---

Já bych zájem měl.

---

Takže to máme dva hráče..

Hráči, kteří mají zájem budou zapsaní v příspěvku číslo 119.

Má zájem ještě někdo? Dva jsou málo....

---

Já bych to rád zkusil :)

Si tam.

---

Děkuji.

---

Omlouvám se za delší úbytek počtu dílů, byly vánoce takže moc inspirace se nenašlo, pak silvestr nebo spíš bolehlav(:D), teď si zase člověk zvyká na to každodenní chození do práce, ani o víkendu nemám moc čas na pc, takže soráč.
Sic to mám vymyšlené všechno, děj, jména postav nově příchozí do příběhu a tak dále, ale ještě zvývá promyslet rozhovory, které tam budou v dalším díle(přeci jen se hodně dlouho všichni neviděli), navíc mohu prozradit, že se tam bude buďto hned v dalším díle nebo až tom druhém, konat poprava s "překvapením".;)


Mimochodem zítra bude díl, je napsán, jen zbývá pár úprav.

---

Kapitola 18 - Po letech aneb jak na nový rok, tak po celý rok.....

"Doprdele! " řekl jsem si když jsem zakopl o ohořelý trám v naší bývalé základně.... "Doufám, že naše tajná místnost vydržela nápor požáru..." mumlám si. Dvěře jsou dokořán, nedávno je někdo otevíral... Všude tma... V dáli vidím světlo pochodně, zdi chodby jsou netknuté od požáru. Už vidím naší osvětlenou místnost... Právě vcházím, v místnosti je jen stůl s několika zapálenými svícemi, pár židlí, stojany na zbraně a zbroje, načež prázdné... a... náš trezor, zamčený, stále. V tom mě někdo povědomým hlasem oslovil...

"Hej co tu děláš ty pobudo!"

Lucius: "To jsem já! Váš velitel....(přitom sundávám si masku)!"

"Jsem rád, že tě vidím, je zajímavé se zase shledat za takovýchto okolností!"

Lucius: "Měl bys vědět, že i já tě rád opět vidím, ale bohužel není čas si teď povídat o tom co jsme dělali celou tu dobu. A abych nezapoměl, dal jsem si přezdívku Lucius, svým pravým jménem se budu nazývat, až tohle všechno skončí." Pokud si na něj vzpomenu....(říkám si potichu)

"No na mne bys přece nezapoměl, jsem William, ten co se vždy a za každých okolností smál (smích).... "

Lucius: Neboj, pamatuji se na tebe. Nevíš kde jsou ostatní?"

William: To opravdu nevím, ale víš přece co jsme si řekli " Až bude opět o nás Anglie stát a potřebovat, budeme připraveni položit za ni život...." A já tu teď stojím, určitě přijdou i ostatní, znají naši značku a vědí kde mají čekat. Tak konec tlachání, co máme v plánu?"

Lucius: "Škoda, že nás není víc.... Naším prvním cílem je sklad."

William: "Sklad?! Obyčejný sklad? A co jako s ním?"

Lucius: Není to obyčejný sklad, je plný střelného prachu a mě neznámé suroviny, kterou Samael těží. Co s ním? Přemýšlej, střelný prach a plus malá jiskra, která z něj udělá....... ohromný ohňostroj! Jak na nový rok, tak po celý rok!."

William: "Bezva nápad, kdy vyrazíme?"

Lucius: "Okamžitě, vem si věci a jdeme. A pokud ti to nebude vadit, vezmu si na sebe zpátky masku."

William: "A proč jako?"

Lucius: "Lidé si mne tak pamatují a takhle to musí zůstat. třeba ti jednou řeknu proč ji nosím."

