The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal EldeR dne 19.10.2012 11:12

Kapitola 15

Další dva dny jsem strávila v tábořišti tréninkem házení nožů a odpočinkem. Už jsem zvládala docela slušně zasáhnout cíl i při běhu, na což jsem byla patřičně pyšná. Když se mi podařilo tímto způsobem ulovit v lese zajíce, připadala jsem si jako největší lovec pod sluncem. Nebýt toho, že už mě zrovna dvakrát nebavilo potloukat se tady kolem Vorařova, byl by to celkem příjemný způsob života. Jenomže já jsem byla celá nesvá, že mám ještě rozdělanou práci s Esbernem a také z toho, že tady být prostě musím, aby si mě nikdo nespojoval s vraždou Delfíny. Další den ráno jsem vyrazila opět do Vorařova nakoupit nějaké zásoby a také zjistit, co se děje nového.

Když jsem tam dorazila, trochu mě zarazilo, že není na ulici nikoho vidět, ale nehledala jsem v tom nic důležitého. Odpověď na to, proč nikdo nikde není, jsem dostala hned po tom, jakmile za mnou zapadly dveře obchodu Lucana Valeria a kupodivu to nebylo od jeho sestry, ale od jeho samotného. Stál za pultem s palcátem v ruce a evidentně čekal někoho jiného než mě. Když mě spatřil, odložil palcát na pult a řekl: „Díky bohům, že jste to vy madam a ne žádný z těch ožralých mizerů. Měla byste se Vorařovu na nějakej čas vyhnout, není tady bezpečno pro mladou dámu, jako ste vy“. „Jaký ožralové? A proč tady není bezpečno?“ zeptala jsem se.

Lucan pochopil, že netuším, co se děje, tak spustil pěkně popořádku: „No přišli předevčírem…banda chlapů a jedna redguardka. Vypadaj skoro jako nějaký piráti, akorát jim chybí loď. Teda ne všichni…jeden z nich je třeba takovej pankáč s piercingama v obličeji…prostě potížisti na první pohled. Zflákali pár místních tak, že nemohli chodit a pak obsadili hospodu. Jenom bohové vědí co se tam teď děje, nebo co je s chudákem Orgnarem.“ Kdyby jenom Lucan tušil, jako mi tou zprávou udělal radost… konečně můžu beztrestně zmizet z Vorařova a všichni si budou myslet, že jsem prostě utekla před tou bandou pirátů z hospody. „V tom případě si vezmu trochu víc zásob. Radši odsud zmizím, než mít nějaký problémy s těma pirátama. A co vlastně Orgnar? Už vystřízlivěl, nebo co s ním ty mizerové udělali?“, zeptala jsem se. Lucan trochu zblednul, když říkal: „No to teď nikdo neví… Ten kurýr z Riftenu co včera sháněl Delfínu, do hospody jenom nakouknul a jen tak tak si zachránil kůži útěkem. To že Delfína je mrtvá mu vyžvanila až moje sestra, která je teď už snad v bezpečí v Bílým průsmyku. No a nikdo jinej se k hospodě ani nepřiblížil.“

Poděkovala jsem za zprávy, zaplatila dvacet septimů za zásoby, rozloučila se s Lucanem a vrátila se do svého tábora. Rozhodla jsem se vyrazit až za tmy, nepozorovaně proklouznout Vorařovem, aby nikdo nevěděl, kterým směrem doopravdy mířím a přespat před branami Bílého průsmyku na místě, kde táboří khajiitské karavany. Jestliže mě totiž někdo při mém dnešním odchodu z Vorařova viděl, mířila jsem zpátky do tábora, který je přesně na opačné straně od Vorařova, než Bílý průsmyk. Ukuchtila jsem si oběd, zabalila si pečlivě všechny svoje věci a čekala na soumrak. Čekání mi ukrátilo studování Delfíniny mapy ve snaze najít nejkratší, nejbezpečnější, ale zároveň nejskrytější cestu z Bílého průsmyku do Riftenu odkud údajně pocházel i onen kurýr, o kterém se dopoledne zmínil Lucan Valerius.

Nejkratší cesta sice vedla kolem Helgenu přes hory do Ivarova dvora a odtamtud podle vody do Riftenu, ale horám jsem se chtěla pokud možno vyhnout, proto jsem volila cestu přes Bílý průsmyk, potom podél řeky až k soutoku s další řekou, na kterém by měl podle mapy být mlýn, nebo pila. Mezi Bílým průsmykem a soutokem jsem měla míjet Valtheimské věže, u kterých byla na mapě značka lebky, která jak jsem si domyslela, označovala nebezpečí, jako například místa obývaná bandity. Dále mapa říkala, že za soutokem řeka pokračuje kolem Větrného žlebu až do moře, ale to mě momentálně moc nezajímalo, protože jsem od soutoku chtěla zamířit do Riftenu, a to buď přes Ivarův dvůr, nebo možná spíš přes Shorův kámen. Nejjednodušší by sice bylo, si v Bílém průsmyku najmut povoz, nebo se tam připojit k nějaké obchodní karavaně, ale po událostech posledních dní jsem byla tak trochu paranoidní a chtěla okolí Vorařova a Bílého průsmyku opustit pokud možno beze svědků a uchovat cíl mojí cesty v tajnosti.

Ještě než se začalo šeřit, prohlédla jsem naposledy tábořiště, abych něco nezapomněla a překontrolovala svoji výstroj i výzbroj. Když se konečně setmělo, uhasila jsem zbývající uhlíky ve skoro vyhaslém ohništi a vyrazila. Byla na zdejší poměry poměrně teplá noc, oba měsíce mi svítily na cestu a ta pěkně ubíhala. Vorařov, kterým jsem se proplížila podél břehu řeky, byl ponořený do tmy a jedinou svítící budovou byla hospoda, z níž se také linul opilecký řev, který měl být pravděpodobně zpěvem. Sice jsem měla nutkání nakouknout do hospody oknem, abych si prohlédla tu redguardku, pankáče s piercingama a údajné piráty, ale nakonec jsem si to radši rozmyslela a pokračovala po břehu řeky až k mostu, kde jsem se vrátila zpátky na cestu a zamířila do Bílého průsmyku.

Mohla se pomalu blížit půlnoc, když jsem konečně usínala před městskými branami Bílého průsmyku, na místě kde táboří obvykle khajiitské obchodní karavany, zabalená do cestovního pláště. Tentokrát tam žádná karavana netábořila, takže jediný svědek toho, jak jsem vyrážela za rozbřesku na cestu, byl rozespalý strážný na hradbách. Vrátila jsem se k řece, po jejímž pravém břehu vedla cesta, po které jsem chtěla pokračovat a za mostem u Zlatopalcova medovaru se na chvíli zastavila, abych posnídala. Cesta byla sevřená z jedné strany prudkými stráněmi a skalami hor a z druhé klikatící se řekou, kterou naprosto věrně kopírovala i se všemi zákrutami. Po nějaké době chůze jsem míjela pahorek, na kterém se tyčil veliký menhir, podobný těm třem u Vorařova, vypadající skoro jako prst varovně zdvižený k nebi.

