#13
Dnes bude snad objasněno pár dotazů
část šestnáctá: Pravý Bolmot
Alex
„Vítej v mé říši smrtelníku.“
Ocitl jsem se v nějaké jiné dimenzi. Zdálo se, že zde neexistuje ani čas, ani prostor. Jen změť energií studených barev, obíhající kolem mne. Mé tělo se volně vznášelo, nemohl jsem najít pevnou půdu pod nohama. Přitom zde byl takový klid…
„Vím, proč přicházíš. Přicházíš, aby ses zbavil jedu, jenž sžírá tvé srdce. Tvůj osud ještě nebyl naplněn, musíš sehrát svou roli, SYNE ALDUINŮV!!!“
„Odkud víš, kdo jsem?“ Hlas se začal smát.
„Vím toho mnoho smrtelníku. Třebaže jsem byl uvržen v zapomnění a mí následovníci jsou pronásledováni jako kacíři, stále jsem bůh a stále jsem jedním z těch, kdo budovali tento svět a řád. A vím, že ty jsi ten, kdo může stávající řád ochránit, ať už tento svět zanikne a vznikne stávající, nebo přežije.“
„Znáš… Znáš můj osud?“ Zeptal jsem se.
„Ano… A odhalím ti jeho část, abys ji mohl naplnit. Avšak nyní se připrav, přistoupíme k očistci…“
Než jsem se stihl vzpamatovat, z proudu energie vystřelily dvě čiré paže, které mi dlaněmi sevřely hlavu. Mezi nimi se vynořila tvář mladé ženy, která mne dlouze políbila. Tedy… Abych nekecal, nebylo to nic příjemého. Ne že by mi vadil polibek hezké holky, ale tohle nebyl polibek v pravém slova smyslu.
Přisála svá ústa na ty má a „sála“ ze mne jed pryč. Cítíl jsem ukrutnou bolest, ale paže mne nenechali uhnout ani o milimetr. V uších mi zvonilo a ústy proudil takový podtlak, že jsem se divil, že mi to nerozervalo plíce.
„Je to nepříjemné, avšak příjemnější než konec, jaký by tě čekal s jedem. Ještě chvíli vydrž, je to pro tvé dobro. Už to nepotrvá dlouho…“
Po chvíli utrpení mne paže pustily a já přepadl dozadu. Doslova jsem visel ve vzduchu. Cítil jsem se tak slabý…
„Máš mnoho otázek, to já vím. Dostaneš na ně odpověď, když projdeš chodbou osudu. Každé dveře, kterými projdeš, ti zodpoví jednu z otázek. Nyní je už jed pryč a ty připraven osudu čelit. Pozvedni hlavu a podívej se osudu do očí!!!“
Když jsem zvedl hlavu a otevřel oči, probleskl mi jimi nějaký zlatý záblesk. Než se mi zase stabilizovalo zorné pole, zjistil jsem, že se nacházím na nějakém chladném místě. Kamenná stavda, jakoby nějaký hrad, opuštěná pevnost, jako ty, které jsem vídal ve Skyrimu. Přede mnou se táhla chodva s několika průchody lemovanými portály a každý průchod byl zaplněn magickou bariérou. Měl jsem co dělat, abych se udržel na nohou, ale po chvíli jsem ustálil rovnováhu. Když jsem se otočil, zjistil jsem, že za mnou je jen stěna. Můžu jít jen dopředu.
„Nacházíš se v hrobce svého předka, velkého bojovníka Dinky Bolmota. Byl pohřben se svou legendární zbrojí a zbraní, která spočívá a čeká, než ji bude zase potřeba, až ji opět pozvedne vyvolený. Ukaž, ukaž, že jsi té zbraně hoden! Ukaž, že jsi vyvoleným!!“
Vydal jsem se dopředu. Neměl jsem ani ponětí, co mne při průchodu bariérou čeká. Ani zda ten bůh má se mnou dvakrát čisté úmysly. Tak či onak… Jsem v jeho říši a on nade mnou má nyní neomezenou moc. Bude lepší hrát podle jeho pravidel….
Došel jsem k portálu. Zhluboka se nadechl a udělal krok vpřed.
„…první brána… první odpověď. Kdo jsem? Kdo jsou mí předci?“
Ocitl jsem se v těle někoho jiného. Nemohl jsem své propůjčené tělo nijak ovládat, ani co říká. Jen jsem vše pozoroval.
Nacházel jsem se na bojišti v nějaké pekelné pustině. Měl jsem na sobě nablýskanou zdobenou kovovou zbroj, všude kolem leželi mí mrtví druhové a všemožná démonická stvoření. V rukou jsem cítil neuvěřitelnou bolest, nejspíš jsem bojoval už hrozně dlouho. Vyčerpán bojem….
Mí druhové, oděni v o něco prostší zbroji, stáli asi dvacet metrů za mnou. Mnozí z nich byli ranění, muži i ženy, válečníci i čarodějové. Kolem mne bylo šest dalších vojáků v zbroji totožné s tou mojí a v našem čele stál… Démon?
Démonické stvoření s rohy a křídly podobným těm netopýřím trčícím se zad, pokryto četnými ztraceními namířilo mečem na démonický trůn, vytesaný do narudlé pískovcové skály.
Obloha byla rudá a pokryta černými mraky. Bylo tam strašné horko. Místo vody v nedaleké říčce tekla zelená kyselina a kromě pár uschlých křovin zde z popraskané země nerostla žádná vegetace.
Na trůnu seděl další démon, z holé dlavy trčely dva rohy a z úst kly. Na rukou měl dlouhé olámané drápy.
„Je konec Flavirie!!! Tvá vzpoura proti bohům je u konce, stejně jako tvůj sen, že budeš vládnout vlastnímu světu!!! Nebude dlouho trvat a budeš následovat své věrné, do nicoty!!!“ Zařval náš velitel. Že by něco jako „hodný“ démon?!