Podříznuté hrdlo je příčina pozornosti

Vydali jsme se tedy ke skladu, nacházel se jen necelé dva kilometry od základny. Když jsme dorazily k němu, byla právě noc, všude téměř tma, jen lampy svítily a hordy vojáků kolem.
William: Zdá se, že je sakra dobře hlídán, jak chceš projít a zapálit, to?
Lucius: Já to nebudu zapalovat, to ty! Já upoutám pozornost těch vojáků, a ty to mezitím vezmeš po střeše. Tady máš nějaký dynamit, a zápalnou šňůru, bude hořet dost dlouho nato, abys stihl utéct.
William: A jak je doprdele chceš asi tak zabavit?! Viděl jsi přeci co dělají lidem!!
Lucius: To nech laskavě na mě a teď už se běž připravit!

Nespoutaný oheň

William se tedy šel připravit a já začal upoutávat pozornost. Zrovinka kolem mě prochází stráž, "to je ale náhodička!" říkám si. Jednoho jsm tiše zabil nožem a druhého zajal, zacpal jsem mu ústa a pochodoval s ním směrem k vojákům. Blížím se k nim.... U skladu je asi necelých padesát vojáků, ale jistě víc, někteří budou uvnitř.
Nakráčel jsem si to před zhruba deset vojáčků a před jejich zraky jsem podřízl hrdlo mému zajatci. Civěli na mne, chvíly, ale vzápětí zazněl poplach. Všichni se seběhly kolem mě, mysleli si, že se vzdám, ale to se šeredně mýlily. "Jen ať už to zapálí..." šeptám si. U skladu zůstalo jen pár vojáků. Nepatrně jsem se podíval na střechu skladu a viděl, jak už William natahuje doutnák. "Už to bude...." říkám si v duchu.

"Tak co bude? Kdo se chce prát!? Já jo! No ták bude sranda!" Jeden na mě vystřelil, ale v jejich údivu, jsem nezemřel, ba ani nepadl k zemi, jen jsem se jim vysmál. V tom do mě ten magor vystřílel celý zásobník. "Hej! Ty magore! Co si myslíš, že děláš?! Zničil jsi mi vohoz! Za to zaplatíš!" Ve chvíly kdy jsem to dořekl, odprásknul jsem jej... V jejich obklíčení jsem se cítil, jako ve svém živlu, najednou na mě všichni namířily pušky a revolvery.... "Á páni chtějí střílet?! Jen do toho! A skončíte jako váš kamarád...árghh....
Sotva jsem to dořekl, začal ohňostroj. Nádherná podívaná, všichni vojáci běželi ke skladu, který hořel, přičemž si mne nevšímajíc. Já se mezitím ztratil ve stínech a šel naproti Williamovi.

Podívaná

Chvíly jsme se dívali na to divadýlko, a kochali se naším dílem... Tolik ohně, krásná to noc.

William: Sákra! To byla pecka! Opravdu dobrý nápad Luciusi!
Lucius: To nepochybně. Jak nejlépe oslavit nový rok, než pořádným ohňostrojem?(směje se)

William: To je fakt! Ještě jsem v životě nic podobného neviděl!
Lucius: Neboj, není to naposled, tohle je jen vzkaz Samaelovi. Až budeme všichni opět pohromadě, teprv poté upoutáme jeho pozornost a bude se muset o nás začít zajímat on sám, osobně. Vylákáme ho z jeho ulity! Přísahám! A tohle je teprve začátek, Williame......





Slova, kterými Lucius promlouvá k vojákům, značí, že je chce naštvat a upoutat pozornost. To jen na vysvětlenou, kdyby to někdo nepochopil.

Pokud se vám to líbí nebo klidně i nelíbí napište zde svůj komentář. Pardon, za delší neaktivitu.

