The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal Adrian_S dne 13.03.2016 16:14

Část 27. - Vábnička

V pouštním táboře bylo opět rušno. Jednotka, vracející se z nedalekých dun, halekala tak radostně, až si přinutila přítomnost samotného legáta Leronna, jenž nevěděl, co se stalo. Odchytl si velitele skupinky a vyptával se na podrobnosti, mezitím se do hloučku šťastně naladěných mužů mísili další jejich spolubojovníci, kteří je laskavě vítali. Erutan a Kobert je šli taktéž přivítat, než se k nim dostali, kousek od nich postával legát a velitel jednotky. Ačkoli byli příchozí velice hlasití, zaslechli jen útržky od velkého důstojníka.

„… a to je skvělá zpráva! Odveďte je a povolejte několik mužů, aby je bedlivě střežili! Nikdo se k nim nepřiblíží!“
„Rozkaz, legáte.“ kývnul hlavou druhý legionář, „Mám něco vzkázat mým mužům?“
„Pochvalte je za akci a dejte jim pro dnešek volno. Zaslouží si to!“ položil mu ruku na rameno, „Hlídku si vezmou muži tribuna Trebunia.“ legionář zasalutoval a odešel ke svým mužům.

Mezitím oba zvědi přišli k hloučku příchozích vojáků a zdravili je s úsměvem. Od některých se doslechli, že se jim akce, na kterou odešli před třemi dny, povedla do nejmenších detailů. Několik mužů nechtělo přímo prozradit, o co šlo, a Erutana trápila mysl, když nevěděl něco, co znali ostatní.

„Neboj, zjistím, co se jim povedlo.“ ujistil ho Kobert a zval trojici bojovníků na žejdlík piva.

Bosmer odcházel pomalým tempem do svého stanu, jeho oko si všimlo, jak pětice dalších ozbrojenců odváděla kamsi do zadní části tábora dvě postavy s pytlem na hlavě. Kroutil hlavou, divil se neznámému úspěchu.

Za několik okamžiků došel do svého prázdného stanu. Očekával, že uvnitř bude polehávat jeho společník Demitr a spustí na něj ostrá slova, však ticho zavládlo. Sedl si do vaku a sáhl po deníku, brk s kalamářem si umístil k nohám.

„3. prostředník, 4V 209

Demitr se mi stále vyhýbá. Je to zlé… Nemám tušení, co mám ještě udělat, aby si mě aspoň nějak všiml! Každý den je tišší a tišší, zrak vypouští úplně a i když se tu ocitne vždy přes noc, aby se vyspal, připadá mi to, jako bych tu byl spíš sám, než s někým… Tohle není dobré znamení!“

Než stačil napsat další poznámku, Kobertova ruka zatáhla za kus stanu a zeptal se, zda může dovnitř. Bosmer mu nabídl místo k sezení, zavřel knihu a poslouchal ho.

„Zjistil jsem, že ti kvestorovi muži zaútočili na thalmorskou delegaci! Měli namířeno do Gilane, ale vrhli se na ně ve správnou chvíli.“
„A proč to nadšení?“ zeptal se opatrně elf.
„Hehe… Povedlo se jim zajmout thalmorskou čarodějku a jejího sluhu!“ rukou sáhl k Demitrovu vaku a vytáhl láhev vody, z níž se napil, „A neměli žádné ztráty! To už se tady nestalo hodně dlouho! Kvestor jim dal den volna za dokonale splněný úkol.“
„Tady se někdo má…“ přitakal Erutan, „A co je na té čarodějce vůbec zvláštní?“
„Heh, abych řekl pravdu, tak nevím. I když něco mě napadá…“ přisedl si k němu blíže, „Ještě, než jsem vstoupil do armády a hrával jsem po krčmách Císařského Města, jednou se mi do náruče dostala i altmerka. Jak ona se jmenovala… Ikira? Nebo Amara? To je jedno…“ mávl rukou, „Protože jsem po ní toužil, vyptával jsem se jí na zvyky a tradice její rasy. Přeci jsem musel navodit nějaké společné téma k hovoru, ne?“
„Dobře, Koberte… ale přejdi k věci!“ požádal ho elf.
„Jasně, takže ta elfka mi vyprávěla o jejich pokoleních, lidech a celkové kultuře. Také mi prozradila, že někteří jedinci mohou získat od narození dar bohů…“ Erutan přimhouřil očima, „Neumí čarovat, ale vidí třeba do budoucnosti.“
„A ty si myslíš, že ta zajatá je věštkyně?“
„No… Tristen říkal, že když zaútočili a jí spatřil, vůbec se nebránila kouzly. Na rozdíl od ostatních vojaček, které jsme už potkali.“ zahleděl se mu do očí, „Ale to asi nezjistíme. Prý ji odvedli někam do zadní části tábora a do stanu nikdo nesmí!“ odfrkl, „Stejně… teď si s ní asi užívají. Ani bych se nedivil…“

Erutan kýval hlavou, poděkoval mu za informace a požádal, aby odešel ze stanu, chtěl si psát důvěrné záznamy do deníku. Kobert ho poklepal po koleni, s radostnou tváří vstal a odešel, bosmer opět zůstal sám s knihou a psacími věcmi, které ihned probudil.

„3. prostředník, 4V 209 - pokračování

Vojáci kvestora Calvuse dneska zajali altmeří čarodějku a jejího společníka. Nebyl jsem sice u toho, ale přijde mi zvláštní, co dělá taková elfka tady… v poušti. Na co jí potřebuje Thalmor?
Kobert si myslí, že je to „věštkyně“, prý se občas mezi altmery objeví takováto bytost, ale nevím, jestli si jen nevymýšlel.

Možná… jestli bych se k ní dostal a zjistil, že opravdu zná budoucnost, mohla by mi říct, co mám udělat, abych napravil přátelství mezi Demitrem! Nebo jestli se vůbec vrátím domů. Musím to nějak zjistit!“

V šlechtické síni nebyl klid, vysocí služebníci kráčeli a zase rychle odcházeli zpět od trůnu s nejvyšší altmerkou. Ti, co nesli špatné zprávy, se po odchodu v duchu hanbili za opovážlivost jí něco takového sdělit. Dobrých poslů měla ale pro dnešek málo. Ruka jí bubnovala do kamene, tvář hleděla kamsi na stůl, zatímco její stráž oznamovala stav jednotek ve městě. Už jí chtěla poslat zpět k povinnostem… však si všimla, jak se otevřely hlavní dveře a v nich kráčela strážná v zlatavé zbroji s kýmsi po boku.

Ruch ustával, zelení strážci po spatření neohlášeného hosta ve zbroji vytasili zbraně a připravili se na možný útok. Zatímco královna vyvalila zrak na přicházejícího, a nikdo si nevšiml její reakce, zlatá strážná klekla před trůnem.

„Má královno, tento muž vás žádal o audienci! Přišel sám, neozbrojen, ale s drzými slovy…“
„Pane Vlaarine!“ mávla dlaní na služebnici, aby si dala odchod, přísný zrak špikoval příchozího, „Jaké překvapení, že Vás opět vidíme!“ Erutan se uklonil, „Taková odvaha z Vás září… Takovou statečnost ze sebe vydáváte.“
„Má královno, omlouvám se, jestli jsem přišel nevhod, ale…“
„VY A V NEVHOD?!“ zasmála se z plných plic, „NAOPAK, přicházíte v pravou chvíli!“ postavila se z trůnu a pomalým krokem k němu přistupovala, „Mám totiž náladu Vás velmi přísně potrestat!“ elf zvedl oči, ale než se úplně zahleděl do její tváře, kývla hlavou a nejbližší voják ho udeřil pěstí do tváře, poté druhý muž z protější strany se přidal a chytil ho za ramena, aby se nemohl bránit. Pod bosmeřím hrdlem se ocitla čepel meče, „DALA JSEM VÁM MOŽNOST ZASE ŽÍT A NAJÍT SVOU ZTRACENOU MINULOST, ALE VY JSTE SI MÍSTO SPOLUPRÁCE VYBRAL ZRADU!“ chtěla opět pokynout hlavou.
„Jakou zradu?!“ vyjekl na poslední chvíli, „O čem to mluvíte?“
Altmeří paže pozastavila rozsudek smrti, „Že jste dělal hloupého během prvního setkání, to se dalo ještě pochopit… ALE TEĎ?!“ švihla rukou do vzduchu, „Zachránila jsem Vám život, dala možnost najít sám sebe, pod podmínkou, že budete pro mne pracovat. A místo spolehlivé a čestné práce, kterou jsem od Vás očekávala, mi ukážete záda a odejdete! JAK SE OPOVAŽUJETE?!“ její tvář tvrdla zlostí a hlas rozechvíval plamínky na svících, „PONECHAL JSTE MÉ NEJVĚRNĚJŠÍ VELKÉMU NEBEZPEČÍ… A PAK ZÁHY JSTE SE SPOJIL S REBELY A VYSVOBODIL VĚZNĚ Z NEDALEKÉ PEVNOSTI! ŽE VÁM NENÍ HANBA, BOSMERE!!“ při posledních slovech předstoupila před jeho tvář a chtěla mu věnovat facku, ale pár coulů od tváře zastavila. Z její ruky však mohl cítit intenzivní zuřivost.
„Já… jsem neměl na výběr! Má královno!“
„Hmm… lžete! A pořádně!“ do Erutana vrazilo překvapení, místo úderu mu věnovala pohlazení, „Jak slabý jste v této věci! Copak jsem Vám neříkala, že patříte jen MNĚ?!“
„Samozřejmě to vím, že patřím vám!“ kroutil hlavou, „Ale jak jsem mohl k vám přijít, když mě ti rebelové zajali? Sám jsem to nečekal!“
Sylsris na moment zadržela dech a hleděla na něj, „Kéž bych Vám tohle mohla věřit…“
„Podívejte… Můžu vám říct důležité věci, co se týče rebelů. Já se chtěl k vám vrátit! Jen jsem hledal vhodnou příležitost k útěku!“ pak požádal, aby mu strážce sejmul čepel z krku, chtěl opět její důvěru.
„Jsem zvědavá, co mi řeknete, elfe.“ skřížila si ruce na prsou, „MLUVTE, A OPOVAŽTE SE MI LHÁT! JÁ TO POZNÁM!“ pobídla ho, strážci ho pustili.

Protože Erutan byl v srdci strachy bez sebe, jeho odvaha se jejím hlasem zcela rozplynula, začal povídat o zajetí rebely ze Zelených stínů. Prozradil, že útok thalmorských vojáků nedopadl dobře, neboť přežili a odešli na neznámé místo, které nikdy nedobyli. V této části se zastavil a zahleděl se do jejích očí a přemýšlel, zda má skutečně prozradit návštěvu daedry, kde musel podstoupit nebezpečnou hru či nikoli. Jazyk zůstal naštěstí za zuby… Sylsris stále chtěla vědět více.

Když však spustil vyprávění, že chtěl sabotovat v druhé skupince rebelů a aby si získal jejich důvěru, musel zaútočit na nedalekou pevnost, Sylsris hlasitě vykřikla, „LŽETE, PANE VLAARINE!“
„Stíni chtěli zjistit, co mají v plánu! Skutečně to…“
„Jestli chcete mou důvěru, tak mluvte pravdu!!“ ohlédla se po jednom ze strážců, ten předstoupil blíže k němu a připravil se zasáhnout, „Nebo víte, jak dopadnete!“

Hluboce vydechnul, hlava mu padla k zemi… Jeho lest nevyšla a nezbývalo mu nic jiného, než prozradit to, co zatajil. Slova o návštěvě Clavica Ničemného jí rozšířily oči překvapením. Pověděl, že jim poradil, aby našli kohosi v Saarthalu. Zde se pokusil opět lhát, nahodil upřímný výraz a spustil přesvědčivě, že jim ona dotyčná osoba moc nepomohla. Místo, aby je dovedla na bezpečné místo, zavedla je přímo ke Krvákům. Poté zde vyprávěl trochu obměněnou historku, ohledně napadení thalmorské hlásky. Svá slova zakončil útěkem do města. Nyní již čekal na svůj rozsudek…

Sylsris nad ním postávala a chladně přemýšlela, co s ním udělá. Nakonec se ale rozhodla, odvolala strážného na stranu. Sama usedla do trůnu a hleděla na klečícího bosmera.

„Stále mi něco ale tajíte, pane Vlaarine. Například, kdo byla ona osoba v Saarthalu?“
„Jen obyčejný zloděj, co se schovával před Thalmorem, má královno.“ prostě odvětil a opět pustil oči do země.
„Hmm… zajímavá historka.“ pronesla tiše, pak stoupla, „Víte, kde se nacházejí ti „Krváci“?“ na to kývnul hlavou, „Řekněte mi, kde jsou a já tam vyšlu vojáky, aby se o ně postarali!“

Do elfa vjel strach. Představa, že by prozradil místo, kde se schovávala jeho žena a následně cítit její utrpení, ho sžíralo. Však aby si získal její důvěru, musel něco říct. Sylsris stále na něj hleděla velice přísně. Přemýšlel nad různými částmi země a místy, kam by je mohl poslat, ale nebyl si zcela jistý, jestli i tuto lest neprokoukne. V mysli doufal, že se Krváci včas přemístí na jiné místo… jejich polohu pak nahlas prozradil…

„Výborně, pane Vlaarine!“ usmála se na něj do široka, „Tak jste byl přeci úspěšný! Nečekala jsem, že budete naprosto upřímný!“ kývla na jednoho vojáka, „Vemte si jednotku bojovníků a postarejte se o ně. Vůdce mi přiveďte živého!“ na to altmerský voják bouchnul do hrudi a se zbytkem strážců vyrazil do města.
„Snad… jsem si těmihle informacemi získal opět vaši důvěru, má královno!“ trochu žadonil elf, „Stíni zmizeli na místo, které jste nikdy nedobyla a Krváci jsou zase v horách. Obě skupiny jsou slabě ozbrojené a takřka… neschopné. Navíc, myslím si, že byste mě nemohla zabít.“
„Kde berete tu jistotu?“ zeptala se ho již klidným hlasem.
„Pokud si dobře pamatuji, jsem velice důležitou součástí vašeho plánu! Má smrt by zhatila veškeré úsilí, o které jste se snažila.“ odpověděl prostě a čekal, jak bude reagovat.
Její tvář už opadla, rudá místa na tváři opět zazlátla a široký úsměv ho ubezpečoval, že se mu prozatím nic nestane, „Hmmm…“ obešla si ho kolem dokola, rukou mu ukázala, aby vstal, „Mám stále na Vás velkou zlost… Tím, že jste mi řekl tak důležité informace, Vám začínám opět věřit.“ zastavila se a rukou ho postavila na nohy, „Ale bude to chtít ještě čas, abyste byl natrvalo součástí mého plánu! Však… když už jste přinesl tak dobré zprávy, mohla bych Vás přeci jen nasadit do akce…“ prohlédla si ho a poté požádala, aby jí následoval kamsi do hradiště.

Královna vedla Erutana chodbou do ubikace Pěti drápů, strach pocítil na těle. Netušil, zda někdo z nich přežil, či jestli ho nechce jenom na onom místě přeci zabít. Cestou se jí odvážně vyptával, zda je zuřivá z jeho přítomnosti, její slova ho trochu uklidnila. Byl sice velkým problémem, ale během posledních dnů se doslechla ještě horší zprávy. Ty ale nijak nerozebírala… Mlčky oba kráčeli ke dveřím do místnosti, které otevřela.

Erutan hned poznal známou místnost, kde se poprvé setkal s Drápy. Nádech nostalgie ho ovinula, v hrdle polknul a rozhlédl se kolem sebe. Mezi postelemi a prázdnými stoly se totiž nikdo nenacházel. Už se chtěl zeptat, na co se čeká, však když spatřil královnu Sylsris s rukama před sebou a dívající se kamsi do další chodby, otočil se taktéž… z chodby vycházely známé hlasy.

„… ne, opravdu tam jsou! Věř si, čemu chceš, ale až přijde, tak ti to akorát…“ z chodby vyšla Glaris s knihou v ruce a po boku Siberius s naštvaným výrazem. Jakmile vstoupili do místnosti a uviděli Její výsost s nečekanou osobou, zarazili se, „… potvrdí.“
„U… všech… svatejch!“ velmi tiše prohodil muž v oceli do místnosti, Glarisina kniha vyjela z rukou a spadla na zem, okamžitě se probrala k vědomí a neohrabaně ji sebrala.
„To… není možné! Zdá se nám to, královno, či…?“
„Nezdá.“ překřížila si Sylsris paže nad hrudník, „Pan Vlaarin nás opět potěšil svou přítomností. Nebavil ho život mezi rebely a tak se nám opět nabídl pomoct.“ ohlédla se zpět na čarodějku a lukostřelce.
„Už jsem viděl ledascos, ale tohle předčí všemu!“ vzpamatoval se Siberius a přistoupil k němu blíže, „Kde jsi celou dobu byl?!“
„To je na dlouhé povídání.“ stroze a taktéž nechápavě odpovídal. Chtěl pokračovat v řeči, ale za ním se rozeřvaly dveře.
Kdosi zvolával velice silným hlasem „Má královno, vracím se z poslání, které jste mi poručila. Zjistil jsem, že…“ hlas se zastavil na několik vteřin, elf se otočil k oné osobě, „Bosmere? No… ehm, tedy… To je mi překvapení!“
„Taky tě rád vidím, Laa‘verene!“ pronesl, v srdci netušil, co ho bude čekat.
„Vypadá to, že jste kompletní.“ vmísila se do nečekané situace královna, „To je dobré. Nuže, poslouchejte mě, Drápy! Do této doby jste dělali všechno proto, abyste dokončili úkol, který byl na chvíli přerušen. Vysvětlete tady vašemu společníku, co je potřeba udělat a pusťte se do toho.“
„Promiňte, má královno,“ přerušil jí Siberius, „že Vás přerušuji, ale je toto opravdu dobré řešení? Víte, pracujeme na vašem plánu už dlouho a máme zapojit někoho, kdo se dal s rebely? Co když tu jen vyzvídá?“
„Taky se mi něco nezdá, má paní…“ přidal se altmer a zůstal stát ve dveřích, z bosmeřího čela vytékaly krůpěje potu.
„Pan Vlaarin nás už vícekrát nezklame. Během nepřítomnosti zjistil spousty plánů, kteří naši nepřátelé provádí. Za moment bude o jednu skupinku méně.“ kývla hlavou na Drápy, „Prokázal poslušnost i v nejnevhodnějších chvílích… a chci, aby s vámi pokračoval!“
Muži tiše nesouhlasili, ale nemohli odporovat Jejímu rozkazu. Své napětí vypustili z těla a skromně odpověděli, „Ano, naše královno!“

Sylsris jim popřála hodně štěstí a aby si tentokrát dávali větší pozor, než na poslední misi. Pak zavřela dveře, Drápy stáli nehybně na místě, sledujíc každý Erutanův pohyb. Sám nevěděl, jestli se má ztratit všem z dohledu, nebo naopak se pustit s vervou do rozdělané práce. Až po pár vteřinách ztuhnutí k němu předstoupila Glaris a lehce ho objala, což také oplatil.

„No, tak asi nebudem na nic čekat a pustíme se do práce.“ pronesl skromně Siberius. Na tváři mu byla vidět známka zklamání ze shledání.
„Já… nevím, co vám mám říct…“ otočil se Erutan na všechny, „Tolik bych vám toho chtěl říct a tolik otázek mám.“
„Na tvé otázky se možná dostane, ale teď máme práci!“ zavelel Laa’veren a pobídl k odchodu. Bosmer si rychle zaběhl do zbrojnice, odkud si vzal několik dýk.

Čtveřice se vydala z paláce pryč, kamsi ven do přírody. Mířila jižním směrem, což elfa docela překvapilo. Za hodinu se dostali Drápy do půl své cesty, když Erutan náhle rozbil bariéru ticha.

„Zastavme! Na chvíli…“ pokrčil v kolenou a nabíral zhluboka dech, trojice Drápů na něj hleděla, „Když už jsme tak daleko… Jak jste porazili ty nemrtvé v hrobce?“ jen, co se zeptal, muži se otočili na cestu a pokračovali dále, Glaris ho sebrala ze země a stejným tempem kráčela po jeho boku.
„Věděla jsem, že se zeptáš.“ na moment ztichla, přemýšlela, kde by začala, „Pamatuješ si přesně, co se v té hrobce stalo?“ Erutan přiznal, že jeho poslední vzpomínka v očích byla, jak lezl po laně a poté dostal zbraní po hlavě, „Všimli jsme si toho lana a lezli za tebou. Jenže, někdo přesekl provaz a my sletěli k zemi. Pár nemrtvých jsme sice rozmačkali, ale…“
„Co se stalo? Mrzí mě, že jsem se odtamtud dostal se zdravou kůží…“ Glaris na něj vážně pohlédla, „na rozdíl od vás.“
„Poté, co jsme dopadli a nás obklíčili draugři, jsme se bránili, jak jen mohli. Laa’verena probodli a Siberiovi málem usekli nohu. Já na tom byla dobře, neboť jsem ležela někde vespod. Ale stalo se něco, co jsme vůbec nečekali…“ nadechla se pořádně, „V té místnosti byly ještě jedny zamčené dveře. Nevšimli jsme si jich… Když jsme byli obklíčeni, otevřely se, a v nich… Šavlozubáci!“
„Já měl za to, že jsme je rozdrtili!“ nechápal bosmer.
„Nejsi sám, kdo byl překvapený. Protože se nemrtví soustředili na nás, ti bastardi vyběhli ze dveří a snadno si udělali cestu ke Korihnuulovi.“ zakroutila hlavou, „Viděla jsem, jak ho zabili a pak nějaká žena mu sebrala masku.“
„Vrhli jste se po nich?“;
„Kéž by to bylo tak snadné… Než jsme se zmátořili, byli už pryč.“ smutně vydechla, „Jistě se chceš zeptat, jak jsme tedy přežili. Povím ti to. Jakmile se Korihnuul obrátil v prach, polovina těch nemrtvých padla mrtva k zemi. Zbytek bylo už snadné vyřídit, ale všichni jsme byli těžce zranění…“
Po chvíli mlčení opět elf promluvil, „Všiml jsem si, že Teiko nebyla mezi námi v paláci. Moc… mě to mrzí.“
Žena opět koukla po něm, „Jakmile jsme se vrátili s nepořízenou, začal Fathryl po tobě pátrat a my hledali veškeré indicie, které by nás dostali k těm Šavlozubákům. A našli jsme je! Teď víme, kde se nachází a také si jdeme pro tu masku!“ Erutan nevěděl, co má na to říct, chtěl se zeptat na další otázku, ale zadržela ho, „Odpusť to Laa’verenovo a Siberiovo chování. Po Ansilvundu k tobě chovají jistou… nenávist. Chvíli bude trvat, než se z toho vzpamatují, ale uvidíš. Vše bude dobré.“ po rozhovoru přidali do kroku, na jedné křižovatce narazili na netrpělivě čekající dvojici, se kterou po nabrání sil namířili opět na cestu do Průrvy.