Flavirius zatleskal.
„Tseh, chvályhodné Atheslane, patolízale bohů. Stejně si nebyl nikdy dobrým služebníkem. Avšak, legrace teprve začíná….“ Flavirius roztáhl ruce a začal provádět nějaké kouzlo.
„Zabte ho!!!“ Zařval Athleslan a všech sedm se nás rozeběhlo po schodech k trůnu. Cestu nám však zatarasili poslední Flaviriovi věrní, tudíž jsme kouzlo nestihli přerušit. Než jsme je všechny pobili… Démon zmizel.
„Sakra…“ Zaklel jsem, když jsem poslednímu démonu setnul hlavu.
„Promarnili jsme šanci jej navždy zastavit. Vrátí se.“ Řekla žena vedle mne, jejíž tvář kryla přilba.
Atheslan se najednou přeměnil v člověka. V pohlednému muže s krátkými černými vlasy a strništěm. Vyrazil k nám.
„Ale to bude nejdříve až za statisíce let. Netrapme se budoucností, radujme se a slavme, že jsme vůbec naživu!!! Pokus o puč a rozvrácení řádu je zmařen! Válka s démony je u konce!!!“
Všichni jsme začali jásat.
Atheslan se však podíval na mne.
„Avšak, nelze usnout na vavřínech. Je jasné, že ať Flavirius zmizel kamkoliv, nezůstane tam věčně. Zařídím, aby bohové vytvořili bariéru pro Sagurtov. Aby už žádný démon nemohl využít portál k tomu, aby tvůj svět napadl. Avšak, kdyby přece, jakožto mému nejodvážnějšímu a nejvěrnějšímu bojovníkovi, tobě, Bolmote, předám dar, který tví druhové bohové pouze propůjčili. Budeš jej mít do konce života, jak ty, tak tví potomci…. Poklekni…“
Odložil jsem zbraň a poklekl před Atheslanem.
„Jménem bohů já, Atheslan, ti předávám navždy dar, který tobě a tvým potomkům, rytíři Bolmote, předává moc zabít démona. Zatímco ostatní smrtelníci mohou démona pouze zahnat zabitím jeho smrtelné podoby, pod tvými ranami nechť démoni hynou navždy a třesou se, jakmile zaslechnou tvé jméno. Nechť ty a tví potomci navždy střežíte Sagurtov!!!“
Bariéra mne pustila. Bolmot… Mé příjmení je Bolmot… To znamená, že jsem potomkem toho rytíře? Že dokážu zabíjet démony? Slyšel jsem, že dremory nelze zabít úplně, jen jejich smrtelnou podobu… Ale nejspíš mluvil o démonech Sagurtovu a okolních světů, ne o těch z Tamrielu…
Prošel jsem druhou bariérou.
„…druhá brána, druhá odpověď. Kdo je Princ? Odkud se vzal?“
Opět jsem byl v jiném těle. Nacházel jsem se ve sklepení jakéhosi hradu. Ten se ale postupně hroutil. Probíhaly tu boje.
Pak jsem ho spatřil. Princ. Ale ještě jako člověk. Měl na sobě modrý plášt a kapuci, kterou si právě sundal. V jedné ruce v tmavě modré rukavici svíral meč, zdobený rubínem.
„Celá tahle hloupá vzpoura je jen dočasným problémem Briene Bolmote!!! Mí muži zde padnou, avšak já se portálem dostanu do svého světa. A vrátím se s několikanásobně vyšší armádou do Sagurtovu, jménem svého otce, opět dobudu celý Zianar!!!“
Všiml jsem si, že je zde ještě jeden voják, pravděpodobně Princův druh, držící pod krkem jako rukojmí mladou elfku s korunou na hlavě.
„A až se vrátím… Ten parchant Varian bude osobně sledovat jak jeho milou… Tuhle COURU!!!“ Ukázal na elfku mečem.
„Tuhle elfí couru, které říkali princezna, tu, která si mne měla vzít jako náznak spojenectví mezi královstvím elfů a říší mého otce, Varian, ta rebelská špína, bude sledovat, jak jeho milou popraví, až ho porazím a zajmu. A poté popravím jeho. Zkus se mi neplést do cesty Briene, a já ti po svém návratu dovolím, abys mi pokorně sloužil jako páže. Nejsi špatný muž, ani špatný bojovník, jenom prostě bojuješ na špatné straně. Na straně toho zrádce Variana, který vede podřadné rasy v boji proti mně!“
„Radši shořet v pekle než ti pomáhat!!!“ Vytasil jsem svůj krátký zahnutý meč.
„Konec řečí, braň se!“ Začal boj. Princ by velmi dobrý šermíř, ještě že jsem vše jen sledoval a přímo neovládal Brienovo tělo, jelikož by mne zabil asi velmi brzy. Podařilo se mi Prince dvakrát zranit, poprvé bodnout do boku a podruhé seknout přes nohu. Avšak, nakonec se poštěstilo jemu, jelikož mne sekl do tváře a připravil o oko. Padl jsem s křikem na zem.
„A nyní ukončím tvůj zbytečný život…“ Než však stihl Princ Briena zabít, do mistnosti vtrhl holohlavý mladík vypracované postavy v kožené zbroji. Voják nechal elfku elfkou a vrhl se na něj. Avšak mladík ho svou zbraní, hrotem na jedné straně a ostrým půlkruhem na straně druhé, bez problémů zlikvidoval. Beze slova se vrhl na Prince.
„Náš hrdina Varian přeci jen dorazil. Chceš ještě naposledy vidět svou milou, než ti srazím hlavu?“
„Víc bojuj, míň kecej!!!“ Zeslábný z několika ran, které jsem během boje ještě před princem schytal, jsem se poloslepý mohl jen dívat, jak Varian bojuje. Třebaže byl vynikajícím bojovníkem, princ jen nakonec srazil na kolena a probodl. Varian zůstal klečet.
