The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal Adrian_S dne 17.04.2016 20:36

Část 31. - Břemeno světa

Sotva vyjel kůň ze zatáčky, strachem se tak zastavil, že málem oba jezdce shodil ze sedla. Ceranna se podívala kupředu a jen mlčky zírala na hrůznou podívanou, která se před ní odehrávala. O kus dál, na dřevěných molech a mezi zdmi starobylého místa bojovali neznámí muži a ženy proti hordám zlatavým vojákům a elfům v černých hábitech. Dým se valil z velké části tohoto místa, řev a řinčení zbraní bylo slyšet snad na míle daleko.

Jezdkyně chtěla popohnat oře kupředu, ale když spatřila, jak se další skupinka nepřátelských vojsk blíží proti obráncům, zamyslela se nad jiným plánem. Než stačila na něco přijít, uvědomila si, že byli celou cestu pronásledováni a otočila se za sebe. Na mostku už projížděla elfí jízda s pozemními posilami. Neměla moc času, vymýšlet něco složitého a bezpečného. Seskočila z koně, Erutana shodila na svá ramena a v doprovodu koně kráčeli kupředu.

Jen co vyšli ze zákrytu skály, se před nimi otočil elfí střelec s mágem a zahájili útok. Naštěstí se dvojice včas skryla, ovšem jejich kůň bolestně zařehtal a vyběhl proti útočníkům. Ani ne po sekundě už ležel na zemi.

„Zatraceně! ZATRACENĚ!“ nadávala žena během krytí, „Mysli, Ceranno, mysli! Jak se přes ně dostanem?“ připomenula si, že nemá žádné střely a meč jí nebude moc platný proti kouzlům a šípům.

Potichu zvolala na umírajícího bosmera, aby jí nějak pomohl. V té chvíli se objevilo boží znamení…

„Hej!“ ozvalo se nad její hlavou a ohlédla se, k jejímu rameni spadlo lano, „Dělejte, lezte!!!“ Seraf volal na ně seshora a čekal, až se chytnou provazu.
Ceranna uvázala u pasu elfa lanem, její ruka se chytla lanoví a lehce trhla na znamení, že může tahat, „Doufám, že tohle vyjde!!“ pronesla si v duchu.

Zpočátku se nepohnuli ani o coul, v rukách jim cuklo, nečekaná sila je začala zvedat vzhůru. Nad nimi Seraf a tři další rebelové táhli ze všech sil, aby je co nejrychleji dostali k sobě. Bylo záhadou, jak se jejich společník dostal do vyšších míst tohoto tábora, ale na to teď ani jeden z nich nepomýšlel. Zatímco muži táhli za lano, několik dobře ozbrojených khajiitů se vyřítilo ze schodiště rovnou k nim. Dvojice rebelů padla hned mrtvě k zemi, Seraf se pustil lana a začal bránit svého pomocníka, který málem sletěl tíhou uvázané dvojice pod ním na zem. Svalnatý ork se nadechl, ze všech sil táhl k sobě, Ceranna a Erutan zase pomalu stoupali.

„AZURA TĚ PROKLÍNEJ!!“ řval dunmer proti srstnatým útočníkům, orsimer hlasitě řval vyčerpáním.

Než se ocitla vůdčí ruka na okraji kamene, elfové pod nimi zahájili střelbu jak luky, tak i pomocí magie. Několik ohnivých koulí se do nich netrefilo, za to ale poslední blesk udeřil Erutana tak silně, až je rána vymrštila několik sáhů nad tahajícího orka. Nastal tvrdý dopad. V ženském těle co si křuplo, bolestně vyjekla a jakmile se její oči vzpamatovaly, reflexně si chytla své předloktí a hladila si ho.

Orsimer odhodil lano na zem a sáhl po ležícím kladivu, „TÁÁK, POJĎTE! UDĚLÁM SI Z VÁS PŘEDLOŽKU!!!“ zuřivě se vrhl k temnému elfu na pomoc. Po chvíli je oba zneškodnili, Seraf mu poděkoval za pomoc a přiběhl ke zraněným.
„Jste v pořádku?“ kouknul na Cerannu, jenž hleděla na skoro mrtvého elfa, přemístil se k němu a slabým léčebným kouzlem se mu pokoušel zachránit život, „Jseš silnej, Erutane! Nevzdávej to!“
„JAK SES SEM DOSTAL?!“ spustila žena, než jí však mohl něco říct, přiběhl orkský obránce se slovy, aby se nezastavovali a utíkali za Sigdisem.

Jen, co pronesl tvrdá slova, do jeho zbroje udeřil další blesk, jenž ho ale nezabil. Pár kroků ustoupil zpátky, ze schodů vyšel mimo elfa v temném hábitu také podivné ohnivé stvoření. To se při pohledu na zraněné rebely protočilo na místě a už si ve svých končetinách vytvářelo kouli, kterou chtěl proti někomu vrhnout.

Orsimerovy oči zrudly, bezhlavě se vrhl proti oné bytosti a na jednu ránu ho poslalo zpět, odkud přišlo. Do jeho těla se zabodla dýka ze stříbra, kterou držel elf v hábitu, „Nikdo nemá šanci proti Thalmoru! ZHYŇ, KACÍŘI!“
Elf vytáhl dýku z těla a chtěl ho bodnout znova, leč jeho ruku zastavil svalnatý ork a věnoval mu úder hlavou, na moment ho poslal pár kroků zpět, „TÁHNĚTE DOVNITŘ!! POSTARÁM SE O NĚJ!“ křikl na trojici Stínů.

Seraf mu nestačil ani poděkovat, popadl Erutana a postavil ho nohama na zem. Jaké překvapení, když se z ničeho nic bosmer probudil a jen slabě vydechoval.

„Co se…?“
„MIZÍME!!“ zvedla se lučištnice a ohlédla se za sebe. Před ní se nacházel vstup do jeskyně, kde tajemné chodby vedly do starého opevnění na vrcholku hory. Rozeběhla se kupředu, ale dvojice merů kráčela velmi pomalu k okraji nástupiště, odkud viděli celou bitvu, „NA CO ČUMÍTE?! ZA MNOU!!“
„Kde… kde to jsme?“ ptal se slabě Erutan.
„Pod Karthskou věží, Sero.“ odpověděl mu rychle, „Jsou tu rebelové i Thalmor.“

Elf se podíval pořádně po bojišti, v očích se mu naskytl hrůzný pohled… pod ním, na kamenech a dřevu leželo mnoho mrtvol různých ras, ať už nordské, altmeří nebo i khajiitské. Na některých místech spatřil, jak se skupinka vojáků vrhá proti osamocené ženě s lukem, nebo naopak velký houf rebelů běží proti osamocené altmeří čarodějce a jejímu vyvolanému společníku. Ať už postával kdekoli, kromě strachu a nebezpečí také cítil narůstající horko z tohoto místa. Nevábná vůně se nesla celým bojištěm…

Během pozorování ho zamrazilo v zádech, až se roztřásl, ale ne strachy. Vzpomenul si na starší příhody, které nebyly nijak hezké. Všechno to děsivé viděl opět před sebou. Tolik životů bylo zbytečně zmařeno a tolik krve se prolilo pro nic za nic… Jeho srdce se uzavíralo.

Už chtěl odejít z místa pryč, ale všiml si v jednu chvíli, že rebelové přeci jen ubránili své pozice, ale hned na to se snad ze všech stran vyrojily další a další jednotky, jako by jich neubývalo. Pak se na molu se ocitl někdo, kdo si to kráčel vcelku klidným tempem…

„Královna…“ dodal potichu.
Dunmeří ruka ho chytla za paži, „POJĎ, ERUTANE!!!“

Merové se dali do pohybu, Ceranna na ně už netrpělivě čekala u vchodu a ještě naposledy se zahleděla na bojiště před nimi. Ork stále útočil na altmeřího čaroděje, jenž se každou chvilku vyhýbal ranám, dokud se palice neopřela do jeho hrudi a neposlala ho do propasti. Orsimer se zaradoval, do jeho hlavy se zarazil šíp, který ukončil jeho žití. V té chvíli se Ceranna lekla a rozeběhla se do jeskyně.

Kus před ní běželi merové lehkým tempem, ani ne do deseti vteřin je předběhla. Taktéž se divila bosmeřímu zdraví. Vyptávala se ho, zda je skutečně v pořádku a jak se cítí, Erutan jen stroze odvětil, že už byl na tom mnohem lépe. Chtěla ho chytnout pod ramenem, ale lehce jí odstrčil… chtěl jít po vlastních.

„Bylas tady někdy, Ceranno?“ zeptal se jí Seraf v temné chodbě.
„Jen jednou a to ještě hodně dávno.“ dodala.

Společně utíkali kupředu, až vyšli z temnoty do velké jeskyně, ve které se nacházelo několik spadlých mostů a nástupišť, vedoucí vzhůru. Až úplně nahoře byl vstup do nitra hory. Ceranna uznala, že na ně Sigdis jistě čeká právě tam. Rychle se rozeběhli k prvnímu mostku, před vstupem narazili na trojici menších sloupků s podivnými symboly. Ani jeden z nich neměl tušení, co znamenají. Seraf se ujal vedení, vběhl na mostek, hned za ním Erutan a pak Ceranna. Jen se dostali do středu mostku, z temné chodby vyběhli ozbrojení vojáci se znakem Thalmoru. Dunmer stačil křiknout, aby si pohnuli, vojáci se dali za nimi.

Oba merové se stačili schovat do komnaty, odkud vedl další most vzhůru, žena neměla to štěstí, do jejího těla zajelo několik šípů a padla na zem. Erutan jí popadl za ruce a stáhl k sobě, ona sama si bolestně vytrhla šípy z těla. Když se začali nepřátelé blížit, Seraf vypustil několik kouzel, které byly sice ničivé, ale nepřátele nezabily, pouze je tímto překvapením shodil z mostku do nižších míst.

„Musíme hned nahoru!“ vykouknul z komnaty a zjišťoval okolí, které nevypadalo dobře, „Dobře… Půjdu první! Erutane, vem Cerannu a pojďte hned za mnou! Budu vás krýt tak, že budou po mne útočit!“
„Dobře! DOBŘE!“ hlásil mu elf a chytl ženu pod ramenem, sama na tom nebyla nejlépe.

Dunmer odpočítal několik vteřin, poté vyběhl z komnaty. Už chtěl čarovat, do jeho končetin a pod něj udeřovaly mrazivé hroty a ohnivé koule. Upoutal na sebe dostatečnou pozornost, ale díky tomuto překvapení se nestihl připravit na krytí a od plánu upustil. Sám rychle přeběhl na druhý konec mostku a čekal, až nepřátelé přestanou čarovat. Myslel si, že učiní jen tento útok, ale šeredně se mýlil. Po mostku běžely další posily, za malý moment by se ocitly v Erutanových zádech. Na protější mostek vypustil jednu ohnivou kouli, sám se pak rozeběhl ke vstupu do další části jeskyně.

„SERAFE!“ křikl na něj Erutan nechápavě, zlostí mu naběhla žilka na čele. Pevně chytl ženu a zeptal se jí, zda může jít, ta jen kývla hlavou, „Tak dobře… na tři!“ začal odpočítávat, „RAZ… DVÁÁÁ… TŘI!!“ vší silou se opřel do nohou, a i přes svou slabost vedl zraněnou vedle sebe velmi rychle.

Však štěstí je opustilo, v půli mostku se do Ceranniných nechráněných míst zabodla dvojice šípů. Její tělo padlo k zemi a on sám zůstal nekrytý. Letící blesk ho sice minul, ale vyděsil natolik, že ji nestačil včas chytnout za ruku a přitáhnout si jí k sobě. Uskočil za větší kámen, když už se rozhodoval dojít pro zraněnou, její tělo sklouzlo z okraje mostku a spadlo do nižšího patra.

„ÁÁH, DO ZAPOMNĚNÍ!“ pochopil, že už jí nezachrání. Vojsko se k němu blížilo, nemělo smysl vzlykat nad ztrátou, proto vyběhnul, co nejrychleji mohl poslední mostek až k vrcholku, za jeho zády narážely šípy i ohnivá kouzla do stěn.

Bezhlavě utíkal mezi kamením a trsy lišejníků, dokud se nedostal do velikého sálu, kde se ve středu musel zastavit a na moment žasnul. Před ním se objevila zeď, ve které byla umístěna prapodivná kamenná hlava, hledící na něj. A před touto impozantností se rozléhal malinkatý tábor, ve kterém mnoho statných seveřanů nevěřícně hledělo s připravenými zbraněmi a jazyky nabroušenými k plné palbě nadávek a obhajoby.

„HELE, DALŠÍ BASTARD!!“ uslyšel po své pravici a také se tam ohlédl. Pár sáhů od něj postávala další skupinka lidí, smíchaná různými rasami. Jak je sledoval, poznával v nich jisté osoby, které už kdysi dávno viděl, však nechápal, jak se sem dostaly.
„Co má tohle…?“ než mu stačil kdokoli odpovědět, do jeho zad vběhlo altmeří vojsko, jejž se na něj chtělo rozeběhnout. V onu chvíli se obě skupinky připravily k boji, spustily své válečné pokřiky. Za moment ze schodiště, odkud všichni účastníci vběhli či vešli, vstoupil další vůdce skupinky se svými nejvěrnějšími…

„CO MÁ, U KYNARETH, TOHLE ZNAMENAT?!“ křikl na celou jeskyni.

Ať se podíval kamkoli, došlo mu, kdo se zde nachází… V očích se mu čas zastavil. Před onou hlavou, u rozbitého tábora, postával Seraf a další společníci, patřící k Sigdisovi… Zelené stíny.
Po jeho pravici vyšla z hloučku trojice osob, kterou poznal na první pohled. Uprostřed postával statný Gregor, po jeho pravici ještěrák Jee-zra a po levici elfka Leneri. Byli taktéž překvapeni, jako samotný Erutan.
A poslední skupina, byla vedena samotnou výsostí tamrielské říše … Sylsris a její dvojice Drápů, v doprovodu nejlepších altmeřích vojáků a čarodějů.

Všechny skupiny už pomalu vybíhaly ze svých pozic, na poslední chvíli Erutan rozpažil ruce do stran a vykřikl, „DOST!!! NIKDO ANI HNOUT!!!“ jako zázrakem všichni uposlechli.

V několika tichých sekundách bylo kromě slabého praskání ohně slyšet, jak někteří muži a ženy natáhli tětivy střelných zbraní a další jen netrpělivě čekali, až někdo z nich učiní osudovou chybu. Oči mířily nejen po celé místnosti a samotných nepřátelích, ale hlavně na elfa, uprostřed celého dění.

„No, Erutane. Hezkys to vymyslel… A co teď?“ ptal se sám sebe, když pohlížel na všechny přítomné.

„Zvládl jsi to… to je dobře…“ z ničeho nic se ozval Sigdisův hlas, mířící na něj, „Můžeš mi teďka říct, proč sis přitáhl sebou tyhle hosty?! JÁ JE NEZVAL!“
„TY?! UŽ ZASE?!“ ozvalo se z Gregorových úst, ten se s přísnou tváří ohlédl po elfce, „Tady někdo přijde k úhoně!“
„Vida, vida! Tak už se zase setkáváme, pane Vlaarine!“ tleskla královna Sylsris a gestem nařídila jednotce, aby se připravila k útoku, jeden z čarodějů se vyhoupnul na skálu, odkud měl krásný výhled na všechny, „Děkuji, že jste mne zavedl až sem! Lepší čas na ukončení téhle nesmyslné rebelie jste si nemohl vybrat! Avšak… stále máte něco, co patří mně! A JÁ TO CHCI ZPÁTKY!“
„CO JÍ NEMÁŠ DÁT, BOSMERE?“ nechápal kdosi ze Zelených stínů, „VEN S TÍM!“
„A proč je rovnou nezabijem? Stejně tu všichni chcípnou!!“ křikl naopak kdosi ze strany Krváků.