---

Kapitola 19 - Zajatý, opilý

Po shlédnutí výbuchu, jsme se s Williamem rozešly. Já šel směrem ke své chatě, on se chtěl jít napít a oslavit to do "vyhlášené" hospody u náměstí. No vyhlášené, byla to špeluňka, kde se slušní občané báli vkročit, byl to tam samý dezertér, bývalý vězeň, zloděj a podobná havěť. Ale měl jsem šaptný pocit po uražených asi pěti set metrech, něco mi říkalo, že něco "visí ve vzduchu". Změnil jsem tedy směr a šel za Williamem, ujistit se jestlipak je v pořádku. Kus přede mnou kráčelo zhruba dvacet vojáků, vypadalo to na Samaelovi rváče, přesněji na elitní vojáky, dobře cvičené na boj zblízka a dálku, ale já jim říkám rváči, protože jsou jednoduše dobří. Pochodovaly tam kam já, proto jsem se držel v pozadí a pomaloučku je sledoval, co budou dělat. Zdá se, že nebyli jen na obchúzce, spíše to vypadalo, jako že jdou "na jisto" někoho zabít nebo zajmout. Dlouhá léta jsem sloužil v gardě, takže svému úsudku věřím, jako málo čemu. Jakožto Velitel gardy, jsem musel vycítit nebezpečí, ještě než se dostalo do bezprostřední blízkosti.

V hospůdce

Sledoval jsem je až tam kde bych to nečekal. Kráčeli tam, kde se obyčejní vojáci bojí vkročit... Šli do té zapadlé hospody, kde by měl být i William, jen co tam chtějí asi dělat? Vešli dovnitř....budu je sledovat oknem... rváči obkíčily stoly, hudba ztichla, všichni na ně upřeně civěly, nastalo takové "nebezpečné ticho". Jejich velitel hledal zřejmě určitou osobu, protože se díval na všechny lidi v hospodě. Vidím i Williama, sedí u baru, chlastá jak duha... "blbec jeden..." říkám si. Jejich velitel hledal k mému nepřekvapení Williama. Náš malý ohňostroj, zřejmě vyvolal více pozornosti u Samaela, než bych vůbec chtěl. Zatkli ho, chtěl se sice bránit, ale byl opilý, dělal nekoordinované pohyby a řval na celou hospodu, nikdo ze štamgastů nepohnul ani brvou, báli se. Když s ním vyšli ven, schoval jsem se a poslouchal co mu říkají. (odposlech) "Tak ty šmejde, tys zapálil náš sklad! A za to budeš popraven, tak jako dopadne i ten tvůj kamarádíček. Bude o pro tebe utrpení, staneš na hranici, před zraky Londýnského lidu, na náměstí. Užij si čerstvého vzduchu naposledy." Wlliam: "Ccože? Vy hajzlové! jájá vás zabiiju...."

Jaké je to SPRÁVNÉ řešení?

Když William mluvil byl strašně opilý, až se mu pletl jazyk, pak omdlel. "ten toho asi moc nevydrží". Vojáci šli směrem náměstí, proto nebylo důležité je sledovat, ale jednat. "Nevím co mám dělat, je jich dost, nejsem si jist zda-li bych to přežil, nebo se mám proměnit ve vlkodlaka a pozabíjet je? Ale lidi si mne pamatují, jako muže s maskou...." přemýšlím o možných řešeních. Vydal jsem se proto do naší zákldny, dnes v noci jej určitě neupálí, na to Samaela moc dobře znám. Momentálně teď když je zahalené slunce a ve městě je tma, počítám s tím, že se poprava bude konat přesně v poledne. Šel jsem do základny, v domění že tam třeba někdo bude, všichni bývalí členové si jistě dali dohromady, že značky na stěnách a ten ohňostroj, mají nějakou souvislost.
Dorazil jsem do základny, bylo pět hodin ranních, ale nikde nikdo. Proto jsem zapálil pochodně a svícen stojící na stole, a sedl si ke stolu, v očekávání, že někdo opravdu přijde. "Počkám do devíti, pak budu jednat, klidně i sám bude-li třeba..." řekl jsem si v duchu...


Snad se to bude líbit....;)

---

Kapitola 20 - Poprava

Děvět hodin...

Odbyla devátá ranní a nikdo nepřišel... "Vlastně jsem ani nedoufal, že někdo opravdu přijde..."

