The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal chill dne 31.05.2017 22:36

Pár slov na úvod. Tohle je příběh, který píšu pro Cech Skyrimských pisálků, což je skupina na Facebooku, kde sdílíme své příběhy. Zvěřejňuji jej na svých stránkách a nemá za úkol být ani nijak světoborný, ani originální. Je psaný jen tak pro radost. Začíná stejně jako příběh Skyrimu a dost se drží úkolů, ale postupem času poznáte, že si úkoly ráda pozměňuji k obrazu svému. Tak snad se bude aspoň trochu líbit. A teď už do víru dění... :)

Raethai – kapitola první: Útěk z Helgenu

Život přináší různá překvapení. Někdy jsou to chvíle bolesti a smutku. Jindy je to čistá radost ze života. Beznaděj střídá nadšení a odhodlání, strach ustoupí tichému vzrušení. Každý moment jednou pomine, ale ve chvíli, kdy nastane, má člověk pocit, jako by neměl nikdy skončit. A přitom stačí jen zavřít oči a ponořit se hluboko do sebe. Vždycky existuje cesta – jen některá je klikatější než jiná, některá vede přes hory a jiná přes dračí hřbet.

To, co v tuto chvíli prožívala Raethai, se nedalo nazvat jinak než pocitem odevzdání. Tichého, skromného odevzdání, když už všechna naděje pohasne a nezbývá nic než vyhlídka na temný konec. Trvalo jí téměř deset let, než se po dlouhé cestě plné útrap a nekonečného ukrývání konečně dostala na hranice Skyrimu, ale její nový život nebyl tak úplně to, co si představovala.

Zapadla by tu. Nebyl to ráj, takový, jaký znala z legend a z vyprávění své nebožky matky, ale bylo to místo, kde by mohla žít svůj vlastní život, daleko od otroctví, daleko od krutého otce a vilných mládenců, kteří se nezastavili před ničím, jen aby dali průchod svým nepříliš skrývaným touhám.

Život ji naučil lecjakému umění, na které nebyla hrdá. Kradla. Uplácela. Zabíjela. Jen aby se dostala pryč z toho strašlivého vězení pod horou chrlící horkou lávu a plameny. Nikdy nepoznala domov, a věděla, že ho ani nikdy nepozná. Nepřijali by ji, cizinku z dalekých provincií na severu, kde neznají krvavou horečku a zákeřný hmyz Temného močálu, jehož bodnutí je smrtící snad i pro draka, a tak se rozhodla zkusit štěstí jinde, obrněná odhodláním a jazykem skoro stejně ostrým, jako byl její meč. Jaká ironie, že ji její vytoužená země hned zkraje přivítala pouty a kakofonií křivých obvinění.

Když otevřela oči, oslnila ji jasná záře slunce, která zalévala okolní krajinu pokrytou sněhem. Raethai se zatřásla zimou a schoulila se do klubíčka, jak jen jí to její pouta a nepohodlná poloha na prosté dřevěné lavici v drožce plné vězňů v tmavě modrých oblecích dovolovala. Instinkt jí říkal, že by neměla dát najevo svou hrůzu z provazů a pout, ale hluboko uvnitř své mysli křičela o pomoc. Cokoliv… jen ne pouta.

Náhlý pohyb přilákal pozornost jednoho z vězňů, poměrně pohledného mladíka (pokud tedy mohla soudit, neboť argoniánský smysl pro krásu se ne vždy úplně shodoval s tím lidským) s vlasy slámové barvy, jehož nordská krev o sobě dávala znát každým coulem. Proti všem předpokladům se na ni zářivě usmál.

„Hej, tak jsi konečně vzhůru,“ pozdravil ji. „Zachtělo se ti překročit hranici, co? A stejně jako nás tě překvapila císařská léčka. A tamtoho zloděje zrovna tak.“

Zvláštní, jak moc na ni jeho klidná tvář působila. Raethai na okamžik zavřela oči, aby se nadechla. Když je otevřela, zalila ji nečekaná úleva. Vzhlédla, aby prozkoumala ubíhající krajinu. Velké zasněžené smrky a borovice, strmý svah, po němž vítr proháněl mračna sněhu, olbřímí hory stoupající jako špičáky s vrcholky kdesi ve zčeřených oblacích. Pak pomalu přikývla.

„Dobré ráno,“ odvětila tiše. Obočí jejích společníků vystřelila vzhůru a Raethai se sama pro sebe pousmála. Ráda vyváděla lidi z míry, a pozdrav v tu správnou chvíli dokázal udělat divy. Alespoň zemře s úsměvem na rtech.

Pohledem přejela svoje spolucestující. Kromě ní a mladíka se slámovými vlasy v drožce seděli dva další – hlasitě mrmlající zloděj koní, který se dovolával spravedlnosti u velké Devítky, a postarší muž se zacpanými ústy, který se záhy ukázal být Ulfrikem Bouřným hávem, jarlem Větrného žlebu a příčinou celé téhle situace. Raethai se při pohledu na jeho roubík stáhlo hrdlo.

Cesta pokračovala dál. Drožka projela bránou opevněné vesnice a pokračovala směrem k jeho středu. Malý chlapec s nadšením dětem vlastním sledoval císařské vojáky doprovázející řadů vozů, než mu rodiče nakázali vrátit se domů. Několik lidí se rychle klidilo z cesty. Opodál stál císařský generál ve společnosti několika postav zahalených v tmavých róbách s kápěmi. Raethai ve svých poutech sevřela pěsti.

Takže ani Skyrim se nevyhnul pohromě zvané Aldmerský spolek. Ale co si slibovala, jak by taky mohl. Zrádní elfové ze Summersetských ostrovů, neboli Alinoru, jak si v poslední době navykli je zvát, se pomocí úkladů a lstí dokázali dostat všude. Jak naivní bylo Císařství ve své naději, že jedna smlouva ukončí celou válku. Jenže kdo by taky dokázal takovou válku ukončit? Snad jen zázračně nalezený dědic septimovské dynastie… a ten poslední zemřel před dvěma stovkami let.

Jejímu přemítání učinil přítrž náhlý náraz, když se drožka zastavila, na chlup přesně seřazená do jedné linie s ostatními. Vězni se postupně vyšourali z vozů na pevnou zem, předvoláváni jedním z císařských vojáků, který v jedné ruce držel list papíru, z nějž četl jména. Po jeho boku stála císařská kapitánka, důležitě vypínající hruď.

Po zaznění jména Lokir z řad vězňů vyběhl onen tmavovlasý mrzutý muž, který se při cestě na popraviště dovolával milosti božstev a zamířil rovnou k bráně. Raethai přimhouřila oči a zaťala pěsti. Muž zjevně nebyl válečník ani člověk navyklý boji proti lučištníkům. Jeho dráha byla rovná jako hladina Moře duchů za soumraku a šíp ho dostihl na půl cesty ke svobodě. Raethai odvrátila svůj zrak.

Byla jednou z posledních a navzdory svému rozpoložení vykročila hrdě, s hlavou vztyčenou a s pohledem jestřába, kterému neunikne jediné šustnutí lístku ve větru. Voják se při pohledu na ni nejistě zastavil.

„Počkat, ty tam! Pojď sem.“

Raethai udělala několik kroků vpřed a opatrně přitom skrývala svou nejistotu. Jedna její část se v duchu zachechtala. Jistě, Císařství miluje svoje seznamy… ale ještěrku ze skulin známou pod tisícem jmen v nich nemá. Dobrá práce, Raethai… dobrá práce.

„Kdo jsi?“ zněla otázka. Obyčejná, prostá a bez příkras. Raethai s úšklebkem zavrtěla hlavou.

„Ulfrikova děvečka zvaná Slunečný háv,“ prohlásila a pokrčila rameny. Musela uznat, že rychlost, s jakou se vojákovi vytratila z tváře všechna barva, snad za to všechno stála.

„Myslíš si, že jsi vtipná, ještěrko?“ zeptala se císařská kapitánka. Klouby na prstech jí bělely, jak zatínala pěsti, ale její postoj zůstal pevný.

„Podívejte se pořádně. Vidíte snad v tom svém proklatém seznamu jediné argoniánské jméno?“

Voják zavrtěl rozpačitě hlavou.

„Jistě. A přesto mě pošlete přímo katovi pod sekeru, je to tak?“

„To rozhodně,“ odfrkla si kapitánka pohrdavě. „Zvlášť jestli se ještě chvíli budeš vytáčet.“

„Taveera,“ zalhala Raethai. „Jmenuju se Taveera.“

„Kapitáne, ona není…“

„Já vím, že není na seznamu, u všech bohů! Kašli na seznam, prostě jde na špalek.“

Samozřejmě, pomyslela si Raethai. Tady se s ničím nemazlí, ale zato ty falešné sliby… od koho to asi tak odkoukali. Její pohled zabloudil směrem ke skupince postav v tmavých kápích.