Potom už se začalo údolí pomalu zužovat a kolem poledne jsem konečně spatřila ony Valtheimské věže, které údolí uzavíraly a tvořily do něho jakousi vstupní bránu. Byly postavené z kamene, na každém břehu řeky jedna a spojené kamennou lávkou, která byla v prostředku podepřená ještě mocným pilířem, stojícím uprostřed řeky. Jakmile jsem se dostala ještě blíž, bylo mi hned jasné, že tudy bez povšimnutí neprojdu, protože jak na obou věžích, tak na spojovací lávce stály hlídky s luky, které si už určitě musely všimnout mého příchodu. Když mě od věže stojící na mém břehu řeky dělilo tak dvacet až třicet metrů, vyšel ze dveří bandita třímající v ruce palcát a namířil si to ke mně. Na první pohled to sice nebyl žádný silák, neměl dokonce ani tu nejobyčejnější kožešinovou zbroj, ale byla jsem si jistá, že by bylo hloupé ho podcenit.

Kapitola 16

„Copak se ti stalo krasavice, že máš takovej šlic přes tvářičku?“ zazubil se, když došel až ke mně a ukázal přitom zbytek svých zkažených zubů. „Neměla bys cestovat takhle sama bez doprovodu. Cesty sou plný lupičů. To mě připomíná, že nám dáš poplatek za bezpečný průchod“. „To je zvláštní…o žádným poplatku mě nikdo nic neříkal…a navíc u sebe ani nic nemám“, zkusila jsem se tvářit překvapeně a vylhat se z toho. Bandita, který se na mě pořád díval jak mlsný kocour a cenil ty svoje shniláky, se ale nenechal vyvést z míry ani na chvíli. „To je jedno, jestli ti někdo něco říkal, nebo neříkal, ale poplatek zaplatíš tak jako tak. Podívej se na támhleten zvon u dveří…“ ukázal přitom palcátem za svoje záda „pokud hlídky neuslyšej smluvenej signál, nasypou do tebe tolik šípů, že budeš vypadat jako ježek. Poplatek je sto padesát… ne… že se mě líbíš, tak ať nežeru, jenom rovnejch sto septimů. Bereme všechno co má nějakou cenu, jako peníze, zlato, stříbro, drahokamy nebo i zbraně a zboží.“

Situace pro mě nevypadala vůbec dobře. Kolem paty věže, kde jsme teď stáli, bylo pro hlídky s luky slepé místo, ale o pár kroků dál už se nebylo kde skrýt před jejich střelbou a nevěřila jsem, že by se mi podařilo nějakým způsobem proběhnout a vyhnout se jejich šípům. Nebylo by rozumné ani vytáhnout měšec a zaplatit, protože až by bandita viděl, že mám u sebe minimálně čtyřikrát tolik, podepsala bych si sama nad sebou ortel smrti. „Podívej se… zaplatíš, nebo zhebneš…“ řekl bandita, když viděl, že usilovně přemýšlím, jak z této situace a nemám se k placení. „A jestli nemáš, tak nám tady necháš svoje hadry i ten pytel a potáhneš odsud. I když…možná bych moh udělat výjimku… ty si sundáš ty svoje hadry a budeš pěkně přítulná a já tě pak nechám projít…“ Během toho, co mi to říkal, se přiblížil tak blízko, až jsem cítila zápach jeho zkaženého dechu a najednou i jeho volnou ruku na svých prsou.

Naprosto mechanicky bez nějakého přemýšlení jsem levou rukou tu jeho odstrčila a pravou mu vytnula facku, která mlaskla, jako když práskne bičem. „Jen počkej, ty kurvo…“syknul a rozeběhl se k věži, s jasným úmyslem zazvonit na zvon a ztropit poplach. Ke dveřím do věže, vedle kterých zvon visel, to bylo nějakých dvanáct až třináct metrů, které bandita urazil během chvilky. Od zvonu ho dělily už asi jenom dva metry, když rozhodil ruce, ztratil rovnováhu a s odporným křupnutím vrazil obličejem do zdi, na které zanechal krvavý flek. Onu ztrátu rovnováhy způsobila moje vrhací elfská dýka, která tu vzdálenost urazila rychleji jak on a teď mu koukala ze zad. Zásah to byl sice slušný, ale v žádném případě nebyl smrtelný, takže jsem měla štěstí, když si bandita při nárazu do zdi zlomil vaz. I kdyby se to nestalo, nepředstavoval by asi velkou hrozbu, protože střetnutí s hrubě opracovaným kamenem způsobilo, že místo obličeje měl takovou odpornou a neforemnou krvavou kaši.

Bandita u sebe měl jenom rezatý klíč, pravděpodobně od věže, ale ten mi stejně na nic nebyl, protože zámek byl jenom z vnitřní strany. To, že jsem toho dobytka musela zabít, situaci ještě více zkomplikovalo, protože bez správného signálu zvonem jsem byla jasný terč pro lukostřelce. Cesta, po které jsem přišla, se začínala zhruba po dvě stě metrech svažovat dolů a také řeka v těch místech mizela z dohledu, soudě podle doléhajícího hukotu, pokračovala buďto vodopádem, nebo prudkými peřejemi. Já jsem se ale potřebovala dostat ještě o kus dál z kopce dolů, abych byla krytá terénem před střelbou z luků.

Nejprve mě napadlo, že bych mohla zazvonit, poté pokračovat v cestě a doufat, že hlídky s luky si moje zazvonění vyloží jako signál pro klid zbraní. Tento nápad jsem zase rychle zapudila, protože to byla jasná sebevražda, nehledě k tomu, že bych je vlastně sama upozornila na to, že budu vyrážet. Pak mě napadlo, vzít si mrtvého banditu na záda jako štít proti šípům, ale uvědomila jsem si, že bych s ním neuběhla ani padesát metrů, natož pětkrát tolik. Nakonec mi došlo, že jediná možnost je, vyrazit sprintem, trochu kličkovat a doufat, že si mě hned nevšimnou a také doufat, že to nejsou žádní ostrostřelci. Zatímco jsem takhle uvažovala, ze směru odkud jsem přišla, se ozvalo dupání, chrochtání a další podobné zvuky. Otočila jsem se a viděla, že asi tak sto metrů od věže běží postřelené divoké prase a kolem něj se do země zabodávají šípy. Nejdřív mě blesklo hlavou, že bych se mohla podívat, jak to dopadne, abych věděla, jak přesně banditi střílí, ale uvědomila jsem si, že pozornost lukostřelců momentálně patří praseti a také, že si pro případný úlovek někdo půjde. Bylo mi jasné, že lepší příležitost mít nebudu, tak jsem vsadila vše na jednu kartu a vyrazila.

Byla jsem skoro v půlce cesty mezi věží a začátkem kopce dolů, když mi kolem hlavy prosvištěl první šíp. Kdyby to šlo, ještě bych přidala, ale už teď jsem uháněla o život, krev mi tepala v uších a srdce jsem měla až v krku. Změnila jsem poněkolikáté směr a dobře že tak, jinak bych skončila s šípem v zádech. O vteřinku později jsem ucítila náraz do zad, ale neprovázela ho žádná bolest. Hlavou mi problesklo, že to asi schytal cestovní plášť, smotaný ve vaku a zachránil mi život. S rostoucí vzdáleností od věže, klesala přesnost střelby banditů, ale to nijak nesnižovalo nebezpečí, které mi od jejich šípů hrozilo. Těch několik málo vteřin, než jsem dokličkovala k začátku kopce, mi připadalo jako věčnost, plíce mě pálily jako čert a nemohla jsem popadnout dech, ale běžela jsem dál.

