The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal sirPavoucek456 dne 01.05.2015 23:21

a zde je slibovaný díl (ovšem trochu později, ale snad to tak moc nevadí, stejně je pořád pátek :D)

část 14

Vyšli jsme z Vorařova směrem k Bílému Průsmyku s nadějí, že tam bude něco na práci.

Prošli jsme přes mostek, pak pokračovali podél řeky, až jsme narazili na druhý most, ten jsme ovšem nepřekročili, protože vedl na opačnou stranu, než se chtěl khajiit vydat. Prošli jsme mezi pivovarem, ze kterého sálalo teplo a lahodná vůně, pak kolem pár polí, až jsme se zastavili u stájí. Chtěli jsme se vydat dál do města, ale zastavil nás jakýsi řev, otočili jsme se a uviděli trola, jak běží směrem ke stájím. Siddkvild okamžitě vytáhl svůj mečík, ale khajiit vzal nohy na ramena. Při úprku vrazil do jedné dvojce, byl to muž a žena, vypadalo to jako otec se svou dospělou dcerou.

J' Zeny se začal okamžitě omlouvat, ale muže spíše zajímalo, co to bylo za hrozivý křik. Když se dozvěděli, že to je trol, žena se opatrně podívala na muže a řekla: „Troufáš si i proti trolovi?“
muž odpověděl: „Mám-li se někdy stát zvěstovatelem Družníků, tak pro mě nesmí být těžké zabít trola!“ a s těmito slovy vytáhl svůj obouruční meč a rozeběhl se ke stájím, žena zase vytáhla luk a se slovy „Tak na mě aspoň počkej!“ se za ním rozeběhla. A jelikož khajiitovi nemohl uběhnout takový souboj, musel jít za nimi!

Zrovna jak khajiit došel na místo, ze kterého byl krásně vidět souboj, tak trol vzal Siddkvilda a odhodil ho směrem na muže, který byl pár kroků před ženou. Muž upustil meč, podklouzl a raněného Siddkvilda chytil, na to, že už mu pomalu šedivěly vlasy měl onen záhadný muž spoustu sil. Pomohl Siddkvildovi stát, pak mu něco řekl a rozeběhl se na trola na pěstní souboj, to už ale trol byl pobodán šípy, které na něj celkem dobře střílela žena, ale poté střelby nechala a rozeběhla se s dýkou na trola, souboj to byl velkolepý! I přes to, že obě strany dostávaly spousty ran, ani jedna se ale nechtěla vzdát, ale pak se trolovi povedlo něco, co nikdo nečekal. Vzal oba své soky a odhodil je asi dva metry za sebe, poté se podíval na vyděšené koně, rozeběhl se, ale v tom ho zasáhl šíp a hned vedle něj proletěl další a další, všude na hradbách byli lučištníci z městské stráže, po chvíli byl trol k nerozeznání od obřího ježka zamotaného do klubka.

Stráže začaly kontrolovat obyvatele, zda jsou všichni v pořádku, jeden se začal bavit se Siddkvildem a tři strážní se rozeběhli ke dvojici, která proti trolovi statečně bojovala, i J' Zeny zamířil k nim. Když přišel blíže, uslyšel jak jeden strážný mluví na muže „Kodlaku, Kodlaku, už stárneš a nemáš tolik síly jako za mlada! Měl by ses šetřit, jestli se máš stát zvěstovatelem Družníků, tak by jsi měl být naživu.“ onen „Kodlak“ se podíval na ženu a řekl:
„To máš pravdu, ale nebýt tady mé žákyně Aely, tak by to bylo těžší. A ty!...“ ukázal na Siddkvilda „... Ty buď pro příště opatrnější!“
Ale už je načase navštívit město samotné.

Hned při vstupu do města nás přivítal dětský smích, bušení kladivem o kovadlinu a celkový ruch města. J' Zeny zaslechl, jak se kovářka s někým baví, rozhovor zněl asi takto: kovářka: „Hele, Belethore, jak myslíš, že dopadla válka?“
Belethor: „Já ti nevím, ale jsem rád, že se nedostala sem. Ale v legii jsou stateční a silní muži, myslím, že elfy porazí.“
kovářka: „No jo, máš pravdu, tak zatím.“
Belethor: „Tak zatím.“
Když muž odcházel, tak ke khajiitovi přiběhlo pár malých dětí, co chtěly aby si s nimi khajiit hrál. Děti byly celkem zklamané, když khajiit odmítl, ale to jim nezabránilo, v tom, že mě začaly otravovat. Nejdříve khajiita tahaly za ocas, poté na něj začaly lozit a nakonec mě i tahaly za uši, bylo to velmi nepříjemné. Naštěstí je jeden postarší muž, který zrovna přiběhl napomenul a děti slezly.

Po chvíli hledání práce jsme to vzdali, nikde žádná práce, až nakonec khajiita při odchodu zastavila kovářka, že kdyby khajiit někdy našel, nebo vykutal jakoukoliv rudu, ať za ní přijde, že nám zaplatí. Ještě se zeptala, jestli máme krumpáč, když zjistila, že nemáme, jeden nám dala.

Vyšli jsme ven a jen co jsme se vzdálili na nás odněkud vyskočili čtyři banditi, dva před nás a dva za nás. Jeden z nich na nás začal cosi žvanit, ale Siddkvild mu dal pěstí do nosu a vytáhl svůj meč, kterým rychle máchl kolem sebe, naštěstí si J' Zeny stihl dřepnout, takže se mi nic nestalo. Chvíli jsme se s nimi prali a skoro jsme je porazili, už zbýval jen jeden, avšak ten nám začal utíkat, byl docela rychlý.

Pronásledovali jsme ho až k pevnůstce, kde na nás z hradeb vykoukli a následně vystřelili další bandité, naštěstí nás netrefili. Poté se otevřela brána a z ní vyběhla pětičlenná skupinka s dlouhými ocelovými meči, jen jeden na zádech nesl luk. Rychle jsme se rozeběhli zpátky k městu, už už jsme byli u strážní věže, když v tom kolem nás proletěl šíp, Siddkvild se zastavil a otočil, lapkové nás už skoro doháněli. Naštěstí si nás ale všimli strážní, kteří hlídkovali a okamžitě po banditech začali střílet, takže k Siddkvildovi doběhl jen jeden bandita, který měl v rameni šíp, chtěl se po sokovi ohnat mečem, ale Siddkvild byl rychlejší a probodl ho. Když před ním lapka padl na zem mrtev, tak bandita lukostřelec naposledy vystřelil, hned na to ho zasáhlo pár šípů od strážných. Banditův šíp se ovšem zavrtal do Siddkvildovi nohy a ten zaúpěl bolestí.

Khajiit a strážní k němu přiběhli a ptali se, kam to dostal, odpovědí bylo Siddkvildovo úpění, že nemůže pohnout pravou nohou od kolene dolů, z kolene mu totiž trčel šíp, naštěstí to nebyla rána zkrz na zkrz, takže je pravděpodobné, že se z toho vyléčí. Jeden strážný mu pomohl vsát a společně s khajiitem jsme ho odnesli do města, kde se léčili zranění.

Ve městě si ho převzali místní kněžky a prohlásily, že se z toho dostane a že bude chodit, ba i běhat. Strážný pak dal J' Zenymu pár septimů, které vzal lapkům, aby si khajiit mohl zajít do hospody a případně tam i přespat. Vydal jsem se tedy do hospody, kde jsem si objednal oběd a pokoj, poté si khajiit šel zapsat nejnovější události a pak si šel zdřímnout.

Upravil/a sirPavoucek456 dne 28.06.2015 20:26

Přidal sirPavoucek456 dne 15.05.2015 15:28

Tady je nový, extra díl (jelikož jsem minulý týden vynechal). Tento díl je opravdu (plus-minus pár řádků) dvakrát delší, než průměr minulých dílů, jinak kritiků, se předem omlouvám za možné pravopisné, nebo jiné chyby, ale nejsem zvyklý opravovat něco tak rozsáhlého, ale můžete mi napsat třeba soukromou zprávu a já to spravím.

Ale už dost řečí, zde je slibovaný díl:

část 15

Hned ráno, po snídani se khajiit šel podívat na svého přítele. Už na tom byl lépe, ale stále nemohl chodit, jen seděl, nebo ležel na lavici. Khajiit se s ním pozdravil a pak šel hledat rudu na kopání. Vzal si tedy krumpáč a vydal se na cestu. Těsně před branami města se khajiit ještě zeptal, kde je nejvíce rudy, prý na pláních, na západ od města. Khajiit se tedy pln sebevědomí vydal na cestu, strážný mu poradil, ať má při ruce zbraň, že se tam může potulovat pár divokých zvířat.

Zdá se, že khajiit má štěstí, hned za branami našel jednu rudnou žílu, po pár minutách další a dokonce získal i kůži z vlka, který ho přepadl, zdá se, že khajiit si na té rudě vydělá.

Tak asi ne. Již je čas oběda a od posledního zapsání khajiit našel pouze jednu rudnou žílu, snad to po obědě bude lepší, bohužel si J' Zeny nechal svůj pytlík s jídlem v hospodě, takže se bude muset vrátit do města.