Vojáci pochodovali po táboře s veselými myšlenkami. Někteří stále nemohli uvěřit, že se jim povedlo něco tak nečekaného, co mohlo změnit válku v poušti. Muži kvestora Calvuse slavnostně popíjeli sladký nektar v doprovodu líbezných tónů z louten. Velký hlouček oslavujících se nacházel ve středu tábora… jaké štěstí pro Erutana, když pronikal poklidně celým táborem a hledal nějaký hlídaný stan. Natož že byla jednotka malá, se stanové opevnění rozléhalo po širokých dunách. A najít něco hlídaného nebylo zrovna nejjednodušší, obzvlášť během padajícího slunce.

Toulal se uličkami, až se konečně dostal na druhý konec tábora, daleko od velitelského stanu a středu celých oslav. Schoval se za plápolající plachtu a koutkem oka nahlédl za roh. Několik sáhů od něj postával u vstupu jediný strážce, jenž se nepohnul ani o coul. Bosmer si připravil do ruky zamotaný pergamen s již napsaným textem. Poté se nadechl a vydal se k muži. Jakmile si všiml přicházejícího elfa, vytasil zbraň a zahlásil, aby si dal odchod, Erutan mu však podával vzkaz.

„Tribun mě poslal, abych ti tohle předal!“ muž rozbalil psaní a začetl se, poté si ho prohlédl a opět pustil oči do textu.
„Trebunius mě chce povýšit?!“ vyvalil oči, až se mu zatajil dech, „Za co?“
„To nevím, ale mohl bys to zjistit.“ z opasku vytáhl dýky a nechal je v rukách, „Tribun mi nařídil, abych tě v dočasné nepřítomnosti vystřídal. Jen běž!“

Voják nevěděl, zda mu má věřit, podezíral ho z porušení zákazu, ale elf ho pobídl, aby si pospíšil. Přece by nenechal čekat tribuna… Smotek papíru zmačkal a hodil do kapsy zbroje, sám se pak vydal na opačnou stranu tábora. V duchu si elf pronesl, jak je možné, že ho tak snadno přelstil… Nadechnul se pořádně, a když viděl vzdáleného vojáka, jenž se ani na moment neotočil za sebe, zandal zbraně zpět do opasku a vstoupil dovnitř.

Mezi koženými zdmi se rozléhalo dokonalé ticho, ve středu přístřešku klečel kdosi svázaný ve velmi drahých šatech a s pytlem na hlavě. Elf předstoupil před klečící a chvíli na ní hleděl. Z pytloviny se ozvalo tlumené vzdechnutí a slova, opovrhující současnou situací. Dotyčná v šatech předpokládala, že určitě přišel další nedočkavý muž, který by se na ní ukájel. Erutan pomalými pohyby sundal pytel z hlavy, tvář svázané ho překvapila. Zlatavé oči s nádechem zapadajícího Slunce a dlouhé tmavé vlasy patřily mladičké altmerce, klečící před ním v písku. Chladný výraz byl jasným znakem, jak ho moc ráda vidí.

„Další legionář, co mě chce znásil…“ zastavila řeč a prohlédla si přítomného bosmera, „Počkat… Ty vypadáš jinak! Kdo jsi?“ mrazivý tón hlasu vyšel z úst.
„Spíš mi řekni ty, kdo jsi!“ spustil muž, „Nejsem tady, abych ti ublížil. Mám otázky!“
„Hmpf… a já chci svobodu!“ koukla se mu do tváře, „Ale, ty nejseš ten, co na nás zaútočil!“ Erutan přiznal, že nebyl v útočné jednotce, ale velice přísně jí připomenul, že má odpovědět na otázku, „Na jménu nezáleží, elfe! Váš velitel už na něj zapomněl a vojáci se ani neopovažovali zeptat. K čemu tohle všechno? Jen jste sáhli víc do ohně! Měli jste nás nechat jít, protože…“
„Doslechl jsem se, že prý dokážeš věštit! Je to tak?“ přerušil její řeč, hlas se zarazil a elfka lehce zasmála.
„Věštit? Kdo ti řekl tenhle blud?“ zvěd se zamračil a přísněji se znova zeptal, „Pročpak se ptáš? Chceš něco znát?“
„Jestli tohle umíš, tak mi pomož!“ žadonil, „Mám několik otázek, které mě trápí.“
„Touha po věštbě? Hmm…“ zamyslela se, „Dobrá, ale budu za to něco chtít!“
„Svobodu ti nedám a zlato ti bude asi k ničemu. Nemám tušení, co bys tak potřebovala a…“ svou řeč nestačil dokončit, altmerka ho přímým pohledem do očí zarazila a usmála se. Jako by se svět zastavil a celé okolí dokonale ztichlo, nyní slyšel jen její klidný a pomalý hlas…

„Věnuj mi pohled do očí… a řeknu ti minulost!“ Erutan padl na kolena před ní, rukou jí toužil pohladit, „Nabídni mi dotek tvé kůže… a řeknu ti přítomnost!“, z opasku vytáhl velice pomalu dýku, které si všimla. Ač se snažil sebevíc, nedokázal odtrhnout oči od jejích. „Daruj mi kapku tvé krve… a řeknu ti budoucnost!“

Dýku přemístil za její záda a jedním slepým řezem se jí ruce uvolnily. Pak ho přinutila, aby si lehce bodl do prstu, což také udělal. Bez jakéhokoli syknutí vytekl pramínek krve, který ji přiložil k ústům. Altmerka si užívala každou vteřinu jeho ovládnutí, jakmile se prst dotkl rtů, zavřela oči a polkla. Po vteřině otevřela oči s rozšířenými zorničkami… tlukot srdce se ozval do širokého okolí a její tělo padlo na zem. Třásla se, hluboké a hlasité vzdychání připomínalo zakončení cesty nejúžasnějšího a nejlepšího požitku v životě.

Ve chvíli, kdy se žena kroutila nekontrolovatelně v písku, vstoupily dovnitř ozbrojené osoby, ty jen nevěřícně hleděly na bosmera, jenž dokonale zkameněl před ležící vyvádějící zajatkyní. Tribun Trebunius, společně s dvěma dalšími strážci, se k němu okamžitě rozeběhli a jakmile zabrali za tělo, Erutan se opět probral k životu… bez potuchy, co se stalo. Vojáci ho shodili na zem, tribun rychle zakryl tvář ženy pytlem a svázal, dokud byla v onom stavu. Poté se ohlédl na elfa, který byl již při vědomí. Chvíli na něm muži leželi, jen co pronesl, že už je v pořádku a že si nepamatoval nic z předchozích minut, tribun ho tvrdě sebral a vyvedl ven ze stanu.

Elfí ruka se chytla nejbližšího kůlu stanu, sám lapal po dechu a snažil se rozpomenout. Než tak učinil, přišel k němu velitel, který stačil dvěma vojákům rozkázat, aby zůstali ve stanu a hlídali vězně. Pak se do něj tvrdě pustil…

„JAK JSTE MOHL PORUŠIT PŘÍMÉ NAŘÍZENÍ, POMOCNÝ VLAARINE! CO JSTE TAM DĚLAL?!“
„Já… já jen… chtěl jsem znát odpovědi….“
„Přes přísný zákaz jste vstoupil za tou ženou! A ani nevíte, kdo to je!“
„Já měl za to, že to je věštkyně!“ tribun ho pevně chytl za rameno a narazil ho na kůl. Přímo se mu díval do očí.
„TOHLE NEBYLA ŽÁDNÁ OBYČEJNÁ VĚZEŇKYNĚ NEBO POŠAHANÁ VĚŠTKYNĚ! TOHLE BYLA VÁBNIČKA!!“ velice nesměle odvětil, „Čarodějka, co pohledem okouzlí každého, kdo se na ní podívá a pak ho ovládne!“ do velitele vrazila vlna zuřivosti, když uviděl zranění, „Thalmor nejspíš věděl, že se pokusíme někoho zajmout a tohohle jen využili!“
„Ale… ale…?“
„SKLAPNĚTE! Tahle čubka mohla ovládat nějakou myšlenkovou magii… možná její křik byl slyšet a prozradila nás!“ nadechl se Trebunius, „Co jste jí prozradil?“ Erutan neměl slov, jeho tělo se chvělo, i když se na něj velitel přitiskl víc a zopakoval otázku. Pak si všiml krve na jeho prstu, „Kvůli vám budu muset teď nařídit rychlý přesun na bezpečné pozice! Za tenhle čin bych vás měl degradovat!“ kouknul se na něj dlouze, „SBALTE SI VĚCI A PŘIPRAVTE SE NA ODHOD, VOJÁKU! TO JE ROZKAZ!“ k tribunovi přiběhli další muži, kteří chtěli vědět, co se stalo, ale to nestačil prozradit. V jejich doprovodu odcházel kamsi do tábora, Erutan stačil zaslechnout, jak pronášel, „Až se tohle dozví Leronn, tak nás roztrhne!“.

Teď postával sám před dalším stanem, oči mu mířily na zakrvácenou ruku a těžko hledal vysvětlení nad činem, jenž provedl ve stanu. O co hůře mu bylo, když si pomyslel, že nedostal žádnou radu na obnovu přátelství mezi ním a Demitrem, a že zahájil nečekaný přesun kamsi pryč. Kámen mu tížil srdce.

Královnina družina po dlouhých hodinách doběhla před bránu jižního města, tma již halila celé okolí a čtveřice byla na pokraji vysílení. Avšak touha dostat se na místo co nejdříve je nutila jít opět do přírody. Nikdo z nich nebyl zrovna nadšený…
Erutan se během putování dozvěděl od čarodějky, jak se v Ansilvundu postarala o zraněné a jak jim včas zachránila život. Z jejího dechu ale poznal, že jí stále něco trápí. Ve chvíli, kdy se oba oddělili na větší kus od mužů, jí bosmer položil otázku, se kterou si nebyl jistý… a jediná čarodějka mu mohla otevřeně odpovědět.

„Poslyš, Glaris, musím se tě zeptat. Bylas někdy v Ledohradu?“ jakmile se zeptal, ztuhla překvapením, chtěla vědět, kam míří, „Když jsem byl mezi Krváky… mají nějaký plán s Ledohradem. Říkali něco, že chtějí napadnout univerzitu.“
„Blázni!“ dodala, „Já tam sice byla jen jednou, ale než se dostanou na mostek, budou rozdrcení!“ zamyslela se, „Proč se vůbec ptáš?“
„Myslím si, že něco plánují.“ kroutil hlavou, „Já tam nikdy nebyl, takže nemohu ti to říct přesně, co mají v plánu. Nesvěřili se mi.“ nadechnul se, „Můžeš mi popsat, jak to tam vypadá?“
„Hmm… Mocná hradba, v níž jsou komnaty pro studenty a mágy a nakonec samotná věž, ve které je kromě obřího sálu, také největší knihovna Tamrielu… a arcimágova komnata.“ přemýšlela nad slovy, které vypustila, lehce se zarazila.
„Neboj, nehodlám se k nim vrátit! Já jen… víš, jestli tam něco královna schovává, mám obavu, aby to neukradli dříve…“
„S tím bych si starost nedělala, Erutane…“ dodala smutně a navrhla, aby přidali do kroku.

Na vzdálené mýtině již čekali muži u padlých kmenů. Sotva k nim dvojice doběhla, v dálce všichni zaslechli jakýsi křik a vlčí vytí. Ihned se vzchopili a vrhli se na místo, odkud se zvuk ozýval. Jen, co nohy překonaly několik pařezů a remízků, se zastavili u skály, kde kdosi postával mezi několika vlčími mršinami… onen dotyčný se rozmachoval zbraní po posledním zvířeti. Drápy vyběhli ze svých míst a jen, co se dostali do blízkosti bojovníka, vlk mocným úderem odletěl ke skále, kde mu zakřupalo v kostech, a zhynul. Udýchaná, lehce naštvaná postava se otočila na přicházející.

„Zatracení čokli!“ dotyčná se ohlédla po tvářích, „To je dost! Kde jste byli takovou dobu?“
„Promiň, ale moc jsme nevěřili zprávám, které jsme získali, Teiko!“ odpověděl Laa’veren a ukázal na Erutana, „Koukni, koho nám královna poslala!“

Bosmeří brada padla téměř k zemi, nechápavě hleděl na khajiitku s palicí v ruce a s velmi nehezkou jizvou na tváři. Byla velmi ošklivá, táhlá od čela, až k bradě, na některých částech dokonce bubnovala krev pod srstí.

„Já… měl za to, žes umřela!“ jak hlupák vydal ze sebe a než si stačil uvědomit, co řekl, Teiko k němu předstoupila se zbraní v ruce a vycenila na zuby.
„Ty máš ještě tu odvahu sem přijít a vytahovat se? TY MÁŠ TU DRZOST BÝT S NÁMI?!“
„Teiko, klid!“ zarazila jí Glaris, „Prosím! Tímhle aktem si snaží získat ztracenou důvěru! Hodí se nám!“
„Tak, jako v té zatracené hrobce?“ silně chytla své kladivo a přemýšlela, jestli ho má udeřit nebo ne. Po chvíli však upustila od své zloby a vrátila zpět zbraň na záda, vztekle cosi pronesla a rukou sáhla do zbroje. Ze skryté kapsy vytáhla hadřík s oranžovo-žlutým práškem.
„Zjistilas něco?“ skromně spustil Siberius.
„Jo…“ nadechla se slastně, „Sledovala jsem ty parchanty a vím, kam míří! Tady za Riftenem je v horách jakási pevnost. Tam odešli.“
„A proč… jsi tady?“ zeptal se opatrně elf, na to ale opět vycenila zuby.
„Fajn… Nemáme čas tu jen tak postávat!“ zavelel Laa’veren, „Dáme se na cestu!“ otočil se na khajiitku, „Víš, kolik jich je?“
„Éh… dva tucty. Víc ani ne.“

Altmer nařídil všem, aby si pár minut odpočali a případně zavázali rány. Po oddechu vyrazili společně v tmavé noci do hor. Sice šli ve společném hloučku, ale bylo cítit, jak většina členů není spokojená s bosmeří pomocí.

Po chvíli našli na jihovýchodní straně hor tajnou stezku, vedoucí vzhůru. Mráz sílil, některým členům skupinky se ozval hladový žaludek, ale i ten ignorovali. Mohutná kamenná věž se před nimi rozprostřela, družina se rychle schovala za zasněžené kamení a hleděla ke stavbě, ze které vedl menší mostek na místa, kam se nedalo nijak vyšplhat. Siberius si vytáhl zbraň a pomalým krokem se přesouval blíže. Za moment uslyšeli Drápy jen tlumený zvuk, čehosi padajícího… do pěti vteřin se vrátil lukostřelec s vážnou tváří.

„Dva Šavlozubáci mrtví. Cesta je volná!“ opět přinutil skupinku k pohybu, až se dostali na schodiště věže, kde ležely obě mrtvoly.

Jakmile přešli mostek, pomalu se plížili do středu zaniklého nádvoří, obklopeno dvojící stanů a několika lidmi u ohně. Stará pevnost budila i na takovou dálku veliký dojem. Než si stačili položit jakékoli otázky, lukostřelec natáhl tětivu a pustil se rovnou do likvidace nic netušících nepřátel. Sedící muž padl, do druhého, vycházejícího ze stanu, se zakousla dýka a v momentě, kdy se rozeřval bolestně, vyběhla z rohu stanu žena s lanem v ruce, na němž byla přivázána šavlozubá kočka. Provaz pustila a zvíře se vrhlo proti nevítaným hostům. Teiko v zuřivosti vytáhla svou zbraň a jen, co šelma vyskočila proti útočnici, svou palicí ji uzemnila. Blesk pak odhodil zvířetnici kamsi zpět, až narazila hlavou na kámen.

Drápy si chtěli již oddechnout, ale než se tak stalo, z vysokých hradeb se ozval roh a několik šípů vyletělo z tětiv. Do altmera lehce zajel šíp, který mu takřka nic neudělal, ale odvodil si, že mohou mít skvělé střelce. Skupinka se rychle rozpustila a kryla se za vším, co je mohlo chránit. Bretončina kouzla a šípy z luků si neustále měnily cíle… dokud jednoho obránce nezasáhl šíp, ten potom sletěl z hradeb přímo před vstup do hlásky. Druhý střelec kamsi zmizel.

Siberius sebral z mrtvol šípy, zvěd vrženou dýku a čarodějka si připravila kouzlo, kterým by dokázala rozpoznat, kde se kdo nachází. Altmer v rychlosti připomenul, co mají udělat, kdo je cíl a jakým způsobem budou bojovat. Teiko jen tiše hlásila, kolik nepřátel zbývá zlikvidovat. Poté otevřeli dveře a vstoupili do hlásky, kde je přivítaly zapálené pochodně.

Nádech celé stavby páchl věkem i hnilobou… zdi byly olezlé starší plísní, vzduch zkažený, že by zde vydrželi snad jen kolčaváci a ze stropů a mostků se táhly sáhy pavučin či neznámého jeskynního porostu. Sotva vešli do prvních chodeb, ze schodiště vyběhla dvojice rebelů s luky, jež se je snažila zasáhnout. První rána narazila do Teiky, druhá minula. V téhle chvíli se k nim rozeběhnula a než stačili znova vystřelit, kladivo je poslalo celé zakrvácené na zeď.

„Dvacet!“ zvolala khajiitka a pokračovala dále kupředu, ostatní hned šli za ní, ve středu hloučku kráčel Erutan a Glaris.
„Jak to, že tu jsou rebelové? Copak tuhle pevnost Thalmor nedobyl?“
„Tohle místo je dobře skryté, Erutane. Nebýt posledních výzvěd, nepřišli bychom sem.“ přiznala čarodějka, „Řekla bych, že ta stanoviště, které jsme kdysi rozprášili a odhalili, nebyla nic proti tomuto.“
„Jo… Ale tihle jsou poslední.“ přidal se Laa’veren, „Takže, už žádné „zubky“ nebudou!“

Jen, co dořekl svá slova, došli do další místnosti s pěti rebely, připravených k boji. Tentokrát se všichni zapojili do střetu… meče se rozezněly a bojový křik se rozléhal po sálu. Úsilí obránců se po několika malých chvilkách rozplynulo, proti velmi dobře cvičené skupince neměli moc šancí. Však, jeden velmi zraněný nord přežil, odhodil zbraň a rozeběhl se pryč z místnosti, Erutan sice po něm hodil dýku, leč netrefil se. Drápy se za ním vydali, čarodějka dodávala, že je musí zničit co nejdříve, byť byli dávno prozrazeni.

Kroky rychle běžely potemnělou chodbou, řev zraněného norda sílil každou chvíli a ať vešli do jakéhokoli sálu nebo schodiště, vždy z něj někdo vyběhnul a zkřížil s nimi cestu. Tohle zdržování pobuřovalo Drápy, jak šťouchání klacíkem do vosího hnízda. Místo rychlé a snadné likvidace se čím dál častěji setkávali s tužšími nepřáteli… se slabými zbraněmi, ale za to s masivní zbrojí. V královnině družině se během posledních soubojů ocitlo i několik vážných zranění. V nehlídanou chvíli dostal Siberius zásah šípem do hrudi, jeho pancíř nápor nevydržel, ale stále žil. Teice se objevovaly šrámy na rukou a Laa’verenova zbroj po několika silných ranách palcátem začala praskat.

Poslední krvavý souboj skončil, Drápy nápor vydrželi, byť s velkým zraněním. Glaris rychle zakouzlila purpurovou auru, přičemž se rozezněl tlukot srdce… svým zrakem spatřil trojici dalších rebelů, kousek od nich a cosi velmi početného, za několika chodbami.
Utíkající rebelové křičeli dostatečně nahlas, aby ještě více pobouřili nepřátele. Měli jedinečný plán, jak se jich zbavit a dostatečně je zastrašit. Siberius běžel rychle po chodbě s výklenky, za ním hned Erutan, Teiko a Glaris. Laa’veren hlídal jejich záda, ale za sebou slyšel jakýsi šelest, který se mu nezdál, a proto se od nich trochu vzdálil.

Lučištník vyběhl za roh chodby, kde postávala trojice nordů a jakmile ho spatřila, schovala se za zeď. Netrefil se. Bosmer se blížil ke střelci, v rozrušení a návalu adrenalinu zapomněl na svou základní vlastnost, která dominovala… jelikož v tomto okamžiku nehleděl do okolí, nestačil dříve zpozorovat, že jeho noha stoupla na cosi měkkého. V chodbě se probudily řetězy, cosi klaplo a oči na poslední chvíli spatřily děsivou hrůzu… Z rohu chodby vyletěla kovová ostnatá mříž, zasahující téměř celou vedlejší chodbu, kde se momentálně všichni nacházeli, až na střelce a diplomata. Erutan stačil uskočit této pasti, tlumená rána do zdi narazila a on si v duchu oddechl úspěšnému vyhnutí… ale rázem se přestal radovat…

Khajiitka se vyhnula taktéž zákeřné pasti, ale jen co se sebrala ze země, zděsila se, „DO PRDELE, GLARIS!!!“

Bretončino tělo bylo naraženo mezi ostny a zeď, z těla vytékaly proudy krve a její slabý prosebný hlas, s notným dávením jasně značilo, jak vážně na tom je. Jakmile se oba vzpamatovali, ohlédl se po nich lukostřelec a taktéž nevěřil vlastním očím. V tomto momentě dostal silně šípem do ramene, až padl na kolena a jen, co nabral dech, se opět dal do střílení.

