The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal DragonOzzy dne 18.08.2012 21:09

Jako oživení jedno z mých starších dílek, jmenovalo se to: ODLOŽENÝ HRDINA

A žili šťastně až do smrti...
Takto končí většina příběhů. Ne že by ta smrt přišla okamžitě, ale nikoho už nezajímá, jak to bylo dál.
Vyhrát boj, zachránit krásku, porazit nepřítele a podobně. Probíhá to pořád stejně. Člověk, elf, ork, skřet, každý někde začíná, najde si nějakého životního soka se kterým neustále bojuje, prožije nějaká ta dobrodružství a pak soka porazí, teda pokud předtím nezemře žejo... No ale při troše štěstí si vezme svou milovanou, je oslavován jako hrdina... A žijí štastně až do smrti.
Málokdo si ale uvědomuje, že SKUTEČNÝ boj pro většinu nás, takzvaných "hrdinů" začíná až teď.

Mé jméno není důležité. Stejně byste ho zapomněli. Důležité je, abyste si vzali z mého příběhu poučení.
Začínal jsem jako sirotek. Odchovanec špinavého orkského sirotčince, jako jediný Seveřan jsem tu tak trochu vyčníval z řady. Asi je zbytečné zdůrazňovat, že jsem vyrůstal mezi Orky. Místo odkud vlastně pocházím se nedá přesně určit, pravé rodiče jsem nikdy nepoznal.
Orkský klan "Ohnivého kance" mne nalezl jednou na lovu. Byl jsem malé, bezbrané batole zamotané v kusu látky. Náčelník klanu Urgšmklpa (nevím zda to bylo jeho jméno, nebo mu prostě zaskočila kost když mi ho říkal), řekl že nemám na sobě dost masa, tak mne zkusí vykrmit. Ujal se mne tedy klanový šaman Ogrim.
Ogrim byl starý ork, možná vás to překvapí, ale narozdíl od jiných podivných šamanů měl smysl pro humor a mateřské sklony. Jednou potřeboval vyčistit pec, tak mi řekl ať to udělám a já na to: "Ale Ogrime, nemám dost dlouhou ruku abych ji vyčistil celou a celý se tam nevejdu". Ten šibal mne proměnil na chvíli na trpaslíka a šoupnul mne tam, abych se činil.
Měl takovou školku. Haldu dětí, které odložily cizí klany, z důvodu velké hospodské krize, a nepříliš zdařilé sociální reformy vládnoucí elfské koalice, která aktuálně vládla v království, ve kterém měly klany své území.
Jediný, koho si lépe pamatuji byl Grog. Veselá kopa, vykutálený obtloustlý ork, který musel furt něco žrát, bez jídla nevydržel ani pět minut. Taktéž ho nalezli odloženého v lese, ale bohužel, nebylo to tak romantické jako u mě. Ho totiž nalezli, když mu bylo už šestnáct, byl to potomek orkské prostitutky, pracující pro bordel klanu Ožralého šakala.
Ale abych se pohnul v mém životě, když mi bylo patnáct, Ogrim mne poslal do školy na intr. Bylo to pět dní cesty od hor, kde náš klan sídlil, až do města Arca, leželo to u moře a celý rok tam bylo teplo. Ještě dnes si pamatuji to nádherné náměstí obklíčené palmami, v jehož středu stála socha hraběte Skočdopole, který v opilosti zabil pět medvědů holýma rukama (byl sice zavřen do žaláře za týrání zvířat, ale stal se lidovým hrdinou).
Ogrim mne poslal na magickou univerzitu, páč na zbraně jsem byl zpočátku strašný lempl. A vždy říkal: "Nenechám něco, co jsem patnáct let živil jen tak zmasakrovat na bojišti či v aréně. Prostě z tebe bude čaroděj a bude to!! Čaroděj dobrý chleba má, celý den sedí v kanclu a papíruje, krumpáč nikdy neuvidí, ruce ho nebolej, je krize, slušnou práci neseženeš, trpasličí učňák kovářů má už plno, odborné učiliště trolích dřevorubců taky, příjmačky na alchymistu jsi nedal, tak hezky půjdeš na čarodějnický gympl. Žádný z mých smradů nebude makat v trpasličích dolech, jen trpaslíci jsou takoví lemplové, aby osm hodin dřeli s krumpáčem a dolovali šutry. Nechápu co je na tom baví. Půlka našeho klanu pobírá sociálku, tak chci, aby alespoň pár z našich členů mělo výšku!!"
O vteřinu později se před magickým gymplem strhla bitka, protože Ogrima slyšela parta ožralých trpajzlíků. Grog, který dal příjmačky na popeláře se s radostí přidal. No, já ale radši kvapem padal na intr.

Následující roky jsem klan viděl jen na dva měsíce v roce. Hold magický gympl je záhul, nedají vám chvíli vydechnout, musíte furt studovat nová kouzla, učit se nejméně pět druhů dělení magie a ještě k tomu ty otravné přednášky a písemky. A to nepočítám tělák.
Náš tělocvikář by trol, údajně první trol, který kdy udělal gympl. Vždy vyhrožoval: "Kdo neudělá výmyk, toho proměním v kartáček na zuby a budu ho týden používat!!" Vzhledem k tomu jak mu z té dršky páchlo, radši jsem ten výmyk udělal.
Abych pravdu řekl, orků tam moc nebylo. Seveřanů taky poskrovnu, většinou lidé a elfové, tu a tam skřeti či zombie. Nejvýš ze všech byli elfové, nafintění šamponci a barbie, z bohatých rodin, lidé tak nějak uprostřed, no a my ostatní jsme byli úplně ve spod, ti které šikanovali a ponižovali. Povyšovali se nad nás. Teda jen do doby kdy jsem při hodině levitacé prohodil jednoho namyšleného Elfíka oknem.
Spolu se zombíky a Gothik lidskými dívkami (které měly nějakou úchylku na to, že se pořád chtěly nechávat kousnout upíry a nechat se přeměnit) jsem chodil na nepovinné semináře o nekromancii. Byla to sranda, hlavně naše pracovky na hřbitově a domácí úkoly, kde jsme měli do druhého dne udělat vlastního zombíka.
Tak či onak, gymplem jsem proplul bez problémů. Univerzita byla taky v cajku, bohužel, v posledním ročníku přišel zlom.