Khajiit už přišel k branám města, naštěstí kovárna je hned za branami, takže to khajiit nemá daleko. Když khajiit přišel do kovárny, kovářka zrovna bušila kladivem do žhavého kusu oceli, randál to byl opravdu velký. Když J' Zeny přišel blíže, kovářka s bušením přestala a ocel ponořila do vody, khajiit jí jen mlčky ukázal brašnu plnou rud a vlčí kožešinu. Mladá kovářka si brašnu vzala a řekla: „Takže to máme... jedna, dva tři...“
„Je jich devět. Plus vlčí kožešina.“ řekl khajiit, aby ušetřil čas
„Dobře, takže jedna ruda je za dva septimy, takže to je osmnáct septimů a k tomu ještě vlčí kožešina za dvacet septimů, to je dohromady třicet osm zlatých.“ po těchto slovech si z kapsy vytáhla váček a začala počítat, poté z něj vyndala pár mincí a váček podala khajiitovi poté řekla: „Na, přesně třicet osm zlatých.“
Khajiit poděkoval a odešel do hospody na jídlo.

Po jídle se zase vydal do chrámu za svým přítelem, který na tom byl zase o něco lépe, už mohl s poraněnou nohou hýbat. Khajiit si s ním začal povídat, povídali jsme si tak dlouho, až si J' Zeny z ničeho nic vzpomněl, že už je večer, takže šel zase spát.

Ráno, při snídani, khajiita navštívil někdo, koho by tam nečekal. Siddkvildova noha se natolik zlepšila, že už dokáže chodit, sice se musí podpírat nějákými klacky, ale chodí! Sedl si ke khajiitovi a objednal si mléko a nějakou buchtu, ve které je hodně máku, prý to prospívá kostem, takže se mu to nyní obzvláště hodí. Khajiit se Siddkvildem zase prokecal půl dne, ale pak se Siddkvild rozpomněl, že by se měl vrátit, aby mohl zase odpočívat, koneckonců měl jít jen na malou vycházku. A J' Zeny se rozhodl, že půjde znova hledat rudu. Vzal jsem si tedy krumpáč a vyrazil směr Pláně.
J' Zeny tu hledá jakoukoliv rudnou žílu už asi půl dne a pořád nic a nic a nic. A to slyšel, že zde je snadné najít rudu, to by khajiita zajímalo, jestli myslí v Pláních jako v přírodě, nebo v Pláních jako v dolech, ale zdá se, že v dolech, protože tady nic není.

Konec, khajiit to vzdává, nikde žádná ruda, teď jen vědět, jak se vrátit zpátky do Bílého Průsmyku, nikde žádná cesta, jen pár obrů s mamuty, ale těm jsem se radši obloukem vyhnul, prý nemají rádi návštěvníky. Khajiit tu už bloudí snad celou hodinu a pořád nic, J' Zenymu už i kručí v břiše a taky má velkou žízeň.

Sláva! Sláva! Stojí tu postarší muž, to je khajiitova spása! J' Zeny se z posledních sil zvedá a míří k postavě, je na ní něco zvláštního, na zádech má podivnou hůl a obleček má jako šašek. Ale to ne! Kde se vzali, tu se vzali vlci, jeden se na staříka rozeběhl, ale stařík to ignoroval. J' Zeny na něj začal křičet ať dává pozor, že na něj útočí vlci, starý pán se na ně podíval a pak zapískal, vlci jako rázem sedli, zdáli se jako vycvičení psi. Poté pán vytáhl hůl ze které začaly lítat podivné, červené koule. První zasáhla jednoho vlka a ten se změnil v blátokraba, druhý vlk na spoustu zlaťáků, třetí na podivný sliz s bábovkou uvnitř a z posledního vlka se stala jakási podivná bytost v černé zbroji, která červeně světélkovala, hlavu měla odkrytou, byla podivně modrá, skoro jako by to byl dunmer, až na to, že dunmerové nemají rohy. Khajiit nemohl uvěřit svým očím, takže si je raději promnul. Zdálo se, že to všechno byla jen halucinace, když v tom se nad khajiitem objevil onen starý mužík a začal se na khajiita úchylně usmívat, to musí být šílenec. Pomohl mi vstát a zeptal se taky, jestli má khajiit hlad, když domluvil, vzal svoji hůl, kterou měl na zádech a namířil na zem, opět vyletěla podivná energie a z houby se stal prostřený stůl plný sýra a jakých si lahví. J' Zeny začal namítat, že to je zase halucinace, avšak muž mu dal facku a zeptal se, jestli se probudil, khajiit nechápavě zavrtěl hlavou, načež se starý muž znova šílenecky zasmál, že to tedy není halucinace a že mám jít jíst.

Khajiit si mlčky přisedl ke stolu a zakousl se do sýra. Když khajiit dojedl, muž se znova pousmál, vzal hůl a namířil ji na khajiita, z hole vyletěla podivná záře a já se změnil v... zajíce? Šílenec začal na hůl nadávat a pak na J' Zenyho znova vystřelil, tentokrát khajiita vcucla jakási energie a vyplivla, už jako khajiita, na velmi podivné místo, šílenec nikde. Khajiit se začal rozhlížet kolem sebe, až uviděl přicházet tři osoby, podle výšky tak kolem patnácti až šestnácti let, takže jako khajiit.

Když osoby přišly blíže, dali se také identifikovat jako chlapci. Zdá se, že oni byli z khajiita překvapenější, než khajiit z nich, ale všichni byli překvapení, když se tu znova objevil ten šílenej dědek, který očividně všem nahání hrůzu, usmál se tím jeho typickým úsměvem a spustil:
„Ahoj, vítejte v mé pláni Zapomění, uznávám, přivítání to není nejlepší, ale co by jste ode mne čekali?“
očividně ho překvapila reakce jeho čtyřech návštěvníků, kteří vůbec nechápali, o co tu vlastně jde. Teď se šílenec podíval na khajiita a řekl:
„Víš ty, kdo já jsem, s kým máš tu čest?“
„Khajiit vás vůbec nezná, pane.“ odpověděl khajiit
„Říká ti něco jméno ‚Sheogorath‘?“ zeptal se
„Ne, khajiit to slyší poprvé v životě.“
„COŽE?!? Sheogorath, daedrický princ, pán všeho, co nedává rozum, JÁ! JÁ JSEM SHEOGORATH!“
odmlčel se a pokračoval „Jo a taky mám rád sýr.“ podíval se na nás a když zjistil, že se pořád nechytáme, tak začal mluvit zase:
„Heleďte, zkusím vám to vysvětlit, ano? Mám tu pro vás úkoly, potřebuji, aby jste mi to tu zajistili, že kdybych na pár let odešel, tak tu pro mé občanstvo bude dostatek všeho možného i nemožného, ano? No a jelikož jsem se nudil... jako vždy... tak jsem si na to vzal pomocníky z dvou různých světů. Ano, slyšíte správně! Bůh Akatosh se jednoho krásného dne rozhodl, že si udělá druhej svět, kde by nechtěl žádné zlo, jenže mu to jaksi nevyšlo, bla bla bla.“ a tleskl si do dlaní, načež se vedle něj objevila přitloustlá bytost se šálkem čaje v ruce, Sheogorath si šálek vzal, poté bytost znova zmizela. Čaje se napil a pak pokračoval v řeči:
„Prostě vám dám úkol, zajdu si na dovolenou, protože tu je nuda a práce. No a vy tři mně budete muset zajistit dostatek sýra pro mé poddané, začněte tady na této pláži a zjistěte, zda jsou tu zásoby sýra tak na sto, možná dvě stě let a ty...“ ukázal na khajiita „... se postarej o to, aby to tu občané beze mě vydrželi, zkus vymyslet něco, co by je udrželo aspoň trochu šílenými, nechci se vrátit do normálních plání, to bych si mohl zajít k Azuře, já chci, aby jsi vymyslel něco, co by jim lezlo na mozek.“ a usmál se.

Všichni čtyři jsme se na sebe nechápavě zadívali, načež se Sheogorath usmál a zase začal mluvit.
„No dětičky, já už budu muset jít, nechce někdo sýr?“
J' Zeny: „A kam půjdete?“
Sheogorath: „Půjdu na dovolenou, asi do Pelagiovy mysle.“
Jeden kluk pošeptal J' Zenymu: „To je vážně šílenec!“
Sheogorath: „Tak zatím hříčky Akatoshe, sýr s vámi!“ a zmizel. Všichni čtyři jsme se na sebe nechápavě podívali. Sheogorath se zase objevil a řekl: „No šup šup, já si jdu lehnout a jestli to nebude do dvou let hotovo, tak si vás tu nechám! A ty, khajiite, pojď semnou do mého hlavního města.“
A znova se objevila ona podivná záře, která khajiita vcucla a následně vyplivla na náměstí. Sheogorath nikde, jen se tu válel popsaný papírek a oblek podobný Sheogoratovu rouchu. Na papírku bylo napsáno: „Na, tohle si dej na sebe, ať mí poddaní vědí, že jsi něco víc než oni a taky že jsi normální (teda zatím)“ J' Zeny se na oblek nedůvěřivě podíval, ale radši si ho oblékl.

Po chvilce přemýšlení khajiita vyrušila malá, baculatá postava, byl to Sheogorathův poddaný, který mu před chvílí podal šálek čaje. Postava khajiitovi řekla, ať jde za ním, že ho prý jeho pán chce vidět, což J' Zenymu nedávalo smysl, protože jestli ho chce Sheogorath vidět, proč ho teleportoval někam daleko od něj.

Po chvíli chození jsme došli k velikému zámku, teda Sheogorathův sluha říkal, že to je hrad, ale khajiitovi to připadá spíše jako zámek. Dál měl jít khajiit sám. Hned za dveřmi byla dlouhá komnata, na jejímž konci stál podivný trůn, na kterém seděl Sheogorath, vedle něj stáli na jedné straně zlatavě bílí a na druhé pekelně černí vojáci a před trůnem byl stolek, na něm pár papírů a u stolku stála židle.

