The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal hRDLA dne 29.05.2012 07:34

#11

Den 22
Když jsem se probudil, nehorázně mě bolela hlava, jako by mi na ní dopadlo kladivo nějakého smradlavého Orka. Zašel jsem za hostinskou a ta mi na to dala nějaké pití, ve kterém byl česnek a dračí jazyk – což je nějaká bylina, ne lízací ústrojí obřího plaza. Kupodivu mi to celkem pomohlo a za pár minut už jsem byl zas v pořádku.

Při snídani jsem si znovu a znovu pročítal ten dopis a přemýšlel jsem o tom. Opravdu mě zajímalo, co to tam ti ušáci vymýšlejí, muselo to být důležité, když se odvázali a přidělili k tomu zajatému mágovy celé dva muže. Musel jsem tomu přijít na kloub, mohlo se jednat o zájmy Hammerfellu.

Proto jsem se rozhodl vydat se do Samoty, setkat se s oním kontaktem v hospodě a nějakým způsobem ho přinutit, aby mi vyzradil, co Thalmoři plánují a kde je vlastně ta Severní jeskyně. Nevím, jak ho přesvědčím, ale asi v tom bude figurovat on, já, nějaký ostrý nástroj, řetězy a oheň. Už se těším.

Sebral jsem se tedy, zaplatil jsem za nocleh a vyrazil jsem. Jak já nerad opouštím jakoukoliv hospodu, vždyť jsou jako něco jako můj druhý domov. Vyrůstal jsem totiž s vojáky a všechny volné chvíle jsem trávil ve vojenské kantýně, kde jsem se skamarádil s kuchařem.

Z Dračího mostu jsem pokračoval po cestě na sever, dokud jsem nedošel ke křižovatce, kde jsem vykročil na východ. Když už se za korunami stromů začaly rýsovat hradby Samoty, všiml jsem si dvou postav v modrých šatech, jak stojí mezi stromy a hlídají tři koně.

Když jsem kolem nich procházel, pozdravil jsem je, ale místo pozdravu jsem se dočkal jen pošklebkům vůči barvě mé kůže. Jakmile však začali vznášet posměšky směrem k mému národu, tak jsem se neudržel. Nestačil ani doříct větu a už mu hlava letěla deset metrů daleko. Druhý zase vypadal překvapeně, když jsem mu vrazil meč do břicha. Otřel jsem si meč o jednu z mrtvol a pokračoval dál. Nikdo si nebude zahrávat s Hammerfellem!

Před branami Samoty jsem zaslechl nějaký šramot zevnitř z města. Jakoby se tam bojovalo. V tom z brány vyběhl muž v roztrhaných šatech a se svázanýma rukama. Za ním se hnalo několik stráží a křičeli na mě, abych ho zastavil.

Řekl jsem si, proč ne? Hned jak probíhal kolem mě, vystrčil jsem pravou ruku a zastavil jsem ho. Narazil do ní krkem a horní polovina jeho těla se zastavila, zatímco dolní stále běžela. Skončilo to tak, že se mi málem obtočil kolem ruky, spadl na zem, praštil se do hlavy a omráčil se.

Strážní ke mně přiběhli, sebrali ho a poděkovali mi. Prý je to zrádce.
Hned jak jsem vešel do města, všiml jsem si, že něco není správně. Stráže zrovna odváželi nějakého muže neznámé rasy a odklízeli mrtvá těla modrokabátníků. Já jsem si jich raději nevšímal a šel jsem do hospody hledat kontakt. Vůbec jsem netušil, jak ho poznám.

Naštěstí v hospodě byla jen jedna ušačka, takže bylo téměř jisté, že je to onen kontakt. Nevěděl jsem, jak k ní mám přistoupit a oslovit ji. Určitě jí bude divné, že nejsem elfík, ale Redguard. Nakonec jsem to vymyslel, vše jsem vsadil na jedinou kartu, takže jestli mi neuvěří, nikdy ji už neuvidím a ušáci se o mně dozvědí.