Vyrušení

Když jsem zrovna chtěl odejít, viděl jsem na chodbě světla. "Už jsem ani nedoufal, že přijdete!" zvolal jsem do dáli... Ale nebyli to mí staří přátelé, nýbřž nějací pobudové. Řvali na mě, že teď je to jejich místo. Nasadil jsem si masku a vyšel s mečem v jedné ruce a revolverem v druhé. Oni měli jen mačety a nože, když mě viděli se zbraněmi v rukách, vyřítily se proti mě. Museli zemřít, postřílel jsem šest mužů, kteří mi vpodstatě nic neudělaly, ale kdoví co by mohli napáchat za škody, kdyby byly blíž ke mě. Žádná rána nepřišla na zmar, aspoň menší trénink před záchranou výpravou. Na nic už jsem nečekal, a vyrazil na náměstí, těla jsem nechal ležet tam.

Důstojník

Když už bylo náměstí na dohled, vnukla se mi myšlenka jak jej zachránit, do teď jsem to ještě nevěděl. Protože jsme viděl nějakého vojáka, zřejmě vyšší šarže, který se šel vymočit do jedné uličky poblíž. Přistoupil jsem k němu potichu zezadu a začal jej dusit, přitom mu zacpal pusu hadrem, aby neřval. Tělo jsem uklidil do kanálu, a vzal si jeho šaty na ty své, ale maska musela bohužel dolů. Zakryl jsem si ústa a bradu šátkem tak jako on, aspoň takhle budu méně nápadný.

Řešení

Vstoupil jsem na náměstí jako poručík, alespoň podle uniformy. Bylo jedenáct hodin, hranice už byla připravena a kolem ní stálo tisíce lidí. Chtěl jsem jít do davu a ztratit se, ale zastavil mne jeden voják... "Poručíku! Generál si vás žádá, u sebe!"
"Děkuji vojáku, a teď se vrať okamžitě ke svým povinnostem!"
"Rozkaz, pane!"

Generál? To bude určitě Igor, konečně budu mít příležitost toho parchanta zabít. Šel jsem tedy k němu, dva vojáci se ke mě připojily, ale co mě těší, že nejsem nervózní. Cítím se klidný a mám chuť toho šmejda zabít, ta myšlenka mě vede kupředu. Stál se svými pobočníky před palácem, který byl postaven v čele náměstí. Od hranice to bylo pár desítek metrů, takže jsem tam rychle dorazil. "Á, konečně poručíku, že jste dorazil! Kde jste vůbec byl?"
"Nó, já...."
"Ale to je teď jedno, já s vůdcem jak jistě víte, odjíždím do Číny. Velení přebírá plukovník Graham, který vás pověřil vedením téhle poravy. Hodně štěstí poručíku!"

S těmito slovy odešel do paláce, chtěl jsem mu poděkovat, ale seru na něj, je to šmejd. Takže abych si to ujasnil, budu vést poravu svého přítele, který mám být upálen zaživa? To je snad vtip? No, co mi zbývá, provedu ji, ale s drobnou úpravou.(směje se). Zajímalo by mě, co chtějí dělat v Číně.... Doufám, že nejsou spojenci a nebudou se nám tu promenádovat čínští vojáci... Ještě to tak....
Beru sebou osm vojáků a jdeme si pro vězně....



Čte to ještě někdo? Jen jestli to má cenu dál psát a dávat to sem....

---

S politováním oznamuji, že tento příběh se pozastavuje, z důvodů zcela zřejmých, nikdo to zdá se nečte, nebo aspoň o tom nevím. Možná sem výjmečně něco dám, ale to asi ne. Budu si to psát pro sebe. Spíše se teď zaměřím na Zrod asasína, který momentálně stagnuje. Omlouvám se věrným čtenářům, ale nezdá se mi, že by někdo něco k příběhu psal(např. připomínky). POZASTAVENO

Aktualizován poslední díl o obrázek, přiblíží Vám podobu hlavního hrdiny.

---

Ja to stále čítam a myslím si že aj iný. Alebo sa mýlim?

---

Diego čteme to, ale nekomentujeme to kvůli tomu, že není potřeba na nic upozornit a je podle nás zbytečné napsat jen to, že je to hezké.

