Přidal
Floki dne 05.06.2017 00:14
#1
Cesta do Markarthu
Z šedivé oblohy se valí proudy vody, provázené poryvy studeného větru, co skučí jak raněný Troll. Lije už druhý den téhle cesty, na kterou jsme se vydali sami s Ulfrem, abychom se náhodou doma nenudily. Nydali odjela do Ivarova dvorce ke svým známým a vzala s sebou i huldu. Prý aby taky poznala jiný kraj, než Bílý průsmyk a jeho okolí a aby si na chvíli odpočinula od opilých štamgastů v taverně.
Chtěl jsem s nimi poslat jednoho ze svých chlapů, ale Nydali to odmítla s tím, že si potřebují dopřát čistě dámskou jízdu a žádný doprovod nepotřebují. Prý se nic nestane, a kdyby jo, tak si poradí. Nemělo cenu se s ní dohadovat, protože v určitých chvílích dokáže být pěkně paličatá a v jistých ohledech i velmi přesvědčivá. Prostě tak, jak to umí jen ženský.Někdy mám pocit, že se mnou umí pěkně „čarovat“ a já těm jejím svůdným kouzlům podléháme příliš snadno.
„U všech smrdutejch trollů, to je zkurvený počasí“… zaslechl jsem Ulfrovo klení mezi dvěma hromy, dunícími nad skalnatou krajinou. Zachumlal jsem se víc do medvědí houně, ztěžklé nasáklou vodou, ale chránící mi ramena před deštěm a snažil se neposlouchat stále se opakující přívaly nadávek, které byli stejně otravné jako ten déšť. Ulfr klel hůře, než starý veterán Eldred Skumasson, když opilý nemůže trefit od Kobyly domů.
Že jsme raději nejeli lovit na pláně za Šedoblat, nebo do Vorařovského lesa. Místo toho se táhly nehostinnou, ponurou krajinou navštívit Talosovu svatyni až na druhý konec provincie. A to jen kvůli tajemnému vzkazu nějakého konspirátora, který si tak jako mnoho jiných pošetilců myslí, že za ně vyřeším jejich problémy. Divím se, že ještě nějaký chytrák nedal do novin, jako je Všetečný Kolčavák reklamu, ve stylu:
„Na všechny vaše problémy je tu – Dovahkiin!!! Řeší vaše problémy rychle a účinně, s definitivní platností.“
Pitomý nápady a problémy s prostatou však vážně řešit neumím. Na ty je i drakorozený krátký. Jenomže, ten pitomý nápad jsem měl tentokrát já. Protože jsem doma, při prohrabávání jedné z truhlic objevil pod hromadou harampádí lístek se vzkazem, na který jsem dávno zapomněl…
Monotónní houpání v sedle mne pomalu uspávalo. Co bych dal za kousek suchého místa s hřejivým ohněm a horkou medovinou. Jen tak se natáhnou na kožešinu a zavřít oči. Cítil, jak mne zmáhá únava. Jako by se kůň i čas vlekly stále pomaleji. Někde napravo ode mne bylo slyšet hučení vodopádu. Přejely jsme přes kamenný most, kolem malé Dibelliny svatyně a zamířily podél řeky, která protéká rozervaným skalnatým údolím. Hučení vody se mísilo s hromobitím, ve kterém však i přes veškerý rachot nešlo přeslechnout dračí řev. Vzápětí byla cesta v jednom ohni a únava pryč.
Střílet na draka z luku, v dešti a ve tmě je docela hazard. Tětiva hned navlhne a pak je možné tak akorát házet klacky a kamení. Schovávali jsme se s Ulfrem za skalisky a snažili se vyhýbat dračímu ohni, který byl všude kolem.
„Zařvy!“ Ulfr mi zahulákal do ucha, až jsem málem přišel o sluch.
„Co, že? Neřvi mi do ucha, nechci ohluchnout.“ obořil jsem se na kamaráda a jen tak, tak jsem uhnul dalšímu ohnivému plivanci. Krčili jsme se za kterým jsme se oba krčily.
„Zařvi. Na co se učíš ty řevy? Ulfr mě poplácal po rameni. „Jdu ho vylákat.“
Než jsem stačil cokoli namítnout, vyběhl zpoza balvanu na cestu. Nebýt dračího ohně, neviděl bych, jak skáče parádní šipku do řeky. Vyběhl jsem a stanul přímo před drakem. Cítil jsem jeho vztek takřka hmatatelně. Měl jsem jen zlomek času, než se drak nadechne k dalšímu smrtícímu plivanci.