Přistoupil jsem tedy k ní a snažil jsem se vypadat udýchaně a vystrašeně. Vykoktal jsem heslo a řekl jsem, že mě posílá poručík Yavandir, že se to celé zvrtlo a musíme urychleně do Severní jeskyně. Ona na mě nejdříve nevěřícně koukala a pak se mě zeptala co, jak a proč? Zalhal jsem jí, že převoz mága byl přepaden Bouřnými hávy a ti nyní vědí o oné jeskyni. A navíc poslali vraha, aby jí zlikvidoval, a že už je určitě ve městě.

Vypadala vystrašeně, musela mi uvěřit. Jak by taky ne, vždyť jsem jí dal tolik informací, že to musela být pravdy (která to nebyla). Sebrala jsem a vyrazili jsme pryč za Samoty směrem na západ a pak na sever směrem do hor.

Šli jsme už nějakou dobu a začalo mi to připadat podezřelé. Elfka nevypadala, že mi moc věří. Nejspíš si to nechala projít hlavou a něco jí nesedí. Musel jsem jednat, jestli se mě chystala zbavit. Už to nebude trvat dlouho a něco zkusí.

Když jsme procházeli kolem nějakého křoví, zastavil jsem se a řekl, že jsem něco zaslechl ve křoví. Prý se tam mám jít podívat, jenže jsem jí odpověděl, že já mám těžkou zbroj, takže by mě kdokoliv hned slyšel.

Nakonec, když si uvědomila, že já se tam nevydám, šla tam sama. A to byla její osudová chyba, jakmile se otočila, vytasil jsem meč a než si vůbec něčeho všimla, probodl jsem jí skrz na skrz.

Prohledal jsem její mrtvolu. Měla na sobě kožené brnění, ocelovou dýku a vak. Ve vaku bylo několik zlaťáků, deka, které kousala jako opilý Argonian, trochu jídla a pití. Ovšem to nejdůležitější, co se zde nacházelo, byla mapa, na které byla vyznačena Severní jeskyně. Podle ní jsem poznal, že mě ušačka vedla špatným směrem. Byly jsme moc na severu, musel jsem se vrátit na jih a pak pokračovat dále na západ.

Už jsem byl nedaleko jeskyně, když se začalo stmívat. Takže jsem si rozbalil deku, kterou jsem sebral oné Thalmorce a lehl jsem si na ní. Oheň jsem se neopovážil rozdělat, jelikož tu určitě budou mít hlídky a já na sebe nechtěl upoutávat pozornost. Snad se mi nestane další příhoda s vlkem.

To byl zase den.

P.S.: Děkuji moc za 7000 zhlédnutí :).
Jinak hodnocení a komenty jsou více než ceněny.

Upravil/a hRDLA dne 29.05.2012 19:21

Přidal hRDLA dne 01.06.2012 18:27

#18

Den 23
Vzbudil mě chlad. Bylo ráno a zrovna začal padat sníh. Vstal jsem a schoval jsem deku, protože jsem jí už nechtěl tahat sebou a zároveň jsem si nepřál, aby ji Thalmoříci našli.

Po důmyslném zakopání deky jsem hrdě pokračoval k Severní jeskyni. Musel jsem si dávat pozor a našlapovat velmi opatrně, aby si mě nevšimli hlídky ušáků ve zlatých brněních. Těch se zde nyní vyskytovalo čím dál více, což bylo znamení, že se blížím ke svému cíli. Asi

Prošel jsem kolem několika stromů a uviděl jsem vchod do nějaké jeskyně. Podle mapy jsem zjistil, že jsem na správném místě. Vchod hlídali dva strážní, kteří byli po zuby ozbrojení mečem a štítem. Navíc každých patnáct minut kolem vchodu procházela hlídka pěti ušáků.

Jestli jsem chtěl zjistit, co ti zlatobrnkáři vymýšlejí, musel jsem se nějakým, mně neznámým způsobem dostat přes stráže dovnitř. To vyžadovalo silnou duševní meditaci. Jenže jsem u sebe neměl pivo, takže to moc nešlo. Naštěstí po nějaké době koukání do blba jsem dostal nápad. Nebyl nijak geniální, ani genitální, ale mohl by fungovat.

Počkal jsem, až kolem projde hlídka a měl jsem čtvrt hodiny na provedení akce. Vzal jsem do ruky kámen, kameny se totiž ukázaly jako dobří pomocníci zde ve Skyrimu, a hodil jsem ho napravo od sebe (nalevo od strážných).