„DOST!!!“ křikl nahlas Erutan a otáčel se kolem sebe, „NECHCI, ABY NIKDO PŘIŠEL K ÚHONĚ! UŽ ŽÁDNÉ ZABÍJENÍ A VRAŽDĚNÍ! PROSÍM!“
„Pozdě, elfe.“ ozval se Sigdis, „Heh, nechápu, jak jsem ti mohl věřit… Nejdříve mě přesvědčíš, že nám pomáháš a chceš, abychom odešli na bezpečné místo. BEZ PÁDNÉHO DŮVODU.“ rozkřikl se, „A TEĎ JSI K NÁM DOVEDL VŠECHNY, PROTI KTERÝM JSME SE TA CELÁ POSRANÁ LÉTA BRANILI!!!“
„Dělal jen, co mu bylo řečeno.“ bránil ho Seraf, „Ceranna…“
„KDE VŮBEC JE? ÁH, DO ZAPOMNĚNÍ S NÍ! TA BYLA URČITĚ TAKY PROTI MNĚ, CELOU TU DOBU!“
„Já vůbec nevěděl, že sem všichni dorazí!“ hájil se Erutan, „Vážně! Nikdo z nich tady neměl být!“

Do řeči se připletla Leneri, „Ale každý člověk ve Skyrimu zná ono místo, které Thalmor nikdy nedobyl!“ rychle se na ní otočil, její tvář zesmutněla, „Omlouvám se ti… musela jsem.“
„Ty… velkej… blbej… ušáku!“ vyjel na něj Gregor, „Tohle ti přijde draho, si takhle se mnou zahrávat! Měl jsem tolik možností tě zabít a…“ podíval se na Leneri, „Víš, co? Nejdříve zabiju ji a pak tebe!“
„DOTKNI SE JÍ A ZABIJU TĚ!“ ukázal na něj výhružně prstem, v hrudi se mu ozvala bolest, chytl se za zranění.
„Bastarde! Myslíš si, že odsaď utečeš bez úhony? Těžko! O to se postarám, abys neodešel živej!“ hlásil se hrdě Jee-zra.

„Vás je tak směšné poslouchat.“ zatleskala Sylsris a jen si překřížila ruce na prsou, „Nadáváte na sebe, hájíte si svoje zájmy a touhy, ale přitom ani jeden z vás nepohlíží na fakt, že nemáte žádnou šanci zničit Thalmor. Nebo mne.“
„Chceš to vidět, čarodějko?“ ozval se kdosi od Zelených stínů a natáhnul luk, „Tak koukej!“
„DOST!“ křikl Erutan, „NIKDO NEBUDE NIKOHO ZABÍJET, JASNÝ?“
„Jak mocně laciná slova pouštíte z úst, pane Vlaarine.“ zakroutila hlavou, „Mé jednotky jsou připraveny to tu srovnat se zemí jako s každým kacířem a bezvěrcem.“ podívala se mu na tělo, za rameny mu svítila zlatavá věc, „Chudák Laa’veren. Muselo být trýznivé ho zabít, viďte? Vlastního společníka…“

„CO?!“ vyjekl Jee-zra, „Von fakt dělal pro ně? Já měl za to…“
„Vidíš, příteli? A to jsme mu měli pomáhat!“ Gregor se otočil na elfku, „Proč já z něj nevysál tu krev, když jsem měl možnost… a dával na tvé zkurvené rady, co? Má lásko?“
Leneri povolila ve zbrani, napřímila se k vůdci, „JSEŠ HNUSÁK A NIC JINAČÍHO, NEŽ BASTARD!“ ukázala zbraní na bosmera, „Nebýt jeho, nebyl bys teďka tady a nezískal bys Krváky do svých rukou! Nebýt jeho, válel by ses stále v rakvi, když on prováděl věci, na kterés ani náhodou neměl! NEBÝT JEHO, NEZÍSKAL BYS PŘEDMĚT, KTERÝM DOKÁŽEME PORAZIT THALMOR, I…“

„Hej! Jestli má někdo někoho porazit, tak jedině my!“ ozval se Seraf, „Erutan zajistil pro nás ten svitek, co má na zádech! On podstoupil veškeré nástrahy a pasti, na které jste se VY ani nezmohli!“
„Říká někdo, kdo se připojil k bandě dobyvatelským amatérům!“ odvětila mu Leneri, dunmer se jen nehezky zatvářil.
„Áh, a jak si představujete nás zničit?“ spustila královna, „Budete mi vyhrožovat, že to zničíte? Nebo to snad hodíte do řeky? Prodáte kupcům? Nebo zakopete?“ zasmála se, „Asi si neuvědomujete, co všechno pan Vlaarin dokázal. Čím si prošel a čeho je schopen.“
„Na rozdíl od vás víme, dámo, co je skutečně Erutan!“ hájil ho Seraf, „Je to válečný hrdina!“
„Kecy! ZRÁDCE A LHÁŘ!“ křičel Jee-zra, královna se jen tiše usmívala, bavilo jí sledovat, jak se jisté argumenty hází z jedné strany jeskyně na druhou, ať už v prospěch či neprospěch.
„Správně! Je to zkurvenej zrádce!! A až se tady dohádáme, tak ho můj meč ochutná!“ hrdě pronesl Gregor.

„Erutane, neposlouchej je! Jsi můj hrdina! Vždy si jím byl!“ křičela na něj Leneri, „Ať si tihle pitomci říkají cokoli,“ při pronesení odvážného oslovení se na ní vůdce se společníkem otočili, „věř mi! Já a mí věrní si tě váží více, než celý Skyrim!!!“ otočila se na Stíny, „Tihle ubožáci mají jen bláhové ideje, ale my…“ na moment se jí slova vytratila z úst, „Pochop, Erutane, že my máme více zkušeností s bojem proti elfům, než oni!! My toho dokázali více, než oni!“
„A proto taky půjdete první na řadu, jen co to tady vyřešíme, elfko.“ dodala hrdě královna.

„Jak jsi nás mohl zradit, Erutane? Bojovali jsme bok po boku a potají jsme doufali, že jsi opravdu jedním z nás…“ hlásila bez ostychu Teiko se svou připravenou palicí, „Zabil jsi Glaris, pak Laa’verena a TEĎ?!“
„Tohle legendy nemají dělat! A už vůbec ne tvého rázu!“ přidal se Siberius.
„Vím, že to zní v téhle chvíli divně, ale vím, kam míříš, Erutane. Vím, o co se pokoušíš.“ ozval se Fathryl Aren, „Jako v Cyrodiilu, že ano? Prostěs dělal jen, co ti bylo nařízeno a hlavně, aby nikdo nepřišel k úhoně. Chápu tě.“
„Co o tom můžeš vědět, žluťáku?“ spustila Leneri, „Mého… huh, mého muže neznáš!“
Fathryl se po ní ohlédl, „Vy musíte být Leneri, že ano?“ otočil se zpět na bosmera, „Máš nádhernou ženu. Teď moc dobře chápu, proč ses chtěl vrátit domů z Hammerfellu.“
„ERUTANE?“ zvážněla elfka, „Kdo je ten pošahanec? Co jsi mu řekl?“
„Heh, pošahanec.“ odfrkl si Fathryl, něco tak zvláštního u něj bosmer nikdy neviděl, „Měla byste mi být vděčná, protože jsem vám zachránil Erutana v Hammerfellu! A ne jednou…“

„Na rozdíl od tebe, elfko, my víme, jak máme bojovat proti Thalmoru! Sama daedra nám to řekla, když…“ rozhodl se ke slovu Seraf, ale byl zaražen altmeří stranou.
„Ále, ale… pan Vlaarin nejspíš všem vůdcům prozradil naše plány a přitom dělal nevinného!“ usmála se královna, „Pěkné! Intrikaříte výborně, ale nějak se to nepodařilo, viďte?“
„Hah, že ovládáte daedry je obdivuhodné, však vás stále dokážeme zastavit!!“ hlásil Seraf.
„No, když už jsme u prozrazování tajemství a plánů,“ ozval se Fathryl a podíval se opět na elfku, „Víte vůbec, proč odešel Erutan do armády?“
Ta se jen hluboce nadechovala, během kývání hlavou spustila, „Erutane? O čem to mluví?“ zarazila se, „A jak má tohle společného s touhle situací?“ však královnina pravá ruka naléhala, ať jí odpoví, „Tak dobře… Můj Erutan byl převelen pro dobré výsledky! Byl nejlepší v celé…“
„Omyl, elfko.“ zarazil jí, „Ve Skyrimu nezvládal výcvik a hodlal se zabít. Až těsně před vaší svatbou se nechal převelet pryč!“ chvíli se rozvinulo ticho, „Nevěříte? Půjčte si jeho deník a přesvědčte se!“

Z tvrdých slov se jí zarazila tvář a slova se jí vytratila. Erutan na ní hleděl prosebně, tiše si přál, aby nevěřila slovům, které jeho altmeří přítel vypustil… byť byla pravdivá. Slabým hlasem pronášela, ať jí řekne, že lže. Odpověď se nedozvěděla.

„Jo, a taky spolupracoval s námi!“ hlásil nyní Björn, „Nebýt nás, už by dávno chcípnul!“
„Tohle taky víme… bohužel.“ zkonstatoval Gregor, stále se nepříčetně díval po nosiči svitku, „Tenhle šmejd je sice šmejd…“ zakroutil hlavou, jako by nechtěl pronést něco chvályhodného, „Ale má zatracenou odvahu! Dokázal zabít khajiitského krále! Co jste dokázali vy? Jen jste se schovávali za kamením a doufali, že vás nikdo nenajde.“
„Na rozdíl od něj, jsme pořád věrní!“ spustil Seraf, až to s bosmerem zatřáslo, tušil, kam zamíří, „V Cyrodiilu potkal krásnou ženu.“ dunmer pohlédl do jeho tváře, „Manželské pouto nevydrží věčně. Viď, Sero?“
„Eru-tane?“ Leneri na něj mrtvolně hleděla.

Chvíli na sebe všichni křičeli a hájili Erutanovy zájmy na svou stranu, leč ani jeden z nich si neuvědomoval, že chtěl také říct něco důležitého, ale pořád neměl příležitost se odvázat a pořádně říct, co si o všech myslí. Na jednu stranu měl tolik odvahy, že ho bolest v těle ani potenciální hrozba ze smrti neděsila, naopak ale do něj každou chvíli vlétávaly vlny strachu a pocity bezmoci, když viděl proti sobě své přátele, zbrojící se k boji na život a na smrt. Každého z nich měl svým způsobem rád, přál si, aby byli všichni na jeho straně, leč nebylo tomu tak a ani být nemohlo.

Po chvíli uvědomování a vlnách nejasných argumentů se trochu silněji ozval, „Ticho, prosím!! Nechte mě mluvit!“ snaha byla ale marná.

„… a pak si přijde do naší skupiny a káže nám, co máme dělat? To nikdy nepřipustím! Nehodlám opakovat stejnou historii, jaká byla v pevnosti Dunstad!!“ křičel Sigdis.
„Ty by sis měl uvědomit, norde, že nemáš stejně jinou možnost, než se přiklonit k Thalmoru! Buď poslechneš pána, nebo budeš zbitý jak pes!“ křičel na protější straně Fathryl.
„Všechny ty vaše hádky stojí za velké…“ dodávala tiše Erika u boku vůdce.
„Nedopustíme, aby nás THALMOR ovládal! Nikdy!“ otočil se Jee-zra na Stíny, „A s vámi taky nechceme mít nic společného!“

„HEEEEEJ!!“ křikl Erutan nahlas, až se jeskyně o trochu utišila, „Buďte už konečně zticha! Taky chci něco říct!!“ konečně ho většina přítomných vnímala, „Pro každého z vás jsem dělal hrůzné činy a věci, do kterých by nikdo z vás nešel!“ ukázal na Zelené stíny, „Pro vás jsem zachraňoval zajatce a chodíval na místa, kde mi každou chvíli hrozilo nebezpečí!“ otočil se ke Krvákům, „Pro vás jsem dělal zase takové úkony, kde mi nebylo nic řečeno, ale přitom jsem většinou vraždil.“ ohlédl se nakonec ke královně, „A co se týče vás, královno. Chápu vaše zájmy a cíle, ale jsou absurdní! Nikdy nemůžete podmanit všechny žijící bytosti na světě! NIKDY!!“

Ze všech stran se opět ozvaly hlasy, hlásající nářky a znepokojení, slovo si tentokrát vzal Seraf, „Moudrost tě pomalu opouští, Sero! Zahráváš si s ohněm! Měl by sis dávat pozor na ústa!“
„A vůbec? Na co všichni potřebujete tenhle svitek?!“ křikl na přítomné, „Jedni ho chtějí pro vyvolání draka, druzí zase pro boha a třetí… na nějakej obřad!“ celá jeskyně se ochromeně ozvala, „CO KDYŽ TU VĚC NA ZÁDECH ZNIČÍM?“

Bývalí Erutanovi společníci jen zírali, jak se odvážil prozradit záměry všech stran. Bylo to nejen odvážné, ale sebevražedné. Vůdci všech tří skupinek ho tiše proklínali za prozrazení, hlavně nic netušící Sigdis. Ten neměl potuchy, co vlastně chtějí Stíni se svitkem učinit.

„Jste hloupý, pane Vlaarine. Každý zasvěcený ví, že se Svitek předků nedá nijak zničit! Žádnou zbraní, žádným kouzlem!“ pronášela královna Sylsris, „Jedině, kdo je schopen zničit tento nástroj, budu já, až dokončím, co jsem začala! A VY U TOHO BUDETE TAKÉ!“

„Erutane, to nemyslíš vážně?“ zeptala se tiše Leneri, jen pár kroků k němu předešla, jeden z vojáků v zelené zbroji na ní zamířil lukem, ale nevystřelil, zastavila se, „Vždyť… MY MÁME PLÁN, KTERÝ VYJDE! VÍM TO A JSEM SI TÍM JISTÁ!!!“
„Áh… málem bych zapomněl. Naše coura se ozvala, že má jistý plán!“ posmíval se Sigdis, „Ty věříš té čubce, co tě vyměnila za mrtváka, bosmere?“ Erutan se na něj ohlédl, „Podívej, mě můžeš nemít rád jako já tebe, ale jestliže měla Ceranna se svitkem plán, pak bude dobrej! Dej nám ho!“ Leneri se vrátila zpět, odkud vyšla.
„PANE VLAARINE!“ ozvala se královna, „Vy moc dobře víte, čím disponuji a taky, o co mi jde. Dejte svitek mně, a zaručuji Vám, že se Skyrim vrátí do časů, do jakých má správně patřit! Víte, co mám na mysli a taky víte, že jsem Vám nikdy nelhala!“ hlasitě pronesla, „SVITEK PATŘI THALMORU! VRAŤTE NÁM JEJ!“

„Neposlouchej jí!“ křikl Seraf, „Dej ho nám a vyhrajeme válku proti Thalmoru!“
„Jedině, kdo má mít svitek, jsme my!!“ křikl Gregor, „Dej ho své ženě, elfíku a odpustím ti, cos nám kdy provedl!“
„Erutane, ty moc dobře víš, že královna je schopna vrátit vše, co se v minulosti stalo. Dokáže zastavit tvůj odchod do armády! Budeš se svou ženou v bezpečí a pohodlí!!“ přimlouval se Fathryl, „Dej nám ho, prosím!“
Bosmer se otočil kolem sebe, když se podíval do Sigdisovy a Gregorovy tváře, něco ho napadlo, „Co když se Stíni a Krváci spojí v tomto boji? Co když budete bojovat stejně jako tam venku v táboře? OBA MÁTE JISTOU PRAVDU! SPOJTE SE PROTI THALMORU!!!“
„Být s Krváky je stejné jako mít zloděje v pokladnici! NIKDY!“ hrdě pronesl Sigdis.
„Ti slaboši se radši schovají za zdí, než aby se pustili do přímého boje!“ odvětil Gregor, „Viděls snad nějakého „zeleňáka“ tam venku? Ne, protože to byli Krváci!!“

Erutan se zhluboka nadechnul, rány na jeho těle se opět ozvaly a on sám cítil, že moc dlouho v tomto stavu nevydrží, proto se ohlédl po všech a velmi vážně spustil, „Je mi… moc líto, že jsem každého z vás jistým způsobem zradil.“ otočil se na Stíny, „Vás jsem zradil z této situace. Netušil jsem, že toto je ono místo, které Thalmor nikdy nezískal…“ oči přemístil ke Krvákům, „Mrzí mě, Leneri, že jsem učinil něco, za co bys mě… zabila.“ kroutil hlavou, „Ale neměl jsem na výběr.“ poté tvář zaměřil na Thalmor, „A díky prozrazení plánů jsem u vás nadobro ztratil na dobro důvěru.“. Znova se nadechl zhluboka a pořádně, „Co když nikomu z vás nedám svitek? Co když si ho ponechám a prostě jen odejdu pryč?“

Chvíli bylo v jeskyni ticho, dokud se neozvaly neznámé hlasy z každé skupiny se stejným významem, „Pak tě tady zabijem a svitek si vezmem!“

Jen, co se rozezněla odpověď, jeskyně opět oživla v rušných debatách, narážkách a urážkách. Každá skupina chtěla mít onen bájný a tajemný předmět ve svých rukou. Každý z nich chtěl zachránit svět po svém, ale ani jedna frakce si neuvědomovala, jaké následky může mít jejich rozhodnutí. Erutan byl na pokraji svých sil. Svět se mu točil kolem těla a on se zuřivou tváří musel hledět do osudu. Musel si vybrat mezi třemi vůdci, mezi třemi myšlenkami… mezi třemi životy. Jedni chtěli svobodu v podobě apokalypsy, druzí chtěli svobodu v podobě nepředvídatelné události a třetí chtěli vrátit vše do původní linie s jistými ústupky.

