The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal Parrot dne 29.08.2013 22:28

13. stránka
II. Kapitola - část 1.

Pelargius se probudil.

Nebylo to zrovna příjemné probuzení, už jen z toho důvodu, že to všude páchlo močí a někdo ho právě nakopnul. Škoda, usmyslel si, neboť se mu zdál krásný sen. Tedy, nebyl až zas tak krásný, jak by se nejdřív zdálo. Zdálo se mu totiž o tom, jak vysedává v hospůdce v jeho milovaném Chorrolu s přáteli. Vše šlo v klídku a v pohodě, ovšem do té doby, kdy se najednou ocitl v onom strašlivém průsmyku na křižovatce ve Falkreathu, kdy kolem něj všude stříkala krev a části těla. Když o tom tak přemýšlel, vlastně byl tomu nakopávači vděčný za to, že ho probudil. Vzpomínka na ten masakr v něm vyvolávala těžké chmury.

Celý bledý se posadil a ze všech sil si snažil vybavovat nedávné události. To víte, každý z nás byl alespoň jednou pořádně ožralý, tudíž si dokážete představit, jak nehorázně špatně muselo našemu nebohému Pelargiovi hučet v hlavě. Ale dařilo se mu. Vybavil si jezdce na koni, kterého pronásledoval až k Modrému paláci, sídla samotného Velekrále Skyrimu. Bývalého, jak hned Pelargia trklo. Ten jezdec totiž jen tak cikcak nakráčel do budovy, zařval tónem, že by se i sbormistru udělalo šoufl a zmizel. Kam ovšem? To ho stráže a legie jen tak nechali odejít? Věděl, že jsou neschopní, ale…

A teď si toho teprve všiml. Krev! Na chodníku je krev! Moje krev? Pelargius si s hrůzou začal prohlížet hrudník. Byl nechutně pozvracený. Ale ne zakrvácený.
Moment, zvratky? Krev? Zvratky a krev? To snad…

Pelargius se znovu vyzvracel. Připadal si, jako by prokalil celou noc, ale tu myšlenku rychle zahnal. To by on přeci nikdy neudělal. Ale když o tom začal trochu přemýšlet, jistý si vlastně zas tak nebyl.

Ulicí se belhala stařena, držíce hadr u obličeje. Žena vzlykala a proklínala Stendarra za to, co jí způsobil. Pelargius zamžoural a vyrazil směrem k ní. Nezvládl ale rovnováhu a upadl. S klením se znovu sebral na nohy a opatrně zamířil ke staré, uplakané ženě.

„Stařeno, co se včera dělo, u osmičky?“ Vychrlil Pelargius rychle na vzlykající ženu. „Proč je všude tolik krve? A ten jezdec, co se s ním..."
„Aaaah, aaaaah!“ Zařvala stařena k nebesům. „Ta Daedra! Ten lich proradnej! Ulfrik! Zavraždil nám krále! A mojí nebohou, nebohou…“

Žena se zase dala do sténání. Tedy, do té doby, než kolem proběhl upocený strážný a bezmyšlenkovitě, se slovy "uhni" srazil nebohou stařenku k zemi. Pelargius cosi zařval směrem k vzdalující se postavě, pomohl ženě zpět na nohy a najednou si na to vzpomněl. Ulfrik! To je ten rebel, o kterém tehdy mluvili legáti v Helgenu! Doufám, že ho legie zajme dřív, než se stane něco hrozného.

„Díky, máš dobré srdce synku, ale to mi mojí krásnou Arigeled nevrátí!“
„Je mi líto vaší dcer...vnuč…ehm…té holky. Legie určitě udělá cokoli, aby to vraha dopadl.“ Řekl hrdě Pelargius, ale sám tomu nevěřil. „Leda, že by byl již chycen?“ Dodal ještě opartně.
„Neeheehee, ten šmejd jim utekl.“ Zakuckala se žena. „Po tom, co moji holčičku použil jako… štít!“

Pelargius už doopravdy nevěděl, co má říct. Věděl jen jedno. Jestli to doopravdy udělal Ulfric Bouřný Háv, ten samozvaný velekrál a jarl Větrného Žlebu, započal tím jistě válku. Jen při té myšlence se Pel zachvěl.