Jakmile začala cesta klesat, mohla jsem po své levici vidět mnohametrový vodopád. Urazila jsem z kopce jenom pár metrů, když vtom jsem ucítila ránu do levého stehna a ohromnou palčivou bolest, která způsobila, že mi levá noha doslova zdřevěněla a přestala mě poslouchat. Při došlápnutí se mi podlomilo koleno a pak už se semnou už všechno točilo a já se v oblaku prachu kutálela z kopce dolů. Skulila jsem se z cesty na svah vedle vodopádu, kde mě naštěstí po několika metrech zastavilo husté křoví.
V levé noze mi cukalo a tepalo, bolest byla nesnesitelná a z mnoha oděrek a škrábanců mi začínala téci krev. Snažila jsem se vymanit z křoví a plivala přitom kolem sebe hlínu a prach, který se mi dostal během toho pádu snad všude. Prostřelená noha mě vůbec neposlouchala, navíc během toho mého pádu se šíp zlomil a hrot zůstal v ráně, takže ho sama asi nebudu schopná vyndat. Zběžně jsem zkontrolovala svoje vybavení, abych zjistila, že mi naštěstí nic nechybí, akorát z mého cestovního vaku koukaly dva zlomené šípy. Nebyl čas kontrolovat obsah pytle, nebo ošetřovat ránu na noze, která díky tomu, že v ní pořád vězel kus šípu, v podstatě nekrvácela, protože banditi sem určitě brzy dorazí, aby mě dorazili a obrali. Musela jsem se dostat co nejrychleji odsud, ale s jednou nohou bych jim asi daleko neutekla.

Místo abych se škrábala nahoru zpátky na cestu, odkud jsem se skulila, sjela jsem po zadku zbytek svahu až dolů k vodě pod vodopádem. Naštěstí to bylo jen pár metrů, jinak bych asi měla rozedřený do krve i zadek. Koryto řeky bylo v těchto místech poměrně hluboké a bez balvanů, takže vodě v cestě nic nebránilo a nabírala tak za vodopádem úctyhodnou rychlost. A to byla také moje jediná šance, jak se odsud rychle dostat. Skulila jsem se z břehu do vody a nechala se unášet prudkým proudem. Voda byla ledová, až mi drkotaly zuby a ztrácela jsem cit v končetinách, ale na druhou stranu to aspoň trochu tlumilo bolest v levé noze. Měla jsem co dělat, abych se udržela nad hladinou, párkrát jsem se i pěkně nalokala vody, až asi tak po půl kilometru se mi podařilo zachytit silnou větev uvízlou na mělčině. Ta mě dostatečně nadnášela, abych udržela nad vodou aspoň hlavu a neutopila se, protože už mě pomalu opouštěly síly. Držela jsem se křečovitě větve a doufala, že to se mnou nakonec dobře dopadne, když už se mi pravděpodobně podařilo utéct banditům z Valtheimských věží. Zdálo se mi, že proud řeky se uklidňuje, ale mohl to být i sen, protože o pár chvil později jsem ztratila vědomí.

Kapitola 17

„Probuď se… nemůžeš pořád spát…musíš něco sníst, abys byla silná…“ Hlas, který ke mně z ohromné dálky doléhal, mě vytrhl ze snění. Teda nebyl to zrovna příjemný sen, takže jsem mu byla v podstatě vděčná za ono probuzení. Necítila jsem se nejlíp, bylo mi hrozné horko, potila jsem se, měla sucho v ústech a všechno mě bolelo. Nejvíc ale levá noha, ve které jsem cítila pulzující bolest a žár, jako když ji mám strčenou v peci. Pokusila jsem se otevřít oči. Viděla jsem kolem sebe akorát šedou mlhu. „Tak je to dobře…už sme mysleli, že to nezvládneš, ale máš tuhej kořínek…“ pokračoval ten vzdálený hlas. Snažila jsem se podívat směrem, odkud přicházel, ale viděla jsem stále jen tu mlhu. Pak jsem v ní ale konečně zahlédla tmavou siluetu se špičatýma ušima, která musela patřit snad jedině khajiitovi.

Že by to všechno byl jen sen? Jsem snad stále v Imperial City u svého strýce? Hlavou se mi honily myšlenky a na chvíli jsem opravdu uvěřila, že posledních pár let byl jenom zlý sen a že jsem nikdy neopustila Imperial City. „Strýčku…co se stalo?“ vypravila jsem ze sebe se značnou námahou. Silueta se nade mnou naklonila blíže a promluvila spíše ženským hlasem: „Nejsem tvůj strýc…něco se ti muselo zdát…když sme tě našli děvče, bylas úplně sama.“ „Jak našli?“ zeptala jsem se. „Ležela jsi na břehu řeky kus před soutokem a držela se kusu větve. Mysleli jsme, že seš mrtvá, ale jak vidíš, nebyla to tak docela pravda. Ztratila jsi dost krve z tý rány na noze. Šíp sme vyndali, ale zánětu se nám zabránit nepodařilo. Teď po týdnu ti konečně začínaj horečky ustupovat a vypadá to, že tu nohu nebudeme muset ani uříznout.“

Mezitím se mi docela vrátil zrak, takže jsem si mohla lépe prohlédnout svoji ošetřovatelku i okolí. Khajiitka mi připadala povědomá, ale to u nich není nic neobvyklého. Ležela jsem na lůžku z kůží v nevelkém stanu a všude tu voněly všelijaké bylinky. Khajiitka mě zatím krmila jako malé dítě silným vývarem s kousky masa. Potom jsem dostala vypít nějakou medicínu, která byla nejenom odporná slizká, hořká a pálivá, ale také mě okamžitě vrátila do říše snů. Netuším, jak dlouho jsem spala, než mě opět vzbudila moje khajiitská ošetřovatelka, aby mě nakrmila. Cítila jsem se o trochu lépe, teda až na levou nohu, která pořád bolela jako čert.

Během krmení jsem se dozvěděla, že se momentálně nacházíme v Kynině Hájku, malé osadě nedaleko Větrného Žlebu. Khajiitská karavana tady na pár dní zastavila, protože vzhledem k mému zdravotnímu stavu, by mě mohla další cesta zabít. U Větrného Žlebu totiž khajiité tábořit nesmí, protože jakýsi jarl Ulfrick neuznává nikoho jiného než nordy a ostatní rasy, obzvláště všechny elfy, argoniany, orky a khajiity, krutě utlačuje. Až mi bude lépe, karavana vyrazí a odveze mě do Větrného Žlebu, kde se budu moci doléčit, neboť tady v Kynině Hájku není žádný lékař, mastičkář nebo ranhojič. Po jídle následovala zase ta odporná slizká medicína a spánek. Při dalším probuzení mě khajiitka už ani nekrmila, protože se mi vrátila část sil a byla jsem schopná se najíst sama. Horečky ustoupily, takže jsem se naštěstí vyhnula pití toho slizkého hnusu.