K čarodějce přiběhli pasti čelící členové, z obou zraků se vyronily slzy při pohledu na jejich umírající společnici. Erutan řval, aby mu pomohla odtrhnout mříž od těla, Teiko odhodila kladivo na zem a chytla se kovu, stejně jako její společník. Jakmile zabrali, z jejich konce přiběhl i altmer, vychvalující, jak je chtěl jeden rebel napadnout zezadu. Však mu úsměv zmizel, když spatřil nehezkou situaci. Chtěl znát příčinu, jak se jejich mocná žena dostala do takové pasti, namísto toho byl okřiknut, aby jim pomohl. Erutan hlasitě prosil, aby s nimi žena zůstala a neodcházela ze světa.

Past se pohnula sotva o pár desítek coulů, ale to nestačilo, ostny opět narazily na zeď. Krvavý dech přestal žít a oči ztuhly… Glaris, mocná bretonka a jedna z nejlepších čarodějů altmeří královny Sylsris, zemřela.

Khajiitka se pustila mříže, mrazivě se otočila na elfa, „TYS… JÍ ZABIL!“ chytla ho za zbroj a narazila na mříž, „TY ZKURVENEJ BASTARDE, ZABILS JÍ!!!“ altmer jí okřikl a snažil odtrhnout, ale díky zuřivosti byla přeci silnější, svého společníka odhodila za sebe, z rukou vytasila drápy, „JÁ TI ZMALUJU TEN TVŮJ ZRÁDNEJ XICHT!!“
„Teiko! TEIKO, PŘESTAŇ!“ volal prosebně, „Já za to nemůžu! Nevšiml jsem si toho!“ khajiitská ruka se mu podepsala na tváři, když se ale chystala na druhou ránu, do jejich konfliktu se přimotal Siberius, jenž před malou chvíli zmizel všem z očí.
„PŘESŤAŇTE SE TADY VRAŽDIT A POJĎTE MI POMOCT! ZAMKLI DVEŘE PŘED NÁMI!“
„Jak můžeš teď myslet na nějaké zkurvené rebely, když nám tady ušák zabil Glaris!“ křikla na něj khajiitská tlama. Ve chvíli nepozornosti po ní skočil Laa’veren a zasedl jí, aby se nepohnula.
„Když ho zabiješ, ničím tu nepomůžeš! Tohle vyřešíme pak, ale nejdřív se musíme postarat o tu masku!“ po chvíli silného zápasení, kdy se chtěla zvednout, přestala odporovat, „Až to tady skončí, vyřídíme si to s ním! Ale teď tě potřebuji, Teiko! Slyšíš?“ kývla mu hlavou a požádala, aby z ní sesedl, což učinil. Pak si stoupla poklidně na nohy a velmi nepřátelsky se otočila ke všem přítomným, smutně se podívala na mrtvou ženu.
„Musíme se nějak dostat dovnitř… Ona… říkala, že je tam největší hlouček!“ dodával potichu Siberius.
„Jak jsme běželi tou chodbou a kde na mne skočil jeden z rebelů, byly tam ještě jedny dveře. Možná tam vedou.“ přiznal altmer a rychle tvořil nový plán, který se po chvíli dohadování ujasnil, „Siberie, dokážeš odemknout zámek, že? Vem si ty zadní dveře a zkus je otevřít. Já půjdu s Erutanem a Teikou kupředu… třeba tam na sebe narazíme!“ khajiitka odporovala s návrhem, „Samotnou tě nenechám odejít a s ním nepůjdeš… ještě bys ho zabila!“ kouknul po všech, „JDEME! UŽ JSME BLÍZKO!“

Drápy si sebrali popadané věci ze země a naposled se podívali na jejich mrtvou společnici. Věnovali jí poslední smutná slova, poté se rozešli dvěma směry v domnění, že jejich plán vyjde…

Císařští legionáři kráčeli dalekou cestou v poušti, Slunce se nad nimi probouzelo a vítr jím vál písek do očí. Zklamaný Erutan se neustále díval do země, protože si pořád nemohl připustit, jak se prohřešil před svým velitelem. Po jeho bocích kráčeli spolubojovníci z jednotky, ale i muži kvestora Calvuse s taktéž mrzutou náladou. Pochodovali směrem na jihovýchod, velitelé na konci jednotky přemýšleli nad dalšími plány, které brzo podniknou.

Jen přešli velkou dunu, ze severní strany utíkal udýchaný dumneří zvěd, se strachem v očích, rovnou k jednotce. Mocný hlas pak všechny dostal…

„THALMOR! ŘÍTÍ SE NA NÁS THALMOR!!“ vojáci do několika vteřin vytvořili obranné formace a čekali, až se na ně nepřítel vyřítí. Když se ale tribun Trebunius s kvestorem Calvusem zeptali, odkud míří, dunmer opět zařval ze všech sil, „ZE VŠECH STRAN! JSOU VŠU…“ nestačil dopovědět, neboť jeho hrdlo prošpikoval šíp.

Vojáci se ohlédli kolem sebe, udivené tváře nemohly uvěřit, jak početná armáda stojí proti nim. Ze všech stran vybíhali v různě početných skupinách nejen altmeří vojáci ve zlatých zbrojích, ale také khajiitští muži v koženě-hadrových šatech, jejž běželi proti nim neskutečnou rychlostí. Šípy legionářů se do nich nemohly trefit, během blízkého střetu první vlna útočníků padla rychle… ale nápor sílil stále víc a víc. Do Erutana vjel strach, společně se svými přáteli bránili pozice, jak nejdéle jen mohli…

Zadní část jednotky byla během chvíle zničena a přední, kam se dostali včas důstojníci a hlavně zajatí vězni, pomalu řídla. Nikdo z mužů nechtěl uvěřit, že tu všichni zahynou. Za několik bojových okamžiků se před bosmera dostalo několik altmerů, kteří se ho pokoušeli zabít. Několika ranám se ubránil, ale nakonec ho porazili… ani mrštnost mu nepomohla. Těžce zraněn padl k zemi a přestal se hýbat… z končetin mu stékala krev a nářek volal o pomoc. Netrvalo ani pět minut a boje ustaly… Do středu hloučku předstoupil vysoký elf v honosné zbroji, jenž vykládal cosi tribunovi. Za moment se z jeho úst ozvala kapitulační slova… bylo po všem.

Přeživší obklíčení vojáci odhodili zbraně na zem a klekli si. Zraněné zvedli ze země a taktéž je přemístili k těm, co už dávno klečeli s rukama za hlavou. Když si kleknul bosmer a otočil se kolem sebe, několik legionářů ho dělilo od zuřivě smutného Demitra, popadající dech. Ohlédl se po něm s nevraživou tváří, pak se zase odvrátil.

„Za to, že jste se opovážili zaútočit na naše jednotky a zajali naše lidi, vás bude čekat mnohem horší trest, než co jste provedli jim samotným!“ promlouval velitel altmeřího vojska a nakázal svým vojákům, aby si stoupli za záda poražených s připravenými zbraněmi, „Každého třetího popravte!“ jak řekl, učinili… Třetina přeživších císařských jednotek spadla s prořízlým hrdlem do písku, zbytek zůstal ve strachu naživu, „Vy, co jste přežili, teď poznáte, co je to být v našem vězení! Budete litovat okamžiku, kdy jste stanuli proti nám a budete si ještě přát, abychom vás ušetřili… nebo zbavili života co nejrychleji!“ Erutan se ohlédl na mrtvé muže a oddechl si… Demitr i Kobert žili, ovšem altmeři jim dali pytle na hlavy, přes které nic neviděli a zavázali pořádně ruce.

Než se dostalo i na bosmeřího zvěda, naposled se podíval kolem sebe a spatřil altmeří krásku, která kráčela k elfímu veliteli a cosi mu říkala. Na malý okamžik se na něj podívala… a usmála. Pak zrak ztmavl a síla nepřátel ho nutila jít do neznáma…

Do dveří narážely silné rány z Teičiny zbraně. Schovaní nordi za rohem trpělivě vyčkávali, až se dveře rozletí a oni vstoupí do další pasti, kterou si pro ně nachystali. Stačily čtyři rány a dveře vyletěly z pantů. Zuřivá khajiitka skočila do místnosti, odkud se na ní vrhli tři rebelové. S jedním si poradila snadno, další dva se jí snažili useknout hlavu, ale nepodařilo se. Do dalšího norda vletěla vržená dýka a na posledního se rozeběhl Laa’veren se zářivou čepelí. Trojice byla snadno poražena, Teiko s palicí v ruce kráčela kupředu jak zuřivý obr, když mu někdo útočí na mamuta. Jakmile prošli další místností, nahlas dodala, že už jich zbývá asi jen osm.

Další zamčené dveře a opět byly znova vyraženy těžkým kladivem. Jen vstoupili dovnitř, už se z vyšších míst podivného sálu ozvaly létající šípy, které se do nich zabodávaly. Laa’veren konečně až teď poznal, jaké to je, být zraněn… zbroj se mu v jednom z bočních míst odhalila, velice bolestně zařval. Erutan ho včas odtáhl za sloup, do kterých narazily další šípy. Koutkem oka nahlédl do místnosti, proti čemu a kde vlastně stáli.

Ve slabě osvětleném sále se nacházely prázdné knihovny po obvodu stěn. Starobylé stolky byly plné všelijakých ukradených zbraní a různě poházených spisů. Dřevěné schodiště vedlo kamsi do mezipatra, odkud vedla další lávka a další schody do vyšších míst. Na oné lávce a v mezipatře postávali zbylí Šavlozubáci s připravenými střelami. Za jedním z lukostřelců kráčela udatná nordka ve velmi masivní zbroji a s těžkým mečem. Z plných plic křičela, že nemají proti nim žádnou šanci a přikázala zbývajícím, aby se po nich vrhli.

Šavlozubáci seběhli ze schodiště s touhou po odplatě za zabité druhy. Teiko už chtěla vyrazit, zuřivost a nenávist jí nutila zaútočit. Ale než tak učinila, zaslechla křik několika mužů, jejž na ně mířili…

„KDE SE TADY, U DEVÍTKY, VZAL TEN PARCHANT?!“ křikla nordka, Drápy se pousmáli nad skvělým Siberiovým načasováním. Altmer pokynul hlavou k útoku.

Teiko vyběhla zleva sloupu a vrhla se po blížících se nepřátelích. Altmer se vzchopil, šíp ve svém boku zlomil a i když ho rána strašně bolela, vrhl se také do akce. Sotva vyběhl zpoza sloupu, leknul se. Hned po něm skočila šavlozubá šelma a shodila ho na zem. Na poslední chvíli její hlavou projela Erutanova dýka, která ukončila zvířeti život. Na mostku lučištník střílel po pohybujících se rebelech a čistil cestu jak altmerovi, tak i khajiitce, která měla spoustu práce s likvidací. Zvěd si sebral zbraň z mršiny, za jeho zády se však objevil další nord, který ho palcátem udeřil po zádech a velice vážně zranil. Poslední smrtelné ráně se stačil uhnout, rychle vstal ze země a čelil tak tváří v tvář svému nepříteli. S dýkou proti palcátu neměl moc šancí, ale věřil si. Jakmile protivník zaútočil, vyhnul se ráně a vší zbytkovou silou mu vrazil čepel do tváře.

Nord padl k zemi, Erutanova hlava se ohlédla po ostatních a jen zíral, jak se jeho společníci dostávali čím dál blíže k vůdci vzbouřenců. Na schodech ležely mrtvoly, Teiko se bránila poslednímu z žijících obránců a Laa’veren se ocitl před statnou ženou, se kterou bojoval. V jeho zádech se objevila další šavlozubá šelma, kterou Siberius svým posledním šípem zastřelil.

Nordka se bránila rychlým elfím sekům, ale nestačilo to. Nebýt tak silné a těžké zbroje, hbitost by jí jistě zachránila život. Jitřní ostří jí vyrazilo z rukou obouruční meč a než stačila otočit a uprchnout ke schodišti, altmer ji vzal kolem těla a skrze záda jí probodnul. Bolestný nářek se nesl celou místností… poslední křik Šavlozubáků se ozval. Její tělo poté spadlo k zemi, a když Teiko dobojovala s nepřítelem, všichni se ohlédli na Laa’verena, jenž předstoupil před menší stolek v mezipatří a otevřel malou truhličku. Za vteřinu se vrátil k mrtvolám a ukázal na všechny přítomné, co držel v ruce… masku dračího kněze.
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Kdo ponese vinu podle Erutana za Glarisinu smrt?
1) rebelové
2) Drápy
3) on sám

Upravil/a Adrian_S dne 02.11.2021 22:19

Přidal Adrian_S dne 27.03.2016 18:16

#10

Část 28. - Tohle jen tak nevysvětlíš…

Laa’veren vítězoslavně ukazoval všem vzácnost, po které tak dlouho toužili. Zbývající členové schovali své zbraně a jen užasle hleděli na masku z prapodivného kovu. Kovový obličej vypadal netknut, jako by byl právě vykován. I když ji altmer hrdě držel, stále nemohl uvěřit, že jí získali.

„A je to! Máme ji!“ podotknul Siberius a přistoupil ke zlatavému společníku, cestou k němu zavadil nohama o několik mrtvol, „Teď se můžeme vrátit za královnou.“
Laa’veren se sklonil k mrtvole ženy a sebral z ní kus látky, do které zabalil onu masku „Konec Šavlozubáků a konec naší cesty! Teď už nic nebrání naší paní v učinění dlouhodobého plánu…“
„Ale brání!“ ozvala se Teiko a svým nevraživým pohledem zamířila na Erutana, postávajíc o kus dál, k němuž se pomalu blížila, „Je na čase si to vyřídit s ním!“
„ZADRŽ, TEIKO!“ zastavil jí altmerův hlas, „Vím, že ho chceš stále zabít. Ale ty o tom nerozhodneš! Ne dnes! Ne tady!“ oba muži sestoupili z mezipatra ke dvojici, Drápy teď nesměle hleděli po bosmerovi.
„Měli bychom se rozloučit s naší drahou přítelkyní…“ navrhl Siberius.

Jen, co tak pronesl, rychlým krokem se přesunuli ke vzdálené pasti na chodbě, kde se stala strašlivá událost. Polovina mříží byla již obarvena krví, v bretončiných očích stále tkvěl život, ale nehýbaly se. Když k ní Drápy přistoupili, chvíli na ní mlčky hleděli, dokud se neozval Erutan s omluvou a prosbou, aby mu odpustili za chybu. Však se odpovědi nedočkal.

„Tak jí aspoň vytáhneme ven, ne?“ zeptal se bosmer, leč trojice očí mu jasně sdělila, co si o jeho návrhu myslí.
Khajiitka se sehnula k čarodějčině holi, ležíc stále pod ní, „Měli bychom jít. Tady už nic nevymyslíme.“
„HEJ! Přeci… přeci ji tu takhle nenecháme, ne?“ spustil Erutan.
„Past se nehne, nemůžeme ji sundat.“ odvětil chladně Laa’veren, prsty zamířil na její zrak, jenž konečně nechal zavřít.
„Bylas skvělou společnicí, Glaris! Budiž ti země lehká.“ pronesl za všechny lukostřelec a vydal se k východu hlásky, hned za ním se přidala Teiko a Laa’veren, zvěd zůstal sám u mrtvoly, nechápajíc jejich zachování.

Chvíli se na ni díval a tiše litoval její smrti. Moc dobře věděl, že ona byla jedinou osobou mezi Drápy, kdo mu nejvíce věřil. Došlo mu, že ho budou čekat těžké chvíle, až se vrátí ke královně a podají ji hlášení. Plány na osvobození se mu hatily, jako by neměly existovat.
V chodbě se ozval Siberiův hlas, volajíc jeho jméno, aby si pospíšil a nemuseli na něj čekat, Erutan jen pokyvoval hlavou.

„Kynareth s tebou, Glaris. Mrzí mě to…“ omluvil se a rozeběhl za ostatními Drápy.

Řinčení řetězů se neslo celou podivnou hláskou, tento zvuk probudil unaveného vojáka, ležícího na chladné zemi. Když se konečně vzpamatoval a tvář se mu obarvila ve svitu pochodní a hořících mís s olejem, postavil se. V roztrhaném oděvu se lehce rozklepal a předstoupil k mřížím, ze kterých bylo možno vidět pouze na prázdnou chodbu a další cele, v níž nikdo nebyl. Kroky se stále rychleji blížily, ruce se chytly rezavého železa.

„Už odvedli Grigara… Ještě Tristan a pak budu na řadě já!“ ozvalo se z vedlejší cely.
„Demitre, jsi to ty?“ zeptal se Erutan, držící se mříží, hlas ve vedlejší cele utichl, „Jestli to jseš ty, tak odpověz!“
„Erutane? TY?“ vyšlo z cely, „To je taky dost, že ses probudil!“ rozčílil se hlas, „Prospat celé zajetí mě nenapadlo. Ale nepomohlo to, co?“ odkašlal si, „Nemáš tušení, co s námi udělají?“
„To… nevím. Oni se nevrátili z výslechu?“ Demitr vydechnul.
„Odvedli mnoho našich, ale nikdo se nevrátil! Mám obavu, jestli nás pak nezabijou.“

Jeho slova byla přerušena mocným křikem, linoucí z chodby. Z ní kráčel velice rychlým tempem altmer v černém hábitu a ukazujíc rukou na celu redguarda. Velice mocně ho okřikl, aby se nebavil s někým jiným. Zlatý elf předstoupil před mříže a hleděl na něj.

„Tenhle je jinej! Hah, redguard… Ty už jsme tu dlouho neměli. Máš štěstí, poušťnáku, jdeš na řadu!“
„KDE JSOU OSTATNÍ?! CO JSTE S NIMA UDĚLALI?!“ křikl Erutan z plných plic, načež se altmer jen povrchně usmál.
„Ostatní už jsou na bezpečném místě, elfe. Co jsme s nimi udělali, tě vůbec nemusí zajímat!“ otočil se k němu čelem, „Ale, co by tě mělo zajímat, jsou slova, která nám řekneš. Jen, co si vychlechnem tvého společníka. Určitě víte mnoho věcí v náš prospěch!“

Elf chtěl dál pokračovat ve své řeči, leč se za jeho zády ozvalo řinčení zbraní a následný pád kohosi na zem. Ohlédl se do chodby, ale nikoho neviděl. V dáli se rozezněl křik, hlásící „vše v pořádku“, jemný hlas oznamoval něčí pád na zem. Svůj zrak vrátil zpátky na redguarda, ústa začala vysvětlovat, co je bude čekat… jaké utrpení a mučení si na ně přichystal. Do vězňů narazila vlna strachu, však se tváře začaly smát.

Na věznitelovo rameno kdosi poklepal, a jakmile se elf otočil, dostal pořádnou ránu do tváře a ruce útočníka ho poslaly k prázdné cele, kde narazil hlavou na kov.

„KOBERTE! TADY JSME!!“ křikl Demitr na společníka, jenž se pustil do vysokého elfa. Vzápětí mu vytáhl dýku z opasku, kterou ho poslal do světa mrtvých.
V chodbě se rozeznělo křičení a tasení zbraní, Kobert přiběhl k Demitrovy cele, „Musíme rychle zmizet! Kvestorovi se povedlo utéct z výslechové místnosti!“ v zámku cvaklo, redguard vyběhl ven z mříží.
„Fajn, kudy běželi?“ zeptal se společníka, ten ukázal rukou kamsi.
„Osvoboď Erutana!“ vzal do rukou dýku, „Pokusím se ještě rychle dojít pro další lidi ve vedlejší chodbě!“ jen, co dořekl, vyběhl z místnosti ven.
„Demitre, otevři mi!“ natáhl Erutan ruce z cely, skrze škvíry a zahleděl se pořádně na společníka.
Ten však ztuhl překvapením, co po něm chce, „Ne, Erutane. Ty tady zůstaneš!“
„CO?!“ vyjekl, „No tak, Demitre! Tohle není vtipný! Koukej mě pus…“
„Ty si myslíš, že jsem ti odpustil vše, co jsi udělal? Zradils císařskou legii, naši jednotku a HLAVNĚ MĚ!“ rozkřikl se a podíval se do chodby, kde utíkali další zajatí legionáři, „Už nejsi můj přítel!“
„DEMITRE!“
„Chcípni, zrádče!“ s ostrými slovy se rozeběhl redguard do chodby, kde narazil na další společníky, elf se jen nechápavě chytnul mříží a hleděl jeho směrem.
„Demitre! DEMITRE!!! TOHLE MI NEMŮŽEŠ UDĚLAT! ZATRACENĚ! NENECHÁVEJ MĚ TADY!!“ když už zmizel z očí, rozkřikl se z plných plic, „DEMIIIIITREEEEEE!!!“ ale nikdo ho nezaslechl.

I když se v hlásce kdesi bojovalo a byla cítit napjatá atmosféra, jeho tělo padlo k zemi. Nemohl uvěřit, že ho nejlepší přítel ponechal osudu a vydal tak nepříteli. Naděje na znovu získání respektu a zachování přátelství se rázem rozplynula. Teď už věděl, že mu nic a nikdo nepomůže…

Chvíli se ocital nad těžkými myšlenkami, když do místnosti vešli tři thalmorští vojáci, zjišťující stav vězňů. Už chtěli na sebe nadávat, ale jak spatřili osamoceného a zdrceného Erutana, zasmáli se. Dva vojáci na vyšší rozkaz odběhli do nitra hlásky, jeden zůstal u cely.

„Copak, copak? Oni tě tu nechali? To je smutné.“ přiklonil se blíže, „Teď by ses měl bát, kamaráde. To, co tví přátelé udělali, si na tobě vybijeme!“ stoupnul si a pomalu odcházel, „Být tebou, začnu se modlit…“

Erutan jako by v duchu poslechnul jeho radu, zavřel oči a velmi tiše odříkával Kynarethina slova odpuštění…

Putování z jižního konce Skyrimu na severní trval velice dlouho. Byť měli Drápy masku posledního dračího kněze, stále je tížila skutečnost, že ztratili jednoho z nejlepších čarodějů, kterého znali. Ať už tábořili v přírodě nebo cestovali stejným tempem, trojice nejvěrnějších si držela jistý odstup od bosmera. Jakýkoli rozhovor a jakékoli střetnutí s ním bylo navozeno v tichosti.

