The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal Lord Rade dne 18.12.2012 21:30

Den třetí
Panika
část 3.

Po těžkém rozhodování šel nejdříve sehnat pomoc pro zraněného Roba. Pokud nelžou a mají opravdu vrtulník, tak by to byla jedinečná příležitost odsud vypadnout. Běžel dál podél silnice a rozhlížel se okolo sebe. Auta na silnici byla opuštěná, lidem muselo dojít to, že tudy cesta nevede a nechali je tam jen tak stát. Mezi těmi všemi auty si všiml i jedné sanitky. Hned se k ní vydal. Zadní dvířka měla otevřená dokořán a tak vlezl dovnitř. Našel tam skládací záchranářská nosítka, která popadl a utíkal s nimi zpět.

„Mám to!“ vzkázal Norman, když k nim celý udýchaný doběhl.
„ Díky bohu! Dej to sem a pomoc mi ho tam položit.“
Společně ho opatrně nadzvedli a umístili na nosítka.
„Ještě tě musím o něco požádat, Dave… Musím pro někoho skočit…“
Dave se na něj smutně podíval. „Normane. Vážím si tvé pomoci, ale na tohle není čas. Musíme se tam dostat dřív, než bude příliš pozdě.“
„Pomohl jsem tobě. Teď chci něco od tebe já…“
Policista se odmlčel a podíval se na svého syna. „Nech ho jít…“ odpověděl mu tiše Rob.
„Máš pět minut,“ řekl přísně.

Pospíchal rychle ke kavárně. Ani se neodvážil podívat na oblohu, ale něco mu říkalo, že moc času nezbývá. Naštěstí nemusel běžet moc daleko. Byl už skoro tam, když mu něčí tělo přisálo před nohama a ta krev od něj zašpinila jeho kalhoty.
„Tys nemohl pár chvil počkat, co?“ pronesl Norman nad sebevrahovým tělem a přešel raději ulici, aby mu na hlavu nespadl někdo jiný.

Když byl na místě, měl tušení, že něco není v pořádku. Vrazil do dveří a všiml si muže, který držel pod krkem uplakanou Evu a tiskl ji ke zdi. Zvonek u dveří ho prozradil. Násilník se otočil a vyděšeně se na něj podíval.
„Na co čumíš? Je konec! Můžu si snad trochu užít...“
„Táhni od ní, nebo tě zabiju.“
Na jeho odpověď se začal jen hlasitě smát.
Norman sebral jednu skleničku z nesklizeného stolu a mrštil ji tomu parchantovi přímo do obličeje. Z jeho nosu se hned spustil proud čerstvé krve. Rozeběhl se k němu dřív, než si stačil rukávem krev otřít a přeskočil pult. Okamžitě se na něj vrhnul a začal ho mlátit. Nejdřív s ním praštil o polici s nádobím a pak mu do zraněného nosu ještě jednou vrazil. Chytl ho a tentokrát mu uspořádal setkání s hranou pultu, o který mu rozbil hlavu.
„Musíme vypadnout. Není čas,“ vzkázal Evě.
Ta jen kývla a utřela si slzy.

„Neublížil ti?“ zeptal se ji při cestě k policistům.
„Ne… ale tys…“
„Jo… Zasloužil si to.“
Eva na to nic neodpověděla. Určitě ji bylo taky jasné, že se věci dost rychle změnili.
„Kam jdeme?“ změnila raději téma.
„Pomohl jsem někomu, kdo říkal, že má vrtulník. Doufejme, že je to pravda.“
„Ach… Asi to bude vážně konec, pro tohle město co? Proč zrovna my?“
„Nedělej si starosti my máme ještě to štěstí…“
„Musím navštívit rodiče… Určitě o mně budou mít strach...“
„Neboj. Dostaneme se tak daleko, jak jen to půjde a pak se vše vrátí do starých kolejí.“
„Snad máš pravdu…“

„Tak už jste hotovi!?“ křičel na ně z dálky Dave.
Doběhli k němu a Norman chytil druhou stranu nosítek. Pak pospíchali skrze jednu z postranních uliček na místo, kde měla být ta helikoptéra.
„Jsi od krve, Normane. Co se tam sakra stalo?“ zeptal se ho podezřívavě.
„Nějaký sebevrah mi skočil přímo, před nohy…“
„Aha. A ta krev na rukách?“
„Patří tý svini, co chtěla znásilnit ji.“
Dave jen zvedl obočí a byl rád za upřímnost.
Došli k jedné šedé vysoké budově, kde měl být jejich odvoz. Nebyla to žádná policejní stanice, ani nemocnice. Spíš to vypadalo jako starý opuštěný panelák.
„Jsi si jistej, že na nás čeká tady?“ zeptal se Norman Davea.
„Jo! Proč si myslíš, že bych nás sem jinak ved? Přece nebude čekat někde tam, kde by se nám dovnitř nahrnuli panikařící lidi.“
„Jasně... Evo, otevři nám dveře.“
„Snad bude fungovat výtah…“ doufala Eva.
„Je to starej opuštěnej barák, co myslíš?“ umlčel ji Dave.
„Dobrá… Tak jdeme po schodech!“ vložil se do toho Norman.

Motat se po schodech a úzkých chodbách se člověkem na nosítkách bylo náročné. Byli v pátém patře a zbývalo jim vyjít už asi jen dvě poschodí, když se jim do cesty připletli nečekaní nájemníci a mohli vše zkomplikovat. Byla to parta čtyř zfetovaných pobudů a netvářili se zrovna přátelsky.

