The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal Diego dne 30.01.2013 21:11

Komentáře vítám.

Kapitola 27 - Škoda rány

Když mě Brutus spatřil, zřejmě byl i rád. V jeho očích šel vidět pocit zadostiučinění, žádný strach ze smrti, možná měl i výčitky. Vrazil jsem mu ránu a to ze všech sil, padl na zem, a další ránu, aby se necukal. "Brute, proč? Proč jsi to všechno dělal?"
On odpověděl chraplavým hlasem "Víš, já ani nevím, možná jsem furt cítil pocit vykonat pomstu na všech lidech, něco ve mě mi říkalo, že to mám udělat. Ikdyž mi to šlo až doteď bravurně, vždyť na mě nikdo nepřišel."

Lucius: "Mohl jsi si s tím chtíčem bojovat, říct ne! Ti lidé za tvou rodinu nemohli!" vrazil jsem mu další ránu....
Brutus: "Nešlo to! Proč taky myslíš, že jsem teď v tom davu na sebe upozornil? Nemohu to nést dál. Udělal jsem věci, které mi nedávaly spát čím dál víc."

Dal jsem mu ještě jednu ránu, teď už ležel a téměř neschopen pohybu.
Lucius: "Vraždy, kterými si způsobil rozpad mnoha rodin a smrt mnoha lidí ti já neodpustím a tvá smrt tím nic nevyřeší. Kaj se za své hříchy, musíš to břemeno nést sám do konce života..."

Brutus: "Né!! Ukonči to trápení! Prosím!!!"

Chtěl jsem mu dát poslední ránu, ale řekl jsem si... "Škoda rány...."

Vstal jsem z pokleku, kolem nás byl hlouček lidí s vidlemi, měli výhružné pohledy, až vražedné. Řvali "To je ten vrah!!! Zabijte ho!"
V tom do něj začali bodat vidlemi nebo to co měli zrovna poruce. Brutus, řval "prosím!" i po několika bodnutích, ale s dalšími jeho hlas i život pohasínal. "Byl to dobrý člověk, ale to co spáchal se nedá odpustit, smrt je pro něj vykoupení." řekl jsem si při pohledu na jeho mrtvolu.

Světlá chvilka končí

Když ho zabily, řvali "jó! konečněé!". Ale to už se Samaelova armáda řítila snad v plné síle na dav. Obklíčily ty lidi, těch bylo přes pět tisíc, vojáků deset tisíc. Ulice s staly neprůchodnými. Ale pro mne ne, šel jsem k nejbližšímu domu, abych na něj vylezl.... Najednou Samael promluvil nahlas, zastavil jsem, měl před sebou něco velkého, mělo to kolem dvou metrů a bylo to přikryté plachtou. "Pohleďte! Tohle je stroj vítězství!" prohlásil Samael. Odkryl plachtu a já uviděl stroj na zabíjení po stovkách. Byl to jakýsi druh kulometu, zřejmě vynález číňanů.

Noční masakr

"Takže proto, byl v té číně!" řekl jsem si.
Samael, pak hlásil, aby lidé odešli než napočítá do deseti, jinak, že bude střílet.
Lid byl, ale odhodlaný i položit životy za svobodu.
Raz!

Dva!

Tři!

Čtyři!

Pět!

Tak už sakra jděte! řekl jsem si v duchu...

Šest!

Sedm!

Osm!

Lidé už to nevydržely a začali zabíjet Samaelovy vojáky, jak na jatkách, bodali, střílely, sekaly... Ale jeho vojáci měli jasný úkol, držet pozice, za každou cenu, i za ztrátu životů.

Devět!

Deset! PAL!

Když padl první výtřel z toho stroje, sundal jsem si masku, zavřel oči a řekl "Bože odpusť mi to...."

Masku jsem schoval do báglu, a běžel k tomu domu. Lidé za mnou umíraly a já utíkal, bylo mi zle... Vylezl jsem na ten dům a schval se za komín. Ihned po vylezení na dům, kulomet přestal střílet... Pozoroval jsem tu spoušť... Lidé křičely bolestí, měli ustřelené končetiny, nohy, ruce... Hektolitry krve pokřtily první revoluci od Samaelova vpádu. Odhadem tisíc mrtvých... Ti co přežily, byly buď zranění nebo hledali své příbuzné. Brečely, řvali, nebyl to pěkný pohled... Samaelovy elitní vojáci chodily mezi ležícími lidmi a dorážely je i raněné. Lidé utíkaly, tlačily se v ulicích, v důsledku toho bylo několik desítek lidí ušlapáno... Samaelova armáda mlátila lidi, až zmlátily odpůrce, tedy ty kteří se jim ještě opovážily odporovat, tak jim Samael rozkázal vrátit se zpět domů nebo zemřou všichni....

