The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal Rety115 dne 20.03.2015 20:03

Část 1.-Nedočkavý dobrodruh
Peter otevřel oči, snad poprvé mu nebyla zima, ve Vorařově byl krásný slunný den. Peter by obvykle hned skočil do studené vody, teď na to ale nebyl čas. Musel se připravit na cestu.
„A na jakou?" Řekl si sám pro sebe. "Na nejdobrodružnější cestu ve svém životě.“
Příprava byla obtížnější než Peter čekal, po stodole, kde dnes přespal byli všude rozházené jeho věci a Peter nevěděl, co je potřebné a co k ničemu. Nejvíce si lámal hlavu nad svými hračkami z dětství, má si vzít dřevěného koníka nebo svůj první dřevěný meč? Zvítězil koník.

Peter si chtěl ještě chvíli odpočinout, ale zaslechl sedlákův hlas a tak velkou rychlostí opustil stodolu zadní částí, kterou se dostal i dovnitř.
„Ách“ nadechl se Peter příjemného a studeného vzduchu. „To je ale krásný den.“ Dál už ale na nic nečekal a vyrazil k prvnímu společníkovi ,Anti, jeho nejlepší kamarád už byl dávno vzhůru a společně s Kivim a Sokim na Petera čekali.
„Buď zdráv bratře Spídy.“ s humorem pozdravil Kivi. Peter tuhle urážku bral s úsměvem, ale nereágoval na ní.
Skupina si ještě chvíli povídala, po odbití dvanácté hodiny Peter, Filip, Kivi a Soki v doprovodu bílého pejska, kterého Peter pojmenoval Sníh opustili Vorařov. Nešli dlouho, když za sebou uslyšeli dusot koňských kopyt. Otočili se a spatřili jezdce, který se nejspíš snažil skupinu dohnat. Přijížděl ještě s jedním zahaleným jezdcem. Zpomalili jsme, aby nás mohli snáze dojet , a brzy jsme v něm poznali místního starce Harma. Jakmile nás jezdec dostihl, seskočil z koně.

„Buďte zdrávi, bratři hrdinové“ pozdravil.
Odpověděli mu podobně vtipně a tázavě se na něho zahleděli. Jezdec se obrátil k Peterovi: „Odpusť mi, bratře Petere, že jsem přerušil vaši spěšnou jízdu, ale starosta mi poručil abych jel za vámi“ „Proč?“ zeptal se Peter. „Abych vám předal tohoto jezdce.“ „K čemu nám bude dobrý?“ „Je velice dobrý šermíř, kterého budete pravděpodobně velmi nutně potřebovat.“ „Na boj jsme dostatečně dobří.“ „Přesto! Starosta myslí ,že na cestě narazíte na něco nebezpečného a neubráníte se.“ „Starosta je velice laskavý, ale další hladový krk na víc nepotřebujeme.“ „Přivedl jsem vám ho. Starosta mně za to dobře zaplatí tak mě nes*rte. Sbohem“ Po těch slovech pobídl koně, otočil se a tryskem ujížděl pryč, zpět do Vorařova. Kivi ihned obrátil svého koně: „Mám jet za ním, Petere?“ „K čemu?“ „Přivedu ho zpátky, aby splnil tvou vůli.“ „Na to není čas,musíme jet“ „Hej ty jak se jmenuješ?“ Křikl na jezdce Kivi. Jezdec neodpověděl.
„To je teď jedno, jestli chceš jít s námi tak pojď.“ Netrpělivý Peter pak zavelel „Kupředu! Jdeme!“

Všichni se dali znovu do kroku, jezdec šel asi 2 metry za nimi. Cesta, kterou šli, se sice nedala dobře cestou nazvat, ale přece tu a tam někoho potkali. Většinou to byly hlídky nebo obchodníci. Po osmi kilometrech jsme narazili na první křižovatku. „Doleva!“ Zakřičel Peter. „Doprava!“ Řekl ve stejnou chvíli Kivi. „Dozadu!“ Rozesmál se Anti. Směr byl na konec zvolen kompromisem, rovně.