Jakmile se dostali do stájí v Riftenu, jejich cesta probíhala mnohem rychleji, ale už z dálky byla vidět jistá odtrženost. Laa’veren a Siberius jeli v čele, hned za nimi Teiko a Erutan jako poslední s dostatečným odstupem. Trojice předních jezdců jela naschvál tak rychle, že je bosmer nestačil svým koněm dohnat…

Čtvrt dne jim trvalo, než se dostali do Větrného Žlebu. Strážní je uvítali s úsměvem a nechali je projít do města. Za zdmi bylo živo, jako by se konala nějaká slavnost. V onu chvíli, kdy putoval zvěd mezi veselými nordy a částečně přátelskými altmery, se mu dostávalo pomyšlení nad smrtí všech, které se mu dostali pod ruce. Kolik životů zmařil, aby se tento lid veselil… kolik životů musel ukončit, aby ostatní nevěděli, co právě udělal a co měl v plánu. Představoval si i rozhovor s královnou, ale vždy to byly jen útržky, ke kterým neměl žádná slova. Netušil, jak to všechno bude probíhat a co má říct… však se obával toho nejhoršího. Úkol splnili, ale se ztrátou, která ranila všechny.

Palácové dveře se rozeřvaly hlasitě a vedoucí altmer vedl zbylé členy rychlým tempem před trůn, na němž seděla královna Sylsris. Kromě osobní stráže stál po její pravici také jeden z hodnostářů města, jenž jí vysvětloval jistou situaci, při čemž se usmívala. Jakmile však spatřila přicházející nejvěrnější, rukou ho zastavila a požádala, aby odešel. Šlechtic tak s úsměvem učinil. Drápy předstoupili před trůn a klekli si.

„Má paní, splnili jsme úkol…“ vstal Laa’veren ze země, ze zbroje vytáhl kus látky, ze které vypadla maska, „Maska posledního dračího kněze je již vaše!“
Sylsris vstala z trůnu, do rukou vzala kovovou tvář a prohlížela si jí, „Výborně! Tak se mi konečně dostala do rukou! Skvělá prá…“ zastavila svá slova a pořádně se zahleděla na členy, něco jí nedocházelo, „Kde je Glaris? Kde je můj nejlepší čaroděj?“
„Padla, má paní…“ ozval se smutně Siberius.
„TEN ZKURVENEJ ELF JÍ ZABIL!“ křikla rázně Teiko a bez varování vstala, rukou natáhla k elfovi.
„TEIKO!“ okřikl jí Laa’veren.
„ŽÁDNÝ TAKOVÝ! ŘÍKALS, ŽE HO NEMÁM ZABÍT, ŽE SI TO S NÍM VYŘÍDÍME! PAK, ŽE ROZHODNE O TOM KRÁLOVNA. A ANI TEĎ NEMÁM MÍT ZLOST…“
„To stačí, TEIKO! Uklidni se!“ přesvědčoval ji lukostřelec, z elfího čela se spustil pot, zrak zamířil do podlahy.
„Chcete mi říct, že MÁ čarodějka zemřela jeho vinou?“ zeptala se znova královna, Drápy jí kývli hlavou, ve tváři lehce zrudla, „Odejděte do svých komnat. Za moment přijdu!“
„Ano, naše královno!“ pronesli nejvěrnější a neochotně se přesunuli na ubikace.

Nikdo z nich se neposadil, Teiko stále zuřivě hleděla na bosmera a velice hlasitě doufala, že ho přísně potrestá. Ačkoli nikdo z nich neměl radost ze ztráty Glaris, altmer jí držel dostatečně daleko od elfa, nechtěl, aby na něj zaútočila. Erutan jen sklopil hlavu k zemi, tiše doufal, že vše dobře dopadne. Po několika minutách se otevřely dveře, z chodby rázným krokem vycházela královna. Už od pohledu bylo zvědu zřejmé, jaký bude rozhovor…

„Máte mé díky za donesení té masky, Drápy.“ začala dobře, „Ale ztráta mé čarodějky mně VELICE znepokojuje.“ postavila se do obranného postavení, „Chci přesně znát, co se stalo!“
„Tady ten elf běžel chodbou a šlápl schválně na past, královno! Zabil jí…“ velice horlivě začala Teiko, ale Laa’veren jí opět přerušil.
„Dost! Jsi rozrušená! Uklidni se!“
„Já vám povím, královno, jak to všechno bylo…“ nadechl se Siberius a pustil se do vyprávění, od samotného začátku akce, kdy ho s ním poslala na ono místo, až po vniknutí do hlásky. Občas přidal nějaký detail z mise, však nikde neubíral a ani nepřidával svou fantazii. Když spustil o útěku Šavlozubáků a nechtěnému spuštění pasti, Teiko se velice rozčílila, chtěla se po něm vrhnout. Laa’verenova ruka jí zastavila, „Erutan si nevšiml toho mechanismu. Zní to smutně, ale… nemůže za to. Byla to naše chyba.“
„Co mi k tomu řeknete, pane Vlaarine?“ dala ruce v bok a velice přísně hleděla na Erutana, který si trochu dodával kuráže na odvážná slova.
„Siberius se mýlí, královno.“ všichni Drápy byli překvapeni, „Byla to má vina. Já měl dávat pozor na okolí a na pasti, které se tam mohli nacházet. To, že nás hnali ti rebelové chodbou, není omluva pro mou nepozornost.“ podíval se jí přímo do očí, „Mrzí mě to, že umřela! Mrzí mě, že to byla má vina…“
„Aspoň, že máš tu čest se přiznat, ty zkurvysynu!“ vyjekla Teiko, celá naježená, ale stále držená altmeří rukou.
„Teiko, dej královně Glarisinu hůl.“ přitakal lukostřelec, khajiitka chvíli nechápala, co po něm chce, ale vzpamatovala se. Ze zad si sundala její zbraň a podala jí královně, „Tělo zůstalo zaklíněno v pasti. Nemohli jsme nic udělat, naše královno.“

Jakmile Sylsris dostala do rukou hůl, Drápy zmlkli a čekali na ortel, Erutan sklopil hlavu k zemi.

„Mrzí mě, že Glaris zemřela, byť jsem s ní měla veliké plány. Ale díky ní jste získali onu věc, kterou potřebuji. Poslední maska, která otevře cestu k osvobození dokořán!“ podívala se po všech, „Prozatím pro vás nic nemám, mé Drápy, ale daleko neodcházejte. Až vás budu opět potřebovat, pošlu Fathryla s rozkazy.“ poté se přemístila pomalým krokem k bosmerovi, „A co se týče Vás, pane Vlaarine… Ukázal jste loajalitu i v této chvíli… Působivé.“
„Ehm… má královno, a jaký bude trest?“ zeptala se tiše Teiko.
„Pan Vlaarin bude dostatečně potrestán, ale v této chvíli mu nic nehrozí.“ kočičí oči vyletěly zlostí a překvapením, „Prozatím, budete v mé společnosti, bosmere. Trest vás nemine, to je jasné…“
„Má královno, ale… to je… NÉ!“ křikla khajiitka, „Odpusťte mi ten tón, ale to nechápu!“ královna se otočila na ní, „TO MÁ BÝT TREST? Vždyť se přiznal, že jí zabil! Udělat toto já…“
„Je spousta věcí, které nechápete, Teiko. Tak jako s Glaris, i s panem Vlaarinem mám jisté plány, které si žádají jeho život.“
„Ale…“
„Ostatně si myslím, že je náš zvěd jistě dostatečně potrestán vinou a odtržením od okolního světa.“ přistoupila k němu blíže, „Drápy Vás za tento čin nenávidí a ještě dlouho budou nenávidět.“
„Strašně mě to mrzí, má královno.“ dodával tiše Erutan.
„To je přesně ten trest, který Vám uděluji.“ odtrhla se od něj a pomalu odcházela, „Jeden z Drápů zemřel, ale nezoufejte, mí služebníci! V brzké době uvidíte svou společnici opět mezi vámi! Již brzy budu mít svět ve svých rukou a přiměji samotné bohy, aby nám odpustili a naše blízké navrátili!“ pomalým krokem odcházela do schodiště, „Osvobození se již blíží. Buďte připravení, mí Drápy!“

Jakmile se otevřely dveře do paláce a Sylsris zmizela, Laa’veren okamžitě popadl Teiku kolem ramen a odvedl ji kamsi do nitra ubikací. Celou cestu křičela, jak nespravedlivě rozhodla o jeho osudu. Stále ho chtěla zabít, ruka se ale nedostala k palici na zádech. Osamocený Erutan postával chvíli se Siberiem, který nad ním kroutil hlavou. Bez jakýchkoliv poznámek odešel taktéž pryč. Ačkoli vyvázl bez úhony, do jeho srdce se zabořil šíp strasti a strachu. Možná neměl žádný šrám či modřinu ze slov a činů z hlásky, ale myšlenky mu napovídaly, co ho bude jistě čekat. Měl v plánu se dostat co nejdříve k Ledohradu za Stíny, aby jim pomohl v přepadení. Jenže… jak by mohl odejít z Větrného Žlebu, aniž by nikdo nepojal podezření ze zrady? A i kdyby chtěl použít rozumná slova, jak přesvědčí královnu, aby ho poslala na severní univerzitu. A vůbec… až skončí její osvobození, ponechá ho naživu? Smutně se sesunul do židle.

Dva thalmorští vojáci táhli skrze temné chodby velmi zraněného Erutana. Zastavili se až u jeho cely, kde otevřeli mříže a ruce mu uzamkli do pověšeného řetězu. Jen sarkasticky pronášeli, jak je těší, že si s ním opět pohráli a ukázali mu, co proto. S výsměchem odešli pryč, za malý moment se vězňova hlava probudila k životu. Tělo bylo nesmírně unavené a duše takřka rozervána ve strachu a zapomnění. Jen, co zaostřil zrak, vyplivl dávku krve z úst, hluboké výdechy se mu snažily probudit zbytek sil, ale marně.

„Už… to nevydržím!“ pronášel tiše, oči se mu zahleděly na modravě podlité tělo, „Proč… mě nezabijou? Huh, nemám sílu odporovat…“ nakonec se zamyslel, „Asi jim řeknu vše, co vím. Ušetří mě toho trápení.“ rozhodl se.

Připadalo mu to jako věčnost, být sám mezi prázdnými celami, s nikým nehodit pár slov či se podívat na spoluvězně. Vzdával se veškerých nadějí, že ještě někdy uvidí světlo světa. A při pomyšlení na minulé události si vyčítal, jakých chyb se dopustil a jaké zrady učinil… zdrcen zavřel oči a snažil se aspoň na chvíli usnout, byť jeho tělo řvalo v bolestech.

Netrvalo dlouho a v temnotě zaslechl velmi známý hlas, který ale nemohl přiřadit. Byl velice jemný, nikomu z legionářů však nepatřil…

„Měl bys otevřít oči, Erutane! Stále můžeš zachránit sebe i své druhy! Vím, že tomuhle hlasu nebudeš moc věřit, ale když budeš poslouchat instrukce, které ti řeknu, utečeš bez úhony!“ na pár vteřin hlas ztichnul, bosmer se snažil probudit, ale nešlo to, „Za chvíli přijde mučitel do tvé cely. Vytáhni se na řetěz a pak ho zabij. Ten strop se už nějakou dobu drolí, takže větší tíhu nevydrží a železo povolí. Pak se za něj přestroj a jdi do nižších pater téhle kobky… Na východním konci chodby najdeš částečně zasypaný vstup do jedné z cel. Je tam tajná chodba, tu otevřeš zataháním za pochodeň, co tam visí. Až to všechno uděláš, běž jak o život a dostaneš se do pouště!“
„Co-co-cože?“ ptal se vysíleně bosmer.
„Udělej to a zachráníš se!“

Erutan konečně otevřel zrak, ale divil se. Žádný rádce nestál v jeho cele, nikdo mu nedělal společnost. Do jeho těla se dostalo trochu sil, rukama zkusil zatahat za řetěz, ze stropu se začal drolit kámen. Ten hlas měl pravdu… stačilo by několikrát prudce trhnout, a osvobodil by se. Než se však pustil do neobvyklého plánu, v dáli zaslechl kroky a řinčící klíče. Bylo jasné, kdo se k jeho cele blíží. Slabé ruce se vyhouply na řetěz, přestože měly co dělat, aby se na nich udržely. Vyšplhal, co nejvýše to šlo a čekal…

Do místnosti s cely vstoupil muž v černém hábitu, točící si na prstech kroužek s klíči. Smál se každým krokem, tiše pronášel, na co se těší. Ale jen přistoupil k cele, zarazil se překvapením. Po elfovi nebylo ani památky. Rozkřikl se, kde je vězeň, ale ať se díval na zem za mřížemi, nikoho neviděl. Otevřel zámek a vstoupil přímo pod elfa. Něco se mu nezdálo, ohlédl se vzhůru, ale než stačil jakkoli zareagovat, pustil se Erutan řetězů a spadl velmi tvrdě na altmera. Ze stropu se rozsypal kámen, do obou meřích těl vnikla bolest, avšak připravený bosmer shodil na zem mučitele a svými nohy ho vzal kolem krku. Se zbytkem sil ho začal škrtit… pak prudce trhl do strany a ozvalo se křupnutí. Mučitel se přestal hýbat a řetěz zcela vyletěl ze stropu.

„Tak, to by bylo!“ pronesl hrdě, jakmile nabral další síly, chmátl po kroužku s klíči, kterými si otevřel ruce z okovů.

Rychle se zamyslel nad slovy neznámého hlasu, která ho měly odvést do bezpečí. Připomenul si plán a pustil se do něj. Z mrtvoly sundal roucho a nasadil na sebe. Bylo poněkud větší, to však neřešil. Klíče si hodil k pasu a mrtvolu odtáhl dovnitř cely. Tu pak zamkl, skrčil se a pomalým krokem mířil do hlubin hlásky.

Každou chvíli si dával pozor, aby na nikoho nenarazil či neupoutal nějakým způsobem pozornost. Na rozích chodeb se zastavoval a sledoval okolí. Když byl čistý vzduch, přemístil se k nejbližším dveřím a naslouchal. Kdesi v chodbě slýchával hlasitý ryk či křik některého z vězňů, se strachem se blížil dál ke svému cíli. Před schodištěm do nižšího patra se zastavil. Zaslechl a dokonce i spatřil dvojici altmerů, blížící se jeho směrem. Okamžitě zalezl za roh, a když spatřil naproti dveře, vedoucí kamsi, vydal se k nim a bezmyšlenkovitě je otevřel. Jaké překvapení pro něj byl pohled do vylidněné místnosti, však s hromadou plánků, pergamenů a dalších lejster. Pomalu se k nim přiblížil, hlasy za jeho zády zmizely kamsi do dálky… teď mu nehrozilo žádné nebezpečí.

Předstoupil před velký stůl, kde se nacházelo mnoho spisů a záložek s neznámým textem. Neměl tušení, na co hledí, ale vespod pohozených pergamenů si všiml čehosi barevného. Psaní dal na stranu… hned se mu ukázala velká mapa, zobrazující celý Hammerfell, část Cyrodiilu a část jižního Vysokoskalí. Barva zářila nádherně, leč když se podíval pořádně na různé značky, vyznačené na mapě, zděsil se.

„Ne… Můj, bože! To ne!!“ celý Cyrodiil, Hammerfell a část Vysokoskalí byl ohraničen zlatavou barvou, jen hammerfellské město Helgathe, ostrov Stros M’Kai a část města Wayrest ve Vysokoskalí bylo ohraničeno rudě. Na tato místa bylo z několika směrů mířeno mnoho šipek, ať už velkých či malých, po pevnině nebo moři. Vypadalo to rozsáhle a Erutan si mohl dokonale dovtípit, co tato mapka znázorňovala.

Z chodby se ozval řev, vyhlašující poplach, mnoho kroků se hlasitě rozebíhalo po hlásce a elfovi došlo, že nemá moc času. Mapku stáhl ze stolu, rychle jí složil a zasunul do hábitu, aby mu někde nevypadla. Opatrně se přemístil ke dveřím a naslouchal. Když nezaslechl nikoho v okolí, vydal se ven a pokračoval směrem, který mu nabádal hlas.

Dostat se do sklepení nebylo těžké, vojáci zburcovali vyšší patro, v němž se před několika okamžiky nacházel, a prozatím je nenapadlo poslat někoho do míst, kam mířil. V hlavě se mu ozval hlas, připomínající kudy má jít a jakmile ho poslechl, dostal se až na konec polorozpadlého místa. Kusy zeminy a písku zasypaly část těchto chodeb již před dávnou dobou. Překonal překážku, až se dostal konečně ke dveřím, kde měla být ona tajná chodba. Než ale stačil otevřít dveře, zaslechl za sebou sestupující kroky… a hlasitý výkřik.

„TÁMHLE JE!!“ dva zlataví vojáci ukázali na něj a rozeběhli se s tasenými zbraněmi za ním. Vzápětí ze schodiště vyběhla početná skupinka strážců, následující je.

Erutan se vyděsil z blížících se vojáků, rychle vrazil do dveří. Dostal se do zcela prázdné místnosti, kromě několika shnilých věder a hromady koster, ležící na zemi, nikoho nespatřil. Zavřel za sebou, rychle se ohlédl po něčem, čím by mohl zatarasit vstup dovnitř. Nic nenašel, zato ale uviděl onu pochodeň, na protější zdi. Chvíli si dodával odvahy, elfí vojáci bušili do dveří, velkou silou se je snažily otevřít, ale nedařilo se jim.

Rozeběhl se k oné pochodni a silně za ní zatáhl. Jaké překvapení spatřil, když se zeď po jeho levici rozsypala a ukázala mu velmi těsnou cestu kamsi do skály. Než stačil učinit cokoli, dveře se rozevřely silou a dovnitř místnosti vběhli vojáci. Erutan skočil do těsné chodbičky, kde se musel velmi pomalým krokem soukat mezi drtící skály. Altmeři se po něm co nejvíce natahovali a snažili se ho bodat zbraněmi, leč to nestačilo. Bosmer měl štěstí, že se vyhnul špičkám mečů, to ho ale brzo opustilo, když došel na konec úzké chodby, odkud nevedla žádná cesta.

Altmeři se za ním smáli a dodávali, že nemá šanci na přežití. Děsil se, měli pravdu, zpátky se nemohl vrátit a kupředu nic nevedlo. Se smutkem se zahleděl k zemi… a oči rozšířily. Přeci jen jedna cesta vedla, byla však ještě užší a nižší, než předpokládal. Skrze malou díru, do které by se sotva vešel ležící bojový pes, viděl denní světlo… Jediná možnost, jak uniknout nepříteli.

Nadechl se pořádně, se strachem na zádech se těsně skrčil a vmísil do tak malého prostoru, až se hruď scvrkla a plíce se nemohly pořádně roztáhnout. Ještě pomaleji se vydával kupředu, v bolestech posouval kolena, až se konečně dostal na konec… Slunce mu svítilo do očí, a díky tomu si nevšiml, že je na konci o sáh výše nad zemí. Sletěl k zemi zraněn a vyčerpán, ale živ. Jakmile pořádně nabral dech, seběhl menší zasypané schodiště a došel do dalších míst, kde další schody vedly do pouště. Všiml si, že se na prvním schůdku válela kompletní lehká císařská zbroj, torna a nějaký lísteček. Divil se, proč to tu leží, popadl psaní a začetl se…

„Tvá jednotka uprchla na ostrov Stros M’Kai! Jestli je chceš varovat před nebezpečím, musíš se dostat k Helgathským kaňonům, končící na pobřeží. Vydej se odtud na jihovýchod, přejdi poušť a miř stále tímto směrem. Možná narazíš na nějakou karavanu nebo nomády a pomůžou ti. V batožině máš zásoby na několik týdnů. Budeš to potřebovat!

Hodně štěstí, příteli!

F.A.“

„Díky, Fathryle!“ pronesl tiše a pustil se do převlíkání. Než stačil sundat roucho, vzal do rukou kyrys, ze kterého cosi vypadlo. Usmál se, byl to jeho deník.

V Paláci králů se pro Drápy zastavil čas. Dlouhé hodiny trávili společníci cvičením v různých soubojích nebo nekonečným spánkem na posteli. Od Erutana se drželi velice daleko, nikdo z nich nechtěl s ním nic mít společného. Uběhlo několik prázdných dnů i bez přítomnosti Fathryla Arena.

Erutan zůstával sám v cizím prostředí a jediným místem, kde ho kdo vítal, byla knihovna po mrtvé společnici, kde se snažil zjistit více o sobě. Z deníku se snažil vyčíst poslední chvíle, které se odehrály před uvězněním v pouštním vězení, ale ty nejdůležitější stránky byly zničeny časem a vlhkostí. Z dosud přečteného se akorát dozvěděl jen to, co se mu vybavilo v mysli…

Během jedné chvíle, kdy zanechal čtení a soustřeďoval se na magické umění, vešel do knihovny Fathryl, jaké potěšení pro něj.