„Fus Ro Dah!!!“ Vylétlo to ze mne, až mne to samotného překvapilo a draka očividně taky.
Zapotácel se a plivl na prázdno. Ale to už jsem mu seděl za krkem a můj meč zpíval krvavou píseň. Zasadil jsem mu dva údery, než mne shodil. Prolétl jsem vzduchem a tvrdě narazil zády o skálu. Zalapal jsem po dechu. Dračí tlama sklapla kousek ode mne. Kdybych se nesesunul k zemi, byl bych asi dalším bezhlavým jezdcem, bloudícím nocí. Kolem mne prolétlo něco bílého, jako by se vzduchem mihnul duch. Lola… Celou dobu se někde toulala na lovu, najednou se objevila jako blesk a zakousla se do dračího krku. Drak se ji snažil setřást a zuřivě třepal hlavou na šupinatém krku, ale ta moje chlupatá bestie se ho držela jak přilepená bretonským klihem na nábytek.
„Lola dost! Pusť!“ Stačil jsem zavolat. Naštěstí je již vycvičená. Pustila se dračího krku a rychle uskočila stranou, právě včas, aby ji nezasáhl můj další řev. Drak byl viditelně otřesen. Vzepjal se k poslednímu úderu. Z nozder mu šla pára a z krku i tlamy se mu řinula tmavá krev. Lola ví, jak se trefit na měkké místo na spodní straně krku. Znovu jsem zařval. Sice byl řev již slabší, protože mi docházely, ale i to stačilo k tomu, aby drak jen bezmocně tloukl křídly. Moc života mu už nezbývalo. Z jeho řevu zbylo jen chrčení.
„Tak už ho dodělej. Sereš se s ním, jak s první láskou.“ Ulfr se vyhrabal z koryta řeky a hulákal na mne, celý mokrý a zablácený. „Snad ti ho nakonec není líto?“ Stál vedle mne, držel vrčící bílou bestii, která občas bývá i roztomilým a mazlivým psíkem a koukal střídavě na mne a na umírajícího draka. Jedno švihnutí meče a bylo po všem. Ulfr s Lolou ustoupili kousek dál, protože náraz dračí duše bývá dosti silný. Tentokrát mne však síla dračí duše nesrazila na kolena, ale vstoupila do mne hladce, jak pohár černošípkovy medoviny.
„Tak popojedem, ať jsme brzo tam.“ Ulfr myslel víc prakticky než já. Pomohl mi stáhnout kůži a vzít pár kostí. Nechal jsem je jako oběť i poděkování u nedaleké svatyně Bohyně Dibelly a pak jsme již pokračovaly ve své přerušené cestě. Pomalu svítalo. Až teď jsem si všimnul, že už neprší..
Ujely jsme kousek cesty k dalšímu mostu na rozcestí, kde jsme potkali jízdní hlídku z nedalekého města, kam jsme měli namířeno.
„Vítejte v Markarthu. Nejbezpečnějším kraji a městě na pláních.“ Měl jsem chuť kapitána shlídky praštit. Zvláště po tom, co jsme přejeli kopec a za ohybem cesty do Markarthského údolí nás přepadl jeden pošetilec, co neúspěšně kandidoval na šéfa místního podsvětí. K jeho smůle už se do podsvětí dostal. Ale v tom, do kterého jsem ho poslal, tam rozhodně šéfovat nebude.
Aby toho nebylo málo, tak hned u stájí jsme narazily na trojici upírů, kteří dostali chuť na krev. Tak ji dostaly. Jenom byla jejich vlastní. Alespoň už nebudou otravovat vzduch místním obyvatelům.
„Jestli budou mít v hospodě zavřeno, tak se nakvartýruju místnímu jarlovy do síně a nehne se mnou ani deset strážnejch,“ prohlásil Ulfr, sotva jsme ustájily koně a hnal se po schodech k městské bráně. Naštěstí ji stačily stráže otevřít dříve, než prošel zavřenými dveřmi.