Zrovna asi měsíc před promocí celé království postihla katastrofa! Nějaký přiteplený čaroděj, který přišel při přepadení vlkodlaky o varlata a tím pádem neodmutoval si začal myslet, že umí zpívat. Začal terorizovat vesnice a co hůř, mladým dívkám se to začalo líbit a následovaly ho. Postupem času si zotročil mnoho dívek, závislých na jeho hlase a mnoho lidí tomu jekotu podlehlo.
Mnoho udatných rytířů se ho snažilo odstranit. Marně. Všichni zemřeli dřív, než se k němu dostali. Noo... A tady se dostáváme k tomu, jak jsem se stal hrdinou. Vlastně to byla celkem náhoda.
Jednou jsem si jen tak lezl do studny na jendé malé vesnici, abych měl chvíli soukromí, elfové zrovna na intru pařili, mnoho chlastu a orkských prostitutek a já chtěl cvičit kouzla v soukromí, tak jsem vlezl do studny. Možná vám přijdu divnej, ale divili by jste se, jak úžasný klid ve vyschlé studně může být.
Zrovna jsem zkoušel kouzlo "Vidím holkám skrz oblečení" když tu se ozval křik: "Pomooooc, Bibrus přichází!!!" Ti lidi začali řvát. Řvát a pobíhat všude dokola. Dost mne to rušilo, takže jsem omylem seslal kouzlo nakrysu a viděl jsem jí pod kožich. Věřte mi, nebyl to příjemný pohled.
Země se třásla a na mne padaly kusy hlíny, naštvajen jsem vylezl ze studny a zařval "CO SE TO TU KU*VA DO*IČE DĚJE?! NEUMÍTE SE CHOVAT NORMÁLNĚ K*ETÉNI? JÁ TU DOP*DELE TRÉNUJU NA MATURU A VY TU DĚLÁTE P*ČOVINY!!" (volný předklad z Nordštiny: "Prosím, uklidněte se, rušíte mne, potřebuji se připravit na finální zkoušky")
Lidi mne nevnímali, jen jeden dědula se na mne podíval. Spatřil dvoumetrové chlapisko celé od hlíny a zařval: "Panebože!! Panebože, hliněný golem se vrátil!!" V tu chvíli dostal infarkt.
Byla docela tma, ale u přesto jsem v tom davu lidí spatřil toho zlého čaroděje, jak z kouzlo "mikrofon" zpívá: "Baby baby oooooh!!!" a lidé padají k zemi s protrženými bubínky.
Tu chytil jednu mladou dívku a začal ji osahávat, přičemž pořád řval to "baby baby oooogh". Už jsem toho měl plné kecky. Nejen že mne ruší od učení, ale ještě si tu bude natáčet péčko. Naštval jsem se a vyčaroval kouzlo zvané: "Magické zrdcadlo" to je šikovná hračka, když ho vyčarujete včas, veškeré útoky na vás se sešlou na vašeho nepřítele.
Jelikož ten hlas měl v sobě nepovedenou magii, byl to vlastně útok na ušní bubínky, tudíž se to teď odrazilo a vší silou to udeřilo na uši toho čaroděje. Ten se podíval na mne. "Sakra já tak blbě zpívám?!" Pak na tu holku. "Sakra ty nejsi kluk?!" Začal křičet a škubat sebou, jako při epileptickém záchvatu. Po chvíli mu explodovala hlava.

Chtě nechtě, byl jsem hrdinou. Dívky které zotročil sice spáchaly sebevraždu, ale aspoň nezotročil další. Byl ze mne "osvoboditel" a "ochránce". Zbourali sochu toho týrače zvířat a postavili nato mou, jak mlátím toho zlého čaroděje.
Po promoci jsem se sblížil s dívkou, kteoru jsem zachránil. Byla to sympaťačka, jak jsem zjistil, alchymistka. Alchymie a magie mají k sobě velmi blízko, takže jsme se začali učit navzájem. Sdíleli zájmy, chodili spolu na diskotéky do Trpasličích barů, romantické procházky v elfích zahradách. A pak, ten velký den. Svatba.
Na svatbě byl celý můj klan, třebaže kněží museli nechat vytesat větší lavice do katedrály, protože pod orky ty bežné praskaly. Sám hrabě, vládce města nám gratuloval. Vlastně celé město naši svatbu slavilo, byl jsem přeci stále ještě respektovaný hrdina ne?
Teď bych měl asi říct: "A žiji jsme šťastně až do smrti." Ale neudělám to. Zjistíte proč.
Ach, život vypadal tak překrásně. Porodila mi krásnou dceru Alice. Vychovávali jsme jí s láskou a snažili se, aby z ní byl dobrý člověk. Koupili jsme si malý domek ve městě, v klidné čtvrti. Celé město nás znalo, moje žena byla široko daleko známá alchymistka, za kterou kdekdo chodil pro lektvar, ať už se potřeboval zbavit bradavice, herpesu, nebo zlé tchýně. Já zase vyučoval na magické univerzitě a občas se zúčastnil výpravy s hrdiny. Prožil jsem mnoho dobrodružšství, ale vždy jsem byl ten, kdo stál vzadu, to "hrdinství" jsem nechával na těch, kteří by beze mne zemřeli hned první den.
Ale co jde nahoru, musí taky dolů. Jednoho dne se má žena neprobudila. Nebyla nemocná, ani se neotrávila. jednoho dne se prostě neprobudila ze spánku. Lékař konstatoval, že prostě jí během noci selhalo srdce.
Žádná smrt v náručí, romatická poslední slova, poslední polibek. Nic. Jen hodně slz. Když se mne naše devítiletá Alice zeptala co se děje, řekl jsem: "Maminka odešla..." "A kam?" "Tam kde jí bude lépe." "A vrátí se někdy?" "Ne. Ale my jednou přijdeme za ní."