Upravil/a Lord Rade dne 19.12.2012 00:27

Přidal Lord Rade dne 20.12.2012 22:07

Den třetí
Panika
Část 4.

„Kam si myslíte, že jdete?“ zajímal se jeden z feťáků s tetováním přes celý obličej.
„Nechte nás projít,“ požádal je Dave a nenápadně přikládal ruku k pistoli.
Nikdo z nich už nic neřekl a jen se chvíli navzájem pozorovali.
„Jdeme,“ řekl Norman tiše a zvedl jednu stranu nosítek.

Vyšli zbývající dvě patra a dostali se ke střešnímu poklopu.
„Sakra… Jak ho dostaneme nahoru!“ naštval se Dave.
„Až budeš nahoře, tak ti ho pomůžu vyzvednout. Jinak to nepůjde,“ odpověděl mu Norman.
Sebrali žebřík, který byl přichycen poblíž, a přistavili ho k poklopu. Dave po něm vylezl nahoru a silou otevřel uzávěr.
„Je tu! Říkal jsem to!“ vzkázal radostně těm dole. Pak se na chvíli vytratil.

Dave si šel nejdříve promluvit s pilotem. Což byl bývalý voják a nadšenec do létání. Měl o dvacet let míň než on a jeho výraznými obličejovými rysy byli zapadlé oči, orlí nos a strniště na tváři. Vedle něj spal jeho mladší bratr Matthew.
„Nazdar, Jamesi!“
„Zdar! Sakra čekám tady už asi půl hodiny! Musíme vypadnout, co nejdřív. Kde je tvůj syn?“
„Dole. Je trochu zraněnej. Mám tam s ním ještě další dva…“
„Cože? Jak to myslíš další dva? O tom jsi mi nic neřekl! Podívej se, nemám tady místo pro další dva!“
„Sakra…“ chytl se za hlavu a začal nadávat. „Poslouchej, ti lidé mi pomohli. Musíš je odsud dostat. Přece je tu nenecháš!“
„Nerad, ale nemám tu místo! Ty a tvůj syn si nastupte, nebo si to s něma můžete vyměnit, jestli chceš.“
Policista se podíval dozadu a všiml si stísněného prostoru helikoptéry se dvěma místy.
„Mezi ty dvě sedačky se ještě někdo vejde… Jdu pro ně.“

„Dave?!“ zavolal na něj Norman.
„V pohodě. Pomoz Robovi, jsem tady.“
Rob se s bolestí posadil a Norman mu pomohl vstát a podepřel ho, když lezl na žebřík.
„Au! Ku*va! Moje noha! Jsem celej zlámanej, do prdele!” řval bolestí Rob.
„ Už jenom kousek. No tak!“ povzbuzoval ho otec.
„Áh!“ Natáhl mu zdravou ruku a on ho vyzdvihl.
„Dobře! Teď vy dva!“

Eva a po ní Norman postupně vylezli na střechu.
„Kolika místnej je ten vrtulník?“ zeptal se Norman, když ho viděl.
„To je jedno. Rob bude sedět na sedačce vpravo, já se obětuju a budu sedět uprostřed a ty si vezmeš tu holku na klín. Nikdo tady nezůstane a to je hlavní!“
Zatímco Dave pomáhal Robovi na místo se Norman zasněně díval na blížící se zkázu města. Z toho žáru ho pálily oči. Bylo smutné, že už za pár hodin bude tohle vše navždy ztraceno.
„Chceš tady zůstat, nebo co?!“ zakřičel na něj James.
Sedl si vedle Davea a vzal si na klín Evu, ta pak zavřela dveře.

„Tak jo! Padáme z týhle díry!" oznámil pilot a uvedl motor do chodu.
Vrtule se roztočila a začala vířit prach a špínu ze střechy okolo sebe.
Zvědavost sem přivedla i ty čtyři pobudy. Ten potetovaný zakřičel na ostatní dole a rozeběhl se ke stroji, který už vzlítal.
„Nenechávejte nás tady! Pusťte nás dovnitř!“ řval na skupinu a vrhl se na vrtulník.
Zachytil se za přistávací lyži a snažil se vyšplhat nahoru. Ostatní dole jen beznadějně zírali.
„Sakra! Tyhle lidi jsi sem chtěl nacpat taky?!“ křičel James na Davea.
Opustili střechu a ten potetovaný šílenec se stále držel. Evě ho bylo docela líto. Náhle se jeho tvář objevila za oknem a něco na ně řval. Pak se snažil otevřít dveře, ale sklouzla mu noha a spadl z dvousetmetrové výšky dolů.
„Kam míříme?“ zeptal se Norman pilota.
„Ty se ptáš, kam míříme? To ti snad není dost, že jsem ti zachránil prdel?“
„Ááh! Co se tady děje? Už letíme?!“ probudil se v tu do konverzace Matthew.
„Nejdřív bych vyhledal nějakou nemocnici v bezpečný vzdálenosti, pro Roba…“ dal vědět Dave.
„Jo! Neboj. Vše skončí dobře,“ sebevědomě prohlásil James a hleděl si svého.

Helikoptéra mířila pryč a nechávala město za sebou.
Při pohledu na ulice, domy, školy, divadla a ostatní budovy, které tak znali, pociťovali všichni skrytý smutek, ale i radost, že se od tamtud dostali. A to ještě netušili, co je teprv čeká...