„A teď už konečně chcípni!!!“ Princ se vydal k portálu. Varian však ještě neřekl své poslední slovo a sundal si z krku podivný amulet.
„Nechtěl jsem ho použít, ale nezbývá jiná možnost. Nechť je tvá duše uvězněna a už nikdy nepuštěna ven!!“ Zlatý paprsek zasáhl prince a ten, zatímco se kroutil v bolestech, se postupně rozpadl na prach a jeho duše byla odvláta do amuletu. Portál se zavřel a do místnosti vtrhli naši válečníci.
„Pane Variane!! Briene!!!“ Začali nás ošetřovat. Já jsem se měl ze svým zranění podle všeho dostat, avšak Varian umíral.
„Byl jsi skvělým učitelem… Briene…“ Zakašlal mladík, když mne k němu dovedli naši muži.
„A ty dobrým žákem… Variane. Dobrým žákem a přítelem. Dal jsi kontinentu Zianar opět svobodu. Navždy budeš opěvován v písních…“
„Vzpomínka“ se opět rozplynula a já byl opět v chodbě. Zbývá poslední průchod. Vkročil jsem do něj…
„….poslední brána, poslední odpověď: Kým je princ teď?“
Tentokrát jsem se nepřevtělil do svého předka, ale do člena Thalmoru. V jeskyni se připravoval temný rituál na Princovo vyvolání. Bylo to někdy před velkou válkou. Já a starší elf jsme stáli bokem, zatímco naši společníci kreslili na zem nějaký obrazec.
„Jak chcete porazit Říši, mistře? Třebaže naše armáda je silná, jejich je silnější. Jak chcete ovládnout celé Letní ostrovy? Naše frakce stále nemá dost velký vliv.“ Mluvil jsem ke staršímu elfovi.
„To je pravda, ale my nebudeme v tomhle boji sami. Našel jsem někoho, bytost z nicoty, která nám pomůže… Výměnou za naši věrnost, samozřejmě.“
„Bohové? Ti nebudou nikdy zaujatí. A na daedry nebyl nikdy spoleh, jsou zrádní.“ Elf, do kterého jsem se převtělil, nechápal.
„Proto nepovoláme daedry, ale někoho ještě mocnějšího. Teď je sice slabý, ale je schopen během krátké doby zesílit, když se nakrmí na duších našich nepřátel. Dlouho jsem se po něm pátral, procestoval jsem kvůli němu dva světy a zde, zde v této knize je konečně odpověď!!“ Mistr ji položil na stůl přede mne.
„Princ Hiretan… Býval ale kdysi člověkem. Není náhodou už dávno mrtev? A co nám pomůže někdo z úplně jiného světa?“ Mistr se zazubil.
„Hiretan za živa velel armádě, která obsadila tehdy nejednotný Zianar. Obyvatelé však kladli odpor, až ho nakonec jistý vojevůdce Varian porazil. Podle legend však nebyl Hiretan zabit, ale pouze byla uvězněna duše ve speciálním medailonu a tím až do temnoty, kde měl za trest setrvat na věky věků. Byl dokonalým stratégem, ale krutým vladařem. Mocným čarodějem a válečníkem. Takového potřebujeme!“
„Máme ten medailon? Na to ten rituál ne?“ Zeptal jsem se. Mistr zavrtěl hlavou.
„V medailonu jeho duše už dávno není. Asi před dvěma sty lety ve světě Sagurtov propukla invaze démonů, známá jako „návrat lorda Flaviria“, pekelníka, který povstal proti bohům. Dobyl svět, který měl bránit a z tamních obyvatel si nadělal nemrtvé služebníky. Ti kteří kladli odpor, byli vyhlazeni. Až na Atheslana, démona, jenž bohům zůstal věrný. Tento Atheslan byl pověřen, aby Flaviria zničil, propukla tedy vleklá válka démonů a lidí, na jejímž konci byl Flavirius takřka zničen. Než ho však definitivně zničili, povedlo se mu utéct do jiné dimenze. Tisíce let o něm nikdo neslyšel, ale před asi dvěma sty lety se vrátil do Sagurtovu… Princ s ním uzavřel dohodu, když mu Flavirius pomůže překonat vězení medailonu, on mu bude věrně sloužit a pomůže jeho démonické armádě vstoupit do Sagurtovu tím, že otevře takzvaný temný portál. Byl však zastaven sedmi vyvolenými a rituál na Delfíním ostrově byl přerušen, když hrstka odvážných pod vedením vyvolených jeho mágy přepadla. Během krvavé bitvy čaroděj Xavier provedl opačný rituál, jenž vyvolal svatou záři, jenž všechny démony spálila a zničila portál i s Flaviriem, který jím zrovna procházel. Zda Flavirius zaniknul, nebo se prostě jenom vrátil odkud přišel, do jiné dimenze, se vedou spory. Ví se jenom, že Hiretanovi svatá záře nijak neuškodila, je totiž… Rozporuplný.“
„Jak to myslíte?“ Zeptal se mladší elf.
„Hiretan… Řekněme, že v době kdy měla být jeho duše navrácena do těla… Jeho tělo už nebylo v zrovna dobrém stavu. Tudíž bylo zčásti obnoveno a oživeno, ale poškozené části byly nahrazeny démonickou verzí. Tudíž, není ani démon, ani člověk. Stojí každou nohou v jiném světě. Ani živý, ani mrtvý. Proto je tak těžké ho zničit. Pravdou je, že Varian, kterého bohové učinili strážcem světa, vstoupil v duševní formě do bojovníka Dinky Bolmota a tím mu umožnil Prince „zabít“. Tělo se však hned po smrti rozplynulo. Všichni měli za to, že byl zničen, avšak já vím, že tam někde na té druhé straně pořád je!! Pouze se vrátil do temnoty, je slabý, poražený, ale vše je jen dočasné… Dost řečí, zahajte rituál!!!“
Ocitl jsem se v hrobce.