Taky jsem se konečně mohla podívat na stále ukrutně bolící ránu na levé noze. Díra ve stehně, která byla skrz protože khajiité museli zlomený šíp protlačit, byla nateklá, odporně zarudlá a zhnisaná. Zeptala jsem se své ošetřovatelky na to, jestli jsem u sebe měla cestovní vak. Khajiitka otevřela truhlu, která stála o nohou mého lůžka a podala mi můj vak, ze kterého ještě pořád koukaly dva zlomené šípy. Taky z truhly vyndala všechny tři moje dýky a oblečení. Zalovila jsem ve vaku a našla mast na rány, kterou jsem si původně mazala na rozseknutou tvář. Počítala jsem sice s tím, že to bude pálit, ale když jsem vetřela trochu masti do rány, projela mnou hrozně pálivá bolest, nelidsky jsem zařvala, zatmělo se mi před očima a praštila jsem sebou zpátky na lůžko. Svíjela jsem se v agónii a přála si, aby mi ta noha upadla. Nevím, jak dlouho ta agónie trvala, ale když pálení trochu ustalo, samým vysílením jsem opět usnula.

Vzbudilo mě silné pálení na levém stehně. Když jsem otevřela oči, viděla jsem svoji khajiitskou ošetřovatelku, jak klečí u mého lůžka a vtírá moji hojivou mast do rány. To pálení se ale tentokrát nechalo docela v pohodě vydržet. Rána na stehně byla pořád nateklá a červená, ale na první pohled bylo vidět, že přestala hnisat a začíná se konečně hojit. „Taky sem tomu nemohla nejdřív věřit, že ta mast takhle zabere“ řekla khajiitka a myslím, že se u toho dokonce usmála, ale u khajiitů si jeden nemůže být nikdy jistý, jak se vlastně tváří. Odložila mast, přikryla ránu čistým plátnem, pohodlně se uvelebila na koberečku a řekla: „Jestli se to do zítřka ještě trochu zatáhne, mohla by ses pokusit vstát a trochu se projít…o berli samozřejmě. Ale to až zítra.“ Byla jsem moc ráda a znovu khajiitce poděkovala za její důkladnou péči.

Povídaly jsme si ještě aspoň hodinu, během níž jsem se dozvěděla nejenom spoustu zajímavostí o khajiitských karavanách tady ve Skyrimu, ale také to, že se tahle karavana před nedávnem setkala s tou, u které jsem koupila vrhací dýky, a když mě našli, tak podle té elfské dýky a mé zjizvené tvářičky usoudili, že se jedná právě o mě. Z nějakého důvodu mi můj khajiitský strýc, u kterého jsem vyrůstala, otevíral dveře u všech khajiitských karavan, s nimiž jsem se zatím tady ve Skyrimu setkala. Když jsem se jí na to zeptala, dostalo se mi vyhýbavé odpovědi, že můj strýc byl kdysi vážený vůdce karavany a pomohl mnohým khajiitům dokonce i potom, co přestal kočovat a usadil se v Imperial City. Z mého dětství jsem si sice mlhavě pamatovala, že strýce občas navštívil někdo z khajiitů, ale nic bližšího o tom nevím, protože těch setkání jsem se nikdy nezúčastnila a vždy si myslela, že to jsou jeho staří známí, nebo někdo z příbuzenstva. Zbytek dne jsem strávila v úvahách o svém strýci a khajiitech, kteří mi docela přirostli k srdci, takže jsem pomalu začínala silně opovrhovat jarlem Ulfrikem z Větrného Žlebu a jemu podobnými.

Druhý den jsem se vzhledem k relativně zacelené ráně na stehně pokusila projít. Khajiitka mi podala berli a pomohla mi postavit se. Doba strávená na lůžku byla znát a nebýt rychlé reakce mojí ošetřovatelky, skácela bych se asi na zem. Až na třetí pokus se mi podařilo se jakžtakž stabilně postavit. Chůze o berli pro mě byla nad očekávání těžká a udržet rovnováhu nebylo vůbec jednoduché. S vypětím všech sil jsem se doploužila ven ze stanu, kde jsem se musela hned před stanem posadit a odpočinout si.

Byl krásný slunečný den a v táboře panoval čilý ruch. Khajiité využili toto zastavení nejen k opravám svého vybavení, ale také k odpočinku, takže se teď někteří z nich povalovali na koberečcích před stany a vyhřívali se na sluníčku. Ani jsem si nevšimla, že se moje ošetřovatelka na chvíli ztratila a vrátila se s miskou nějaké omáčky a kusem chleba. Jídlo mi sice přišlo k duhu, ale po takové době vleže toho na mě bylo pro dnešek až moc, tak jsem uvítala, když mi pomohla vstát a vrátit se do stanu.

Dva dny poté už jsem zvládla o berli chodit i bez cizí pomoci a dojít rozhodně dále, než jen před stan. Během těchto vycházek jsem se seznámila se skoro všemi členy karavany, kteří o to projevili zájem. Pokud totiž khajiit nemá zájem se bavit, nemá smysl to vůbec zkoušet, ledaže by člověk chtěl utržit pořádný škrábanec. Večer potom vůdce karavany rozhodl, že ráno se zabalí tábor a khajiité opět, po více jak týdnu tady u Kynina Hájku, vyrazí na cestu. Jak vůdce řekl, tak se také stalo a od rána v táboře panoval čilý ruch, khajiité bourali stany a připravovali se na cestu i já jsem se oblékla do svých šatů, které někdo pečlivým drobným stehem opravil, přichystala jsem svůj cestovní vak a z měšce jsem vylovila jeden červený kámen, který jsem si dala do kapsy.

Když jsme konečně vyrazili, khajiité se přizpůsobili rychlosti mé chůze, takže se karavana vlekla šnečím tempem směrem k Větrnému Žlebu. Za běžných okolností bychom tam dorazili před polednem, ale vzhledem k mé rychlosti to bylo až asi o tři hodiny později. Když jsme konečně přišli k mostu vedoucímu do města, nastal čas se rozloučit. Jako s poslední jsem se loučila se svojí ošetřovatelkou a u toho jsem jí jako poděkování vtiskla do dlaně červený kámen, co jsem měla přichystaný v kapse. Možná i za to, se mi dostalo přátelského objetí na rozloučenou. Nevím, jestli je to možné, ale přísahala bych, že během toho předla jako kočka. Potom karavana rychle pokračovala dál, neboť tady nejsou khajiité vítáni a já jsem zůstala sama, opřená o berlu, před mostem vedoucím k městské bráně Větrného Žlebu.