_______________________________________________________________________________________________

-Pokud ještě stihnu dát dohromady pokračování, tak ho sem dám. Jinak od soboty do konce roku sem nebudu mít nejspíš přístup. Psát snad budu, takže až se vrátím, tak sem dám hned nový díl.
-Kdyby jste tu viděli jakékoliv chyby, tak dejte vědět a já to opravím.

PS: Ve skutečnosti v tomto díle měl Dave zemřít, či se obětovat a poskytnout místo v helikoptéře někomu jinému. Ale jelikož se mi ta postava zalíbila, tak mi bylo líto ji jen tak "odstranit" ;)

Upravil/a Lord Rade dne 20.12.2012 22:26

Přidal Lord Rade dne 01.01.2013 19:16

Den třetí
Panika
Část pátá

Stín meteoritu přikryl celé město. Lidé schovaní v podzemních úkrytech jen čekali a doufali v zázrak. Ti v ulicích, kteří se smrtí byli už smířeni, jen naopak pozorovali oblohu.
Média už oficiálně vzkazovala to, co mělo být původně utajeno. Na to aby však vysílala záběry z místa, si mnoho z nich netrouflo. Nikdo by se nechtěl dívat na popravu sta tisíců lidí v přímém přenosu, přesto to vše někteří lidé z povzdálí svých domovů pozorovali, jako nějaký dokument.
Byl už natolik blízko, aby jeho žár mohl spalovat vše, co by mu přicházelo do cesty.
Dřív než mohl někdo doříct poslední „sbohem“ vyhladil z povrchu vše v dosahu dvaceti pěti kilometrů. Jeho části se společně se zeminou vymrštili zpět tam, odkud přišli a vrátili se jako ohnivá sprcha.

Prolétali nad zalesněnou krajinou. V posledních chvílích se nikdo z pasažérů neodvážil ohlédnout ani promluvit. Síla tlakové vlny si je ovšem našla. Zmocnila se kontroly nad jejich stojem a vedla je k záhubě. James se snažil převzít řízení ze všech sil.
Jejich podvozek zavadil o vršek jednoho z jehličnanů a pak se helikoptéra jen třela od jednoho stromu k druhému. Vrtule se přestávala otáčet a ocas se o něco přelomil. Samotný trup chvíli vysel zachycen o jeden ze stromů a jeho pasažéři se nezmohli na nic jiného než na křik. Dave ze svého místa přepadl skrz mezeru mezi sedačkami do kabiny na čelní sklo. Bezvládný trup se uvolnil a čelem praštil o zem. Sklo se roztříštilo a předek promáčkl.

„Áágh…“ Norman se rozhlídnul po ostatních. „Ku*va… Jste v pořádku?!”
Nikdo neodpověděl.
Povíval se na Evu, která byla přimáčknutá pod ním, svým tělem ji musel omráčit. Ze zlomeného nosu ji tekla krev, ale dýchala. Snažil se ji probrat, tak že s ní cloumal a mluvil na ni. Vyndal z kapsy čistý látkový kapesník a otřel ji krev z obličeje. Vzdychla a otevřela oči.
„Jsi celá?“ zeptal se ji.
„Eh… Jsem…snad… Co ostatní?“
„Nevím. Podíváme se na ně. Můžeš se dostat ven?“
Eva ztěžka otevřela dveře a Norman ji pomohl slézt dolů. Přitom sám zůstal uvnitř.
Byl zády opřený o Jamesovu sedačku a podíval se na Roba.
„Robe! Jsi v pohodě?“ zeptal se sténajícího policisty nalepeného na opěradle druhého pilota.
„Všechno je v prdeli!“ zařval a dal se do breku.
„Hele musíš se uklidnit... Vymyslím to, jak tě dostat dolů. Zatím vydrž, dobře?“
„Měl jsem umřít už předtím… Tohle už nevydržím…“
„Sklapni, Robe. Podívám se po tvým otci a těch dvou, zatím buď v klidu.“

„Normane! Nikdo z nich se nehejbe a dveře jsou zaseknutý! Musíš se k nim dostat odtamtud!“ ozvala se Eva.
Vystrčil hlavu mezi sedačkami a zhodnotil situaci. Dave ležel dole, tam kde původně bylo přední sklo, James a Matthew byli jako jediní připasovaní, ale také nejspíš v bezvědomí.
Přehodil nohy dolů a opatrně k nim seskočil. Zevnitř prorazil dveře a odpásoval Jamese, kterého pak Eva vyvlekla ven. Nato se zaměřil na Davea. Zkontroloval mu puls. Naštěstí žil. Otočil ho, aby mu viděl do obličeje. Vypadal hrozně. Střepy mu rozřezaly celý obličej a ostatní části těla. Chytl ho v podpaží a dostal pryč, chvíli se mu zdálo, že na něj promluvil. Eva, tam zatím oživovala Jamese. Nechal je tam a šel pro ostatní. Když však sáhl na Mattheva zjistil, že je mrtev. Nejspíš zlomený vaz. Bylo mu líto, že někdo, tak mladý musel zemřít. Přesto ho odpoutal a vynesl ven. Jen zkřížil pohled s Evou, která stála nad jeho probírajícím se bratrem, a vrátil se pro Roba.

„Poslyš… Můžeš se hejbat?“
„Co táta?“ zeptal se.
„Je živej… Trochu sestoupíš a já s Evou tě chytím, dobře?
„Zbláznil ses?! Mám zlomenou ruku a nohu!“
„Jsou to možná, tak dva metry... To zvládneš.“
„Evo, pojď sem, pomůžeš mi ho dostat dolů.“
Šli na jeho stranu a počkali na něj. Přehoupl nejdřív zdravou nohu a pak s řevem pomohl té zlomené. Odstrčil se a oni mu pomohli na zem. Podíval se po ostatních ležících na zemi.

