. Rázem se ozvalo hromové ticho…
„To bylo… dobrý!“ pronesl uctivě Erutan k Jedovatce, usmála se na něj.

Ingun rychle vyvedla Erutana do vyššího patra, pomalým a tichým krokem se blížili k dalším dveřím, u kterých nikdo nestál. Než je stačila otevřít, elfí ucho se přiložilo k nim a chvíli poslouchalo. Po pár chvilkách uznal, že uvnitř nikdo není, Ingun se opřela do dveří.

Oba vstoupili do slabě osvětlené místnosti, kromě několika skříní a stolků, se zde nacházela i postel, na kterém kdosi ležel v rudo-bílých šatech. Opatrně dvojice předstoupila před ležící, Ingunčina tvář zesmutněla a své ruce dala na prsa.

„M-Matko?“ pronesla nad ženou, která ležela se zavřeným zrakem na posteli, chvíli se neprobouzela, Jedovatka jí lehce pohladila po tváři, to už stačilo na probuzení, které neznělo zrovna hezky. Z ženských úst se ozval chrapot a slabé vydechování, oči se konečně otevřely, ale každou chvíli upadaly do temnoty, „Matko! Tady, podívej se!“ hlava se lehce otočila na Ingun.
„Já… znám… tvou… tvář…“ promluvila ležící, Erutan mezitím postával kousek od postele a občas se zadíval na dveře, zda někdo nepřichází.
„To jsem já, matko! Ingun!“ chytla jí za ruku a klekla před ní.
„In-gun?“ její oči se konečně otevřely naplno a dech nabral z plných plic, „Hóó, holčičko, moje!“ slabě pronášela, „Co… tady děláš? Proč jsi… přišla?“
„Chtěla jsem tě vidět, matko!“ usmívala se s dávkou starostí na tváři, „Chyběla jsi mi dlouho… Já tě musela vidět.“
„Holčičko… měla bys zmizet…“ její tvář se zamračila, „Tady mi už… nijak nepomůžeš.“

Ingun se s ní dala do řeči, chtěla jí ujistit, že jí dokáže vyléčit, ale nedočkala se podpory. Maven se jí snažila vysvětlit, že její nemoc způsobili „obchodní partneři“, se kterými kdysi uzavřela jisté dohody, Ingun byla v šoku.

„Odpusť mi, holčičko… Musíš… už… jít…“
„Já tě tady nenechám, mami!! Musíme odtud zmizet! Pojď, vstávej! Erutane, pomoz mi!“ žadonila, avšak Maven jí rukou lehce odstrčila a následně silně vydechla, síly jí opouštěly.
„Nech mě tu… Nemůžeš mi pomoct, Ingun…“ už se chtěla znova bránit, ale ležící spustila podivnou řeč, kterou nikdo nechápal, „Je to všechno má vina… Dovolila jsem… Elenwen přesun některých… důležitých lidí z Letních ostrovů… sem…“
„O čem to mluvíš?“ zatajil se její dech.

Chtěla vypovídat dále, ale náhle se po domě ozval ještěří křik, že se blíží hlídky. Jen, co zaslechli ona slova, rozeznělo se po domě zvuk tasení meče a boj, Erutan vytáhl dýku z pouzdra a otočil se na Ingun. Už museli jít, ale Jedovatka ne a ne odejít od její postele.

„Musím ti něco… říct… dcerko…“ nadechla se pořádně Maven, „Vím… proč jsi přišla…“
„Já přišla za tebou! Zachránit tě!!“
„Zachráníš mě tak… že… mě…“ na chodbě se ozvalo ještěří volání o pomoc, Erutan chtěl vyběhnout, ale zarazil se nad Jedovatkou, která naslouchala každému slovu.
„Ani mi to neříkej, prosím!“
„Dcerko,“ rozkřikla se ležící žena, „já jsem pozvala před pár měsíci věštce! To… kvůli němu všichni blázní!“
„COŽE?!“ ozvala se nahlas Ingun, Erutan jí okřikl, aby už šli.
„Thalmor ho schovává na severu… v nějaké… hrobce!“ otočila se na ní matka, „Denik! Najděte ho! Je… to… vaše… jediná… jediná…“ hlava se ocitla na druhé straně polštáře, tělo lapalo po dechu.
„MATKO!“
„Oni… mě… otrávili!“ otočila se na ní znova, „Prosím… zabij mě!!“
„Ingun! Musíme jít! Jee-zra má potíže!!“ křikl na ní Erutan a netrpělivě sledoval její počin.