Hranice

Vojáci nosily doprostřed náměstí mrtvoly. Vlastně to byla hranice, na které mají být spáleny mrtví. Když ji zapálily, bylo vidět a slyšet, že se občas ještě nějaký člověk pohnul a zakřičel.... Musel jsem vypadnout, jelikož tam začínalo být cítit spálené maso... Běžel jsem po střechách, myšlenky mi běhaly hlavou... Mihaly se mi hlavou takové věci, jako "proč?! proč jsem stvořil tu revoluci?! proč jsem nabádal lidi k činům?! proč jsem ho tenkrát nezabil?! proč jsem netušil, že je upír?! proč....."

http://img703.imageshack.us/img703/5771/nc3bac91f8a80b0cd07c581.jpg

Upravil/a Diego dne 30.01.2013 21:17

Přidal Diego dne 03.02.2013 22:54

#10

Jak jsem psal, příští zastávka FRANCIE. Tento krátký díl připravuje půdu pro další plnohodnotnou kapitolu.
Snad se bude líbit, za připomínky a obecně komentáře, budu velmi rád!

...

PodKapitola

Na stole v základně jsem našel dopis. Na přední straně bylo napsáno "Lucius".
A v něm...

Luciusi, moc dlouho jsme spolu nebyli, ale po posledních událostech se Samuel rozhodl jít do Moskvy sám, bez Jacka a mě. Jack totiž říkal, že půjde do Irska. Prý tam má přítelkyni, které se po ni stýská a on nemůže bez ní být. Když se mu ji podaří přemluvit, aby s ním šla do Anglie, tak se vrátí. Do té doby s námi prý nemůže nic podnikat. Já se rozhodla nejít se Samuelem, protože jsem chtěla vždy navštívit Opéra Garnier v Paříži. Je to město lásky a porozumění, je to mým snem se tam podívat už od dětství, kdy jsem o ní četla. Navíc jsem se doslechla, že se tam staví jakási monumentální věž. Chci se tam podívat. Luciusi, ty jsi byl vždy dobrým učitelem a mým vzorem, mám tě ráda, ale služba gardě mi nedovolovala se s tebou více sblížit. Byla bych ráda, aby sis našel čas a navštívil mne tam. Víš kde mě najdeš. Já vím, že Samael je přednější, ale musíš si taky někdy odpočinout. On počká...
S úctou a láskou Abigail

Takže ti dva jsou pryč? Hmm... Abigail mě má ráda? Proč mi to nikdy neřekla? Já k ní taky vždy něco cítil, ale byl jsem vázán hodností a věrností králi. Ale teď ne...

Má pravdu... V tom, že Samael počká, větší zvěrstvo už Londýn a samotnou Anglii už potkat nemůže. No nic, nemám nač čekat, zde mě už nic nedrží. Seberu si věci na cestu a vyrazím.

O pár hodin později.....

Když jsem měl zbaleno, a dorazil do přístavu, právě se chystal odplout parník. Koupil jsem si lístek do první třídy a vstoupil na palubu. Chtěl jsem do první třídy, jelikož budu mít svůj vlastní pokoj a hlavně klid na spřádání plánů. A taky na přemýšlení.... V hlavě se mi nadhodila myšlenka, že ve Francii bude vládnout totéž co v Anglii... v duchu jsem si řekl "Jen to ne, bože..."
Ikdyž by to dávalo i smysl, vždyť nikdo Anglii nepomohl. Ani já... Protože, zatím jsem jí působil hlavně útrapy a strasti, a smrt. "Ne! to se nesmí stát!...." zapudil jsem myšlenky.... A vyrazil ven, dívat se jak odplouváme od přístavu...

Přidal Diego dne 04.02.2013 22:27

#18

Trošku delší, než-li je můj standard, ale snad je to kuprospěchu všem. Doufám, že se vám to bude líbit!;) Komentáře jenom vítám!

Co je červeně, je trochu lechtivé...

Kapitola 28 - Francie

Když konečně po dlouhých dnech, dorazil parník do přístavu ve Francii,ihned po vystoupení z paluby, na mě dýchla atmosféra krásné svobody, svobodného státu, bez tyranie. Kousek od přístavu jsem spatřil nádraží, řekl jsem si, že se svezu až do Paříže, města lásky, jak se jí někdy přezdívá. Ještě než jsem nastoupil do lokomotivy, vidíval jsem cestou spokojené páry, jak spolu jdou za ruce, spokojeni a bezstarostí. Připadalo mi i místy, že nikdo neví o zvěrstvech, které se dějí v Anglii.