James po probuzení rychle vyskočil, aby zjistil to, co se stalo s jeho bratrem. Když ho uviděl, rozeběhl se za ním a zastavil se na kolenou. Podíval se mu do bledého obličeje a začal ho ohmatávat. Zjistil, že je mrtev a schoulil se mu bezmocně do hrudi.
Rob si poté všiml svého otce, který jen ležel a hleděl do temných oblak nad sebou.
„Běž se za ním podívat, Evo… Jamese necháme chvíli o samotě…“ řekl Norman.

„Jste v pořádku?“ zeptala se ho.
„Můj syn?“
„Norman se o něj postará…“
„Dobře… Je to dobrej chlap, kdybych tu nebyl…“ chtěl něco říct Dave, ale pak mu došlo, jak hloupě to teď musí znít a raději dál mlčel a odpočíval.

Norman v troskách našel lékárničku. Vyndal z ní dva obvazy a svorky, pak ji předal Evě a šel k Robovi. Ta lehce ošetřila řezné rány policisty a Norman obvázal jeho syna. Vytrhl z podvozku nějakou tyč, kterou mu podal jako berli.

Později se vrátil k Evě. Všiml si, že dala do pořádku Davea, ale o sebe se postarat nestihla.
„Ukaž, podívám se ti na ten nos…“
„Málem jsem na to zapomněla… Asi teď vypadám hrozně, co?“
„Ani ne. Myslím, že bude stačit jen nějaká stahovací náplast… Ale nejdřív to budu muset srovnat.“
Obezřetně ji nos srovnal a nalepil přes něj dvě speciální náplasti. Překvapilo ho to, jak zvládla bolest. Až na pár vzdechů, když ji rovnal kost, to přetrpěla dobře.
„Hotovo. Za pár dní by měl bejt jako dřív.“
„Uf…Díky…“ usmála se na něj. „Ale co budeme dělat teď?“
„Přečkáme, tady noc a zítra vše probereme…“ navrhl ji. „Teď nasbírám nějaký dříví na noc… Dnes se nikam nepohneme. Ty dej zatím pozor na ostatní.“
Ona kývla.
Vstal a vzdálil se od helikoptéry.

James byl od skupiny odvrácen o kus dál a hrabal rukama do vlhké země. Nemohl tu bratra, takhle nechat.
Pociťoval smutek a hněv.
„Pomůžu ti…“ nabídla se Eva a začala kamenem, který našla poblíž rýt také.
Nic ji neodpověděl a ani se jí nepodíval do očí, přesto v tom pokračovala.

Norman se vrátil s dřívím a poskládal okolo něj kameny, aby tu vše nepodpálil.
„Umí tu někdo z vás rozdělat oheň?“ zeptal se strážců zákona.
„Jasně…“ ozval se Rob a hodil mu zapalovač.

Oba policisté si k ohni přisedli a Norman šel přispět s dokončováním hrobu.
„Ty vypadáš…“ řekl otec obvázanému synovy.
„Jo… Ty zrovna taky nevypadáš nejlíp…“ usmál se ze soucitu a pak oba popadl smích.

Položili ho do jámy a zasypali hlínou. Z kusu plechu mu James udělal náhrobek a napsal na něj jeho jméno. Všichni se u jeho hrobu sešli a vzdali mu mlčky hold.
„Měj se, brácho…“ pronesl krátce James a pak odešel. Pohřeb tím skončil.

Naráz se spustil silný liják a vítr nabral na síle.
„Musíme udržet oheň!“ zakřičel do téměř ohlušujícího deště Norman.
„Raději musíme dostat dolů ten vrtulník! Byl by to dobrej úkryt!“ zavelel Dave.

James vytáhl z vrtulníku lano a vylezl na místo, kde byl původně jeho ocas. Pevně ho tam zavázal a seskočil dolů. „Teď mi pomozte.“
Všichni až na Roba vzali konec provazu a vší silou táhli. Trup se uvolnil a zlámal pod sebou několik větví, než dopadl na zem. Jejich provizorní úkryt byl hotov. Celá promočená skupina se do něj okamžitě nahrnula, aby tam přečkala noc.

______________________________________________________________________________________________

Snad se tato část, kterou zakončuji I. Kapitolu líbila. Podle Wordu jsem na ni celkově pracoval 8 hodin, sice mě to překvapilo, ale když se vezme čas který jsem trávil neustálou opravou, vylepšováním a přemýšlením, tak to tak asi opravdu bude. Za komentář budu opět rád, opravy vítám (klidně do zpráv) a děkuji za zájem a 500 shlédnutí. Kromě toho přeji, vše nejlepší do nového roku... a to bude asi vše *god*
Ps: Další část mám skoro hotovou, takže ji čekejte do týdne. A omluvte že tentokrát nedám řeč do kurzívy, jednou jsem to sem nahrával, ale když jsem to chtěl odeslat, tak mi už platnost stránky vypršela... takže se tím už nebudu zdržovat.

Upravil/a Lord Rade dne 01.01.2013 19:16

Přidal Lord Rade dne 08.01.2013 20:40

#11

Kapitola II.
NOVÁ HROZBA

Den čtvrtý
Část 1.