Upravil/a EldeR dne 02.11.2012 15:28

Přidal EldeR dne 09.11.2012 21:04

#13

Kapitola 18

Přišlo mi zvláštní, že v Kynině Hájku to vypadalo skoro jako na jaře a tady už ležel sníh a byla docela hnusná zima. Přitom to nebylo až tak daleko, kdybych neměla díru v noze, cesta by mi trvala necelé dvě hodiny a to bych nemusela jít kdovíjak rychle. Ale takhle mi cesta dala docela zabrat, takže jsem se docela těšila, až si někde zjednám pokoj, něco pojím a odpočinu si. Když jsem se dokulhala o berli k bráně, cestu mi zastoupil nordský hromotluk v modré zbroji. Vzpomněla jsem si, že tyhle modré zbroje na sobě měli ti zajatci na vozech, které jsem viděla u Helgenu. „Co tady chceš, ty žebračko?“ zaburácel hromotluk. „O takový jako ty tady nestojíme, stejně jako o tvoje khajiití kamarády. Tady si nevyžebráš ani na čistou vodu, takže se zase otoč a táhni, odkud jsi přišla.“ Jeho přístup se mi vůbec nelíbil, ale do města jsem se chtěla dostat bez nějakých problémů, proto jsem zacinkala měšcem, snažila se přitom tvářit co nejpřívětivěji, podívala jsem se mu do očí a odpověděla klidným tónem. „Ale já nejsem žebračka. Peníze mám, přijela jsem za obchodem, ne žebrat, ale bohužel mě cestou potkala menší nehoda, takže bych tady ráda strávila pár dní, než se dám do kupy.“ Strážný znejistěl a nervózně přešlápl na místě. Bylo na něm vidět, že si neví moc rady, jak z této trapné situace vycouvat. Zlaovila jsem v měšci a podala mu pět septimů se slovy: „Je tady docela zima, chtělo by to nějakou medovinu co? Pusť mě dál a zapomeneme na to.“ „No dobrá…asi nakonec nebudeš žebračka…“ zabručel ten hromotluk v modrém a pootevřel bránu, abych mohla projít.

Větrný Žleb bylo větší kamenné město, alespoň co se počasí týče, trefně pojmenované. První věcí, kterou jsem tam mohla vidět, byla banda modrých zbrojí kopající kousek za branou do nějakého argoniana. Netuším, jestli něco provedl, ale soudě podle jejich nadávek byla na vině jenom jeho „nevhodná rasa“, která nemá právo žít v tomto městě. Radši jsem dělala, že nic nevidím a zapadla do hostince U věčné svíce, který stál uprostřed něčeho, co by se nechalo asi nazvat nádvořím. Hostinec se v podstatě ničím nelišil od ostatních skyrimských hospod, akorát že tady byl při stavbě použit hlavně kámen a lokál byl v prvním patře. Zajednala jsem si pokoj za obvyklou cenu deseti septimů a také slušnou pečeni a korbel piva. Dohromady pětadvacet septimů mi přišlo jako dobrá cena, obzvlášť po tom, co jsem dojedla vynikající krmi, která předčila snad vše, co jsem za poslední rok jedla. Potom už jsem se odpajdala do svého pokoje bez oken a zmožená po náročném dni okamžitě usnula.

Ráno jsem si převázala ránu na noze, která už nebyla ani moc nateklá a zarudlá, ale pořád docela bolela. Potom jsem si rezervovala pokoj na další noc a vyrazila se svou berlí na obhlídku města. Než jsem prokulhala město a prohlédla si nabídku zdejších obchodníků, bylo už aspoň dvě hodiny po poledni, tak jsem si dala k pozdnímu obědu u jednoho ze stánků za dva septimy kousek chleba a misku kořeněné polévky s kusy masa, která mě docela příjemně prohřála.

Během jídla se ke mně přitočil takový podivný nord v roztrhaných hadrech, který se podle zápachu rozhodně poslední půlrok nemyl a spustil. „Dobrý den, své ctěné jméno vám neprozradím, protože toho nejste hodna, ale vězte, že jsem zde váženým občanem, požívajícím všelijaké pocty. Víte o tom, že tato krmě není vhodná pro metabolismus, protože neobsahuje vitamíny? Také byste tady neměla chodit takto oblečená. Měla byste si obléci nějaké slušné šaty. Ty vaše jsou spíše mužské, zda se nepletu. A já se vskutku nikdy nepletu, jsem přeci vznešené krve, ne jako ta zdejší lůza.“ Než mi to náležitě arogantně dořekl, už jsem dojedla a pomalu začala pajdat pryč od toho blázna, protože ty jeho řeči by jinak mohly vyprovokovat z mé strany nějaký projev násilí.

Ten otravný smraďoch se ale nenechal odradit, šel za mnou a dál žvanil. „No ve vašem případě bych zvolil také nějakou roušku, nebo šátek přes obličej, aby nebyla vidět ta vaše ohyzdná jizva. A také jinou berlu, protože tato vypadá jako větev, já osobně bych opravdu nemohl vyjít s něčím takovým. Dovoluji si vás také upozornit, že vaše zaryté mlčení vůči mé oprávněné kritice vaší podivné osobnosti není zcela vhodné, protože já se vám snažím vysvětlit, proč s vámi budou pravděpodobně lidé opovrhovat.“ To už na mě bylo trochu moc. Smradlavý trotl v hadrech, se kterými bych se štítila vytírat i podlahu, mě tady káže o tom, jak bych měla vypadat a chovat se. To že se snaží mluvit jako kniha, jenom podtrhuje absurditu celé jeho osoby. Začínala jsem vidět rudě a bylo tím horší, čím víc žvanil ty svoje rádoby učené nesmysly.

Když jsme došli do jedné takové uličky, kde nikdo nebyl, už jsem to nevydržela a přetáhla ho berlí po té jeho drzé palici. Ozvalo se lupnutí dřeva a hned nato si ten otrava ustlal na hromadě něčeho, co zrovna moc nevonělo. Berla byla sice trochu nalomená, ale pořád ještě se s ní nechalo chodit, tak jsem se vydala zpátky do hostince. Moje nálada, která se od prvního setkání s tím nabubřelým chytrákem jen zhoršovala, byla po ráně do té jeho tupé hlavy o hodně lepší, dokonce jsem měla chuť si pískat. O půlhodinku později jsem už srkala medovinu a pozorovala praskající polena v ohromném krbu, který snad vytápěl celou hospodu. Od dívky, co tu roznášela pití, jsem se dozvěděla, že ten užvaněný otrapa je takový místní opruz, který všem akorát pije krev tím svým přeslušnělým žvaněním, proloženým urážkami a jeho životními moudry.

Druhý den ráno jsem se u snídaně doslechla, že půlka města se baví tím, jak dostal jejich dokonalý šlechtic, co smrdí hůř jak tchoří ubytovna, od někoho zase po palici tak důkladně, že teď chodí po městě s nějakým turbanem z obvazů na hlavě a snaží se každého přesvědčit, že se stal obětí mocenského spiknutí několika šlechtických rodů. Docela mě to pobavilo a rozhodně se mi hned po ránu dost zvedla nálada. Na cestu od stolu zpátky do svého pokoje jsem si dokonce zapomněla vzít svoji berlu a dokulhala tam i bez ní. Protože jsem ji už tím pádem až tak akutně nepotřebovala, po svém návratu do lokálu jsem ji hodila do krbu a chvíli se kochala pohledem na to, jak pěkně hoří. Chodit s berlou skoro týden mi bohatě stačilo. Kdyby ten šíp, co mi prošel stehnem, trefil kost, bylo by to asi o hodně horší, ale takhle bylo moje uzdravování poměrně rychlé. Ne že bych se cítila na nějaké běhání, nebo dlouhé pochody, ale dopajdat po městě kam potřebuju, už snad zvládnu i bez berly.