Pohřeb byl prostý. Nikdo si nepřál nic kýčovitého. Byla tam jen nejbližší rodina a můj klan. Grog, který se stal úspěšným podnikatelem přes truhlářství nám věnoval krásnou rakev a nejlepší trpasličí kameník náhrobní kámen. Byl překrásný. Ale to mne ještě více deprimovalo. Taky Alice. Celý týden odmítala jíst a mluvit.
S výpravami byl konec. Se zábavami taktéž. Mé přednášky, na kterých jsem kdysi sršel vtipem, nyní byly prosté a stručné. Odříkával jsem látku jako básničku. Lidi věděli že nemám náladu se s někým bavit, tak se mi vyhýbali.
Ale nemohl jsem truchlit navždy. Převzal jsem veškeré otěže za svou dceru a veškeré otěže za rodičovství. Musel jsem se o ní starat a dále se snažit, aby z ní vyrostl dobrý člověk. Nemohl jsem jí zanedbávat.
Sám jsem prodal své zbraně a osobní relikvie, abych jí dopřál to nejlepší vzdělání. Musel jsem ji sám šatit a živit. Sám sebe jsem už nepovažoval za nic důležitého, po manželčině smrti život ztratil smysl, vše pro mne nyní byla Alice.
Zpočátku zlobila, to je jasné. Byla v depresi, ale taky byla dost silná na to, aby to překonala. Když jsme se dostali z počáteční krize, začalo se to zlepšovat. Pochopitelně jsem na vše nestačil sám, proto jsme se o domácnost starali společně. Kdoví, zda jsem nebyl spíš bratr, než otec.
Přišly občas i krize, když jsem jí poprvé nachytal, jak fetuje myrhu, neb když si udělala elfí piercing. Ale vždy jsme to nějak zvládli a usmířili se. Ve škole jí to nikdy moc nešlo, nechtěl jsem ji nutit k žádnému povolání, musela si vybrat sama. Vždy jsem jí ale vysvětloval, když se mne zeptala, co které povolání obnáší a o co se vlastně jedná. Mnohokrát jsem jí vyprávěl o tom, jaká byla její máma skvělá alchymistka a naučil ji pár kouzel. Vždy to ale brala jako koníček, ne jako budoucí povolání, tudíž mi hned bylo jasné, že bych ji neměl směřovat na naše profese.
Nebyl jsem si jistý, co by jí bavilo, ale měl jsem za to že na to bude čas. Pak to ale přišlo.
Jednoho dne si vyžebrala, zda nezajdeme do arény. "Ale Alice, je to moc surové pro čtrnáctiletou dívku." Ale ona pořád žadonila a žadonila, tak jsem si řekl, že jí musím dát lekci. Tak jsem si zašli do arény sledovat zápas gladiátorů.
"Vítejte dobrí lidé Arky v naší Aréně smrti!! Dnes se utká na život a na přes hubu velká Zlá Irena, feministická barbarka a Silák Joe, Trolí dřevorubec, chlípník a ožrala, který se ničeho neštítí!!"
V aréně se neumírá, alespoň ne v té naší. Končí se, když je jeden z protivníků totálně na s*ačky, ale ne mrtvý. I tak jsem měl za to, že má dcera bude ochdázet z arény celá bledá.
Zpočátku tomu vše nasvědčovalo, když Irena Joeovi vyrazila dva ruby a on jí za to vykloubil rameno. Trochu se lekla, ale pak... No, po zbytek souboje nepůsobila ani tak vyděšeně, jako spíš zamyšleně. Jako kdyby přemýšlela nad taktikou.
Po cestě z arény jsem se jí zeptal: "Tak jak se ti to líbilo?" Dávka ironie, měl jsem za to, že řekne že to bylo hrozné. Její odpověď mne ale zaskočila: "Bylo to super, neskočíme tam příští týden zase?"
Myslel jsem si, že to bude další koníček, ale mýlil jsem se. Začala podrobně studovat všechny mé knihy o válečnictví a taktikách. A nedlouho na to jsem ji spatřil, jak trénuje s klackem na zahradě. Trénovala tak dva roky. I v dešti po kotníky v bahně. Byla odhodlaná. Taky často bojovala na cvičenou se svými kamarády.
Nakonec k tomu došlo. Koupil jsem ji její první svičnou zbroj. Za pár šupů od jedné orčice z klanu, která z ní už vyrostla. Mé dceři byla trochu velká a sotva se v ní hnula, ale byla přesto rozradostněná a objímala mne za to, že mne div neudusila.
Přihlásil jsem ji do školy pro gladiátory. Měl jsem o ni strach, ale nechtěl jsem jí nic zakazovat. V patnácti už měla vědět, co je pro ní dobré. Netrvalo dlouho a zúčastnila se poprvé velkého letního festivalu, boje žáků. Poprvé skončila předposlední, ale rok co rok se zlepšovala.
Využívala lektvarů, které jí naučila matka pro znevýhodnění soupeře a uzdravení sebe sama a stejně tak využívala mých kouzel, které kombinovala se svými bojovými schopnostmi. Já Seveřan se přirozeně uměl prát, ale jako mág jsem spoléhal hlavně na kouzla. Ale má dcera byla zanedlouho sakra dobrá. Rok co rok se Alice zlepšovala. Když jí bylo osmnáct, vyhrála turnaj. A získala slavnou dračí zbroj, kterou dostane každý, kdo poprvé vyhraje. S ní budila respekt. Všichni ji obdivovali a já na ni byl pochopitelně hrdý.
Zatímco má sláva už vybledla, její začala zase naopak zářit. Stala se z ní vynikající gladiátorka a zanedlouho také mistryně šampionka.
Když už byla v Arce známá a nejlepší, nic ji zde nedrželo. Ne že by chtěla tak nutně odejít, to ne... Ale prostě a jednoduše, chtěla poznat víc. Chtěla zažít dobrodružství, jak jsem to chtěl já když jsem byl mladý.
A pak to přišlo. Ve dvaceti se přidala ke skupině dobrodruhů, kteří měli v plánu jakousi výpravu. Nevím už ani za jakým účelem a kam směřovala, ale bylo mi jasné, že po těch letech budu zase sám. Bude pryč určitě minimálně rok ne-li více.
V přístavu jsem se s ní přišel rozloučit. Plíbila mne letmo na tvář a pak už jen zamávala z paluby. Rozzářený úsměv. Smála se stejně krásně, jako její matka... Nepřipouštěl jsem si to, ale budu jí postrádat. Jakmile se její loď ztratila z dohledu, pustil jsem se do pláče.
Chybí mi. Chybí mi její smích, který mi připomínal její matku. Chybí mi dokonce i ty lumpačiny, které prováděla jako puberťačka. Ale nemůžu jí držet doma. Musí jít za svým snem a pokud to bude nutné, tak i riskovat. Jsem hrdý na to, co z ní je. Někdo mne může považovat za blázna, ale já jsem rád, že dělá to, co jí baví a je v tom dobrá. Nechtěl jsem, aby z ní byla kouzelnice jen proto, že si to přeji. Nechtěl jsem, aby se cítila nenaplněná. Chtěl jsem to, co chtěla i má žena. Aby byla dobrý člověk. Aby byla šťastný člověk. Třebaže Alice je gladiátorka a boj miluje ze všeho nejvíce, je dobrosrdečná, brání slabé a odsuzuje zlo a násilí na neviných. Zavázala se, že bude proti tomuhle bojovat, i kdyby jí to mělo stát život.