„Erutane!“ předstoupil před něj s ustaranou tváří, „Jsem rád, že tě vidím!“ bosmer ho pozdravil, „Zaslechl jsem, co se stalo u Šavlozubáků. Nechce se mi věřit, že je to pravda!“
Elf sklopil hlavu, „Bohužel je. Byla to má vina… zemřela mou nepozorností.“
„No. Můžeš být rád, že tě královna nepotrestala. Kdyby ano, už bys asi nežil.“
Na to se mu nehezky zatvářil, „Víš, že je tohle ale mnohem horší, než kdyby mi dala fyzický trest? Hádám, že jsem u ní ztratil důvěru! Ať už mě pošle kamkoli nebo mi něco zadá, určitě si mě bude hlídat!“ nadechl se“
„Neměl bys to vidět tak zle, Erutane.“ uklidňoval ho, „Smrt Glaris je… hrozná! Ale mělo to svůj účel! Získali jste masku! Teď může královna dokončit…“
„… svůj plán. Já vím.“ přerušil ho bosmer, „Chápu ji na jednu stranu, o co jí jde, ale nebaví mě to čekání.“ zarazil se, „A vůbec. Nevím, jestli je stále zde v paláci. Proč jí tak dlouho trvá změnit svět, když už má všechny prostředky?“
„Nemám zdání, příteli.“ odvětil altmer.
„Huh, mohl bys pro mne něco udělat?“ Fathryl nastražil uši, „Mohl bys mi u ní zařídit audienci? Chci s ní mluvit.“
„Bojíš se, co s tebou učiní?
„To taky. Ale mám jisté podezření.“ zlatavý elf chtěl vědět více, ale to mu neprozradil, jen ho znova požádal o pomoc.
Trochu zklamaně přiznal, „Dobrá, zkusím se u ní přimluvit. Ale jak říkám, nemám tušení, jestli tady je.“ poklepal ho po rameni, „Uvidím, co se dá dělat.“ poté odešel z knihovny a Erutan se opět ocitl sám mezi knihami.

Mnoho hodin strávil osamoceně v knihovně. Dlouhé chvíle nikdo nepřicházel, na bosmeřím čele se začaly dělat vrásky z obav. Nakonec vstal a rozhodl se odejít na ubikace, ale jen se postavil, otevřely se dveře a v nich Fathryl.

„Královna má mnoho povinností, ale na chvíli tě přijme.“ Erutan se okamžitě vydal ven, cestou poděkoval společníkovi za pomoc.

Během kráčení do Jejích komnat přemýšlel, co jí řekne a jak se k němu zachová po sdělení informací. Stále se obával, že jeho plán a vysvětlení nevyjde, leč moc dobře věděl, že nemůže jen tak odejít z paláce, natož z města. Připadal si jako vězeň ve vlastních řadách.

Oba došli ke dveřím, bosmer zaťukal a počkal na vítající hlas. Ten se po chvíli ozval, opatrně vstoupil dovnitř. Královna zrovna postávala u stolku nad podivnou věcí, a jakmile vešla návštěva do komnat, otočila se k němu s přívětivou tváří a velkorysým gestem. Zeptala se ho, zda si dá něco k pití a co má na srdci, že si žádal audienci.

„Musím s vámi mluvit, má královno. O nedávných věcech, které se staly.“ narovnal se hrdě.
„Hmm…“ sama se odebrala k menšímu stolku s pohárem a číší, nalila si víno, „Jestli se chcete omluvit za Glarisinu smrt, tak není třeba. Omluva jí nevrátí zpět mezi živé.“ napila se, „Ale jestli máte na mysli něco jinačího…“
„O Glaris teďka nejde. Víceméně.“ přiznal se, trochu blíže přistoupil, „Mám… mám obavy o sebe. Chystáte se k velkému kroku, ale vůbec nevím, jestli mě budete ještě potřebovat, až začnete s onou, ehm, „věcí“.“
„Váš čas ještě nenadešel, pane Vlaarine.“ pomalu kráčela zpět ke stolku s podivností, „Zavolala bych si Vás, v tom mějte jasno.“ poté se mu podívala pořádně do očí, „Ale je tu něco, co Vás trápí… nebo tajíte! Tak mluvte, co máte na srdci?“ překřížila si ruce na prsou.
„Víte, to čekání, až nás zase povoláte do akce, mě… sžírá. A představy, co nehezkého jsem způsobil proti vám…“ nechápala ho, „Řekl bych, že po tomhle všem mi nevěříte. Ani bych se nedivil.“
„Ha ha ha, Vás trápí, že nejste nasazen do boje?“ překvapeně se zasmála, „Však nebojte, pane Vlaarine. Brzy budete. Až dorazí poslové s božskými předměty, budu Vás potřebovat.“
„A jaké jsou ty předměty?“ Sylsris gestem ukázala, aby k ní přišel blíže.

Požádala ho, aby se podíval na věc, ležící na stolku před ním. Byla to dlouhá temně hnědá hůl s ostrou špičkou na konci a podivnou zelenou koulí na vršku, jež zářila. Sotva natáhl ruku nad tuto věc, ruka se mu rozklepala prapodivnou silou. Jako by tato hůl nechtěla být jím uchopena. Za to královna se dotkla povrchu předmětu bez ostychu, prsty jej hladila.

„Hůl chaosu. Jeden z předmětů, patřící císařskému rodu Septimů…“ ohlédla se po elfovi, „Pro většinu lidí je to bezcenná hůl, ale pro ty, kdo vynikají zvláštními schopnostmi… je velmi nebezpečná. A mocná! S tímhle a dalšími předměty, které mi Drápy získali, již brzy odejdu na tamrielské posvátné místo a učiním tam obřad, jenž mě dostane k Aurielovi. Vy u toho také budete, pane Vlaarine!“
„Už mi prozradíte, co ode mne potřebujete, královno?“
„Ještě ne. Ještě nenastal ten správný čas. Dokud Vám to neprozradím, jsem si jistá, že mě nijak nezradíte.“
„A kolik těchto artefaktů má ještě dorazit?“ zahleděla se na něj pořádně, „Možná bych vám mohl pomoct…“
„O co Vám jde, pane Vlaarine? Zní to, jako byste se mi chtěl nutit!“

V této chvíli se Erutan rozmýšlel, zda má prozradit plán Stínů či si raději vymyslet jinou lež, ale dobře věděl, pokud řekne pravdu, mohl by se z paláce dostat co nejdříve a nejrychleji. A možná i bez ztrát na životech.

Nadechl se, „Mám za to, že ti rebelové, kterými jsem byl zajat, se chystají ukrást cosi z Ledohradské univerzity!“ nad jeho slovy se zarazila… pořádně, „Nemám tušení, co chtějí sebrat a ani, jak se tam chtějí dostat nebo kdy zaútočí, ale…“
„Máte nesprávné obavy, pane Vlaarine. Jen ať si rebelové zkusí zaútočit na univerzitu. Nepovede se jim to.“ znova sáhla po pohárku a napila se, „Avšak, to není vše, co mi chcete říct, že?“
„Jestli se na té univerzitě nachází věc, která by nám… tedy, VÁM mohla pomoct v onom obřadu, rád bych jí chtěl přivést zpět sem. Na důkaz mé důvěryhodnosti a loajality k vám, má královno!.“

Očekával, že mu Sylsris vyhoví, díky přesvědčivým slovům. Místo toho se zasmála, až ho zamrazilo v zádech. Něco nebylo v pořádku…

„Jste dobrotivý a laskavý, to musím nechat uznat. Ale opravdu jste si myslel, že Vás pošlu do Ledohradu, abyste mi přinesl něco, co je součástí mého plánu? Ne, pane Vlaarine, Vy nejste ten správný pro tento úkol. Už jen bývalé spojenectví s rebely jasně naznačuje možnost, že se k nim můžete opět vrátit! Takový risk není na místě!“
„Vždyť… ale, má paní! Sama jste říkala, že jsem věrný i v těch…“
„Ano, to jste.“ zastavila obhajobu, „Ale zapomínáte, kdo to tu vede a jak moc Vám věřím.“ položila mu ruku na rameno, „Jste skvělý zvěd… Řekl jste mi důležité informace. Poslechnete jakýkoli rozkaz, který Vám někdo dávno řekl nebo já řekla…“ úsměv z tváře se jí vytratil, „Ale nejste ten pravý, aby činil takovéto úkoly. Od toho tu mám jiné, pane Vlaarine.“
„Ale…“ ruka mu zastavila ústa, poté ukázala na dveře komnaty.
„Nepustím Vás z tohoto paláce ani z města dříve, dokud Vám neřeknu. Odeberte se nyní na ubikace nebo do knihovny. Pak, až budete potřeba, pošlu za Vámi Fathryla. JDĚTE!“

Mlčky a nevěřícně hleděl na vysokou dámu, jež mu dala jasný rozkaz a poslání. Zklamaně odcházel z komnaty, doufajíc, že si svá slova rozmyslí. Ale nestalo se tak.
Jakmile zavřel dveře, cítil se trapně. Částečně vyzradil plán rebelů a místo klidného jednání ji akorát více rozčílil. Jak kráčel ke knihovně, uvědomoval si jednu věc… aby se dostal k Ledohradu, musí utéct. Ale jakmile uteče z města, už se nebude moct vrátit zpět. Byl na vážkách, zda se má pokusit o něco nemožného či se podřídit a počkat na lepší chvíli.

Dlouhé hodiny v knihovně uplynuly. Stále přemýšlel nad různými možnostmi, jak vyřeší celou tuto situaci, ale nic ho nenapadlo. V knize o městech Skyrimu se dočetl o poloze severního mágského města, jaká náhoda, že našel i nepřesně načrtnutou mapku. Jen, co si jí zapamatoval, zaslechl v chodbě královnin hlas, hovořící se strážným. Elf vykouknul do chodby a zaposlouchal se.

„… a jeden z Drápů vyrazí do Ledohradu. Připravte koně, ať se s tím nemusí zdržovat! Nikomu nic nesdělujte, nikoho nevarujte. Rozumíte?“
„Ano, paní!“
„Skvělé. Až si bude přebírat koně, předejte tohle jezdci.“ vsunula strážci do rukou psaní.
„Jak si přejete, má královno!“ oba altmeři zmizeli v chodbě.

Teď Erutanovi došlo, že nemá moc času na přemýšlení a na plánování bezpečného úniku z města. Nyní byl už rozhodnutý… Rychle se přesunul na prázdné ubikace, kde si zabalil deník, pár dýk a nějaké zásoby do torny. Jen, co vyšel z ubikací ven, hluboce se nadechl a zamířil ven z paláce. Strážní ho však zastavili a ptali se, kam má namířeno. Stručně dodal, že jde na královnin rozkaz do stájí pro oře. Strážci ho nechtěli pustit, dodal si odvahy a pořádně se do nich opřel…

„Vy se opovažujete bránit v plnění povinnosti JEJÍ výsosti?! Za tohle budete pykat!“ nahodil zlostné oči.
„Heh, dobrá tedy…“ jeden ze strážců se podíval na svého společníka, „Dojdi pro královnu, ať nám to potvrdí.“ okamžitě vyrazil do hradiště, „Víš, možná jsi jeden z Drápů, ale naše paní nám dala jasné rozkazy, které musíme dodržovat. Přeci jen, nemůžeme si dělat, co chceme…“

Strážcova slova poslouchal s velkým nezájmem, většinu řeči vypustil a jen se zhluboka nadechl, „Na tohle nemám čas…“ přistoupil blíže k elfovi a pořádně ho udeřil pěstí do tváře. Elf křikl bolestí, nahodil ho na zeď a ještě mu uštědřil ránu hlavou do obličeje, což ho poslalo k zemi, „Promiň, že to bolelo, ale teď ZŮSTAŇ DOLE!“ ukázal na něj Erutan a rychle se vydal do města.

Slabý vánek a mrazivá teplota ho objala, nohy nechal rozeběhnout po kameni a snažil se vyhnout každému, kdo se mu připletl do cesty. Strážci města a u hlavní brány mu nijak nebránili v odchodu, když jim vysvětlil poslání. Za několik málo minut dorazil ke stájím, handlířovi velice mocným hlasem poručil, aby mu připravil koně a jakmile se tak stalo, vyrazil na kamennou cestu, vedoucí do Ledohradu. Sám se divil, jak se mu snadno povedlo dostat z nebezpečného místa.

Po mnoha hodinách, kdy minul hory a vzpomenul si na místo setkání, seskočil kdesi v pusté přírodě z koně a vyrazil pěšky do zasněžených míst. Veškeré zásoby spotřeboval, sníh halil stopy, které se před několika okamžiky vytvořily a ještě zdaleka nebyl na konci své trasy…

Nad severní oblohou se pomalu klaněl sluneční svit, Erutan kráčel v hlubokém sněhu kousek od skalisek u Saarthalu. Sotva seskočil z vyšších kamenů do menší prolákliny, zaslechl ve vzduchu pískot. Okamžitě se ohlédl kolem sebe… kousek od něj se schovával kdosi v kožešině. Dal ruce nad sebe, aby bylo vidět, že je neozbrojený. V té chvíli vyšla ze skrýše postava, blížící se k němu… byla to tmavá žena.

„Jak se jmenuje vůdce Stínů?“
„Myslíte Sigdise nebo Cerannu?“ zeptal se nechápavě, ale žena se usmála.
„Tak jseš to přece ty! Ten, co zdrhnul ke žluťákům, že?“ zvěd jen kývnul hlavou, „Výborně! Ceranna mi řekla, abych vás vyhlížela a dovedla za ní. Netušila jsem, že budu čekat takovou dobu…“ ukázala mu rukou, aby jí následoval.

Rebelka se nestačila ani představit, svůj nový doprovod vedla jistou stezkou, kterou by se opovážil jít snad jen ten největší odvážlivec. Zamrzlé kaňony, ze kterých se sypal led, nebyla jejich jedinou překážkou. U jedné ze skal smečka vlků trhala losí mršinu, dvojice si ani na moment nevšímala. Poté běh podél pobřeží, kde se to hemžilo samými srkavci a lehce maskovanými blátokraby.

Jižní část zamrzlého pobřeží překonali bez úhony, nyní už běželi lehčím tempem na vzdálené místo, kde již tančily plameny a postávalo mnoho neznámých postav, dokonce i koně. Erutan se cestou zeptal, co se během jeho nepřítomnosti událo, ale na to mu žena neodpověděla. Jediné, co prozradila, bylo netrpělivé čekání na něj. Podrobnosti se měl doslechnout od samotné Ceranny a dalších lidí.

Jak se blížili na určené místo, na jeho srdce doléhala úleva, zároveň se strachem. I když nesl jisté zprávy a poznatky, tušil, že se určitě v této skupině najde někdo, kdo ho bude považovat za nepřítele. Pomalu si začal obrňovat mysl jistými argumenty.
Zbývalo několik málo sáhů, než by se dostal k ohništi, u kterého postávala Ceranna, Seraf a neznámý nord s jasně viditelným nedostatkem… místo jedné ruky měl kus železa, kterým ukázal na přibližující se dvojici. Stíni se ohlédli oním směrem a jen čekali, až přijdou blíže…
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Kdo se vydá do ledohradské univerzity?
1) Ceranna
2) Seraf
3) Erutan

Upravil/a Adrian_S dne 28.03.2021 18:16

Přidal Adrian_S dne 03.04.2016 20:08

#14

Část 29. - Stipendium

„Vida, vida. To je ten ušák, co vám zdrhnul ke žluťákům?“ ozval se nesměle zjizvený nord s kusem železa, místo ruky.
„Jo, to je on.“ odvětil Seraf, když se k nim bosmer přiblížil. Okamžitě natáhl ruku k potřesení, „Rád tě vidím, Sero!“ načež mu tiše elf opětoval pozdrav a otočil se na Cerannu.
„Čekáš, že tě obejmu, nebo co?“ přísně pak dodala, „Za tohle bych tě měla…“
„Nech ho bejt. Však vidíš, že se vrátil!“ zastavil ji dunmer.
„Jak mu máme věřit, když si dělá, co chce? Až zase naplánujeme další kroky, tak zase udělá něco po svém!“ rázně pronesla, „Nebude hájit zájmy Stínů!“
„Pěkné uvítání…“ řekl Erutan skromně, „Podívejte, kdybych neodešel do Žlebu a nepromluvil s královnou a jejími lidmi, tak bych se nedozvěděl podrobněji o univerzitě.“ chtěl dále pokračovat v popisu, ale zamyslel se. V hlavě mu bleskly důležitější věci, které musel sdělit.
Nord si ho pomalu obcházel a zíral na něj jak na zbitého psa, který pokousal svého pána. Jeho tvář se mu vůbec nelíbila, „Co na něm vidíte? A vůbec, proč se s ním ještě bavíme? Je jedním z nich, proč ho rovnou nepodříznem?“
„Protože má důležité informace o umístění „Svitku předků“!“ bránil ho Seraf.
„No, vlastně se ho můžeme zbavit, až to sebereme.“ přiznala Ceranna, „Ale teď chci slyšet, co ses dozvěděl.“ přiměla Erutana k řeči.

Nadechl se a v rychlosti jí pověděl vše, co se dozvěděl o tomto místě. Téměř každé Glarisino slovo zopakoval, přitom se všem pořádně díval do očí. Chtěl vidět jejich reakce.

„Je fakt, že těch žluťáků je hodně. Na hradbách se jich promenáduje snad desítka, kolik ale uvnitř…“
„Budem muset improvizovat, Meryle.“ odvětila Ceranna, „Každopádně, plán nezměníme.“
„A… jaký je plán?“ zeptal se opatrně elf.
„Jaký? Tak poslouchej.“ pustil se dunmer do líčení, „Zatímcos byl u královny, Ceranna a Meryl našli další přežívající v horách a přesvědčili je, aby nám pomohli.“ ukázal rukou na ženu, která ho přivedla, „Je jedním z nich, takže až budeme úplně připraveni, dá jim pokyn k útoku.“
„Jaks říkal, nenápadnost v této chvíli nehraje žádnou roli. Naopak! My všichni zaútočíme na univerzitu. Budou se nás snažit zastavit, ale nebudou se moct soustředit na nás všechny. Jeden z nás pronikne dovnitř, sebere svitek a zase se…“
„Mám ale pro vás špatné zprávy.“ přerušil bosmer Ceranninu řeč, „Tohle nevyjde. Co jsem se dozvěděl, uvnitř univerzity jsou velmi mocní mágové. I sama královna říkala, že je nemožné, aby se rebelové dostali dovnitř.“
„CO?!“ vyjekla Ceranna, „TYS JÍ PROZRADIL NÁŠ PLÁN?“
V této chvíli si elf neuvědomil, co pronesl a zasekl se. Až po pár vteřinách opět promluvil, „Huh, musel jsem jí něco říct. Během pobytu u nich…“
„Dejte mi pět vteřin, kuchnu ho rychle!“ Meryl si připravoval svou zbraň k útoku, ale dunmer ho okřikl, aby nic nedělal.
„Ztratil jsem u ní důvěru! Musel jsem jí nějak získat, ne?“ podíval se na její tvář, „Chtěl jsem totiž onen „svitek“ sebrat bez ztráty jediného života. Ale nedovolila mi odchod z města, natož právě sem! Sice, trochu mi popsala, jak to tam uvnitř vypadá, ale…“
„No, to je výborný! Vážně, Ceranno!“ křikl naštvaně Meryl, „Bráníš mi zabít tohohle šmejda, kterej vyzradil vše, co máme nachystáno!“ zdravou rukou chytl Erutana za zbroj a přitáhl si ho. Chystal se ho udeřit hlavou, ale opět ho dunmer svými slovy zastavil, „Pak se pustím do tebe, abys taky držel hubu!“ otočil se k lučištnici, „Dej mi pár dní, seženu dostatečně velkou armádu, kteří potáhnou…“ v té chvíli křikl bosmer další špatnou zprávu.
„Na to je pozdě! Královna už vyslala některého z Drápů pro onen předmět!“ všichni zmlkli překvapením, „Musíme to udělat hned!“
„Ještě lepší…“ prosykl nord mezi zuby.

Jeho řeč náhle přerušila vůdce Stínů, „No, pak tedy zbývá „plán bé“. Heh, horší to být už nemůže…“
„Co je „plán bé“?“ zeptal se opět opatrně elf, jen co ho Meryl pustil a on učinil pár kroků zpět.
„Výrazně se mění od hlavního plánu, Sero.“ řekl dunmer, leč popisu se ujala Ceranna.
„Hlavní plán byl náhlý útok a obsazení hradeb. Teď můžeme udělat snad jen jednorázový matoucí útok, aby si nevšimli jednoho z nás, až se bude promenádovat uvnitř. Ale ten jeden z nás nepůjde s davem po mostě.“ když se Erutan zeptal na alternativní cestu, Ceranna mu rukou ukázala, aby ji následoval, všichni se k ní připojili. Společně pak dorazili k severnímu břehu, nad jejich hlavami se kdesi vysoko vznášel most vedoucí z Ledohradu na univerzitu. Její ruka zamířila na ledovec, na němž postávala ona mocná stavba, „Když se podíváš támhle… uprostřed toho ledovce je malý výklenek. Není skoro vidět.“ bosmer zaostřil svůj zrak, jak jen nejlépe mohl a i na takovou dálku si všiml malinkatého průchodu, „Meryl tvrdí, že z univerzity vede úniková cesta. Tohle by měla být ona…“
„To je ale… příšerně vysoko!!“ dodal rázně Erutan, oči mu zamířily do vody pod ledovcem, „A pád by nesmírně bolel!“
„Voda pod výklenkem má tak tři nebo čtyři sáhy… Malá pravděpodobnost na přežití. Ale spíš by mě zajímalo, který šílenec by tudyma lezl? Nikdo z vás nemá tolik sil, něco takového zdolat!“ dodával Meryl a jen se postavil do obranného postavení.
„Jeden z vás, norde.“ ozvala se doprovázející žena.
„Tak mne vynechte. S tímhle se asi těžko někam dostanu.“ ukázal na svou zmařenou ruku, chladná nordka přiznala, že s tímto také nechce mít společného.
„Pak jsme zase jen my tři… Huh, jaká ironie!“ dodala Ceranna.
„Budem tahat stébla trnice? Je jasné, že to nikdo z nás nechce udělat. Ale kdyžs řekl, Sero, že nemáme tolik času…“
Po chvíli ticha, kdy každý přemýšlel nad svými činy, se opět Erutan ozval se zklamaným a těžkým dechem, „Huh, JÁ TO UDĚLÁM!“
„Spolehnout se na zrádce, jenž vyzradil plán útoku?“ zeptal se vážně Meryl, „To je fakt blbej fór!“
„Taky si říkám, že je to blbost, Meryle!“ ohlédla se po něm lučištnice, „Nejen, že měl něco společného s nimi,“ koukla na bosmeří paže, „ale nemá v nich sílu. Nezvládne to!“
„Stále Ceranno zapomínáš na jednu věc.“ nastražila uši, „Býval jsem císařský zvěd. Skoro TEN NEJLEPŠÍ! Dokážu se dostat kamkoli, ať už to bylo jakkoli nebezpečné.“ podíval se pořádně na ledovec, tiše pronesl, „Hel Ra nebo tohle? No, řekl bych, že tenhle ledovec to všechno překoná!“
„Jseš si jistý, Sero, že to zvládeš?“
„Nejsem.“ přiznal se, „Ale jako jediný si dokážu představit popis, který mi Thalmoři prozradili.“ otočil se po seveřanovi, „Klidně řekni svým lidem, ať se připraví na útok. Já se pokusím nějak vyšplhat nahoru…“
„Takže, Ceranno? Fakt chceš, aby tohle udělal? Tenhle slaboch a zrádce?“ zeptal se velmi vážně nord, vůdce jen kývl hlavou, Meryl na chvíli odešel k ohništi, za pár vteřin se vrátil s podivnou věcí v ruce. Malý krumpáček s lehce pokřivenou rukojetí a hlavicí. To mu předal do rukou, „Budeš potřebovat tohle, elfisko! Do ledu se to zakousne lehce.“ Erutan poděkoval a požádal ho, aby s útokem začali, až se dostane k onomu vstupu, Meryl dodal, že ho bude někdo z jeho lidí sledovat a pak dá znamení.