Jakmile jsem vyšla ze dveří hostince, měla jsem sto chutí se vrátit hned zpátky do tepla, protože venku bylo opravdu zima a větrno. Byla jsem ráda za svůj teplý cestovní plášť, který mi zachránil u Valtheimských věží život, který byl dost silný na to, aby neprofoukl a perfektně držel teplo. I přesto jsem nehodlala opět celý den courat po venku, protože ta zima byla opravdu vlezlá. Naštěstí po městě místy hořely ohně, u kterých se ohřívaly nejen stráže, ale také většina kolemjdoucích, kteří se v podstatě akorát přesouvali od jednoho ohně k druhému. U každého z ohňů se vedly různé debaty, nejčastěji na téma dění ve městě, nebo skyrimská politická situace. Během chvíle jsem se tak dozvěděla, že zdejší jarl Ulfrik je vlastně vzbouřenec, který po tom, co zabil skyrimského krále, bojuje s císařskou imperiální legií a chce se dostat na skyrimský trůn. Nebo také, že tady ve městě řádí nějaký vrah žen, přezdívaný „Řezník“, který občas udeří, zabije nějakou dívku, nebo ženu a ještě si z ní kousek odřízne. Potom se povídalo taky o tom, kdo, kde, s kým a proč, ale to už nebylo zase až tak zajímavé, stejně jsem ty lidi vůbec neznala.

Na oběd jsem byla už zpátky v hostinci, kde jsem si pak koupila lahvinku medoviny a strávila zbytek dne povalováním na pokoji. V podobném stylu se nesly další čtyři dny, během nichž jsem se zotavila natolik, že jsem se rozhodla Větrný Žleb opustit, najmout si vůz a odcestovat do Riftenu, kam jsem měla původně namířeno. Na cestu pěšky jsem se opravdu ještě necítila, sice jsem už chodila celkem slušně, ale jeden nikdy neví, co ho na cestě potká, tak jsem nechtěla zbytečně riskovat. Nehledě k tomu, že moje povalování se, tady ve Větrném Žlebu, mě stálo už sto septimů, což nebylo zrovna málo na to, že se mi ta odporná zima tady vůbec nelíbila. Zabalila jsem tedy svoje věci a vyrazila. Stáje, kde se nechal najmout vůz, byly hned za mostem vedoucím k městské bráně. Vozka si za cestu do Riftenu řekl padesát septimů, což mi přišlo jako cena sice vysoká, ale v mé situaci přijatelná. Po více jak dvou týdnech jsem tedy opět pokračovala v cestě za nalezením posledního z čepelí a naplněním svého osudu.

Kapitola 19

Cesta na voze nebyla tak pohodlná, jak jsem si vždycky myslela, už jenom kvůli tomu, že sezení na tvrdé dřevěné lavici, která se stále nakláněla za strany na stranu a nadskakovala na každé nerovnosti nebo kameni na cestě, nebylo nic příjemného pro můj zadek, který mě už po zhruba hodině začal docela slušně bolet. Sice jsem to do jisté míry vyřešila cestovním pláštěm, který jsem si pod sebe potom dala, ale i tak jsem musela dávat dobrý pozor na pohyby vozu, abych si nepřekousla jazyk, nebo nesletěla dolů. Vozka se tím sice evidentně docela slušně bavil, ale na druhou stranu mě před většími výmoly, nebo kameny alespoň dopředu varoval. Pozdě odpoledne jsme se utábořili kousek za brodem u Černé vody, jak prý místní říkají malému hornickému táboru a nedalekému dolu. Podle vozky jsme za sebou měli už více jak půlku cesty a odhadoval, že pokud nás nic nezdrží, dorazíme do Riftenu asi tak v půlce odpoledne.

Belhala jsem se po okolí tábořiště a v duchu proklínala dřevěnou lavici, která způsobila, že mě zadek bolel víc, jak ta prostřelená noha. To způsobilo, že sem nekulhala jenom na levou nohu, ale na obě dvě najednou, takže jediné štěstí bylo, že slunce ještě nezapadlo, protože kdyby mě někdo viděl se takhle ploužit za šera, spletl by si mě pravděpodobně s obživlou mrtvolou nebo něčím podobným a já bych dost možná schytala další ránu šípem. Příjemným zjištěním pro mě bylo, že v ceně cesty je zahrnutá i strava, takže když jsem se vrátila k vozu, v kotlíku už bylo skoro uvařené maso s bylinkami, které vonělo tak slibně, že jsem nestíhala polykat sliny, které se mi zbíhaly. Protože jsem odmítla spát na voze, i když byl nyní vystlaný kožešinami, lehla jsem si radši vedle něho do trávy a zabalila se do pláště. Po náročném dni jsem byla poměrně rozlámaná a unavená, takže spánek na sebe nenechal dlouho čekat a přemohl mě nedlouho po tom, co vyšla první hvězda.

Ranní probuzení bez sněhu a větru, který panoval ve Větrném Žlebu, bylo rozhodně příjemnější a veselejší jak v minulých dnech. Jediné co to trochu kazilo, byla bolest zadku a celková rozlámanost způsobená včerejším cestováním. Uvědomění si, že strávím opět většinu dne na té dřevěné lavici, mi sice nahánělo husí kůži, ale bylo mi jasné, že budu muset zatnout zuby a vydržet. Bolest otlačeného zadku dokonce překonala čím dál tím menší bolest z prostřelené nohy, na kterou jsem si díky tomu v podstatě ani nevzpomněla. Než jsem po snídani stihla vykonat potřebu, vozka všechno zabalil, naskládal na vůz a při mém návratu už byl připravený vyrazit na další cestu. Po tom co jsem se vyškrábala na vůz, jsem zjistila, že mi dokonce připravil na několikrát přeloženou kůži na sezení, což sice potěšilo, ale zároveň trochu naštvalo, že to neudělal už včera. Asi to byl prostě takový křest zadku dřevěnou lavicí, kterým si musí projít každý, kdo používá tento způsob dopravy.

Vozka byl také více upovídaný jak včera, takže jsem se dozvěděla o tom, že v Riftenu údajně sídlí cech zlodějů, kteří jsou schopní ukrást člověku snad i zlaté zuby aniž by si toho všiml a mají podplacené veškeré stráže, které potom dělají, jako že nic nevidí. Proto je prý potřeba si dávat v ulicích Riftenu obzvlášť dobrý pozor na obsah svých kapes, dokonce se najdou i lidé, kteří si ze strachu před zloději radši kapsy zašijí, když už musí ve městě strávit nějaký čas, nebo si nechávají ušít speciální oblečení s kapsami z vnitřní strany, aby se vyhnuli okradení. Rozhodně jsem nevěřila doslova všemu, co vyprávěl, ale trocha ostražitosti rozhodně nebude na škodu, protože každá pověst nebo fáma má sice nějaký reálný základ, ale každý kdo ji šíří dál, si k ní něco přidá a něco přibarví podle svojí vlastní fantazie, nebo potřeby. Nyní jsem považovala za jistou přednost to, že jsem vyrůstala v přístavní čtvrti Imperial City, neboť tam se člověk naučí být docela ostražitý a vnímat co se děje kolem. Vzhledem k tomu, že poměrně velká část Riftenu je prý vystavěna nad vodou, mě dokonce jednu chvíli napadlo, že to bude možná trochu jako návrat do přístavní čtvrti. Tuto myšlenku jsem ale rychle zavrhnula, uvědomila jsem si totiž, že skyrimské budovy vypadají rozhodně jinak, než chatrče v přístavní čtvrti i když jsou také povětšinou ze dřeva. Z toho jsou ale v Imperial City jenom chatrče chudých, jinak tam převládají velké domy, postavené z mistrně otesaných kamenných kvádrů.