„Dinka Bolmot byl velkým a uznávaným válečníkem. Jeho zbroj je posvátná, každý její kus. Kvůli jeho velikosti bylo zařízeno, aby už NIKDY NIKDO nevlastnil všechny části naráz. Avšak, tobě, pokud projdeš poslední zkouškou, bude povoleno vlastnit jeho meč Ragnarok. Meč, který dokáže zabít Prince!!!“
Poslední zkouška?
Sotva jsem se rukou dotkl kamenné sochy, která všechny části zbroje, včetně meče, měla na sobě. Zjevil se mi duch mladého muže, oděn v oné zbroji… Samozřejmě v její duchovní formě.
Přízrak se na mne podíval. Naskočila mi husí kůže.
„Konečně se potkáváme… Alexi… Po desítky let mé kosti odpočívají v téhle zapomenuté hrobce. Po desítky let čekám, až se objeví ten, kdo si odnese část zbroje. Díky tobě jsem nyní sám sebe vytrhl z věčného odpočinku, abych se mohl ujistit, že jsi hoden patřit do našeho rodu a jsi taktéž hoden nosit tuto zbraň…“
Duch sebral zbraň ze sochy. Zvláštní že s ní dokázal pohnout, myslel jsem si, že je nehmotný, ale podle všeho nebyl.
Poklekl jsem a sklonil hlavu.
„Je mi ctí se s tebou setkat Dinko. Můj pěstoun mi o tobě vyprávěl příběhy… Jsem hrdý na to, že jsem tvým potomkem. To díky tobě se dal klan Bolmotů opět dohromady i poté, co přisluhovači démonů zosnovali jeho vyvraždění, není pravda?“
Duch přikývl.
„Na to, že jsi synem draka, z tebe cítím pokoru. Ale zároveň moudrost. Ano, byl jsem to já, kdo obnovil náš rod. Když jsem se narodil, měl můj otec, Nargo Bolmot, vizi, že náš rod vyvraždí. Proto mne a pár dalších nejmladších členů rozmístil různě po Sagurtovu a do dalších světů, aby byla jistota, že alespoň někteří z nás přežijí. Když jsem dospěl, čelil jsem spolu se svými druhy invazi démonů. I já jsem čelil tomu, komu budeš čelit ty. Nečeká tě snadný boj…“ Duch vytáhl katanu z pochvy.
„Když boj s démon skončil, celé roky jsem putoval se svou ženou Irin, která taktéž již se mnou tráví věčnost na onom světě, abych dal náš klan dohromady. Avšak, třebaže máš krev Bolmotů, máš i krev draka… Mocný pán Alduin rád sestupoval na zem a putoval mezi smrtelníky, jednou navštívil svět Sagurtov a udělal to, co by bytost jako on dělat neměla. Zamiloval se do smrtelnice. Valerie Bolmot… Tvé matky. V lidské podobě ji navštěvoval, byla to čistá láska, což nebylo od tvora jako on očekávané. Milovala ho i poté, co zjistila, kým je doopravdy. I přesto že ji její vlastní rodina zavrhla, nepřestala Alduina milovat a dala mu syna… Tebe. Bohužel, nedlouho po tvém narození onemocněla a zemřela. Alduin slíbil jejím rodičům, že ti zařídí bezpečí. Neměl ses nikdy dozvědět o svém původu… Měl jsi zůstat tam… Avšak osud tomu chtěl jinak. Snad i sami bohové tomu tak chtěli. Máš nejspíš své místo a své poslání… Jinak ti to vysvětlit nemůžu. Třebaže Alduin poté, co tě dal tvému pěstounovi opustil Sagurtov, nikdy tě nepřestal mít rád… Chránil tě…“
Helgen… Ten drak u Bílého Průsmyku. Ta dračí šupina co mi vypadla z rukávu… To nebyla náhoda…
„…snažil se, aby tě nezatáhl do toho, co se tu děje… Nechtěl, abys musel rozhodovat mezi světem a svou rodinou. Avšak vyhnout se tomuto konfliktu nemůžeš, musíš naplnit svůj osud… A to porazit Hiretana! Hiretan po staletích které strávil v temnotě, nyní uctíván Thalmorem touží po moci a vládě nad vlastním světem. O nic jiného mu nikdy nešlo. Je to pokušitel, avšak tys mu odolal. Chce narušit rovnováhu tohoto světa, aby ho mohl ovládnout, chce toho dosáhnout skrze padlého hrdinu… Druhého drakorozeného.“
„Ten redguard…“
„Zarath. Hrdina, který zemřel zbytečnou smrtí, když padl do léčky Thalmoru. Elfové věděli, že poté co udělali jeho vlasti s nimi nikdy nebude spolupracovat, tudíž ho dali k dispozici Hiretanovi, respektive jeho tělo. Hiretan ho přivedl zpět k životu. Třebaže mu nechal svobodnou vůli, nevědomky ho stále skrytě ovládá… Dopřej Zarathovi svobodu, nebo věčný spánek. Cokoliv, jen ne aby hrdina jako on byl zneužit tím prašivým psem!!!“
„Ano Dinko… Udělám, co bude v mé moci.“
„Avšak nyní už dost řečí!!!“ Dinka mi hodil meč a sám sobě vyvolal nějaký přízračný.
„Braň se, ukaž, že jsi hoden tuto zbraň nosit!!!“
Fark
„Jsi si jistý? Vždyť ani nejsem císařský, jsem Breton. Celý život jsem žil v Dagerfalu a pokud vím tak mí předci taky.“ Adram vrtěl hlavou a obracel v prstech amulet.