Seraf se rychle ujišťoval, zda je jeho elfí přítel připraven, leč se trochu rozklepal nervozitou a strachy. Netušil, jakou šílenost si ujednal. Ceranna ho požádala, aby si některé věci nechal u sebe, například deník a další nepotřebné věci. Nakonec si Erutan ponechal kromě zbroje jen jednu dýku. Z batožiny od seveřana si vzal ještě pořádně hřejivé rukavice a společně s dvojicí Stínů se přemístil pod ledovec. Netěšilo ho, že se musel opět brodit, v ještě tak ledové vodě. Za okamžik předstoupili před masivní ledovou stěnu, krumpáčem udeřil do zdiva, v ruce ucítil těžký náraz. Výstup nevypadal zrovna snadně…

„A co budete dělat vy?“ zeptal se jich.
„Jeden z nás půjde pomoct Merylovi v útoku. Druhý bude zde hlídat koně a zásoby.“ promluvila Ceranna, „Jakmile získáš svitek, pokus se sem co nejdříve dostat. Naskočíme na koně a okamžitě se vydáme za Sigdisem!“
Po chvíli přemýšlení se opět zeptal, „Víte, že je tohle něco… odporného?“ Stíni ho nechápali, „Ti lidé zbytečně zemřou! Jen kvůli mně!“
„Vědí, do čeho jdou.“ chladně odvětil dunmer, „I Meryl tvrdil, že raději umřou v boji než pod jejich nadvládou. Navíc jim prej došli zásoby, takže nemají co ztratit.“
„Odkud je ten Meryl?“ divil se Erutan, „Jak dlouho se s ním znáte?“
„Dlouhá historie, elfe.“ stroze odvětila žena, „Svitek by mohl být v knihovně, když se tak zamyslíš… Ale…“ zarazila se a hlavou zatřásla, jako by chtěla vymazat myšlenku, „Tak už lez, ať můžem odsaď zmizet!“ oba Stíni mu popřáli hodně štěstí a odešli od něj.

Erutan se jen chvilkově zamyslel nad svým činem. Doslova ho tížila představa, že se kvůli „nenápadnosti“, která nebyla na místě, obětuje mnoho marných životů. Ale musel si připustit, že jiná možnost pro získání tajemného předmětu není. Zhluboka se nadechl, v duchu se pomodlil ke Kynareth a s tvrdými údery začal šplhat vzhůru. Čekala ho náročná cesta…

Slunce pražilo na vyhřátou poušť stále silněji. V dunách se klepal horký vzduch, jenž nevěděl, kam má utéct. Uprostřed žlutavé krajiny kráčel elfí zvěd velmi slabým tempem. Z těla tekly řeky potu, udýchaný vítr se pomalu vytrácel a oči padaly stále k zemi. Prázdná torna se válela míle za ním, bez jediné kapky vody pokračoval kamsi mezi vyčnívající kameny a skaliska, kde ovšem kromě písku nic nebylo.

Před několika desítkami mil uviděl před sebou jasnou zelenou krajinu s křišťálově čistou vodou, leč když přišel blíže, zjistil, že se jednalo pouze o iluzi, nutící ho pokračovat dál v bezvýznamné chůzi. Stopy ho už ani nepálily, myšlenky přestaly nosit podporu a naději. Před vyvýšenou dunou unavený Erutan padl do písku. Z posledních sil se plazil po čtyřech kupředu, ale síly ho opouštěly… až se nakonec zcela zastavil.

„Už… už… ne-mů-žu!“ vydechoval hlasitě.

Ve smutku a poslední touze si připomenul v očích tváře společníků, kteří mu do nedávných dob pomáhali, a nad každým z nich politoval, jak je zklamal. Mrzelo ho opuštění Sentinelu, zrazení Demitra i celkový boj mezi legií a Thalmorem. Nic jinačího, kromě smrti, už neočekával. Tvář pomalu pokládal do písku.

„Erutane! Vstávej! Ještě nenastal tvůj čas!“ kdosi předstoupil před zvěda a pevně na něj hleděl, on pomalu zvedl hlavu a divil se.
„Kartro? Co… co tady děláš?“ před ním stála bosmeří tanečnice, jež ho kdysi v Anvilu zvedla ze dna. Kožená zbroj a zlatavý vlas zářil na ní jak tenkrát.
„Jsem tady, abych ti pomohla! Vím, že chceš tenhle boj vzdát, ale nesmíš! Máš na to!“
„Proč… proč nesmím? Na co mám?“ vyhrkl ze sebe.
„Ty musíš žít!“ v onu chvíli ji nechápal, „Nešel jsi přeci tak daleko, abys umřel tady… na rozpáleném písku! Musíš pokračovat dál!“
„Nejde to, Kartro!“ vydechoval, „Naposled jsem pil včera, žádná karavana nebyla v okolí a po… nomádech ani stopa! JÁ TO NEZVLÁDNU!“
Klekla si k němu a přiblížila k tváři, „Za touhle dunou je oáza! Tam nabereš síly! Stačí jen přejít tenhle kopeček a zachráníš se!“
„Lžeš… Kartro!“ odmítal ji, „Je to jen… další… přelud! Huh… nic tu není, kromě písku!!“

Bosmerka od něj vstala a pořádně hleděla, jak tiše trpěl na slunci, „Znala jsem kdysi vojáka, který se utápěl v moři smutku a strachu, protože věděl, že se již nikdy nevrátí domů. A nakonec z tohoto moře vyplaval živ a zdráv! A víš, proč vyplaval?“ elf zakroutil hlavou, „Protože začal věřit!“ na pár vteřin ztichla, „Byls to ty, Erutane, kdo tehdy zatnul zuby nad strašným osudem a s pevnou vůlí bojoval pro návrat domů. Použij tu sílu znova… jedině tak si zachráníš život!“ natáhla ruku, aby se jí mohl chytnout „Jen se chytni mé ruky!“

Erutan hleděl na nataženou končetinu, která byla velmi blízko. Stačilo se jen malinko natáhnout a ucítil by její dotek. Myšlenky se pomalu vzchopily k poslednímu aktu… do končetin vstoupila síla a přinutila chytnout elfí ruku. Jakmile jí uchopil, cosi ho vytáhlo ze země zpět na nohy. Erutan opět stál vzpřímeně s posledními dávky vzduchu v hrudi. Ohlédl se kolem sebe, ale po usmívající se bosmerce nebyly ani stopy…

„Huh, přelud!“ smutně odvětil do prázdna, však nohám přikázal jít kupředu a začal šplhat do vyšší duny.

Zdolat dunu bylo otázkou několika minut. Z vrcholku válel sudy, aby nemusel tolik namáhat své tělo a jakmile dorazil opět do holé pouště, zvedl se. Kartřin hlas se opět ozval a připomenul mu, co má udělat… prostě jen jít dál, kde najde oázu. Zklamaně kráčel kupředu, nevnímal terén, ani počasí, nohy pomalu přestávaly pracovat.

Však kousek od něj spatřil cosi nevídaného… dvě palmy a něco blýskavého na zemi. V duchu dodal, že se opět jedná o přelud, ale stále pokračoval oním směrem. Když však viděl, že se stromy nerozplývají, ale naopak přibližují, úsměv mu nečekaně rostl. Pár sáhů od tohoto místa odepnul ze zbroje brašnu s deníkem a z posledních sil se rozeběhl mezi stromy. Byly skutečné… o co lepší pocit, když mezi stromy, to ono blýskavé, byla zázračná čistá a průzračná voda. Spokojeně vběhnul do malého jezírka, své tělo pustil do mělčiny a užíval si každou kapku, jež mu zachránila život.

Spokojenost, úleva, naděje… do hlavy se mu opět dostaly takové pocity, které se mu před několika chvílemi vytratily. Zase dostal chuť žít a dokončit své poslání. Dlouhé hodiny zůstával v ráji.

Podivný krumpáček nesl Erutana vzhůru blíže k nebesům. Chvílemi měl co dělat, aby se s ním části ledu nezřítily k zemi. V rukách se mu ozývala bolest, jež se nedala vydržet. Nutně si potřeboval odpočinout, ale neměl kde. O co horší bylo, když nad sebou zaslechl jakési křupání… oči spatřily kus ledu, vyčnívajícího z masivu, jenž mířil přímo na jeho hlavu. Každou chvíli se mohl utrhnout.

Do elfa vjel kromě odhodlání také strach. Rychle se podíval kolem sebe, po pravici měl menší výklenek, kde by si mohl aspoň na pár vteřin odpočinout. Leč, byl od něj dobrý sáh. Kdyby se mohl rozeběhnout, určitě by přeskočil, ale v této pozici neměl moc šancí. Než se stačil rozhodnout, kus ledu nad ním praskl…

„U KYNARETH!“ vyjekl, bez psychických příprav skočil k výklenku a nástrojem sekl do ledu.

Měl štěstí, že ho padající led nezasáhl, ale rána do výklenku nebyla natolik pevná, aby ho pořádně udržela a tak i s nástrojem začal padat. Druhá rychlá rána ho naštěstí zachránila… ovšem byl několik sáhů pod oním místem, kam se chtěl dostat. Ze zdola ledovce sledovala Ceranna se Serafem jeho úsilí, ve chvíli padajícího kusu a jeho pádu zatajili oba dech. Spadl jim kámen ze srdce, když uviděli, jak se udržel v oné prekérní situaci a opět začal šplhat nahoru.

„Je fakt dobrej! A ty pořád o něm pochybuješ!“ pronesl Seraf na vůdce.

„Áh… ještě… nějaké… zkurvené… překvapení?!“ se zuřivým nádechem procedil Erutan pro sebe a donutil unavené ruce ke spolupráci. Ty ho začaly poslouchat a v bolestech ho vytáhly k výklenku, kde si na pár vteřin odpočal, „Tak… a tohle bylo naposled, co někam lezu! Ať si to ti pitomci udělají sami!“ jakmile nabral dech a uviděl, že už nebude muset tolik šplhat, „Doufám, že mi pak vystrojí něco honosného… eh, stačila by socha… nebo nějaký dekret…“

Paže vyhodily unavené tělo ke vstupu do tajemné jeskyně, vedoucí kamsi do ledovce. Unaveně si sedl na zem a čekal, až nabere dech. Jen letmo se podíval pod sebe a na protější stranu, kde se pod jedním zasněženým stromem krčila postava, vyhlížející Erutana. Zamával na něj, v duchu si přál, aby ho už nic takového nemuselo čekat. Jakmile se mu vrátila síla, zvedl se a zamířil dovnitř mrazivé chodby.

Zatímco bosmer vstoupil do ledových chodeb, z protější strany vyšel ze skrýše mladý seveřan, jenž se rozeběhl kamsi k horám za Ledohradem. Za vzdáleným kamením čekala početná skupina odpadlíků a vyvrhelů, až přiběhne právě tento muž s jasným znamením. Pár minut čekali, než dorazil na místo a k Merylovi pronesl, že se právě dostal dovnitř.

„Fajn, takže chásko, poslouchejte mně! Víte, co po vás chci a taky víte, co je v sázce. Pokud se někdo bojí smrti a náhodou si to ZBABĚLE rozmyslel, tak ať táhne do díry, ze které vyšel!“ po těchto slovech se nikdo z bojovníků ani nehnul, Meryl se pořádně zasmál, „Ha háááá, tak se mi to líbí! Tak jo, bando raubířů a zlodějů, připomenu vám, co se musí udělat. Jeden z našich rebelů se teď dostal tam na tu školu.“ ukázal pahýlem oním směrem, „Odtamtud musí ukrást vzácný předmět, který zlikviduje všechny thalmoráky, ale aby to mohl ukrást, musíme vyrušit stráže. Proto se ihned přesuneme do města, porazíme strážné a vrhnem se na univerzitu. Budou nás drtit, dokonce nás zabijou, ale nepovolíme dřív, než ten elf neuteče odtamtud s onou věcí!“
„SMRT THALMORU! ZA SKYRIM!!!“ křičeli někteří vzbouřenci a někteří jen hlasitě zvedli zbraně do vzduchu.
„TAK JDEM NA NĚ!! POJĎTE, MÍ PARCHANTI! UKÁŽEME JIM, ŽE SE MAJÍ STÁLE ČEHO BÁT!!“

Po pronesení odvážných slov se ujal vedení a tento lid vedl směrem k městu. Hlučný krok se dal těžko zakrýt mrazivým větrem. Bohaté domy a mocné zdivo budilo respekt nejen domácím nordům, ale i samotné blížící se armádě, která do teď znala Ledohrad, co by rozpadlé a chátrající město. Strážní elfové v bohatém městě kráčeli ulicemi, beze strachu konali svou každodenní činnost. Dvojice altmerů v zelených zbrojích se už chystala odejít do kasáren, leč si na poslední chvíli všimla jakéhosi nevídaného pohybu v kopcích. Než stačila pořádně zaostřit, do helem zabušily šípy, vystřelené nordskými ženami. Brány města se nestihly včas zavřít a Merylova skupina vtrhla dovnitř, však poplašné troubení bylo slyšet na míle daleko.

Z budov vybíhali nejen elfové, ale i samotné obyvatelstvo, které chtělo zjistit, co se dělo venku. Jakmile si Ledohradští uvědomili, že byli napadeni, pustili se do obrany. Vojáci tasili své zbraně, někteří nordští jedinci se schovali do svých domovů, jiní s dřevorubeckými sekyrami či vidlemi vyrazili proti svým bratrům a sestrám. Ve městě po pár vteřinách vypukla krvavá řež…

„NIKOHO NEŠETŘTE! ZABTE JICH CO NEJVÍCE!!!“ křičel z plných plic Meryl.

Zbraně řinčely jak při mohutné bitvě, křik se nesl vzduchem, že i strážci na univerzitní hradbě poznali, co se ve městě děje. Vůdce a větší část skupiny se odtrhla od hlavní vlny bojů ve středu města a pronikali blíže k nehlídanému mostu. Jakmile vyběhli po plošince na zcela krásně opravený kámen, z jedné části vyšla thalmoří čarodějka, jež pustila do jednoho blížících se nepřátel blesk. Utíkajícího seveřana poslala tvrdě k zemi, však před ní se dostal Meryl a velice snadno jí poslal na onen svět svým železným pahýlem. Brána univerzity se zavřela, z hradeb se ozval křik a cimbuří vylétávala různá útočná kouzla, zasahující hrozbu. Zatímco elfové čarovali kouzlo za kouzlem, nordi opětovali palbu kušemi a luky. Přestřelka a útok ve městě byl slyšet i pod Ledohradem, kde netrpělivě čekala dvojice Stínů…

Erutan kráčel podivně modrými chodbami, kapky vody padaly z orosených skalisek a rampouchů, které byly osvětleny jakýmisi čarovnými koulemi. Vyšplhal po kameni k lávce, vedoucí kamsi dál do výše. Po chvíli opatrného kráčení a krčení se za zdmi, se dostal ke schodišti z kamene a lehce oslizkých stěn. Teď si byl jistý, že je jistě někde pod univerzitou. Jak se opatrně přemisťoval sáh po sáhu, došlo mu, že musí být v nějakém sklepení… temná průčelí, zdi s mřížemi, dokonce vstoupil i do místnosti, kde se válely jen samé dávné kostry. Něco se mu ale nezdálo, uvědomoval si, jak Thalmor vylepšil během své doby každé město či zvláštní místo, avšak do těchto míst jako by nevnikli. Netušil proč.

Stále častěji bloudil uličkami, dokud kdesi před ním nezaslechl podivně jemné hlasy…
„Tak, a teď dej sůl dovnitř a budeme mít „ohnivého atronacha“!“
„Opravdu tam mám dát cukřík?“
„NE, CUKŘÍK! ŘÍKÁM SŮL! OHNIVOU SŮL!“ zpoza rohu vykouknul Erutan a všiml si, jak si u podivného oltáře hrají dva khajiiti ve školní róbě.
„Éhm… jo, tak to jsem nechal na pokoji… Zatraceně!“ pronesl druhý khajiit, „Budu se tam muset vrátit.“
„Že ty vždycky musíš něco pokazit! KAŽDÝ EXPERIMENT JE S TEBOU POTÍŽ! ALE OPRAVDU KAŽDÝ!“ vzdal se slov první khajiit, „Fajn, tak pro ni dojdi! Počkám tady!“

Zatímco se potížista vydal na cestu na ubikace, druhý student zůstal u oltáře a něco si tiše broukal. Jakmile jeho společník zmizel, pomalu vyšel zpoza rohu Erutan a přemýšlel, co udělá, zda bude následovat kočičáka, který ho může vyvést ven, nebo zda se nepostará o experimentujícího žáka. Nebo jestli je má nechat vůbec naživu. Však s představou, že jsou oba jistě pod thalmorským vedením, se rozhodl rychle.

Z opasku si vytáhl dýku a velmi tiše se připlížil ke khajiitovi. Než stačil nějak zareagovat, ruka mu chytla tlamu a nůž se projel po hrdle. Jakmile mu ukončil život, rychle ho chytl v podpaždí a pomalu položil na zem. Teď Erutan kráčel tiše za druhým studentem.

Chvíli trvalo, než se dostal za záda odcházejícího kočičáka, z ledové chodby si všiml, jak chlupatá ruka leze po žebříku kamsi vzhůru. V onu chvíli mu došlo, že je na konci své cesty a nad ním už musí být ona univerzita. Khajiit už chtěl strčit do poklopu nad sebou, jenže letící dýka se mu zarazila nečekaně do ramene a díky tomu ztratil rovnováhu. Nastal tvrdý pád, pár kostí v těle mu křuplo a křik se bolestně roznesl po chodbě. Erutan k němu přiběhl a ukončil trápení dříve, než by jistě přivolal pozornost. Dýku vytáhnul z jeho těla.

„Díky za vyvedení z bludiště!“ poděkoval mu ironicky elf, vzápětí se chytl špruslí žebříku a opět šplhal vzhůru.

Brána univerzity se pod nátlakem zuřivých seveřanů pomalu vyvracela. Celé nádvoří bylo plné čarodějů a učňů, kouzlící své umění do útočníků. Ačkoli Merylova skupina stále rychleji řídla, stalo se něco, co nikdo z útočících nordů nečekal. Ledohradští obyvatelé přestali útočit na své druhy a místo nich se zaměřili na elfy. Posily dorazily v nečekanou chvíli…

Muž s železnou rukou podporoval své druhy, aby zabraly ještě silněji… což se jim nakonec podařilo a magicky zamčená brána se vyvalila z pantů. Teď nordi zaútočili na kouzlící altmery ve skoro plné síle. Však bleskové uvítání vrhlo do některých strach…

„POBIJTE JICH, CO NEJVÍCE!! ZA SKYRIM!!“
„ZAŽEŇTE TY SMRDUTÉ NORDY! POHLÉDNĚTE NA THALMOR!!!“

Další podobné hlášky se nesly celým nádvořím a na každé bojující straně se objevovaly na zemi mrtvoly. Některé s šípem v hlavě, některé zase se s popáleninami od ohně či blesku, však větší ztráty měli přeci jen nordi. Thamorští kouzelníci si vyvolali pomocí magie na pomoc ohnivé atronachy, stvůry z říše Zapomnění, jež po probuzení metaly ohnivé střely a tančící plameny po všech, kam jejich stvořitelé ukázali.

Zatímco se Meryl snažil upoutat pozornost na sebe a své lidi, vylezl v zadní části nádvoří Erutan, který byl velmi překvapený útokem před ním. Nikdo z obránců si nevšiml jeho infiltrace, nikdo z nich neměl tušení, že by se mohl kdokoli dostat do jejich zad. Velmi rychle se bosmer přemístil k hlavním dveřím a otevřel je.

Slunce se po několika hodinách konečně schovalo za oblaka. Erutan kráčel pouští s dostatečnými silami a jasnou myslí. Jakmile sešel z další vyšší duny, naskytl se mu krásný pohled… v dáli ho vítal kaňon, o kterém se Fathryl zmiňoval ve psaní. S radostí pokračoval kupředu, dokud za sebou nezaslechl cosi neslýchaného.

Daleko za jeho zády se ozvalo koňské říhání, elf zcela ztuhl. Velmi pomalu se otočil za sebe a divil se… na vrcholku duny posedával na koni muž v hadrovém oblečení a s turbanem na hlavě. Nejprve se bosmer usmál a už chtěl mávat, leč si všiml, že onen muž popohnal koně kupředu a stále rychleji se k němu přibližoval. Jakmile vytáhnul šavli z opasku, napřáhl ruku k seku a bojově se rozkřičel, došlo mu, že tohle nebude přátelské uvítání. Potají si vytáhl do ruky dýku a čekal, až nomád přijede blíže. Stále na něj hlasitě řval a nemohl se dočkat, až mu způsobí smrtelné zranění…

Erutan rychle vrhl zbraň proti útočníkovi… nádherný zásah, rovnou do krku. Nomád sletěl na zem, noha se mu zaklínila do třmenu. Kůň ho pár sáhů táhl za sebou, až se nakonec zastavil. Jezdec byl jistě mrtvý, ani po elfím příchodu nijak nereagoval, z hrdla mu vytáhl dýku a také se rozkřikl…

„ÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÁÁÁÁÁÁÁÁÁ, NA TEBE!!!“ usmál se na mrtvolu a sundal nohu z třmenu.