Vzpomínky na místo, kde jsem vyrůstala a povídání si s vozkou mi až podivuhodně ukrátilo cestu a než jsem se nadála, bylo už dávno po poledni a před námi se objevily hradby Riftenu. Na první pohled bylo jasné, že na rozdíl od Větrného Žlebu je zde většina budov, stejně jako městské hradby ze dřeva, kterého zdejší poměrně husté lesy skýtaly dostatek. Rozhodně na mě ale město neudělalo tak hluboký první dojem, jako Bílý průsmyk v záplavě slunce, tak jak jsem ho viděla poprvé. Vozka těm povídačkám o cechu zlodějů nejspíš do písmene věřil a nechtěl se u Riftenu zdržet déle, než bude nutné, protože nechtěl ani slézt z vozu poté co jsme dorazili k městské bráně a hned po zaplacení otočil vůz, odjížděl o poznání větší rychlostí, než jakou jsme jeli cestou sem a jediné co po něm zůstalo, byl pomalu si sedající oblak prachu.

Došla jsem k bráně, před kterou stáli dva strážní. Jeden z nich udělal pár kroků ke mně, prohlédl si mě od hlavy až k patě a poměrně potichu řekl. „Za vstup do města se platí pět septimů. Jestli nemáš na zaplacení, tak odsud táhni, nebo shniješ v žaláři.“ Přišlo mi to trochu zvláštní, platit za vstup do města, proto jsem začala protestovat a dokonce jsem vybírání vstupného u městské brány nazvala zlodějinou. Strážný zřejmě nečekal, že budu takhle odporovat, protože se zatvářil překvapeně a rychle sykl. „Pssst nemusíš hned tak hulákat … nemyslel sem to špatně, ale každej se snaží živit jak jen to de…pustím tě samozřejmě zadarmo, jen chvíli počkej, než otevřu bránu.“ Druhý strážný buďto nic neslyšel, nebo nechtěl slyšet a stál dál vedle brány jako socha, zatímco ten aktivní vyběrač vstupného odemknul bránu a nechal mě projít do města.

Když zavíral bránu, ještě mě stihl říct, ať si dávám radši pozor, že ne každý tady je takový dobrák jako on. Nebyla jsem si tedy moc jistá, jestli se jako projev dobráctví může považovat to, že se někdo snaží odírat o peníze nevinné cestovatele, obzvláště když si navlékne uniformu městských stráží. I když na druhou stranu je známo, že k městským strážím berou v podstatě každého, kdo se přihlásí, zpravidla bývalé dobrodruhy, nebo pak ty, kteří by sice chtěli dobrodruhy být, ale báli se třeba jen opustit bezpečí městských hradeb. Producírovali se pak ve stejnokrojích stráží po městě, tvářili se důležitě, měli ohromný pocit důležitosti a povyšovali se nad obyčejné chudáky. Stála jsem tedy za městskou branou uprostřed poměrně široké ulice, směřující k tržišti, které tvořilo pomyslný střed města a všude kolem panoval poměrně čilý ruch, nejvíce právě na tržišti, odkud se ozýval hlahol, jak se jednotliví prodejci navzájem překřikovali.

Kapitola 20

Stánky jednotlivých prodejců uspořádané do kruhu, byly obehnané nízkou zdí, s východy do čtyř stran, která celé tržiště uzavírala a pomyslně ho oddělovala od zbytku města. U každého z východů zevloval strážný a hlídal pořádek, takže mě najednou přišly ty řeči o zkorumpovanosti stráží a zlodějském cechu, které vedl vozka cestou sem, hodně přibarvené a přehnané. Chvíli jsem si prohlížela nabízené zboží, ale vzhledem k tomu, že jsem nic nepotřebovala a také že mě nic kdovíjak nezaujalo, jsem radši navštívila hospodu, která byla hned vedle tržiště. Tu provozoval párek argonianů a asi docela úspěšně, protože si nebylo skoro kam sednout. Ne že bych na tom sezení kdovíjak trvala po tom, co zakusil můj zadek cestou sem, ale u jídla je přeci jenom příjemnější sedět. Sotva jsem dosedla, přiběhl jeden z argonianů a hned se ptal, čím může sloužit. Objednala jsem si pečeni, korbel piva na spláchnutí prachu z cest a zeptala se na ubytování. Naštěstí měli ještě volné pokoje, za obvyklou cenu desíti septimů, tak jsem si jeden radši hned zajednala.

Po jídle, které bylo nad očekávání dobré, jsem si v klidu vychutnala pivo, zaplatila patnáct septimů a šla se ještě porozhlédnout po městě. Hned jak jsem vylezla ze dveří hospody, upoutal moji pozornost křičící hlouček lidí na tržišti. Než jsem těch pár kroků k nim došla, od hloučku se odpojili dva strážní, vedoucí v železech jednoho z obchodníků, u kterého jsem si před tím prohlížela zboží. Ten se docela vzpouzel a křičel, že je nevinný, ale stráže to absolutně nezajímalo a táhli ho na řetězu někam pryč. Když zmizeli z dohledu, situace na tržišti se pomalu uklidnila a vše se vrátilo do svých kolejí. Z toho, o čem se lidé bavili, jsem vyrozuměla, že prý u toho spoutaného našli nějaký prsten, který se předtím ztratil jednomu z ostatních obchodníků. Ať už to bylo jakkoliv, vypadalo to pro něho docela špatně, neboť nejenže stráví nějaký čas v chládku, ale také proto, že jako obchodník tady v Riftenu dost pravděpodobně skončil, protože s pověstí zloděje od něho nikdo nic nekoupí. Když rozruch na tržišti ustal, vydala jsem se na plánovaný průzkum města.

To samo o sobě nebylo moc velké, nicméně na zajímavosti mu rozhodně přidávalo to, že bylo z části vystavěné na vodě. Něco mi říkalo, že Esbern by tady mohl opravdu někde být, protože všechny indicie tomu nasvědčovaly. V dopise, který u sebe měla Delfína, Esbern psal o tom, že na jeho staré kosti je tam kde se nachází moc vlhko a potom také ten kurýr z Riftenu, co se ptal po Delfíně ve Vorařově. To do sebe všechno nádherně zapadalo, až na to, že jsem absolutně netušila jak zjistit, kde se Esbern nachází a ptát se náhodně kolemjdoucích, jestli ho neznají, mi jako dobrý nápad zrovna nepřišlo. Po zhruba hodině, tak dlouho mi totiž trvalo propajdat celý Riften, jsem se ocitla zpátky na tržišti, kde už bylo skoro mrtvo, až na pár obchodníků, kteří ještě sklízeli zboží ze svých stánků. Začínalo už se pomalu stmívat, tak jsem zapadla do hostince „U včely a žihadla“, kde jsem měla zjednaný nocleh, našla si volné místečko hned vedle výčepu, poručila si večeři a něco k pití.