---

Jsem rád že to někdo čte, jen jsem nevěděl zda se to ještě někomu líbí, teď když do děje vstupují další postavy.
Ještě promyslím, zda to opět začnu psát.

---

Líbí se to.Kdyby ne tak by to lidi nečetli.

---

Ne, ono je to pro autora opravdu blbé. Je sice hezké vidět, jak vyroste číslo "sledovanosti", ale to ještě neznamená, že se to líbí, či že to někdo neodklikl, jen aby se zbavil "žluté složky". Proto k Amoniovi (kde je to i nutné) ale i k Dopadu vždy napíšu krátký komentář. Zdá se to možná zbytečné, ale tím, že tu nefungujou ty zatracené KP/NP (podívá se na to Admin konečně?!), tak je to pro autora rozhodně příjemné.

---

Je to tak nějak, jak píše naga.

Překvapilo mě a zároveň i zarmoutilo, jaký úspěch má Zrod asasína oproti Hlas Anglie. U asasína jsem zpozoroval(když jsem posledně vložil nový díl) počet přečtení 40 +-, u Anglie 20 +-, za den. Takže nevím jestli mám pokračovat, přitom vím jak pokračovat, jen ta motivace, že tím někoho "bavím" se u mne ztrácela.

Navíc když se začíná pomalu rozbíhat hra na motivy tohoto příběhu(Pochmurná anglie), tak jsem se mohl/chtěl i opírat v příběhu o ten děj, který je ve hře.

No nic, zkusím to.

---

Kapitola 21 - Upálený

Vyzvedli jsme vězně...

Když se na mne, jakožto velícího důstojníka William podíval,ihned mě poznal, jen jsem na měj mrknul. Pochopil, že dnes nezemře strašlivou smrtí. Nechal jsem si jen dva vojáky, zbylých šest jsem poslal k hranici, aby ji zkontrolovaly. "Vy! Běžte se ujistit, zda hranice bude dobře hořet, aby tady náš milý žhář poznal sílu ohně pěkně zblízka!(směje se) Ale hned!"

Tak a teď jak to provést?

Ti dva šli předemnou, Williama jsem vedl sám, tajně a taky potichu jsem mu uvolnil pouta, ale přitom je měl stále na sobě. "Teď!" zašeptal jsem....
Každý si chytl jednoho vojáka a zacpal mu pusu a rychle rdousil... "Připadámi, že už jsem to dnes jednou zažil... asi déjà vu...hahaha.."
Jednoho vojáka jsme hodily do studny, a toho druhého ne. "Williame! Obleč si jeho uniformu a dej mu své šaty, na tady je kápě dej mu ji na hlavu, ať jej nikdo nepozná."

Nečekaná natvrdlost

William se oblékl, já jsem tomu mrtvému vojáku párkrát vrazil do držky, aby byla kápě od krve a vypadalo to tak, že se bránil a já jej musel usměrnit. Vedli jsme jej k hranici mezi lidmi, kteří pořvávali "upálit! upálit zrádce!" jedno bylo slyšet i "upalte toho hajzla!". William: "No servítky si tedy neberou, ty mám chránit?"
"Jsou pod vlivem Samaela, takže drž hubu a krok!"
Narazily jsem na malý problém, do cesty se nám připletl jeden poručík.... Poručík: "Stát! Proč je ten vězeň od krve a proč má vůbec tu kápi?!"
Já: "Trochu se cukal, tak jsme mu upravily visáž a jeho obličej teď spíš připomíná omalovánky. hahaha....(směje se škodolibě) A teď se mi kliď z cesty poručíku, mám na starost tuhle popravu od Samaela našeho vůdce a nechci, aby mi ji nějaký vojáček pokazil svými blbými kecy! Je to jasný!?"
Poručík: "Ano pane...!"
Dovedli jsme jej na hranici, svázaly mu ruce zády k tělu a já jsme hned všem poručil ustoupit. Vojenský řečník provedl oznámení činů, za které bude obviněný upálen a pak stačilo zapálit hranici. Pokynul jsem Wlliamovi "vojáku! ujmi se zapálení toho zrádce!"
"Rozkaz pane!"

