#4
část pětadvacátá: Temné dítě
Alex
Ta telekineze musí být napojena na jeho životní energii… Doufám…
V přízračné podobě jsem vyslovil slova řevu, která mi odhalila jeho životní energii. Normálně je to užitečné jen k odhalení nepřátel ve tmě, nebo za překážkou, avšak zde, jak jsem správně vydedukoval, mi to odhalilo jeho neviditelné ruce.
Přesněji o proudy energie, které buďto vysílal nebo s jejich pomocí na dálku manipuloval s předměty. Jedno z těchto „chapadel“ právě mířilo na mou hlavu. Jdeme na to. Následující kroky musím udělat hodně rychle.
Přízračná podoba pominula a energetické chapadlo se vrhlo na mou hlavu. Než mi stihlo rozervat cévy v mozku, uskočil jsem do strany. Velitel citadely se zamračil a poslal na mne výboj, ten jsem naštěstí taktéž díky thu-um viděl, tudíž jsem se mu vyhnul a výboj energie roztrhal na kusy kamennou sochu za mnou. Dremora se poté dopálila a vyvolala snad půl tuctu chapadel. Všechna se na mne vrhla.
Rozběhl jsem se proti svému soupeři a kličkoval mezi jeho neviditelnými končetinami, které se mne snažily roztrhat na kusy. Jeden špatný krok, jen o deset centimetrů ukročím špatným směrem, a budu roztrhán.
Byl jsem asi metr od něj, když tu jsem ucítil tah na pravé noze. Chytil mě. Chce mi ji utrhnout!
Zatnul jsem zuby a chytil dremoru pod krkem. Než se velitel pevnosti stihl rozmáchnout palcátem, vyvolal jsem ledový hrot a probodl mu s ním hlavu. Stisk kolem nohy povolil, padl jsem k zemi a ztěžka oddychoval.
Tak mocné stvoření jako on nemohlo podlehnout hrotu v hlavě. O to mi však ani nešlo. Spolu s energetickými toky jsem spatřil v jeho těle nervová centra. To, které jsem mu teď zničil, mu umožňovalo používat telekinezi.
„Áááááááááááá!!!“ Zařval démon a zahodil palcát, přičemž si pařátem chytil ledový hrot a tahal jej z lebky ven. Byla by to dobrá šance ho rozseknout mečem, ale byl jsem teď příliš vyčerpaný. Bojoval jsem sám se sebou abych se vůbec postavil. Noha, kterou mi chtěl urvat mne totiž bolela, jako kdyby mi do ní mlátil kovář svým kladivem…
Zakrvácený kus ledu skončil na zemi. Z rány vytryskla tmavě rudá krev. Velitel si držel zakrvácené čelo levou rukou, zatímco pravou vytrhl z opasku dýku a začal kolem sebe máchat jako pominutý. Se svými schopnostmi přišel zároveň i o zrak.
Konečně se mi povedlo vstát.
„Kde jsi?!! Ukaž se ty parchante!!! Zabiju tě!!!“ Máchal kolem sebe. Náhodou se mu povedlo mi švihnout ostřím před nosem, ale nezasáhl mne. Jenom mi usekl copánek. Zamračil jsem se. Konec hraní.
Chytil jsem jeho zápěstí a předloktím ho udeřil do loktu. Upustil dýku. Hned poté jsem démona kopl do hrudníku tak, až spadl na zem a jeho dremorské brnění zazvonilo o podlahu. Zároveň mi zakřupalo ve zraněné noze, ale ustál jsem to.
„Já tě ku*va zabiju…“
„Zklamal si mne Xiviale...“ Zahřměl najednou hlas něčeho, co nešlo vidět. Sám jsem zpozorněl. Že by to byl… Sám Dagon?
„Pane!!! Pane Dagone!!! Prosím, dejte mi ještě šanci!! Prosím uzdravte mne abych mohl zase bojovat a zprovodit tohohle spratka ze světa!!! Obětuji vám ho!!! Vymaluji to tu jeho krv…“ Dremoře nějaká neviditelná síla vytrhla jazyk.