Khajiit tedy přišel až k Sheogorathovi, který, jak se zdálo, už na khajiita čekal. Když se khajiit přiblížil, Sheogorath mi pokynul, ať si sednu, poté řekl:
„Nezdržoval tě Haskill? Já jen, že někdy dokáže mluvit o normálních věcech a taky hodně zdržovat...“
J' Zeny se na Sheogoratha nechápavě podíval a řekl:
„Kdo je Haskill?“
„To je můj komoří, písař, svačinář a nalévač čaje. Ten tě sem dovedl.“
„A ti vojáci?“ zeptal se opatrně khajiit
„To jsou ‚Aurealové‘ a ‚Mazkenové‘, ovšem obyčejní smrtelníci jim spíše říkají ‚Zlaté světice‘ a ‚Ďáblové klamu‘. V podstatě pořád spolu vedou spory, ale to teď není nutné, možná trochu je, protože bych potřeboval, aby se nepozabíjeli navzájem, když bych byl na dovolené. Takže, ty mi s tím pomůžeš a pak najdeš způsob, jak mé poddané udržet šílenými. Jestli ti je něco nejasného, tak to je škoda, protože já si jdu sbalit zavazadla, tak čau.“
Sheogorath po těchto slovech vstal a mlčky odešel do jiného pokoje. Když se za ním zabouchly dveře, přistoupil první voják v černém, takže pravděpodobně Ďábel klamu a promluvil:
„Chceme, aby nás Aurealové přestali pomlouvat a nadávat nám, jinak nemůžu zaručit, že se nestrhne bitva, nebo dokonce válka!“
načež se skoro celá řada Zlatých světic začala smát, poté z řady vystoupil voják a řekl:
„Cha! Vy nám chcete vyhrožovat bitvou? A co by jste v té bitvě dělali? Začali plakat, že to není fér?“
poté se začali dohadovat jako malé děti, které se hádají o cukroví, khajiita z toho rozbolela hlava, tak, že už to nevydržel a z plných plic zařval, ať jsou všichni zticha, zdálo se, že to všechny překvapilo, protože ztichli a nevěděli, co říct, pak se ozvalo, jak někdo zadržuje smích, khajiit se tedy porozhlédl a uviděl Sheogoratha na římse, jak se směje, v ruce držel pánevní kost a na zádech měl hůl, se kterou ho J' Zeny viděl poprvé. Když si Sheogorath všiml, že se na něj všichni dívají, tak se přestal smát a dělal, že tam není.

Khajiit se na něj nevěřícně podíval a řekl:
„To už seš jako sbalenej? Jen divná kost a magická hůl?“
„Ano, Pelagiova pánevní kost a Tlachoplach, nic víc nepotřebuji.“ řekl pobavený Sheogorath
„A proč si bereš tu kost?“ zeptal se nechápavě khajiit
„Proč ne?“
„A jo, khajiit zapomněl, že jsi daedrický princ šílenství... Počkat, co přesně dělá ten ‚Tlachoplach‘?“ zeptal se khajiit
„No... v mých rukách dělá to, co chci, ale v rukou obyčejných smrtelníků dělá různé věci, je nepředvídatelný stejně tak jako já.“ řekl a následně od někud vzal dort a hodil ho směrem na khajiita, který stihl na poslední chvíli uhnout. Khajiita napadl nápad, jak Zlaté světice a Ďábly klamu usmířit, teda snad. J' Zeny poprosil Sheogoratha, jestli by mu mohl na chvíli půjčit onen Tlachoplach, Sheogorath nejdříve váhal, ale pak ho khajiitovi přeci jen půjčil, pak si sedl na židli a napjatě sledoval, co se bude dít.

Khajiit hůl vzal, pak se se svým plánem svěřil vojákům, plán zněl takto:
„Nejdřív se vylosuje jedna strana, která ze svých řad vyšle jednoho vojáka, poté představitelé Zlatých světic a Ďáblů klamu vymyslí, co se s vojákem stane po zásahu z Tlachoplachu a ten, kdo to uhodne jako první se té druhé straně VEŘEJNĚ (to musel khajiit zdůraznit) omluví. Tak nastane mír aspoň do té doby, než se Sheogorath vrátí z dovolené a až se vrátí, můžou si k němu jít stěžovat, ale to už půjde mimo khajiita.“
Naštěstí s tím všichni souhlasili, ovšem nevěděli, jak se mají rozhodnout, kdo bude pokusný králík, takže se zase začali hádat, až nakonec Sheogorath všechny utišil, poté si tleskl do dlaní a kde se vzal, tu se vzal Haskill. Sheogorath mu vše začal vysvětlovat, mezitím si zástupci dvou stran začali typovat, co se s Haskillem stane po zásahu z Tlachoplachu.

Vše se domluvilo, Haskill byl seznámen s plánem a představitelé vojáků si typli, každý měl dva typy, co se s chudákem Haskillem stane, Sheogorath na dobrovolníka ještě seslal ochranné kouzlo, které ho mělo ochránit před smrtí. Khajiit tedy namířil na Haskilla, ale pak si uvědomil, že neví, jak se s tím střílí, což všechny kolem pobavilo, ale pak na to přišel, stačí hůl pevně zmáčknout a v hlavě si říct, ať to vystřelí, poté se na Tlachoplachu objeví červená záře a když lehce uvolníte stisk, tak se záře uvolní a vyletí.

Po chvilce střílení na Haskilla nakonec vyhráli Ďáblové klamu, kteří šťastně odešli ze síně, za nimi se couraly Zlaté světice, které byly zklamány, že prohráli. Khajiit vrátil Sheogorathovi hůl, ale překvapilo ho, když Sheogorath khajiitovi řekl, že ho k tomu vůbec nepotřeboval, protože mu stačilo jen napsat mírovou listinu, kterou by museli všichni dodržet, poté khajiita poplácal po rameni a řekl mu, že se musí jít podívat za těmi třemi nordy, jak jsou na tom s plněním jejich úkolu.

Upravil/a sirPavoucek456 dne 28.06.2015 20:26

Přidal sirPavoucek456 dne 22.05.2015 22:06

#10

promiňte, dneska malé spoždění, ale nová kapitola je zde:

část 16

Sheogorath se už chystal k odchodu, ale pak se zastavil a podal khajiitovi jakýsi zvláštní zapečetěný svitek, J' Zeny se na svitek nechápavě zadíval, Sheogorath se na něj znova usmál a řekl:
„To je mapa, můj hrad je celkem velký, tak abys našel cestu do svého pokoje.“
poté zmizel. Khajiit teda rozlomil pečeť a koukl se do mapy, bylo tam spousta chodeb a místo, kde se zrovna khajiit nacházel bylo označeno červenou tečkou, od které vedla čára do pokoje, ve kterém bylo napsáno: „Tvůj pokoj.“ najednou se pod khajiitem objevila červená čára, která vedla do vedlejšího pokoje, khajiit ji tedy následoval a když došel do pokoje, tak se nápis změnil na: „Jseš v cíli!“ i červená tečka se přesunula. Jaká to zajímavá mapa. Pokoj byl ovšem taktéž zajímavý, na to, jak byl prostorný v něm byla jen maličká postel, žádná skříň, stůl či židle, jen malinká postýlka uvnitř velikého pokoje. J' Zeny si tedy sedl chtěje si zapsat poslední události, ovšem došel mu uhel, kterým to psal, tak si řekl, že to zapíše zítra, ale když si lehl ucítil něco na matraci, bylo to několik uhlíků, khajiit si je tedy vzal a vše zapsal, pak si i v oblečení lehl a pomalu usnul.

Ovšem probuzení už tak příjemné nebylo, místo na posteli ležel na chladné zemi, asi dva metry vedle kašny, všude kolem khajiita pršelo, v tom si ovšem khajiit všiml, že vedle něj někdo stojí. Vypadalo to na občana, který nebyl bohatý, ale mohl utrácet, osoba se na khajiita dívala s podobným úšklebkem ve tváři, jako Sheogorath, v ruce držel něco podivného, co bránilo vodě, aby na khajiita padala. Když se khajiit postavil, tak osoba promluvila:
„Dobrý den, jistě máte hlad, nebo žízeň, nechcete si ke mně zajít na malou večeři?“
khajiit se nechápavě zadíval a řekl:
„Večeři? Snad snídani, nebo khajiit spal tak dlouho?“
osoba se očividně pobavila a řekla:
„Je ještě ráno a vy by jste už snídal, přeci každé malé dospělé dítě ví, že ráno se musí navečeřet, poté si když je poledne, tak si dá snídani a před tím, než jde spát si dá oběd. Samozřejmě někteří jedinci si mezi těmito svačinami dávají větší kousek malinkých jídel.“
poté se znova usmál, až teď si khajiit všiml, že ona osoba drží věc proti dešti pouze nad khajiitem, ale jinak osoba samotná mokne, tak se tedy khajiit zeptal, jestli už nepůjdou, že trochu prší. Vyšli jsme tedy, po cestě osoba taky khajiitovi vysvětlila, že ta věc se nazývá „deštník“ a že je dělán ze speciální hmoty. A prý taktéž existuje legenda, že když Sheogorath vymyslel onen deštník, tak pak vymyslel také déšť, aby se našlo využití pro nový objev, což se khajiitovi zdálo nesmyslné, protože podle něj je déšť vytvořen bohem a né démonem, ale nechtěl se hádat, taky se dozvěděl že khajiitův doprovod se jmenuje Nilreir Zkažený-bramborák, ale že mu všichni říkají jen Nilreir.