Jen na chvíli otočil hlavu ke dveřím, zaslechl kromě blížících se kroků také vytažení kovu z pouzdra a než se stačil otočit zpět, rozezněl se v místnosti umírající dech. Ingun držela dýku, jež trčela z hrudi její matky. Letmo se zahleděla na elfa, s mlčenlivými slovy přemýšlela, co vlastně udělala.

„U KYNARETH!!“ vyjekl Erutan a nechápal, „COS TO UDĚLALA?!“

Mezitím se rozrazily dveře, v nichž stál ozbrojený muž s mečem v ruce, ten se okamžitě ohnal po elfovi, který se bránil s dýkou v ruce. Měl co dělat, jen tak-tak stačil vykrýt ránu a velmi dlouhou dobu se křížila čepel o čepel. Ocelový muž ho kopl po hrudi a elf spadl na zem, několikrát se jej pokusil probodnout, ale nepovedlo se mu to. Elf válel po místnosti sudy a doufal, že vykryje každé ráně. V jednu chvíli po něm hodil dýku, která se zabodla do nárameníku, avšak obránce nijak nezastavila. Už ho chtěl probodnout, však v oné chvíli se mu ocitl nůž v hrdle a muž marně lapal po dechu. Náhle tlumený dopad na zem… Erutan se podíval na Ingun, která mu zachránila život.

Oba z něj vytáhli zbraně a než zcela odešli z místnosti, žena se přemístila ke stolku u mrtvoly a rychle nakoukla dovnitř. Z ní vytáhla podivnou knihou a ohlédla se na zvěda, „Mizíme!“. Dvojice vyběhla na chodbu, kde již bojoval Jee-zra proti jednomu z obránců usedlosti. Jen, co seběhli schody, argonián dorazil nepřítele a hned oba zkritizoval neochotu mu pomoct proti přesile. Než stačili utéct z domu, z blízkých skříní vytáhli spací vaky a vyrazili ven. Během útěku Jee-zra pronesl, že je příště nechá na holičkách. Jakmile se dostali do přírody, utíkali mezi listím a kořeny jako štvaná zvěř. A i po tomto zážitku Ingun nemohla stále uvěřit, jako těžkou a závažnou oběť učinila…

Dva vojáci kráčeli v temnotě jeskyně, za jejich nohy se ozýval prudký déšť, který nehodlal přestat. Oba se zbraněmi v rukách pomalu směřovali kamsi do hlubin a zákoutí skrýše…

„Fuj, to je ale smrad!“ pronesl Demitr během pochodu, „Páchne to tady jak stovka mrtvých krys!“
„Už jsem cítil i horší. Tohle se ještě dá.“ uklidňoval ho Erutan.
„Vážně? Já být ničema, tak bych se semka neschoval… Nebo vlastně, možná jo. Vojáky by tohle jistě odradilo.“
„Vážně si myslíš, že tu najdeme ty, co unesli velvyslance?“ zeptal se ho opatrně elf, až se oba na chvíli zastavili a hleděli na sebe, „To vyhrožování lidem se mi vůbec nelíbilo…“
„A měl jsem snad na výběr? Veškeré zlato jsem už utratil, sladká slova nepomáhala… Co bys dělal ty?“ naléhal redguard.

Elf se snažil přijít na nějakou rozumnou větu, však v dáli zaslechl podivný šelest a kroky, mířící k nim. Oba se okamžitě skrčili a přemístili ke stěnám jeskyně. Chvíli čekali, než se kdosi vynořil ze zatáčky s pochodní v ruce, postava si lehce prozpěvovala. Oba zvědi vyčkávali na svých místech a doufali, že neznámá odejde pryč, což po několika vteřinách udělala. Rychle se domluvili, co podniknou, Demitr si vzal na starost hlídku a Erutan velvyslance. Několik sáhů spolu putovali, pak před nimi ocitly dvě chodby, kde se museli rozdělit. Demitr s gladiem v ruce a Erutan s dýkou u paže a mečem na opasku kráčeli kupředu. Zrychlující dech se ozýval z nitra zvědova těla a pot se objevoval na čele. Ještě nikdy nebyl v takové situaci, sám, úplně v cizím prostředí a stojíc proti nespočetné skupince. Ani jeden z nich neměl tušení, co je zde čeká.