„Ale uvědomte si, pane Vlaarine!“ ozvala se královna, „Ať už rozhodnete jakkoli, někoho zradíte. Jestli vám to ulehčí na duši, už v minulosti a i teď jste zradil… Dobře si rozmyslete, co říkáte a co učiníte.“

Bylo mnoho řešení, ale tak málo času. Každá skupinka měla své pro i proti, každý se mu svým způsobem zalíbil, ale každý měl i svou temnou stránku. Jenže, pro koho se měl rozhodnout, když mu všichni hrozili smrtí?

Během oněch debat, kdy na sebe vojáci, raubíři, kováři i prostí lidé řvali, pomlouvali se a mířili zbraněmi, se v Erutanově těle ozvalo konečně ticho. Mysl se mu konečně vyrovnala a on začal opět uvažovat, jako by ho nic netrápilo. Celou dobu si říkal, která z těchto frakcí byla pro něj nejpříjemnější a nejoptimálnější. Leč, ač pomýšlel jakkoli, vždy se objevilo něco, co ho zarazilo, ať už myšlenka, chování… nebo samotná osoba.

Nemohl se pořádně rozhodnout, komu předá tak zásadní a důležitou věc. Měl ji odevzdat Zeleným stínům, co by jeho prvním potenciálním přátelům, či Krvákům, jelikož disponovali velkou silou a v jejich řadách se ocitala i jeho žena Leneri, nebo nakonec samotné královně Sylsris a jejímu spolku, protože měli všechny prostředky pro učinění tak závažného plánu? V duchu si přál, aby mu někdo poradil, proč má právě tuto frakci podpořit.

Řev, nadávky a zbraně se pomalu připravovaly na velký souboj, ani jeden z vůdců si nevšimnul, jak se bosmeří tělo narovnalo a hlas se po několika velmi silných nádeších probudil…

„DRŽTE VŠICHNI HUBY!!!“

Celá místnost ztichla, všechny tři skupinky překvapeně ztuhly a dívaly se nejen na sebe, ale hlavně na Erutana, ve středu celého dění. I on je taktéž pozoroval, zespod zbroje vytékala krev a dech bral z posledních zásob.

Až teprve teď pochopil, jak těžké je břemeno světa, připnuté na jeho zádech…
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Komu Erutan předá Svitek předků?
1) Krvákům
2) Thalmoru
3) Zeleným Stínům

Upravil/a Adrian_S dne 28.03.2021 19:37

Přidal Adrian_S dne 01.05.2016 22:34

#12

Část 32. - Bitva o Stros M’Kai

Bosmeří hlava se nervózně třásla, když hleděla do stran na všechny přítomné bojovníky. Každý z nich chtěl mít svitek, co nesl na zádech a každý z nich chtěl ovládnout svět po svém. V žilách se mu uklidnila krev, adrenalin přestal působit a myšlenky mu poradily, co má učinit…

Z hloučku Zelených stínů vyšel pomalým krokem Björn s připravenou sekerkou, to samé učinila Leneri od Krváků se svým zlatým mečem. A z řad Thalmoru vystoupil Fathryl, jenž pochopil, o co se ostatní dvě strany snaží. Luky byly připraveny k palbě, mocná síla kouzelníků netrpělivě čekala, až se vypustí. Během pomalé chůze si Erutan sundával břemeno světa a chytl jej pořádně do rukou, jako by byl jeho vlastní. Čas se mu v očích zpomalil, proto je zavřel a naposledy se pomodlil ke Kynareth, aby mu odpustila veškeré chyby, které učinil a nechala ho odejít do klidného světa. Pak se zhluboka nadechl a s otevřeným zrakem vydechnul. Vteřinu na to rozhodnul o osudu světa…

„CHYTEJ, FATHRYLE!!!“ křikl z plných plic, ruka vynesla na altmeří skupinku onen svitek.
„NÉÉÉÉÉÉ!!!“ rozkřikli se oba rebelští zástupci, nechápavě a zuřivě se rozeběhli směrem, kudy svitek letěl.

Protože byl hod příliš silný, Fathryl jej nestačil chytnout, ale jeden z vojáků se po něm chopil, jen co dopadl na zem. V té chvíli se Erutan už nepohnul ani o coul a čekal, až ho někdo vyprovodí ze světa.
Když spatřili Stíni a Krváci, jak jejich bývalý společník a nyní zrádce rozhodnul, nastalo davové šílenství. Vůdci svými jednoduchými gesty rozkázali k útoku, ze všech stran se vyletěly šípy, magie rozsvítila celou jeskyni. Do bosmeřích zad proniknul Serafův blesk, z boku narazila velmi silná ostrá rána od těžkého meče, jejž třímal Gregor.

Mocné kopnutí donutilo těžce zraněného a vysíleného elfa spadnout na zem, krev se valila do všech stran. Zrak se mu natolik mlžil, že sotva rozeznával jednotlivé bojovníky, kdo proti komu válčí. Nohy do něj v zápalu boje kopaly, čepele zbraní se ho dotýkaly a občas ho zachytila i něčí ruka, snažící se ho přetáhnout na svou stranu. V děsivém řevu ještě stačil slyšet nářky lidí a nejbližších, se kterými do nedávna pracoval. V hrdle nabíral posledních dech… úleva ho hladila po duši.

Během boje se nad ním objevil kdosi s válečným kladivem, jenž dostal zásah a pustil zbraň. Než však spadla na umírajícího bosmera, stačil zavřít oči. V ten moment už nic necítil.

K pozdnímu večeru se záliv ostrova barvil do ruda. Mírný větřík narážel do hrdě vztyčených praporů na hradbách a kouř z ohňů, rozdělaných v železných kotlích, se nesl nad kamennými stavbami. Podél cimbuří hlídkovala trojice podivně oblečených vojáků, jež nepatřila k císařské legii. Ta už z dálky zahlédla na moři osamocenou loďku, plující nekontrolovatelně ke břehům. Sotva dorazila na místo a loďka se tvrdě zarazila do písku, postavy uviděly něco, co nemohly pochopit… uvnitř člunu ležel téměř bosmer v kaluži krve. Když na něj sáhli, ani se nepohnul, neucítili z něj žádný výdech. I přesto ho vzali opatrně za končetiny a odvedli ho kamsi za hradbu, kde se rozléhalo obrovské stanoví.

Zrak se probouzel, mžourání a rozmazaný obraz, jež se nedokázal zaostřit, přivítalo ležícího muže v podivném stanu. Všude se válely různé barevné lahvičky, obvazy s rudým nádechem a vědra s čistou i špinavou vodou. Ústa se chtěla otevřít, než se z nich ozval sípot, kdosi přiložil ke rtům naběračku s božskou tekutinou… nemocný zasrkal.

„Je neuvěřitelné, že ještě žije!“ ozval se jeden mužský hlas, „Kde jste ho našli?“
Za hlavou se rozezněl velmi hluboký a hrubý hlas, že snad nepatřil žádnému člověku, „V loďce! Plul k nám ze severu!“
„Tohle že má být ta posila, na kterou čekáme?…“ dodal ženský hlas, „To je vtip? Kdo to vlastně je?“
„To bych rád taky věděl…“ přiznal se první hlas a hmátnul mu do zbroje, „Možná je to převlečenej nepřítel, nebo snad…“ chtěl dopovědět myšlenku, ale hlas zraněného se probudil k životu.
„Hááá…“ zasípal, „Kde… to jsem?“ oči se otočily na muže po pravici, podivný tmavý muž v bílé košili a červenou vestou, celkově mu připadal jako korzár, „Je tohle… Stros… M…“
„Stros M’Kai, ano, je!“ kývl mu korzár, „Našli jsme tě v loďce. Kdo jseš?“
„Já… já jsem… Erutan… Vlaarin.“ mrkl silně zrakem, „Musím… najít velitele!“
„Proč, elfíku?“ do výhledu vstoupil velmi silný orsimer, nesoucí na sobě koženou zbroj a ohromný meč, ve tváři mu byla vidět zuřivost a opovržení, „Proč s ním chceš mluvit? Že ty jsi s nepřítelem?!“
Erutan natahoval ruku k jeho obličeji, než se jí stačil dotknout, kdosi vtrhl dovnitř, „Zaslechl jsem, že k nám připlula loďka se zraněným. Už víte, kdo to…“ náhle stanem pronikl nevěřící hlas, „ERUTANE?! JSEŠ TO VÁŽNĚ TY?“
Za orkem se objevila velmi známá tvář, elf ani nepředpokládal, že někoho takového ještě uvidí, „Ko-berte?“ známý přítel ho chytil za ruku a potřásl mu s ní, „Ty… žiješ!“
„A ty taky, příteli!“ poplácal ho po rameni, však zvěd bolestně syknul, Kobert si uvědomil chybu a vrátil se zpět, „Páni, hej… hehe, měli jsme za to, žes umřel! Tam v celách!!“ napřímil se, „Jaks to přežil?“
„Ty ho znáš?“ zeptala se žena překvapeného vojáka.
„Jak by ne! Sloužili jsme ve stejné jednotce!“ odvrátil od ní zrak, „Ale teď mi odpověz, jaks přežil?“

Místo odpovědi mu Erutan podal ruku, což bylo jasné znamení, aby ho vytáhl z lůžka. Korzár sice namítal, že nemá ještě dost sil na pohyb, ale na to elf nehleděl. Velmi slabě a bolestně se postavil na nohy, tělo bylo stále malátné.

„To ti řeknu později, Koberte.“ vydechoval, „Musím se dostat k důstojníkům! Heh, co nejdříve!!“
„Hou-hooooou, prr, kamaráde.“ zastavil ho korzár, otočil se ke skříni, ze které vytáhl ampulku se žlutou tekutinou, tu otevřel, přičichl, ale hned dal nos stranou… nevábná vůně, „Vypij to! Vrátí se ti po tom síla!“
Zvěd chvíli váhal, jestli to má skutečně vypít či nikoli, nakonec usoudil, že nic horšího se mu už nemůže stát a napil se. Měl co dělat, aby veškerou tekutinu nevyhodil ze sebe.
„Pojďme ven, Erutane. Musíš mi toho hodně co říct!“ chytl Kobert přítele kolem zdravého ramene a pomalu ho vedl pryč ze stanu, „Cyrusi, Iszaro a Gruburre, díky, že jste ho našli! Už se o něj postarám…“ trojice žoldnéřů se pozastavili nad počinem vojáka a zůstali stát na místě.

Dvojice vyšla ven ze stanu, do Erutanových očí vniklo tak pronikavé světlo, až si musel bolavou rukou zakrýt tvář, jen tiše zaklel. Pomalým tempem kráčeli jižním směrem, za několik málo chvil se dostala do elfích nohou větší síla. Zraněný už nepotřeboval podepírat, rozhodl se nyní jít po vlastních. Kobert samou zvědavostí a netrpělivostí spustil palbu otázek, na které sotva nacházel odpovědi, však pár dotazů mu hned prozradil. Stručně vypověděl, jak se dostal z temné kobky a co ho cestou čekalo. Ruka rychle nahmatala k opasku, z hrudi vyšla úleva… jeho deník byl stále na svém místě.

„Kde jsou všichni?“ otočil se na Koberta, „Je tu nějaký vyšší důstojník?“
Jen, co pronesl otázku, se jeho přítel pořádně zarazil a úsměv se mu vytratil kamsi pryč, Erutan tušil, že něco není v pořádku, „Ty to nevíš? Éh, jak bys to mohl vědět…“ dodal sklesle, „Jo, je tu tribun Trebunius i legát Leronn, ale…“
„Co ale? Co se děje, Koberte?“
Společník ho vzal kolem ramene, „Thalmor… před několika dny zaútočil na ostrov.“ elf zcela ztuhl, „Všichni vojáci zaujali pozice v jižním cípu ostrova. Ale, neboj se! Každou chvíli odtamtud přicházejí zprávy, že se stahují. A pokud to takhle půjde dál…“
„ONI ZAÚTOČILI?! U Kynareth!“ divil se bosmer.
„Jo, ale jak říkám… Ti, kdo jsou na severu, jsou v bezpečí.“ Kobert se usmíval nad slovy, za to Erutan jen zděšeně hleděl kolem sebe.
„Kdo jsou ti lidé?“ ukázal na skupinku před vchodem do pískovcového domu, ve které se mísily snad všechny rasy světa, všichni členové měli různou výbavu, od mečů, až po sekery se štíty či kopí.
„Žoldnéři, obyvatelé ostrova či piráti, co se rozhodli nám pomoct.“ pronesl skromně společník, „Během půlroční okupace jsme přišli o spoustu mužů a…“
„PŮL ROKU?“ zarazil se elf, „Já… byl pryč takovou dobu?“

Kobert se znova nadechoval k další řeči, leč než stačil něco sdělit, otočil se před sebe a jen strmě hleděl na postavu před nimi. Ani Erutan nevěřil, koho viděl… Legionářská zbroj, dvě šavle a tmavá tvář, jež nesla na vlasech turban…