Došli jsme až před jakýsi domeček, když jsme se zastavili, tak Nilreir zvedl hlavu a křikl do oblak, ať už neprší, že musí najít klíče. Bylo to zvláštní, ale opravdu kolem nás v okruhu asi pěti metrů přestalo pršet, Nilreir našel klíče, přistoupil ke dveřím a místo toho, aby je odemkl tak otevřel malé okýnko, do kterého strčil ruku a dveře odemčel zevnitř. Když jsme vešli, tak Nilreir zase křikl na nebesa, že mohou pokračovat v pršení, opět se rozpršelo. Vevnitř se hostitel khajiita zeptal, jestli má hlad, nebo žízeň, J' Zeny mu odpověděl, že jenom něco malého, protože moc hlad nemá, Nilreir kývnul a odešel, poté se vrátil s malou sklinkou, ve které byla voda, kterou podal khajiitovi, khajiit se nechápavě zadíval a řekl:
„A co jídlo, khajiit má hlad né žízeň.“ což asi Nilreira udivilo, protože řekl:
„No však, pán má hlad, ať tedy pije, ovšem jesli má i žízeň, tak bych tu možná měl pár sušenek.“
khajiit se stal trochu zmateným, ale napil se. A vskutku, podivná voda způsobila, že místo aby mu uhasila žízeň, tak ho nasytila, takže tady to je nejspíš naopak.

Khajiit tedy dopil, poté si sedl ke stolu a začal nahlas přemýšlet o tom, jaké jsou rozdíly mezi Tamrielem a těmito pláněmi Zapomění, z přemítání khajiita vyrušil Nilreir, který si přisedl a začal ukusovat kus sušenky, očividně měl žízeň. Khajiit toho tedy využil, aby si ujasnil pár věcí, začal tedy s tím, že se tu pije na zahnání hladu a jí na uhašení žízně, ovšem zjistil, že to tak funguje pouze u sušenek a vody, nikdo neví proč, ale jisté je to, že to je to nejčastější jídlo v Sheotu. Khajiit tedy ještě zakousl sušenku, jednak ze žízně a jednak ze zvědavosti, protože ho zajímalo jak chutná, pak si ovšem vzpomněl na úkol, tak se Nilreira zeptal, jestli tu je někde správa města, nějaká jiná než Sheogorathův hrad, zjistil, že se zde nachází ještě jakási radnice, která má sloužit jako Sheogorathova levá ruka, jinak si také může zajít za Haskillem, což je Sheogoratvův nalévač čaje, neboli pravá ruka a nebo za Sheogorathem, což je samotný vladař, ovšem to už khajiit dávno věděl. J' Zeny se tedy zeptal kde by měla být zmíněná radnice, když dostal instrukce, vytáhl mapu, která mu cestu zvýraznila, když khajiit vyšel, už nepršelo, což bylo dobře.

Khajiit po chvilce došel na ono zmiňované místo, radnice byla asi tří patrová budova, khajiit tedy vešel dovnitř. Vevnitř stáli strážní v podobě Zlatých světic a Ďáblů klamu, všichni stáli na své straně, jen u stolu, u kterého seděl jakýsi hubený podivín stáli generálové obou stran a na něčem se domlouvali, khajiita si vůbec nevšímali.

Když khajiit přišel tak na jeden metr, tak zrovna generál v bílém prohlásil, že jsou tedy domluvení a odešel, generál v černém měl zdá se dobrou náladu a ven spíše vyhopsal, poté se podivín otočil na khajiita a řekl:
„Co si pfejete?“
to khajiita zarazilo, takže tam chvíli jen stál a nevěděl co má říct, nakonec řekl:
„Co by jste dělali, kdyby Sheogorath odešel pryč a nestaral by se o své pláně?“
„To bohufel nefíme, jefte se nám to neftalo.“
khajiit se pousmál a řekl:
„Tak to se máte na co těšit, Sheogorath totiž odchází na dovolenou.“
Podivín se zarazil a řekl:
„A co Hasfill? Ten nemůfe fládnout?“
„Haskill je nalévač čaje a svačinář, né druhý vládce.“
řekl khajiit a ušklíbl se, na podivínovi bylo vidět, že trochu panikaří, khajiit mu tedy ještě jednou poprál hodně štěstí, otočil se a odešel, cestou slyšel, jak podivín zmatkuje a křičí, že neví, co má dělat, nakonec dal zvolat lid.

To si samozřejmě nemohl khajiit nechat ujít, takže před radnicí zůstal. Podivín po chvilce vylezl na střechu a když se tu shormáždil dostatek lidí, tak začal ze svojí špatnou mluvou, po skončení řeči všichni začali panikařit a nevěděli co mají dělat, protože nikdo řeči nerozuměl.

Upravil/a sirPavoucek456 dne 28.06.2015 20:26

Přidal sirPavoucek456 dne 29.05.2015 21:14

#11

část 17

Po chvilce paniky podivín zařval tak hlasitě, až z toho khajiita rozbolely uši, poté seběhl dolů a neukázal se, khajiit tedy šel zjistit, co se děje. Khajiit po příchodu do radnice zjistil, že podivín se rozhodl to napsat, ať tomu všichni rozumí. I khajiit uznal, že to bude lepší, než na obyvatele něco nesrozumitelného prskat. Khajiit tedy zase vyšel ven a všiml si, že velký houf lidí stojí u kašny a něčemu naslouchají, taktéž se zdálo, že už nejsou vystresovaní. Khajiit tedy přišel blíže, až mezi lidi, najednou si všiml, že na kašně stojí Sheogorath a všechny uklidňuje, takže rozruch, který J' Zeny udělal byl nanic.

Po chvilce, kdy Sheogorath všechny uklidil se hlouček lidí rozpustil a nakonec u kašny zbyl jen khajiit a Sheogorath, který se jen usmíval, pak si všiml khajiita a přistoupil k němu se slovy:
„No jo, vlastně jsem ti chtěl říct že tě už nepotřebuji, takže jestli máš všechno, tak můžeš vypadnout zpátky do svého světa.“
khajiit se nechápavě zakoktal „Vždyť jsi chtěl, aby khajiit tvůj lid udržel šíleným, tak jakto, že už khajiit může odejít, když jsi je všechny uklidnil?“
Sheogorath se zasmál a řekl:
„No, vlastně. Tvůj úkol byl jen usmířit mi Aurealy a Mazkeny. Udržet můj lid šíleným je šílený úkol, protože jim v krvi koluje šílenost, teda v Mánii jsou hlavně maniaci a v Demencii hlavně dementi, ale jsou šílení ať jim řekneš co chceš. Jen mě zajímalo, jak se s tím vypořádáš, ale to je jedno, jsi sbalený?“
„Počkat, počkat! Takže ty jsi khajiita nepotřeboval? A hádám, že ani né ty tři nordy, to jde trochu mimo khajiitův rozum.“
„Já ale nejsem šílený, já jsem šílenost, to je rozdíl, no a že to jde mimo tvůj rozum, to není pravda, spíš nejsi dost šílený na to, abys to pochopil, no ale to je jedno, jsi sbalený nebo ne?“
khajiit jen nevěřícně zakroutil hlavou ale pak se prohlídl a zjistil, že mu chybí jeho dýka. Ovšem Sheogorath řekl, že když sem khajiit přišel, tak žádnou dýku neměl, což znamená, že se mu někde ztratila na Pláních, ovšem Sheogorath na nic nečekal, vytasil Tlachoplach a se slovy, že na khajiita čeká dáreček na mě vystřelil, khajiit se objevil na travnaté zemi, vedle něho se válela elfská dýka a bedna. Konečně doma, teda skoro, khajiitovi se trochu zastesklo po domově.

Každopádně dýku si vzal a bednu otevřel, nemohl uvěřit vlastním očím! V bedně byl kompletní set jakéhosi brnění, khajiit ho neznal, ale i tak ho vzal, plus tam byl bílý kamínek a kniha jménem „Jasnořivost“ s papírkem, kamínek si dal do kapsy a papírek si přečetl, prý ta kniha khajiita naučí kouzlo, které ukáže cestu, ale už nebylo napsáno kam. Khajiit tedy knihu otevřel, ovšem to co se stalo nečekal, kniha se změnila v energii, která vletěla do khajiitova těla, poté jsem zmalátněl a spadl na zem. Khajiit se zvedl a nechápal, co se to stalo, pobral tedy věci, které byly velice těžké a pak pomyslel, jak se má dostat do Bílého Průsmyku, když na to ovšem pomyslel, kolem ruky se mu objevila záře a když ji vypustil, tak na zemi udělala čáru, na khajiitovi bylo vidět, že mu kouzlo vzalo většinu magické energie, ale čáru následoval.