Už je pryč řadu měsíců. Díky vzkazům ale vím, že je v pořádku. Mé vlasy již prošedly, síly pomalu ustupují. V magii jsem stále dobrý, ale už nejsem ten šarmantní kouzelník. Jsem starý muž, který se stává terčem vtípků mladých studentů. Ale stále jsem ten vtipálek, který neposlušného žáka promění v žábu, nebo mu přičaruje oslí uši.
Má sláva vybledla a má socha je porostlá mechem. Tu a tam mne přijde navštívit Ogrim, ten koho bych měl ze všech nevíc považovat za otce. Sice stárne, ale stále je plný sil. Stále vede školku. Časy dobrodružství skončily.
Už nemám moc starostí. Prožil jsem krásný život a ničeho nelituji. Dny trávím relaxací, chodívám krmit ptáčky do parku. Občas zajdu za svým klanem a hodujeme spolu. Nebo si míchám lektvary z bylin, které pěstuji na zahradě, nebo sbírám v lesích a loukách.
Lidé mne občas zastavují na ulici. Ale už ne tolik, jako dřív. Jen tu a tam se někdo ohlédne za "hrdinou", který už vlastně žádným hrdinou není. Můj největší boj skončil, a to boj udělat mou dceru dobrým člověkem. Vyšel jsem z něj jako vítěz, třebaže to nebyl boj jednoduchý.
Jednoho dne jsem zase jen ta seděl v parku a pozoroval ptáky. Byli krotcí a ani se mne nebáli. Usmál jsem se nad těmi tvorečky a přisypal jim další zrní. Jedni z mála přátel, které stařík jako já ještě má. Ostatní už na něj zapomněli.
"POMOOOOOOC FEMINISTICKÉ HARPYJE ÚTOČÍ!!! CHTĚJÍ UNÉST VŠECHNY MUŽE!!!!" Ozval se křik. Vyskočil jsem z lavičky a holoubci na mne pohlédli. Tu se nade mnou zjevilo ono stvoření. "Mužiiiii je jich moc velký počeeeet, musíme jim řezat bradaavky...."
Dopálil jsem se. "Plašíš mi holuby krávo!!!" Vyvolal jsem blesk a sundal ji jednou mocnou ranou. V tu chvíli jako kdybych omládl o dvacet let. Do žil se mi vlila nová energie. Doběhli mne chlapi z městské stráže. "Pane?! Vy jste ji sundal? Hele, potřebovali bychom pomoct, pomůžete nám s nimi?"
Zasmál jsem se. "Mladej, neptej se mne, zda vám chci pomoct, ale zda mi těch pár přiblblých stvoření buse stačit!! Chci se totiž pořádně pobavit!!" Vojáci se zasmáli. Asi se rozvpomněli na zapomenutého hrdinu. Ukážu jim, že v dědkovi jako já je stále více chlapa, než v mnohých mladých.
Vypadá to, že mé dny dobrodružství ještě zdaleka neskončily. Ne. Nové dobrodružství, právě začíná!!!

Přidal DragonOzzy dne 27.10.2012 16:39

#15

Ať nezakládám zbytečně nové téma, budu tu po částech házet "Historii ZIanaru" čili kontinentu kde se odehrává příběh Khanova návratu.
Měli byste z toho pochopit zhruba vo co go a taky získat nějakou potuchu o ostatních dílech oné série.