Ovšem, jen co mu uvolnil nohu, opět za sebou zaslechl další koňský řechot a ohlédl se, až mu brada spadla. Na duně nebyl tentokrát další nomád… nýbrž celá horda pouštních lidí, jež tasila zbraně a stejně jako mrtvý jezdec se blížila k Erutanovi s bojovým pokřikem.

„O-ou…“ dodal ustaraně elf a rychle se ohlédl kolem sebe.

Nyní mu došlo, že by jim neutekl, proto se vyhoupnul na koně. V jednu chvíli mu přišlo zvláštní, sedět na hřbetu tak velkého zvířete, ale zároveň si uvědomil, že nemá čas zjišťovat, jestli je mu to pohodlné či nikoli. Vzal otěže do rukou a škubnul s nimi… ale kůň se nepohnul ani o coul. Křičel na něj zběsile, aby se hnul z místa, ale ani to nepomáhalo. Nomádi se blížili a Erutan se začínal obávat, že dopadne mnohem hůř, než jeho předchozí útočník.
Až ho napadlo cosi odvážného, byť mu to trochu ranilo srdce. Popadl dýku a bodl koně do stehna. Ten se bolestně vyhoupnul na zadní nohy a málem rozhodil jezdce. Jakmile dopadl zpět na čtyři nohy, rozeběhl se kamsi kupředu… však mocné trhnutí Erutana shodilo ze sedla, ale noha se mu stačila chytnout do třmenu.

Kůň běžel tak rychle, jak jen mohl, elfí hlava se topila v písku a občas narazila do nějakého skrytého kamene. Nomádi ho pomalu doháněli a tělo ho prosilo o pomoc. Snažil se dostat z pasti opět na sedlo, ale když kůň poskakoval z duny na dunu, jeho snažení bylo marné. A kromě bolestného naříkání a jeho častého, „ÁÁÁÁÁH, TO BOLÍÍÍ!!“, nedoprovázelo dlouho tuto zraněnou dvojici nic jinačího.

Když už se zvíře rozeběhlo po ztvrdlé rovince, konečně nabral sílu v pažích a chytl se kusu dalšího třmenu, vyčnívajícího z boční batožiny a vyhoupnul se na sedlo. Teď se Erutan pořádně chytl zvířete a v duchu se modlil ke Kynareth, aby tuto jízdu konečně přežil. Nomádi se mu za zády ztráceli…

Erutanova ruka otevřela dveře do magické síně, jež se topila v modravých barvách. Byl překvapen, že v těchto místech nebyla žádná stráž nebo aspoň student tajemného umění. Uvnitř sálu si všiml postranních dveří na každé straně a jedné kovové bráně před ním. Tu chtěl prvně otevřít, ale nešla. Poté se přemístil ke dveřím nalevo, avšak i tyto byly zamčeny.

„Si děláte srandu?“ promluvil nahlas a zastavil se, „Moment… tady za těmi mřížemi nejsou žádné knihovny.“ znova zabral za kliku u dveří v jeho blízkosti, ty se ani nehnuly, „No, a tohle taky nikam nevede. Pak tedy jedině…“ přesunul se k posledním dveřím a zabral za kliku. Otevřely se.

Zhluboka se nadechl, nohy vstoupily do dalšího točitého schodiště, vedoucí kamsi vzhůru. Zatímco venku zuřily boje, uvnitř mezi zdmi vládlo absolutní ticho. Na každém desátém schodu se zastavil a zaposlouchal do okolí, však nikdo mu nedělal společnost. Konečně téměř po pěti minutách vyšel ze schodiště do menšího sálu, kde ho uvítala bohatá výzdoba a několik skříní s knihami. Dále také schody, vedoucí kamsi do nižších pater i dál vzhůru a další dveře, které tentokrát lehce otevřel. Ihned do něj vletěla vlna studeného větru a sněhu, před ním se rozevřela hradba, na které někteří čarodějové stále bojovali. Raději je zavřel, usoudil, že tohle bude poslední místo, kam by skutečně chtěl jít.

Jakmile se narovnal a ohlédl přímo před sebe, nevěřil svým očím. Před ním se rozléhala hala s mnoha knihovničkami, stolky a dalším nábytkem, které se hodí pro správnou knihovnu. Však s unikátní věcí ve středu sálu…

Erutan se pomalu blížil ke vstupu do knihovny, z dálky již viděl vitrínu, která byla zakryta několika bílými kožešinami. Jen, co vstoupil dovnitř, se ohlédl podél zdí a do výklenků… nikoho neviděl.

„V téhle vitríně je předmět, který patří královně.“ usmál se ironicky, „Řekl bych, že teď bude mít jiného majitele! Seberu to a vypadnu odsaď!“ velmi pomalým tempem kráčel kupředu.

Jen, co sestoupil pár schodů k vitríně, si uvědomil, že ho během náročné cesty nečekalo nic hrozného a vše mu vycházelo podivně snadno. Něco se mu nezdálo, něco tu nehrálo…
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Erutan narazí v knihovně na problém. Jaký?
1) ve vitríně nebude Svitek předků
2) vitrínu bude chránit kouzlo
3) celá knihovna bude mocně střežena

Upravil/a Adrian_S dne 28.03.2021 18:43

Přidal Adrian_S dne 10.04.2016 20:39

#19

Část 30. - Běh divočáka

S lehce pozvednutou náladou přestoupil bosmer před vitrínu ve středu knihovny. Bez sebemenšího pochybení se usmál nad kožešinami a rukou se dotkl otevíracího mechanismu… Však své tajemství nechtělo vydat tak brzy.

„Áh, ještě tohle!“ proklel tiše, z opasku vytáhl dýku a tu zarazil do zámku proskleněného nábytku. Chvíli narážel zbraní do stran, dokud uvnitř cosi necvaklo, poté lehkým pohybem nadzvedl víko a zaradoval se, „Výborně!“ a okamžitě otevřel vrchní část vitríny. Jeho tělo ztuhlo překvapením…

„CO TO… SAKRA?!“ nechápal nad pohledem. Místo vzácného předmětu tam ležela věc, nedávající žádný smysl… skyrimská bábovka.

Schválně se podíval, jestli není náhodou tajemný předmět připnut zespod dřeva, ale po relikvii ani památky.

„Copak, copak? Nemůžeš něco najít, zloději?“ ozvalo se po celé místnosti, zvěd se překvapeně otočil do všech stran a snažil se najít mluvčího. Ten po pár vteřinách vylezl zpoza nejvzdálenějšího sloupu, rovněž byl překvapen jako samotný bosmer, „ERUTANE? TY?!“
„LAA’VERENE!“ vykřikl hlasitě zvěd, oči si ho prohlížely a uviděly, jak se mu ze zad zbroje vyčnívalo cosi zlatavého, „Co… tady děláš?“
„Královna mě poslala, abych jí přivezl to, co se snažíš ukrást!“ zamračil se, „JAK JSI NÁS MOHL ZRADIT?!“
Erutan velmi pomalými kroky kráčel k němu a natahoval ruku, v té chvíli si altmer vytáhl svítící čepel, připravenou k útoku, „Já vás nezradil! Věř mi!“
„Tam u Šavlozubáků jsem stále doufal, že to byla jen nehoda, ale jak tě tady vidím…“
„Sakra, Laa’verene! Poslouchej mě!“ žádal ho bosmer, „Mám plán, jak potěším královnu a navrátím si její důvě…“
„Jseš možná nejlepší zvěd, ale mizernej lhář!“ velmi nehezky se na něj ušklíbl, „Proč já bránil Teice, aby tě nezabila?“
„Rebelové chtějí překazit Její plány! Vím, o co jim jde…“ nadechl se, „Schválně mě poslali sem, abych sebral to, co máš na zádech! Já jsem do toho nechtěl!!!“

Laa’veren jako by nevnímal jeho slova… postavil se do útočné pozice a čekal, jak bude jeho bývalý společník reagovat. Ten si chytl pořádně dýku a pevným zrakem ho sledoval.

„Jestli nechceš tu bábovku ve vitríně, ale můj svitek na zádech,“ při dalších slovech zamrazilo v Erutanovi, „budeš mě muset zabít!“

Než stačil bosmer zareagovat, už se proti němu vrhnul altmer se svítící čepelí a zahájil první vlnu různých seků a výpadů. Letící čepeli a bodavému zakončení se vyhýbal úspěšně, Laa’veren během souboje pokládal otázky, na které chtěl znát odpověď.

„Na čí straně vůbec jseš?!“ napřáhl se s mečem a sekl Erutana po ruce, ale zbroj vstřebala veškerou sílu, takže se zvěda téměř nedotkl.
„NA VAŠÍ, U KYNARETH!“ kopl ho do kolene a rychle se přemístil za vitrínu, protivník ho následoval.
Po další sérii útoků, které tentokrát zahájil zvěd svou jedinou dýkou, se ho znova altmer zeptal, „Opravdu si myslíš, že mě zabiješ? PROČS ODSAĎ NEODEŠEL S TOU BÁBOVKOU?“ během protiútoku ho Laa’veren slušně řízl po vrchní části zbroje, až se mu ostří dotklo hrdla a lehce mu vytékala krev, „TEĎ TĚ BUDU MUSET ZABÍT!“

Erutan se chytl za hrdlo a prsty zjišťoval, jak je rána hluboká. Na vykrvácení to bylo malé, však při každém pohybu cítil bolest. Střídavě se díval na svou ruku a na obránce v zelené zbroji, ztratil slova na jeho otázku. Laa’veren opět zaútočil silným nápřahem, však tomu se Erutan na poslední chvíli vyhnul, zabodl do zbroje dýku a odstrčil ho na vitrínu, jež se zavřela. Sám poté zaběhl za sloup a pomalu se s bolestmi plížil na opačnou stranu místnosti.

Diplomat se postavil, dýku vytáhnul z boku zbroje a podíval se, jak moc je zraněn. Krev zářila na pár coulech zbraně, což ho rozesmálo, „A to mělo být všechno? Nic víc neumíš?!“ rozhlížel se po knihovně, ale nikde ho neviděl. Pak se rozkřičel, „TY UŽ JSEŠ VLASTNĚ MRTVEJ, ERUTANE! AŤ BUDEŠ CHTÍT UTÉCT, NEBO SE MĚ POKUSÍŠ ZABÍT, NEMŮŽEŠ TOHLE PŘEŽÍT!!“
„A co když se vzdám?“ zeptal se bosmer po chvíli ticha, „Dá mi královna milost? Získám si její důvěru, když jí řeknu vše o plánech rebelů?“
„Bude jen potěšena, až tě uvidí na zemi v krvavé kaluži!“ pronesl velmi chladně až do Erutana vjela vlna strachu, „Kdybys tady nebyl a sám se vrátil poté, cos zdrhnul, přimhouřila by oko! Teď už není cesty zpět!“ Laa’veren se ohlížel kolem sebe a vyhledával ho, „Tak, co na to říkáš?! Necháš se zabít mágy z venku nebo mnou?“
V onu chvíli, co pronesl svou otázku, vykouknul Erutan zpoza bočního výklenku, rovnou do zad soupeře a vrhl po něm knihu, ležící na stolku, „Tak tě budu muset zabít!“ s odvahou se vrhl proti němu.

Kniha lehce udeřila altmera po hlavě, díky tomu si reakcí zakryl tvář a na moment zavřel oči. A právě v tuto chvíli po něm Erutan skočil a povalil ho na zem, meč mu spadl kamsi pod vitrínu. Bosmeří ruce se mu snažily zmalovat tvář do fialova či ruda, leč přes helmu se mu moc nedařilo zasadit rány, naopak… jeho ruce pomalu křičely bolestí. Malachitová helmice byla pověstná svou tvrdostí.

Zvěd natahoval své ruce k mocnému úderu, ale diplomat ho nepříjemně překvapil. Než stačil položit pěsti do obličeje, altmeří ruka sáhla k malachitovému opasku a vytáhla dýku ze stejného materiálu, tu mu poté zabodl do nohy. Jakmile se Erutan rozeřval bolestí a překvapením, shodil ho ze sebe a ještě stačil kopnout do ruky. Laa’veren na nic nečekal, pod vitrínou spatřil svůj meč a rozeběhl se k němu. Bosmer v bolestech řval, ale pořád si uvědomoval, co se vedle něj děje. Druhou nohu nastavil běžícímu soupeři do cesty, ten se svalil překvapeně na zem. Jakmile viděl, že se natahuje pro meč, z nohy si vytáhl zapuštěnou dýku. Agonie se projevila dost hlasitě, ale horká krev v žilách mu neumožnila vzdát tuhle bitvu. Zbývalo pár coulů, aby se altmer natáhl pro svou hlavní zbraň, do jeho nohy pronikla rudo-zelená dýka. Nyní bolest přešla na opačnou osobu…

„TY ZKURVENEJ PIDI-ZMETKU!!!“ proklínal ho zraněný, v zuřivosti se na něj otočil a věnoval mu ránu zdravou nohou do tváře. V tu chvíli se Erutanovi ztmavil svět.

Slabě se plížil pro zářivou čepel, a jakmile po ní sáhl, otočil se zpět na nehybného elfa. Měl sto chutí mu probodnout čepel skrze slabou zbroj, ale jak se na něj díval, pomalu si uvědomoval, jak velkou moc má nad jeho životem. Postavil se nad něj a zbraní mu mířil na hruď, tiše se vysmíval, do jaké situace ho dostal.

„Byls dobrej, elfe… Měls být na té správné straně!“ čepel padala k hrudi ležícího… ale netrefila se.

Erutan se pár vteřin po kopnutí v tichosti probudil a již očekával tuto reakci, tělem uhnul do strany, a jen, co se kov dotkl kamene, zdravou nohou ho podkopnul a opět vyrazil meč z ruky na zem. Oba v agonii leželi na zemi, potůčky krve jim stékaly z rozřízlých ran a ani jeden z nich se nechtěl vzdát v tomto boji. Bosmerovo unavené tělo se zvedlo rychleji než altmeří, dvojice si hleděla do očí. Jeho ruce chytly zelenavou zbroj a vší zbytkovou silou ho hodily na vitrínu, která se náporem altmera rozpadla. Laa’verenova hlava narazila na kus lámající se dřevěné nohy, ta mu vjela do tváře a na moment způsobila ještě větší bolest, než v předchozích chvílích. Záda se svitkem se mu odhalila, Erutan ani neváhal, okamžitě popadl onu věc a silou mu jí strhl, až kožené proužky praskly.

„Tohle si beru!“ křikl hlasitě a kulhavým rychlým tempem zamířil ke dveřím pryč.

Sotva vyšel schody, altmer se probudil s děsivým bolestným řevem k životu, do ruky si vytáhl malachitovou dýku a rozeběhl se k utíkajícímu. Než si ho Erutan všimnul, do jeho boku zajela dýka… s křikem a silou narážejícího elfa se sunul k nejbližším dveřím, jež vedly jinam. Tam mu obránce vytáhl čepel z těla a pokoušel se ho dorazit, však nedařilo se. Bosmer naletěl zády na dveře a jak na něj Laa’veren tlačil, samy od sebe se rozevřely a oba spadli na schody. V tomto momentu se povedlo Erutanovi odrazit padající čepel kovovým svitkem.

„PROČ… UŽ… NE-UM-ŘÉÉÉŠ?!“ křikl zuřivě zlatavý elf a namířil čepel proti soupeři, jenž ležel stále na zemi.

Díky adrenalinu dostal bosmer další síly na odvrácení útoku, silně se zapřel nohama o něj a odstrčil ho pár sáhů zpět. Byť ho celé tělo bolelo, zvedl se nejrychleji, jak jen mohl a velmi bolestně zamířil po schodech… vzhůru.

Oči se dívaly před i za sebe každým krokem, jakmile došel ke dveřím a otevřel je, nemohl uvěřit, kam se to dostal. Holá, bílá střecha univerzity, do které bušil vítr jak na nejvyšší hoře světa. Před ním se nacházely další zavřené dveře, které mohly vést kamsi do hlubin budovy. Byla to jediná možná schůdná cesta z tohoto místa. Ale než se stačil k nim dostat, do jeho zad se opřely altmeří ruce a znova ho povalily na zem.

Dýka se chtěla opět obarvit krví, jenže Erutanovo tělo se rychle otočilo a na poslední chvíli zkřížil svitek s čepelí. Nestačilo to však, zbraň pomalu padala na hruď a altmeří ruka sílila. Bosmeří hlas se rozkřičel tak hlasitě, jak jen mohl, Laa’veren předpokládal, že naznačuje, jak je na pokraji svých sil a možností… ale zmýlil se. Erutan se pořádně zapřel nohama do něj, přičemž altmer učinil takový kotrmelec, až se objevil na druhé straně malého plácku. Překvapen ležel na zemi, bosmer se zvedl a rychle popadal dech. Jen ho spatřil, rozeběhl se proti němu, mezitím se diplomat vzpamatoval. Chystal se k bodnutí, leč silný úder svitkem zapříčinil odlet zbraně kamsi pryč. Než se vrátil do normálního postavení, zlatá ruka se chytla bájného předmětu a nyní se o něj přetahovali. Ani jeden z nich nechtěl povolit.

Laa’veren na něj zuřivě hleděl a stále větší silou se mu snažil odtrhnout zlatavý svitek z rukou. V Erutanově mysli probíhaly různé myšlenky, od bojujících společníků pod nimi, až po starší vzpomínky na mladá léta, než odešel k armádě. Jako by se mu v té chvilce zastavil čas a on si pomalu vybavoval každou radu, kterou mu kdo řekl. Jednou mu kdosi řekl, pokud by chtěl dostat soupeře na zem, musí ho udeřit do kolene. Chytl se onoho nápadu, jen ho trochu pozměnil. Nejprve udeřil hlavou do zelené helmice, čímž překvapil soupeře, ale zároveň si roztrhl čelo. Během tohoto překvapení kopnul vší silou do nepřítelova kolene… Laa’veren se nečekaně pustil svitku a chytl se za zraněné koleno. Nyní už Erutan mohl udělat jen jediné… jakmile se na něj altmer ohlédl, udeřil znovu nohou do kyrysu, až ho dostal k menší zídce a přehoupl se přes ni. Laa’veren se na poslední chvíli chytl okraje otesaného kamene. Zvěd mu natáhl pomocnou ruku a doufal, že se chytí.

„Chytni se, Laa’verene!! Nenechám tě umřít!!“ řval na něj bývalý společník, ale nechtěl se chytnout.
„Proč… jsi na opačné straně?!“ volal na něj zoufale, „Jak jsem ti mohl … věřit?! Ty, bos…merskej zmetku!!“ Erutan byl překvapen z jeho slov, „Doufám, že chcípneš jako ostatní rebelové!! A hlavně ta tvá… coura!“ vykřikl tak nahlas, až do bosmera vjela taková zlost, že mu dopřál ránu pěstí do tváře z milosti.

Laa’verenův hlas se rozezněl po celém okolí, stále rychleji padal k zemi, až po pár vteřinách dopadl před dveře do hlavní budovy univerzity. I když byl Erutan nad ním několik desítek sáhů, žuchnutí bylo slyšet. Stále nemohl uvěřit, že zabil jednoho z nejlepších mluvčích Drápů.

„Odpusť mi, Laa’verene… Promiň.“ omlouval se mu tiše, posadil se zády ke kameni a rukou zajel na zraněná místa.

Krev se valila z ran, neměl už na nic sílu. Na moment zavřel oči a připomínal si chvíle, kdy spolupracoval s Drápy. A právě během tohoto zavzpomínání si uvědomil, čím vlastně disponuje, co ho naučila Glaris, mrtvá královnina čarodějka. Natáhl ruku před sebe, zavřel oči a velmi potichu pronášel podivná slova, díky nimž se jeho končetiny rozzářily a rány na těle se pomalu hojily. Fyzicky byl na tom již lépe, ale celkově tělo odmítalo podniknout cokoli náročného. Však si také oddechl, konečně zamířil oči na prapodivnou věc ze zlata a draze vykládaných kamenů. Svitek byl dlouhý přes sáh a těžký jak pytel brambor. Nechápavě si ho prohlížel, divil se, že na žádném místě není poškození od čepele či pádu na zem. I přes hrubé zacházení byl v perfektním stavu. Stále si jej prohlížel, dokud nesebral odvahu a nepostavil se na nohy. Ze zbroje si sundal pár přebytečných řemenů, které použil jako závěs na svitek a umístil si jej na záda. Jakmile sedl na své místo, vyrazil zpátky k hlavním dveřím.

„Až budeme pryč, tak se schválně podívám, co je v něm napsáno!“ pronášel si v duchu cestou ke dveřím.

Schody seběhnul velmi rychle, netrvalo ani pár minut, už byl opět venku před hlavními dveřmi. Sotva je zavřel, jeho žaludek se zvedl při pohledu na rozpláclého altmera v krvavé zelené zbroji. Když odvracel zrak od ohavné mrtvoly, všiml si ustávajícího boje před vyraženou bránou na nádvoří a velkou početnou skupinku kouzelníků v temných rouších, jenž obklíčili Meryla… sám proti desítkám smějícím se čarodějům. Ani se nemusel přibližovat, na tu dálku poznal, v jakém stavu je nord.

„TAK POJĎTE, VY… VY, VY PARCHANTI!!“ řval na celý hlouček bezezraký Meryl, neboť mu někdo během boje vypíchl obě oči. Nyní jen bezmyšlenkovitě bodal a sekal svým pahýlem kolem sebe.

Thalmoři se mu vysmívali, že provádí zbytečné výpady. Nakonec to jeden z čarodějů nevydržel, vyčaroval si přízračnou modravou čepel a zezadu ho probodnul, až zbraň proťala srdce a nord ztichnul.

„Drž už raději hubu!“ pronesl vznešený elf a poslal ho k zemi.