Byla to studená a deštivá noc. Všichni se tiskli v malém prostoru uvnitř a přečkávali ji.
James jako jediný nemohl usnout. Celou dobu udržoval oheň a zkoušet vysílačku, která nefungovala.
Ráno, když přestalo pršet, seděl u hrobu svého bratra. Smog od místa dopadu začernil celou oblohu a ztěžka se mu dýchalo.
„…Nevím… Nevím, proč se to muselo stát! Vše mělo dopadnout jinak… Možná jsme spolu tak nevycházeli, ale však víš…Nevím, co teď řeknu mámě… Až se odsud dostaneme, tak ti slibuju, že se pro tebe vrátím a postarám se o lepší pohřeb…“

Dave se probral jako druhý. Překvapil ho udržený oheň a všiml si, že tu James chybí. Nechal ostatní spát a vyšel ven. Spatřil ho klečet v kaluži bahna u hrobu jeho bratra.

Přišel za ním a ztrápeně vzdychl.
„Jamesi, je mi to upřímně líto.“
„Jo…Myslel jsem, že to vše skončí jinak…“ odpověděl, aniž by se mu podíval do očí.
„Není to tvoje chyba.“
„Ne to není. Chyba je to tvoje.“
„O čem to sakra mluvíš?“
„Kdybych tam nemusel čekat na tebe a ty tví nový kamarády, tak by Matt ještě žil.“
„Jamesi! Nechtěj mě naštvat! To snad nemyslíš vážně. Ty bys tam mě a Roba klidně nechal?“
„Kdyby se to mělo stát znovu, tak nejspíš. Matt by tu teď byl a nic z toho by se nestalo. A nejspíš by jsme teď spolu někde popíjeli…“
„Promluvíme si, až se uklidníš. A díky za ten oheň.“

Dave ho, tam nechal dál dřepět a šel se podívat za synem.
Ještě spal a neměl důvod ho budit do téhle situace. Sedl si zatím ven a díval se do plamenů.

Norman měl noční můru. Zdálo se mu, že v tom městě zůstal. Že na střechu žádná helikoptéra nikdy nepřiletěla a všichni tam zemřeli. Když ho meteorit doslova zničil, splašeně ze sedačky nadskočil.
„Áh… Normane?“ mžourala na něj Eva, kterou musel probudit.
„To nic. Jen sen…“ poníženě se pousmál. „Jen ještě spi… Já se jdu podívat ven.“

Ihned pocítil změnu ovzduší.
„Normane. Posaď se,“ nabídl mu Dave.
Přisedl si a zeptal se; „Co James?“
„Dost ho ta věc vzala. Celou noc nespal. Zkoušel jsem s ním mluvit, ale marně…“
„Přišel o bratra…“
„Vždyť já to chápu. Znám ho už nějaká ta léta. Je to dobrej chlap a ochotnej, ale tohle ho vážně ničí… Dnes jsem ho skoro nepoznal… Ze všeho mě začal obviňovat!“
„Nevím, co teď musí prožívat… Je to strašný. Musíš mu dát čas.“
„Máš pravdu. Ta věc leze nějak i na mě…“ odmlčel se a změnil téma. „Musíme se odsud dostat, co nejdřív. Kvůli Robovi, kvůli Jamesovi…“
„Jo to musíme… z toho vzduchu mě začíná bolet hlava. Nějakej plán?“
„Prostě odsud vypadnout. James by měl mít někde mapu. Bůh ví, v který prdeli teď jsme.“
„Fajn. Počkáme na ostatní a pak vyrazíme do nejbližší vesnice, pro pomoc.“

„Ach ku*va… Chvíli jsem si myslel, že to byl jenom sen…“ litoval se po probuzení Rob.
„Jaký zklamání, co?“ prohodila Eva. „Jinak, dobré ráno.“
„Jo… Moc dobrý.“
„Co tvoje… zranění?“
„Budu snad už v pohodě…“
„To ráda slyším. Půjdu ven. Nepotřebuješ pomoc?“
„Zvládnu to sám,“ ušklíbl se a odvrátil od ní zrak.
„Promiň. Kdyby něco, řekni.“

Vyšla ven a posadila se k ostatním.
„Dobré ráno,“ řekla.
„Dobrý,“ odpověděl ji Dave.
„Tak jak?“ zeptala se.
„Sbalíme se a zajdem navštívit nejbližší vesnici,“ odpověděl ji Norman.
„Super. No já si zabalit nestihla, takže to bude rychlý.“
„Rád vidím tvé nadšení, děvče…“ pochválil ji Dave.

S improvizovanou berlí k nim za chvíli přikulhal Rob.
„A jak ses vyspal ty?“ zeptal se syna.
„Můžeme odsud už vypadnout, ne?“ odpověděl mu otázkou.
Dave mlčky potřásl hlavou a vstal. „Řeknu to Jamesovi.“

Stále u hrobu. Přikráčel k němu a na chvilku se dotkl jeho ramena.
„Půjdeme. Až budeš připravenej, vyrazíme.“
„Já jsem připravenej.“
„To rád slyším.“
Vstal a poprvé za dnešek se mu podíval do tváře. „S těma novejma jizvama, vypadáš fakt drsně,“ řekl mu.
„Alespoň, že to… Víš, kde teď vůbec jsme?“
„Jo. Koukal jsem včera na mapu... Jsme v pěkný řiti. Pěšky se dostaneme k nejbližšímu zapadákovu možná tak zejtra.“
„Hmm… Tak to abychom vyrazili hned.“
„Zvládne to Rob?“
„Naznačuješ tím něco? Bude v pořádku.“
„Myslím tím to, že nás bude zdržovat,“ vysvětlil mu James.
„A? Ponesu ho, když to bude nutný. Musíme ho dostat do nemocnice, co nejdřív.“
„Právě proto by bylo lepší, kdyby tady zůstal. Zdržoval by nás.“
„Nenechám ho tu.“
„Já vím… Půjdu sám. Najdu pomoc a vrátím se pro vás.“
„Určitě? Nevím, co na to říct…“
„Nic na to neříkej.“