A zde jest první část:

ÚVOD
Nikdy jsem nebyl moc na dlouhé úvody, avšak nebylo by od věci zmínit, kdo jsem a co mne k sepsání tohoto spisu vedlo.
V krátkosti o mne.
Mé jméno je Valerius Montagne, bývalý rádce a kancléř císaře Mercucia Varien, posledního vladaře své dynastie. V současnosti žiji v klidu a míru v emigraci na věčně slunečném severu kontinentu Edo a nevypadá to, že se do své domoviny ještě kdy vrátím.
Ano, chápete to správně, nejsem v Zianarském císařství vítán a okamžikem, kdy vstoupím na jeho půdu, podepíšu si rozsudek smrti. Mým strašlivým zločinem bylo to, že jsem znal pravdu. Je tedy možné, že pokud žijete na kontinentu Zianar, údaje z této knihy se nebudou slučovat se současným stavem, jelikož jsem císařství již před více než deseti lety opustil. Dále také nejspíš údaje o událostech posledních let nebudou totožné s tím, co slýcháte od Orlanda Beruciho, tudíž můžete být za čtení této knihy označeni za lháře, nebo hůř, podněcovatele vzpoury. Doporučuji vám tedy si dvakrát rozmyslet, než se do čtení pustíte. Máte-li však odvahu, pokračujme.
Dost už tedy o mě. Zbývá zodpovědět už jen druhou otázku, což jsem udělal již v předchozím odstavci.
Nemám v plánu nikoho pobuřovat, ani démonizovat. Sepisuji zde pouze informace, které se ke mně dostaly, události, jež jsem byl svědkem a pár věcí jsem bohužel musel vydedukovat na základě svých doměnek. Nic jsem ovšem cíleně ani umyslně neměnil a nemanipuloval, jelikož se snažím o co nejméně zaujatý pohled, který by měl být dostupný všem. Nemyslím si totiž, že mnoho lidí zná události posledních let a okolnosti, které k nim vedly tak dobře, jak by měli.

Před císařstvím

Chceme-li pochopit současnost, je třeba návratu do minulosti. Zianarské císařství existuje již přes pět set let, avšak, osídlení tohoto kontinentu je mnohem starší. Ruiny dávných civilizací zkoumané archeology a mágy mají odhadované stáří kolem patnácti tisíc let, nicméně, nevíme nic o těch, kdo je vybudoval, jak vypadali a kdo to vlastně byli.
Doba mýtická
Nikdo přesně neví, jak vznikl vesmír. Ani jak přesně vznikl svět Sagurtov. Má se však za to, že je výrazně mladší, než zbytek planetární soustavy sedmadvaceti světů kolem slunce Io.
Spolu s ním bohové stvořili dva draky:
Olafa stvořitele a Khana ničitele. Podle nepodložených teorií současný Sagurtov je „druhý“ tzn. před námi již zde žila jiná civilizace. Třebaže to nelze tak úplně dokázat, částečně to vysvětluje, proč ruiny staré tisíce let obsahují technologie a vymoženosti, které neznáme a neovládáme dodnes.
Civilizace, která měla tento „první“ Sagurtov obývat je mágy nazývána „Mano“. V praelfštině to znamená něco jako pomalovaný, potetovaný. Podle několika málo velmi špatně dochovaných rytin v ruinách lze totiž usuzovat, že tvorové téhle rasy měli na obličejích různé vzory. Lze se však pouze dohadovat, zda rytiny vyobrazují ony tvory, nebo se jedná pouze o dekoraci. A už vůbec nevíme, zda vzory na jejich obličejích byla tetování, nebo součást vzhledu.
Otázkou je, jak mohla civilizace zmizet, aniž by po ní zůstalo tak málo. Někteří archeologové a historici se domnívají, že rasa Mano se vzbouřila bohům, nebo je nějakým způsobem pohoršila. Muselo se však jednat o hodně velký přečin, jelikož bohové do záležitostí smrtelníků přímo zasahují velmi zřídka, natož aby vyhubili celou rasu.
Rasu tehdy pravděpodobně zničil Khanus, aby jeho bratr Olaf mohl stvořit stávající svět. Nestvořil ho však tak, jak ho známe dnes, vše živé totiž vzniklo složitou evolucí, které Olaf dal základy.