Setkání

Právě jsem vystoupil z lokomotivy a pár set metrů přede mnou, jsem spatřil operu, přesněji Opéra Garnier. Když jsem se přiblížil k té opeře, bylo vidět, že se něco začíná hrát. U vchodu stálo mnoho lidí. Já jsem si koupil lístek do VIP lóže, jelikož nechci, abych se musel mačkat mezi tolika lidmi. Prohledávaly lidi, jestli nemají nějaké zbraně nebo něco co by mohlo ubližovat. Já jednu měl, svůj oblíbený revolver, stříbrný. A jelikož jsem si na parníku oblékl nóbl oblečení, tudíž jsem vypadal na zámožného muže. Inu, může to znít až komicky, ale v duchu jsem se modlil, abych nemusel promluvit, protože francouzština mi nic neříkala... Nakonec mne pustily bez nějakého dlouhého prohledávání, zřejmě jsem jim připadal, jako důležitý a vzdělaný muž, možná obchodník nebo politik(smích). Vzdělaný sic jsem, ale důležitý ani moc ne. Snad jen pro jednu dámu... Och, to byl pohled když jsem ji spatřil v těch šatech, byla nádherná, až se mi zatajil dech. Stál jsem tam a zíral na ní, lidé kolem procházely nevšímajíc si mě. Pak mne spatřila, v očích ji zajiskřilo, očividně byla překvapená, že mě vidí, ale zároveň z jejího pohledu šlo vyčíst, že je šťastná, když mě vidí. Chvíly jsme se k sobě přibližovaly pomalu, ale postupně jsme zrychlovaly pohyb, abychom u sebe byli co nejdřív. Padlam i do náruče, smála se, i slzy jí vytryskly z očí... Líbaly jsme se dlouho, tak dlouho, že už oznamovaly začátek opery.

Divný chlápek v kápi

Posadily jsme se do VIP lóže, a pak jen poslouchaly a sledovaly začátek opery. Všiml jsem si dvou lidí, v honosném oblečení, nejspíše za velké jmění. Seděly nejvýše ze všech hostů a byly obklopeni ozbrojenými muži. "Kdo jsou ti dva, Abigail?" zeptal jsem se jí a naznačil směr k nim. "Je to prezident Jules Grévy se svou paní. Nelze jej hned tak přehlédnout." odpověděla mi Abigail. Ale ještě jednoho člověka nešlo přehlédnout, mé smysly zbystřily když uviděly muže v kápi. "A co tamten? Znáš ho?" zeptal jsem se jí. "Toho jsme nikdy neviděla, vypadá jako kněz." řekla mi. "Vypadat, jako kněz může, ale to bych nesměl se za něj umět převléci a projít přísně střeženým palácem až do Samaelova pokoje, kde jsem ho bodl nožem. A to by ještě daleko předtím Samael, nemohl v převleku kněze do toho samého paláce a zabít našeho krále. Už chápeš? Jsem vůči knězův podezřívavější než kdoko-li jiný, a jistě už chápeš proč. " řekl jsem jí sarkasticky a přísně. "No, a co chceš dělat? Jít v průběhu opery ke knězi a zjistit, zda-li je nebezpečný?" řekla mi. "Ano, to přesně chci udělat." řekl jsem jí a šel k němu. Každý a to doslova každý, kolem kterého jsem prošel se otáčel s nechápavým výrazem ve tváři. Neustále jsem říkal "pardon.. pardon..." ikdyž mi asi nerozuměly(smích). Dorazil jsem ke knězi, vedle něj bylo místo, tak jsem si sedl. "Zase to zkoušíš?" zeptal jsem se ho povýšeně. "Já ne Luciusi, víme že bys dělal problémy a proto jsme ti uspořádaly takovou malou lest.(směje se škodolibě)." řekl mi. "Jakou lest? " ptám se. "Podívej, tam nahoře( tajemný smích)" .