Hned si šel pro své věci a vzal si s sebou; pistoli, nůž, kompas, mapu, cigarety a malou čutoru s vodou. Vše si připnul k opasku, nebo zastrčil do kapsy. Nechal jim tam z poloviny prázdnou dvoulitrovou láhev a menší nožík, vše co mohl nabídnout.
Všichni ostatní seděli u ohně.
„Budete tu muset do zítra vydržet. Nechal jsem vám tady zbytek vody, tak ji šetřete. No a…“
„Myslím, že půjdu s tebou,“ zvedl se na nohy Norman.
„Nepotřebuju pomoc.“
„Stejně raději půjdu.“
„Je mi to jedno, ale pokud mě budeš zdržovat, tak se vrátíš.“
„To zní rozumně.“
Norman se podíval na Evu, ale ta jen zavrtěla hlavou. Nakonec tu chtěla zůstat.
Na rozloučení se ona a Dave zvedli a potřásli si s nimi rukama. Potom Normana objala.
Jen Rob na ně z místa zvedl hlas; „No jó, zatím. Hlavně se vraťte, co NEJDŘÍV!“
„Tak jo… Nazdar,“ řekl James a otočil se k odchodu.
Norman šel hned za ním.

Přidal Lord Rade dne 20.01.2013 21:22

#16

Den čtvrtý
Část 2.

James toho při cestě moc nenamluvil. Když měl Norman místy nějakou poznámku, nebo se na něco pokusil zeptat tak se mu nedostalo pořádné odpovědi. Nechtěl ho nijak otravovat, a pokud tohle bylo to, co chtěl, tak ho nechal být.
Kořínky nízkých rostlin se jim zamotávali k nohám a praskaly pod nimi vlhké větvičky z jehličnanů. Tyto stromy byly to jediné, co teď mohli krom oblak tmavého kouře na obloze pozorovat. Dokonce nebylo vidět ani slunce. Všude samá zeleň různých odstínů sdružená s hnědou v podobě dlouhých hubených kmenů a bláta na zemi. Krásná člověkem zatím téměř nedotčená příroda. Ale něco tu přeci jen bylo divné. Nezahlédli žádné zvířata ani zpěv ptactva.
„Není ti to ani trochu divný?“ zeptal se Norman.
„Co?“ odpověděl James a pokračoval dál v cestě, aniž by se otočil.
Zastavil se a pozorně se zaposlouchal. Slyšel jen Jamesovi kroky a slabý vítr. „Ticho... Nic než ten smrad z kouře a ticho.“
James se na něj s opovržením otočil. „Pamatuj si to, co jsem ti řekl. Pojď dál a nezastavuj se, nebo se vrať k vrtulníku.“
„Jamesi…“ zvedl hlas Norman, ale pak ho na nějakou hádku přešla chuť. „Ale nic. Jdeme.“

Mlčky šli už několik hodin. Neměli hodinky, ale věděli, že už jsou na cestě již několik hodin. Kouřem zakryté slunce jim bránilo zjistit přibližný čas, ale Norman si myslel, že už musí být poledne.
James se opět podíval na svůj kompas a rozhlédl se okolo sebe. Kdyby ho neměl, tak by se tu nejspíš určitě ztratili.

Po dalších minutách cesty nalezli úzký potůček. Byl široký maximálně tak dva a půl metru a hluboký dvacet centimetrů. Konečně nějaká změna od všech těch stromů.
„Musím si odpočinout…“ řekl zpocený a udýchaný Norman. Přiklekl si k pomalu proudícímu toku a vložil do něj ruce, aby si opláchl obličej. Když to udělal, všiml si něčeho, co plavalo po proudu přímo k němu. Podíval se na to pozorně a zjistil, že je to menší hejno střevlí. Ryb velikosti přibližně sedmi centimetrů. Všechny byly ale mrtvé. Díval se na jejich zdechlinky a přemýšlel nad tím, co by to mohlo způsobit. Za tu dobu, co tam klečel jich zpozoroval ještě víc. „Co si myslíš, že…“ chtěl se na názor zeptat Jamese. Když se ovšem ohlédl, tak po něm neviděl ani stopy. „Ty zasranej hajzle!“ zařval do lesa. Jednu nohavici si při přelézání potoka zmáčel ve studené vodě a pravou se už dostal na druhý konec. Rozeběhl se vpřed, aby se tu neztratil a našel Jamese, dokud je to možné. Rozhlížel se všemi směry a možná i trochu odbočil od trasy. Ovšem když se tak stalo, tak si všiml místa, kde se mu zdálo, že pár stromů chybí. Vydal se tam a metr pod sebou spatřil lesní cestu, širokou tak aby jí projelo auto. Nevypadala moc používaná, byla dost zarostlá, ale ještě na ní po obou stranách byli místy vidět obtisky pneumatik traktoru. Seskočil dolů a vydal se po ní. Doufal, že jde správným směrem a najde ho.