Příchod Elfů a první válka démonů
Nejstarší zmapovaná a zapsaná historie Zianaru se pojí s první elfskou kolonizací, kdy elfští osadníci připluli z kontinentu Silenie. Pravděpodobně to byla reakce na přelidněnost a potřeba surovin, kterých má Zianar na rozdíl od Silenie hojné množství.
Co je známo, elfové žijící v Zianaru nebyli moc závislí na svých příbuzných v Silenii. Měli pod kontrolou území, odpovídající zhruba dnešnímu Azurovému pobřeží a Zamarii. Zbytek Zianaru obývaly ostatní, domorodé rasy. Trolové, kentauři, obři, trpaslíci, skřeti, goblini a samozřejmě lidé. Má se za to, že z domorodců se stali dobrovolní vazalové elfů, výměnou za ochranu a přístup k jejich technologiím a vymoženostem. Kmeny mohly vládnout svým tradičním územím, přičemž se částečně zodpovídaly elfským místodržícím.
Ovšem, zhruba před třemi tisíci lety démon Flavirius, vzbouřený někdejší sluha bohů, zburcoval své poddané a ze všeho živého ve svém světě vytvořil své služebníky. Nespokojil se s postem vládce pekel svého světa, jež mu byl svěřen bohy a rozhodl se, že bude dobývat světy a zotročovat si je.
Spíš než vláda bylo však cílem démonů ukojit svou neustálou touhu ničit, plenit a vraždit. Vyšší cíle v jejich konání hledat nelze.
Sagurtov měl být Flaviriovou první obětí. Bohové seslali Khana, aby svět zničil i s Flaviriem, který vtrhl do Zianaru, avšak Olaf se nad jeho lidem slitoval a seslal legendárního válečníka „Černého rytíře drakobijce“ který se s Khanem utkal a porazil ho. Tím dokázal, že svět Sagurtov se dokáže ubránit a bohové ho nemusí ničit.
Z kapek krve, které Khanus ztratil během souboje, se údajně zrodila jeho dcera Leslie, známá též jako „Dítě temnot“.
Khanus ničitel následně v hanbě spolu se svými draky opustil Sagurtov a uchýlil se do nicoty, kde přetrvává do dnes.
Sluha bohů, démon Atheslan a někdejší Flaviriův podřízený vedl lid Zianaru proti Démonům. Po dlouhé a vleklé válce, která se nakonec rozšířila po celém Sagurtovu mezi všechny rasy a kontinenty, byl Flavirius poražen, avšak než jej stihli zlikvidovat, uprchl do jiné dimenze.
„Epos o sedmi statečných“ je dlouhá veršovaná báseň, popisující tyto události. Její autor je neznámý, ale vzhledem k tomu, že byla sepsána zhruba v dobách kdy se události udály, lze ji považovat za více-méně věrohodný zdroj informací.
Dočteme se z něj, že Atheslan měl z řad smrtelníků vybráno „Sedm statečných“ čili sedm nejlepších a nejvěrnějších válečníků, pravděpodobně se však jednalo o jeho velitele. Nejslavnějším a nejdoceněnějším z nich byl rytíř Bolmot, vládce ostrova Valencie, patřící k Zianaru, ležící mírně na sever od něj.
Po první válce démonů Atheslan, jako prevenci proti dalšímu vpádu, vytvořil bariéru mezi dimenzí kam uprchl Flavirius a jako druhou pojistku obdařil Bolmota a jeho potomky dědičnou schopností zabíjet démony.
Obyčejný smrtelník dokáže démona zabít pouze fyzicky, což znamená, že se může někdy vrátit. Bolmot však dokáže zabít démona úplně a definitivně.
Zhruba v těchto dobách vznikl válečnický spolek „Tyrů“, nesoucí jméno svého zakladatele. Jednalo se o uctívače Gorgana, vlčího boha temných válečníků.
Podle jedné z teorií Tyr byl jedním z nejlepších válečníků bojující proti démonům a chtěl akorát předat dále své umění, podle jiných chtěl vytvořit elitní válečníky pro případ další invaze.
Ať tomu bylo jakkoliv, Tyrové poskytovali zájemcům pětiletý výcvik, který byl ovšem neuvěřitelně tvrdý. Na jeho konci se však adepti stali členy spolku a mohli pro něj buď pracovat, nebo odejít. Práce pro spolek poskytovala značné výhody. Např. Malé území, které měli pod kontrolou se nezodpovídalo nikomu jinému, tudíž nemohli být stíháni jinými samosprávnými celky pro zločin. Tyrové nabízeli své služby obyvatelům Zianaru co se týče bezpečnosti. Pobíjeli hordy banditů, chránili jinak bezbranné osady. Zlé jazyky však praví, že Tyrové v době svého úpadku v období tzv. „Klidu před bouří“ se snížili na úroveň obyčejných žoldáků a nájemných vrahů, schopných udělat cokoliv pro toho kdo zaplatí dost peněz.

Velké povstání a konec vlády elfů v Zianaru

Asi před osmi sty lety se objevují první zmínky o státním útvaru, v Zianaru známým prostě jako „Říše“.
Říše byla (je) státní útvar, který se nachází pravděpodobně na západ až severozápad od Zianaru. Je to jediný zatím známý útvar, který obývali výhradně lidé. Zhruba před těmi osmi sty lety dorazili první kolonizátoři, kteří však zjistili, že Zianar je již pod nadvládou elfů. Nevíme přesně, jak se obě strany vyhnuly válce, elfové zpočátku Říši věnovali malý kus území, aby se předešlo konfliktům. Jak však rostla síla a vliv Říše, rostly i její ambice.
O pár staletí později do Zianaru dorazil princ Hiretan se svým mladším bratrem Yermim. To něco málo co o Hiretanovi víme, bylo to, že to byl geniální stratég, diplomat a vojevůdce, dědic trůnu, který pro svého otce dobyl rozsáhlá území a byl to právě on, komu bylo svěřeno, aby pro otce získal i Zianar a to jakýmikoliv prostředky.
Zatímco Yermi zabezpečoval Hiretanovi území, která Říše již držela, sám třiadvacetiletý Hiretan se pustil do vyjednávání s elfy. Ti, kvůli nátlaku a hrozbě ozbrojeného konfliktu s daleko silnějším protivníkem, nakonec přistoupili na kompromis:
Hiretan se ožení s elfskou princeznou Nightsong a stane se poradcem krále elfů až do jeho smrti, po které Hiretan zdědí trůn. (Ve skutečnosti už v pozici poradce byl Hiretan de facto absolutním vládcem).