„Ano, kapitáne.“

První Bouřný háv hrdě vystoupil přímo před popravčí špalek. Raethai zavřela oči a zhluboka se nadechla. Kdesi v temných zákoutích její mysli se zrodila touha vymanit se z pout věčného utrpení a útlaku a ukázat světu, co je zač. Cítila v sobě sílu, jako by její vlastní beznaděj byla jejím zdrojem. Pevně semkla rty a v duchu se upnula k Akatoshovi, dračímu bohovi, nejvyšší z aeder.

Zdáli se ozvalo zaburácení tak silné, že otřáslo základy pevnosti. Všichni v okolí se přikrčili, ale ozvěna brzy odezněla a ramena císařských vojáků poklesla v uvolněném gestu. Arkajova kněžka zahájila svůj proslov, ale čekající Bouřný háv ji netrpělivým mávnutím ruky přerušil, div si sám nepoložil hlavu na popravčí špalek. Raethai ho nemohla vinit. Čekání ji ubíjelo, tím víc, že měla sledovat, co se během pár okamžiků stane i jí. Když povstalcova hlava dopadla do dřevěné přepravky přistavené ke špalku, její ruce vystřelily vzhůru a zakryly jí ústa. Z davu se ozvalo několik zapálených výkřiků.

„Další půjde ještěrka!“ zvolala kapitánka. Raethai nechala své ruce klesnout a s úšklebkem vystoupila z davu. Zaburácení, které se krajinou rozlehlo tentokrát, bylo silnější než to předchozí. Všichni včetně odsouzené Argoniánky vzhlédli k obloze, ale nenašli víc než pár mraků líně plujících skrz bezednou modř.

Raethai sebou cukla, když ji císařská kapitánka donutila padnout na kolena a podrážka jejích okovaných bot se jí tvrdě přitiskla na záda. V mysli jí vyvstala vzpomínka na hrůzostrašné dny pod bičem jejího pána, dunmerského vazala rodu Velothi. Na tuhle polohu neměla dobré vzpomínky.

Její hlava se dotkla zkrvaveného špalku a Raethai se otřásla. Zrak jí padl na kata tyčícího se nad ní jako stín zkázy. Burácení se ozvalo znovu, a tentokrát už nebylo pochyb o tom, že jeho původcem je něco živého – a nesmírně velkého. Země se zatřásla natolik, že i urostlý popravčí málem ztratil půdu pod nohama. Sekera v jeho rukou se zakymácela a záhy zařinčela o zem. Na věži za jeho zády přistála ohromná černá masa hmoty, zubatá a s očima žhnoucíma jako dva uhlíky. Raethai vytřeštila oči. Drak!

Svět okolo jako by se zastavil. Ležela tam, neschopná pohybu, a zírala na to obrovské, temné stvoření, které jí její pohled oplácelo, jako by si ji měřilo. Cítila něco víc než jen vděk za záchranu života. Něco, co nedokázala pojmenovat. Jako by k němu patřila, jako by to, že se tu dnes setkali, nebyla jen náhoda.

A pak se všechno dalo do pohybu.

Drak roztáhl křídla a vzlétl s nečekanou elegancí. Na zem se snesl déšť obrovských žhnoucích kamenů, lidé začali křičet a pobíhat okolo, kdo měl zbraň, chopil se jí a mířil na létající pohromu. Raethai zaslechla, jak na ni někdo volá. Dokonce dva lidé – císařský voják se seznamem jmen a onen plavovlasý mladík, který ji přivítal hned po probuzení. Bez zaváhání zamířila k Bouřnému hávu a do věže, kde už na ně čekal Ulfrik.

Poprvé měla Raethai možnost si vůdce povstání pořádně prohlédnout. Dokonce i v pokročilém věku ho obklopovala aura moci a autority, která držela ostatní vojáky Bouřných hávů v uctivém odstupu. Tvář měl zbrázděnou vráskami a jizvami, které ještě vynikly ve světle plápolajícího ohně z mosazné svítilny stojící opodál, ale místo aby ho hyzdily, dodávaly mu úctyhodné vzezření člověka překypujícího moudrostí s léty zkušeností v tvrdém světě.

„Jarle Ulfriku, co byla ta věc? Obrací se snad legendy ve skutečnost?“ zazněl roztřesený hlas z řad Bouřných hávů.

„Legendy nepálí vesnice,“ odvětil Ulfrik klidně. Raethai se při zvuku jeho hlasu otřásla, ale brzy byla nucena zapomenout. Plavovlasý mladík ji popostrčil směrem nahoru do věže. Rozběhla se, jak jen na svých prokřehlých nohou dovedla, ale náhlý proud plamenů sršících jedním z oken ji donutil na místě zastavit. Raethai zalapala po dechu.

Jakmile se drak vzdálil, vyskočila oknem do nejbližší budovy. Tvrdý dopad ji na chvilku ochromil, ale přinutila se vzpamatovat, než se létající stín vrátí. Neohrabaně seskočila do spodního patra a pustila se skrz bojiště. Plameny byly všude a z nebe se stále snášela smršť žhavých balvanů. Raethai stačila tak tak uhýbat, klopýtala jedinou možnou cestou, která se před ní otevírala, nehledíc na skupinky císařských, kteří se zuby nehty bránili svému novému nepříteli.

Konečně se před ní otevřel výhled na pevnost. A z pevnosti vždycky existovala nějaká úniková cesta.

Proběhla mezi nakupenými sutinami z kamenů a trámů, vtrhla dovnitř, div nevyrazila dveře, a než za ní jejich dřevěné křídlo zapadlo, vklouzl dovnitř plavovlasý Bouřný háv z drožky a zadýchaně se opřel o zeď. V tu chvíli se pevnost otřásla v základech a oba dva vzhlédli k vysokému stropu.

„Ti za námi už to asi mají za sebou,“ prohlásil mladík a nevěřícně potřásl hlavou. „Máme štěstí. Pojď, rozříznu ti ta pouta.“ Odněkud z hlubin jedné ze svých bot vytáhl dýku a zkušeným pohybem přeťal provaz, kterým měla Raethai svázané ruce. Argoniánka si okamžitě protáhla prsty a zápěstí a vydechla úlevou. Napadlo ji zeptat se, kde vzal její společník dýku, ale rozhodla se svou otázku nechat na později.

Společně se rozhlédli po malé kulaté vstupní místnosti, kde se nacházeli. Mdlé světlo svící z lustru nad nimi dopadalo na tělo zemřelého Bouřného háva. Kromě něj byla místnost téměř prázdná, jen po stranách byly dvě branky, jedna zamčená a druhá na řetěz z opačné strany. Mladík si povzdechl a pobídl Raethai, aby se vybavila výstrojí jeho padlého druha. Rozpačitě ho tedy svlékla a v rychlosti se nasoukala do umolousané tmavomodré zbroje, která na ní plandala jako pytel na hastrošovi.

Z boční chodby se ozvaly hlasy doprovázené hlasitým dupáním okovaných bot po kamenné podlaze. Císařští. Raethai i mladík uskočili každý na jednu stranu branky a přitiskli se ke stěně. Na tváři Argoniánky se objevil nepatrný úsměv.

Branka se otevřela a do místnosti vkročilo několik postav v rudých uniformách okovaných ocelí a zpevněných kůží. Plavovlasý mladík vyrazil s pokřikem kupředu a špička jeho taseného meče v mžiku projela zády nejbližší oběti. V tu samou chvíli zvedla Raethai ruce a z konečků prstů jí vyšlehly plameny. Císařští začali křičet a ve zmatku pobíhat okolo, všichni až na kapitánku, která se otočila k Raethai s blyštivým mečem v ruce. Jejich oči se setkaly.

„Kašli na seznam, prostě jde na špalek,“ zopakovala Argoniánka jízlivě. Kapitánčiny oči se rozšířily překvapením, ale než se mohla pohnout z místa, i ji zachvátily plameny.

Na zemi se nakupila hromada ohořelých těl. Raethai se tyčila nad nimi a s pocitem zadostiučinění je obírala o cokoliv, co mělo nějakou hodnotu. Vedle ní stál její nový společník a rukou si zakrýval ústa.