Již jsme byli zpět z naší „akce“. Přespali jsme v naší provizorně zrekonstruované svatyni a nad ránem vyrazili do Bílého Průsmyku oznámit Montierovi, že císař je mrtev. Náhodou jsme tam narazili na Adrama, od té doby co si ho vzali do parády Šedovousí nám zdrsněl a zesvalnatěl, řekl sice, že stále se opírá hlavně o magii, ale kromě řevu se začal učit i boj s mečem. Zatímco Maria oznamovala Montierovi šťastnou novinu, já šel ukázat amulet Adramovi.
„Co vím, tak všichni Septimové byli drakorození. Měli dračí krev, teda alespoň tak mi to tehdy Uriel Septim řekl… Než ho zařízli jako svini.“ Adram vykulil oči.
„Uriel Septim? Nebyl náhodou zavražděn před více než dvěma sty lety?!“
„No, dlouhý to příběh, je to už dávno, ale ten den si pamatuji hodně dobře. Seděl jsem zrovna ve vězení v Imperial city, měl jsem si odpykat snad jen dva měsíce za malou „výtržnost“ v hledišti městské arény. Zatímco jsem zvažoval, jak mi Maria doma napráská a snažil se ignorovat kecy jednoho dementního temného elfa v protější cele, vtrhli do té mojí tři členové čepelí a císař. Piš si, že jsem byl překvapený a nevěřil svým uším. Čepele pochopitelně nebyly nadšené z toho, že v cele, která byla ve skutečnosti tajný únikový východ z Imperial City byl vězeň, proto mne vzali kousek s sebou a pak nechali napospas svému osudu. Po chvíli jsme se pak znovu setkali a císař, nevím jak, předpověděl, že za chvíli zemře. Pak nás napadli. Dva zbývající strážní nás nechali ve slepé uličce a snažili se odrazit vrahy, jenže císař se pak na mne otočil a s úsměvem milého staříka řekl, že jeho čas nadešel, předal mi tento amulet a řekl, ať najdu Weylonské převorství, že tam mi poví více. Pak se z tajných dveří vyřítil vrah a zapíchl ho. No, abych to zkrátil, příběh jak jsem musel hledat Urielova dědice a podobné krávoviny si necháme někdy, až nebudou kolem létat obří hladové ještěrky. Každopádně, tím tajným dědicem, nemanželským synem Uriela Septima byl Martin Septim, kněz žijící ve městě Kvatch. Měl se stát dalším císařem, jenže pak nám jeden parchant tenhle amulet vyfoukl a nastala taková dlouhá veselá honička, než jsme ho konečně dostali zpět.“
Adram s napětím poslouchal, připadal jsem si jako stařík, který vnoučeti vypráví pohádky.
„Ale Farku… Proč ses musel honit za záchranou dědice? Vím, že by to asi vůči Martinovi bylo tehdá nespravedlivé, ale nebylo jednodušší, kdyby prostě nastoupil jiný císař?“ Namítl Adram.
„V tom je ta potíž. Řekněme, že dokud na trůnu seděl Septim, byly brány do Oblivionu, sféry daedrického prince Memfise Dagona zavřené a ti jeho malí drobečkové k nám nemohli. Pokud však císař zemře a nezažehne pomocí amuletu v Akatoshově chrámu dračí ohně, brány se začnou otevírat a to svinstvo proudit sem. Proto bylo potřeba Martina, aby ty ohně zase zažehl a stal se císařem. Bohužel, když už jsme se dostali k tomu aby byl korunován a ohně zažehnuty… Ehm… Dagon se nás rozhodl poctít svou návštěvou. S vědomím, že zavření bran nás už nezachrání, jsme s Martinem utíkalo do Akatoshova chrámu, kde Martin spojil svou krev s amuletem a spojil se s Akatoshem, čímž v téhle formě dokázal Dagona porazit. Bohužel pak drak zkameněl a v téhle formě tam stojí dodnes. To byl Martinův konec. Obětoval se za tento svět a tím oficiálně vymřela dynastie Septimů.“ Adram se zamyslel.
„Moment, pokud Martin natáhl bačkory… Neměl zaniknout i ten amulet?“ Podrbal jsem se za hlavou.
„Vííííš on tak trochu nezanikl, zůstal viset na té soše.“ Nervózně jsem se usmál.
„Byli jsme s Marií v tu dobu tak trochu švorc.“
„TYS HO PRODAL?!!!“
„Ne tak docela, byl jsem ožralej a prohrál jsem ho v kartách s jedním nordským námořníkem.“
Adram protočil oči.
„Dobře bobře, jestli tedy za předpokladu že Martin měl nějaké děcko vedle jako jeho táta a já jsem drakorozený, což zvyšuje šanci, že tím děckem jsem já… K čertu s tím, za pokus nic nedáme.“ Adram vzal amulet a začal si ho nasazovat.
Napětím jsem ani nedýchal…
#19
část sedmnáctá: Resuerekce
Zarath
Další děsný ráno. Jako po kocovině. Ale ráno bývá ještě děsnější, když jste „usínali“ s dýkou v zádech a vědomím, že je po vás. Zatracení Thalmorové, nejen že si dávali elfskou férovku tucet na jednoho, ale ještě mě bodne jeden zmetek do zad. Jsem hold klikař od přírody… Ale moment, jak to, že sakra žiju, když poslední co si pamatuji je, jak mne jeden zženštilec lechtá dýkou na ledvinách?
„Konečně jsi vzhůru…“ Vyskočil jsem na nohy, připraven rozbít hubu nejbližšímu elfovi, za předpokladu že mne zase zajali, jenže nikoho jsem kolem sebe neviděl. Byl jsem v nějaké podivné jeskyni, podobná těm kde se potulují chodící terče, jinak známí jako Daugirové.
„Sledoval jsem tvé skutky ve Skyrimu a nebýt toho neslavného konce, byl by z tebe velký hrdina, jsi skvělým bojovníkem který nezná strach a proto jsem si tě vyvolil svým šamp….“
„Tak na to ti z vysoka se… kašlu. Co je Skyrim sakra za místo? Každý druhý člověk tu po mě něco chce, každý druhá socha si chce povídat a dělat ze mě šampiona, tohle si strč někam…“ Prokřupal jsem si krk, upravil si oblečení a vydal se hledat východ. Dop*dele práce!