„Mlč, bídný červe… Nejsi hoden toho mi sloužit, když ses nechal ponížit smrtelníkem… Teď… Následuje trest…“ Z těla démona se začalo kouřit a jeho brnění viditelně rudnout. Začal se péct…
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!“
Zatnul jsem zuby a zavřel oči. Sál naplnil příšerný křik, div nepraskala skla v oknech. Mé ušní bubínky nějakým zázrakem přežily. To se však nedalo říct o mém protivníkovi, který, poté co s ním Dagon skončil, se „roztekl“ a v brnění zůstala jenom jeho kostra.
„Dobrá práce… Jelikož jsi prokázal sílu, nechám tě pro tentokrát žít. Škoda, že stojíš na špatné straně. Vezmi si, pro co jsi přišel a vypadni.“
Klekl jsem si k stále ještě kouřícím ostatkům daedry. U pasu vedle pouzdra pro dýku bylo to, pro co mne ocet poslal. Svitek předků. Sebral jsem ho. Vypadalo to celkem nevině, ale co jsem o nich slyšel, svitky předků jsou jedny z nejsilnějších artefaktů v Nirnu. Raději si s tím nezahrávat…
Svět kolem mne najednou začal bělat sotva jsem se rozkoukal, stáli jsme zase u brány. Já, Alduin a Fark, který třímal Sigilský kámen. Otec ke mně přistoupil.
„Máš svitek předků?“ Zeptal se mne. Přikývl jsem a podal mu ho.
„Dobrá… Asi bych mu měl dát vědět, že máme vše, co potřebujeme…“ Pokýval hlavou otec.
„Děkuji za pomoc, hned mu vše předám, vy se vraťte do Bílého průsmyku budou vás tam potřebovat.“ Alduin si převzal od Farka i kámen.
„Zatím tedy sbohem synu…“ Podíval se na mne. Nevím proč, ale něco se mi na jeho pohledu nezdálo. Vypadal smutně. Na výrazu to nedal znát, ale jeho oči říkaly vše. Jako kdybychom se už neměli nikdy potkat.
„Zatím tati…“ Objal jsem ho. Tušil jsem že mi něco tají.
„Mám tě rád synu…“
„Já tebe taky…“
Otec na mne poté kývnul a teleportoval se pryč. Fark, stojící za mnou jen pozvedl obočí.
„Kdo by řekl že Alduin plenitel bude tak rodinný typ…“
----Později----
„Ehm… Co tu vyrábíte?“ Došel jsem do dračí síně v jarlově paláci. Ležel tam spoutaný drak. Teda, spíš byl přimáčknut k zemi jakousi kladkou. Vypadal pěkně nasraně. Kolem dokola stály stráže Bílého průsmyku, včetně jejich Jarla, jeho huskarla a dvorního čaroděje, který na drakovi… prováděl… ehm… experimenty. Díky bohu že ten úchyl neznal mou druhou podobu.
Adram, který před chvílí klečel u draka, vstal a podíval se na mne.
„Právě jsme chytili draka. Argenir mne naučil řev, kterým ho přivolám.“
„Zakládáš si útulek?“ Pozvedl jsem obočí.
„Ne. Šedovousí mi sdělili, že jsem na souboj s Alduinem dostatečně připraven. Požírač světů se stáhl do Sovngardu, kde bude čerpat síly požíráním duší… Tento drak byl Alduinem vychován…“
Drak pozvedl ztěžka jedno zatížené křídlo.
„Nazdááárek…“ Ztěžka vydechl.
„Takže… Tady pan létající ještěrka tě tam vezme?“ Zeptal jsem se kámoše. Ten přikývl.
„Ve Skyrimu je místo, kde se nachází portál do Sovngardu, pro lidi je však nepřístupné, jednak neví kde je, jednak se tam lze dostat jen letecky… Zdá se že se možná vidíme naposledy…“ Adram poklesl.