„Vítejte v Markarthu…“
--------------------------------------------
Markarth
„Nejbezpečnější místo na Pláních…“ Tedy alespoň podle kapitána mestské stráže. Musel jsem se při té vzpomínce na jeho tvář, nadutou vlastní důležitostí pousmát, protože větší pitomost jsem snad neslyšel ani v Bílém průsmyku, které je na pláních učiněnou oázou klidu a bezpečí. Markhartší mají o bezpečnosti asi trochu nestandardní představy, pominu li fakt, že nás asi dvě míle od města napadl drak. Hlídka, která ho musela vidět i slyšet raději zmizela ve skalách a objevila se, až když jsme se s Ulfrem s tou šupinatou potvorou vypořádali. Pak nám krom jednoho lupiě ačtyř Upírů nic vážného nehrozilo. Markarthší strážní ví dobře, jak „Pomáhat a chránit.“ Hned za branou jsme narazili na čerstvou mrtvolu…
Jestli svou bezpečnost berou podle síly skalního masivu, do které je město vytesáno a vede do něj jen jeden přístup skrze masivní, dvojitou bránu z dvemerského kovu, tak možná působí celé město nedobytně. O bezpečí jako takovém, se však mluvit nedá, jak dosvědčuje chladnoucí tělo, kolem kterého jsme prošli skrze shluk místních trhovců. „Ale co… Vem to Troll.“ Konečně sedíme v teple a suchu nejošklivější hospody, jakou jsem kdy viděl.
Za svou kariéru vojáka a gardisty jsem popíjel medovinu a pivo v mnoha hospodách, ale nikdy ne v takovém ponurém pajzlu, jakým je Stříbrné srdce. Ale možná jsem jen rozmazlený z oblíbené taverny U kobyly a praporce, nebo od Mrkajícího Kolčaváka, ale tahle divná jeskyně s nálevním pultem a zašlou slávou monumentální dvemerské architektury je prostě divná. Jako je ostatně divné celé město z kamene a nazlátlého kovu. V hospodě bylo prázdno. tedy kromě hospodského, jeho uštěpačné ženy, ale starostlivé a pracovité ženy a jednoho staršího barda, spíše válečníka, který neuměl zpívat. Hospodský za pár zlatých mincí nic nenamítal a hospodská byla ráda, že nám nemusí připravovat pokoj. Ač tahle šedivá díra ve skále, honosně nazývaná hospodou byla depresivní jak počasí za dveřmy, jídlo tu mají skvělé a medovinu jak sladký nektar. Hospodská nám přinesla čisté houně a od krbu se line hřejivé, uspávající teplo. Lola spokojeně odechuje pod lavicí. Cítím jak mi padají víčka únavou.
„Měl by jsi hodit záda a zavřít oko, nebo padneš držkou do vohně a místo tý frajerský bradky budeš mít na ksichtě spálenou prdel.“ Ulfr se zatvářil starostlivě jako adoptivní mamka. Raději jsem nic nenamítal. Měl pravdu. Mimoto, se na dřevěné stoličce nespí zrovna nejlépe. Zvedl jsem se ze židle, dopil již vychladlou medovinu, zabalil jsem se do čisté, suché houně a uložil se vedle krbu. Ulfr se spokojeně usmál a jakoby se nechumelilo, začal čistit zbraně.
Konečně Floki usnul. Seděl jsem u krbu a čistil zbroj, aby nezrezavěla, zatím co si můj přítel dopřával spánku. Mohl bych sice taky užívat sladkýho snění, jenže zbroj se sama nevyčistí a meče nenabrousí. A je to má povinnost osobního huskarla. Ale není si na co stěžovat. Každá práce má svoje a navíc, Floki dobře platí. Přiložil jsem do krbu a přemejšlel jak dlouho se zdržíme. Medovinu mají dobrou, ale nikde nechutná tak dobře, jako u mojí šenkýřky. Safra, to je ženská. Nebejt Flokiho, tak ještě proháním děvečky po polích a vesnickejch stodolách. Jo, jak se voják zamiluje, tak je hnedka pod dvojím velením. Ale Huldička je naštěstí zlatá ženská. Když jsem dnes slyšel tu uštěpačnou a jedovatou babiznu co věčně komandovala svého muže, tak jsem za svojí ženskou neskonale šťastnej. Ta komanduje maximálně štamgasty v taverně, když jsou v návalu opojení rozdovádění. Jo, moje sladká Hulda. Dočistil jsem zbroj a řádně naolejoval, nabroušené meče uložil do jejich dřevěných pochev, vykládaných jemným ovčím rounem a pohodlně jsem se natáhl na rozproztřenou houni. Kamenný ticho, ozářený ohněm, vrhalo stíny po skalních stěnách a vyvolávalo vzpomínky na dávný časy. Sloužím u Flokiho skoro druhým rokem. Jo, čas letí jak zběsilej ledovej přízrak. Rozhodně nemůžu prohlásit, že bych se ve službě nudil. Od tý doby, co jsme se s Flokim potkali u Kolčaváka v Samotě, nabral život teprve grády. A to jsem prošel v řadách legie pěknou řádkou bitev. Jenže, vojenskej život je mimo bitvu vcelku jednotvárnej. S Flokim je to jedno velký dobrodružství. Vono už je dobrodružství uhlídat váženého zemana z Průsmyku, kterej je navíc Dovahkiinem. Ale, sloužit u jiného zemana, to bych asi nudou umřel. Protože většina Skyrimských zemanů je lenivá cháska spokojeně tloustnoucích obchodníků, který skoro nevytáhnou svůj vznešenej zadek ze svého města. Zato Floki musí být snad všude. Jako třeba tady, v tomhle zatuchlým městě, který připomíná jednu velkou hrobku. Nikdy jsem těm dvemerskejm obývacím jeskyním nepřišel na chuť, protože když se něco posere… není uniku. Sice to má své jisté výhody – kamennej barák neshoří, ale zase je v něm vlhko, plíseň a většinou chladno. Pokud teda nesedíte tak blízko ohniště, až se vám z toho pálej chlupy v nose.