„Tak to bychom měli,“ prohlásil roztřeseně. „Podívej se, jestli u sebe nemají klíč. Musíme se odsud dostat.“

Raethai přikývla a brzy oba klusali skrz nekonečnou změť úzkých kamenných chodeb. Těch několik nepřátel, které po cestě potkali, rychle podlehlo jejich hněvu, pokud se o ně nepostaral zbytek uprchnuvších Bouřných hávů. Raethai rychle pobrala několik zlaťáků a lektvarů a nacpala si je do kapes. Krátce nato se země pod jejich nohama zatřásla a tvrdý náraz dračího těla do jedné z věží jim zatarasil cestu.

Mladík zaklel a rychle vběhl probořenou zdí do jeskyně. Raethai ho následovala a záhy si zmáčela nohy ve stružce tekoucí pod pevností. Otřásla se pod náhlým přívalem chladu a upnula svou pozornost na mladíkova záda, která jí ukazovala cestu vpřed.

Netrvalo dlouho a ocitli se v otevřené části jeskyně, kde je přivítalo několik obrovských pavouků – k Raethaiinu uspokojení lehce zranitelných ohněm. Skulinou mezi kameny dopadalo na podlahu pokrytou mechem jasné sluneční světlo. Burácení zvenčí se pomalu vytrácelo. Dvojice uprchlíků se na chvilku zastavila a vzhlédla ke střípku oblohy, který jim dával naději. Pomalu a téměř bázlivě vykročili vpřed, jako by se báli, že by se jejich vyhlídka na svobodu mohla rozplynout. Pak mladíkova ruka spočinula na Raethaiině rameni a její oči se upřely na něj.

„Podívej,“ pronesl tiše. „Támhle leží medvědice. Myslím, že štěstí už jsme dneska pokoušeli až až. Navrhuji se kolem ní nepozorovaně proplížit.“

Raethai se pobaveně zašklebila a změřila si svého společníka od hlavy až k patě. Nato si zula boty a vložila si je pod paži.

„Pro mě žádný problém,“ prohlásila s úsměvem. „A vás Ulfrik učil, jak na bojišti chodit po špičkách?“

Mladíkovi zacukaly koutky. Poznámku oplatil jemným dloubnutím loktem a mávnutím ruky naznačil, aby ho Raethai následovala. Společně se v tichosti pustili podél mechem zarostlé stěny. Tiché zamručení je přimělo ztuhnout na místě, ale medvědice se jen převalila a nerušeně pokračovala ve spánku.

Když byla medvědice konečně za nimi, zalilo je prudké, oslnivé světlo zvenčí. Oběma se na tváři objevil úsměv, skutečný, nefalšovaný projev radosti ze znovunabyté svobody. Mladík vyběhl ven a Raethai mu byla v patách.

Přivítal je výhled na prosluněnou krajinu obklopenou špičatými horami vypínajícími se k blankytné obloze. Dolů ze svahu vedla prašná stezka ztrácející se mezi stromy, a za jejich větvemi občas probleskla třpytící se hladina jezera. Zpoza skály za jejich zády se vynořilo obrovské černé tělo draka a krajinou zatřáslo poslední zařvání, než se jeho silueta postupně se ztratila v dáli. Raethai se zhluboka nadechla a zasmála. Mladík ji napodobil.

„A je fuč,“ řekl jí s pohledem upřeným vzhůru. „Vypadá to, že už nadobro. Kdo ví, jestli ještě někdo další přežil, ale měli bychom rychle zmizet, než se to tu začne hemžit Císařskými. Moje sestra, Gerdur, vlastní mlýn ve Vorařově, té vesnici dole u cesty. Určitě ti ráda pomůže. Asi bude lepší, když se rozdělíme. Hodně štěstí. Jsem tvým dlužníkem. Sám bych se odtamtud asi nedostal.“

Mladík se otočil a zamířil po cestě dolů, ale po chvilce se obrátil zpět.

„A mimochodem, jmenuju se Ralof. A ty jsi…“

Raethai naklonila hlavu na stranu a změřila si ho pohledem. Málem by zapomněla, a to jí matka vštípila, že představování by vždy mělo předcházet všemu ostatnímu. Koutkem oka zabloudila k polorozpadlé vesnici za svými zády a pousmála se.

„Raethai,“ zněla odpověď. „A ještě než se zeptáš – ano, matka skutečně neměla žádný cit pro jména. Můžeš mi říkat Rae.“

Ralof se zasmál. „Tak zase někdy, Rae!“ A s tím se otočil a vyrazil kupředu. Raethai za ním hleděla, než se jeho stín vytratil mezi stromy.

Přidal chill dne 31.05.2017 23:03

RAETHAI – KAPITOLA DRUHÁ: ARGONIÁNSKÉ PIVO

Cesta do Vorařova ubíhala svižně, a než se Raethai nadála, otevřelo se před ní rozlehlé údolí, jehož středem protékala divoká říčka. V dálce mezi větvemi borovic zahlédla mechem pokrytou kamennou strukturu ochranného valu a střapaté doškové střechy. Pohled na civilizaci naplnil její oči nadějí. Odhodlaně vykročila dál.

Když jí cestu zastoupili dva vlci, jen si zhluboka povzdechla a vystřelila jim vstříc plamen ohně. Jejich kvílení ji drásalo do uší, ale brzy utichlo a vzduchem se rozléhalo už jen šumění vody. Raethai se sebezapřením odvalila vlčí těla z cesty a zamířila rovnou k řece, aby ze sebe smyla pot a špínu.

Když se pomalu sunula ze svahu směrem ke břehu řeky, překvapil ji znenadání skřehot sojky. Zprudka se otočila a v tu ránu se kutálela rovnou do zpěněné lázně. Ledová voda ji na okamžik ochromila a její prokřehlé tělo tvrdě narazilo na široký balvan, ale rychle se vzpamatovala a vykopla nohama, aby se dostala nad hladinu. Chvilku se nechala unášet proudem, než se břehy kolem řeky snížily a dovolily jí vylézt a setřást ze sebe chlad, který prostoupil její tělo. Její lehká zbroj na ní schlíple visela a na jílovitou zem pokrytou uschlým jehličím a listím z ní s tichým šustěním odkapávala voda.

„Hej, ty tam!“ ozvalo se ze svahu a Raethai vzhlédla, chráníc si dlaněmi oči proti jasně zářícímu slunci. Zpoza mohutného smrku se vynořil urostlý plavovlasý muž v kovářské zástěře a mával na ni. „Jsi v pořádku?“

Raethai se usmála. „Naprosto, děkuji za optání. Jsem tu správně ve Vorařově?“

Muž přistoupil blíž a pozorně si ji prohlédl.

„Ty patříš k Bouřným Hávům?“ zamračil se, když si všiml, jak je oděná.

„Ne tak docela, ale to je dlouhá historie.“

Muž zhluboka vydechl. „Vskutku, jsi tu správně. Doufám, že ti mohu věřit. Můj synovec bojuje pro Císařskou armádu. Už jsem ho nějakou dobu neviděl, ale zrovna teď by měl být někde v Helgenu. Třeba se tu co nevidět ukáže.“

Raethai si muže změřila pohledem. Její oči se zastavily na jeho lehce vrásčité umouněné tváři. Pohlédla do jeho tmavohnědých očí a neviděla v nich nic než poctivost a léta tvrdé práce a zkušeností v drsných podmínkách skyrimského chladu a občanských válek.

„Je mi to líto,“ pronesla tiše, „ale nemyslím si, že váš synovec je ještě naživu.“

Muž svraštil obočí a probodl ji pohledem. „Prosím?“

„V Helgenu řádil drak. Nepřežil skoro nikdo.“

„Drak? No jistě, a já jsem svatá Alessie. V argoniánském humoru se nevyznám, ale u nás smrt bereme vážně.“

„Nežertuji,“ bránila se Raethai. „Běžte se tam podívat. Z pevnosti je jen hromada sutin a kámen je zčernalý a ožehlý, jako by zrovna vypadl z brány Zapomnění.“

„Běžte si ty povídačky vykládat jinam,“ odbyl ji on a vztekle oddupal pryč. Raethai za ním zůstala zírat, než se jeho silueta ztratila v husté trávě za kopcem.

To to pěkně začíná, pomyslela si trpce, když šplhala po svahu nahoru. Do cesty se jí pletly drobné kamínky, které jí zpomalovaly postup, a její mysl byla tak zaneprázdněná, že si málem nevšimla pařezu, který se jí přimotal pod nohy. Tak tak se mu stačila vyhnout a pomalu se doklopýtala do vesnice.

Rozhlédla se po okolních dřevěných domech, úhledně vyřezaných vývěsních štítech a po lidech, kteří kmitali sem a tam, zabraní do svých denních povinností. Čas od času se jejich pohledy setkaly s jejím, ale lidé rychle odvraceli oči a uhýbali jí z cesty. Ve vesnici nebyl žádný další Argonián a podle všeho byl jejich výskyt ve zdejších končinách ojedinělý. Raethai si povzdechla.