„Můžu jít s tebou. Grog, Fark a Maria by určitě taky nebyli proti.“ Řekl jsem mu se založenýma rukama. Adram však zavrtěl hlavou.
„Bohužel… Osud určil, že bojovat smím jen já, Alduin a hrdinové ze Sovngardu. Je to vyvrcholení mého osudu a poslání, které mi bylo dáno. Důvod, proč mne, drakorozeného, bohové seslali. Pokud kdokoliv bude zasahovat, zhroutí se starý řád.“
„A pokud ti můj fotřík ukousne hlavu, celý tento svět půjde do p*dele, nemám pravdu?“ Adram si mlčky nasadil rohatou přilbu. Přišel ke mně a poplácal mne po zádech.
„Zatím sbohem. Byl jsi dobrý přítel. Bez tebe byl to nezvládl Alexi. Vím, že pro tebe muselo být těžké pomáhat někomu, jehož údělem je zničit tvého vlastního otce… S ostatními jsem se již rozloučil. Takže ty budeš nejspíš poslední, s kým mluvím, než vstoupím do Sovngardu. Opatruj se.“
„Hodně štěstí příteli…“ Adram mne pustil a došel k drakovi.
„Můžeme?“ Zeptal se ještěr. Stráže nadzvedly kladku a Adram přikývl.
„Varuji tě, jakmile se jednou proletíš, budeš navždy drakům závidět hehe…“ Adram nasedl, ještěrka párkrát mávla křidly a oba po chvíli zmizeli v dáli.
„Je to nejodvážnější, nebo nejšílenější člověk, kterého jsem kdy potkal…“ Uchechtl se strážný.
Takže to nakonec bylo tak. S otcem jsem se viděl naposledy… Adram bude čelit svému osudu, ten můj na mne však teprve čeká. Sešel jsem po schodech do místnosti, kde Tulius a Ulfrik, spolu s Laurou a Elenwen stáli nad mapou. Sotva jsem se ukázal ve dveřích, spatřil jsem Groga a Farka, jak stojí přeni v rozích. Kývnul jsem na ně, když tu si mne ke stolu přitáhl Tulius.
„Thalmor začíná mít podezření. Už delší dobu se legie nestřetla s rebely a začínají mít podezření, že se chystáme proti nim spojit.“
„Asi nebudou daleko od pravdy, nemýlím se?“ Podíval jsem se na mapu. Byly na ní značky, kde se nachází která armáda.
„Nebude trvat dlouho a budou to chtít vzít do vlastních rukou…“ Řekla Elenwen.
„Pokud tak už neučinili…“
„Co tím myslíš?“ Podívala se na ni zvědavě Laura.
„Velvyslanectví tlačí čas. Potřebují, aby se Skyrim hodně rychle odtrhl od Říše. Tím jak se válka vleče, se jim císařství zdá ještě slabší, proto jim taky roste sebevědomí. Než se mne pokusili zabít, dostala jsem z velení rozkaz, že pokud válka neskončí do určeného limitu vítězstvím Bouřných hávů, nebo Legie, má velvyslanectví sebrat svou armádu a začít obsazovat državy samo. Nejdřív měly být obsazeny Ulfrikovy državy…“ Jarl Vetrného Žlebu pokrčil obočí ale neřekl nic.
„…poté bylo v plánu Nordy poštvat proti říši a obnovením víry v Talose si je získat na svou stranu. Mezi elfy a nordy je sice dlouhotrvající nepřátelství, avšak sílící nevole vůči říši tento spor vytlačila do pozadí. Nebylo by těžké je propagandou přesvědčit, že vlastně říše za vše může a že pod nadvládou dominia jim bude lépe. Pak měly spojené síly Hávů a Thalmoru vyhnat ze Skyrimu legii.“
„Smím jen dotaz?“ Zeptal se Ulfrik.
„Proč bylo pro vás tak žádoucí, abych vyhrál?“ Elenven se usmála.
