#2
V dobách, kdy jsem na tomto příběhu ještě pracoval jsem stačil sepsat jednu část, kterou jsem zde ještě nezveřejnil. Pokud tu budou ještě nějací čtenáři, tak příběh dokončím.
Den čtvrtý
část 4.
Bylo brzké ráno a slunce ještě nevyšlo. Dave, Rob a Eva podřimovali u zříceného vrtulníku. Až na slabý oheň uprostřed nich byla všude okolo naprostá tma. Všechnu vodu už stačili vypít a měli hlad, ale každý si to nechal jen pro sebe, protože teď měli daleko horší starosti a nechtěli trápit ostatní. Dokonce ani Rob se už nezmohl na žádnou stížnost. Přes minulou deštivou noc ve vrtulníku chytil horečku a teď tam jen bezmocně ležel na zemi. Ani jeho otec mu nemohl pomoct a to ho trápilo. Nechtěl ho tu vidět takhle zraněného a s horečkami umírat. Všichni doufali, že se James a Norman s pomocí brzy vrátí.
Do prostého ticha, které tu mezi nimi panovalo, se náhle začal ozývat vzdálený zvuk silného motoru. Dave jako první zbystřil a postavil se na nohy.
„Co je?" zeptala se ospalá Eva.
„Pšš," přiložil si prst k ústům. „Slyšíte to?" zeptal se po chvíli.
Eva dosud nic neslyšela, ale přeci jen se zaposlouchala. „Jo, sakra. Musí to být oni!" zvedla se její naděje, když uslyšela přibližující se auto.
„Musíme na sebe nějak upozornit. Nesmí nás minout!" znervózněl Dave a hlavou se mu začal hnát šílený nápad. „V tom vrtulníku je určitě nějaký palivo!"
„Chceš podpálit celej les? Možná to není tak špatný nápad, ale-"
„Já vím! Ale jde mi víc o syna, než nějakej blbej les, ve kterým jsme málem všichni přišli o život. Pokud nás teď nenajdou- příště může být příliš pozdě!"
***
„Ku*va! Kde sakra jsou?" zaklel James a rozhlížel se po nočním lese, který vypadal všude stejně. „Jak je teď do prdele nejdeme!"
„Možná jsme to přejeli," ozval se Will, který pevně svíral volant.
„Můžou bejt kdekoliv," přiznal Norman. „Když jsme k vám šli, narazili jsme na tuhle cestu až později. Museli jsme se zřítit někde hlouběji v lese."
„To je blbý, to je ku*va fakt blbý," zakroutil hlavou Will a jel dál. Náhle stiskl střed volantu a ozval se hlasitý klakson.
„Do prdele! Co to děláš?" lekl se James a zacpal si uši.
„Třeba nás uslyšej," vysvětlil Will a zatroubil ještě jednou.
***
Rob s pomocí tyče a Evy, která ho podepírala, odkulhal dál do lesa, aby ho nezranil výbuch. Eva s sebou měla provizorní pochodeň, která jim poskytovala trochu světla do jinak temného lesa. Přitom se rozhlížela, jestli náhodou nenarazí na nějakou cestu, po které auto může jet.
Dave už motor téměř neslyšel a bál se, že je záchrana minula. Po chvíli, ale uslyšel klakson, který byl příliš vzdálený. Museli místo přejet.
„Sakra! Nenajdou nás," zakřičel nervózně a to už bral z ohniště hořící větev.
Otočil se k otevřené vytékající nádrži a hodil klacek do kaluže účinné hořlaviny. Hned co spatřil planoucí oheň, rozeběhl se rychle pryč. Cítil, jak mu smrt dýchá na záda. Odběhl asi patnáct metrů a skrčil se za jedním stromem. Přitom si strčil hlavu do klína a zakryl uši.
***
Klidnou nocí se ozval ohlušující výbuch.
***
„Ku*va a co bylo tohle!" šílel James.
„Podívejte! Jestli tohle nejsou vaši přátele, tak už nevím!" ukázal Will prstem na místo, od kterého se k obloze linul kouř a oheň.
Bylo to asi půl kilometru od nich. Dál od místa, které už projeli. Řidič okamžitě otočil auto a mířil zpět.
Rychle dorazili k bodu, který mohl být nejblíže od požáru, a zastavili.
„S autem se už dál nedostanu. Počkám tady na vás a vy je mezitím najděte. Budu svítit a troubit, abyste mě mohli snáž najít."
Norman a James okamžitě vystoupili a uháněli k požáru, který byl jejich jedinou navigací.
„Hej! Jsme tady!" volal při běhu Norman.
Doběhli dost blízko, aby to vše mohli vidět. Byli na správném místě. Oheň šlehal ze zříceného vraku obrovské plameny a okolní stromy už byly v plamenech také.
„Dál nemůžeme. Museli odběhnout někam dál odsud, "řekl Norman a podíval se na Jamese. „Děje se něco?"
„Řekl jsem- že se pro něj vrátím."
Podíval se na místo, kde byl původně Mattův hrob a vše pochopil. Chtěl ho něčím utěšit, nebo říct, že se tak muselo stát, jinak by ostatní nikdy nenašli, ale obával se, že by slova v tomto případě nebyla příliš účinná. A tak oba mlčeli a dívali se do plamenů.
***
„Jamesi! Normane!" ozval se odněkud Daveův hlas. „Už bylo na čase," dodal s mírným úsměvem, když si ho všimli.
,,Nemůžu uvěřit tomu, žes to tady opravdu podpálil," přiznal Norman. „Kde je Rob a Eva?"
,,Žalostné situace si žádají žalostné řešení," uzavřel Dave rozmluvu nad požárem. „Poslal jsem je dál od vrtulníku, než jsem to nechal vyhodit do vzduchu. Musíme je rychle najít, Robovi není vůbec dobře."
Od lesní cesty se opět ozval klakson. „Na řeči bude čas jindy. Myslím, že nás najdou sami," řekl sklesle James a vykročil k autu.