Po chvíli opakování kouzla a častého odpočívání kvůli zátěži khajiit konečně došel k branám města. Ve městě bylo vše vzhůru nohama, lid panikařil, někdo se i zbrojil. Khajiit tedy došel až ke kovářce, která zřejmě odpočívala a zeptal se co se děje
„Thalmor porazil Legii, císař kapituloval, Talos je zakázán. Tolik špatných zpráv pro ostatní, ale mě to je jedno, Talose jsem nikdy neuctívala a jestli nás Thalmor nechá napokoji tak jako Legie, tak se zase nic strašného nestane, jediný problém je Ulfric Bouřný háv, který se vzbouřil a nyní si dělá armádu, teda není to nic oficiálního, ale každému to došlo.“
„Vy jste o tom nevěděli? Khajiitovu ti spropadenci přepadli skoro před půl rokem a to už bylo po válce.“
„No jo, kde jsi vlastně byl ty, měsíc jsem tě tu neviděla, ale to je jedno, co to máš?“
khajiita trochu překvapilo, že byl pryč celý měsíc, ale to nevadí, hlavně že je zpátky. Khajiit tedy kovářce ukázal kamínek a zbroj
„No, ten šutrák mě nezajímá, je to diamant jen tak pro info a ta zbroj, to je starobylá nordská zbroj, je kompletní a to se jen tak nevidí, teda vidí se to u Draugirů, jenže u těch je tak poničená...“
khajiit se tedy zeptal kde může prodat ten diamant, cenu brnění a hlavně jestli jsou jeho rukavice lepší než ty nordské, nakonec zjistil, že musí jít za Belethorem do hokynářství a že jeho rukavice jsou lepší, než ty nordské, ale že je kovářka může ještě vylepšit. Khajiit souhlasil a rukavice jí podal, poté se převlékl do nové zbroje, pouze rukavice měl ocelové, nyní již vylepšené.

Khajiit prodal starobylé rukavice a jeho bývalé kožešinové brnění, poté si spočítal kolik má septimů a i se septimy od Sheogoratha to dělalo tři sta deset septimů, jak příjemná tíha, poté se khajiit vydal směr Belethorovo hokynářství, kde chtěl prodat diamant.

Jaký to šťastný den, diamant stál osm set septimů, takže nyní má tisíc sto deset septimů, to už něco je. Když vyšel ven z krámku, tak omylem drbl do jednoho strážného, který se khajiitovi začal omlouvat, ale pak ztichl a začal říkat: „Né, to snad není možný!“ což khajiit nechápal, ale když si strážný sundal helmu tak pochopil. Byl to Siddkvild. Khajiit se s ním okamžitě dal do řeči, až se zase setmělo, tak se šel khajiit vyspat do hospody, kde si za deset septimů koupil jídlo a nocleh.

Další den ráno se khajiit rozhodl zamířit směrem na severo-západ, do Vysokoskalí za orky, Siddkvild khajiitovi totiž poradil, ať tam jde, protože tam z něj udělají opravdového válečníka.

Upravil/a sirPavoucek456 dne 28.06.2015 20:26

Přidal sirPavoucek456 dne 05.06.2015 23:29

#14

část 18

Rozhodl jsem se nemarnit čas, takže khajiit ve stájích ukradl koně, bohužel si ho někdo všiml a začal na něj křičet, ať se vrátí, po chvíli kolem khajiita prosvištělo pár šípů, ale strážní asi nechtěli trefit koně, takže střílet přestali. Khajiit nejdřív kličkoval na pláních, ale pak se mu podařilo narazit na rozcestí, kde šipky ukazovaly směr: „Rorikův dvorec“ „Bílý Průsmyk“ a „Markarth“ khajiit se tedy vydal směr Markarth, jednou se totiž dozvěděl, že to je město trpaslíků a navíc tam byly stáje, takže si kůň mohl odpočinout.

Po chvilce se khajiit dostal k branám města. Koně nechal u stájí a pln očekávání z návštěvy trpaslíků se vydal k bráně, už se těšil až si s někým z Dwemerů promluví, khajiit ho naučí jak se pořádně mlátit beze zbraně a možná od trpaslíka i koupí brnění, prý je trpasličí brnění velmi kvalitní. Khajiit tedy pozdravil stráže a vešel. Hned se začal dívat po okolí a vskutku, město postaveno z kamene, tento styl stavění opravdu nemohl být nordský, ale khajiit nikde nevidí Dwemery, pár merů tu je, ale Dwemeři ne, to je divné. Khajiit se tedy zeptal prvního občana který prošel a zjistil, že trpaslíci vymřeli už velmi dávno, škoda.

Khajiit si tedy prohlédl město a pak, už když se stmívalo, zašel do hospody, objednal si pokoj, ve kterém se najedl a šel spát, teda ještě si udělal poznámky do deníku.

Ráno khajiit vstal poněkud brzo, najedl se z vaku, ve kterém měl zásoby asi na pět dní, když bude šetřit a vyrazil směrem k bráně města, aby mohl pokračovat v cestě za orismery. Ovšem u stájí stála stráž Bílého Průsmyku, zdá se že se stráží z Markarthu o něčem mluvila, khajiita si naštěstí nikdo nevšiml, čehož J' Zeny využil a připlížil se k nim, aby slyšel, o čem si povídají. Stráž Bílého Průsmyku ještě khajiita hledala, ovšem stráže z Markarthu je tu nechtěli, protože tohle už není jejich území, tak ať se vrátí. Naštěstí po chvilce strážní odešli, sice od města, ale jen aby si odpočinuli a pak se vrátili, ovšem khajiit už ve městě není, takže si s tím nemusí dělat problém.

Poté, co strážní zmizeli ve městě, khajiit přišel ke stájím a chtěl svého koně, ovšem prý ten kůň byl ukradnut, takže se vrátil ke svým stájím, takže tady už není, což khajiita trochu rozhořčilo, ovšem nedá se nic dělat, hold se trochu projdu.

Po prvních pár krocích došel k farmám a koho tam khajiit nepotkal? Zrovna tam byla karavana, která se chystala k odchodu, zrovna jdou směrem Morthal a pak Samota, takže se k nim J' Zeny přidá a u Samoty se oddělí. Nuže vyrazili jsme na cestu, khajiit počítá s tím, že je přepadne pár banditů, nebo divokých zvířat, to nebude zapisovat do deníku, khajiit si zapíše až zastávku v Morthalu, nebo malé dobrodružství.

Přesně jak si khajiit myslel, nic důležitého na zapsání, takže teď je večer a my sedíme před městem, cesta trvala zhruba tři dny, karavany nikdy nikam nespěchají, J' Zeny se už seznámil s pár khajiity z karavany, ale moc velké přátele si nedělá, koneckonců se od nich brzy oddělím.

Nuže, i další cesta byla pohodlná, jediné, co stojí za zmínku je khajiitův vak s jídlem, už je prázdný, ovšem to je jedno, už jsme v Samotě, krásné to město. Khajiit si koupil jídlo za deset septimů, takže mu zbylo ještě tisíc, což není špatné. Když dojedl, tak došel zpátky ke karavaně a zeptal se na nejrychlejší cestu za orky a kde se přesně nacházejí. Cestu si khajiit zjistil, ale informace o tom, že orkové nemají vlastní provincii, ale jsou jen roztroušení po Vysokoskalí ho nemálo překvapila, ale to je jedno, snad budou na khajiita milí. Khajiit se má vydat rovně od Samoty směrem k Dračímu mostu, pak zhruba stejně dlouhou trasu stále rovně, až narazí na rozcestí, tam má zahnout doprava a poté hledat tajnou cestičku někde vlevo, cesta má trvat minimálně dva dny, kdyby khajiit spěchal. Karavana dala khajiitovi spací pytel, louči a křesadlo, zbytek khajiit má, má dýku a peníze, samozřejmě má zděděný talent na plížení, takže by mu nemělo dělat problém připlížit se ke zvířeti a zabít ho, možná i potká pár banditů s luky, takže dostane i luk.

Khajiit si dal celkem naspěch, takže už je za Dračím mostem a teprve se stmívá, taky se mi podařilo získat luk, asi čtyřicet dva šípů a kus chleba, jeden bandita si moc dovoloval, teď je mrtvý. Khajiit se rozhodl přespat trochu schovaný asi deset metrů od cesty, jen pro jistotu.

Ráno si khajiit chytil zajíce, trochu snědl na snídani a zbytek má na oběd, ještě že mu karavana přenechala křesadlo. Králík byl chutný, ale trochu se připálil, jenže to khajiitovi nevadilo, přece jen není kuchař. Khajiit se tedy dal na cestu a po chvilce se dostal na rozcestí, na kterém zatočil doprava a po chvilce cesty našel malou pěšinku, pravděpodobně to má být ona tajná cestička, khajiit si tedy sedl, udělal oběd a vyrazil na cestu.

Až k pozdnímu odpoledni se dostal k městu jménem „Jehanna“ není to úplně největší město, zhruba jako Morthal, možná o trochu větší. Khajiit rychle našel hostinec, ve kterém si koupil pokoj a jídlo, poté šel spát. Hned ráno se pak všech ptal, kde je nejbližší a hlavně nejpřátelštější orkská pevnost, zjistil že nejbližší je blízko, ovšem khajiit by tam nevydržel ani týden, ale jestli hledá pevnost, kde by se s orky mohl seznámit, tak ať zajde do přístavu ve městě „Farrun“ a tam se přeplaví k přístavu „Northpoint“ a tam, zhruba mezi Northpointem a městem „Sharnhelm“ leží známá orkská osada, známá tím, že je otevřená ostatním a její obyvatelé nejsou považováni za čisté barbary, khajiit se tedy rozhodl se tam vydat.

Po pár minutách došel do města Farrun, kde se po asi hodině čekání dostal na loď, stálo ho to devadesát septimů, takže mu zbývá už jen devět set zlatých, to je stále dost.