Nejdříve se chvíli dohadovali, ale nakonec se jeden z nich vydal k místu, kam dopadl kámen. Já se mezitím schoval v blízkosti za strom a čekal jsem, až oběť přijde blíž.

Je blízko…otočka a seknout vodorovně…čekal to, zvedl štít…praštil mě štítem…otřepat se…kopnout…vyvedlo ho to z rovnováhy…mečem mu podtrhnout nohy…je na zemi…zvedl štít…seknout ze shora…kryje se…sekat…sekat…sekat…je unavený…křup…štít puknul…poslední sek.

Hned po tom, co padl mrtvý k zemi, jsem se rozeběhl na druhou stranu, jelikož druhý strážný slyšel boj a běžel směrem k mrtvolné mrtvole. Mezitím, když se blížil k mrtvému kolegovy, jsem vyběhl z lesa a zaběhl jsem do jeskyně.

Chvíli jsem uvnitř čekal, jestli strážného nenapadne, že bych mohl být uvnitř. Naštěstí udělal pravý opak, když totiž kolem procházela hlídka, tak jim řekl, ať hlídají s ním, že se někdo pokouší dostat do jeskyně.

Se špatným pocitem, že jsem si udělal srandu z mentálně zaostalých, jsem pokračoval hlouběji do jeskyně. Nezdála se mi nijak zvláštní, byla to prostě další studená, mokrá, špinavá a strašidelná díra.

Bylo to opravdu podivné, jak jsem pokračoval, nikde nikdo nebyl. Ani obří pavouci, ani obří krysy, jen obří ticho. Stále vedla jen jedna chodba, která neustále klesala, jako ceny písku v Hammerfellu. Zničehonic ovšem cesta přede mnou skončila.

Už jsem myslel, že dále pokračovat nemohu, ale ještě jsem zkusil šmatat po zdi, což se ukázalo jako dobrý nápad. Ve tmě jsem na stěně narazil na volný kámen, který když jsem ho zamáčkl, něco spustil. Celá jedna stěna se začala chvět a postupně se zvedla a odhalila mi sál.

Byla to obří kopule, která byla naprosto prázdná, akorát uprostřed se vznášel asi dva metry vysoký, kosodélníkový krystal, který vyzařoval nezdravě zelenou záři. U krystalu stála postava v županu. Podle výšky jsem usoudil, že se jedná o Thalmorovce. Vytasil jsem meč a přistoupil k němu, nevypadal vůbec překvapeně. Přiložil jsem mu můj masivní pe… teda meč ke krku a udělal jsem mu nabídku. Buďto mi řekne, o co tam jde nebo bude chodit bez hlavy.

Neměl s tím žádný problém. Začal mi vyprávět, jak jedna z hlídek našla tento krystal, když hledala tajnou svatyni Thalose. Prý podle pradávných legend by se mělo jednat o Krystal Nářků, bájný kámen, který někde ve Skyrimu schoval král Sněžných elfů, když na pobřeží země přistály první lodě Nordů. Údajně měl vyzy, ve které viděl jeho národ zničen, oslepen a zotročen a Nordi pomocí Krystalu Nářků by vládli celému Tamrielu.

Alespoň jedno se tedy nevyplnilo.

Elf pokračoval. Krystal má prý obrovskou sílu, jestli ho někdo dokáže ovládnout, může vymývat mozky každému, komu chce a může tak každého přimět věřit jeho věci.

To bylo opravdu nebezpečné. S takovou zbraní by si dokázal Thalmor podrobit Hammerfell bez jakéhokoliv odporu. To jsem nemohl dopustit, takže jsem se napřáhl, abych ukončil život tomuto zbytečnému tvorovy a zničil krystal. Jenže na to on čekal, celé to byla past.

Na všech stranách se otevřeli otvory a z nich vybíhali vojáci. Chtěl jsem bojovat, jenže ten županík na mě seslal nějaké kouzlo a já usnul.

To byl zase den.

P.S.: Tak nám začíná vlastní příběh. Je to trochu kratší, jelikož jsem to musel všechno vymýšlet, doufám, že to pochopíte.