„To se mi snad jen zdá…“ přistoupil blíže k elfu muž a prohlížel si ho.
„Demitre!“ bosmer ztratil slova, předpokládal, že ho jeho bývalý nejlepší přítel nerad vidí a určitě by ho s chutí na místě popravil. Proto raději zavřel oči a připravoval si tvář na úder… ale nic se nestalo. Místo toho mu redguard chytl ruku a zatřásl s ní, „Jak je to možné? MĚLS BÝT MRTVEJ!“
„To měl…“ vydechl, „Asi mi nebudeš i nadále věřit, co ti řeknu. Ale, velmi rád tě vidím! VÁŽNĚ!“ elfí tělo se lehce chvělo, čekal, co se stane.
„To věřím, že mě rád vidíš. Ale upřímně, já tě nerad vidím!“
„Tak, proč sis s ním potřásl rukou?“ nechápavě se ho zeptal Kobert, Demitr neměl slov.
„Já… rád bych vám oběma toho řekl hodně, ale nemáme čas! Musím se dostat k veliteli!“
„Počkej.“ řekl rázně redguard, „Tys zradil naší jednotku, MĚ a teď chceš, abych tě dovedl za velitelem? CO SI ZATRACENĚ O SOBĚ MYSLÍŠ? ŽE SE TU JEN TAK Z NIČEHO NIC OBJEVÍŠ A NAKRÁČÍŠ SI…“
„HEJ, HEEJ! Cos myslel tím, že zradil naší jednotku?“ nechápal ho císařský společník, to mu tmavší bojovník hnedka a stručně vysvětlil, „Erutane, je to pravda?“
„Huh, ano je! Ale říkáš to špatně, Demitre! NEJSEM S THALMOREM!“ hájil se bosmer, „Povedlo se mi získat na naši stranu informátora! Donášel nám důležité informace… a taky mi pomohl s útěkem!“
„Ty si myslíš, že ti tohle budu i nadále věřit, zrádče?“ zle se na něj ohlédl, „Pamatuješ si, co jsem ti řekl tam, ve vězení? JÁ ZRÁDCŮM NEODPOUŠTÍM!“
„Tak mi neodpouštěj, jestli chceš, ale pomoz mi!“ Erutan chtěl pokračovat ve své mluvě, leč ze severních hradeb se rozezněly zvony. Zvěd věděl, že se blíží nebezpečí, za to ostatní kolem něj se jen radovali z blížících se posil.
„Proč bych ti měl pomáhat, elfe, co? Řekni mi!“ ukazováček se dotkl rozřezané zbroje, „Dej mi jedinej důvod!“
„Ehm, chlapi, nechci být nějak proti, ale myslím, že bychom měli přivítat posily! Už bylo na čase…“ vmísil se do konverzace Kobert, ostatní obyvatelé v jejich okolí poklidně stáli na svých pozicích a nevšímali si zvonu.
„To nejsou posily, ale Thalmor!!“ oba muži nechápali jeho slova.
„Blbost! Stros M’Kai je nejbezpečnější místo v celém Hammerfellu! Jižní část ostrova bude brzy zase naše a ti tví žluťáci se stáhnou! Jsme v bezpečí!“ v tu ránu se Erutan naštval a ze zbroje vytáhl propoceně vlhkou mapku, kterou mu mával před tváří.
„TAK SE, DO ZAPOMNĚNÍ, PODÍVEJ NA TOHLE! TOHLE JSOU POZICE, KTERÉ MÁ THALMOR POD PALCEM!“ z rukou mu vytrhl mapku a rozevřel ji, Kobert se naklonil tak, aby i on viděl na barevný plánek. Dvojice očí nechápavě hleděla na různé šipky, lodičky či čtverce, které mířily jen na dvě místa. Do Vysokoskalského Wayrestu… a na Stros M’Kai.
„Á, do prd…“
„UŽ MI VĚŘÍŠ, DEMITRE?“ křikl na něj elf a strhl mu mapku z očí, „Putoval jsem přes celou poušť jen proto, abych vás varoval!!! Jestli si stále myslíš, že chci infiltrovat altmeří jednotky skrze mne, tak mě radši hned zabij! Protože tě jinak nepřesvědčím!“

Demitr na něj hleděl zděšeně, Kobert křikl na jednoho z pochodujících mužů na hradbách, abych se podíval, kdo to pluje. Za moment se ozvalo slovo, které budilo strach, „THALMOR!“
Ze zvonů se spustilo divoké bušení, ten upoutal pozornost lidu a ihned je probudil z poklidného postávání do chaotických přesunů. Jejich císařský společník popadnul elfa z ruku, ale ten se ani nepohnul, stále se díval do tváře redguarda a čekal, co z něj vyjde.

„Musíme…“ zahleděl se pořádně do jeho tváře, „Musíme varovat legáta!“
„JO! Správně!!“ radostně se ozval Kobert, ale zase se zarazil, do hradeb náhle vletěly ohnivé střely, jež byly vystřeleny z lodí, „Zatraceně! Odkud se na nás vlastně blíží? Ze severu?“
Erutan se na něj jak přízrak ohlédl, „Ze všech stran.“ tázajícímu spadla čelist, „Musíme je varovat, hned!!“

Demitr chytl elfa za rameno a celá trojice se rozeběhla na schodiště nejbližší hradby. Sotva vylezla na vrchol, zarazila se… Skupinka spatřila na moři spousty lodí, jež se blížily a střílely na ostrov. Obyvatelé hlásili poplach z plných plic, několik balistů a katapultů bylo připraveno opětovat palbu. Od pohledu bylo zřejmé, že obránci nestačí na tento útok. Odhadovali přesilu jednu ku deseti.

„Tribun a legát jsou v jižní části ostrova! Tam se dostaneme, když poběžíme neustále po hradbě!“ křikl Demitr a pobídl oba společníky, aby ho následovali. Oba stávající zvědi se rozeběhli po kameni velmi rychle, za to Erutan zaostával daleko za nimi. Než si všimli, že jim někdo chybí, neustále do opevnění létaly střely i mocná kouzla. Bosmer měl co dělat, aby se vyhnul všemu vystřelenému.

Obloha nad jejich hlavy zrudla natolik, jako by bohové předpovídali blížící se zkázu. Obránci pálili jak luky s ohnivými šípy, tak i obléhajícími stroji. Několik lodí se jim podařilo poškodit a potopit, leč nemělo to dlouhého trvání a do těchto zařízení narazily mocné blesky, které rozmetaly kusy dřeva do okolí. Většina obránců měla to štěstí se vyhnout letícím pozůstatkům. Jaké překvapení pro běžící trojici bylo, když spatřila malé čluny přibližující se k hradbě. A čím jižněji stále běželi, tím rychleji si všímali, jak se před nimi ocitá na moři ještě více lodí, hořících i zcela nepoškozených.

Kobert křičel z plných plic na lid pod hradbou, aby se připravili k obraně a ženy s dětmi se schovaly do domovů. Zrovna trojice proběhla kolem polozavřené věže, Demitr požádal elfa, aby vylezl na vrchol a zazvonil. K hlavnímu varovnému zvonu nevedly žádné schody, bosmer se nadechl, vylezl na redguardova ramena a silným skokem se chytil kusu dřeva, trčícího z kamene. Jen, co se pořádně chytl a přitáhl ke zvonu, jeho rameno se rozeřvalo bolestí. Chytl se za otevřenou ránu, několik vteřin zavřel oči a snažil se vstřebat silnou bolest. Z této zvonice měl možnost spatřit severovýchodní stranu ostrova, na horizontu byly vidět jen blížící se lodě. Bylo jich tolik, že to nedokázal spočítat. Vystrašeně vydechl, natáhl se zdravou končetinou po provázku, jež spustil velmi rychlou oznamující zprávu.

„Dobrý! Pojď dolů!“ křikl Demitr, Erutan bezpečně slezl před čekající dvojici.
„To bylo dobrý, Erutane! Ještě…“ nestačil doříct Kobert, do zvonice narazil ohromný kámen, vystřelen nepřítelem. Věž před nimi se zbortila a dokonale zatarasila snadnou cestu na jih. Překvapení muži se vyděsili.

Náhle k nim přiběhla zezadu trojice ozbrojených žen s luky v ruce, natáhla šípy, vyklonila se z cimbuří a kamsi vystřelila. Když se muži podívali jejich směrem, byli v šoku… pod hradbou přistálo několik člunů a z nich vyskakovali chlupatí vojáci rovnou na kámen a šplhali vzhůru. Redguardka velice vztekle křičela, aby nepřestávali se střelbou a proklínala khajiity.

„Kdes nechala Cyruse, Iszaro?“ zeptal se Demitr.
„Je kus za mnou… Ti khajiiti se sápou na hradbu. S Gruburrem zatím drží pozice, ale ne na dlouho!“
„Dokážete je na nějakou dobu zadržet? Dojdeme pro posily!“ křikl Kobert, Iszara kývla hlavou a popřála jim hodně štěstí.
„Fajn! Schody jsou kus za námi! Seběhnem z nich a vydáme se do ulic!“ navrhl redguard, oba společníci souhlasili.

Opět se rozeběhnuli zpátky, když v nečekanou chvíli před nimi vylezl na hradbu kočičí voják s připravenými čepelemi k útoku. Erutan natáhl rukou a vrhl po něm dýku, leč si neuvědomil, jak velké zranění má končetině a jen zbytečně vyhodil čepel do moře. Naopak Kobert se proti němu rozeběhl a po chvíli šermování ho shodil zpět, odkud přišel. Ještě mu popřál na zpáteční cestu. Schodiště nebylo od nich už tak vzdálené, jen co se na něj dostali, kdosi skočil opět po Kobertovi a shodil ho na zem. Další khajiit, který chtěl ukončit jeho žití. Však Demitrovy zbraně byly rychlejší a jen, co se jejich společník sebral ze země, sáhl ke zdi po opřené kuši a začal bránit hradbu, která se pomalu plnila těmito nepřáteli.

„BĚŽTE! ZDRŽÍM JE!“ rozčílil se kušník a vystřelil po nejbližším útočníku.
„Přece tě tady nenecháme!“ nechápal ho elf, ale Kobert jen dodal, aby si o něj nedělali starosti.
„Dobře… Buď opatrný, Koberte! Dorazíme s posilami!“ rozloučil se s ním Demitr, Erutan ho následoval.

Nyní už dvojice běžela osamoceně po prašných stezkách Stros M’kaie. Byť zuřila bitva, bosmer si nemohl nevšimnout, jak úchvatně vypadal tento ostrov. Na některých místech bujela krásná vegetace a scenérie na moře byly tak krásné… jen škoda, že se to zrovna hemžilo samými loděmi a nepřáteli. I zeptal se Erutan, jak dlouho jim trvalo postavit takovéto hradby, na to mu redguard stručně řekl, že sám nemá tušení. Domníval se, že to obyvatelé vybudovali již během „vpádu Zapomnění“, které se odehrávalo před dvěma sty lety.

Po několika minutách vysíleného běhu konečně dorazili do části města s přístavem. Mocná brána je uvítala, ale i tak se jim dostal strach do očí. Na hradbách bylo čím dál více lukostřelců veškerých ras. Některé zvonice byly zbořené a jiné zase hořely. Jen, co vběhli dovnitř města, se zarazili. Před sebou spatřili, jak někteří legionáři bojují proti altmeřím vojákům, jejichž počet se stále zvyšoval…

Zem se barvila zlatavou i rudou krví, šátky či kusy masa zdobily krásnou část města odporným zápachem. Dvojice bojujících legionářů byla poražena trojicí altmerů, jež vběhla skrze velkou škvírou ve zdi do ulic a spatřila zvědy. Redguard vytasil své šavle a připravil se na obranu, za to bosmer sebral ze země dýku a kopí.

„Dělej, Erutane! Hoď to po nich!“

Do zdravé ruky uchopil kopí a chvíli čekal, než pořádně zaměří. Mezitím se altmeři vrhli na Demitra, ten se úspěšně bránil. Erutan zamířil na nepřítele a hodil kopím… blížícího vojáka zasáhl do nohy a poslal ho k zemi. V té chvíli oba útočníci nedávali pozor a skončili o hlavu kratší. Jak dorazil posledního z trojice, otočil se na bosmera a zeptal se, zda je v pořádku.

Opět oba probudili nohy k životu, hlavní ulicí proběhli tak rychle, že si ani nestačili uvědomit, že jsou na místě. Před nimi pobíhalo mnoho vojáků, žoldnéřů a dalších neznámých lidí, jejž bránili tato místa svým uměním. Ať už střelbou z luků, kouzly nebo samotnými čepelemi. Skupina střelců mířila kamsi před sebe, odkud se vynořovaly davy nepřátelských vojsk. Ve středu křižovatky postávala silná osoba v těžké zbroji a rozkazující všem, co má kdo podniknout. Každou chvíli na někoho zařval a každou chvíli ukázal jiným směrem. Oba zvědi poznali tohoto muže…

„TRIBUNE! TRIBUNE!!!“ křičel redguard, jakmile dorazil před jeho tvář.
„Konečně! Vy dva! Okamžitě na hradbu a začněte sestřelovat ty chlupáče!“
„Tribune, ne!“ zadržel ho Erutan, „Severní cíp ostrova je napaden! Musíte tam vyslat posily!“
„Děláte si ze mě prdel, nebo co?“ křikl rozčileně, zrovna v té chvíli se do jeho ramene zakousl šíp a jen vztekle jej zlomil a ohlédl se na nejbližšího argoriánského střelce, „NA CO ČUMÍTE, JEŠTĚRKO? ZASTŘELTE JE!“
„JASNĚ, TRIBUNE!“ odvětil mu hrdě a připravil si další střelu.
Demitr se obával o jeho zdraví, ale to ho už tribun okřikl, aby se nestaral, „Jižní část je jen past! Musíme se stáhnout na sever!“
„Jak se mi opovažujete rozkazovat, vojáku?!“ křikl na něj zuřivě, chytl ho za ruku a odhodil ho směrem k běžícím útočníkům, „KOUKEJTE BRÁNIT TUTO POZICI! TO JE ROZKAZ!“
Do jeho řeči vstoupil Erutan, „Kdybych měl více času vám to vysvětlit… THALMOR OBKLÍČIL CELÝ OSTROV!“
Tribun se na vteřinku zastavil, ale opět se do něj vrhla zuřivost, i zraněného elfa popadl za ruku a hodil s ním na stranu, „ŘEKL JSEM: BRÁNIT TUTO POZICI!“

Oba zvědi se otočili před sebe, i samotný tribun, protože náhle zaslechli cosi těžkého, co se k nim blížilo. Oči se rozšířily strachem a pocitem bez naděje. V řadách altmeřích vojáků kráčely velmi klidným tempem vysoké postavy v temně černých těžkých zbrojích a velkými obouručními zbraněmi. Tváře měli pomalované různými rudými značkami a z vlasů jim trčely zakroucené rohy…
Dva legionáři se rozeběhli proti těmto postavám a několikrát do nich udeřili meči, ale co potom spatřili, jako by je někdo opařil horkou vodou.

„POKLEKNI PŘEDE MNOU!!!“ chraptivě zlostný hlas se rozeřval z mocné bytosti a svým mečem rozsekl oba legionáře jak nůž papír. Argoniánský střelec vypustil šíp z luku a zasáhl ho do ramene, postava se na něj pořádně zahleděla, „NAŽERU SE TI … NA TVÉM SRDCI!!“
Jeden z dalších legionářů mu vstoupil do cesty, ale tento bojovník mu svou rukavicí zastavil čepel a odmrštil jí kamsi pryč. Jedna rána pěstí a voják ležel na zemi omráčen, „TEĎ BUDEŠ TRPĚT!!!“ rozkřikl se temný bojovník a rozeběhl se proti střelci, který stačil proti němu ještě vystřelit. Zbroj z podivného materiálu, která místy zářila rudě, netknut odrazila střelu pryč a mocná čepel se zakousla třikrát do ještěráka. Jednou ranou mu zlomila jedno rameno, poté druhé a nakonec dopadla na helmici.

V tu chvíli se důstojník rozzuřil a přikázal nečinným legionářům, aby ho zneškodnili, pár bojovníků se vrhlo na mocnou bytost. Mezitím se Demitr přiblížil k Erutanovi a jasně mu řekl, že nemá smysl se zde zastavovat a bránit pozici. Vlny nepřátel se jen blížily…

Oba se rozeběhli do schodů, vedoucí do vyšší části města, odkud mohli naběhnout na hradbu a pokračovat jižním směrem. Tribun si jich všiml, křičel na ně, aby se vrátili, ale bylo to marné. Proto se otočil osobně proti blížícím se vlnám a nakázal každé bretonské čarodějce, orskému lukostřelci či redguardským korzárům, aby nepřestávali s obranou.

Erutan společně s Demitrem vyběhli schodiště, ve vyšší části propukaly taktéž kruté boje, kde vítězili spíše útočníci než obránci. Nemělo smysl je likvidovat, všimli si, že čím více se snažili ubránit místo, tím spíše přibíhaly další a další nájezdy. Rychle se schovali za zeď v boční uličce, kde tiše vyčkávali. Redguard se podíval na elfí ruku, ta znova krvácela. Zeptal se ho, zda je v pořádku, ale na to mu nestačil nijak odpovědět… kolem nich prošla temná mocná postava.