Docela by mě zajímalo, co tady u všech Daeder děláme. Chápu, že jako zeman musí Floki honit zločince, nebo jako Dovahkiin zabíjet Draky a chránit lidi před nebezpečím. Dokonce chápu i jeho práci pro královnu, protože ač už nejsme gardisté, ten slib služby království a imperiu stále platí. To prostě nejde jen tak odložit, jako roztrhanou tuniku. Pochopil jsem i jeho nenávist k Thalmoru, za to co provedli jemu a jeho rodině. Ale proč jsme se safra vláčely tři dny v dešti až do týhle prdele na konci světa, to nepochopim. A Floki je vobčas tajemnej jak Ledohradská univerzita. Jen doufám, že to bude stát za to a budem brzo zpátky v Průsmyku.
Probudila mne Lola. Vyhrabal jsem se z kožešin a houní a šel ji vypustit ven. Pršet ještě nepřestalo. Jestli to takhle půjde dál a rozvodní se potok před městem, tak tady zůstaneme uvězněni pěně dlouho. Nechal jsem Lolu ať se proběhne a pozoroval tržiště, které se začalo hemžit lidmi. Mrtvola od brány už ještě nezmizela a lidé si dále hleděli svých všedních starostí, jako by tam nebyla. Přesto byl v jejich očích vidět strach.
Stál jsem opřený o chladnou skalní stěnu hostince a pozoroval ožívající tržiště. Lola přiběhla zpět. Nezapomněla se v mé bezprostřední blízkosti řádně otřepat, takže ač schován pod kamennou stříškou vchodu, byl jsem počastován sprškou nepříjemně studené vody, odlétající na všechny strany ze psího kožichu. Lola zvedla hlavu, upřela na mne svůj nevinný psí pohled a pak ladně odkráčela do nitra taverny.
„Dobré ráno. Vítejte v Markarthu!“ Po schodech k taverně kráčel obtloustlý kapitán městské stráže, doprovázený dvěma strážnými. Kapitán byl zdvořilý pouze z úřední povinnosti. Jeho povíšený pohled z naduté tváře mluvil za vše. Došel až k poslednímu schodu, zatím co strážní zůstali dva tři kroky za ním.
„Doufám, že za vašeho pobytu nezaznáme ve městě žádné potíže. Poslední dobou přichází do města stále víc podivných cizinců.“ Kapitánův zkoumavý pohled po mě klouzal tak výmluvně, že bylo hned jasné, koho myslí tím „podivným“ cizincem.
„Těší mne kapitáne, že má město tak bdělého velitele slavné Markarthské stráže,“ odpověděl jsem s neskrývanou ironií v hlase, hledíc mu zpíma do pichlavých prasečích očí.
„Alespoň se při svých modlitbách v Talosově svatyni budu cítit bezpečně, jako ten občan, ležící od včerejšího večera u brány.“
Asi jsem mu šlápnul na kuří oko. Kapitánova tvář zbledla. Chvilku hledal slova, přičemž mne propaloval ohnivým pohledem, až mne to rozesmálo. Protože kapitán se svou nadutostí, která si velikostí nezadala s jeho vypaseným břichem na krátkých tenkých nožkách působil spíše komicky, než jako respektovaný strážce pořádku.