Stařenku odvedl k Mrkajícímu Kolčavákovi, což je místní hospoda. Už tu jednou byl. No anó! Oslavoval tu přeci se svými přáteli rekruty jejich přijetí do řad legie! Posadil ji tedy k baru, koupil jí medovinu na posilněnou a sedl si vedle ní. Chtěl se jí ještě zeptat na něco, ale jeho plány překazil voják, jenž právě rozrazil dveře a hrubě zatroubil na trubku. Strašlivý to zvuk pro Pelargia. Myslel si, že mu to utrhne hlavu. Ve skutečnosti na tom nebyl zas tak špatně, jako ostatní lidé v místnosti. Teprve teď si totiž všiml, že na stolech a po podlaze se válí snad tucet legionářů z jeho vlastní kohorty. Pozůstatky ze včerejší oslavy...

„Jdi s tím do prdele, au!“ Křikl probouzející se legionář a chytil se za hlavu.
„Heeej! Co je!“
„Hmmm, ouuu…“
„Kterej vůl…“

„Vstávat, okamžitě!“ Křikl voják s trubkou. „Mám za úkol zburcovat každé schopné muže a okamžitě je přivést před Chmurný hrad. Pohyb!

-Chvíle ticha-

Když voják neviděl žádné reakce, tak pro jistotu znovu zatroubil. Tentokrát více.
„Auuu“
„Hajzle, voe!“
„Počkej, až si pro tebe dojdu!“

Ten pohled byl skutečně hodný bohů. Skupina, v tomto případě spíše tlupa lidí se s vrávoráním a padáním snažila zvednout na nohy a uhánět ven z místnosti. Tři lidé ovšem netrefili dveře, dva znovu usnuli a jeden se převrátil přes židli, načež spadl hlavou na podlahu. Ti další jen stáli na místě a testovali svoji rovnováhu. Většinou neúspěšně.

Voják s trubkou se jen ušklíbl a nakopl nejbližšího legionáře válejícího se na zemi.
Špatný nápad. Byl to totiž Drelayn. Dunmer. Pyromancer. A hned se mu objevil v ruce kouř.
Všichni jako by ihned vystřízlivěli a hnali se hbitě k Drelaynovi. To ovšem nebyl ani zdaleka tak skvělý manévr jak si původně mysleli, neboť nedobrovolně zahnuli do všech směrů a trefili všechno, jen ne Drelayna. Ten nepřátelsky zahlížel k trubadúrovi a z rukou a uší se mu začalo kouřit. Naštěstí se k němu dostali dva méně „unavení“ legionáři a pyromancera strhli s sebou na zem. Šokovaný elf jen zaúpěl a spálil kus podlahy pod sebou. Ta samosebou chytla a popálila několik ještě spících legionářů. Nešťastníci začali tak řvát, že probudili i zbytek spáčů. A pokud ještě pořád někdo spal, tak ne po zásahu Drelaynovým ledovým kouzlem na uhašení plamene. Doslova ledová sprcha. To ovšem psychicky nedal barbarský rekrut Jeff, skočil po Dunmerovi a přimáčkl ho k zemi.

„Tak, to bychom měli.“ Dodal spokojeně trubač směrem k vzpouzejícímu se Drelaynovi. „Jdeme!“
Všichni, jako by ovládaní nějakým kouzlem vyšli ven za pochodujícím vojákem s trubkou. Nebyl to zrovna prvotřídní pochod, ale alespoň všichni trefili dveře.

Pelargius to všechno skoro ani nevnímal. Když tam tak seděl, držíce poloprázdnou láhev od medoviny, začínal si uvědomovat, jak je jeho život bezcenný. Trčí tu v dalekém Skyrimu plném špíny, nenávisti, barbarství a vandalismu. Není to ani půlrok zpátky, co holdoval jídlu a pití bezpečně uvnitř chorrolského hradu. A co dělá teď? Nachází se uprostřed války. Ne! Takhle nemůže přemýšlet! Válka nebude! Toho zrádce chytí a bude po všem! Ale co když ne? Co když město napadnou barbaři se sekyrami a zarazí mu sekyru do krku? Jak bude otci po tom, co mu dorazí zpráva o jeho nešťastné smrti? Uvědomí si konečně otec jeho hodnotu? Nebo mu to bude jedno, tak, jako vždycky?
Pelargius měl na krajíčku. Jakákoli myšlenka na domov mu způsobovala těžké chmury, a ač by si to sám nikdy nepřiznal, tak často plakal. Obzvláště po tom incidentu v průsmyku, kdy ho málem rozsekali na kusy. Co když se ho otec snažil zbavit? Co když si přeje jeho smrt? Ne, takhle opravdu nesmí přemýšlet!

„Tamtadáááá“ Ozývalo se z ulice a teprve teď si Pel uvědomil, že musí stále sloužit Říši.
Dopil tedy poslední kapku medoviny, zaplatil i za teď už spící stařenu a odhodlaně vyrazil ven z hospody. Trefil dveře. To je dobré znamení.