„CÍTÍM TU… SLABOST…“ ozvalo se chraptivě, oba zvědi mlčky seděli na zemi a čekali, co se stane. Ani jeden z nich se nepohnul, čekání trvalo snad věčnost, než někdo upoutal pozornost tohoto bojovníka, rozeběhl se směrem upoutání s děsivým chrapotem, „HA HÁÁÁ!! TADY JSEŠ, SLABOCHU!!“

„Padáme vodsaď!“ vyběhl Erutan do uličky se společníkem a zamířil si to ke schodišti na hradbu.
„Jo, taky si říkám! Ještě nás tu zabijou!“
Jak běželi, elf si uvědomil, jak to jeho přítel myslel a opravil ho, „Teď to nemyslím tak, že zmizíme z téhle části! Musíme vypadnout! EVAKUOVAT SE!!“
„Zešílels?!“ křikl na něj za běhu.
„Podívej se kolem sebe! Co chceš tady ještě zachránit?“ zastavil se na schodech, kde nikdo nebyl, „Doběhneme k legátovi, zkusíme se dostat do přístavu a naložíme všechny, které najdeme!“
Demitr se na moment zarazil, nechtěl opustit místo za žádnou cenu, ale po chvíli elfího přesvědčování řekl svůj důvod, „Má… Ashra. Je schovaná v přístavu! Tam thalmoři zaútočili jako první! Nenechám ji tam!“
Erutan mu položil ruku na rameno, „Najdem ji a vezmem sebou! Slibuji, příteli!“
„Éh… já nevím!“
„Aspoň pro teď mi věř! Dokážem to! Jen musíme najít Leronna!“ Demitr na něj chvíli hleděl a pak kývnul hlavou a pokračovali v běhu.
„Stačí se dostat k přístavní zvonici a zazvonit. Legát by nás měl snad slyšet, jestliže rozprášil jižní armádu. Nebo upoutáme thalmoráky na sebe a dáme našim trochu času…“
„Budu doufat, že to vyjde…“ dodal tiše Erutan.

Kroky se rozeběhly po kamenné stavbě, kde většina císařských lukostřelců pálila ze svých zbraní jak zběsilá. Někteří u toho nadávali, jiní se jen strašlivě smáli a těšili se na další vlny zabitých. Jak utíkali mezi nimi, bosmer se kouknul pod sebe a všiml si na křižovatce, ve které se před malou chvíli nacházeli, proudily davy nepřátel… jež šlapaly po tváři tribuna Trebunia. Hluboce polknul, ani nedával najevo, co viděl.

Střely z balistů, šípy z luků a kuší létaly kolem jejich hlav, ohnivá kouzla narážela do cimbuří, na které lezli další a další ozbrojení khajiiti, jenž se vrhli po všem, co se hýbalo. Někteří legionáři byli překvapeni touto taktikou a skončili mrtví na zemi, jiní jen tak-tak zareagovali na poslední chvíli a vyhnuli se smrti. Jeden takovýto chlupatý voják skočil i po Demitrovi a shodil ho na zem. Před Erutanem se zase ocitla mocná postava v temné zbroji, kráčející si to k němu. Jeden korzár mu zkřížil cestu, ale čekala ho nehezká smrt… bojovník ho svým velkým mečem nabodl na čepel a vynesl několik sáhů do vzduchu, přitom se chraplavě smál. V té chvíli, než stačil pustit oběť na zem, se vrhl proti němu a jen, co mrtvola dopadla na zem, skočil po něm a zarazil mu dýku do tváře. Mocná bytost zachraptěla a spadla na kámen.

V ruce se opět ozvala bolest, jako by se mu maso trhalo z těla, chytl své zranění a ohlédl se za sebe. Demitr byl pořezán od kočičího bojovníka, krev se mu linula zespod zbroje, ale nakonec ho redguard obratně přelstil a poslal z hradby pryč.

„Doufám, že nemáš devět životů, parchante!“ redguard vrátil zrak na svého přítele, jenž se ho starostlivě ptal, jak je na tom, „Áh… trochu mě škrábnul!“

Oba se podívali před sebe, a když spatřili blížící se mocné postavy v doprovodu několika elfích vojáků, jak se ženou na lukostřelce, rozhodli se rychle… vběhnout mezi ně a svalit na zem.

Jejich nohy míjely bojující muže i ženy na obou stranách hradeb, vyčarovaný oheň dusil atmosféru a nepřátel se stále více hemžilo. Pro Císařskou legii to nevypadalo vůbec dobře. Jakmile dvojice proběhla kolem svých válčících spolubojovníků, Demitr se rozeběhl tak rychle, jak jen dokázal a než ho nepřátelé zasáhli zbraněmi, skočil proti nim s namířenou ostrou čepelí. Všechny povalil, bosmer mu pomohl zneškodnit elfy, ale na temnou osobu nikdo neměl. I když ležel, chytl šavli do rukavice a i s nositelem ho odhodil kus za sebe. Tento válečník se sbíral ze země, Erutan ho mohl zabít svou dýkou, ale místo toho ho přeskočil a sebral společníka ze země. Neustále ho přesvědčoval, aby se nezastavovali.

Cestu jim však křížilo stále více nepřátel, ať už chlupatých nebo ve zlaté zbroji. Po jednom z nich hodil bosmer dýku a trefil se. Demitr taktéž chtěl útočit, ovšem jeho meče ležely kdesi za nimi. Prokličkovali se mezi čepelemi a bodajícími špičkami šípů, až se před nimi otevřela liduprázdná hradba, kde v dáli zářila zvonice. Radostně se blížili k ní… ale po několika sázích se zarazili. Čtyř sáhová škvíra, způsobena několika dobře mířenými ranami z obléhacích strojů, je dělila od zvonice. Erutan se podíval k přístavu a tam viděl, jak thalmoří vojsko obsluhuje na ulici katapult a střílí do města. V tu chvíli se do Demitrových zad zakousl šíp a on spadl na zem. Společník ho postavil zpět a vytrhl mu střelu.

Jak se díval za sebe a před překážku, jež byla hluboká snad deset sáhů, začal bosmer ustupovat, Demitr ho nechápal. Až po pár vteřinách mu to došlo. Erutan se rozeběhl tak rychle, jak jen dokázal a těsně před škvírou skočil. Zdravá ruka se chytla kusu kamene, měl co dělat, aby se vyškrábal nahoru. Nakonec se mu to podařilo… s hlubokým vzdycháním se otočil za sebe.

„Dělej, Demitre! SKOČ!“ natáhl ruku, co nejdál do překážky.
„Tohle nepřeskočím! Neblbni!“

Za jeho zády se blížili elfí vojáci, načež k němu Erutan pronesl, že nemá jinou možnost. Křikl na něj rázně, aby si pospíšil, dodával mu stále více odvahy, dokud konečně nekývnul a nerozhodl se pro riskantní čin. Hluboce prováděl nádechy a výdechy, byl si vědom svých zranění, stále si nevěřil, že se mu povede něco takového přeskočit. Ale rozeběhl se. Těsně před velkou škvírou se odrazil a skočil, co nejdál to šlo… kdyby se Erutan nenatahoval, spadl by z hradby jak zralá švestka. Silné trhnutí povalilo elfa na kámen, oba velmi tvrdě narazili. Dezorientovaní, vysílení a svíjející se v agónii… Erutan držel svého přítele pouze zraněnou rukou a stále silněji řval bolestí. Cítil, jak se mu každou vteřinou trhají svaly. Věděl, že ho pustí, proto zavřel oči, zvedl hlavu a doufal, že ho z posledních sil vytáhne vzhůru. Demitr se smířil s osudem, se zakrvácenou tváří se podíval na zachránce.

„To je dobrý, příteli…“ do jeho zad vletěla trojice šípů a ruka se pustila elfa.
„DEMITREEEEEE!!!!“

Čas se zastavil. Erutan zcela ztuhl, oči hleděly na rozpláclou mrtvolu, přes kterého proudily další davy nepřátel a který mu chránil záda každým okamžikem. I přes falešnou zradu mu bylo do breku. Stále zraněná ruka nataženě čekala, že někoho vytáhne, ale nebylo koho. Demitr nebyl pro něj jen společníkem, ale viděl v něm víc, než jen člověka. Spolupráce, čest, přátelství… To všechno měl zesnulý kamarád. Ale teď o to všechno přišel.

Když se mu do ramene zakousl další šíp, probudil ho ze smutku. Bolest ani nevnímal, instinktivně uskočil za nejbližší sud a zamyslel se, co podnikne. Nejprve si vytáhnul šíp z ramene, pak se podíval před sebe. Kus od něj se nacházela zvonice, kam měli namířeno. Nadechl se zhluboka a vyběhl ze skrýše.

Za jeho zády se ozývalo halekání, praskot ohně i dunivé bušení do bubnů. Každým krokem se mu srdce zrychlovalo a v hlavě se z ničeho nic ozvala slova písničky, kterou zpíval Kobert při posledním společném pochodu…

„Domov, daleký, od války, je šance opět žít…
Domov, daleký, ale ve válce, není šance opět žít!“

Štěstí mu ukázalo svá záda, z blízkého schodiště vyběhla dvojice altmerských vojáků s obouručními zbraněmi. Beze zbraně a v tomto zraněném stavu neměl šanci na přežití. Kouknul i za sebe, tam už na okraji zřícené části stáli lukostřelci, připravující si šípy do tětiv. Než se přiblížil k útočníkům, naposledy si připomenul okamžiky z domova… Rodiče, výcvik ve Skyrimu, bardská návštěva v Anvilu, či Sentinelský úspěch.

Věděl, že je již mrtvý, ale nechtěl se vzdát. Koutkem oka se podíval do města a všiml si, že vedle něj je liduprázdné tržiště… a nejbližší stánky jsou hned pod ním. Ani na moment neváhal, mocný skok ho poslal oním směrem. Až za letu si uvědomil, z jaké výšky vyskočil a jakou pitomost učinil. Rozkřičel se z plných plic, do okolí se rozezněl mocný náraz a křupající dřevo. Velmi tvrdý náraz roztříštil stránek do všech směrů, tělo bezvládně leželo na zemi. Kosti byly rozlámány na několik kusů, krev vytékala jak řeka a dech se mu pomalu vytrácel. Jeho úkol varovat a evakuovat obyvatelé ostrova se nepovedl. Nyní mrtvě ležel na zemi, uši zaznamenávaly ustávání boje i křik lidí, jež přicházeli o život. Zrak mu tmavl a duše se rozhodovala odejít do jiného světa. Před rozplynutím světa se mu zobrazil poslední obraz, který si přál vždy vidět… usmívající se Leneri.

„… no, tak-tak-tak! Dej mi tu ampuli-li-li!“
„Jseš si jistý, že to vyjde-de-de-de? Proč ho vůbec zachraňuješ-ješ-ješ?“
„Teiko-ko-ko, jestli mi nechceš pomoct-moct-moct, tak se mi tu nepleť, jasný-sný-sný-sný? … Co to sakra děláš s tou palicí-icí-icí-icí? HEJ!!“

Temný svět se rozjasnil do běla, ozvěny dávno utichly a zrak se nerozmazal jako obvykle při probuzení. Neznámá síla donutila ležícího reagovat tak rychle, že ani sám nechápal, co se stalo. Než kdokoli stačil cokoli učinit, ležící padl do původní polohy a převalil se na stranu… z úst vyzvracel několik doušků krve.

„U BOHŮ! ERUTANE!!“ ruce se dotkly zničeného těla, oči zaznamenaly přítomnost Fathryla Arena, nad jehož hlavou postávala i khajiitka Teiko se svou palicí, ale nepříjemným výrazem.
Jakmile ze sebe vyzvracel veškerou nepotřebnou krev, ohlédl se po nich pořádně, „Fa-Fa-Fathryle?“
„Jsem tady! Wau, já… nemůžu tomu uvěřit, že to vyšlo!!“ bosmer chtěl vstát ze země, ale altmeří ruka ho zastavila, „Nehýbej se, dokud ti nevyléčím to zranění na hrudi.“ zvěd se kouknul na sebe a všiml si, že mu chybí zbroj. Tělo bylo na několika místech rozřezané a promodralé.
„Proč… jste mě… oživovali?“ ptal se slabě, „Už… mohl… být… klid!“
„Není problém!“ ozvala se Teiko a namířila kladivem na jeho hlavu, ale Fathryl jí včas zarazil a poslal pryč. Opět zůstali oba sami.
„Teď se chvíli nehýbej!“ z rukou si vyčaroval podivnou zlatavou kouli, kterou namířil na jeho tělo. Jakmile ji vypustil, rány na těle se pomalu celily.
„Umíš čarovat?“
„Jako každý thalmorský voják, příteli!“ chvíli ho takto léčil, dokud si nebyl jist, že už je schopen lehkého pohybu. Pomohl mu vstát ze země, „Jsem tak rád, že žiješ! Málem jsem tě skutečně ztratil! Na mou duši! V jednom okamžiku se ti z hrudi valilo tolik krve, že…“

Během jeho řeči se Erutan podíval kolem sebe a byl velmi překvapený, kde se to nachází. Podivné šedavé stěny, ze stropů rostly trsy lišejníků a v místnosti, kde se nacházeli, byly dvě kamenné lavice a za nimi na stěně jakási freska. I zeptal se, co je to za místo, ale na to mu altmer neodpověděl, sám neměl tušení, co toto místo znamenalo. Pak přišla důležitá otázka, kterou chtěl vědět.

„Co se stalo? Proč jsme tady?“
Fathryl se zhluboka nadechl, „Když jsi nám hodil Svitek předků, strhla se bitva mezi rebely a námi. Byly to kruté chvíle, měli jsme co dělat, aby nás neporazili…“ z dalších slov naběhnul bosmerovi mráz po zádech, „Ale porazili jsme je! Někteří rebelové sice utekli, ale to je asi jen pár. Nemají už žádnou šanci proti Thalmoru!“ v té chvíli se Erutan zasekl a chytl se za čelo, bylo mu jasné, co se stalo s ostatními… se Serafem, Leneri či Cerannou.
Fathryl ale pokračoval, tentokrát smutněji, „Ále… ti rebelové nám učinili tvrdou ránu.“ elf nastražil uši, „Královnu těžce zranili!“ politoval jí, „Během bitvy umřela spousta našich čarodějů, kteří by jí vyléčili, ale…“ zakroutil hlavou, „A moje magie je slabá! Nedokážu ji vyléčit!“
„Co… co budeme dělat?“
„Královna chtěla, abych tě za ní odvedl. Musí s tebou mluvit.“ Erutan se velice divil, proč se jí aspoň nepokusil zachránit život, namísto jeho.