Probudilo mě ukrutné sucho v ústech, jazyk se mi lepil na patro a malý pokoj se se mnou ještě stále trochu houpal. Džbán s vodou, připravený na stolečku, jsem na jeden zátah vypila víc než z poloviny, abych se palčivé žízně alespoň trochu zbavila. Vedle postele stál kbelík, z jehož obsahu jsem usoudila, že koupit si včera večeři byly v podstatě vyhozené peníze. Ani jsem si nepamatovala, že bych platila, nebo jak jsem se dostala do pokoje, ale byla jsem oblečená a měla jsem i boty, takže jsem pravděpodobně žádné nepřístojnosti nevyváděla. On mi vlastně skoro celý včerejší večer tak nějak splýval do několika rozmazaných obrazů, teda až od doby, kdy většina hostů odešla domů spát a k našemu stolu si přisedl ten argonian co roznášel pití. To jsme začali ochutnávat nějaké argoniánské drinky a pak už se mi to začalo všechno rozmazávat. Přepočítala jsem peníze, abych zjistila, na kolik mě ta včerejší pijatika přišla. V měšci chybělo dvacet septimů, což by asi tak odpovídalo obsahu kbelíku a mému nynějšímu stavu.

Z první části večera, než se to zvrhlo, jsem si naštěstí pamatovala dostatek informací o Riftenu, jako například, že je tady jediný oficiální sirotčinec ve Skyrimu, nebo kde najdu sídlo zdejší kurýrní služby a také že pod městem je síť stok, ve kterých prý někde sídlí cech zlodějů. O zlodějích a jejich cechu se tady celkově dost mluví, ale co se týče hojnosti krádeží, je na tom Riften prý zhruba nastejno jako ostatní města. Stačilo, abych se chvíli snažila namáhat mozek a rozpomenout se na všechny včerejší události a hlava mě začala bolet jako střep, takže jsem se opět svalila na postel a během chvíle znovu spala jak zabitá.

Tentokrát mě pro změnu probudil ukrutný hlad. Po prospání mi už nebylo tak špatně, pokoj se netočil, ani nehoupal, zato v břiše mi kručelo jako bych týden nejedla. Uvědomila jsem si, že mám ve svém cestovním vaku nějaký chleba a sušené maso, které jsem nakoupila na cestu z Větrného Žlebu. Tyto zásoby zůstaly nedotčené díky tomu, že jídlo prý bylo v ceně cesty a staral se o něj vozka. Vylovila jsem chleba s masem z vaku a labužnicky se do něho zakousla. Když jsem se do sytosti najedla, dopila jsem zbytek vody ze džbánu, trochu se upravila a sešla dolů do lokálu. Tam byli jenom tři opilci, sedící u stolu a oba argoniani. Ten co jsem s ním pila byl prý samec a za pultem se nacházela samička, což se sice nechalo poznat podle šatů, ale u argonianů si jeden nemůže být nikdy jistý. Odmítla jsem vyprošťováka, zaplatila si pokoj na další noc a vyšla před hospodu, nadýchat se čerstvého vzduchu, abych se po tom včerejšku trochu probrala. Počasí dnes nebylo kdovíjak slunečné, ale i přesto bylo příjemně teplo. Mohly být asi tak tři hodiny po poledni, tak jsem se pomalým krokem vydala k budově, kde sídlila kurýrní služba. Chtěla jsem zjistit maximum informací od kurýra, který se sháněl po Delfíně ve Vorařově. Na poraněnou nohu už jsem pajdala opravdu jen lehce, takže to snad nebylo na první pohled ani vidět.

Kurýrní služba sídlila v nevelké místnosti s jedním stolem, za kterým seděl nevrlý nord malého vzrůstu, který se pravděpodobně staral o plynulý chod zdejší pobočky. „Přejete si něco odeslat, nebo přivýzt?“ zeptal se místo pozdravu, jakmile za mnou zapadly dveře. „Dobrý den…chtěla bych se zeptat na zásilku do Vorařova zhruba před měsícem. Potřebovala bych mluvit s kurýrem, co ji tam nesl.“ Odpověděla jsem co možná nejslušněji. Ten skrček se na mě zle zašklebil a docela zvýšeným hlasem řekl: „Kurýrů máme několik a informace o zakázkách ani kurýrech nepodáváme. Jestli nemáte zakázku tak se nemáme o čem bavit.“ „Zakázky přijímáte jen tady? Co když bych chtěla něco poslat až večer?“, zeptala jsem se ještě. „Jo jen tady. Kdo to nestihne, když sme tady, strčí dopis i s penězma za kurýra do tý škvíry co je vedle dveří a my to hned ráno pošlem. Ještě něco?“, odsekl vztekle záprdek. Poděkovala jsem za pomoc a radši odešla, abych zbytečně nevyvolala nějaký konflikt.

Návštěva kurýrní služby mě popravdě řečeno docela slušně rozladila, protože jsem si to představovala trochu jinak a navíc ještě ten zakrslej drzoun, co mi nechtěl vůbec nic říct. Vrátila jsem se ke Včele a žihadlu na brzkou večeři a obsluhujícího argoniana se při té příležitosti jakoby mimochodem zeptala, jestli neví, kde sehnat nějaké šperháky. Nic mi na to neodpověděl, až později při placení potichu pronesl, že kovářský tovaryš má prý zajímavé zboží. Dala jsem mu dva septimy navíc k ceně večeře a spěchala do kovárny, abych to stihla, než zavřou krám.

Kovář sice právě odcházel asi do hospody, ale po kovárně ještě pobíhal mladík, pravděpodobně jeho tovaryš a uklízel nářadí, aby se jim do rána neztratilo. „Už máme zavřeno… budete muset přijít zítra“, řekl hned, jak jsem tam dorazila. Popošla jsem až k němu, abych nemusela křičet a potichu mu řekla: „Radši bych něco koupila už dneska. Slyšela jsem, že máš zajímavý zboží, i když ne zrovna běžně prodávaný.“ Pokračoval v uklízení a při tom utrousil: „Kus za dva septimy. Kolik budeš chtít?“ „Deset“, odpověděla jsem hnedka a nenápadně začala z měšce odpočítávat dvacet septimů. Tovaryš odnesl další várku nářadí, a když se vrátil, položil na kamennou zídku vedle mě vědro, které se zdálo na první pohled prázdné. Nakoukla jsem dovnitř a viděla tam několik šperháků, které jsem co nejrychleji vyměnila za dvacet septimů, které jsem už měla napočítané v kapse. Potom jsem už jen poděkovala a vrátila se do svého pokoje v hospodě.

Upravil/a EldeR dne 23.11.2012 20:55