,,Výborně," usmál se William, ,,Hned dnes vás zavedu do zbrojnice."
,,No," promluvil Afroameričan. ,,Myslím, že rozhodnutí zůstává na- ehm Panu vojákovy. Ale pro dobro všech by měl zůstat pár dní v karanténě."
William přemýšlejíc pomalu zatřásl hlavou a řekl: ,,No dobrá, ale s rozhodnutím si pospěšte. Zítra ráno si ještě promluvíme."
,,Nuže pánové," ujal se nakonec slova nejstarší ze všech přítomných. Mohlo mu být už devadesát let. ,,Myslím, že by tohle už stačilo. Za pár minut bude večeře a my se nedostali ani k cíli hovuru. Proto se tu setkáme i zítra a budete mít možnost se k nám oficiálně přidat. Do té doby máte ještě čas na promyšlenou. Ukončuju tuto schůzi souhlasí všichni? Jo? Jdem se najíst."
Všichni se zvedli a přesunuli se do jídelny. Stůl byl již prostřený a na talířích bylo možno najít snad vše. Dokonce i ta jídla, která už byla zapomenuta. Všichni se teď soustředili jen na jídlo a řeči nechali na později. Když se nový příchozí po místnosti rozhlíželi napočítali kolem čtyřiceti lidí.
Pokračování zítra... Pokud má někdo něco na srdci může to u hotiny probrat. Nebo si můžete třeba něco zkusit objednat.
Po večeři všichni naskládali své špinavé nádobí na pojízdný vozík a pomalu odcházeli. Děti se postarali o jeho odvoz do kuchyně a následné se dali do mytí.
Molag (černoch od kulatého stolu) při rozchodu zastavil Pátrače, včetně rodinky a řekl jim, že je zavede do jejich prozatímních domovů. Byl jim určen jeden ze stanů v muzeu ve kterém bylo šest spacáků. Dimitriho si, ale při odchodu zastavili dva obrnění rytíři, kteří měli dnes službu a vzali ho do jedné z odlehlých místností ve vedlejším baráku. Žili v něm někteří lidé, které potkal u Stolu a tak usoudil, že se tu nějací lidé mají přece jen líp než ostatní. Ta místnost do které byl veden se nacházela v suterénu. Uprostřed místnosti stál menší stůl, kde tři obrněnci hráli karty a okolo zdí se necházeli zamřížované cely. Bylo jich asi šest, ale pět z nich bylo prázných. V jedné spal podivně vyhlížející muž s tetováním a obarvenýmy vlasy.
,,Tak tedy strávíš pár nocí," řekl strážný který ho sem zavedl a podržel mu dveře, které hned co vešel, opět zamkl a klíč předal hráčům karet. Dim měl v malé cele jednu matraci se žlutým flekem a kýbl v rohu.
Ostatní se mezitím stlali do spacáků. ,,Ani nevíte jak jsem rád, že jsme tohle místo našli..." svěřil se Greg a obejmul svou ženu.
"To já prozatím taky. Po dlouhé době z něčeho nemám vyloženě blbý pocit. Dá-li bůh, nikdo se nás tu nepokusí zabít ani zotročit... ani nic horšího. Já bych tu injekci prodal teprve, až pustí Dima z karantény. Co říkáte? Pak si za ni nabereme nové zbraně a munici."
,,Budou chtít abychom tu zůstali, a když jim řekneme o léku, tak nám dají leda houby s octem a táhněte si kam chcete. Nic bych za to nedal, že ten ,,Kulatý stůl" má určitě jeden roh."
Dimitri si připadal spíš jako ve vězení než v karanténě. Sedl si na pomočenou pohovku a díval se ven na stráže hrající karty. Náhle se mu udělalo nevolno. Nejspíš tím prostředím. Bolela ho hlava a začal usínat.
Ostatní pátrači se mezitím chystali spát. Až na svícen na malém nočním stolku, který byl ve stanu, panovala všude tma. Žádné žárovky a elekřina tu nebyly zřízené a tak tu už k večeru bylo málo světla. Všichni tuhle dobu bývali ve stanech. Z venku byly slyšet jen těžké kroky po dlážděné podlaze a vidět slabé světla baterek, patřících noční hlídce.
"Hele, dřív nebo později se něco podělá, to je jasné. Ale než se to stane, já říkám - užijme si tu chvíli klidu!" S tím se natáhnu a pokusím se usnout.
Dimitri se probudil s vysokýmy horečkamy a bolestí hlavy.
Viděl rozmazaně a když se po místnosti rozhlédl neviděl žádnou stráž, ale jen potetovaného muže ve vedlejší cele. Všiml si, že má přichystanou snídani. Suchý chléb a vodu na potlučeném talíři.
Thomase, Jeffa, Grega, Collen a kluky probudilo hlasité troubení. Když Greg vylezl ze stanu ven, tak všechny uvnitř uklidnil s tím, že se jedná o budíček. Snídaně byla v jídelně již připravená. Domácí chléb s malým přídělem másla a voda. Will který seděl naproti Thomasovy se zeptal: ,,Tak? Rozhodli jste se?"
"Řekli jsme si, že nejlepší bude počkat, než pustíte Dima z karantény. Jakmile na to dojde, lék vám okamžitě prodáme. Do té doby ale... Nechci sýčkovat, ale jeden prostě nikdy neví. Kdyby se u něj náhodou nákaza začala přeci jen projevovat, chci být schopný mu pomoct. V pořádku?"
,,Já už si myslel, že se dohodneme," řekl Will a začal jíst.
Dimitri volal stráž, ale po ni nebylo ani vidu ani slechu. Otočil se k němu jen potetovaný muž s tetováním a zeleným pankáčem. Třicítku ještě neměl.
,,Proč tak ku**a řveš?"
"Domluvíme se brzy. Sami jste říkali, že Dim bude v karanténě jen pár dnů. Hned jak vyjde a bude v pořádku, lék je váš, to vám slibuju," pozdvihnu na pozdrav svoji sklenici vody a sám se pustím do jídla.
,,V tom případě jsem rád, že mě od tebe dělí ta mříž. Nevím kam šli, ale je to ku**a příležitost se odsud dostat." Náhle začal bušit a kopat do železné konstrukce a jednotlivé mříže se začínali trochu kroutit. Muž to byl poměrně hubený, takže stačilo aby trochu ohl dvě mříže a protlačil se jako nějaký kouzelník ven.
Za čtyřicet minut už byl venku.
,,Tak adios, vojáku! Nebo vlastně- Mohl bych tě taky dostat ven. Alespoň by si ty sráče pokousal až by ses proměnil." Vzal jednu kopii klíče z háčku a odemkl Dimitriovi celu. ,,Teď si dělej, co chceš já odsud mizím." Rozloučil se a vyběhl po schodech nahoru.
Dimitri se poohlédl po něčem, co by se dalo použít jako zbraň. Všiml si menšího vystřelovacího nožíku zabodnutého ve stole. Lano nenašel.
Ostatní mezitím dosnídali.
,,Dnes," odkašlal si stařec od Stolu ,,Dnes, po obědě. Se znovu setkáme. Rozhodnutí bude záležet na vás." Promluvil nekonkrétně ke všem Pátračům a potom se zvedl a za doprovodu orněného strážného s helmou vyrazil do svého bytu.
Děti začali sklízet stůl a všimli si Pátračů kteří u něj ještě seděli. ,,Pokud chcete můžeme vás po tom co tu uklidíme zavést do knihovny."