Jeho přání se mu po ani ne půl hodině cesty splnilo. Asi sto metrů před ním si všiml muže oblečeného do tmavě zelené bundy a kalhot. „Ty sráči! Mohl si na mě chvíli počkat!“
James se překvapeně otočil a zastavil se. „Říkal jsem ti, že mě budeš akorát, tak zdržovat. Měl ses vrátit, když jsi mohl.“
„Jsi kretén. Víš to?“ podíval se na něj Norman výhružně a pokračoval dál k němu.
James na něj počkal a když byl dost blízko, tak si odepnul polní čutoru od opasku a upozornil ho na to, aby chytal. Lahev mu přistála v rukách a on ihned odšrouboval uzávěr, aby se mohl napít. Přiložil ji k ústům a pořádně uhasil svou žízeň. Pak ji opět zašrouboval a vrazil mu ji skoro prázdnou do rukou.
„Jsme už blízko,“ řekl mu James.
Norman mu nic neodpověděl.

A byla to pravda. Za necelou hodinku už viděli menší vesnici. Tak malou, že to ani vesnice být nemohla. Pět dřevěných domů stojících naproti sobě. Z toho jeden z nich, který byl natřen na bílo, měl navrchu menší věžičku. Nejspíš sloužil jako místní kostel. Opodál stála jedna velká stodola a pár menších polí s kukuřicí, obilím a něčím co nemohli přesně určit. Když došli blíž všimli si i hřiště na jednom z dvorků na kterém si hráli děti.

„Hm. Docela pěkný místečko,“ pochválil vesničku Norman.
„Jo. Pěknej zapadákov,“ reagoval na něj James.
Kromě této málo používané lesní cesty, kterou sem přišli tu byla i druhá příjezdová silnice ze štěrku, která vedla na západ. Sešli až k vesnici a zastavili se na silnici uprostřed domů. Nějaký mladík, který se v otevřené garáži hrabal v kapotě svého auta si jich všiml.
„Hej chlapče! Potřebujeme pomoc,“ zavolal na něj James.
„Dobrej den! Táta je uvnitř pokud něco potřebujete,“ řekl a sundal si špinavé rukavice. „Pojďte za mnou.“

Bez zaváhání se vydali za ním. Otevřel jim dveře do jejich domu a nechal je jako první vstoupit. Hala do které vešli byla poměrně velká. Na zdích vyseli všelijaké trofeje v podobě paroží a hlav jelenů. Zavřel za nimi dveře a řekl, že pro něj zajde. Oba se na sebe překvapeně podívali. Takovou ochotu nečekali. Za chvíli je znovu zavolal a požádal je, aby si zuli boty a šli dál do obýváku. Poslechli a vešli velkými dřevěnými dvojitými dveřmi dál. Tento pokoj byl ohromný. Uvnitř je zaujal velký krb, před kterým ležela medvědí kůže. Opět byly všude rozvěšeny všelijaké trofeje a tentokrát i divokých prasat, lišek či zmiňovaného medvěda. Na koženém křesle za medvědí kůží seděl stařec s dýmkou. Mohlo mu být, tak osmdesát. Byl vyhublý, měl propadlé tváře, bledé oči a kozí bradku. Na sobě měl jen drahý a nejspíš i starý červený župan. Díval se na ně svým pronikavým pohledem a vyčkával na to, co mu chtějí.

Pokračování příště...
PS: Zanechte komentář.

Upravil/a Lord Rade dne 20.01.2013 21:27

Přidal Lord Rade dne 10.03.2013 00:34

#19

Den čtvrtý
část 3.

,,Musíte nám pomoct," spustil Norman a pokračoval. ,,Náš vrtulník se zřítil a máme tam raněné. Šli jsme pěšky skoro celej den.."
,,Cože? Jak se to stalo? Kdo to sakra řídil?" vmísil se zaujatě do rozhovoru mladík, který je sem zavedl.
James stiskl ruku v pěst.
Když si toho Norman všiml, zastal se ho. ,,Mohl za to ten meteorit. Ztrhl nás ze vzduchu.."
,,Pane bože... Jasně. Viděli jsme ten padající meteorit na obloze. Takhle nevypadal moc velkej, ale bylo to děsný... V rozhlase se o tom od tý doby moc nemluví. Jak to tam vypadá teď?"
Norman se na něj podíval tak, že z něj bylo možno vyčíst vše.
,,Williame! Nech nás si rozumně promluvit a připrav raději své auto," rozkázal stařec přísně svému synovi, když vytáhl dýmku z úst.
Will tam chvíli postával, jako by se rozmýšlel jestli má otce poslechnout a když si prohlédl tváře všech v místnosti, otočil se a zmizel ve dveřích.