Erutan se blížil k dřevěným dveřím, za nimiž zaslechl hluboké dýchání. Zastavil se a chvíli naslouchal, protože byl však v jeskyni, kde se kromě praskajícího kamene rozléhalo i padání vody, moc dobře neslyšel. Jen zaslechl útržky, slova jako „žluťavej elfík na ohni“, „za tebe bude slušné výkupné“ nebo nakonec, čemuž vůbec nerozuměl „nebo tě pak pošlem do Zapomnění…“. Co však poznal, byl zvuk připomínající vytahování zbraně z pouzdra. Erutan na nic nečekal, rychle otevřel dveře a už si připravoval ruku k vrhání…

Ovšem, zastavil se, když v malé místnosti spatřil kromě spoutané postavy také tři další muže ve zbrojích, kteří se otočili do dveří a v rukách třímali zbraně. Elf se chtěl vrátit zpátky, ovšem na to již bylo pozdě, únosci se po něm vrhli a snažili se ho zneškodnit. Ačkoli měl Erutan stále na paměti lekce z výcviku, neřídil se jimi, hned po prvním vrhl dýku, která útočníka přeletěla a lehce se dotkla spoutaného. Tasil meč a bránil se náporu. Zvuk padajícího železa na kus ocele se rozléhal po celé místnosti, Erutan sám bojoval proti třem ničemům. Strach se mu dostal do krve a začal ho lehce ovládat. Jednoho útočníka se mu podařilo odzbrojit, avšak to nestačilo. Jen, co se tak stalo, další dva na něj zaútočili a zraňovali ho, jak po ruce, tak i po zbroji. Vyděšený zvěd spadl na zem, když se čepel otřela o jeho nohu, strachy se posouval ke zdi a ozbrojenci na něj mířili špičkami mečů. Už ho chtěli dorazit… Na poslední chvíli však přiběhl Demitr se zuřivou ambicí a nikoho z nich nešetřil. Byli překvapeni, kde se v černochovi ocitla taková síla k útoku a boji. Erutan jen vyděšeně a bez sil sledoval svého přítele, jak likviduje únosce. Poslední padl na zem, Demitr se s úsměvem otočil na elfa a podal mu ruku, aby vstal.

„Děkuji ti! Zachránils mi život!“
„Ještě mi neděkuj, musíme odtud pryč!“ otočil se na spoutaného, který velice hlasitě klel na své zranění, „To je velvyslanec?“ jeho domněnku mu elf potvrdil, zaběhli k němu a osvobodili ho.
„Kdo jste, u Magnuse?!“ zvolal altmer.
„Jsme z Císařské legie. Měli jsme vás najít a doprovodit k nám do tábora. Pojďte, jste v bezpečí…“
Altmer místo děkování začal proklínat Erutana, že mu způsobil zranění. Místo vděčnosti slýchával jen urážky a kritiku na celou legii. Než se stačil elf postavit na své nohy, do redguarda kdosi vrazil a shodil ho na zem.
„Nikam neutečeš, Thalmoráku! Chcípni!“ muž v temném hábitu zařval nahlas se zbraní v ruce a snažil se bodnout světlého elfa.

Dýka se chtěla již barvit krví, naštěstí byla na poslední chvíli odražena v Erutan mohl konečně v sobě ukázat, co se naučil během výcviku. Útočníka chytil za ruce, podkopl nohy a bleskově mu zabodl meč, který měl v ruce, do srdce. Velvyslanec byl z podívané vystrašen, hned na to změnil mínění o vojácích, co ho zachránili. Po sebrání sil a Demitra ze země, se konečně všichni vydali na cestu zpět do tábora…

Padla již tma, v Průrvě se hlasitě ozýval psí štěkot i halekání mužů, kteří hledali nezvané návštěvníky. Trojice si konečně po dlouhém pobíhání oddechla, Ingun vyšplhala do kopce, na jehož vrcholku se ocitalo menší jezírko a vhodné místo k táboření. Pronesla na muže, že by zde mohli přenocovat, sama se cítila unaveně. I když se to Erutanovi moc nezdálo, Jee-zra se ohlédl z blízkých skalisek do okolí a usoudil, že je ozbrojenci na tomto místě nenajdou, ani kdyby zapálili oheň. bosmer se vydal najít nějaké dřevo, Ingun šla hledat místo pro uložení a Jee-zra nosil kameny z jezera, aby vytvořil kruh pro oheň. Během zajišťování okolí se spustil lehký déšť, který byl lehce příjemný. Za několik málo chvil nesl elf plnou náruč dřeva, žena našla skvělé místo pro nocování a ještěrák připravil místo pro ohniště. Za málo chvil se z dívčích rukou objevil vykřesaný plamínek, který rozpálil suchý troud a dřevinu.