Hlas se však nenechal jen tak zastavit, nějaká neviditelná síla mnou praštila o zeď a držela na místě tak, že jsem sebou nemohl ani pohnout.
„Když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém. Je ti jasné že to díky MĚ ještě dejcháš? Thalmorové tě tam nechali chcípat s dýkou v zádech, avšak já pomocí kouzla vytvořil iluzi, že jsi už mrtvý, opustili místo, zatímco ty jsi ještě žil. Tomu pošahanému důstojníkovi však nedošlo, že Thamorští tě potřebují živého, nebo alespoň tvé tělo. Pro Prince.“
„Nějaký princ chce mé tělo?!! Na co?! Je to snad úchyl?“ Řval jsem a snažil se prolomit neviditelná pouta.
„Ehm…“ Hlas se odmlčel. „Ne, až tak hrozné to není, ale pořád je třeba ho zastavit. Chtěl z tebe udělat svého šampiona, abys mu následně pomohl s jeho zájmy a zničil stávající řád dán bohy. Já toho hajzla však předběhl a místo tebe na onom místě něchal tvou kopii. Nikdo neví, že pravý Zarath jsi ty.“ Podle hlasu se jednalo o chlapa. Že by to byla nějaká daedra? Ale odkdy daedry bojují proti mocichtivým parchantům?
„A co se stane tak „hrozného“ když se naruší řád? Pořád tu máme tu velkou létající ještěrku jménem Alduin!!!“ Řval jsem tak, až se můj hlas rozléhal po celé místnosti. Už mi pomalu docházely nervy.
„Chápeš, že vše co vidíš, v čem žiješ, je dílem bohů? Alduin je požírač světů, jednou za čas se utká s drakorozeným, aby se ukázalo, zda svět stále stojí za to, aby mohl existovat dál. Pokud svět skončí, vznikne nový. Zničení tohohle řádu by však tento koloběh narušilo, tento svět by nezanikl, ale všechny přírodní zákony by šly slušně do prdele. Například by začali pršet hořící psi, ove by byly velké jako obr a nordové by přestali chlastat. No a nakonec by se vše zhroutilo do temnoty pochopitelně, ovšem, Princ má jiné plány, chce zničit stávající řád, aby mohl vytvořit nový a udělat si z tohoto světa svou říši, kde bude neomezeným démonickým vládce, a zotročí si všechny rasy, které bude považovat za podřadné.“
Znělo mi to jako kecy nějakého paranoidního šílence.
„Proč bych ti měl věřit? A proč by někdo něco takového vůbec dělal?!“ Zeptal jsem se.
Z chodby na opačné straně místnosti se vynořil muž, mohlo mu být tak pětatřicet, měl krátké rezavé vlasy na ježka a mírné strničtě, kolem úst a na bradě trochu zesílené, oděn do šedotyrkysového pláště. Měl po kolena vysoké kožené boty, kožený opasek se stříbrnou přeskou a na rukou kožené rukavice.
„Protože jsem to já, kdo tvůj život zachránil, tudíž by od tebe bylo „velice pěkné“ abys mě teď poslouchal. Zachránil jsem tě totiž proto, že ses mi zdal užitečný pro mé plány. Avšak pokud jsem se mýlil, už mi k ničemu nejdi a nemám důvod tě ponechávat naživu a riskovat, že se Princ o mé přítomnosti dozví.“
„Kdo jsi?“ Prohlídl jsem si toho chlapa, když se blížil ke mně.
„Nemám důvod ti odhalovat svou identitu, dokud mi neodpřísáhneš věrnost…“
„Dobře, dobře, přísahám ti věrnost a pomůžu ti zastavit toho pošuka kterému říkáš Princ, dobrý?“ Neviditelná pouta povolila. Můj zachránce/věznitel se ode mě odvrátil.
„Naivní blbečku…“ Sebral jsem ze země starý nordský meč, kterého jsem si všiml před chvílí ještě spoutaný magickými pouty a rozeběhl se na něj. Chlápek v plášti se však ani nepootočil a jen napřáhl ruku. Třebaže se mě ani nedotkl, začal jsem cítit, jako by mě držel za hlavu a brutálním stiskem mi drtil lebku.
„Jestli sis myslel, že se nechám jen tak oklamat… Tak to bych měl pokládat za urážku…“ Trhl rukou směrem ke mně a já sebou trhl taktéž dozadu a dopadl jsem na záda, na kamenitou podlahu. Měl takovou moc, že mnou praštil o zem, aniž by se mne dotkl. Au… Jak já ty zatracené čaroděje nesnáším!
„Tohle je vážná věc. Princ téměř zničil Sagurtov, můj svět, ze kterého pocházím. Jakožto Atheslanův vyvolený mám povinnost ho zničit, aby se už nikdy nevrátil zpět. Je posedlý mocí, schopný jít přes mrtvoly. Schopný klidně vyhubit celé vesnice, celá města, celé říše, celé rasy a světy! Jenom, aby dosáhl svého. Pronásledoval jsem toho parchanta přes bezpočet světů, až jsem ho konečně našel. Vím, že TY Zarathe, víš jaké to je, když ti někdo vyvraždí všechny blízké… Cítím tu bolest, kterou uvnitř skrýváš… Co ti Thalmorové udělali…“
Co je ten chlápek vůbec zač?! Jak toho o mě tolik ví?!
„…pokud Prince nezastavíme, nastane to, oproti čemu byla invaze z Oblivionu před dvěma sty lety v Cyrodilu jen dětská oslava. Alduinův vpád bude oproti tomu jen hospodská rvačka. Tak co Zarathe, odpřísáhneš mi věrnost? Porazíme spolu Prince a jeho Thalmorské přisluhovače? Ukážeme těch ušatým arogantním okupantům, kde je jejich místo?“ Chlápek natáhl ruku a pomohl mi vstát.