Jakmile altmer domluvil, odběhl k lavici, kde se povalovala trochu zachovalá usňová zbroj. Pomohl mu ji obléct a poté ho chytl za paži a vedl ho velmi pomalým tempem do bočního schodiště. Tmavá chodba vedla do komnaty, sloužící jako noclehárna. Spousta zničených či pavučinami obmotaných postelí a stolků zdobilo toto místo. Paprsek světla skrze stropní škvíru osvětloval část místa, kde ležela mocná altmerka. Fathryl ho dovedl před postel, poté odešel pryč. Erutan viděl Její zakrvácené roucho a pod postelí několik kusů hadrů v rudé barvě. Měla zavřené oči, dokud si k ní nekleknul a nepronesl tiše, „Má královno?“

„Ááh… můj… z posledních Drápů… Erutan!“ velmi slabý hlas se jí linul z úst.
„Má královno, jste zraněná!“ chytl jí za ruku a díval se do tváře, „My… my vás zachráníme!“
„Áh, ano. Jsem.“ lehce kroutila hlavou, „Ale není času nazbyt. Nebudu Vám… vysvětlovat, co se stalo. Éh, poslyšte, bosmere!“ přitáhla si ho rukou lehce k sobě, „Mé tělo se nedokáže zotavit… není mi pomoci.“
„Takhle nemluvte, má paní!“
„Hehe, máte… dobré myšlenky. Ale sama Azura mi dala tuto vidinu. Thalmor vyhrál bitvu a získal důležitou věc k onomu obřadu… ale musela jsem za to zaplatit životem!“ nadechovala se, co to jen šlo, „Poslyšte… nemohu učinit obřad v tomto stavu a v této chvíli!“
„Ale… NÉ!“ křikl nahlas, „Musí být nějaký způsob, jak tohle všechno napravit!“
„Je jen… jediná věc, kterou musíte učinit… pane Vlaarine!“ mrkla na něj, „Vy… se musíte dostat… do kláštera Šedovousých! Najděte mistra Hlasu a on Vás… dovede na místo pro obřad!“
„Já mám učinit ten obřad?“ zarazil se, „Dobrá, dobrá! Udělám to, jen…“
„Né! Vy nemůžete učinit obřad… ten dokážu jenom já!“ zarazila ho, „Vy… se musíte vrátit…“ nechápal ji, „… zpátky časem!“ teď už jí zcela nechápal, „To dokážete pomocí Svitku předků, pane… Vlaarine! Vy to dokážete.“
„COŽE? ZPÁTKY ČASEM?“ nechápavě se rozhlédl kolem sebe, „Éh, proč já? Proč zrovna já?! Co je zatraceně na mně zvláštní?“
Nad otázkou se konečně usmála, „Vaše krev… pane Vlaarine! Vy… máte krev bohů!“ jeho obočí se zamračilo, „Aurielova krev proudí ve… vašich žilách! Už… tenkrát v Hammerfellu to má společnice poznala! Áááh… musíte se dostat na horu bezpečně! Jinak, je vše ztraceno!“
„Ale… má královno?“
Podívala se na něj těžkým zrakem, „Nemám moc času… aedry mě už k sobě volají …“ vydechla, „Dám Vám poslední… úkol! Veďte mou armádu… k Šedovousým. Dostaňte se na vrchol hory a… vraťte se zpět časem i se Svitkem. A poté, ať už budete kdekoli… se dostavte za mnou.“ z úst cítil, že se blíží její konec, „Jedině tak… budou merové osvobozeni!“ chytla ho vší silou za zbroj, „PŘÍSAHEJTE, ŽE NEZKLAMATE! PŘÍSAHEJTE… PANE VLAARINE!“
Těžce zamrkal očima, „Ano, přísahám!“

Z úst vyšel hluboký výdech a její oči se rozšířily. Cosi tiše šeptala, ačkoli se Erutan k ní naklonil pořádně, nerozuměl jí ani slovo. Elfí slova v podivném dialektu se těžko překládala, ale poté přestala. Upřeně se podívala do stropu a pronášela…

„Já… ho vidím!“ bosmer se k ní přiklonil, „Auriel…“

Ruka se pustila usňové zbroje, zrak se zavřel a duch nejváženější šlechtičny… odešel. Erutan zopakoval Její jméno, ale bylo to marné, už nijak nereagovala. Z očí mu vyhrkly slzy, zklamaně se zvedl ze země a vyrazil zpět za Fathrylem, který čekal v místnosti s lavicemi. Jakmile ho spatřil, rozeběhl se k němu s hromadou otázek, týkající se královny. Ale z tváře poznal, že bosmera něco velkého trápí. Když mu řekl, jak je na tom, Fathryl měl co dělat, aby se nesesypal k zemi. Bylo mu špatně, do breku i vzteku, ale zároveň věděl, že tímhle aktem nic nezlepší.

„Byla statečná, až do konce!“ snažil se mu ulevit, ale moc to nešlo.
„CO TI ŘEKLA, ERUTANE?“ ohlédl se na něj, „Co bylo její… poslední přání?“

Erutan se nadechl a řekl mu vše, co mu prozradila. Nový úkol, s nímž nikdo takřka nepočítal, nadchl Fathryla natolik, že opět uvažoval jak před několika chvílemi, rázně a čistě. Než se vydali z místa pryč, zespod lavice vytáhl cosi, co mělo patřit jen Erutanovi.

„Díky, že jsi nám to hodil!“ do rukou mu předal Svitek předků, „Měl bys jej nosit ty!“ jakmile ucítila bosmeří záda „břemeno světa“, altmer se zarazil, jako by měl něco na srdci, „Než se vydáme do toho kláštera… je tu ještě jeden problém, který bys měl vyřešit.“
„A o co jde?“ na to mu už neodpověděl, rukou mu ukázal, aby ho následoval.

Fathryl opatrně podepíral svého přítele pod ramenem, každým krokem se ozývala špatně vyléčená zranění. Ačkoli se snažil nejlíp, co mohl, Erutanův život visel doslova na vlásku. Společně scházeli schodiště, plné fresek a dalších výjevů. Ani jeden z nich nechápal, co znázorňují. Za moment vyšli z temné chodby ven, kde se objevila nehezká scenérie. Místo, kde se rozhodovalo o osudu celého Tamrielu, bylo zalito krví a okořeněno mrtvolným zápachem. Pomalu kráčeli k místu, kde vrhal svitkem. Všude kolem nich ležely hromady mrtvol, mezi nimi byli i nejbližší společníci, kteří se mu nějakým způsobem vryli do paměti… Seraf, Jee-zra, Gregor, Björn a další. Někteří z nich byli zabiti kouzlem, jiným chyběla hlava. O kus dál u zdi ležel ve své zvířecí podobě i Siberius, jehož srst hladila Teiko a svůj zrak zamířila na oba mery.

Tam, kde rozhodnul o osudu světa, klečela dvojice spoutaných lidí, okolo nich postávali přeživší vojáci Thalmoru. Jaký zdrcující pohled pro Erutana, když viděl svázaného Sigdise, jenž hleděl nepřítomně k zemi a brečící Leneri. Fathrylova ruka ho zastavila a ukázala, co myslel oním „problémem“.

Těžkým krokem se přiblížil k zajatcům, prvně se pozastavil nad vůdcem Zelených stínů.

„Pche, zasranej elfíku! Měl jsem tušit už od začátku, že jsi s Thalmorem!“ spustil Sigdis, „Jasně… nejdříve nám pomoct, potom si přejít k jiné skupince a nakonec nám bodnout dýku do zad, co? Ty, zkurvysynu!“
„Dělal jsem jen, co bylo nejlepší pro všechny…“
„Přidat se k Thalmoru? To bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem slyšel!“ na chvíli všichni utichli, „Hah, kecám! To i ti šediváci měli lepší nápady, než TY!“ vycenil na něj zuby, „Áááááh, dejte mi někdo nůž, abych ho zabil!!“
„Ten váš plán vyvolat Alduina je čirý nesmysl! To je… bláznovství!“
„To říká ten, co zradil nejen Skyrim a svou legii, ale také své přátele! Kdybys radši zradil Thalmor…“ podíval se na něj zlostně, „Tak dělej! Na co čekáš? Zabij mě, ať je ti líp! Nebo na to nemáš koule?!“

Erutan se mlčky přesunul ke vzlykající bosmerce a tiše jí oslovil.

„Tolik jsem toho pro tebe udělala… a ty se mi takhle odvděčíš?“ narovnala své uplakané oči, „Jak jsi mi tohle mohl udělat?!“
„Odpusť mi, Leneri… Ale nebyla jiná možnost.“
„JINÁ MOŽNOST?!“ zahleděla se mu do zlostně do očí, „VŽDYŤ JSI BYL LEGIONÁŘ! MĚL JSI THALMOR ZNIČIT, NE SE K NIM PŘIDAT!! POMOCT VLASTENCŮM O PŘEVRAT, NE JIM VRAZIT KUDLU DO ZAD!!" zklamaně pak dodala, "Já ti věřila!!!“
Z Erutanových očí se spustily kapky, „Moc mě to mrzí…“
„Víš, co jsem pro tebe udělala? Co všechno jsem obětovala a co si musela vytrpět?! NEVÍŠ! NEVÍŠ NIC!!“ přehrada slz se rozbořila, „A ty máš ještě tu drzost předstírat nějaké city…“ svěsila hlavu k zemi a zavzlykala.
„Vždyť… samas říkala, že nevíš, jak vyvolat daedru! Jen, kdybys to věděla…“ uvědomil si, že jsou jeho slova zbytečná a natáhl k ní ruku, „Pořád k tobě něco cítím, Leneri. Jsi skvělá, já to vím! Pojď se mnou! Buď po mém boku!“
Chvíli trvalo, než se elfka z jeho slov vzpamatovala, hlava se jí narovnala, „Jestli mě miluješ, tak mě zabij! Já už v tom tvém světě nechci být…“

Z pronesených slov zamrazilo bosmera v zádech a ať už pouštěl jakákoli slova z úst, nevnímala je, místo toho se znova dala do breku. Náhle přistoupil zezadu Fathryl a dal mu do rukou dýku, se kterou měl učinit jistou věc. Teď už ale záleželo čistě jen na Erutanovi, jak rozhodne…
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Co udělá se zajatci?
1) popraví je
2) jednoho popraví, druhého propustí (koho?)
3) propustí je

Upravil/a Adrian_S dne 04.03.2022 19:38

Přidal Adrian_S dne 15.05.2016 20:47

#17

Část 33. - Žádné sliby

Bosmeří oči hleděly nejen na dýku v ruce, ale i na poražené rebely, klečící před touto zbraní. Oba zajatci hleděli do země s nadějí, že dostanou rychlou smrt. Erutan se nejprve postavil do zad zničeného Sigdise, který neustále útočil narážkami na jeho slabost. Chvíli nad ním postával, mysl povolovala a v rukách se mu ozvaly tiky, které chtěly ven z těla. Thalmorští zástupci bedlivě sledovali jeho počin, obzvláště Teiko. Ta přišla dnes o několik svých nejbližších přátel. Potají doufala, že splní její přání.

Dýka padla k zádům, ale nepronikla skrze nordské tělo. Provazy držící pevně ruce, spadly na zem a Sigdis byl náhle volný. Nechápal, co to mělo znamenat, proto zuřivě vykřikoval. Ale jakmile se před ním ocitl bosmer, zmlkl a sledoval ho stejným zrakem, jako by chtěl brečet.

„Možná jsem se dal k Thalmoru,“ začal zvěd, „ale já nejsem jako ostatní! Neseberu ti život kvůli tomu, žes vedl rebely, nebo že mě chceš zabít!“ mávl dýkou do prostoru, „Toho bylo už dneska dost!“
„Jseš zasranej a zkurvenej slaboch!“ procedil mezi zuby Sigdis, učinil prudký pohyb k útoku, ale jakmile se seběhli pozůstalí vojáci do jeho blízkosti, doslova zkameněl a povolil, „Tohohle budeš ještě litovat, zrádče! Brzy tě stejně někdo zabije!!“
„Jakožto člen Thalmoru ti dávám milost.“ pronesl chladně Erutan, za jeho zády se ježila Teiko, „Běž si, kam chceš! Nikoho na tebe nepošlu a nikdo tě nebude sledovat. Schovej se na bezpečné místo, a pokud nechceš přijmout svět takový, jaký je…“ zakroutil hlavou, „Pak se raději neukazuj.“ pomalu kráčel k zajaté elfce.

Sigdis si zatřepal rukama a zůstal raději v pokrčené bezbranné pozici se svěšenou hlavou, když k němu přišli blíže vojáci. Mezitím se Erutan přesunul za plačící ženu, která mu zůstala v srdci. Stále ho drásala vypuštěná slova z jejích úst. Chvíli si dlaní přejížděl po čepeli a přemýšlel, jak se zde rozhodne. Až za moment, kdy se skrčil blíže k zemi, ucítila Leneri něco, co nechápala… její ruce se osvobodily.

Naježená Teiko byla ještě více rozčílená z podívané… místo popravy zajatců je bosmer propustil. Pomalým krokem se vracel k Fathrylovi, už chtěla vyrazit, ale jeden ze zadních čarodějů jí paží a slovem zastavil. Leneri stále plakala překvapením. Jen, co se dostal do smutného zraku její bývalý muž, slabě se ozvala…

„Ty už pro mě neskočíš do jezera?“
Erutan se zarazil, přímo hleděl na svého altmeřího společníka, který jen pokynul hlavou. Otočil se k ní, pár slz mu vyteklo z hráze, „Ten, ktéréhos milovala, dávno umřel…“ silně mrkl, „Stejně tak, jako má vyvolená.“ po těchto slovech se ještě více rozplakala, „Jsi volná! Můžeš jít, kam se ti zlíbí. Nikoho na tebe nepošlu, nikdo tě nebude sledovat. Schovej se na bezpečné místo a žij život, jaký sis vždy přála.“ poslední chladnou řeč dovršil slovy, „Máš mé slovo.“
„Slovo zrádce?!“ ozval se nečekaně Sigdis.
„Ano.“ pokynul hlavou Erutan, „Máte slovo zrádce.“ dýku poté odhodil před klečící dvojici, „Je jen na vás, jestli tu zůstanete, my odcházíme.“ kouknul na mocného čaroděje a pokynutím hlavy dal najevo odchod.

Vojáci zandali zbraně, pomalým tempem kráčeli pryč z bojiště. Elf se kouknul rychle na Teiko a stejným pokynutím jí poslal pryč. Byla naštvaná, vztekle vyrazila k východu a ani se neohlédla za sebe. Fathryl ale jeho rozkaz nesplnil, přesvědčil ho, že společně odejdou z tohoto místa. Po odůvodnění se opět Erutan otočil k zajatcům a věnoval jim poslední slova…

„Máte svobodu, ale varuji vás. Opovažte se nám zkřížit cestu, nebo se pokusit na nás zaútočit… jinak budete litovat!“ pak už jen těžce vydechnul.

Sigdis stále poraženě klečel na zemi, zatímco se Leneri mocným nářkem rozkřikla a chytala do tváře své smutné slzy. Erutan otočil na svého přítele s tichým pronesením, „Jdeme!“.

Dvojice merů odcházela z jeskyně a ani se za sebe neohlédla. Zajatci stále kamenně klečeli na místě a jen občas koukli na sebe a na nůž, ležící mezi nimi. Oba meři vstupovali do schodiště, jednomu z nich spadl kámen ze srdce, ale ten druhý neměl ze svého počinu velkou radost. Srdce ho tížilo ještě více, než před těmito okamžiky. Tak moc si přál, aby se tyto události nikdy nestaly… S tichým krokem a kamennými tvářemi doháněli zbylou jednotku, čekající kdesi před nimi.

Tlumené ozvěny praskání ohně a vzdáleného křiku se roznášely rozmazaným světem. Oranžové pozadí obrazu vypadalo nádherně, jako by se duše probudila do krásného ráje. Hlava se po několika nehybných hodinách slabě otočila do stran, už dokázala trochu lépe zaostřit, ale stále neviděla tak dobře, jak by měla. V uších zvonilo, přesto některé hlasy byly poznat.

Nakonec se oči zaostřily a konečně uviděly kolem sebe kusy zničeného dřeva a roztrhaných či rozsekaných látek. Brzy na to uši zaznamenaly blížící se hlasy, do pár vteřin předstoupila do výhledu pozorovatele dvojice postav ve zlatu. Kráčela nehezkým místem a pokaždé se skrčila k zemi a opět se zvedla. Až nakonec jedna z postav se postavila přímo nad hlavu diváka. Skrčila se k němu s mečem v ruce, ale než stačila zapustit zbraň do velmi zničeného těla, druhá postava ho zastavila. Chvíli nad ním stála, dokud se dvojice neuskupila u sebe a po chvíli nezvedla hledícího ze země. V nohách se ozvala bolest, hruď se chtěla roztrhnout v půl a ruce plandaly jak listí ve větru. Chtěl řvát, leč hlasivky byly vysílené a vyčerpané. Díky této síle se oči zraněného naplno rozjasnily a dokázaly vnímat svět v plné kráse…

Dva altmeři ve zlatých zbrojích ho čapli za ramena a táhli kamsi pryč. Nohy nesoucího byly přelámané v několika částech, v mysli ho bolest drásala, přitom ji ve stejnou chvíli nevnímal. Oba muži pronášeli slova cosi v elfím nářečí, podle hlasu tušil jejich nespokojenost.