Když vyšel ven, ulicí se hnali vojáci směrem k Chmurnému hradu, což bylo velitelství legie ve městě.
Celé město bylo na nohou, všichni na sebe hulákali a skandovali. Nalevo u brány bylo vidět jezdce, jak naskakují na své oře a vyjíždějí tryskem do krajiny za Samotou. Napravo vyřvával jakýsi holohlavý muž o tom, že se na Skyrim žene záhuba. Klasika...

Pel se podíval na oblohu. Byla až podezřele zamračená a vypadalo to, že se žene bouře.
„Ach jo, to zas bude den“ řekl si otráveně a vydal se směrem k velitelství.

...pokračování příště...

Přidal Parrot dne 02.09.2013 20:43

#10

14. stránka
II. Kapitola – část 2.

„Za slávu Říše!“ Vykřiklo naráz asi 150 legionářů shromážděných na dvoře Chmurného hradu.

Rozkaz zněl jasně. Najít Ulfrika, zlikvidovat jeho osobní armádu rozlezlou po celém Haafingaru a potlačit sebemenší odpor vůči Císařství. Doba je strašlivá a je nutné udržet Skyrim pod vládou císaře Tita Meda II. i za cenu násilí. Účel světí prostředky, jak se říká.

Všichni, až na malou skupinku natlačenou u zdi, se dali do pohybu. Masa vojáků utvořila dvojstup a odpochodovala směrem k bráně. Legát Fasendil, elf a přímý nadřízený Pelargiovy družiny počkal, až zmizí poslední opozdilec a otočil se ke své kohortě. Celkem si užíval jejich nechápavé a vyděšené pohledy.

„Pánové, tohle bude vaše první mise“ Spustil elf na své vojáky. „Tak koukejte, ať to nezakzíte. Tam venku to bude o život. Byl jsem ráno na velitelství v Dračím mostě a musím vám říct, že situace je hodně špatná. Tamní lůza veřejně protestuje proti novým daňovým reformám a kvůli tomu svému Talosovi. Vypadá to, že Ulfrikovi stoupenci poštvávají lid proti nám. Daří se jim. Před hodinou dokonce skupina dřevorubců a farmářů zaútočila na hlídku v bažinách. Všech 7 legionářů bylo rozsekáno na maděru. Může se vám stát, že se zapletete do nějaké...ehm... podobné situace.“

Všichni se tvářili vyděšeně. Nikdo však ani nepípl.

„Ať se stane tak, či onak pamatujte, že jakékoli milosrdenství vás může stát život.“ Dodal ještě Fasendiil nebohým vojákům. „Tak a teď pohyb. Půjdeme do Dračího mostu, kde vám řeknu, co dělat. Do té doby držte jazyk za zuby a tvařte se vážně a hrdě. Občané ve vás musí vidět oporu. Jdeme!“
Pelargius nevěděl, jestli se má smát nebo brečet. Další masakr na obzoru. Tohle ho bude stát život.

Jak tak pochodovali ulicemi směrem k bráně, sbíhalo se čím dál víc měšťanů. Obyvatelé Samoty vojákům mávali, jemně po nich házeli květiny a křičeli „Stendarr s vámi“ „Za Říši“ „Děkujeme vám“

Pelargia to dojmulo. Moc dobře věděl, že tito lidé jsou na nich přímo závislí.
Není to tak dávno, co Ulfrikův posel veřejně oznámil, že praví synové a dcery Skyrimu musí okamžitě opustit město, jinak se na ně bude pohlížet jako na zrádce a nepřátele. Chvíli poté zmizelo asi 3000 lidí. Tito však ne. Ať už to bylo kvůli rodině, nemoci, či díky opravdové loajalitě, stále věděli, že pokud Ulfrikova početná vzbouřenecká armáda zničí legii a obsadí město, nemají žádnou šanci. Legie byla její skutečnou záchranou.
Jak se tak na ně Pelargius smutně usmíval, přemýšlel, zda-li jejich tváře ještě vůbec někdy uvidí.

Před bránou se Fasendiilova družina srazila s upoceným a rudým legionářem. Zasalutoval a řekl.
„Prefekt Arminius ze západní hlásky žádá o pomoc. Odrazil asi tucet vzbouřenců, ale další vlnu by už nedal. Ztratil 5 dobrých chlapů a nutně potřebuje posily.“
„Západní hláska je ale poměrně daleko odsud.“ Odvětil legát Fasendiil. „Jdi ke stájím a vyhledej jezdce. Budou tam dříve než my. Proč ale nepovolá Thalmorské? Jsou jen půl míle od něj. “
„Prefekt elfům nevěří, legáte. A já s ním…“
Fasendil se dlouze zadíval na vojáka. „Ty s ním co?“
„Nic pane. Ehm, za slávu Říše!“ Voják znovu zasalutoval, zamračil se na ostatní a vydal se do města.