„Protože Skyrim je strategická pozice. Pokud ji nebude mít Říše pod kontorlou, pokud možno se vymlátí Hávy a Legie mezi sebou, Vysokoskalí si nebude nikdo všímat, bude odříznuto… Velení již chystalo invazi. Proto ten spěch. Chtěli stáhnout všechny síly ze Skyrimu, aby podpořily invazi do Vysokoskalí. Jakmile by z říše zůstal jen Cyrodil…“
„Byl by otevřen útokům ze všem stran…“ Řekl jsem a opřel se o stůl.
„Takže, jaký je plán?“ Zeptal jsem se.
„Spojíme se a napadneme je?“ Navrhl Ulfrik. Tulius zavrtěl hlavou.
„Ani takový zvrat by Thalmor neohrozil, mají tu dost velkou armádu na to, aby vytrvali do příchodu posil. Vedli by obranou válku. Pokud máme jejich armádu zničit, musí to být během jediné bitvy. Chce to pro ně šok…“ Do řeči vstoupila Laura.
„Ulfriku… Neměl jsi náhodou v plánu… Zabrat Bílý průsmyk?“ Zeptala se. Vůdce Hávů zpočátku nechápal.
„Ehm… Ano. Ale teď když už nejsme nepřátelé to nemá praktický význam… Proč?“ Uvědomil jsem si, co tím má láska myslela.
„Thalmor má stále za to, že jste nepřátelé. A že legie má v plánu poslouchat jejich rozkazy. Nechme je při tom. Bílý Průsmyk je snadno ubranitelná pozice. Pokud by Ulfrik jej přeci jen dobyl, utrpěl by značné ztráty a posádka by byla oslabená.“ Řekl jsem.
„A legie by se jen okamžitě pokusila dobýt zpět samozřejmě.“ Podíval se na mne Tulius.
„A kdyby náhodou nezvládla tak snadný úkol, Thalmor by ztratil trpělivost a vzal by vše do vlastních rukou.“ Doplnil jsem ho.
„Chceme Thalmor dostat nepřipravený, ale v otevřené bitvě. Co tak je donutit vytáhnout na Bílý průsmyk? Budou mít za to, že tam je malá posádka. Nebudou čekat velký odpor. Co kdybychom je nechali zaútočit na Bílý průsmyk, obsazený Ulfrikovými muži, přičemž by uprostřed bitvy přitáhla legie a napadla by je? Oni by obklíčili Ulfrika… A legie by poté obklíčila je. Byli by v pasti a snadno bychom je z obou stran rozdrtili. Zvenku i zevnitř. Pokud chceme Thalmor porazit, musíme co nejdříve přenést boj na jejich půdu, takže vyhnání jejich sil ze Skyrimu by pro nás mělo být prioritou.“
Ostatní vůdci nad Lauřiným návrhem váhali, ale nakonec kývli.
„Dostatečně šílené aby to mohlo vyjít, pochybuji, že by někoho napadlo něco lepšího…“ Řekl Tulius. „Každopádně pošlu radě do Cyrodilu dopis o tom jak se věci mají a aby byla legie jak ve Vysokoskalí, tak v Cyrodilu připravena bránit hranice. Jarl asi nebude zrovna nadšen, že se chystáme jej ještě jednou využít, avšak, pokud všechny državy pošlou posily, snad ho přesvědčíme o tom, že město ubráníme…“
„Dobrý proslov hele…“ Řekl jsem Lauře, když jsme opouštěli jarlův palác. Nikdo kromě nejvyššího velení o Lauřiném původu nevěděl, nezdálo se jako dobrý nápad to moc rozkřikovat, aby se k Thalmoru doneslo, že žije Septimův dědic. To že se sjednotilo velení bohatě stačilo, vojáci, vyčerpáni válkou a spojeni nenávistí proti Thalmoru konec války vcelku spíše uvítali.