Její pozornost však brzy upoutal Ralof, který si zlehka vykračoval po hlavní cestě směrem jednomu z domů na vzdálené straně vesnice. Místní ho přátelsky zdravili a leckdo se s ním zastavil na kus řeči. Raethai chvíli jen tiše sledovala, ale brzy jí její společenská povaha nedala a přidala do kroku, aby ho dostihla.

„Ahoj,“ pozdravila a přátelsky ho dloubla do boku. Plavovlasý Nord se otočil a na tváři se mu rozsvítil úsměv.

„Koukám, že ty na sebe nenecháš dlouho čekat,“ zasmál se. „Pojď, představím tě.“

S tím ji chytil za paži a vedl kus cesty, než dorazili k menší travnaté ploše za jedním z posledních domů ve vesnici. Stáli tam dva lidé, muž a žena, a o něčem se horečnatě dohadovali, ale jakmile si všimli příchozích, jejich hovor ustal a žena se okamžitě obrátila k Ralofovi.

„Ralofe, tak ráda tě vidím! A kdo je tvoje společnice?“

Uličnické mrknutí, které mu žena věnovala, z nějakého důvodu vyvolalo v Raethai pocit, jako by se jí žaludkem honil roj motýlů. Anebo to byl možná jen hlad, který ji trápil už od časného rána. Sotva si to uvědomila, zakručelo jí hlasitě v břiše a její ruka instinktivně sjela dolů, aby si je zakryla. Ralof se zasmál.

„I já tebe, Gerdur. Tohle je Rae a má strašný hlad. Nemáš tu něco k zakousnutí?“

Raethai se podrážděně zamračila a dloubla do svého společníka loktem. „Co si tu o mně pomyslí?“ sykla na něj.

Gerdur se uchechtla a pokynula oběma, aby ji následovali. Její společník se jí postavil po bok a kývnul hlavou směrem k Ralofovi.

„Jen se neostýchej,“ pronesla pobaveně. „Ralofovi přátelé jsou u nás vždycky vítáni. Já jsem Gerdur, Ralofova sestra, a tohle je můj manžel, Hod. Pojďte dál a najezte se. Můžete mi mezitím povědět, co vás sem přivádí.“

Otevřela dveře do domu a pokynula jim, aby vstoupili. Vkročili do malé útulné světničky obložené vonícím dřevem. V kamenném krbu vesele plápolal oheň a oknem se linulo jasné světlo dopadající na masivní stůl a několik židlí. Na opačné straně místnosti byly schody vedoucí do sklepa, kam Gerdur rychle zaplula, než se vrátila s náručí plnou zeleniny. V jedné ruce svírala kus skopového masa.

„Takže?“ zeptala se.

„Prohnaní Císařští a draci,“ odplivl si Ralof.

„Draci?“ ozval se se zdviženým obočím Hod, který se mezitím usadil u stolu a mávnutím ruky naznačil Ralofovi i Raethai, aby následovali jeho příkladu. Argoniánka neváhala a okamžitě nechala své unavené tělo klesnout na jednu ze židlí.

Ralof si povzdechl a lokty se opřel o stůl. „Přesněji řečeno jeden drak. Černý jako uhel, a když zařval, z nebe sršel oheň.“

„No ať nás Devítka ochraňuje,“ vydechla Gerdur. „Tohle jsou zlé zprávy. Chceš říct, že se draci vrátili do Skyrimu?“

„Nejspíš. Skoro jako by to měl načasované. Za to, že jsem ještě naživu, vděčím jen jemu a tady Rae. Jinak už byste se nejspíš museli dívat, jak nabodávají mou hlavu na kůl. Hned vedle té Ulfrikovy.“

„U všech bohů. A jste v pořádku?“

Místnost naplnil klepavý zvuk, jak Gerdur rychle sekala zeleninu i maso na kousky.

„To jsme, nemusíš mít starost.“

Žena pokývala a chvíli bylo ticho přerušované jen zvukem nože o dřevo a tichým praskáním ohně. Každý z přítomných byl ponechán svým myšlenkám. Raethai v tichosti sledovala, jak nablýskané ostří nože klesá a zase stoupá v pravidelných intervalech, a vzpomínala přitom na bitevní vřavu a cinkání čepele o čepel. Aniž by si to přála, opět zabila další lidi. Pravda, lidi, kteří ji chtěli zabít úplně bezdůvodně… ale zase vzala životy. Sklopila oči ke svým rukám a pečlivě si prohlížela zelenkavou kůži, která je pokrývala.

Z deliria ji probralo tiché zadunění, když před ní na stole přistála hliněná miska naplněná až po okraj dušenou směsí zeleniny a masa. Zdvihla oči k usmívající se Gerdur a otevřela ústa, aby poděkovala, ale Nordka ji mávnutím ruky umlčela.

„Nic neříkej,“ pravila vlídně. „Máš za sebou náročný den. Najez se. Bohužel tě pak budeme muset požádat ještě o jednu službu, ale věř, že ti celý Vorařov bude zavázán.“

Raethai potlačila povzdechnutí. „O co jde?“ zeptala se unaveně.

„Potřebujeme, abys donesla zprávu jarlu Balgruufovi z Bílého průsmyku. Jestli se vrátili draci, znamená to, že Vorařov nejspíš brzy bude v nebezpečí. Potřebujeme, aby sem poslal hlídky.“

Argoniánka beze slova přikývla a pustila se do jídla. Nenasytně hltala, sotva stíhala kousat šťavnaté kusy masa a zeleniny, a její miska byla brzy vyprázdněná až na dno. Rychle se zvedla a rozloučila. Ralof ji ve dveřích poplácal po rameni a Gerdur vtiskla do její dlaně několik zlaťáků a dva kousky jablečného koláče pečlivě zabalené do plátěného ubrousku. Raethai vděčně přijala oba dary a vydala se na cestu.

Bílý průsmyk nebyl daleko. Jen pár kroků po mostě přes řeku a pak přes kopec. Jen sotva vnímala, že jí cestu opět zkřížili vlci. Ruce jako by se jí samy od sebe zvedaly v obranných gestech a šlehaly kolem plameny, ale přesto se jedné z šelem podařilo prokousnout jí zbroj a ošklivě jí pohmoždit lýtko. Raethai se silou vůle přinutila pokračovat v cestě.

Brzy padla na Skyrim tma a ona v duchu záviděla bystrým Khajiitům a jejich očím schopným rozeznávat v noci mravence v trávě. Sotva viděla na cestu, ale když se před ní otevřela široká pláň posetá poli a statky, uprostřed nichž stálo na jediném vrcholku v okolí velkolepé opevněné město, nemohla než se zastavit a vychutnat si ten pohled.

Bílý průsmyk obklopovala mdlá záře od množství ohňů, které osvětlovaly cesty, a na jeho nejvyšším bodě se tyčila mohutná pevnost s vyhlídkou. Celé město jako by bylo majákem uprostřed nicoty, který měl pocestným ukazovat cestu. Raethai se zhluboka nadechla a začala sestupovat. Brzy již stoupala po cestě k vnějším hradbám. Stráže ve žlutém odění si ji zvědavě prohlížely a čas od času zastavily a rozhlédly.

„Ta tvoje modrá zbroj mě pěkně znervózňuje,“ pravil jeden strážný, když ji míjel. „Vážně chceš bojovat pro člověka, který roztrhal našeho velekrále svým hlasem?“

„Jak, svým hlasem?“ otázala se Raethai.

„Ty jsi ve Skyrimu nová, co? Ulfrik Bouřný háv ovládá Thu’um, dračí řev. Stačí tři slova a budeš na maděru. Stejně jako chudák král Torygg.“

Raethai se otřásla. Z pomyšlení na takovou moc se jí dělalo nevolno. Před očima se jí objevila černá zubatá hlava s očima rudýma jako dva uhlíky. Zlehka se strážnému uklonila a pospíšila si do města. Čím dříve tohle bude mít za sebou, tím lépe.

Jakmile vysvětlila strážnému u brány, proč přišla, a ocitla se na druhé straně hradeb, vydechla úlevou. Už jen pár kroků… pár kroků a bude moct šťastně padnout do postele. Bílý průsmyk ji přivítal teplou září hořících pochodní a luceren a útulnými uličkami, kde se beze spěchu zastavovali lidé, aby si vyměnili pár nově nabytých zážitků. Dřevěné domky, které je lemovaly, byly pokryté střechami z těžkých tašek, a na tržišti před ní se rozprostíralo několik stánků zakrytých pevným plátnem. Na jeho opačné straně vystupovalo několik schůdků ke vchodu do větší budovy, před nímž stál hlouček hlasitě klábosících lidí.