Atentát

Když jsem se podíval nahoru, spatřil jsme něco, co už kdysi. "Vy, chcete zabít prezidenta Francie?!" řekl jsem tázavým výrazem, aniž bych čekal na případnou odpověď, vyrazil jsem k prezidentovy, běžel jsem po schodech... Narazil jsem na stráže... "Stůj! Tam nikdo nesmí!" zařvali na mě. "Uhni! Nemám čas si hrát!" zařval jsem a odstrčil ty dva vší silou. Spadli na zem a já běžel dál k hlavě republiky. Stráže řvali, že jsem atentátník "pozor! chraňte prezidenta!".... Byl jsem na druhé straně budovy, v protějším balkónu. Viděl jsem jak se nezištně přibližuje muž s nožem schovaným v ruce. Je převlečený za osobní stráž prezidenta, proto jej nikdo nepoznal, ale já jo. I na tu dálku jsem rozpoznal toho hada Igora. Vytáhl jsem revolver, stráže se ke mě přibližovali mílovými kroky. Musel jsem jednat... Napřahuje se s nožem... Namířím na něj... a pal! Dostal ránu do ruky... Prezident se v mžiku otočil a poznal pravého atentátníka. Ihned po výstřelu se ke mě seběhly stráže a chytily mě. Ale prezident prohlásil "on není ten atentátník, pusťte ho!" Pustily mě, ale všiml jsem si, že Igor zmizel, viděl jsem jej jak běží ven a drží se za zraněnou ruku. Nenapadlo mě nic rychlejšího než, sešplhat po balkónu dolů a pak skočit. Dopad byl sice tvrdý, ale zažil jsem horší... Doběhl jsem k východu a vidím jej, krvácí. Stopy krve jdou vidět na těch místech, kde běžel. "Ty hajzle! Podruhý mi nezmizíš!" zařval jsem na něj. "Táhni k čertu!" on zařval též.

Když se dostal asi sto metrů před budovu Opéra Garnier, klopýtl. A to byla šance pro mě. Namířil jsem v běhu na jeho nohu a vystřelil. Přímo do kolene! Spadl na zem, jednou rukou si držel zraněnou nohu a snažil se vstát. Ale zranění mu to nedovolila. Když jsem k němu doběhl, teď už pomaleji, podívali jsme si do očí. V jeho očích šel vidět výraz chtíče a touhy po moci. Neváhal jsem ani vteřinu a rázem jej střelil i do druhého kolene. "Tak už to skonči, ty parchante!" řekl mi, přičemž už vykašlával krev z úst. "Ne, zákon rozhodne o tvém osudu. Chcípáku". Po chvíly dorazil i prezident se svými ochránci a s Abigail. "Připravit! Namířit! Pal!" jak svým mužům rozkázal, tak se také stalo. Osm ran do hlavy dostal Igor. Objal jsem se s Abigail. A prezident Jules Grévy mi poděkoval za zachráněný život. Zeptal se mě, kdo to byl. "Byl to osobní strážce Samaela." odpověděl jsem mu. "Kohože? Nikoho takového neznám." řekl mi překvapeně. "Před necelými dvěma lety se zmocnil trůnu Anglie, s pomocí lstí, nájemných vražd a peněz. Ale nejdůležitejší je že, Samael zabil krále Anglie a tím se dostal na trůn. Řekl bych vám celý příběh, ale to je na dlouho...." objasnil jsem mu situaci. "To zní zajímavě a hodně znepokojivě. Co tím chtěl dosáhnout, když mě zabije?" ptá se prezident. "Zmocnil by se trůnu Francie, tak jako v Anglii. A to se nesmí stát, protože Anglie už není co bývala. To samé by se mohlo stát i Francii a to nechci..." objasňoval jsem mu situaci dál. "Dobrá, jistě jsi rozrušený a unavený, mohu vám nabídnout apartmán v mém paláci, se všemi výhodami, k čemuž náleží i velká postel, mnoho druhů vín a rozmanitá jídla?" nabídl mi. "To se nedá odmítnout, pane. Velice vám děkuji." přijal jsem nabídku. "Mí muži vás dovedou do vašeho apartmá. Ale zítra si musíme promluvit."

Hrátky aneb příjemné zakončení dne

Když jsme se s Abigail dostali do apartmá, byly jsme uchváceni vším tím drahým nábytkem, i tím velkým stolem s mnoha druhy jídla, od chobotniček až po sýry. A tolik druhů vín se jentak nevidí... Vypily jsme s Abigail tři láhve vína, snědli od každého jídla trochu, ale potom už jsme byli v náladě... Objali jsme se... Já svlékal jí... Ona zase mě... Potom jsme nazí doslova skočily do té velké postele a milovali se.... Milovaly jsme se, jakoby to mělo být naposledy...

http://img266.imageshack.us/img266/3665/legrandfoyer2.jpg