„Heh… Díky, budu to muset trochu potrénovat, jestli jednou mám být opravdu císařovnou, budu své řečnické schopnosti dost potřebovat. Už je to nějaká doba co jsem velela v boji. A to bylo vždy jen malé skupině. Tohle je má první bitva.“
„Tulius a Ulfrik s Elenwen ti pomůžou. Neboj, nedopustím, aby se ti během bitvy něco stalo…“ Vzal jsem Lauru za ruku. Zrovna jsme chtěli sejít schody k náměstí se Zlatým listem u Kynaretina chrámu, když tu nám zastoupil cestu starý elf v kapuci.
„Ehm… Můžeme projít?“ Zarazila se Laura. Elf se ani nehnul.
„Osobo, překážíte!“ Zahučel jsem na něj. Dědek si najednou strhl kápi. Spatřil jsem jeho potetovaný trup a paže. Ze zad si strhl kouzelnickou hůl. Byl bosý, oblečen jen do potrhaných kalhot a nátepníků. Ten samý parchant jako u velvyslanectví!!!
„To samé můžu říct já tobě…“
„Lauro uteč!!!“ Jemně jsem odstrčil svou lásku. Bylo mi jasné, co chce. Dělá pro Hiretana! Jednou jsme Lauru vytáhli z jeho spárů, není pochyb, že ji bude chtít získat zpět…
Chtěl jsem dědka skopnout ze schodů, ale ten holí vykryl můj kot a následně mi dal čelo. Než jsem se vzpatoval, udeřil mne do hrudníku otevřenou dlaní. Muselo to být nějaké kouzlo, jelikož jsem odletěl pět metrů dozadu a dopadl na zem. Na Elfa se okamžitě vyřítili dva legionáři a jeden bouřný háv, avšak elf jen udeřil do země a energetické pole je všechny tři vyhodilo tři metry do vzduchu. Dopadli na zem s velkým rachotem a ztěžka se zvedali ze země. Ulfrik, který stál pobliž na elfa zkusil zařvat, jenže ten jen natáhl ruku a řev zadržel jakousi bariérou. Poté trhl rukou směrem k Ulfrikovi a ten odletěl dozadu stejně jako já.
„Z cesty červ…“ Sklopil hlavu, aby jistil, že ho Laura probodla. Poté se na ni podíval. Dívka měla rozzlobený pohled.
„Tos nečekal co, šmejde? Umím se bránit!!“ Chystala se zatlačit čepel dál, ale dědek ostří chytil HOLOU RUKOU!!! Poté ji chytil druhou rukou pod krkem… NEEE!!! Snažil jsem se ze všech sil zvednout, ale jakási magie mne držela na zemi, stejně jako vojáky a Ulfrika… Nehledě na to že jsem sebou před chvílí pořádně praštil… Ale ne!! Nesmím… dopustit… aby mi Lauru opět vzali!!!
Elf ji vyzvedl do vzduchu.
„Hiretanovi se po tvé přítomnosti již stýskalo…“ Dívka se začínala dusit. Máchala nohama a kopala do čaroděje, avšak bez výsledku. Třebaže měl katanu v břiše, ani to s ním nehlo.
„… obětní oltář čeká ty čubko!!!“ Luskl prsty a oba dva zmizeli v záblesku energie.
„NEEEEEEEEEEEEEEE!!!“ Energie držící mne na zemi ustala. Vyskočil jsem na nohy a rozeběhl se na místo, kde Laura před chvílí byla. Zůstala tam jen vypálená runa v dlažbě. Dohajzlu!!!
„Co se stalo?“ Zeptal se udýchaný Fark. „Slyšeli jsme křik…“
Skoro jsem ho nevnímal. Asi mu to hned taky došlo. Proč…
Padl jsem na kolena. Z ničeho nic jsem však uslyšel dívčí smích. Zvedl jsem hlavu. Nechápal jsem, odkud se vzala, ale na oblouku nad vchodem na schody seděla mladá holka. Vypadala jako teenager.
„Tak veľký bojovník má predsa slabinu.“ Zahihňala se.