„Proč jim nepomůžeme?“ Tázal se Hadvar. „Za pár hodin bychom tam určitě byli.“
„Protože jsem to řekl.“ Odvětil tiše Legát. „Ještě jste pořád zelenáči a já vás nechci nechat zabít“
Hadvar si odfrkl a už už mu chtěl říct něco peprného, naštěstí ho Pel kopnul tak silně, že to nestihl.

Cesta trvala asi půl hodiny. Nic zvláštního se nedělo, občas kolem nich projel nějaký jezdec, občas byl v lesích slyšet svolávací roh. Jinak žádné známky rebelů. Pelargiovi skoro až přišlo, že legáti jenom přehání. Nikde neviděl žádné roje a armády vzbouřenců.

Co ho ale málem posadilo, byla vesnice Dračí most. Ulicemi pochodovali legionáři s pochodněmi, nějaký prefekt vyřvával zákony a na dřevěných lampách viseli lidé s prostřelenou hrudí. Všude to páchlo krví, v provizorních klecích klečeli špinaví lidé prosící o milost a na náměstí stálo v řadě pět legionářů, v ruce luk a očekávajíc příkaz. Pelargius si povšiml, že před nimi u zdi stojí stejné množství lidí, dva z nich na sobě modrou zbroj. Ještě než Pelovi došlo, co se tam chystá, prefekt mávnul rukou a během vteřiny mělo všech pět vězňů šíp v hlavě, či krku. Jeden ještě žil, držíce si rukou hrdlo a sípavě kašlal krev na všechny strany. Pak k němu přišel prefekt a podřízl ho jako podsvinče. Krvavé mrtvoly pak odnesli na hromadu. Bylo jich tam strašně moc. Pelovi se z toho udělalo špatně.

Došli k centrále Penitus Oculatus, kterou okupoval jakýsi úředník očekávaje zprávu od prefekta.
Vevnitř byl stůl a na něm obrovský stoh papíru. V rohu stál prefekt, který vedl popravu.

„Dalších 5, kvestore. Klece jsou již plné. Nemáme kam dát uprchlíky ze Samoty. To je zatím vše.“
„Ách, to už dnes bude sto dvacet.“ Zamlaskal kvestor a začal něco psát na list pergamenu. „Pošlete do Sovngardu další. V klecích zůstanou přednostně ženy a děti. Ženy si pak mohou vzít legionáři jako odměnu, jestli víš, jak to myslím“
„Řekl bych, že to bude nejlepší odměna.“ Dodal s úsměvem prefekt, nasadil si přilbu a vyšel ven.
„Další“ Zvolal automaticky kvestor a ani nezdvihl oči od psaní.
„Legát Fasendil a jeho kohorta k službám, kvestore!“ Zasalutoval elf.
„No konečně posily. Potřebujeme… já vlastně ani nevím co. Zeptejte se toho… no jak přišel.“
„Ehm, ale…“ Dodal nechápavě Fasendil.
„Odchod, mám tu nějakou práci!“ Zařval kvestor a stále sledoval své psaní.

„Blbec“ řekl Fasendil na odchodu ze dveří. „Hej, prefekte!“
Fasendil se hnal za prefektem, který si zrovna otvíral láhev medoviny. Nám pokynul, že máme pohov a dal se s ním do řečí. Pelargius se zadíval na ty hrozné klece, kde křičeli ženy, že nic neprovedli, ať je pustí.
Přišli k nim dva legionáři.

„Tuhle?" Zeptal se jeden z nich.
„Tuhle!" Řekl ten druhý, otevřel klec, vyndal jednu sotva patnáctiletou dívku a chytil ji za ruce.
„Díky bohům! Já to věděla, že přijdete na moji nevinnu!" Zvolala vesele hnědovlasá dívenka.
„Jo, my tě tý nevinnosti zbavíme, hehe!" odvětil voják a nebohou, zmatenou holku odvedli kamsi za budovu.
Náhle byl slyšet křik.

Pelargius se ani nechtěl domýšlet, co za budovou Penitus Oculatus musí odehrávat.
„Ach jo, to zas bude den" řekl Pel a sundal si přilbu. Tohle bude na dlouho.

...pokračování příště...