Po několika bolestivých minutách si vedený uvědomil, kdo vlastně je a co se stalo. Byl to Erutan… To on byl právě veden zlatou dvojicí skrze město, kde byly zdi malovány krví, domy pobořené a téměř na každém kroku něčí mrtvola. Dělalo se mu špatně, ale neodporoval a nechal se vést, dokud na moment altmeři nezastavili a jeho prudce neodhodili na zem. Sotva spadl do písku, rozkřičel se bolestí. Slzy mu tekly širokými proudy, ústa se snažil zavřít, aby potlačil ten nátlak v žilách, ale moc mu to nepomáhalo. Začal se pomalu zvedat ze země, v tu chvíli ho znova dvojice chytla za končetiny a popohnala ho jiným směrem. S nářkem a těžkým brekotem se přemisťoval skrze zničené město, které měl se svými společníky bránit.

V jednu chvíli, kdy trojice kráčela podél přístavního mola, uslyšel od jednoho z doprovázejících čistá slova, jenž jím rozuměl. Jeden z altmerů skromně hlásil, jak je rád, že dobyli další území. Jeho společník mu odvětil, aby se ještě neradoval, že jim zbývá západní část Stros M’Kaie. A právě v tomto okamžiku zahlédl Erutan kolem sebe nejen vojáky, tahající ho za ramena, ale také další zajatce, thalmorská vojska, khajiity, dokonce i neznámé bojovníky v temných těžkých zbrojích s pomalovanými tvářemi a rohy, skrytými v pramenech vlasů. Ti všichni spokojeně kráčeli různými směry a Erutanovi došlo, co se to stalo… ostrov padl.

Již se trojice blížila do další části města, z jednoho z domků vyšla čtveřice thalmorských vojáků, vedoucí za sebou malou skupinku žen a dětí, které se zde schovávaly. Než stačil někdo z nich něco učinit, ze zajaté družiny vyběhla tmavší žena rovnou ke kráčející trojici. Dva vojáci se za ní rozeběhli, ale než jí stačili dohnat a zadržet, rozkřikla se…

„Erutane!! ERUTANE!!“ bosmeří hlava se i v bolestech vzchopila, poznala onen hlas, „Erutane! Kde je…“ Ashra přiběhla na několik sáhů před trojici, ale nestačila položit otázku, dva vojáci ji povalili na zem a bez milosti jí bili.
„NECHTE… JÍ… BEJT…“ křičel z posledních sil elfí zvěd, „VY… KU…RVY!!“ vzpíral se svému doprovodu, ale nemělo to účinek, nedostal se z jejich sevření.
Ashra křičela bolestí, žádný elfí nebo khajiitský voják nezastavil útočníky. Až po pár vteřinách je oba muži okřikli, aby jí nechali, už od pohledu vytrpěla dost. Útočníci ji zvedli ze země a snažili se odtáhnout od Erutanovy družiny, však se stačila ještě zeptat…

„Erutane, kde je Demitr?“ zvýšila na hlase, z očí jí vytryskly slzy, „KDE JE MŮJ DEMITR?!“
„Ashro…“ chtěl jí odpovědět, ale jeho vojáci s ním trhli kupředu, sotva se zmohl na krátkou odpověď, „Promiň…“
„Né! NÉÉÉÉ!!“ zařvala v altmeřím objetí, až padla na kolena, však vojáci na nic nečekali a chopili se jí.
„Moc mě to mrzí, Ashro, promiň!!“ křičel hlasitě, jak jen mohl. Jemu samotnému bylo zle, když pronášel tak smutnou zprávu.

Ozbrojenci však neztráceli čas, jen, co pronesl vše ze svých úst, trhli s ním kupředu, až se po chvíli dostali na místo, které velmi dobře znal… na křižovatku, jenž bránil tribun Trebunius se svými muži do poslední chvíle. Právě do této ulice měl jeho doprovod namířeno, neboť tu už byla nastoupena řada přeživších obránců se svázanými ruky. Jejich zklamané tváře jasně značily, jak jsou šťastni v této situaci. Mezi nimi bylo jedno volné místo, tam ho chtěli vojáci přemístit, ale zrovna po hlavní stezce kráčeli další altmeří vojáci, vedoucí před sebou další zajatce. Museli chvíli počkat, až přejdou.

Ve stejný okamžik se zahleděl bosmer směrem, odkud se v bitvě valily davy nepřátel, oči se mu rozšířily strachem i překvapením. U schodiště postávali i dva císařští vojáci v obklíčení dvou temných opancéřovaných postav, jedním vysokým elfem v černém hábitu a kočičákem v lehké zbroji. Černo-hábitník pohlédl na nově příchozího zajatce, rychle něco pověděl svému společníku a poslal ho za dvojicí mužů u Erutana. Tam khajiit pronesl, aby se jeden z altmerů přemístil k temné dvojici, on sám by za něj převzal místo. Vysoký elf jen kývnul hlavou, pustil bosmerovo rameno a vydal se ke schodišti, a jen, co tento voják dorazil na místo a chvíli se vybavoval se svým spolubojovníkem, se nehezky jeden z císařských legionářů rozkřikl. Altmeři se mu jen zasmáli, oběma mocným postavám rozkázaly, aby se o ně postaraly. Až právě teď, kdy se legionáři rozkřikli strachy, Erutan poznal, o koho se jedná…

„Osmička ať vás vezme do hrobu!!“ křikl muž v těžké legionářské zbroji, když jeho pobočník padl na zem s rozbitou hlavou, po několika velmi silných úderech černě-kovovou rukavicí. Druhý bojovník vytáhl obouruční meč a rozmáchl se. Muž se stačil jen skrčit, na tu dálku nemohl bosmer poznat, jak je na tom se zdravím, ale moc dobře věděl, kdo za moment přijde o život.
„SLÁVA CÍSAŘSKÉ…“ legát Leronn nestačil dopovědět svá slova, do krku se mu zakousla čepel těžké zbraně, temný bojovník se během toho strašlivě chraptivým hlasem smál.

Zajatci se zděšeně ohlédli oním směrem, hlavy pustili k zemi a začali tušit, jak i oni dopadnou. Jakmile kati skončili se svým představením, opět se Erutanovi společníci věnovali jemu samému. Stezka byla již volná, než ho stačili poslat ke zbylým zajatcům, jeden z altmerů pronášel řeč o prohře legionářů a obsazení města. Podle něho měli být pozůstalí vděční, že žijí, neboť měli být v brzkém čase využiti k jiným účelům, které však neprozradil. Silná srstnatá ruka se opřela do zraněného zvěda. Postoupil o krok kupředu, ale hned spadl na zem, díky zlomeným končetinám. Rozkřikl se, khajiit si myslel, že to jenom předstírá a vytáhl si zbraň do rukou. Už ho chtěl potrestat za tuto troufalost, ale cosi se přihodilo nečekaného…

Mezi postávající zajatou dunmerku a argoniána, kam se měl zařadit i bosmer, dopadlo řvoucí tělo neznámé tmavé ženy. Všichni se lekli a někteří i dokonce vyjekli. Altmer, jenž doprovázel Erutana do této části města, vytáhl ze svých zad obouruční meč a okamžitě se hlasitě ptal, co to má znamenat, protože předpokládal, že se jedná o nějaký zoufalý čin zajatců či přeživších. Za pár chvil se z horního patra hradiště objevila dvojice dalších altmerů, ti se omlouvali za toto nedopatření a téměř minutu řvali na překvapeného elfa, že se nic neděje. Zkrátka, jeden ze zajatců se rozhodl spáchat sebevraždu, což se povedlo.

Nastoupení bojovníci jen nevěřícně hleděli na mrtvolu, někteří pronesli svůj odpor k tomuto činu, jiní jen mlčky hleděli do země. Když už khajiit tahal Erutanovu ruku, on sám poznal, kdo byla ta žena, co se právě zabila… byla to Ashra.

„Tohle je jedna z možností, jak to tu můžete skončit!“ křičel zlatavý elf na spoutané, když si zandával zbraň na záda, „Druhá možnost je pro vás mnohem klidnější a to, že budete odvedeni do vězení! Jestli už nechcete žít, tak se přihlaste a my to zařídíme!“ chvíli na sebe zajatci hleděli, orkská hruď se pomalu nadechovala ke spuštění slov, ale nakonec se zarazil, „Výborně!“ podíval se na dva další pochodující altmery za jeho zády a těm poručil, aby je odvedli do cel.

Celá skupinka se pomalu dala do pohybu, i Erutan v doprovodu svých podpůrců. Někteří z nich tiše pronesli k Ashřině mrtvole, jak byla hloupá, že učinila takovouto věc. Ale zvěd to viděl jinak…

„Už se osvobodila. Je to… hrdinka!“ za moment se jeho oči opět zavřely a hlava přestala vnímat svět.

Pozůstalá thalmorská jednotka vyšla z Karthské věže, v zadní části vycházela meří dvojice, která i po krušných chvílích zůstala v tichosti. Když se jim dostalo světlo do očí, mohli spatřit nehezkou scenérii na tábor pod nimi.

Všude, kam oko dohlédlo, byla jen krev, mrtvoly různých ras a válející se zbraně či rozbité zbroje. Některé části mola stále hořely, jiné se schovaly do rychle proudícího toku. Na travinách postávalo několik dalších thalmorských válečníků, kteří nevěřícně hleděli na vycházející skupinku. Jako snad jediní měli radost ze shledání. Obě družiny se spojily a sdílely své nadšení, přesto Erutan jako by neměl slov. Vojáci se ptali po královně i po současných rozkazech, však bosmeří ústa si vzal Fathryl na starost. Všem prozradil současný plán, ke královně se však nijak nevyjadřoval. Někteří tušili, co se asi stalo, ale nedávali to nijak najevo.

Poté, co Fathryl rozkázal odchod z tohoto nehezkého místa, se několikačlenná jednotka vydala jihovýchodním směrem. Chvíli kráčeli v obranném postavení, nikdo z nich neměl tušení, na co mohou narazit. Erutan si cestou všímal některých míst, na které dříve narazil. Skaliska nad nimi a pláně, kudy v minulých dobách kráčel společně s některými členy Zelených stínů, či v dáli se rýsovala vyhlídka U Čtyř lebek. Tvář mu zesmutněla. Podíval se i tiše před sebe, kde kráčela Teiko… stále naježená jako v chrámu před několika okamžiky. Ani mu nevěnovala pohled.

„Jsi v pořádku, příteli?“ přiblížil se k boku Fathryl.
Bosmer jen hluboce vydechnul, „Kéž bych byl v pořádku…“ zakroutil hlavou, „Ještě před pár chvílemi jsem byl na hranici života a smrti. Učinil jsem tak… těžké rozhodnutí a teď… v tomhle uskupení vedu lid pro dokončení poslání, u kterého si nejsem jist sám sebou.“ ohlédl se po něm, „Ty bys byl v pořádku, po tom všem?“
„Ne, to asi ne. Máš pravdu, bylo to vážně drsné. Avšak, neměl by sis vyčítat, že zrovna ty nás vedeš za cílem! Jestliže ti to královna nařídila, pak jednala správně.“
„Obávám se, že jsem spíš neměl moc na výběr, Fathryle.“ smutně vydechnul, „Budu si přát, abych i nadále královnu nezklamal, ale…“ podíval se před sebe na khajiitku, „Myslím si, že někteří nebudou chtít spolupracovat.“
Altmer se na ní otočil, „Bude v pořádku, dej jí čas.“
Do jejich rozhovoru vstoupila čarodějka v černém hábitu, bez oslovení spustila „Za zatáčkou je vidět střecha jakéhosi stavení. Mohli bychom se tam utábořit.“
„Huh, jo. Uděláme to.“ kývnul zvěd hlavou, „Někteří z nás potřebují nabrat síly…“ rukou se chytl za hruď, ze které ještě neodešla bolest. Altmerka kývla hlavou a zmizela kdesi vpředu, informujíc všechny o současné cestě.

Cestou přes mostek ho Fathryl uklidňoval a dodával naději, aby neměl tak skleslou náladu. Však moc mu to nešlo, bosmeří tvář byla stále nejistá… a vystrašená.

Malá místnost páchla hnilobou, špínou a strachem. Na zemi leželo mnoho polonahých těl, o zeď se opírali neznámí muži i ženy různých ras. Z úst vycházel strach, obava i bolest. Mnoho z těch, co tu byli zavřeni, měli na sobě jistá zranění z předchozí velké bitvy, kterou nevyhráli.

Mezi nimi posedával se zkříženými nohy také známý bosmerský zvěd Erutan. Jeho končetiny byly částečně vyléčené, bolest se sice každou chvíli ozývala, díky kvalitně odfláknutému ranhojičství, jež poskytl Thalmor těmto přeživším. Smutně a téměř nehybně hleděl do země. Občas otočil hlavou do stran a pohlédl do tváří společníků, jež bránili tuto vlast do posledních minut. Nejbližší nord se před ním modlil k bohům, aby mu nějak pomohli. Sám ale věděl, že jim žádný bůh nebo někdo jiný nepomůže.

Všichni jen čekali na rozhodnutí vítězů, jak s nimi naloží. Prozatím znali jen dvě možnosti… Hodně zraněným a umírajícím ušetřili trápení, a ti, co stále nějakým způsobem přežívali nekonečné chvíle, odvedli kamsi pryč. Mnoho dní strávili ve strnulých polohách a každou chvíli Thalmor přivedl do vězení dalšího zatčeného bojovníka či občana. Těchto lidí se tu už prostřídalo, nově příchozí vyprávěli dění za dveřmi. To byly jediné informace, které slýchávali a které udržovaly jejich naději. Několik zajatých orků a redguardů neustále přemýšlelo, jak by se mohli odtud dostat a většina přítomných byla na jejich straně… zbytku to bylo ukradené.

„Nemůžu uvěřit, u Osmičky, že jsem tady skončil!“ naříkal tiše jeden z legionářů, „Vždyť mám ženu… a děti! Já…“
„Neměj obavy, kamaráde.“ ujišťoval ho jeden z domorodců, „Určitě se s nimi shledáš, pokud nám pomůžeš.“
„Udělám cokoli, abych se odsaď dostal.“
„Jo, aby ti to bylo ale platný!“ zaslechla jeho řeč neznámá bretonka, stojící u zdi s pochodní, „Abys pak neskončil jako mrtvola.“
„Vždyť už jsme všichni mrtví, tak co?“ chladně vydal ze sebe sedící dunmer.
„Sklapni, šediváku!“ okřikl ho redguard, „Dokud dýcháme, tak žijeme! Možná jsme skončili v kobce, ale dokážeme se odsaď dostat!“
„My orci se nevzdáváme! Dáme těm parchantům, co proto!“ hrdě si bouchnul na hruď jeden z orsimerů.
„A máš nějaký plán, jak se…“ ptal se ho neznámý seveřan, když tu náhle zaslechl kdosi u dveří blížící se kroky a upozornil na to. Všichni se dali kus dál ode dveří, za vteřinu se otevřely a dvojice khajiitů hodila do cely velmi pořezaného redguarda v roztrhaném oděvu. Chvíli na ně nadával, dokud oba kočičáci neodešli pryč a nechali je opět o samotě. Cvaknutí v zámku nastolilo klid, vězni se ohlédli na nový přírůstek.

„Heh… nemůžu uvěřit, že mě hodili sem!“ pronesl na začátek příchozí.
„Vítej v díře, kamaráde.“ skromně prohodil další domorodec a lehce ho objal, „Tak co? Jak to tam venku vypadá?“
„Jak?“ trochu se zarazil, „Strašně! Celé město už mají obsazené…“
„A co západ?“ kouknul na něj nejbližší orsimer, „Ti se stále drží?“
„J-j-jooo. Aspoň, co jsem naposled zaslechl, tak se stále drží. Ale ne moc dlouho.“
„Huh, kéž bych věděl, jak se odsaď dostat.“ pronesl vítající domorodec, „Už jsem přemýšlel, že bychom je napadli, až by přivedli dalšího z nás. Otevřeli by dveře a my bychom po nich skočili. Jenže ti kočičáci umí kouzlit…“
„A nevzpomínáš si, co se stalo před nedávnem? Jak jsme se tu hádali?“
Do dveří kdosi silně zabušil a zachraptil, „DRŽTE TAM HUBY!“
„Právě…“ ukázal redguard na dveře, „To je ten problém.“

K této trojici přistoupili další vězni, vyptávající se, co mají v plánu a jak se odtud chtějí dostat. Každého z nich napadlo jediné řešení… útok. Někteří z nich byli čarodějové, jiní zase lukostřelci a rváči. Avšak ani po několika minutách plánování a přemýšlení nepřišli na lepší řešení. Jenže neustálé vysvětlování, že za dveřmi jsou vojáci se zbraněmi, kteří by je zabili bez milosti a ihned, nebralo konce.