„Povídám ti, takhle velkej macek!“ ozvalo se a celá skupina se hlasitě rozesmála. „Vyběhl po mně a já jsem takhle švihnul…“

„A čím, prosím tě?“

„Ten umí švihat jen jednou věcí!“

Veselí nabralo na síle a Raethai se sama neubránila drobnému úsměvu. Zničehonic ji za rameno vzala něčí ruka a ona se otočila, hledíc do tváře staršímu muži v prosté plátěné tunice, na níž byly víc než patrné známky opotřebování. Raethai si zakryla ústa dlaní. Z muže byla cítit pálenka.

„Já…“ zamumlal a potácel se přitom jako meč postavený na špičku, „já nic neudělal.“

Raethai zvedla jedno obočí. „Já vás z ničeho neviním, pane.“

„A… ha… tak jo. V-vážně?“

„Opravdu.“

„Ty… ty seš… Argoniánka… ty tomu rozumíš, že jo?“

„Čemu bych měla rozumět?“ Raethai zmítalo podráždění, ale zároveň se nemohla ubránit zvědavosti. Zamračila se, naštvaná sama na sebe, ale trpělivě čekala, až se její nemotorný společník rozhoupe k odpovědi.

„Argoniánský pivo… děláte to nejlepší… pivo.“

„To ano,“ odvětila s úsměvem. Ve skutečnosti netušila, jak argoniánské pivo chutná. Nepila. Z dobrého důvodu.

„Hele… támhle v hospodě… ho mají. V té vedlejší místnosti… vždycky je vidět oknem. Přines mi ho… něco ti za něj dám. Nebudeš… škyt… litovat.“ Muž mávnul paží směrem ke dveřím se skupinou lidí tak silně, že se málem překotil. Raethai přimhouřila oči a vzdychla.

„Mám věci, které musím…“

Muž ji neposlouchal. Na nuzáckého ochlastu měl v rukou sílu jako medvěd a hned ji tlačil směrem k hostinci. Lidé před nimi uhýbali a kroutili hlavami, mnozí sami tak opilí, že zakopávali o vlastní končetiny. Než se Raethai nadála, byla uvnitř hostince.

K jejímu štěstí bylo uvnitř tak živo, že si jí nikdo nevšímal. Lidé byli seskupení okolo ohniště, které tvořilo střed celé budovy, a naslouchali písni barda, který velmi neuměle vyhrával na loutnu a zpíval přitom jakousi satirickou baladu o opilém hrdinovi jménem Ragnar, kterého zrovna na tomto místě zabodla chrabrá Matylda. Někteří tancovali, jiní tleskali, ale nikdo nevěnoval pozornost příchozí argoniánce, která se držela ve stínech, tichá jako kočka.

Nordové mají vskutku zvláštní smysl pro humor, pomyslela si Raethai a tiše se proplížila do vedlejší místnosti. Ačkoliv se tím nerada chlubila, v tomhle řemesle byla dobrá, a tak než se kdokoliv stačil byť jen rozhlédnout, stála už venku s lahví argoniánského piva. Rychle se vymotala z rozrůstajícího se davu a začala očima pátrat po onom muži. Nemusela hledat dlouho. Potácel se kousek od jednoho ze stánků a tiše si prozpěvoval tutéž písničku, co zaslechla v hostinci. Raethai se k němu vypravila a zlehka mu zaklepala na rameno.

Podíval se na ni a oči se mu rozzářily radostí.

„Jé… to seš zase ty. Co tu… škyt… děláš?“

Raethai pozvedla láhev s argoniánským pivem.

„Nechtěl jsi tohle?“

„Jé… no jo. Hele… škyt… tady, vem si tohle. Je to… léčivej lektvar. Našel jsem ho… v… však víš… v chrámu. Tady… zdejším.“ Odněkud ze záhybů své tuniky vytáhl muž malou červenou lahvičku a podal ji Raethai. Ta ji s úsměvem přijala. Tak přece jen to nebyla úplně marná snaha.

S pohledem na svou pohmožděnou nohu popadla lektvar a několika doušky láhev do dna vyprázdnila. Pak se zalkla a bezmyšlenkovitě se pokusila opřít o svého společníka. Oba dva padli na zem a argoniánčina pohmožděná noha tvrdě udeřila o kámen. Bolest se ale kupodivu nedostavila.

„Co jé?“ zamumlal muž a neohrabaně se posadil. Pak zavětřil a zvedl láhev, která se válela jen pár palců od něj. „Jé, hele! Já nevěděl, že Danika léčí medovinou!“

Raethai na něj zamžourala. Něco bylo špatně, protože tu nebyl jeden, ale… dva opilci? Z úst jí vyšlo hlasité škytnutí.

„Hele… s tebou se dobře chlastá,“ zasmál se muž. „Jo… já jsem… Brenuin. Rád tě… postrádám… totiž poznávám.“

„R… Rae,“ pravila argoniánka tiše.

„N-nebuď… uťáplá. Hele, zazpíváme si, ne? Poď… projdeme se… a zazpíváme si.“

„No ale…“

„Poď.“ Brenuin vratce vstal a podal Raethai ruku. Po chvíli usilovného snažení se nakonec na nohy dostala i ona a společně se vypravili po schodech nahoru, směrem k povadlému stromu a k budově připomínající loď obrácenou dnem vzhůru.

„Hele, opakuj po mně,“ prohlásil Brenuin a zvedl ruku, jako by v ní měl korbel.

To jednou byl hrdina, Ragnar se zval,
a v Průsmyku u děvčat slyšet se dal.

Svou čepelí mával a chvástal se hned,
že zlata vybojoval na tisíc let.

Však najednou utich‘ Ragnar Červený,
bojovnicí Matyldou uchvácený.

Ta pravila mu: „Jsi jen pijan a lžeš,
teď připrav se hochu na krvavou řež!“

Tu vzala svůj meč a vyrazila vpřed,
svým mocným seknutím srovnala ten střet.

A vejtaha Ragnar se naposled smál,
bez hlavy už chvástat se nebude dál.

Raethai bojovala sama se sebou, ale čím déle se snažila, tím víc se jí mlžil zrak, až nakonec neviděla téměř nic a zakopávala o vlastní nohy. Myšlenky jí v hlavě dělaly kotrmelce a zničehonic měla nutkání smát se všemu, co jí přišlo do cesty. Rukou objala Brenuinova ramena a začala zvesela zpívat. Kolébali se Bílým průsmykem a jen stěží zaregistrovali, že na ně volal strážný a dožadoval se pořádku.

Raethai se plně svěřila do péče Brenuinovi, který ji pomalu ale jistě vlekl dál, přes jeden schod, pak přes druhý… nakonec ucítila pod rukou kliku. Vzala za ni a skutálela se do místnosti. Dveře se za ní zavřely. Cítila teplo krbu a vůni pečené drůbeže. Pomalu se dobelhala ke schodišti vedoucímu kamsi do sklepa a doklopýtala po něm dolů, div se z něj neskutálela.

Za dalšími dveřmi bylo bludiště sestávající z krátkých chodeb a místností. Zmateně se odploužila do nejbližšího pokoje. Na několika postelích tam spali lidé, ale další lůžka byla volná. Raethai se tiše zachechtala a padla jedno z nich jako zabitá. Před očima se jí setmělo.

Probudilo ji ostré štípnutí na tváři. Prudce otevřela oči a zalapala po dechu. Přes hlavu muže, který se nad ní skláněl, neviděla pořádně místnost, kde se nacházela, ale i bez toho si byla jistá, že je někde, kde nemá co dělat. Muž nad ní, černovlasý urostlý Nord s válečným malováním kolem očí, se na ni hrozivě zamračil.

„Kde… to jsem?“ zeptala se zmateně. Muž si pohrdavě odfrknul.

„Ty máš teda kuráž, vloupat se k Družiníkům a ještě předstírat, že o ničem nevíš. A jestli nedostanu pěkně rychle uspokojivé vysvětlení, tak nečekej, že si to někdy zopakuješ.“

Raethai si skousla dolní ret. Tak, a je zpět tam, kde byla na začátku.

Přidal chill dne 01.06.2017 06:46

RAETHAI – KAPITOLA TŘETÍ: NOVÝ ŽIVOT

„Takže?“ ptal se jí muž. Raethai mu zdánlivě bezostyšně pohlédla do očí. V mdlém světle několika svící nebyla schopná určit jejich barvu. Viděla jen, že ji pronikavě sledují, plné očekávání a podráždění. Jeho výraz byl téměř uhnaný, jako by ho neustále něco pronásledovalo. Nebo se možná celý svůj život hnal za kořistí. V každém případě to byl pohled plný jakési zvířecí divokosti, kterou nedokázala pojmenovat.