Cesta to byla otřesná, khajiitovi se na lodi dělá opravdu špatně, pořád ho bolelo břicho a točila se mu hlava a každou chvílí zvracel. Byl rád, když konečně usnul, ovšem pak se zase probudil a pozvracel podlahu, kapitán se moc nerozčiloval, prostě řekl ať si to uklidím. Každopádně teď je khajiit v Northpointském chrámu, zjistil, že se té nesnášendlivosti plavby říká mořská nemoc, že to hrozí jen na moři, každopádně teď už je khajiitovi lépe a může se vydat na cestu.

Upravil/a sirPavoucek456 dne 28.06.2015 20:27

Přidal sirPavoucek456 dne 10.07.2015 15:59

#15

Jen k tomu hlasování, jelikož nemám čtenáře a než by čtenáři přibyli tak by to mohlo trvat, tak hlasování ruším a udělám to tak, že se J' Zeny vyhne Skyrimu kvůli občanské válce a procestuje různé části Tamrielu, až se nakonec dostane náhodou zpátky do své rodné vesnice, ale úplný konec tu říkat nebudu, každopádně po delší přestávce je tu další díl ;)

část 19

Naštěstí pro je teprve dopoledne, takže khajiit nemusí čekat na další den, prostě si koupil oběd s sebou a vydal se ke stájím, kde si J' Zeny chtěl koupit nebo aspoň najmout koně, se kterým se chtěl dostat až do orkského tábora.

Ve stájích byli na prodej dva koně. A to bělouš, který je prý velmi rychlý a pak černý, s bílou skvrnou na hlavě, který je vytrvalý, teda to říkal prodejce. Jelikož khajiit nemá v plánu jezdit přes celé Vysokoskalí, tak mu postačí rychlý bělouš. Kůň stál padesát septimů, plus jsem si k němu koupil mrkev, jablka, vodu a jídlo pro sebe za dalších padesát septimů. Poté již khajiit se svým novým koněm vyrazil na cestu, na které nebyl žádný problém, problém nastal až když J' Zeny dojel do města Sharnhelm, kde jsem si uvědomil, že orkské tábory vlastně nejsou na cestách, takže se khajiit musel vrátit a tábor najít. Ovšem na řadě je jídlo, na oběd byl králík a láhev vína, koni stačí mrkev a voda.

Po energetické přestávce následovalo hledání tábora. Khajiit tedy nasedl na svého koně a vyrazil na cestu. Po cestě přemýšlel nad tím, jak tábor najít, ovšem z myšlení khajiita probrala prchající zvěř. Něco podobného sobům najednou vyskočilo ze křoví a proběhlo kolem koně, vzápětí se objevili dva orkové, jeden s lukem a druhý se dvěma sekyrami, oba běželi za zvěří a ničeho kolem si nevšímali. Khajiitovi došlo že to musejí být lovci z pevnosti a tak se vydal za nimi s účelem pomoci. Kůň během chvilky předhonil oba orismery a dohnal zvíře, khajiit, jelikož se snažil udělat co nejlepší první dojem, se rozhodl na zvíře skočit z koně, je to dost nebezpečné, ale J' Zeny si věří.

Kůň už běžel vedle kořisti, khajiit si připravil dýku, luk s toulcem si připevnil na sedlo koně a... skočil.

Všechno se to semlelo strašně rychle a jakmile se khajiit vzpamatoval, tak ležel na zvířeti, které mělo mezi žebry zabodnutou dýku. Když khajiit seskočil z koně tak se s dýkou zvířeti zabodl přímo do krku, ovšem sám jsem se nestihl chytit, takže jsem zvířeti spadl pod nohy, což mělo za následek, že zvíře zakoplo a přeletělo na bok, což zase khajiita vymrštilo do vzduchu, ovšem dýka, kterou J' Zeny stále držel se zahákla mezi žebry, takže to s khajiitem škublo. Kůň stál asi o metr dál a po orcích ani vidu ani slechu, je to divné. J' Zeny se tedy postavil a zadíval se po okolí, trochu ho bolela pravá ruka, přesněji řečeno rameno, snad to nebude zas tak zlé. Khajiit se zohl pro svoji dýku, když v tom z křoví vyskočil ork a křikl na khajiita ať se nehýbe, následně bylo slyšet natahování tětivy a další upozornění, asi o pět metrů vedle stál orkský lukostřelec. Khajiit tedy upustil dýku na zem a ukázal že má prázdné ruce, přičemž sykl bolestí, protože rameno pořád bolelo.

Ork se sekyrami si dal zvíře na ramena a vykročil směrem ke svému kolegovi, pak se ale otočil na khajiita a řekl: „Co máš s tou rukou?“
„Nevím, asi jen odřený.“ řekl khajiit, ovšem ork přistoupil blíže, podíval se na ruku a řekl: „Hmm... to nebude jen modřina, pojď s námi, naše šamanka se ti na to podívá a pak si zase můžeš jít po svejch. Jo, ten akrobatickej kousek, celkem se ti povedl.“ Khajiit tedy sebral dýku, vzal koně za otěže a následoval orky.

Při příchodu do tábora byla orismerská kořist větší o pár králíků, nebo co to vlastně bylo. Kůň zůstal před branami, khajiit mu ještě dal mrkev. Ale zpět k táboru, byla to malinká pevnůstka, která měla jednu velkou budovu, pár menších přístřešků a jakýsi oltář. Orkský lovec khajiita přivedl k jednomu z přístřešků, kde u alchymistického stolu stála jakási postava, vypadala jako mág. Lovec na ni začal mluvit, že ať prý se khajiitovi podívá na zranění. Postava se otočila, takže ji bylo viděl do tváře, byla to žena ve středních letech, v ruce držela jakousi misku do které bušila jakousi dřevěnou věcí.

Poté co si khajiita pořádně prohlédla odložila misku a chytla J' Zenyho za jeho bolavou ruku, já jen sykl bolestí. „To není nic zlého, jen vykloubené rameno, teď to trochu zabolí.“ řekla orčice a škubla khajiitovou rukou. Zabolelo to hodně, ale s rukou šlo konečně hýbat. Ovšem orkové mezi svými nechtěli mít cizince, takže mě šoupli před bránu a řekli, že když khajiit není ork, tak zde nemůže bydlet, což mě trochu namíchlo.

Po chvilce přemýšlení jsem se rozhodl, když tu khajiita nechtějí kvůli tomu, že není ork, tak se khajiit orkem stane. Jako první musím dokázat, že mám sílu a odhodlání tím, že uloví medvěda, nebo co za šelmy se tu potuluje. Poté, se khajiit bude muset začít chovat jako orkové, takže si nejspíš nechám udělat náušnice, pořádné válečné malování na obličej. A jestli khajiita přijmou mezi sebe, tak se asi i přejmenuji na orkské jméno, to ovšem jestli to budou požadovat. Khajiit nejspíš bude muset změnit i mluvu, protože orkové říkají „Já jsem udělal“ zatímco khajiiti říkají „Khajiit“ nebo „J' Zeny udělal“

Ovšem konec přemýšlení, je čas jednat. Kůň zůstane zde a khaj..., teda já se vydám najít nebezpečné zvíře, které zabiji a přinesu k táboru. Vytáhl jsem dýku z opasku a rozeběhl se do lesa, který byl červánkovitě osvětlen zapadajícím sluncem, čas si procvičit plížení.

Khajiit jedno zvíře našel, něco podobného šavlozubé kočce, které jsou ve Skyrimu, až nato, že tato kočka nemá tak dlouhé tesáky a má jakousi hřívu na krku, nebo co to je. Nebylo moc snadné tuhle potvoru sejmout, vyskočil jsem na ni ze křoví, když zrovna večeřela. Párkrát jsem ji škrábl dýkou, ovšem pak se zvíře po khajiitovi ohnalo tlapou a dýku mi přímo vyrvala z ruky, pak, když si zvíře myslelo, že už nemůžu bojovat, na mě skočilo, ovšem khajiit uskočil a vší silou kopl zvíře do krku, což zapříčinilo to, že se zvíře nemohlo nadechnout. To bylo samozřejmě dobře, jenže když jsem znova zaútočil, tak jsem zvířeti pomohl k nádechu, protože zařvalo, ale nevypadalo to na nářek, spíš jak když orka kopnete a on se naštve a ještě k tomu se dostane do fáze zběsilého vzteku. Následně zvíře khajiita odmrštilo, naštěstí ale k dýce, takže jsem ji pevně uchopil a rozeběhl se proti šelmě s jasným plánem, podklouznout pod ním a rozpárat mu břicho, povedlo se. Poté jen rychlá smrt bodnutím do hlavy.

Teď sedím na té potvoře a vše si zapisuji, ovšem khajiit se obává, že bude složité ho dotáhnout až k táboru, asi budu muset použít koně na pomoc. Přišel jsem tedy k táboru, vzal si provaz a koně, nikdo nikde nebyl, ale to bylo normální, protože byla noc.

Když se khajiit vracel i s kořistí, tak uviděl jak někdo opatrně otevírá vstupní bránu. J' Zeny se zasoustředil a zadíval se pozorněji, moje khajiitské geny mi dovolují vidět lépe za tmy, čehož jsem teď využil. Do tábora se nenápadně snaží dostat postava v černo-červeném lehkém brnění, za opaskem měl upevněn podivný zakroucený nůž a jakousi malou podivnou věc. Khajiit nechal koně na místě a šel za postavou.

U brány jsem se zastavil a sledoval, kam má postava namířeno. Šla přímo do hlavního domu, vytáhla podivnou věc, cosi s ní v ruce udělala a najednou z toho byl nůž, nebylo to kouzlo, prostě jen čepel schovaná v rozdvojené rukojeti.