Říše však udělal jedinou chybu. Svým rasistickým a xenofobním, šovinistickým a panovačným postojem si znepřátelila ostatní rasy, které do té doby elfům sloužily. Elfové nad stupňujícím terorem Říše zavírali oči, proto vznikaly další a další tlupy banditů, odbojových skupin a separatistických snah. Hiretan byl dokonce tak krutý, že se k rebelům připojovali i někteří jeho vojáci. Vše vyvrcholilo v době, kdy Hiretanovi bylo zhruba třicet let.
V té době legendární Varian sjednotil odbojové skupiny, bandity a separatisty do jedné armády a zahájit tzv. Velké povstání. O Varianovi si můžete přečíst mnoho písní a eposů, avšak jednu věc se tam nedozvíte. Jak byl vlastně ten mladý pohledný uhlazený blonďatý šlechtic schopen s armádou prostých rebelů porazit trénované profesionály?
Pravda je takováto. Varian nebyl šlechtic. Byl to bývalý důstojník. A navíc, kdysi bojoval za Říši a dokonce byl nějakou dobu i Hiretanovým poradcem, což vysvětluje proč vždy dokázal odhadnout jeho taktiku. Taktéž nebyl oním uhlazeným dvacetiletým mladíkem. V době Velkého povstání mu bylo minimálně třicet let, byl mohutné svalnaté postavy a hlavu míval holou.
Nicméně, o jeho poměru s Nightsong bardové mluví pravdu.
V jedné z mnoha bitev povstání padl Hiretanův bratr Yermi. Sám princ byl nucen ustupovat za velkých ztrát obtížným terénem, neustále ohrožován přepady. Varian se přímé konfrontaci vyhýbal, ovšem, párkrát neměl jinou možnost než se s Hiretanem utkat na otevřeném bojišti.
Hiretan nakonec použil taktiku spálené země, vypálil elfské hlavní město a ustupoval k jednomu ze svých přístavů, odkud chtěl prchnout domů pro posily. Přístav však ještě dříve zabrali Tyrové, proto se Hiretan jako poslední spásnou možnost rozhodl použít portál v jedné ze starých pevností. Jako na čas však dorazil Varian se svým vojskem a pevnost začal dobývat. Zatímco Hiretanovi muži sváděli beznadějnou bitvu, on sám se pokusil prchnout i s unesenou Nightsong.
Byl však zastaven Brienem Bolmotem, Varianovým učitelem, přítelem a rádcem, později známým jako jednooký. V boji muž proti muži nakonec Hiretan zranil Brienovo oko, přičemž Brien byl okamžitě napaden Hiretanovou osobní stráží. Na poslední chvíli však do místnosti vtrhl Varian, který se s Hiretanem utkal. Třebaže Hiretanovi způsobil vážná zranění, sám byl proklát mečem.
Z posledních sil použil Varian legendární „Lapač duší“ artefakt přisuzovaný rase Mano, který dokáže uvěznit duši tvora, přičemž zničí jeho fyzickou schránku. Princovo tělo bylo tímto zničeno a duše uvězněna.
Když umíral, stáli u něj jeho přátel a těhotná Nightsong. Nevíme přesně, jak zněla jeho poslední slova, ovšem dle očitých svědků vyjádřil své obavy nad tím, zda armáda rebelů zůstane po jeho smrti jednotná a zda bude opravdu docíleno toho, kvůli čemu toho tolik obětovali.

Klid před bouří, příchod orků a druhá válka démonů

Varianovy obavy se naplnily. Po pádu moci Říše v Zianaru nikdo nevěděl, kdo vlastně vládne. Elfové se teprve vzpamatovávali z následků války a věděli, že jejich moc utržila strašlivou ránu. Jejich někdejší poddaní k nim chovali zášť a uvědomovali si, že je vlastně nepotřebují, protože právě oni dopustili, aby Říše páchala takový teror.
Rebelové však nezůstali jednotní. Na ostatní rasy se jaksi zapomnělo a území si rozdělilo pět lidských vojevůdců, kteří se na každém z území prohlásili králi. Jediný kdo dopadl dobře byli temní elfové, kterým připadlo šesté a nejlépe prosperující království.
Samotní vznešení elfové nyní drželi pouze zdecimovaný kousíček země kolem jejich hlavního města. Prostý lid decimovaly nemoci, chudoba a nedostatek potravin. Tomu všemu přispělo zemětřesení a vlna tsunami, která přišla tři roky po povstání. Architektura hlavního města byla téměř celá zničena. Ti co přežili, emigrovali na lodích do Silenie, země jejich praotců.
Nelze však říct, že v Zianaru zavládl klid. Naopak. Oněch šest království mezi sebou začalo brzy válčit (s nemalou účastí Tyrů). Aby toho nebylo málo, byli do Zianaru přivedeni orkové. Čaroděj Xavier je tím zachránil před jistou smrtí, když jejich svět zpustošili démoni. Xavier už v té době varoval, že Flavirius se možná vrací, avšak nikdo mu nevěnoval pozornost. Za to že přivedl do světa orky, se kterými původní obyvatelstvo začalo válčit, byl odsouzen k věčnému setrvání v nicotě.
Zianar se stal chladným a nebezpečným místem, ani zdaleka připomínající prosperující kraj v době vrcholu moc elfů. Orkové si během pár let pro sebe vydobyli kus území, nicméně, stále byli ohrožováni svými sousedy.
Tehdy přišel zlom, kdy historii řídilo a o osudu světa rozhodlo několik málo jedinců.
S orky se jednou provždy rozhodl vypořádat král Zamarie, Zulus. Najal si tedy vraha z řádu Tyrů, Dinku Bolmota. Ten, doprovázen svou učednicí, Varianovou dcerou Varianou se dle dohody pokusil zavraždit vůdce orků, náčelníka Uruthase. Padl však do léčky.
Uruthasův podřízený Hazgurn i Zulův zástupce Alexeiev oba věděli, že pokud Dinka bude přistižen při neúspěšném pokusu zabít Uruthase, náčelníka to vyburcuje k útoku na Zulovu říši. Proto uzavřeli dohodu, že si navzájem pomohou k povýšení. Hazgurnovi orkové budou střežit jižní hranice Zamarie, zatímco Alexeiev je uzná jako samosprávný celek a bude jim dodávat potraviny a zbraně s tím, že jeho sousedy mohou plenit jak se jim zlíbí. Nevyšlo to však podle plánu.
Alexeiev vlastnil tajemný medailon, který jeho poddaní objevili na vykopávkách. Zjistil, že jeho majitel získává obrovskou moc. Rozhodl se tedy s Hazgurnem, že medailon použijí ke zničení armád svých velitelů a jich samotných. Když se o to však pokusili, medailon se rozpadl. Byl to totiž ve skutečnosti lapač duší, do kterého před lety uvěznil Varian prince Hiretana.
Hiretanova duše unikla z nicoty a spojila se s novým tělem. Po celém Zianaru se začínaly otevírat brány do pekel, kterými přicházeli do světa démoni a začínali vraždit vše živé. Ve stejnou dobu Xavier využil situace, v době kdy jeho věznitelé, démoni světa Sagurtov, bojovali s vetřelci, uprchl z nicoty a posléze i z pekla. Provedl složité zaklínadlo, kterým brány do pekel zavřel. I přes to však do světa uniklo až příliš mnoho démonů a tohle řešení bylo pouze dočasné.
Nicméně, Dinkovi a Varianě se díky téhle události povedlo spolu s orkem Hazgurnem tak-tak uprchnout jisté smrti. Pokusili se informovat o stavu svůj řád Tyrů, avšak zjistilo se, že cech byl mezitím vyvražděn démony.
Tyhle démony vedl kdo jiný než reinkarnovaný Hiretan. V době kterou trávil v nicotě uzavřel spojenectví s pánem démonů, lordem Flaviriem. Jelikož Flaviriovi démoni nemohli proklouznout do Sagurtovu, pověřil tím prince a démony, které naverboval do své armády po vytvoření bariéry, tudíž se na ně nevztahovala.
Hiretanovo tělo bylo ale v té době ve značné fázi rozkladu, tudíž byly zničené části nahrazeny částmi démonickými, tudíž vznikl unikátní tvor… Ani démon, ani člověk. Tento stav Hiretanovi poskytoval prakticky nesmrtelnost.
Uruthas i Zulus padli, kapitán Roderik, Zulův osobní strážce, shromáždil vše, co zbylo z jeho i orkské armády, se kterou se musel spojit proti větší hrozbě. V té době Xavier spolu s Atheslanem dali dohromady plán, jak démony zastavit. Bylo potřeba nedopustit, aby Hiretan otevřel temný portál, kterým by mohli démoni přijít do světa a zároveň najít způsob, jak zničit démony.
Způsob se nakonec našel, Xavier zmapoval tzv. kruhy moci, pozůstatky po rase Mano, které mají každý dva účinky. Jeden jako reakci na kladnou, druhý jako reakci na zápornou magii. Kruh moci, který Xavier i Hiretan hledali, měl tyto účinky:
Kladný: Svatá záře (zabíjí démony)
Záporný: Mezidimenziální brána = temný portál