Co mu tak říct? Pravdu? Nebo lhát? Ze včerejší noci si příliš nepamatovala, ale vzpomínka na prostovlasého muže s lahví piva v ruce jí napověděla, že tam venku se toulá ještě někdo, kdo by mohl vypovídat.

Uvědomila si, že ji hrozně bolí hlava. Zatočit by s ní dokázala i sklenka medoviny, ale celá láhev? Nevěděla, jestli má dřív zakroutit krkem proplešlému Nordovi, ať už se jmenuje, jak chce, nebo podat stížnost v chrámu, odkud údajně onen léčivý lektvar pocházel. Napadlo ji podívat se, v jakém stavu je teď asi její lýtko, ale mužova tvář byla tak blízko, že se sotva mohla pohnout. Když si to uvědomila, neklidně se zavrtěla a skousla si ret. Musí se odsud dostat. Hned.

„No,“ pravila se strojeným úsměvem, „když člověku dají místo léčivého lektvaru medovinu, může se stát ledacos.“

„Chceš říct, že jsi opilá vlezla do Jorrvaskru, nikoho jsi neprobudila, dokázala se přes velkou síň dostat až do sklepení, vyhledat prázdnou postel a tam se v klidu uložit? A já jsem co? Sheogorathova babička?“

„Sotva. Sheogorathova babička by mou historku ocenila potleskem.“

Na mužově tváři se vystřídala celá paleta barev, než se usadila na jasně rudé, div mu z očí nešlehaly plameny. Přiblížil se na vzdálenost jednoho palce a Raethai měla co dělat, aby mu nevrazila loket do oka.

„Nebýt vázaný slibem vůči svým bratrům a sestrám ve zbrani, na místě tě zapíchnu. Ven, a ať už tě tu nevidím.“

„S radostí, pane. Když dovolíte, pane.“

Do místnosti vtrhnul další muž, který jako by mu z oka vypadl. Byl o něco statnější, ale sdílel se svým společníkem hluboké oči podmalované válečnou barvou, havraní vlasy a ten zvláštní, uštvaný pohled. Zadýchaně přeletěl očima celou místnost a zarazil se.

„Ah… netušil jsem… Vilkasi… nikdy ses mi nesvěřil, že tě přitahují argoniánské slečny.“ Jeho tvář se zbarvila do sytě ruda a medvědí ruce svíraly rám dveří, až mu bělely klouby na prstech. Zato muž tyčící se nad Raethai ho probodl pohledem tak spalujícím, že ohně Zapomnění byly proti němu jen nevinný táborák. Pomalu se napřímil a zhluboka se nadechl. Raethai využila příležitosti a urychleně se posadila. Okamžik nato svého pohybu litovala a pevně si sevřela hlavu v dlaních.

„O takových věcech se nežertuje,“ prohlásil Vilkas. „S opileckou chátrou, co si klidně nakráčí do cizího teritoria, se nepaktuju.“

Příchozí naklonil hlavu na stranu a zvedl obočí. „Myslel jsem, že tu byla hlídka…“

„Ale ne z Kruhu, ňoumo! Radši sem pojď a vyprovoď našeho hosta. Už tu není vítána.“ Raethai zdvihla obočí, ale muž jen pokrčil rameny a pokračoval v rozhovoru, jako by mluvil o počasí nad šálkem čaje.

„Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad. Ti dva už jsou zase v tom.“

Vilkas se plácl dlaní do čela. „No tak ji nějak protáhni. Už ať jste na cestě.“

Muž přikývl a pokynul Raethai, aby ho následovala. Argoniánka se vratce zvedla a svět se s ní rázem zatočil, jako by ho vzala neviditelná ruka a překlopila vzhůru nohama. Zalapala po dechu, ale s vypětím vůle se udržela na nohou. Pravé lýtko ji stále bolelo. Naneštěstí věděla, že od svého nevraživého hostitele by se žádné podpory nedočkala.

Vyrazili matně osvětlenou chodbou a pak směrem nahoru po schodech. Horní část komplexu, tvořená jedinou místností, byla úchvatná. Tvořila ji obrovská dřevěná kupole s podstavou ve tvaru zašpičatělého oválu, podpíraná řadou masivních sloupů, do nichž byly vyřezané ornamenty. Na nich byly hrdě rozvěšené prapory korunované řadou trofejí zvířecích hlav. Okolo obrovského ohniště nasvíceného ještě velkým kulatým lustrem stálo několik stolů přeplněných jídlem a číšemi s vodou či medovinou. Na židlích a lavicích se mezi sebou halasně bavila skupina lidí. V zadní části stál pak seskupený hlouček pokřikujících mužů a žen, kteří občas uskočili, aby se vyhnuli zápasícímu páru v jejich středu.

„Jen mu dej!“ ozvalo se z davu. Někdo začal skandovat.

„Opři se do toho!“

„Tak pojď, ty prašivej pse!“ zaburácela bojující žena.

Raethai si promnula spánky a zatoužila se odsud co nejrychleji dostat. Každé slovo jí ještě třikrát zadunělo v hlavě a zanechalo po sobě tupou, rozšiřující se bolest. Vysvobození ale nepřišlo. Místo toho se jejím směrem vyřítil kameninový pohár a ona byla nucená rychle uskočit. Muž vedle ní hekl a instinktivně natáhl ruku, aby ji ochránil. Pohár s třísknutím narazil do sloupu a rozpadl se na tisíc kousků.

„Jejda!“ ozval se poplašený výkřik. Zápasící žena se přiřítila k Raethai a ustrašeně na ni zavolala. „Jsi v pořádku?“ Pak se zarazila a přimhouřila oči. „Počkat… kdo jsi?“

„Na to, jak z ní táhne alkohol, má dobré instinkty,“ uchechtl se dunmerský muž, který se k ní připojil. „Farkasi, kdo je to?“

Raethaiin průvodce se podrbal na hlavě. „Ani nevím. Vilkas mě poslal, ať ji vyprovodím. Prý ty není vítána.“

„Vetřelec?“ ozval se někdo. Davem se rozlehlo mumlání.

„Nejsem žádný vetřelec,“ prohlásila Raethai rozhořčeně. „Jen jsem se trochu připila a spletla si dveře, to je vše.“

„Spletla si dveře!“ zopakoval po ní rusovlasý Nord a začal se plácat do kolen. „Smysl pro humor jí očividně nechybí!“

„A kuráž taky ne!“ Celé osazenstvo se rozesmálo.

„Tak já radši půjdu,“ ozvala se Raethai tiše a rychle se proplížila ven, ignorujíc přitom výkřiky Družiníků i bolest v pravé noze. Její průvodce vyklouzl hned za ní a zasmál se.

„Říkají mi, že jsem moc rozumu nepobral, ale ty nevypadáš jako špatný člověk,“ řekl jí vesele. „Z Vilkase a ostatních si nic nedělej, rádi si rýpnou, ale jsou to dobří lidé. Počestní a věrní. Neseš se jako válečnice. Kdybys někdy měla cestu kolem, zastav se. Rádi uvidíme novou tvář. Jo, a já jsem Farkas.“ Muž jí podal tlapovitou ruku a zakřenil se od ucha k uchu.

„Vy jste mi ale zvláštní sebranka,“ odvětila Raethai a pobaveně potřásla hlavou. „Já jsem Raethai. A děkuju za pozvání, ale po dnešku si nejsem jistá, jak rádi mě u vás přivítají.“

„Malý korbel medoviny a všechny křivdy budou zapomenuty. Uvidíš.“

Raethai se zasmála. „Talos s tebou,“ pravila po nordsku a zamávala na rozloučenou. Farkas brzy zmizel za dveřmi a ona se obrátila zády k medovinové síni Družiníků.

Před ní se rozprostíral Bílý průsmyk zalitý zlatavým ranním světlem. Všude bylo živo, lidé pobíhali sem a tam mezi dřevěnými domky a zelenými stromy, stráže ve žlutém odění si vykračovaly po ulicích a dávaly se do řeči s místními, trhovci lákali na roztodivné potraviny či zářivé cetky a v korunách stromů švitořili skřivani. Jen jedno místo bylo pusté. Uprostřed kamenné besídky stál prastarý holý strom. Žádný pták se na něm neusadil, ani vítr si nepohrával s jeho větvemi. Jen pár lavic mezi jeho mohutnými kořeny napovídalo, že tu kdysi lidé rádi trávili svůj čas. Teď pod ním sedělo jen malé děvčátko v umolousaných zelených šatičkách a smutně pokukovalo po všech, kteří si z trhu nesli něco k snědku.