Postava se porozhlédla po okolí, mě si naštěstí nevšimla. Když si byla milně jistá že ji nikdo nevidí, tak otevřela dveře, které ovšem už nezavřela, asi aby mohla rychleji uprchnout. Khajiit se okamžitě vydal za ní, dával si pozor, aby neudělal žádný hluk. Khajiitovi už došlo že to bude vrah, ale nebyl si zcela jistý, kdo je jeho cíl, dost možná že J' Zeny sám, nebo možná náčelník či šamanka, možná jen osobní pomsta. Vrah si ovšem byl jistý, přistoupil k jedné posteli a připravil si nůž, stál nad náčelníkem! V tu chvíli jsem na nic nečekal, vystartoval jsem k němu a dříve než stihl vrah cokoliv udělat po něm khajiit skočil.

Zabiják spadl na zem a nůž mu vyletěl z ruky, zabodl se ve zdi. Khajiit vstal a vyndal si svůj nůž, stejně učinil i vrah se svým druhým, drápem připomínajícím nožem, který si párkrát obtočil kolem prstu a pak uchopil čepelí k zemi. Jelikož khajiit není moc zručný bojovník s dýkou, tak jsem se jen snažil soupeře odzbrojit, což se mi podařilo když jsem na něj nůž hodil. Vrah nůž musel vykrýt svým nožem, protože to byla opravdu skvělá trefa, přičemž svůj nůž pustil, bohužel ho měl pořád na prstu, takže nespadl na zem, to mi ale stačilo k tomu, abych na něj zase skočil, vzal mu nůž a zahodil ho.

Upravil/a sirPavoucek456 dne 22.07.2015 01:52

Přidal sirPavoucek456 dne 18.07.2015 17:26

#16

část20

Až doteď bylo vše tak trochu potichu, takže jsme nikoho nevzbudili, ale když jsem nepřítele začal zasypávat ranami, tak u toho jsme už nahlas byli, což vzbudilo ostatní, nikdo se ale do souboje nepřidal, nebo si toho khajiit aspoň nevšiml. Pár ran jsem dostal já, pak zase pár on, nakonec jsem to ukončil kopem, kterým jsem protivníka kopl patou přímo do tváře, takže se vrah jen skácel na zem, v tu chvíli se na něj vrhli všichni orkové v domě, nikdo se ho ale nepokusil zabít i když vrah byl stále naživu.

Náčelník na khajiita udělal gesto, čímž jsem dostal povolení vraha odrovnat. Vyzvedl jsem ho nad hlavu a hodil na zem, pak se podíval na ostatní, kteří, stejně jako khajiit nevěděli co říct. Nakonec se ozval náčelník, který se zeptal, kdo měl držet hlídku, všichni si mezi sebou šuškali, ale nikdo se nepřiznal, až nakonec přišla šamanka a řekla: „Lobulub, náš kovář měl mít hlídku, ale ten tu nikde není“

„No jo, Graug, máš pravdu, ostatně jako vždy. Ale kde tedy Lobulub může být, snad není mrtvý.“ řekl náčelník a pak se podíval na khajiita a řekl:
„Jo a tobě děkuji, udělal jsi na mě dojem. Ale jakto, že jsi o tom vrahovi věděl?“
„No víte, khajiit chtěl udělat dobrý dojem, tak šel ulovit velké zvíře, když se khajiit ovšem vracel, tak uviděl postavu. měla dva podivné nože, jeden je zabodlej ve stěně a druhej se tady válí.“
bylo vidět, že to na orky udělalo dojem, pak se ovšem někdo ozval:
„Víš ty vůbec, koho jsi zabil? Vždyť to je nájemný vrah z Temného bratrstva, prý tu někde je jedna z jejich posledních útočišť, jedna je v Cyrodiilu, ovšem o tu se už vojáci postarali a pak je už jen ve Skyrimu.“
khajiitovi byl pojem ‚Temné bratrstvo‘ neznámý, ale stejně jsem myslel jen na ty podivné nože, naštěstí mi náčelník dovolil si je nechat.

Záhy se otevřely dveře, ve kterých stal ork, zdálo se, že je překvapený, ale nevěděl, co se zde stalo. Když jsem mu ukázal nože, tak si jeden z nich vzal, ten zatočený a obtočil si ho kolem prstu a pak jej uchopil. Udělal to stejně zručně jako ten zabiják, ovšem pak prohlásil, že to nikdy neviděl, ale khajiit mu to nechtěl uvěřit.

„A hele, Lobulube, co jsi vůbec dělal, že ti pod nosem prošli dva lidi?“ řekl náčelník směrem k orkovi
„Hlídal jsem a hlídal, pak jsem si řekl, že bych se mohl zahřát u kovárny, pak něco zašustilo. Popadl jsem svoji sekeru a šel to prohlídnout, pak mě ovšem někdo podrazil a čímsi praštil, pak jsem jen uslyšel rachot v domě a tak jsem šel zjistit, co se stalo.“ řekl kovář, pak se zapřemýšlel a řekl:
„Hele, tady je prý jedna z posledních svatyň Temňáků, co kdybychom tam vyrazili a trochu si s něma popovídali? Po Temném bratrstvu teď jde celá říše, dokonce i Thalmor, jistě by jsme dostali nemalou odměnu za jejich zlikvidování. Řekl bych, že jich ve svatyni bude maximálně pět, šest.“
náčelník se zamyslel a pak svolil. Řekl nám, že půjdu já, Lobulub a ještě jeden ork, že to musí stačit. A že každý se může vyzbrojit tak, jak uzná za vhodné, příští ráno máme vyrazit.

Khajiit si vezme svou starobylou nordskou zbroj, elfský nůž a Banána, takhle jsme nazvali ten nůž, khajiit tedy slovo ‚banán‘ nezná, ale prý je to ovoce, podobného tvaru jako nůž. Což khajiiitovi připomíná, že se s ním naučil trochu zacházet, obtočit kolem prstu, chytit, máchnout, je to celkem sranda. Teď se ale khajiit musí procvičit boj, dýky nemám v plánu používat, pouze pro kradmé a tiché útoky. Takže teď jdu zmlátit toho dřevěnýho panáka.

Ještě ten večer šel khajiit celý unavený spát, zbroj jsem jen sundal, dýky opatrně položil do slámy, khajiit totiž spal u koně, samozřejmě jsem koni dal najíst a poté se khajiit zabalil do jakési dečky, snad se dobře vyspím.

Ráno khajiita vzbudil Lobulub. Oblečen byl ve skvostné zbroji, zdá se že to byla orkská zbroj, ale spíše lehká než těžká, byla to převážně kroužková zbroj s několika páry orichalkových plátů, zbytek vyplňovala jakási žlutavá kožešina, prý ze zvířete, které khajiit ulovil. Za opaskem se mu houpal krátký mečík, v brašně měl pár elixírů a na zádech zelený luk s toulcem stejně zelených šípů. Druhý ork, ten byl ve známější zbroji, rovněž orkské, ale normální těžké, seděl na kameni a brousil si své dvě sekyry, na zádech se mu ještě houpala jakási palice, prý má v plánu sekery hodit po prvních dvou zabijácích, které uvidí a zbytek rozmlátit na kaši svým „kladívkem“. Nuže vyrazili jsme, teda zapomněl jsem zmínit, že na koních.

Ke svatyni to nebyla dlouhá cesta. Khajiita zajímalo, odkud Lobulub zná pozici svatyně, prý jednou byl kontrakt i na něj, ovšem zabijákovi se ho nepovedlo zabít, takže došlo k boji. Když bylo vidět, že zabiják už je vyčerpaný, tak sáhl do kapsy a vyndal z ní jakousi lahvičku, tu vypil a poté zmizel, naštěstí byl zraněn, takže ho Lobulub sledoval až ke svatyni. Byla to normální skála, ve které byly jakésy podivné dveře s lebkou, rukou a malými kostrami. Prý nešly otevřít.

U svatyně na nás čekali vojáci ve zlatých zbrojích. Thalmor. Snad mě nepoznají. Byla to skupinka o deseti mužích a ještě jeden mág, justicionář. O něčem tam debatovali, zdá se že o tom, jak otevřít dveře. Když jsme přišli blíž, tak nás mág přišel přivítat.

„Zdravím, já jsem Qordur, budu velitelem této výpravy.“ poté se podíval na khajiita a pokračoval v řeči: „Hmm... Jednou jsme byli nuceni obsadit jednu khajiití vesnici v Elsweyru, žádný voják se nevrátil.“

poté se usmál a šel zpátky debatovat za vojáky. Khajiitovi se ulevilo, jestli se nikdo z Thalmoráků nevrátil, tak to znamená, že J' Zeny není hledaná osoba, teda až na provincii Bílý Průsmyk ve Skyrimu.

Přistoupil jsem ke dveřím a zadíval jsem se na ně.

„Zeptají se tě na heslo...“ vyrušil jakýsi hlas khajiita z přemýšlení, byl to voják „...když ho řekneš špatně, tak tě pošlou pryč, když ho řekneš dobře, tak se otevřou a zapamatují si tě, pak už se tě na heslo neptají. A bohužel je na nich jakási kouzelná bariéra, dveře jsou ze stejného materyálu jako daedrické zbroje, lidé ten materiál dokážou napodobit smícháním ebonitu s dremořím srdcem, ovšem pak je na těch dveřích neznámá kouzelná bariéra, pravděpodobně to vše

pochází od Sithise, což je bůh smrti a patronem Temného bratrstva.“
zadíval jsem se na dveře a dotkl se jich
„Co je otázkou života a smrti?“ zeptaly se dveře, khajiit se zapřemýšlel a pak řekl:
„Sloužit Sithisovi.“ řekl khajiit
„Běž pryč červe!“ řekly dveře.