,,Posaďte se prosím. Musíte být tou cestou vyčerpaní," zdvořile jim nabídl a vložil dýmku zpět do úst.
,,Na tohle nemáme čas, musíme-" začal vysvětlovat Norman, ale James mu skočil do řeči.
,,Pane, kde tu máte telefon?"
Stařec jen zvedl ruku a vztyčeným prstem Jamesovi ukázal na místnost za krbem. James na něj děkovně kývl hlavou a šel tam, kam mu ukázal.
Norman se za ním tázavě ohlédl a pak přijal hostitelovu zdvořilost a usedl na koženou pohovku, která byla poblíž.
,,Jak na tom jsou ti zranění?" zaptal se muž.
,,Jeden má četné zlomeniny. Snažil jsem se ho už dát nějak dohromady. Sice nejsem žádnej zdravotník, ale něco si pamatuju ze školy. Ale nemá to z toho pádu... Když jsme byli ještě ve městě a vypukl ten zmatek-" zhluboka se nadechl a pokračoval. ,,No a toho druhého pořezalo rozbité sklo. Myslím, že rány nejsou tak hluboké, ale bojím se o to aby nedostal infekci... Zůstala tam s nimi má- kamarádka. Dává na ně pozor."
,,Tak se nebojte. Za chvíli budou v bezpečí," uklidnil Normana, když na něm zpozoroval nervozitu.
Norman kývl a rozhlédl se po místnosti.
,,Máte to tu pěkný," udělil kompliment, aby od sebe odvrátil pozornost. Ukázal na medvědí hlavu nad krbem. ,,To jste chytil, vy?"
Muž se mírně usmál a odpověděl mu. ,,Když jsem byl malý přiběhl domů můj děda a sotva rozrazil dveře volal na nás: ,Pojďte se podíval na to, co jsem svejma holejma rukama ulovil!" Byl to ten medvěd, jehož hlava na nás odtamtud stále zírá," S vážností se odmlčel, popotáhl z dýmky a když viděl jak se na něj jeho posluchač dívá, zasmál se a pokračoval. ,,Nevím jak to dokázal, nebo jak ten medvěd vlastně zemřel, ale neměl na sobě jedinou ránu. Nic ovšem nemění na tom kolikrát nám ten příběh vtloukal do hlavy. Nic takového by ovšem dnes neprošlo. Tyhle zvířata jsou už natolik chráněna, že to je beznadějné. Ale ano, převážnou většinu z těch trofejí ukořistila má rodina."
,,Jo. Fakt pěkný," řekl nakonec Norman a přemýšlel nad tím jestli se mu tohle opravdu líbí.
,,Áh. Promiňte. Mluvím tu o lovu a vy si děláte starost o přátele."
,,To nic. Můj kolega stejně ještě telefonuje."
,,Hm.. Syn bude mít brzy připravené auto. Odveze vás na místo a pomůže vám s raněnými. Jsem rád, že to není nic vážného.. Je štěstí, že jste z toho všichni vyvázli."
,,Ne tak docela... Bratr Jamese, toho muže co je tu se mnou, zemřel. Nešťastnou náhodou si při nárazu zlomil vaz."
,,Do prdele..." vydal ze sebe šokovaný stařec.
,,Pohřbil ho tam.."
Muž se na Normana upřeně díval a nakonec k němu napřáhl ruku. ,,Gregory Dickens."
Norman se nadzvedl a potřásl si s ním. ,,Norman. Norman Miller."
,,Uděláme pro vás vše, co zmůžeme Normane," dodal Greg, tak výrazně, aby si Norman mohl být jistý, že tomu tak bude.

-

James zvedl černé sluchátko ze starého nástěnného telefonu a chvíli nad něčím přemýšlel. Prstem přitom začal vytáčet číslo, který lovil z paměti. Přiložil si sluchátko k uchu a s nervozitou poslouchal tón, kterým telefon oznamoval spojování. Když se po nekonečných vteřinách konečně ozval známý mužský hlas na druhé straně, popadl Jamese opět nával emocí.
,,Ano?" zazněl hrubý hlas ze sluchátka.
,,Já za to K***a nemůžu!" neovládl se James i když se o to ze všech sil snažil.
,,Jamesi? Myslel jsem, že jsi vysílačku rozflákal při posledním našem rozhovoru."
,,Jdi do-"
,,Jamesi! Takhle se mnou laskavě nemluv. Byl to také můj syn! Ale musíme se přes to přenést!"
,,Ty jsi s náma nebyl, sotva jsi ho znal. Nic K***a! nevíš!"
,,Synu, počkej..."
,,Neříkej mi synu! K***a!
,,Jen mi řekni, kde jsi. Musím tě SEM dostat."
,,Nevěřím ti ani slovo."
,,Až tu budeš vše ti vysvětlím. Teď jde o čas. Jsi v nebezpečí. Měl by sis to uvědomit."
,,Já, jenom já?!"
,,Jsi ještě pořád můj syn.. Tebe a tvé přátele mohu dostat do bezpečí, pokud mi řekneš kde právě jsi."
,,Vážně těm sračkám věříš?"
,,Byl bych rád, kdybych nemusel. Ale teď nebudu riskovat, že tam venku přijdu i o druhého syna. Čas běží a já tě tu chci mít dřív než bude příliš pozdě. Máš právo mě nenávidět, ale vždy budeš můj syn a-"
,,DICKENSWILLE," Přerušil svého otce James a vrátil sluchátko do držáku.
Po rozhovoru se rukou opřel o zeď a snažil se zklidnit dech a tep srdce. Pravou rukou si otřel pot z obličeje a vykročil zpět do haly.
,,Jdeme. Není čas," rozkázal chladně, když zkřižil pohled s vybavujícím se Normanem a Gregem.

,,Ano. Jděte. William vám poskytne odvoz a já se vám mezitím pokusím sehnat opravdovou pomoc," souhlasil Greg.
,,Děkuji.." dostal ze sebe Norman a zvedl se z pohovky.

Než si Norman obul boty a vyšel ven, James už seděl vedle Willa na místě spolujezdce. Byl to velký, starý terénní vůz. Norman si pospíšil a zabral jedno ze zadních sedadel.
Nastartovaný vůz se po zabouchnutí dveří okamžitě rozjel.

______________________________________________________________________________________________

PS. Čtenáře žádám aby zanechali komentář, abych věděl jestli mám na pokračování brzy dělat.

Upravil/a Lord Rade dne 10.03.2013 00:50