„Tam v chatě… jsi mě dostala, Ingun…“ z ničeho nic promluvil Erutan, když se trojice chvilku hřála u ohně, „Jak jsi to mohla jen udělat?!“
„A měla jsem snad na výběr?“ zeptala se naštvaně, „Měla jsem jí nechat dál trpět?“
„VŽDYŤ TO BYLA TVOJE MATKA!!“ zvolal hlasitě elf.
„Drž hubu, špičáku!“ ozval se Jee-zra, „Od tebe to sedí!“
Už se chtěl do něj argonián pustit, ale jeho počínání zastavila žena roztažením rukou, „Nechte toho! Oba!“ oba zastavili potyčku, „Podívejte, byl to… náročný den. Pro všechny.“ oddechla si, mužům se z tváří vytratila rivalita, „Jdu spát, jsem unavená. Jee-zro, vezmeš si první hlídku?“ na to ještěří hlava kývla, Ingun jim popřála dobrou noc a lehce ulehla do vaku, který si táhla na zádech.

Ještěrák se otočil podezřívavým pohledem na elfa, který z něj nespustil oči, stoupl si a po chvilce hledění se přemístil beze slov na stranu, odkud přišli. Erutan si mezitím vytáhl z brašny deník a začetl se.

„4. mrazivec, 4V 201

Legátova slova byla pravdivá, do našeho tábora opravdu dorazil císař Titus Mede II.! Jaké pozdvižení mezi našima… Tolik slávy a chvalozpěvů našemu největšímu veliteli, který se na nás podíval. Cítil jsem se… tak nicotně a bezmocně, ale byl to skvělý pocit… Celý tábor byl nastoupen na pláních a hrdě vzhlížel do kopce, odkud na nás císař promlouval. Byl to… úžasný pocit…

Avšak… stalo se něco nečekaného, co bych nikdy neřekl… Císař žádal legáta, aby mu jedna centurie dělala doprovod na cestách… Byl jsem… opravdu překvapený…“

Rázem se Erutanovi vybavila vzpomínka, kdy postával společně s Demitrem a zbývajícími vybranými muži, před legátovým stanem a čekali na jeho ortel. Za pár minut vyšel legát, který se usmíval na vojáky v pozoru.

„Bratři, náš císař ocenil vzornou přípravu a disciplínu, kterou naše jednotka představuje. Nesmírně si cení skupinku válečníků, kteří se postarali o záškodníky z okolí Brumy, a také skupinku zvědů, kteří vysvobodili velvyslance Olrose, jenž byl vězněn u Rumarského jezera.“ vojáci se usmáli, „Vy všichni, vyrazíte společně s císařem a jeho osobní stráží na cestu do „perly Abeceánského moře“, kde již na vás bude čekat tribun Nikolas Trebunius s rozkazy.“ někteří muži nechápali jeho slova, „Nějaké dotazy?“ nikdo z mužů se však neozval, „Do setmění se připravte na odchod! Rozchod!!“

Po chvilce cesty táborem se Erutan, i když měl radostnou náladu, nejasně zeptal svého usmívajícího se přítele, „Co tím myslel „perla Abeceánského moře“? To je někde… v moři, nebo co?“
„Ha ha ha!! Ne, kamaráde. Nepůjdeme do moře.“
„A kam teda?“
„Na nejlepší místo, kam jsme se mohli jen dostat!“ otočil se na něj čelem, „Půjdeme do nejlepšího a nejkrásnějšího města v téhle zemi! Jde se do Anvilu!“

Erutan si v klidu vzpomínal na minulost, leč náhle ucítil na hrudi, že se mu něco vytrácí. Rychle se probudil ze snění a zahleděl se na břicho, ještěří ruka se mu snažila tiše a opatrně odebrat deník, který měl položený v klíně. Okamžitě se ohnal a otočil se do Jee-zrovy tváře, který byl skrčený za jeho zády.

„Copak si tam píšeš, elfíku?“ ozval se, rázem si vytáhl z opasku meč a mířil do jeho tváře, „Dej mi to, hned!“
„Tys mě chtěl okrást! Zloději!“
„Bude s tebou naloženo zle, jestli mi to nedáš… Copak tam máš napsáno? Thalmorské údaje? Jména všech Krváků?“
„Něco, do čeho ti nic není, šmejde!“ vzápětí mu argonián přejel mečem po levé ruce, Erutan lehce sykl bolestí, čepel stále na něj mířila.
„DEJ-MI-TO!!“ varoval ho důrazně, elf rychle přemýšlel nad plánem, jak se dostat z této situace, až ho napadlo něco podivného.