„Kto by len povedal že stačí aby jeho milá zmizla a bude plakať ako malý chlapec.“ Fark se na mne podíval.
„Ehm… Alexi? Co to je za jazyk? Nerozumím jí ani slovo.“
„Dračí řeč… To čím se přivolává thu-um…“ Zašeptal jsem.
„Odkiaľ poznáš dračiu reč? A kto vlastne si?!!“ Zeptal jsem se jí. Dívčina seskočila z oblouku na zem. Cítil jsem z ní velkou moc, mnoho násobně přesahující tu moji. Ať vypadá jakkoliv, určitě bude mnohem starší než já… Než kdokoliv z nás.
„Volám sa Chell. A ty si Alduinov syn, však? Čakala som že budeš vyšší. No, konečne sa stretávame. Mnohé som o tebe počula. Som tu, aby som ti pomohla naplniť tvoj osud ... A pri troche šťastia vyriešila ten problém s tvojou babou.“ Všichni na nás zírali, včetně Farka. Nebyl však čas vše průběžně překládat, Chell nejspíš mluvila dračí řečí právě proto, abych jí rozuměl jen já.
„Ako vieš kto som? Prečo mi chceš pomáhať? Ako si ma vlastne našla?!“ Postavil jsem se. Dívka se ušklíbla.
„To nepotrebuješ vedieť. Stvorenie ako ja nie je obmedzené možnosťami smrteľníka. Obávam sa, že som jediná kto ti môže v tejto chvíli pomôcť. Mám vlastné dôvody, prečo chcem Hiretana odpratať z cesty. A prečo chcem aby si ty vyhral. Samozrejme, ak tu chceš zostať a čakať, až tvoju babu vypitvú... " Otočila se k ochodu. Chytil jsem ji za ruku.
„Sú v Helgenu že? Chcú urobiť ten rituál?!“ Chell zavrtěla hlavou.
„Plán sa zmenil. Ani ako drak by si to letecky nestihol včas. Avšak, ak pekne poprosíš, môžem ťa tam teleportovať ... Nie je čas vysvetľovať prečo sa premiestnili práve tam. Stačí, nech vieš, že Laura tam niekde je. Neboj, nebude tak ťažké ju nájsť.“
„Tak ma tam teda ... Chell prosím, dostaň ma tam! Musím ju zachrániť!“
Fark, třebaže nerozuměl, hned ke mně přiskočil. Došlo mu, o co jde.
„Ať jde kamkoliv, jdu s ním!!! Nemůžu toho pitomce nechat jít někam samotného!!“ Podíval se na mne. Parťáci až do konce.
„Maria to beze mne chvilku vydrží, bude místo mne buzerovat Groga…“
Usmál jsem se.
„Díky za tvou pomoc Farku. Jsi dobrý přítel…“
Ulfrik se na mne tázavě podíval.
„O co tady vlastně jde?! Kam odvekli Lauru?“
Na chvíli jsem zavřel oči. Je dost možné, že se už nevrátím. Tak tohle je můj osud… Zastavit Hiretana… Můj otec nyní bojuje, aby tento svět padl… Já se vydávám bojovat za to, aby přežil. Možná se už nevrátím… Avšak, jestli zemřít… Tak při záchraně mé jediné životní lásky…
„Obávám se Ulfriku…“ Podíval jsem se na něj. „Že tuhle bitvu musíte vybojovat beze mne… Jdu naplnit své poslání… Nebo alespoň zemřít při jeho plnění…“
„A já dohlédnout na to, aby jeho smrt byla alespoň frajeřina…“ Uchechtl se Fark. Ufrik zamrkal a s otevřenými ústy, stejně jako tři přítomní vojáci na nás zíral.
„Natřískej Thalmoru i za nás…“
S těmito slovy Chell seslala jakési kouzlo... Nějakou divnou věcí, kterou měla implantovanou v ruce. Octli jsme se s Farkem na místě, kde svedu svou finální životní bitvu…
Na letních ostrovech…