„Ano, přísahám…“
Alex
„To byla dobrá rána Alexi… Jsi pravý Bolmot… Máš právo tuto zbraň nosit…“ Dinkův duch se sbíral ze země. Jeho vázaný meč zmizel.
„Myslím, že jsi připraven. Tato zbraň byla kalena v krvi démonů, skuta staletí před mým narozením, nošena mnoha členy našeho rodu přede mnou. Nyní náleží tobě a po tobě bude náležet tvým potomkům. Nos ji se ctí a užívej, jak uznáš za vhodné. Ať ti slouží dobře.“
„Děkuji, Dinko…“ Schoval jsem katanu do pochvy a uklonil se.
„Nyní už neruš můj odpočinek a vrať se do světa živých. Snad se jednoho dne opět setkáme tam, na druhé straně…“
Chtěl jsem něco říct, ale vše kolem začalo blednout, až jsem viděl jen úplné bílo. Když se obraz začal vracet do pořádku, stál nade mnou opět Czernebohův kněz.
„Vítej zpět, chlapče. Vypadá to, že audience u našeho pána byla úspěšná.“ Vstal jsem z kamenného lůžka. Katanu jsem si nějak přinesl s sebou ze sna, protože ležela vedle mne. Kněz se však na nic nevyptával.
„Nevím, jak vám vyjádřit dostatečně můj dík. S tím jedem to vypadalo, že bude co nevidět po mě…“ Kněz mne vedl k východu. Ten střežili opět vlci.
„Mistře Goryvlade, náš pán je s tímhle mladíkem již hotov. Není důvod k jeho další přítomnosti. Můžeme se vrátit k povinnostem…“
Vchod do jeskyně se odvalil a já vyšel ven. Byla už noc. Spatřil jsem Lauru, jak bez své zbroje sedí na kameni. Jakmile mne spatřila, vyskočila na nohy a běžela ke mně.
„Díky Talosovi, žiješ. Už jsem si myslela, že se nevrátíš.“ Objala mě. Trochu překvapeně jsem sebou trhnul.
„Bylo to jen pár hodin ne? Když jsme sem dorazili byl už večer.“ Laura se trochu poodtáhla ale stále se mě držela.
„Byl jsi tři dny v komatu. A nechtěli mi o tobě nic říct. Musela jsem čekat. Ale díky devítce stále žiješ.“ Podívala se do země. „Po ztrátě mých druhů, poté co je podřezali jako nějakou obětinu bych si nedokázala představit, že bych ztratila i tebe.“
Nevěděl jsem, zda je to tím, že mě tak ráda vidí, nebo zda prostě potřebovala někoho obejmout. Asi toho na ni bylo poslední dobou moc. Oba dva jsme viděli hrůzy, které se ve Skyrimu dějí. Třebaže to byla kovaná členka čepelí a viděla hrůzy velké války, ani to ji nepřipravilo na to, co uvidí zde ve Skyrimu. Občanská válka, rozpory mezi příbuznými, rozpady starých přátelství, všudypřítomná smrt a nenávist… To se do vás zažere a zůstane to tam pěkně dlouho. A dost dlouho to trvá, než si zvyknete. Prožil jsem už pár hrůz, co jsem cestoval po různých světech, vše to bylo ale jen příprava na to, co naleznu zde ve Skyrimu, v místě mého cíle. Všude jinde jsem měl sklony k tomu se z nebezpečných oblastí co nejrychleji dostat. Uprchnout. Ne vždy to však šlo. Zde ve Skyrimu sice můžu prchnout, ale nechci. Nechci před problémy utíkat. Skyrim je místo, kde se poprvé cítím doma, třebaže se jedná o nebezpečné místo. Je to místo kde jsem konečně potkal svého otce. Třebaže jsem mu to dost ztížil, musím zde setrvat, abych odvrátil hrozbu, která je větší než on sám.
„Nesmíme Skyrim opustit, jen proto, že se tu dějí nepravosti a země je zmítána problémy… Musíme setrvat, a udělat Skyrim, celý Tamriel, opět lepším místem…“ Pohladil jsem ji po vlasech. Dívka se mi podívala do očí a přikývla.
„Jsi jiný než tvůj otec Alexi. On je ničitel, požírač světů, které už nestojí za to, aby existovaly. Ty se je snažíš napravit. To je důvod, proč jsem šla za tebou a pomohla ti. Od doby co jsem tě potkala to je poprvé, co od konce války cítím něco jako naději. Naději, že ještě není vše ztraceno.“ Stále byla stejně krásná od doby, co jsem ji poprvé spatřil. Třebaže teď už na sobě neměla společenské šaty ale potlučené brnění, třebaže nyní nebyla upravená, ale měla vlasy rozcuchané od boje a obličej mírně zašpiněný…
„Jestli ve mně vidíš hrdinu, spasitele… Avšak nic bych nedokázal bez tebe. Tobě vděčím z velké části za to, že stále patřím mezi živé, Lauro. Tento úděl, ať už je jakýkoliv, neleží jen na mě, sám ono břemeno neunesu. Jestli máme něco dokázat, jestli máme změnit svět… Tak společně…“
Zavřela oči. Tohle je ten okamžik… Kdy se snad naše cesty spojí v jednu…
V tu chvíli jsem zapomněl na to, že svět kolem mne je blízko záhubě. Existovala pro mne jen ona. Ale ona zároveň byla mým světem, který musím zachránit, jinak zanikne. Políbila mne…
„DRAK!!!“ Ozval se křik. A skřek. Odskočili jsme od sebe a každý tasil svou zbraň. Základnu Zapřisáhlých zachvátila panika. Bojeschopní muži a ženy se chopili zbraní a vyrazili ze svých doupat, aby zjistili, co se děje. Z oblohy se k nám řítili dva velcí ještěři. Začali promlouvat dračí řečí mezi sebou.