Deník v ruce mu pomalu předával, ještěří ruka se začala natahovat a nevnímala pozor. V té chvíli se Erutan vrhl na ozbrojeného Jee-zru, vyhnul se čepeli u tváře a snažil se ho zalehnout, což se podařilo. Uštědřil mu pár ran hlavou a loktem, ovšem v ještěrákovi byla přeci jen větší síla, a tak nohama ho přehodil za svou hlavu, Erutan tvrdě dopadl na zem. Jee-zra se postavil a čekal, až se elf postaví, což však neudělal. Jen, co si uvědomil, kde se právě nachází a v jaké je situaci, silně se otočil nohama k němu a podkopl ho. Jee-zrův pád byl velice bolestivý a nepříjemný, nejen, že dopadl hlavou na tvrdou zem, ale naneštěstí ještě sletěl z místa, kde tábořili, k jezírku. Erutan seskočil od stromu k němu a vytáhl si dýku, v té chvíli byl již ještěrák připraven na útok.

„Já věděl, že jseš špeh! Jseš mrtvej, elfe!!“ křikl a vrhl se na něj.

Erutan měl co dělat, aby se jeho útokům ubránil, rány byly velice silné a nepříjemné, ale i s jednou dýkou se mu to podařilo. Chtěl učinit protiútok v císařském stylu, ovšem to se mu nepodařilo a namísto toho ho ještěrák kopl do hrudi. Veliká bolest se ozvala v těle, Jee-zra mu uštědřil ještě jeden kopanec, dýka rázem vyletěla z rukou a položil elfa na zem. Už ho chtěl probodnout, jen pár coulů před hrudí se stačil elf uhnout padající špičce a opět se pokusil podkopnout nohy. Tentokrát se mu to podařilo, Jee-zra ležel na zemi, helmice se válela kdesi v přírodě. Připlazili se k sobě a mlátili se pěstmi hlava-nehlava, jenže ještěří ruce byly o něco silnější a rychlejší. V jedné chvíli dostal Erutan tak silnou ránu pěstí do tváře, až odletěl od jeho těla, Jee-zra bleskově vstal a popadl jej za hlavu a několikrát ho udeřil svým tělem. Nakonec vysíleného Erutana přesunul k jezeru a hlavu mu ponořil, elf se samozřejmě bránil mácháním rukou kolem sebe, ale Jee-zra jen více přitvrdil na síle. Vysmíval se mu a doufal, že brzy již umře. Erutan se pomalu smiřoval se skutečností, že ho zabije někdo, koho už z minulých dob nesnáší, své ruce ponořil do vody a snažil se nahmatat nějaký kamen… a našel.

Mučitel se zvesela ozýval a stále ho držel pod vodou, Erutanovi docházel dech, vší silou hodil z vody do vzduchu kámen, kterého si Jee-zra nevšiml, pár sáhů vyletěl a opět mířil k zemi, naštěstí se ocitl v Jee-zrově hlavě, ten se rychle popadl za zraněné místo a vypouštěl podivná argoniánská slova, Erutan se konečně vynořil a zhluboka nadechl. Rozkoukal se kolem sebe, a když viděl, jak se protivník snaží zastavit svou rukou krvácení, rozeběhl se k němu a zasazoval mu rány po celém těle. Stále s větší silou ho posunoval ke spadlému kmenu, kde našel spoustu dřeva pro oheň. Jee-zra spadl tváří na kus klády, Erutan ho popadl za hlavu a veškerou zbytkovou silou ho mlátil o dřevo.

„U-Sith…!!“ volal bolestně Jee-zra, netušil, že se v elfovi ocitne taková síla. Snažil se bránit proti takovému náporu, nakonec však Erutan zařval do okolí a udeřil s jeho hlavou tak silně, až se jeho dech z úst vytratil.

Ještěří hlava se ocitla v krvi, Erutanovy ruce bolely jak po celodenním nošení dřeva a dech se vytratil z úst. Tělo zesláblo, myšlenky se motaly kolem celého Tamrielu, zmaten a udýchán došel pod táborové místo, ze země sebral deník, který spadl během podávání a posadil se zády k zemině a kořenům. Oddechl si… doufal, že Jee-zra je skutečně mrtev, avšak i on sám se takto cítil…
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Cestou zpátky narazí na osobu v nesnázích. Co Krváci provedou?
1) pomůžou oné osobě
2) jen budou sledovat dění a nepomůžou oné osobě
3) utečou z místa

Upravil/a Adrian_S dne 14.02.2021 17:26