Nádvoří utichlo od boje, jeden z elfů se ohlédl k hlavním dveřím a zpozoroval někoho dalšího, kdo nepatřil na univerzitu. Nataženou rukou ukázal na hledícího bosmera a křikl, aby ho všichni zadrželi. Erutan v sobě probudil rychlé nohy a snažil se proběhnout skrze nádvoří. Čarodějové ze strany, i ze shora hradeb vypouštěli různá kouzla, od blesků, až po podivné zelené výboje, jež způsobovaly ochromení. Ale netrefili se, zvěd se včas schoval za vysokou sochu ve středu nádvoří, poté zamířil k nejbližší promenádě, kde byl částečně chráněn opěrnými sloupy a pak k bráně vedoucí na mostek. Do cesty se mu připletlo mnoho přátelských i nepřátelských mrtvol, na konci promenády zakopl o jednu z nich a sletěl na zem. Než se stačil sebrat, všiml si před sebou jedné dýky, tu popadl a pokračoval v útěku.

Proběhl branou, blesky a ohnivé koule narážely do zdí, teplo ho ovíjelo, jak kdyby kráčel kolem horkého pramene. Udýchaně vyběhl na mostek, seběhl do menší části, ale tam se zarazil. Před ním se nacházely další mrtvoly a další strážci, co přežili útok ve městě. Mysleli si, že zlikvidovali všechny rebely, ale jakmile si všimli i utíkajícího Erutana, vytasili zbraně a zablokovali mu cestu. Elf se otočil za sebe… do zad mu přiběhli čarodějové z univerzity. Byl dokonale obklíčen.

„Jseš v pasti, zvěde! Odevzdej, co máš na zádech a my tě ušetříme!“ obklíčený se ohlížel kolem sebe a přemýšlel, jak by se dostal z této situace, „RADÍM TI DOBŘE, ELFE! VZDEJ SE! STEJNĚ NEMÁŠ JAK UTÉCT!“ radil mu altmer v zelené zbroji před ním. Jenže zvěda napadlo velmi nebezpečné a odvážné řešení.

Pod mostkem na univerzitu postávala dvojice Stínů s připravenými koni na úprk. Byť se nacházela daleko od centra veškerého dění, mohla si domýšlet, jak nad nimi vypadá situace. Několik mrtvol z obou stran leželo tváří v ledové vodě, Seraf netrpělivě přešlapoval ze strany na stranu a Ceranna nehybně hleděla vzhůru. Pořád doufala, že se jejich společník objeví na ledovci s onou věcí.

„Serafe! Podívej!!“ náhle křikla na společníka a ukázala na mostek.
Jakmile se podíval i dunmer, jen nevěřícně pronesl, „To snad… ne!!!“ černá silueta postavy se přehoupla přes zídku mostku a v doprovodu ničivých kouzel padal do vody, kde plavaly mrtvoly. Dvě ohnivé koule narazily do padajícího, ještě před dopadem stačil bolestně vyjeknout… pak následovalo hluboké šplouchnutí do středu toku.

Ceranna skočila do mrazivé vody a ponořila se do hlubiny, kde za ramena popadla Erutana a vytáhla ho na hladinu. Pak s ním doplavala na břeh a za pomoci několika kožešin ho Seraf zahřál. Oba Stíni žasli nad věcí, připevněnou na zádech…

„Tys to dokázal!!!“ volala radostně vůdce, Seraf naopak nebyl nadšený, když ho spatřil. Byl ve velmi vážném stavu.
„Azuřinu milost tobě, Erutane! Zůstaň ležet!!“ z elfích úst vytékal malý proud krve, zbroj byla na několika místech ohořelá a rány, které si na střeše univerzity vyléčil, se opět otevřely. Neměl již v těle žádnou sílu na jakýkoli pohyb, oba rebelové ho opatrně odtáhli ke koňům, kde se ho dunmer snažil aspoň trochu vyléčit před cestou.
„Kde je Meryl?“ ptala se ho žena, když mu připínala opaskovou brašnu.
„Mr…tev.“ slabě odvětil elf, „Jak to… že jste… tady?!“
Jakmile ho dostali do sedla jednoho z ořů, temný elf jen tiše pronesl, „No, někdo musel hlídat tábor…“ otočil se na ženu, „Hotovej „skok důvěry“… To je ono, co má na zádech?“
„ROZHODNĚ!“ poplácala Erutana po noze, v rychlosti se mu snažila sundat onen svitek, ale čaroděj jí okřikl, aby jej vezl on, po chvíli váhání souhlasila, „Teď musíme za Sigdisem! Jedeme!“

Její silný a částečně radostný hlas rozhodl o pokračování jejich výpravy. Koně vyjely z pobřeží tak rychle, jak Ceranna poručila svému zvířeti. Hned za ní se stále zraněn třásl Erutan, jenž se držel hřívy všemi zbytkovými silami, a záda hlídal dunmerský čaroděj. Od pobřeží se rozeběhla skupinka kamsi k ledovým pláním, však od druhého vůdce Zelených stínů, byla ještě daleko… mnohem daleko.

Mezi bledými skalami utíkal kůň, za nímž se hnala horda nomádů, toužící bosmeří hlavu. Pronásledovali zvíře tak dlouho, dokud se nedostal do slepé uličky a nezatarasili mu cestu. Tmaví lidé se těšili, až zajmou jezdce, ale sotva obklíčili zvíře a dostali se blíže k němu, zjistili, že ho nikdo neřídil. Nechápali, kam se jim mohl ztratit…

Zatímco nomádi vjeli do chodeb skalního bludiště, Erutan za jednou skalou v zatáčce vyčkával, až všichni přejedou jeho místo a budou pronásledovat koně. Po pár minutách vylezl ze skrýše a rozeběhl se do zatáčky, odkud bylo vidět na širé moře. Dokázal to… cesta ke svobodě a záchraně jeho jednotky byla téměř na dosah ruky. Vyběhl z kaňonu podél skal, až konečně místo písku ucítil pod sebou pevnou a trochu měkčí hlínu. V dálce spatřil několik sudů a truhlic, za nímž byla ve vodě uvázaná loďka. S úsměvem a pomalým tempem se blížil kupředu, v půli cesty se ovšem zastavil…

Z boční skály vyšla tmavá osoba v honosném domorodém oděvu, kterou už dříve viděl, „Thuran.“ pronesl tiše do větru.

Před ním postával vůdce nomádů, se kterým kdysi v minulých měsících zajistil spojenectví. Šklebil se na něj jak na hosta, když odplivne lahodný čaj. Cosi promluvil nahlas v tajemné řeči Yokuďanů a vytáhl si do rukou obě šavle, s nimiž se postavil do bojového postavení. Erutanovi došlo, proč takto před ním postával.

Elf se podíval kolem sebe a na svou výzbroj. S jedinou dýkou musel čelit dvojici ostrých zbraní. Jen se povrchně usmál a zakroutil hlavou… prožil ledascos těžkého, ale tohle bylo absurdní. Taktéž se postavil do postavení a vyčkával, co učiní protivník. Jakmile kývl hlavou, redguard se na něj vrhl a jen lehce švihl do vzduchu, čemuž se voják vyhnul a učinil několik kroků do kruhu. Thuran se usmál, trochu obdivoval jeho odvahu čelit proti silnějšímu soupeři. Erutan stále vyčkával, až zaútočí. To také nakonec učinil…

Natož, že se nomád už považoval za stařešinu, velice obratně a bystře kouzlil se svými zbraněmi, jako by teprve dospěl. Bosmer měl co dělat, aby se vyhnul jeho švihům. Však v první sérii útoků moc neobstál. Ruce se barvili v elfí krvi a i na tváři se objevily šrámy od nepovedeného vyhnutí. Byl si moc dobře vědom, že s jednou dýkou toho moc nezmůže, nehodlal nijak útočit a stále jen vyčkával, až se redguard svými rychlými útoky unaví. Tato taktika mu ale nevyšla, nomád švihal zbraněmi stále rychleji a rychleji, elfí krev byla prolévána stále častěji. Dokonce se mu v jednu chvíli ostří zaseklo do ruky tak silně, že kdyby nomád včas zabral, usekl by mu paži. V agonii řval jak pominutý… spadl na zem a druhou rukou si držel zraněnou ruku.

„Ty zradit náš kmen, legionáři!“ pronášel Thuran tak, aby mu Erutan rozuměl, „Ty říct, že vysoký elf je zlý…“ nastavil ostří před něj, byť elf ležel pár sáhů dál, „Císař a vojáci být zlí!! Ty zradit Thurana! Ty zaplatit životem!“
Jen, co pronesl ona hanlivá slova, popadl bosmer do zdravé ruky dýku a vrhl ji po něm. Nomád ji chtěl odrazit, ale nepovedlo se mu to, čepel se zabodla do levačky a on vyjekl, „Táhni do Zapomnění!“ zařval na jeho účet a opět rukou chmátl kolem sebe, zda by nenašel něco, co by po něm vrhl.

Thuran se rozzuřil a rozeběhl se proti němu. Než se dostal nad elfa, Erutan našel za sebou jeden z kamenů, který vrhl a zasáhl ho do hlavy. Redguard se nečekaně zastavil, v očích se mu na chvíli objevila tma. Zvěd se zvedl ze země a rychle se proti němu rozeběhl. Než ho stačil seknout, povalil ho na zem a zdravou rukou mu zasazoval rány do tváře. Už to vypadalo, že ho uvrhne do bezvědomí, nomádská hlava se pomalu zavírala v bolestech a elf se začal radovat z výhry. To mu bylo však osudné.

Do redguarda vjela taková síla, že i když na něm seděla těžká osoba, snadno ji shodil ze sebe a ještě se stačil postavit. Elf se ocitl tváří v hlíně, rukama se chytl země a snažil se postavit. Do jeho zraněné ruky se opřelo koleno, to mu způsobilo takovou bolest, kterou snad ještě nikdy nezažil. Jak se rozeřval, pod krkem ho chytly ruce, jež ho škrtily velmi silně. Byl dokonale sevřen v pasti, nebyla žádná možnost se dostat z tohoto sevření živý.

„Ty už nebýt přítel Thurana!“ zatáhl silně, až ucítil elfí ohryzek sílu jeho paže a zrak se mu pomalu zavíral, „Ty už být mrtvý muž!“ vysmál se mu.

Erutan ztrácel čím dál rychleji vědomí i dech, než se mu stačil úplně ztmavit svět, uviděl před sebou malého štíra, kráčející si klidně k menšímu kamínku. Rukou se natahoval ke zvířátku, a ačkoli už měl dech jen na konci jazyku, vzmohl se na poslední prudší pohyb kupředu, čímž chytil malého bodače a hodil ho za sebe. Thuran se vyděsil z onoho překvapení, pozdní reakce mu už nepomohla, štír ho bodl do tváře. Ruce pustily elfa, rychle se snažil ze sebe setřást nepříjemnou stvůru, jež mu učinila takové zranění. Na moment spadl k zemi a bolestně řval, mezitím Erutan nabral dech i sílu do ruky. V agonii se podíval na řvoucího soupeře. Popadl šavli a připravoval se ho zabít.

Jeho plán však překazila bouřná kopyta a hlasitý křik z kaňonu. Jezdci se blížili k východu ze skalních chodeb a v Erutanovi se ocitlo dilema. Buď zabije vůdce nomádů, nebo uteče. Tentokrát poslechl rozum, nechal nomáda ležet na zemi, a i se šavlí utíkal k loďce. Uvnitř byly již připravené zásoby i dokonce pár přípravků a látek, sloužící pro lehčí obvázání ran. Nohy vkročily na palubu malého člunu, zdravá paže sekla silně do lana a loďka se uvolnila. Jezdci zrychlili své koně, elf popadl vesla a pustil ze sebe vše, co ještě měl. V bolestech a strachu zavřel oči, tajně si přál, aby mu Kynareth pomohla a zachránila mu opět život.

Náhle zaslechl, jak se koně zastavili a zcela utichli. Pomalu se otočil za sebe a nevěřil… několik desítek sáhů za ním jezdci zcela nehybně zírali, jak se od nich vzdaluje. Nikdo z nich se neopovážil vytáhnout luk, nikdo z nich se nerozhodl plavat za ním. Erutan si oddechnul, jakmile se vzdálil od břehu dostatečně daleko, pohlédl před sebe. Kdesi v dáli viděl slabě obrysy jakési země. To byl jeho cíl… teď již s klidnou hlavou lehl do dřeva a hluboce vydechoval. Děkoval bohyni za ušetření života. Nyní si již přál, aby se někde během plavby nepřevrátil a aby se dostal v pořádku na místo, které bylo před ním… ostrov Stros M’Kai.

Tamriel se chvěl ve svých základech, svět se obával čehosi nečekaného a nevídaného. Z šedavé oblohy nad Skyrimem padaly kapky do krajiny, jako by signalizovaly příchod čehosi smutného. Skrze tyto oblaka mohly aedry vidět, jak byla celá provincie ozbrojena slovy i zbraněmi proti neznámému nepříteli. Na několik důležitých míst proudily davy thalmorských vojáků a čarodějů, však několik hlavních vln mířilo kamsi jihozápadně. A stejně tímto směrem vál i vítr, který popoháněl ujíždějící trojici Zelených Stínů, v čele s Cerannou. Bez jakékoli přestávky koně uháněly tryskem, Erutanova hlava se během jízdy na tolik zlepšila, že už mohla vnímat svět, zato tělo bylo pořád vyčerpané.

Za sebou měli již dlouhou a velice náročnou cestu, když zamířili po jižní cestě od Dračího Mostu, na jednom z míst se trojice uskupila k sobě a radila se, co podniknou dál.

„Ty Morthalské jsme setřásli, Erutane!“ řval na něj z boku Seraf, „Už nám nic nehrozí!“
„Jsem… příliš… unavený…“ dodával při běhu elf, „Chci se… zastavit!“
„Až budem na místě, tak zastavíme!“ pronesla hrdě, „Ještě pár mil! Vydrž to, Erutane!“

Projeli přes mostek, který vedl z Plání do Běloprůsmyckého kraje, Ceranna stále pozorovala okolí, zda nespatří někoho z nepřátel či přátel. Ačkoli už měli za sebou několik jízdních střetnutí, oba Stíni měli mnoho sil. Pomalu se blížili k cestě do důlní vesničky Karthwasten, když Seraf náhle zaslechl za sebou řechot koní a otočil se…

„THALMOR!!!“ za jejich zády se objevila pětice jezdců s luky a čaroději, kteří vyčkávali na vhodnou příležitost, aby vypustili svou salvu.
„DO FORMACE!!“ rozkázala žena a opět se zařadili do původního uskupení, kdy jeli za sebou.

Ve chvíli, kdy projeli kolem rozcestníku, vyčaroval dunmer na zem jednu z výbušných run a opět se zahleděl před sebe. Dodával svůj předpoklad, že ony jezdce setřásli před Dračím Mostem. Pár vteřin po pronesení otázky se ozval výbuch, elfí oči se otočily zpět a uviděly, že runa dostala jezdce. Ceranna se také otočila zpět a křikla, aby se skrčili, svým lukem namířila na pronásledovatele a vystřelila… minula.

Než zandala další šíp do tětivy, otočila se před sebe a jen jí spadla brada až do hřívy, „PŘED NÁMI! THALMOR PŘED NÁÁÁÁMI!!!“ skutečně na jejich cestě kráčela velká početná jednotka vojáků, mířící stejným směrem.

Tito vojáci nebyli hluší, naprosto zřetelně zaslechli přibližující se cválání a otočili se za sebe. Někteří nevěřili, co se proti nim žene, jiní vykřikli strachy a jiní si vytáhli zbraně.

„DRŽTE SE!!“ křikla žena, do ruky si vytáhla ocelový meč, jenž měla připnutý z boku sedla, a jakmile se přiblížila k prvnímu vojákovi, zasadila mu pořádnou ránu.

Zlataví elfové se je pokoušeli zasáhnout svou výstrojí, však povedlo se jim zranit pouze zdivočelou zvěř. Někteří vojáci nestihli uskočit před kopyty a skončili s přelámanými kostmi na zemi, jiní se na poslední chvíli strhli stranou a opětovali jejich nečekaný útok. Kolem obou elfích jezdců se objevily šípy i blesky od vedoucích čarodějů, bylo velmi těžké se jim vyhnout. Trojice projela skrze zlatou skupinku téměř bez úhony. Na bosmeří zbroji se nacházelo několik šípů, které se do něj zabodlo, ale nijak vážně nezranilo.

Seraf se opět otočil za sebe, pronásledovatelé na koních je nespouštěli, dokonce si všiml, jak jeden z čarodějů vyhodil ze svého hábitu bělavého ptáka, letící před trojicí. V ruce vytvořil blesk a vyhodil jej proti opeřenci… marně. Blesk udeřil těsně vedle křídla, než stačil vytvořit nový, ptáček už uletěl. Opět po několika zatáčkách vytvořil na zem a do boku míjející skály další výbušnou runu. Ceranin kůň zpomaloval vysílením, ale žena mu nechtěla dopřát ani minutu odpočinku.

Před nimi se objevily dvě cesty, jedna přes mostek, druhá vedla na západ do Markarthu. Než stačila cokoli zahlásit, na onom mostku postávala velmi početná skupina zlatých jednotek s připravenými luky.

„LUČIŠTNÍCI!! ROZDĚLIT!!“ křikla hlasitě, ona vjela na levou stranu, zatímco Seraf se postavil na pravou.

Elfí ruka se připravovala vypustit rozkaz k palbě, Ceranna vytáhla luk a také se připravila, v dunmeří dlani se roztančily plamínky, které se zvětšovaly. Jak žena vystřelila z luku, Seraf vypustil své kouzlo do nepřátel. Velká ohnivá koule ožehla větší část jednotky, ale příliš vážná zranění nezpůsobila. Však zapříčinila, že větší část vojáků vypustila tětivy kamsi pryč, jen malý zbytek vystřelil do jejich řad. Do dunmeřích ramen se zavrtaly šípy a Seraf bolestně vyjekl, Cerannu minuly střely a do Erutanova sedla přistálo několik střel. Však se jim povedlo i zde projet bez úhony.

„Uff… to bylo těsné!“ chytla se žena pevně svého luku a zvířete, ohlédla se na společníky, „Jste v pořádku?“
„Byl jsem na tom už lépe…“ procedil bolestně čaroděj a vytáhl si šípy z ramen.
„Mně se… chce… spát…“ pronášel velmi unaveně zvěd.

Společně jeli vedle sebe, však jen trochu upustili na rychlosti, aby si i koně trochu vydechli, byť stále jeli jak o život. Za malý okamžik, kdy minuli další křižovatku, ukázala žena kamsi na levou stranu do skalisek…

„KARTHSKÁ VĚŽ!! UŽ TAM BUDEM!!“ a trochu popohnala koně kupředu.

Jen, co vykřikla jméno lokace, se do země vedle cesty zarylo několik šípů, vystřelených od dalších elfích vojáků, pochodující po kopci a po boku stezky. V momentě útoku se Seraf oddělil od kolony a zamířil do kopce, Erutan se na něj otočil a nechápal, co ho to popadlo. Ihned hlásil, že teď jedou jen sami dva.

„DO ZAPOMNĚNÍ!“ křikla naštvaně, opět si chytla luk do rukou a připravila ke střelbě, před nimi pochodovala další jednotka zlatých vojáků, kráčející na mostek, vedoucí přímo do jejich cíle.
„KOLIK JICH TU… ZATRACENĚ JE?!“ křikl zoufale bosmer.
„SNAD CELÉ LETNÍ OSTROVY!“ odvětila mu zuřivě, „KAM TO VŠICHNÍ MÍŘÍ?“ a vystřelila po nejbližším vojákovi.

Jakmile je Thalmoři spatřili, postavili se do takového postavení, přes které nebylo možné přejet. Své zbraně namířili proti koním a jen vyčkávali, až se do nich nabodnou. Ceranna strhla své zvíře do řeky, byť bylo hluboké, kůň plaval tak rychle, jak jen mohl. Během brodění na opačnou stranu vytáhla poslední šípy a vystřelila. Erutan sáhl po své dýce a čekal, až přijede co nejblíže, aby ji mohl do někoho zapustit. Než stačil tak učinit, do hloučku vojáků narazily dvě ohnivé koule, které uvolnily cestu. Z pravé strany vyjel kopce Seraf, jenž se připojil k bosmerovi a doprovodil ho až na most.

„Díky!“ poděkoval mu, Seraf jen kývl hlavou a jako první zatočil na most.
„Pojeď, Erutane! Ceranna už je na druhé straně!“ hlásil dunmer.

Bosmer se ohlédl za sebe a když viděl, jak za nimi cesta jen zlátne a přibližuje se, popohnal koně. Už se radoval, že ujeli nepřátelům… do zvířete však zajelo několik šípů, kterého ihned složily k zemi, a elfa poslal velmi tvrdě na kamennou zídku. V břiše mu zakřupalo, než se stačil vzpamatovat, převážil se a spadl z mostku do vody. Během několika chvil se mu zatemnilo před očima.

V nevědomosti a temném světě očekával, že toto je jeho jistý konec. Buď ho altmeři rozstřílí nebo se utopí. Už ani zraněné tělo nechtělo nic podniknout, prostě bezvládně ležel na hladině a čekal smrt. Než stačila spadnout kapka božího smutku, jeho tělo kdosi popadl a vytáhl na brodícího se koně.

„SNAD SIS NEMYSLEL, ŽE MI UMŘEŠ?!“ vytáhla ho Ceranna na sedlo, „Seraf je někde před námi! Už na nás jistě čeká!“ sotva vylezl kůň s jezdci z vody, už ho hnala do travin podél vysokých skal.

Řeka po jejich pravici proudila v modravo-rudých barvách, mezi některými skrytými balvany zůstali zaklínění mrtví či zranění vojáci i rebelové. A čím více se blížili k cíli, tím stále silněji slyšeli dunící boj a řev lidu. Až v této chvíli si Ceranna uvědomila, co se před nimi odehrává a proč Thalmor míří na toto místo. Bála se jen pomyslet, zda nepřijeli pozdě…
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Co se stane v příštích chvílích s Cerannou?
1) bude zraněna
2) odvážně se nabídne skupince krýt záda
3) padne do zajetí

Upravil/a Adrian_S dne 11.11.2021 21:02