„Vítejte v Markarthu, pane! Nejbezpečněj…. Talos vás provázej, Pane!“ Otočil se rychlým krokem zamířil k městské bráně, přičemž vynadal strážným, jak je možené, že mrtvola není ještě odklizena.
Vrátil jsem se do taverny. Ulfr měl už zbalené všechny naše věci. Na lavici mne čekala vycíděná zbroj a suché, čisté prádlo. Lola okusovala u ohniště jelení kost a z kuchyně byl slyšet lomoz nádobí. Sebral jsem věci a šel si dát koupel. Naštěstí měli vyhřátou vodu ze spodního teplého pramene. Divím se, že ještě nikoho nenapadlo otevřít si městské lázně. Ta teplá voda byla úžasná, plná jemných perlivých bublinek. Vykoupal jsem se, osušil a rychle si oblékl spodky. Vklouznul do čišté tuniky a gatí. Chvilku trvalo, než jem kolem lítek omotal ovinky, nazul boty a nasoukal se do kroužkové košile. Nakonec jsem si připjal opasek s mečem a vrátil se do nálevny.
„Akorát je čas na snídani,“ oznámil mi Ulfr a hnal mne ke stolu, na který hospodská právě servírovala voňavou pečínku, čerstvý chléb a sýr s trochou zeleniny. Hospodský rozléval do pohárů ohřáté víno, přičemž si pobrukoval píseň o dceři kováře z Vorařova.
„Vítejte v Markarthu…“
Po snídani jsme vyrazily šedivými uličkami skalního města, které byli často přerušované schodišti, vzůru ke svatyni. Lidé nám ustrašeně ustupovali z cesty, vyhýbajíc se očnímu kontaktu. Takto vystrašené lidi jsem dlouho neviděl. Jejich strach byl cítit jak mršina kolčaváka. Koukal na nás zpoza každého koutu až byl takřka hmatatelný. Ptal jsem se v duchu sám sebe, co ten strach způsobuje. Upíři, Draci? nebo něco mnohem děsivějšího? Možná je děsí válka, která se pomalu šíří provincií. Možná je to od všeho trochu.
Svatyně působila ponuře a depresivně, jako ostatně celý Markarth. Uvnitř byl nepořádek a na všem seděla mnohaletá vrstva prachu, zdobená cáry pavučin. Mnoho let tuto svatyni nikdo neudržoval. Talosovi kněží byli takřka všichni pozatýkáni, nebo povražděni thalmorskou justicí a jejich pohůnky. Těch několik málo kněží, co zbylo, se ukrývalo na tajných místech po celém Skyrimu. někteří odešli daleko za hranice. Přesto v mnoha srdcích dál žije Talosův odkaz. Padl na mne trochu smutek z toho nepořádku. ze zdí na mne křičeli hanlivé nápisi, psané uhlem i krvý, některé vyškrabané do šedivého kamene. Socha vznešeného císaře, ochránce a Boha Nordů působila v mdlém osvětlení svatyně, obklopena tlejícími zbytky obětin až nepatřičně. Před sochou bylo dokonce nasráno. Cítil jsem jak mi pění krev. Takhle to dopadá, když si lidé přestanou vážit svých Bohů, svého dědictví a odkazu, které jim Bohové jejich předků zanechali. Vždy mi bylo od mládí vštěpováno, abych neurážel a ctil Bohy. Abych neurážel a respektoval i ty Bohy, ve které nevěřím, ale věří v ně jiní. Ale doba se mění a neúcta chodí ruku v ruce s nenávistí i zradou.
Ulfr mlčel. Ale z jeho tváře a sevřených čelistí bylo vidět, že jím cloumají obdobné pocity.
Do svatyně vešel někdo další. Slyšeli jsme bouchnutí dveří a kroky. Otočili jsme čelem ke vchodu, s rukama na jílcích mečů. Lola se naježila a výhružně zavrčela. Uklidnil jsem jí lehkým pohybem ruky. V záři pochodně se objevila mladá tvář muže ve špinavé, záplatované tunice.
„Talos buď pochválen! Dostal jsi mou zprávu…“
--------------------------------------------------
Markarth II - Zásah
Je mnoho věcí, které můžou člověka zasáhnout a můžou mít mnoho podob. Některé zásahy vás budou bolet, bez ohledu na to, jestli vás zasáhla čepel sekery, seslané kouzlo, kletba nebo smrt někoho blízkého. Jindy vás zasáhne slovo, píseň která pohladí duši, hra světel a barev oblohy při západu slunce, nebo jen obyčejné lejno holuba, který si ke své úlevě a vaší zlosti vybral právě vaši novou tuniku. Každopádně si můžete říct, že je to přímý zásah zhůry..