Ačkoli to vypadalo, že kromě špatných zpráv nemají nic na jazyku, hned je nový přírůstek nasytil nadějí, „Ale pánové, odtud vede cesta ven!“ oba posluchači ho nechápali, „Tohle místo znám dobře. Odtud vede jedna tajná stezka…“
„PROČ JSI TO NEŘEKL HNED?“ vyjel na něj domorodec, ale byl jedním z vězňů okřiknut, aby ztišil hlas, „Fajn… proč jsi to neřekl hned?“
„Protože jsem netušil, že chcete zmizet bez boje. Proto!“
„Ne, my se tu chtěli zabydlet až do konce svých životů…“ odvětil ork, „Tak kudy?“ redguard se podíval po místnosti, poté jen rukou ukázal na druhý konec místnosti, kde se o zeď opírala bretonka a nord. Ti nechápavě hleděli na jeho ruku, protože ho neslyšeli, mysleli si, že je uráží.

Skupinka vězňů se přemístila k dvojici, jež nebyla zrovna nadšená. Nově příchozí spustil na další druhy, aby si ho vyslechli, co měl na srdci, sám se rozhlížel v této části vězení. Až našel to, co hledal… u jedné ležící mrtvoly se nacházely mříže do země. Prohlásil, že pokud odstraní mříže, dostanou se do stok, které ústí v přístavu.

Bretonka hned vyjekla, že tohle už zkoušeli, ale neměli nic, čím by mohli železnou překážku vypáčit. Chvíli se všichni vězni hádali, nedávali pozor na svůj hlas, který byl více než hlasitý, i v zápětí se ozvalo velmi silné bušení do předních dveří a ještě mocnější varovný chrapot.

„JÁ KOUZLA POUŽÍVAT NEBUDU!“ křikla žena, „Mám v sobě poslední síly a ty chci využít jinak!“
„Neblbni, ženská a pusť se do práce!“ zařval na ní ork, zatímco jeden z vězňů, hlídající vchodové dveře, mával na ostatní, aby zanechali handrkování.
„Ty mi nebudeš poroučet, co mám dělat a co ne, zelenáči!“ bránila se čarodějka, „Mohla bych tě spálit na uhel.“
„DOST UŽ!“ vmísil se dunmer, „Nechci přijít o život, ale ani o šanci utéct!“ sklonil se k mřížím, leč spadl na ně. Ostatní vězni si všimli, jak mu z nohy trčí kost a vlny krve se mu valily z končetiny. V rukách vyčaroval mrazivé kouzlo, to poté pustil do železného okovu.
„Máš přelámanou nohu! Neblbni a přestaň, udělá to ta žena!“ okřikoval ho nord.
„Mě už tahle bolest… nevadí!“ držel jazyk za zuby a vší silou se snažil zmrazit železo. Předpokládal, že pokud ho dostatečně zchladí a pořádně pak do něj někdo udeří nebo se pokusí vylomit, mělo by to jít snadno.
„LIDI! LIDI!! NĚKDO SE BLÍŽÍ!!“ křičel vězeň u vchodu.
„Dělej, šediváku!“ pobízel ho ork, ale moc to nepomohlo.

V tu chvíli, kdy byla většina živých vězňů u chladných mříží, se ozval Erutan velmi smutným a zdrceným hlasem, „A až se odtud dostanete… co pak? Kam půjdete?“
„Do západní části!“ prozradila mu bretonka, „Stále máme šanci je porazit!“ někteří muži se k ní přidali, jen málokdo protestoval.
„To… se vám nepovede…“ zakroutil hlavou elf, „To je… jistá smrt!“
„ZAVŘI HUBU, ELFE, NEBO NÁM POMOZ!“ velmi nehezky spustil ork.

V tu chvíli se přestaly valit z dunmeřích rukou chladivé vlny mrazu a sněhu, elf velmi slabě padl na zem a snažil se pobrat dech. Než tak učinil, ork ho vzal za trup a svou silou ho poslal ke zdi, aby nepřekážel. Dva orci, seveřan a snědý muž pak chytli mříže do rukou a několikrát škubli. Celou dobu Erutan jen nechápavě vzdychal a nepředpokládal, že se jim povede tento plán. Stále jim říkal, že dělají špatně, ale slova byla marná.

Mříže praskly, seveřan je vytáhl nad svou hlavu, „PADÁME!! RYCHLE!“ jeden ork skočil malinkaté chodbičky, hned za ním redguard, který to tu znal velmi dobře a naváděl ho, kudy se má vydat. Nastal zmatek, každý ze zajatců chtěl pryč, až na mrtvoly a Erutana. Nad únikovým východem se tlačili, strkali, dokonce padly i pěsti a někteří se místo útěku pustili do útoku. Nejvíce ran schytal orsimer, který v zápalu vlastní obrany nevědomky zašlápl zraněného temného elfa. Jedno šlápnutí na hrdlo stačilo k ukončení života.

Během potyček se několik dvojic dostalo do podzemních tunelů, pozůstalí v celách se stále snažili dostat dovnitř, ale nedařilo se jim zachovat chladnou hlavu… natož držet se v tichosti. Do dveří už nikdo nebouchal, nyní někdo zandával klíč do zámku.

V momentě, kdy se vězni začali bít mezi sebou, skočila do tunelu bretonka a ohlédla se kolem sebe. Jak spatřila Erutana s mrtvolnou tváří, natáhla k němu ruku, „DĚLEJ, ELFE! POJĎ, JESTLI CHCEŠ ŽÍT!“. Ale nehnul se ani o coul.

V tu chvíli se otevřely dveře, do cel vstoupila mocná temná osoba s obouručním mečem, jenž uprostřed pulzoval rudým nádechem. K boku přistoupila zlatá elfka v temném hábitu a jak viděla některé vězně nad tajnou chodbou, ukázala na ně s jednoduchým rozkazem, „ZABÍT!“

Mocná postava se rozeběhla proti zbylým stojícím, několika seky a bodnutím poslal jejich duše do Zapomnění. Bretonka se stačila schovat dříve, než dopadla čepel i na její hlavu. Uprchlíci mizeli kdesi v podzemí, na altmerku se sesypali dva vězni, kteří posedávali u hlavního vchodu a nechtěli se přidat k utíkajícím. Ale velmi rychle skončili na zemi… temný válečník je poté lehce popravil.

„Ti neutečou nikam daleko!“ pronesla nahlas a ohlédla se po svém doprovodu, „Dojdi pro posily a řekni jim, ať se přesunou do přístaviště. Já se postarám o tenhle zbytek…“
„JAK JE LIBO!“ zachraptěl šermíř a vyběhl z věznice pryč.

Nyní byla v celách jen hrstka vězňů, kteří neodešli. Ať už kvůli zraněním nebo díky beznadějnému přesvědčení. Jeden z nich neustále klečel a modlil se, aby mu bohové pomohli. Žena na něj jen pohrdavě pohlédla, přemýšlela o ukončení jeho trápení, ale to neudělala. Naopak byla moc ráda, když ho viděla v takovémto stavu. Pak se přemístila nad vstup do tunelu a hleděla jak na otevřenou hlubinu, tak i na mrtvoly kolem a na stále živého Erutana. V očích mu viděla slabost a nechuť něco dalšího podniknout. Přesto vzala mu ruce a zamkla do okovů nad ním… ani se nebránil.

Takto to učinila s ostatními, co zůstali v místnosti. Moc jich nežilo, dali se spočítat na jedné ruce. Ale všichni tito vězni měli jedno společné… neměli žádnou naději. Nikdo z nich nechtěl bojovat, usilovat o nemožné, nebo se aspoň bavit, aby zabili nudu. Jen smutně a zničeně hleděli do země.

Bosmer už ani nepronášel slova pro Kynareth, už dávno se vzdal této ztráty času. Kromě vzpomínek na nejkrásnější chvíle, se bavil odpočítáváním zbývajícího času života. Za moment vstoupila do cel malá skupinka věznitelů a zabezpečovala okolí. Některé vězně rovnou mučili, jiné nechali být. Ale všichni slyšeli nepříjemný zvuk, linoucí se z únikové chodby… děsivý a bolestný křik.

Thalmorská jednotka se po náročném dni utábořila ve Starém Hroldanu tak, jak schválil Erutan. Celá noc probíhala velmi klidně. Téměř všichni spali pod širým nebem, plných hvězd a obou měsíců. Bylo zvláštní pro bosmera, jak ležel pod jedním jalovcem a myšlenkami se ubíral k názoru, že toto rozhodnutí nebylo tak špatné.

Elfí hlídky nenarazily na nikoho zvláštního. Co bylo opravdu mimořádné, že z krčmy, která se od nich nacházela, co by kamenem dohodili, vyšel mládenec s několika nůšemi zásob a nechal je občerstvit. I v této chvíli byli někteří domorodci na své vznešené pány milí.

Noc se nesla v klidném nádechu, vojáci si konečně odpočali a někteří dostali do hlav jasnější a příjemnější myšlenky. Nyní, když byla situace o něco lehčí, Fathryl svěřil zbylým členům současné rozkazy a královnin osud. Byť je mrzela tato skutečnost, pevně ujistili mluvčího, že bude pro ně čest dokončit tak závažně důležitý úkol.

Ráno, když se všichni vojáci probrali a připravili na odchod, přemístil se altmer k Erutanovi a téměř ho na každém kroku doprovázel. Jakmile vydal nový vůdce pokyn k odchodu, vyrazili směrem do běloprůsmyckých plání. Takřka desetičlenná skupinka pochodovala kopčitým krajem. Někteří během cesty lovili zvěř, jiní jen mlčky kráčeli po krásné krajině a přemýšleli, kde jsou ostatní druzi. I samotného Erutana to zajímalo.

„Když jsme jeli z Ledohradu, naráželi jsme na vlny vojáků. Některým jsme ujeli a s některými jsme se zase dali do křížku.“ ohlédl se po společníkovi, „Nemáš tušení, kde jsou?“
„Upřímně, nevím.“ přiznal se altmer, „Královna nechala během tvého útěku do Ledohradu vyslat mnoho vojsk z větších měst právě sem. Jestli byli rozdrceni, nebo se vrátili zpět… Těžko říct.“ zakroutil hlavou, „Přikláněl bych se spíš k tomu druhému.“

Po několika hodinách chůze, kdy se vrátili z kopců zpět na kamenitou cestu, v bosmeří hrudi se ozvala velmi silná trhaná bolest. Chytl se za ní, v zubech držel hlasivky… až je po pár vteřinách vypustil. Navrhl krátkou oddechovou pauzu.

Kolona se zastavila kousek od tekoucí říčky, někteří se vydali sbírat různé byliny, které by pomohly zraněným od bolesti, jiní se rozhodli pro rybolov. Erutan se přemístil k nejbližší skále a posadil se, hned k boku přistoupil Fathryl, zjišťující jeho zdraví. Než mu stačil jakkoli odpovědět, natáhl ruku před sebe…

„Teiko! Počkej…“ khajiitka ve zbroji se zastavila, opatrně se otočila, „Musím s tebou mluvit!“ chvíli odporovala, ale na altmeří naléhání povolila. Pomalé strnulé kroky ji posunuly blíže k bosmerovi.
„Co chceš?“ odsekla ho.
„Podívej, chápu, že mě nerada vidíš živého.“ na to se pěkně zašklebila, „A moc dobře ti věřím, že máš sto chutí hodit po mně tu palici. Ale prosím…“
„Co ty máš, co prosit!“ pustila se do něj, „Myslíš si, že jen tak zavřu oči nad tvými činy?“
„Teiko, měla by ses uklidnit…“
„A ty ho, Fathryle, ještě podporuješ! Je to zrádce, jak to řekl ten rebel, kterého jsme v té věži zabili!“
„Ale přidal se na správnou stranu, Teiko!“ ujišťoval jí Fathryl, „Možná, že v minulosti udělal něco, co nechtěl, ale musel. To však…“
„ZABIL GLARIS A LAA‘VERENA!“ křikla hlasitě, „Díky jeho rozhodnutí umřel Siberius i královna! A nakonec ani nepopravil ty, kteří nám stáli celou dobu v cestě!! Hanba ti, elfe!“
„CO PO MNĚ CHCEŠ, TEIKO?“ křikl na ní Erutan nepříjemně, „CO? JAK TĚ MÁM ZATRACENĚ PŘESVĚDČIT, ŽE NEJSEM PROTI TOBĚ, ALE S TEBOU?“
Její zuby zazářily v chlupatém úsměvu, „Až chcípneš, tak mě přesvědčíš!“
„Huh, Teiko, jen zhoršuješ situaci!“ přistoupil k ní zlatavý elf blíže, „Podívej, když se nám podaří dorazit do toho chrámu, tak budem moct vrátit vše a všechny, o které jsme přišli!“ položil jí ruku na rameno, „Tak, co ty na to? Zkus mu ještě jednou věřit!“

Chvíli na ně hleděla jak na blázny. Dlouhou dobu se rozmýšlela, zda jim má něco udělat nebo jen prostě odejít z místa, či odpustit. Ale nakonec svůj hněv nezvládla… ruku mu strhla z ramene.

„Nedokážeš ovládat slova jako Laa’veren! Jděte se oba bodnout, ušáci!“ otočila se k nim zády, „A jestli ještě jednou za mnou polezete, tak si mě nepřejte!!“ velmi rychlým krokem odešla kamsi do přírody.

Fathryl se vrátil po bok svého přítele, „No, tak to vypadá, že jsme ztratili předposledního z Drápů.“
„Myslíš, že se nám jí povede ještě nějak přesvědčit?“
Altmer zakroutil hlavou, „Pochybuji… Teiko je strašně tvrdohlavá, a pokud si něco usmyslí, tak u toho zůstane.“ podíval se na jeho tělo a do rukou si připravil léčebné kouzlo, „Pokud nám aedry nebo daedry nějak nepomohou, pak s ní nemůžeme počítat.“
Zatímco se Erutanovi hojila zanícená rána, sám uvažoval nad možností si jí získat zpět, „Huh… třeba na něco přijdeme.“
„Já… sám nevím, jak bych se rozhodl.“ bosmer nastražil uši, „Na jednu stranu chápu, že to byli tví přátelé a známí. Ale ber to také z té druhé stránky. Byli to nepřátelé! ÚHLAVNÍ NEPŘÁTELÉ!“
„Na tom už nějak… nesejde, jací byli.“ zklamaně odvětil, „Tohle jsem prostě nemohl udělat.“ kouknul do zlaté tváře, „Až prožiješ tolik vražd a zabíjení, pochopíš, proč to říkám.“

Z rukou přestala vycházet léčebná záře, Fathryl vyčerpal veškeré své síly, však stále hleděl na tělo zraněného, „Víš co, Erutane? Slib mi něco. Až se budeš opět muset rozhodnout v situaci, kdy ti bude těžko, dej mi vědět, ano? Vyřeším to za tebe, nebudeš se pak muset trápit, že to byla tvá chyba.“
Erutan seskočil ze skály na zem, „Už žádné sliby, příteli.“ pohlédl mu do očí, „Už jsem nasliboval a přísahal na tolik věcí, že to nedokážu ani spočítat a většinu z nich jsem porušil. Rozhodnu tak, jak rozhodnu!“

Na upřímná slova se altmer uklonil, pak mu zranění ošetřil a pronesl, že je na nějakou dobu zase fit. I přesto mu bosmer poděkoval. Jakmile ostatní uviděli připraveného nosiče svitku na cestě, vzpřímili k němu zrak.

„Družino, pokračujeme v cestě! Směr Vyšný Hrothgar!“
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Jak se bude Erutan v brzké době cítit?
1) provinile
2) sebejistě
3) povrchně

Upravil/a Adrian_S dne 04.03.2022 20:02