Raethai zabloudily ruce do kapes, ale nenašla v nich víc než pár zlatek a jeden lektvar. Pokrčila rameny a kulhavě sestoupila se schodů. V tichosti upustila všechny mince k dívenčiným nohám a odšourala se pryč, než jí stačila poděkovat.

Obrátila se ke schodům vedoucím nahoru k pevnosti zvané Dračí síň. Pohled jí zakrývaly stromy, ale přesto byla schopná rozeznat mezi jejich jehličím štíhlé sloupoví a střech pokrytých sytě žlutými taškami a zdobených po svých hřbetech výčnělky ve tvaru bodců. Dřevěné zdi byly prokládány zamřížovanými okny a okolo jedné z věží se vinul úzký balkon. Celá struktura se tyčila do výšky, jako by měla sloužit jako bidlo pro obrovského ptáka či draka.

Raethai se pustila po schodech nahoru, zuby i pěsti zatnuté, aby potlačila bolest, která jí vystřelovala z pravé nohy. Nevšímala si tázavých pohledů kolemjdoucích stráží a odhodlaně pokračovala dál, až stanula na kamenném ochozu, který lemoval celou hradní podstavu. Přes malou vodní nádrž od něj vedl most až k vysoké bráně a nad ním se klenula ozdobná kamenná konstrukce.

Zanedlouho už stála na prahu obrovské síně s vysokým stropem podepřeným složitou konstrukcí střídmě zdobeného sloupoví a trámů. Na plošině za schodištěm, které vedlo od brány, se rozprostíralo ohniště a kolem něj dlouhé stoly. Za ním stál vyvýšený trůn, na němž seděl Nord v honosné pestrobarevné tunice. Zpod hřívy světlých vlasů mu vyčuhovala zlatá čelenka zdobená drahokamy a z vlídné, ale přesto přísné tváře mu svítil pár ledově modrých očí. Po jeho boku stáli dva lidé – jeden Císařský, jehož střídmý porost šedavých vlasů svědčil o vysokém věku, a temná elfka v plné zbroji, která se zdála být neustále ve střehu. Všichni tři se o něčem horlivě dohadovali, ale jakmile se Raethai přiblížila na vzdálenost jedné dračí délky, elfka se zprudka obrátila a popuzeně svraštila obočí.

„A co má znamenat tohle?“ zeptala se hlasem hlubokým jako půlnoční obloha. „Kdo ji sem vpustil?“

Zpoza jednoho sloupu se vyřítil strážný ve žluté zbroji a zmateně přebíhal pohledem od elfky k Raethai a zpět.

„Já… vůbec nevím…“

„Omlouvám se za vyrušení,“ přerušila ho Argoniánka, „ale vaše stráž za nic nemůže. Nesu zprávy z Helgenu. Na vesnici zaútočil drak.“

„Co prosím?“ vydechl Nord na trůně a okamžitě vyskočil na nohy.

„Drak?“ osočila se elfka. „Co je tohle za výmysl? Kde by se tu vzal drak? Koukej odsud zmizet, než se naštvu.“

Raethai se zamračila. Diplomacie nikdy nebyla její silnou stránkou a zbytečných obvinění měla právě dost.

„No to by tedy byla obrovská změna,“ prohlásila s úšklebkem. „Zdá se, že každý čin má být po zásluze potrestán. Jestli vás to nezajímá, tak mě omluvte. Mám na starosti jinačí věci než–“

„Počkej!“ zastavil ji Nord. „Odpusť, prosím, Irileth. Venku zuří válka, každý den dostáváme hlášení o střetech a lidé se dovolávají spravedlnosti, na kterou nemáme pravomoc. Včera v noci se několik lidí pokoušelo dostat do hradu a zranili přitom několik vojáků. Není divu, že je trochu popudlivá. A teď – co jsi to říkala o tom drakovi?“

„Balgruufe, přece ji nebudeš poslouchat?“

„Budu. Mí lidí nejsou hloupí. Nevpustili by ji do města, kdyby neměli důvod.“

Elfka si povzdechla a poodstoupila k jednomu ze sloupů. „Doufám, že víš, co děláš,“ zamručela a opřela se o sloup s rukama zkříženýma přes hruď.

„Povídej…“

„Raethai.“

„Raethai. Co se stalo?“

Argoniánka se zhluboka nadechla a začala vyprávět. Před očima jí běhaly vzpomínky na předchozí den. Jako by se stále dívala do těch žhnoucích rudých očí. Něco jí říkalo, že je neviděla naposled.

Když domluvila, nastalo dlouhé ticho, v němž hučení a praskání ohně za jejími zády bylo téměř ohlušující. Pak promluvil jarl.

„To je ta nejhorší zpráva, co jsem dnes dostal. Válka, vzbouřenci… a teď draci? U všech bohů, co se to děje?“

Raethai zavrtěla bezmocně hlavou.

„Myslíš, že s tím má Ulfrik něco společného?“ promluvil muž po jarlově boku, do té doby mlčky naslouchající.

„Těžko říct. Dračí řečí umí, ale že by byl v tajném spojení s bytostmi, které nikdo nespatřil tisíce let? V každém případě musíme hned vyslat stráže do menších držav. Bez pomoci brzy lehnou popelem.“

„Balgruufe, to je šílenství!“ protestovala elfka. „Už teď máš málo lidí na svou vlastní ochranu. Přece svoje stavy ještě nesnížíš.“

„Snížím. A ty, Argoniánko…“

„Raethai.“

„Dobře. Navštiv mého dvorního čaroděje. Přežila jsi Helgen, věřím, že pro něj budeš atraktivní.“

Raethai pozvedla jedno obočí.

„Myslím tím, že se mu možná budou hodit tvoje schopnosti.“

„Vždyť o mých schopnostech nic nevíte.“

„No, přinejmenším máš celkem slušnou schopnost přežít,“ odvětil jarl a pod maskou kamenné tváře se mu zračil úsměv. Raethai si odfrkla.

„Kudy?“

Balgruuf ukázal na jedny z četných dveří a Raethai se s úklonou omluvila.

Jarlův čaroděj, postarší Nord jménem Farengar, nebyl z nejpřívětivější sorty lidí. Raethai ho našla, jak rychle přechází po své malé pracovně přeplněné k prasknutí magickými kameny, svitky, knihami, ampulkami, očarovávacími zařízeními a mnohými podivnými udělátky, jejichž účel jí byl záhadou. Na sobě měl stěží udržovanou tmavě šedomodrou róbu neuměle zašitou na několika místech hrubými stehy rušivě žluté barvy. Její smysl pro módu na ni hlasitě zakřičel a ona potlačila úšklebek.

„Co? Co tady chceš? Mám práci, jak vidíš,“ ozval se nepřítomně čaroděj a sklonil se nad jednou ze svých knih.

„Prý máte nějakou i pro mě.“

„Ah, jistě. Tady. Ledové soli pro Arcadii, naši bylinkářku. Koukám, že Balgruuf konečně našel nějakého poslíčka na podřadnou práci. Ještě že tak.“

Raethai pobouřeně zacukal koutek.

„Ne, to asi nebude ono,“ protáhla nabroušeně. „Přežila jsem dračí útok.“

Mág se zarazil a poprvé vzhlédl. Jejich oči se setkaly.

„Vskutku?“ pronesl tiše a jeho tón se pomalu změnil ze lhostejného na zvědavý. „A jaké to bylo? A co ten drak? Přežil? A kde je teď?“

Raethai vytřeštila oči. „Vy… mi věříte?“

„Tobě?“ zasmál se on. „Ne, ale mám své zdroje. Draci se vrátili a teď je čas bojovat. Jarl Balgruuf tedy chce, abych tě vyslal do Mohyly temných vod. To v tebe musí mít pořádnou důvěru, ale budiž. Někde by se tam měla nacházet dračí deska. Kamenná rytina, vypadá jako mapa. Chci, abys mi ji donesla.“

„Mohyla temných vod? Předpokládám, že to je nějaká hrobka?“

„No vida, chytrá hlavička.“ Raethai podrážděně zkřivila tvář. „Nordská hrobka, přesněji řečeno. A vstup asi nebude moc snadný. Náš druh má zvláštní smysl pro zabezpečení. Ty zámky jsou skoro nedobytné, pokud člověk neví, jak na to.“

„Mám jít vykrást hrobku?“

„Je to pro dobrou věc.“

„A co z toho budu mít já?“

„Ah, toho jsem se bál.“ Farengar protočil panenky a zavrtěl hlavou. „Vy žoldáci a vaše touha po zlatě. Zopakuji to ještě jednou. Je to pro dobrou věc. A jestli ti bohatství dávných Nordů – nekoukej se na mě takhle, nepochybuji, že s prázdnýma rukama odtamtud neodejdeš – nestačí, pak nevím, co by mohlo.“

„Fajn,“ prohlásila Raethai odevzdaně. „Cokoliv řeknete.“

„Jo, a když už jdeš ven – co kdybys vzala Arcadii ty ledové soli?“

Raethai už už otevírala pusu na protest, ale pak jen zavrtěla hlavou. Zlostně popadla několik váčků ledových solí položených na Farengarově stole a oddupala ven. Nejbližší stráž se jí poplašeně klidila z očí, jakmile z ubohého muže vydolovala, kde se nachází Arcadiin obchod. Samozřejmě, muselo to být až úplně dole, téměř u brány, aby to náhodou neměla jednoduché.