Celkem často vás zasáhne jistá shoda různých událostí, které vám převrátí vcelku zažitý život vzhůru nohama. Zboří váš svět, ve kterém se cítíte jako doma. Každopádně některé zásahy, ať shůry, nebo zvenčí, vám změní život a vy jste nuceni stát se někým, kým vlastně ani být nechcete. Jenže. Někdo si vás vybral. třeba jen pro to, aby jste naplnili svůj osud. protože osud je to jediné, co v tomhle životě máte. Osud vám nikdo, nikdy nevezme…
Osudem některých lidí bývá jistý druh naivity a věčné očekávání „Něčeho“, čeho sami nejste schopni, ale víte, že by byl schopen „Někdo“ jiný. Jenomže ten „Nekdo“ nemusí mít zrovna chuť a náladu řešit cizí problémy, jen proto, že to „Někdo“ jiný očekává. Tím pádem naplňuje naivnímu čekateli jeho osud čekatele. A ten osud jsem právě naplnil. Protože jsem tomu naivnímu mladíkovi s plnou hubou konspiračních teorií o vzrůstající moci a teroru Zapřísáhlých kmenů odmítl pomoc. Koukal na mne zaraženě jak dubový kolík ze země a v přítmí svatyně se mu v očích zablesklo zklamání i zloba.
„To přece nemůžeš!“ Vykřikl zděšeným hlasem a začal mne obviňovat ze zbabělosti, útěků od poviností hrdiny a ohánět se ctí šlechtice.
Měl jsem chuť ho praštit. Možná mne zasáhla ta depresivní atmosféra města, možná nepořádek ve svatyni – kdo ví, ale měl sto chutí zasáhnout ho pěstí přímo do nosu.
„Tak povídej. Už jsme celé natěšené.“ Delfína dolila poslední pohár a posadila se pohodlně ke krbu. Pohledy ostatních děvčat se stočili ke mě. Tak je to tady. Už skoro tři dny jsem se těšila, že jim tu novinku povím. Zatím jsem to řekla jenom Huldě, protože je skoro jako moje máma. Dokonce ani Ysolda nic neví. O to větší překvapení to pro ni bude, až ji požádám, aby mi šla za družičku.
„Holky…“ Zhluboka jsem se nadechla, protože jsem cítila jak rudnu a trochu se mi roztřásla kolena. Snažila jsem se trochu uklidnit, což mi moc nešlo.
„Děvčata.. Budu se vdávat… Floki mne nedávno požádal…“ Zbytek mého proslovu zanikl ve výbuchu čiré ženské radosti, div mne všechny neumačkaly, jak se na mne vrhly. Jen Hulda, která již věděla, zůstala sedět. Pozvedla pohár a usmála se.
„Na lásku děvče.“ Ostatní děvčata mne propustila ze svých objetí a poháry zazvonili hlasem svatebních zvonů.
Samozřejmně jsem jim musela vyprávět o té romantické večeři u Kolčaváka, kde mne Floki požádal o ruku. Bylo to tak romantické. Floki se vrátil pár dní před tím z Azuřina chrámu. Dva dny pobyl doma a pak jsem s ním a Ulfrem jela do Sarthalu, kde jsme pomáhali prohledat staré podzemní ruiny. Z Ledohradu jsme se vydali do Jitřenky a pak do Utgardu, který Floki nedávno zdědil. Jeho strýc, vlastně jeho pravý otec byl před časem zabit n v bitvě s nájezdníky a Floki se tak stal dědicem ostrovního Burghu Utgard na severním pobřeží Skyrimu, na cestě mezi Jitřenkou a Samotou. Jenže díky okolnostem, Flokiho pobytu v Zapomnění a mnoha úkolům, které vzal na svá bedra, jsme se do Utgardu dostali až skoro rok po Odnarově smrti. Floki musel zajet do hlavního města vyřídit všechny ty dědické náležitosti a převzít od královny pověřovací listiny ke svému jmenování jarlem. A ten večer se to stalo. Floki mne vzal na večeři ke Kolčavákovi. Hostinský nás zavedl k prostřenému stolu pro dva, na kterém krom svící, dvou pohárů a lahve archivního argoniánského vína byl kupodivu i vyšívaný ubrus.