"Pamätaj, ideme len po tom dievčati, toho chlapíka s pearcingmi radšej neprovokuj. Zabil už niekoľko naších druhov a nerád by som bol keby sme zbytočne zlihali. Pokiaľ si však nechceš pochutiť na urodzenom mäse."
Laura si všimla že poslouchám co říkají. Došlo jí že na rozdíl od ní tomu rozumím.
„Co říkali?“ Zeptala se.
„Jdou po tobě…“ Podíval jsem se na ni nechápavě. Ona to pobrala asi stejně, jako já.
„Po mně?!! Jsem obyčejná strážkyně císaře, k čemu bych jim…“ Z prvního draka seskočila parta Thalmorů. Okamžitě se na ně vrhlo několik Zapřisáhlých, ale Thalmorové byli v převaze, ne početní, ale silou.
Vyrazili jsme jim s Laurou na pomoc, ale cestu nám zastoupil obří ještěr.
Chystal se vzít do tlamy Lauru, a já ho sekl přes čumák. Nezpůsobilo to nijak vážné zranění, avšak bylo to dost na to, aby ještěr ucukl.
"Ustúp syn Alduina, pokiaľ ešte stojíš o ten kúsok života, čo ti ešte zostáva!" Ušklíbl jsem se.
„Jdi na ty Thalmory, já si pohraju tady s ještěrkou…“ Přikrčil jsem obočí a prokřupal si krk, zatímco se nás drak pokusil sundat paralyzujícím řevem. Vypadá to, že Lauru nechtějí zabít, jinak by na nás prostě zařval „Fur Ro dah“ nebo ohnivý dech, ale to bylo už celkem jedno, jelikož sílu řevu zastavila magická bariéra, kteoru jsem stihl vytvořit. Laura se zatím rozběhla pomoci skupince Zapřisáhlých.
„Trest ťa nemine, zdradca…“ Podíval jsem se drakovi do očí, když jsem zrušil bariéru. „..buď rád, že ťa potrestám ja a nie môj otec, požierač svetov!" S tímto jsem zabodl katanu do země a zařval. Elektrický výboj prošel mou rukou skrz Dinkův meč do země a Thalmory a oba draky udeřil silný elektrický výboj blesku, mým spolubojovníkům se však nic nestalo.
Ještěr se dopálil a cvakl po mě čelistmi, udělal jsem kotrmelec do boku, ale hned poté zařval. Thu-um mne odhodilo, ale hned jsem se kotoulem dozadu dostal na nohy. Z pravé ruce jsem zformoval slabé ledové kouzlo. Led byl vždy můj oblíbený živel…
Začal jsem ho sesílat. Ale ne na draka… Pod něj.
"Čo si myslíš, že robíš? Najslabšie ľadové kúzlo čo existuje? Len si poslúž, než ťa roztrhám na kusy hlupák. No tak, poštekli ma!" Dra se chystal na mne seslat nějaký řev, ale už to nestihl. Letovým kouzlem jsem si vytvořil ledový pás, ode mne až pod draka, mezi jeho čtyři nohy. Sevřel jsem katanu, rozběhl se a spadl na záda. Kluzký lez mne v leže hnal rychle pod netvora. Nastavil jsem meč… Narazil na překážku a začal párat.
Doklouzal jsem až za draka, celý od krve. Vybulil jsem se na bok, přetočil se na břicho. Sledoval jsem, co se stane. Drak zařval bolestí a pokusil se vzlétnout. Marně. Pod ním se vytvořilo mělké rudé jezero a on padl. Je mrtev.
Vyskočil jsem na nohy a chystal se pomoct Lauře, která zrovna odpravila třetího Thalmora. Jeden na ni zkusil nějaké kouzlo, ale ona mu usekla ruku a odkopla ji pryč. Následně se protočila kolem své osy a sekla elfa přes břicho.
Drak, kterého jsem před chvílí zabil, však začal… Hořet? Bylo to stejné, jako když jsme tehdy jednoho zabili v Bílém Průsmyku… Z draka se uvolnily pruhy rudé energie a vyrazily… K Lauře.
Dívku záře obklopila a vsála se do ní. Drakorozená?! Poslední dobou se s nimi nějak roztrhl pytel. Ale jak to, že neabsorbovala tu dračí duši… A drakorození měli být přece jen dva?! Že by Laura stále trochu mimo?
Oba dva jsme se na chvíli zastavili a zírali na sebe. Ani jeden nechápal, co se právě stalo. Bohužel, poslední elf využil situace. Seslal na Lauru paralyzující kouzlo. Než jsem stihl jí vyrazit na pomoc, upustila svou katanu a padla strnulá k zemi. V tu vteřinu kolem proletěl drak. Elf Lauru na něj jen tak ledabyle hodil a naskočil. Letěl pryč ohromnou rychlostí… Nestihl jsem ani zamířil, poslal jsem za ním pár střel, ale všechny minuly. Dál jsem radši nesesílal nic, protože bych mohl trefit Lauru.
Drakorozená? Tak tohle je důvod, proč po ní jdou? Proč ji ale odnesli… I když, není čas řešit, proč ji chtěli živou, důležité je, že stále naživu zůstala a mám šanci ji zachránit. A asi vím, kam ji odnesli…
Beze slova jsem sebral její katanu a zasunul ji do pochvy. Hodil jsem ji na záda vedle té svojí. Zapřísáhlí se ještě ani nevzpamatovali z toho, co se odehrálo na jejich základně. Strýc jejich prince, který nás minule přivítal mi chtěl poděkovat, ale já neměl na formality čas. Rozběhl jsem se s oběma katanama na zádech, zařval a vyskočil.
Změnil jsem se v draka mířil ke svému cíli. K Samotě!