Ztěžka se belhala městem a pramálo přitom věnovala pozornost svému okolí. Těšila se, až si někde sedne a posilní se pořádným douškem… čehokoliv, jen aby to nebyla medovina nebo další z těch silných patoků, ze kterých se člověku jen motá hlava. Konečně dorazila k domku s vývěsním štítem hlásajícím U ARCADIINA KOTLE a nedočkavě rozrazila dveře.

Za pultem stála postarší žena, která okamžitě vzhlédla od své práce. Ruce měla ušpiněné od nějaké zelenkavé směsi, kterou stloukala v kamenném hmoždíři, a na prosté zástěře z plátna se skvělo několik různobarevných skvrn.

„Jémináčku!“ zvolala a hned se rozběhla za Raethai. „To je nadělení. Pohmožděná noha… oči skelné, to bude zhouba mysli, a ta vrtkavá chůze, to je určitě kostitřas! Sedněte si támhle, hned vám na to něco dám!“

„Já… co, prosím?“ vydechla Raethai překvapeně.

„Jen klid, jen klid, to bude dobré,“ kývala na ni žena a začala se rychle přehrabovat ve svých zásobách barevných lahviček. Raethai se bezděčně zasmála.

„To vy běžně zaměňujete poveselkový bolehlav za smrtelné nemoci?“

Žena na ni chvilku zmateně zírala. Pak se sama zasmála.

„Odpusť mi, drahá, tohle povolání jednoho naučí. Zdraví lidé většinou nemají příliš důvodů sem chodit. Tedy, s výjimkou Daniky tady z chrámu.“

Raethai pobaveně přikývla. „Vy jste Arcadie? Nesu vám ledové soli.“

„No výborně!“ zatleskala žena a spěšně převzala váčky. „Ty jsou na zvláštní odvar, víte. Lektvar lásky jako žádný jiný. Možná bych ho na tom rošťákovi Farengarovi mohla vyzkoušet.“

Žena se potutelně zachichotala a Raethai obrátila oči v sloup. Nordové mají doopravdy zvláštní vkus.

„A že jste sem vážila cestu,“ dodala bylinkářka ještě, „vezměte si tohle. Jeden lektvar léčení a tady něco na ten bolehlav.“ Společně s rudě zbarvenou lahvičkou jí podávala snítku bylinek s bílými kvítky.

Raethai obojí přijala, otevřela lektvar a nedůvěřivě k němu přičichla. Z lahvičky se linula mírně nasládlá, květinová vůně.

„Žádný podvod to není,“ pravila Arcadie s úsměvem. „To by mi obchod dlouho neprosperoval.“

Argoniánka přikývla a vyprázdnila láhev do dna. Ihned se jí ulevilo. S poděkováním se rozloučila, naplnila si ústa bylinkami a vyšla zpět do ulic. Konečně se rozhlédla kolem sebe a nahlas se zasmála. Byla chudá jako kolčavák ve slumech a práce přitom měla až nad hlavu, ale už nebyla otrokem ani štvancem. Byla tady, ve Skyrimu, a před ní byl celý její nový život.

Přidal Adrian_S dne 01.06.2017 20:34

Tak už jsem se k tomu konečně dostal a přečetl si všechny kapitoly povídky. Prvně, než se pustím do kritiky, musím uznat a pochválit tě za (konečně) dlouhou povídku, která nemá jen jednu stránku. ;) Skvělé... A teď přejdeme k rozboru:

1) Délka

Z mé strany nemohu vytknout, naopak. Sice se říká, že čím kratší text, tím je lepší, ale v delším textu si čtenář vybaví a detailně představí děj, události a další věci. Pro mne je toto vyhovující.

2) Děj

Sice jsem to četl na facebooku, ale podotknu to. Je to klišé.
Všichni hráči (nebo téměř každý, kdo tu je) zná hlavní příběh Skyrimu a proto psát detailně každou sekvenci, na kterou narazil během hry, není dobré.

Na druhou stranu pokud se přidají jisté prvky, obmění se nějakým způsobem příběhová linie, může to být stejně dobré jako samotná hra. (Osobně jsem dohrál Skyrima několikrát.. ve tvém příběhu mě Argoniánka zaujala. Zní to hezky.)

Je fakt, že by příběh mohl jít jiným směrem, ale to se nechám překvapit...

3) Gramatika a pravopis

Jop, tohle bude trochu delší.

a) Interpunkce - často je vynecháváš, ať už v přímých řečích nebo samotném vyprávění. („NoČÁRKA ať nás Devítka ochraňuje,“ vydechla Gerdur. „Tohle jsou zlé zprávy... )

b) Opakování slov - téměř v každém odstavci opakuješ jedny a ta samá slova či předložky -> nejčastěji její jméno "Raethai", "a" "který". Zkus příště použít jiná slova nebo třeba vypustit části vět, které nejsou podstatné.

(Lidé byli seskupení okolo ohniště, které tvořilo střed celé budovy, a naslouchali písni barda, který velmi neuměle vyhrával na loutnu a zpíval přitom jakousi satirickou baladu o opilém hrdinovi jménem Ragnar, kterého zrovna na tomto místě zabodla chrabrá Matylda...)

c) Přímá řeč - dialogy jsou sice hezky oddělené, ale být tebou nedělám v přímé řeči takové řádky. Když se nese rozhovor po celou dobu (a mluví dvě osoby), stačí je dávat pouze na nový řádek. Nejen, že ušetříš místo, ale oči nebudou muset přeskakovat takovou mezeru mezi textem. Navíc, v některých případech je vhodné napsat, kdo onen text pronesl a nějakou emoci -> text je pak "záživnější".

(„Mám jít vykrást hrobku?“

„Je to pro dobrou věc.“

„A co z toho budu mít já?“

„Ah, toho jsem se bál.“ Farengar protočil panenky a zavrtěl hlavou. ....

- - - -

„Mám jít vykrást hrobku?“ znejistěla Argoniánka.
„Je to pro dobrou věc.“ ujistil jí muž.
„A co z toho budu mít já?“
„Ah, toho jsem se bál.“ Farengar protočil panenky a zavrtěl hlavou. ....)

d)Závorky - Nevím, jak ostatní, ale já jsem pořád toho názoru, že by v příběhu žádné závorky neměly být (pokud se nejedná o nějaký text, který je v příběhu - třeba v deníku. Sice máš jen jedny závorky a ještě k tomu na začátku příběhu, ale upřímně se mi nelíbí. Dát její myšlenku do další věty by vypadalo lépe.

(Náhlý pohyb přilákal pozornost jednoho z vězňů, poměrně pohledného mladíka (pokud tedy mohla soudit, neboť argoniánský smysl pro krásu se ne vždy úplně shodoval s tím lidským) s vlasy slámové barvy, ...)

- - - -

Náhlý pohyb přilákal pozornost jednoho z vězňů, poměrně pohledného mladíka s vlasy slámové barvy, jehož nordská krev o sobě dávala znát každým coulem... tedy, aspoń se jí onen hoch zdál, argoniánský smysl pro krásu nebýval vždy stejný oproti lidskému. Proti všem předpokladům se na ni zářivě usmál."

- - - - - - - - - -

CELKOVÉ HODNOCENÍ

Po dlouhé době se tu ukázal nový příběh, který je svým způsobem zajímavý, i když nese známky klišé. Kapitoly jsou dostatečné a mě se to celkem líbí. Je fakt, že by bylo potřeba ještě pár věcí vylepšit, ale tohle nevypadá zkrátka špatně. Jen tak dál!

Jen malá rada: Nepublikuj všechno naráz! Pokud chceš mít více čtenářů, je lepší publikovat postupně (třeba 1-2x za týden), nabudíš tak lidi, aby se měli na co těšit.

K ostatním fóranům: Doufám, že na tuhle povídku podíváte a uděláte taky nějaký komentář! :)

Za mne 70%! Nadprůměrné, ale stále máš co vylepšovat ;)