„Holky, já z toho byla úplně vedle, když si přede mne klekl a vyndal z brašničky prstýnek. Bylo to ták…romantický.“ Ysolda na mi pohledem doslova visela na rtech. Chudinka. Bylo mi jí trochu líto, protože její snobenec zemřel na černé Steamovice a od té doby byla sama. Ač na sobě nedávala nic znát, bylo na ní občas vidět, jak se trápí. Holka v nejlepších letech na vdávání a čas neúprosně běží. Stará Lahvínie Skumasnová nedávno povídala u Huldy v taverně, že Ysolda zas pomýšlí na cestování s khajiitskou karavanou a zase shání mamutí kly. A to jsem myslela, že ji to už dávno pustilo. Jenže co její Fanouš odešel do Sovngardu, tak ji v Bílém průsmyku nic nedrží. Snad kromě rodičů a nedostatku peněz. A to o ní nedávno prověvil zájem i mladý Bojemil. Jenže Ysolda jakoby ho neviděla, ač jí každý den pozoroval na tržišti, štípal jí dříví a nosil vodu. Snad ji to přejde. Na mou nabídku, jít mi za družičku kývla bez váhání. Možná se jí to v hlavě rozleží a konečně se taky vdá.
Rozlučku se svobodou jsem si užila. Floki s Ulfrem byl už týden někde na cestách a já si s třemi nejbližšími kamarádkami užívala víkendovou dámskou jízdu. Když Floki odjel do Markarthu, jela jsem s Huldou na dvoudenní výlet do Ivarova dvorce a po návratu jsme zorganizovali tenhle holčičí mejdan. Sloužící dostali na víkend volno a my si vychutnávali klid prázdného domu se vším komfortem, který nabízí. Vysedávání na terase, koupání v bazénu, vína, drbů a plánování svatby. Zatím co můj miláček někde řešil všechny ty velké problémy světa.
„Co je to s tebou. Takovýho tě neznám…“ Ulfr mne dohnal na schodech před svatyní a tvářil se odmítnutá panna.
„Ty a odmítnout někomu pomoc? Sakra co tě kouslo?“ Bylo na něm vidět, že ho mé rozhodnutí a rychlý odchod ze svatyně zaskočil, možná víc než toho ustrašeného zbabělce uvnitř.
„Nic se nestalo, odvětil jsem. Jenom nemám chuť za někoho tahat donekonečna horký kaštany z popela. Nebo si taky myslíš, že musim vyřešit všechny problémy, kdykoli si někdo vzpomene?“
Pomalu se mne zmocňoval vztek, ale nechtěl jsem se hádat se svým přítelem a tak jsem jen mávnul rukou a vydal se zpět k hospodě. „Nech to spát Ulfre. Jdeme na pivo. Mám žízeň jako trám.“
Ulfr nic nenamítal. jen zakroutil nevěřícně hlavou a seběhl po schodišti jak splašená veverka. Šli jsme zpět na tržiště, vyhýbali se loužím a lidem. Obloha byla stále zamračená, déšť neustával, ale mrtvolu nebožáka od brány již odklidili. V taverně bylo prázdno. Hostinský nás halasně uvítal a hned plnil džbánek. Tady to teda žije, pomyslel jsem si a sundal si z ramen promočený plášť. Lola se oklapala hned ve dveřích a vběhla dovnitř, rovnou na suché místečko u krbu. Rozvěsily jsme s Ulfrem mokré pláště na šňůry. Tady je alespoň sucho a teplo. Usadil jsem se do křesílka a pohodlně natáhl nohy k ohni. Na malém stolku přistál džbánek se dvěma poháry. Vůně piva mne polechtala v nose. Alespoň nějaká radost v tomhle zapadákově. To pivo mají fakt dobré. Asi ho budu muset objednat k Huldě do taverny. Ne, že by pivo, co Hulda dováží z Riftenu bylo špatné. Ale tohle je panečku jiná liga. Tohle pivo má říz jako dobře nabroušené ostří. Ulfr, rozvalený na druhé stoličce se blaženě usmíval. „Tak.. na zdraví!“
„Hele příteli..“ Ulfr už se chystal, že ze mne začne tahat důvody, které mne donutili odmítnout nabízený úkol. Včas jsem ho zarazil odmítavým gestem. Zluboka jsem se napil a mávnul rukou na hostinského, který se zjevně nudil a mechanicky leštil zašlou dřevěnou desku nálevního pultu. Objednal jsem oběd a láhev medoviny. Není kam spěchat a hlavně se mi nechce do deště. Den odpočinku nám nezaškodí. Komu by se chtělo do hnusného počasí od hřejivého ohně a dobrého jídla. Na stole zavoněla pěčínka, což postavilo Lolu do střehu. Ale to už i ona dostala svou porci mamutího masa a jednu velkou kost a tak neměla důvod loudit na mě nebo na Ulfrovi kus žvance. Využil jsem chvíle, kdy měl Ulfr plnou pusu masa a místo všetečných otázek ze ozývalo jen spokojené mlaskání.