Artefakty potřebné na provedení kouzla které mělo vyvolat svatou záři skrze kruh moci Xavierovi obstarali jeho pomocníci, mezi kterými byl i Dinka a Variana s Hazgurnem.
Když došlo na konečné zúčtování na Žraločím ostrově, (zde kruh moci nacházel) utkali se dva šampioni v souboji, o kterém se bude psát ještě tisíc let: Dinka Bolmot proti princi Hiretanovi.
Zatímco Roderik zadržoval vojska na pevnině, Xavier se svými věrnými a menším vojskem vtrhl na Žraločí ostrov, kde Hiretan prováděl rituál. Zatímco ostatní zadržovali démony, Xavier provedl kouzlo, jež vyvolalo onu svatou záři. Démoni pomřeli a Hiretan se stal opět smrtelným, aby jeho život byl záhy definitivně ukončen Dinkou. Z posledních sil však Hiretan ještě stihl otevřit Temný portál, kterým se Flavirius chystal přijít na svět a vyhubit vše živé, avšak než k tomu stihlo dojít, zjevil se Olaf stvořitel a prolil svou vlastní krev.
Smrtí tak vznešené bytosti jako Olaf nejen že vesmírem pronikla vlna smutku, ale taktéž jeho duší byl portál zapečetěn a Flavirius, který jím procházel, byl definitivně zničen.
Cena však byla strašlivá, jelikož s Olafovou smrtí jeho dračí linie ztratila schopnost reprodukce a tím draci do dvou set let vyhynuli.
Xavier taktéž musel obětovat svůj život, čímž odčinil svůj přečin proti míru v Zianaru. Má se však za to že za služby Atheslanovi se stal jeho pravou rukou a existuje dál, jakožto hmotný přízrak.
Co se týče Dinky, Variany a Hazgurna.
Dinka se oženil se svou dlouhodobou přítelkyní Irin a obnovil v té době téměř vyhubený klan Bolmotů a opět se ujal vlády nad Velncií.
Hazgurn se stal starším a velkonáčelníkem, patronem všech orkských kmenů, které se rozšířily různě po Zianaru.
A Variana… Z mladé křehké dívky se vyklubala schopná diplomatka. Rozpadlá království a to co zbylo z jejich vlád se zúčastnila několika jednání, aby na posledním z nich byla podepsána „Azurová deklarace Císařství Zianaru“ (podle Azurového pobřezí, kde byla podepsána), kde byla Variana prohlášena císařovnou a z šesti království se staly císařské provincie – hrabství. Krátce poté se Variana provdala za Guliana a tím byla založena dynastie Varien, jež vládla Zianaru 500 let.
Z této doby také pochází symbol císařské moci. Posvátný strom života, Ovarion.
Invaze démonů Zianar zpustošila a učinila neobyvatelným, příroda byla de facto mrtvá. Bohyně života (a úrody), Vesna, se však slitovala a místech, kde v budoucnu vyrostlo hlavní město, zasadila posvátný magický strom. Jeho působením a faktem, že v sobě má kus božství, byla příroda na Zianaru oživena a při životě udržována. V řekách opět byly ryby, lesy plné zvěře, obloha plná ptáků a na zemi rostla zelená tráva. Ovšem za určitou daň.
Třebaže to bylo dlouhé roky tajemstvím, dnes to už je jedno.
Jde o to že Ovarion potřeboval udržovat při životě, tak, jak on udržuje svět. Za své služby chce něco zpět. Pokaždé, když začal umírat, musela se nějaká ženská členka dynastie Varien obětovat a dodat mu opět energii.