Jeden blbec

Hranice vzplála, to ano, ale ten poručík si nedal říct, natáhl jsem ruku abych ho zastavil, ale to on se nedal a šel k vězňovi....
zašeptal jsem "Wlliame, rychle se ztrať, sraz bude na našem místě....dělej!"
Po tom co jsem to dořekl, ten natvrdlý zkurvysyn sundla vězni kápi.... a stalo se co se němělo....
"Zradá!!!! To není ten vězeň! Ale náš voják!"
Poručík mne ihned hledal a nejpíš by mě dal na hranici místo toho vojáka, jen kdyby mě našel. Já jsem se totiž při jeho slovech ztrácel pomalu, ale jistě v davu.... Ale dav mne prozradil....řvali "tady jé!!"
Nezbývalo mi než použít, to co jsem nechtěl, jen v krajním případě... Proměnit se a utéci.....


Řekl jsem si, že to ještě zkusím.
Pokud se vám to líbí napište komentář.

---

hezké

---

Konečne ďalší diel, škoda že na toho vojaka prišli tak rýchlo :D myslel som že ho začnú páliť :D

---

Však v příběhu se přece nepíše, že ho sundali z hranice ne?:D

---

Tohle je taková "vsuvka" v podobě vlkodlačí.
Snad se vám to bude líbit, ikdyž je to krátké a možná moc brutální.

----




Podkapitola - Nestvůra

Pudy
Po proměnění jsem vůbec nezvládl ovládnout tu bestii ve mě. Něco uvnitř mi neustále říkalo "Nedělej to! Není to správné", ale zvířecí pudy a hlad mne k tomu donutily. Před proměno byli lidé kolem mě, stály blízko mě.... Ale po.... Báli se, i vojáci, ten poručík na mne civěl, jako zkamenělý.

Trhání

Začal jsem svýma tlapama útočit na lidi, rozsápal jsem jich snad deset, ale hlad to neukojilo. Tolik krve, absolutní tratoliště, vypadalo to jako masakr, vojáci po mě střílely, ale mě to nic nedělalo. Šel jsem po nich, bránily se, chudáci, křičely, tekla z nich krev, vnitřnosti, ale nevím proč, u každé oběti mi chutnaly jen a jen jejich srdce.... Náměstí se vyprázdnilo, bylo zalité krví a vnitřky lidí, ten natvrdlej poručík tam pořád stál, úplně nehnutě, jen jeho oči mapovídaly, že má velký strach...

Poslední

Švihl jsem po něm svými drápy... Když dopadl na zem, ihned jsem byl u něj a chtěl se naposledy mu podívat do očí.... Něčemu ve mě se to i líbilo, pomstít se za zkaženou záchranu. V jeho očích šel vidět strach, opravdový strach a ne jen ten před nějakou bitvou. Rozevřel jsem tlamu a ..... začal žrát, první šlo na řadu břicho, a z něj vše do mě, vychutnával jsem si to. Nakonec srdce, to mě nasytilo... Bylo mi dobře, cítil jsem uspokojení...

Už nikdy!

V dáli byl slyšet dusot, byli to vojáci a hodně, nejméně sto jich pochodovalo na mě. Když už byli dvacet metrů ode mě, ucítil jsem strach.... Teď už i zvířecí pudy naslouchaly mému vnitřnímu hlasu. Musel jsem utéci, vyběhl jsem směrem k lesům. Na kraji města, už nebylo po vojácích ani stopy...utekl jsem. Začal jsem výt... ale po chvíly se proměnil zpátky. Byl jsem zmaten, věděl jsem jen, že se stalo něco, čehož budu do smrti litovat..."S takovým zvířetem uvnitř, nikdo nebude v mé blízkosti v bezpečí...."řekl jsem si. Vyrážím ke srubu...