„Půjdeš mi za svědka?“ Ulfr se málem udusil, jak se zakuckal.
„Co..? Cože..? Ulfr na mne chvilku zíral, jako bych se zázrakem proměnil v prsatou nordku. „To jako.. vážně..?“ Na tváři se mu objevil úsměv od ucha k uchu. „A já si říkal, že poslední dobou tak nějak divně kulháš. Tak už tě taky zasáhnul šíp.. A koukám, rovnou do kolena.“ Ulfr se smál, až mu tekli slzy. Nevím co na tom bylo tak vtipného, ale smál jsem se taky, protože se mi najednou ulevilo a všechno ze mne spadlo. I ta špatná nálada z dnešního rána. Otevřel jsem lahev medoviny, upil a podal lahev příteli.
„Dneska se nepracuje.. Dneska se pije! Hej, zavolejte nějakýho barda a pár ženskejch!“ Ulfr hulákal na celou hospodu. „Tady mladej se loučí se svobodou, tak ať je tady trochu živo!“
Nebýt Loly, asi bych spal minimálně celý další den. Jenomže i Lola má své potřeby a tak jsem se – chtě nechtě – musel vyhrabat z pokrývek a jít s ní ven. Potácel jsem se na vratkých nohou směrem ke dveřím a proklínal se za to, jak jsem se ožral. Kocovina je prostě mrcha. Po cestě jsem sebral džbánek nedopitého piva a vyprázdnil ho na jeden zátah.
„To chce čerstvé. To zvětralé vám nepomůže pane.“ Hostinský stál ve dveřích kuchyně a podával mi džbánek korunovaný sněhobílou pěnou. Safra, jen to zasyčelo. „Díky, hlesl jsem. To bodlo!“ Lola už netrpělivě přešlapovala u dveří. Došoural jsem se ke vchodu a zprudka otevřel dveře. Bylo to, jako bych dostal pěstí. Sluneční svit mi málem vypálil obě oči, až jsem zavrávoral. Nechal jsem dveře pootevřené a šel zpět. Ulfr už byl taky vzhůru a nevypadal, že by na tom byl o moc lépe než já. Naštěstí nám už hostinský nesl dva džbány čerstvě natočeného moku a hostinská na stůl sázela misky vývaru, silně vonícího česnekem.
Studené pivo a horký vývar mi udělal dobře. Ani hlava mne nebolela. Po snídani jsem vyrovnal účet, přihodil zlatku navíc a vyrazily jsme na cestu domů. Lola na nás čekala na na zápraží hospody, rozvalená na slunci a město pojednou vypadalo trochu lépe, než při našem příjezdu. Jen ta tíživá atmosféra strachu, ta se nezměnila ani tím slunečním svitem. Prošli jsme branou, pozdravili stráže a zamířily ke stájím. Za malou chvilku nám již Markarth zmizel z dohledu za poslední zatáčkou na kopci. Před námi se vinula prašná cesta, rozpálená sluncem a někde v dálce nás čekal domov…
Domov… Ta vzpomínka a touha po náruči milované ženy mne zasáhla snad víc, než všechny starosti světa. Pobídl jsem koně do cvalu. Lola radostně zaštěkala a rozběhla se za vyděšeným zajícem, který vyskočil z trávy u cesty. „Jedeme domů, zařval jsem radostí a ozvěna té radosti se odrážela od skal kopýtky divokých horských ovcí.“ Letěli jsme krajinou jako divoký vítr. Mezi skalisky, podél potoka, přes mosty a kopce stále dál a dál. K večeru jsme v dálce zahlédli světla Bílého průsmyku a za necelou hodinu po západu slunce jsme již procházely dveřmi U kobyly a praporce.
----------------------
Celý příběh Flokiho Ivarssona z Utgardu najdete zde:
http://floki.seka...