„To je beznadějné.“ řekl zrovna příchozý Lobulub „Ty dveře jsou sakramentsky zaheslovaný, Temňáci si s tím heslem museli dát práci.“ řekl a opřel se o dveře. Ty se kupodivu s rachotem otevřely „A%§! !@#“ vše najednou ztichlo, v tom kdosi zakřičel: „Otevřel ty zatracený dveře bez hesla! Musí to být člen Temného bratrstva! Zabte ho!“ musela to být pravda, všichni jsme se vrhli do svatyně za Lobulubem, tam nás ovšem čekalo nemilé překvapení, deset zabijáků v rudo-černých zbrojích, čtyři z toho měli spíše hábity, pravděpodobně kouzelníci. Zabijáci byli postavení ve dvou řadách, pět s luky v ruce a dýkami u pasu a pět, jeden s bojovým kladivem, jeden s podivným červeným kouzlem a tři připraveni kouzlit.

Lučištníci neváhali, pět šípů zneškodnilo pět Thalmoráků. Poté vytáhli zbraně a šli bojovat, bylo to jedenáct na osm, Lobulub byl s nimi. Boj byl neúprosný, ale nakonec se nám podařilo většinu zabít, to samé ale mohli říct i zabijáci, u nás zbyl pouze Qordur, khajiit, ork a jeden elf a o dnich pouze tři, Lobulub, lučištník a podivný mág. Na chvíli jsme přestali bojovat, když vtom kouzelník oživil jednoho mága, „Nekromant!“ řekl Thalmorský bojovník, ovšem kouzelník se zasmál a řekl:

„Ne, něco horšího mnohem horšího.“ a vycenil špičaté zuby, pak na sebe seslal jakési kouzlo a zneviditelnil se, byl to upír, všem už to došlo. Boj propukl nanovo.

Nakonec zbyl jen khajiit a Qordur, proti jednomu zabijákovi a upírovi, který byl stále neviditelný, asi se schoval. Khajiit už byl pomalu unavený z boje, ale museli jsme vyhrát. Nakonec se nám podařilo nepřítele zabít, ovšem zabiják stihl bodnout Qordura, zbyl jsem sám proti upírovi. Khajiit si vytáhl své nože, tohle jeden proti jednomu, vše nebo nic. Najedou se před khajiitem zavlnil vzduch a upír se objevil, zdá se, že celý šťastný. Podařilo se mi zabodnout mu Banána do břicha, ovšem zdá se že bez účinku, o druhý nůž mě připravil ranou do břicha. Khajiit ho ještě párkrát udeřil, ovšem opět bez účinků. Pak khajiita hodil asi pět metrů před sebe, dopad to byl bolestivý. Upír se nenamáhal přijít, radši použil své kouzlo, které ze mě vysávalo životní sílu a mu ji naopak přidávalo. Musel jsem se postavit, musel jsem mu v tom zabránit, ale byl moc vzdálený a khajiitovi docházela jakákoliv síla, už jsem pomalu upadal do mdlob, když vtom vše přestalo, nechápavě jsem se podíval na upíra, ten měl v ruce zabodnut elfský šíp, pak přiletěl další a další, upíra zasáhla celá salva šípů, to ovšem nestačilo, khajiit už ale byl mimo, vůbec nepřemýšlel, co se to děje, poslední co viděl bylo, jak pět Thalmorských mágu upaluje upíra svými kouzly, pak... Temno.

Upravil/a sirPavoucek456 dne 22.07.2015 02:00

Přidal sirPavoucek456 dne 01.08.2015 13:41

#18

Tato menší část je prozatím poslední částí, v tvorbě deníku budu pokračovat až si to bude číst více lidí (mezitím bych si mohl i prostudovat gramatiku...) ovšem MÁM v plánu v tom pokračovat, ale už mě nebaví jak tu mám zpětnou vazbu jedenkrát za čtyři díly a ještě k tomu pořád od jednoho a samého člověka.

část 21

Probral jsem se na kamenné posteli, cítil jsem se poněkud slabší než obvykle, nikde nikdo nebyl, ale byl slyšet rachot různých věcí, jak když někdo něco hledá.

Po chvilce prozkoumávání svatyně, když jsem objevil alchymistickou laboratoř a jídelnu jsem narazil na místo, kde se to všechno seběhlo. Bylo zde spousta Thalmorských, avšak těla nikde nebyla. Nikdo khajiitovi nevěnoval pozornost, avšak po chvilce ke khajiitovi přišel jeden voják a podal mu dva nože, elfský a Banána, podal mi je a pak zase odešel. Díval jsem se, co ostatní dělají, pak jsem si ale všiml jakýchsi plánů. Byly to plány na podivné nože, „Karambit“ to byl zakroucený a „Motýlek“ to je ten druhý nůž, ten jak ho tu khajiit nemá. To jsou jejich pravá jména, bylo tam jak se mají správně kovat, z jakých materiálů, co by se s nimi nemělo dělat a jak se naopak s nimi zachází. Dokonce tam byl i náčrtek prototypu vrhacího modelu Karambitu.

Jelikož se khajiit rozhodl, že tu už nemá co dělat, tak vyšel směr východ ze svatyně. U dveří stál Qordur, zdálo se, že na khajiita čeká.
„Sejmul si toho hajzla?“ řekl na uvítanou a pousmál se
„No, malinko mi pomohli tví přátelé, ale co ty, seš vpoho i po bodnutí nožem?“ to bylo celkem podivné, takto khajiit nikdy předtím nemluvil
Qordur se znova pousmál a řekl:
„Těsně to minulo srdce, takže celkem štěstí, ovšem čepel byla potřená jakýmsi sajrajtem, takže budu asi měsíc mimo službu. Ale co, hlavní je, že žiju!“ řekl a otevřel dveře, pak pokračoval „A co ty, seš v pořádku?“
„Ano, khajiit je jen ještě vyčerpaný, ale to se spraví. Ale, eh... Nesvítí so slunko nějak moc? Je to strašně nepříjenmý!“
„Právě že ne, dneska je spíše chladno, počkej jak dlouho tě vysával tím červeným kouzlem?“
„Dlouho, proč?“
„Ukaž oči! Rychle!...“ khajiit poslechl „Sakra, toho jsem se obával. Jsou ohnivě žluté, asi tě nakazil ‚vampirismem‘ musíme to vyléčit dokud to ještě jde!“
Náhle čapl khajiita za ruku a dotáhl ho ke koním, na jednoho mě vyhodil a pak si na něj sedl „Rychle musíme za felčarem!“ řekl a vyjel do přírody, směr Sharnhelm.

Když jsme dorazili do města tak Qordur ani nezastavil, jel pořád rovně, až nakonec dojel ke chrámu. Křikl na khajiita ať jde za ním a prudce otevřel dveře a čapl nejbližšího mnicha „Elixír! Rychle!“ téměř zařval, mnich se polekal a zakoktal:
„J... jaký e... e.. elixír?“
„Na léčení nemocí.“
„Promiňte, ale ty nám došli předevčírem“
Qordur mnicha popadl a ukázal na khajiita, pak řekl:
„Jestli ten chlapec nedostane elixír léčení nemocí tak se z něj stane upír. UPÍR! Takže mi raději koukej říct, kde ho seženu!“
„Eh... upír? Elixír... Jo, jděte rovně a na první křižovatce zatočte doleva, tam bude malinké tržiště, tak tam by měl být jakýsi alchymista.“
Qordur ani nepoděkoval a rozeběhl se ke dveřím, přičemž zase čapl khajiita. Zase jsme vyjeli na slunce, to bylo čím dál tím více nepříjemné.

Dojeli jsme až k alchymistovi a tam Qordur koupil elixír. Když ho khajiit vypil tak se mu udělalo mnohem lépe. Pak jsme dojeli k orkské osadě, kde na khajiita už čekal celý kmen. Nakonec jsme se rozhodli že to oslavíme, bude to dvojitá oslava a to oslava zničení Temného bratrstva a přijetí nového člena, khajiita, mezi orky. Khajiit se rozhodl že koupí spoustu alkoholu a různých pochoutek, když má ještě tolik septimů, ale předtím muselo být oficiální přijetí, takže khajiitovi udělali válečné pomalování, dokonce si khajiit i nechal udělat náušnice, pak mě přejmenovali na „Magshnag Bulrzog“ poté se zeptali, čím bych byl kmenu nápomocný
„Khajiit přišel, aby zesílil a naučil se boj bezezbraně, až by khajiit toto umění vylepšil tak, že by byl mistr, mohl učit ostatní, třeba sebeobraně. Taktéž s pár lekcemi lukostřelby by mohl pomáhat s lovem.“
takto zněla khajiitova odpověď. Nakonec přišlo seznámení s Malakathovími pravidly a pak se šlo nakoupit na večírek.

Tu noc se celý kmen ožral a Malakatha jsme pěkně na*rali, takže k nám celý rozhněvaný promluvil, že prý zažijeme strašné časy a takové ty věci, pak se ale uklidnil a řekl, že se to dá odčinit. A to tak, že přestaneme pít alkohol a že khaj... teda JÁ budu muset splnit jakýsi úkol.

Upravil/a sirPavoucek456 dne 08.08.2015 07:33