Brzy se skupina dostala do končin, které neznala. Před nimi stála malá osada, Peter zastavil a zeptal se prvního člověka, kterého uviděl: „Buď zdráv bratře!“ Můžeš nám prosím zdělit kde to jsme a zdali je tu možné koupit koně?“
Muž, kterého se Peter zeptal, byl vybaven opravdu neprofesionálním dřevěným oštěpem a v pravé ruce třímal jakýsi svitek. Přes pusu měl přehozený šátek, jehož původní barva zmizela pod nánosem špíny. Byl bos. Chvíli si Petera a zbytek skupiny prohlížel. „No?“ řekl Peter netrpělivě. „Pomalu,pomalu,“ napomínal trhan. Opřel se o oštěp a přejížděl pohledem mladého Antiho od hlavy, až k patě. Anti se mu dlouze díval do očí a pak řekl: „Na co čumíš?“ Muž se uhodil do prsou a uchopil oštěp. „Znáš snad tuhle věc maličký?“ Maličký!? Žádné slovo by nemohlo Antiho víc urazit. Zvedl ruku k úderu, Peter jí ale uchopil. „Neunáhli se, Anti, tenhle muž mi jistě mou otázku zodpoví.“ Peter vyndal z kapsy váček a ukázal jej trhanovi a řekl: „Tak co? Kde to jsme a máte tu stáje?“ „Dáš mi ty peníze?“ „Ano“ „Tak sem s nimi!“ a natáhl natáhl ruku. „Nejdřív odpověz!“
„Jste v osadě Little Rock, není ani na mapě, koně tu jsou, má je jeden farmář.“ „Tu máš!“ řekl Peter. A podal trhanovi váček. „Kde bydlí?“ Trhan schoval váček, zakýval hlavou a řekl s úšklebkem: „Zaplatíš mi také za tuto odpověď?“ „Dostal jsi už dost.“ „Myslíš si že neumím počítat? Jeden váček není dost!“ „Neumíš.“ zašeptal Anti. „Dobře tady máš ještě 2 zlaťáky. Tak tedy kde ten farmář bydlí?“ „Asi dva kilometry za vesnicí, jděte pořád rovně.“ konečně odpověděl trhan. Když skupina přijela k zchátralé farmě, sestoupil Peter a Kivi z koně a zamířili k otvoru sloužícímu jako vchod. Anti a Soki hlídali koně. V tom se z otvoru objevila žena ,kterou vylákal ven Kiviho hlasitý hlas. „Ó běda! Zavři oči!“ zvolala a stáhla se zpět.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Upravil/a Rety115 dne 20.03.2015 21:38

Přidal Rety115 dne 25.03.2015 21:28

Kapitola 2- Vojna

Peter a Kivi se na sebe podívali, oba nechápali ženinu reakci. I žena byla bosa, měla na sobě staré rozedrané šaty, její vlasy byly rozcuchané a slepené jako plst a celé a vzezření ukazovalo, že voda je její největší nepřítel. Mezitím zahalený jezdec beze jména bez povšimnutí zmizel.

„To je hrůza, jak tady všichni vypadají jako strašáci,“ řekl Kivi znechuceně. „Já nemám skoro žádné peníze a vypadám skvěle.“ Peter chtěl říct něco o namyšlenosti , ale když se na Kiviho podíval, neřekl raději nic. Kivi měl krásně uhlazené hnědé vlasy, neobvykle modré roztomilé oči, nebyl ani hubený ani tlustý a jeho svaly by mu asi každý záviděl. Peter se obával, že ženu už neuvidí, ale po několika Kiviho uši rvoucích výzvách přišla znovu ke vchodu. Obličej si zakrývala dnem rozbitého košíku, jehož škvírami mohla oba cizince dobře pozorovat aniž by byla viděna. „Co chcete?“ zeptala se plaše. „Bydlí tady farmář?“ Pustil se do konverzace rozlobený Kivi.„Ano.“ „Ty jsi jeho žena?“ „Jsem jeho jediná žena“ odpověděla hrdě a s důrazem. „Ještě, aby ne.“ Zasmál se Kivi „Je doma?“ „Šel pryč.“ „Kam?“ „Za svým zaměstnáním.“ „Lžete!“ Vyštěkl Kivi. „Manžel jel na trh prodávat, jinak by nebylo co jíst.“

Po těch slovech uslyšeli oba dobrodruzi Antiho křik. „Pomóc,pomóc!“ Peter a Kivi nechali ženu ženou a rozběhli se k místu volání. Když doběhli, uviděli toho trhana, jak ještě asi ze čtyřmi dalšími svazují Antiho a Sokiho bodají ostrými klacky. Když je trhan uviděl, zachechtal se a povídá „Byla chyba mi dát váček s oslím hovnem místo peněz.“ Kivi a Peter byli jako zmražení, nehybně sledovali svého dobrého kamaráda, jak krvácí. I když Soki umíral, neřekl ani slovo ba ani nesténal. On vlastně nikdy nemluvil, řeč ztratil jako malý, když mu oba rodiče zabili Orkové.

První se rozmrazil Kivi, popadl svůj do špičky vyřezaný klacík a vrhl se na jednoho z trhanových poskoků. Poskoci byli vyzbrojeni sekyrami a noži. Boj byl těžší než Kivi očekával, prvního protivníka probodl snadno, druhý byl na boj už připraven. Mezitím co se Kivi rval, probudil se i Peter hned se chtěl také zapojit do bitvy, vyhlídl si rovnou velitele aspoň si myslel, že trhan je vůdce. Peter si všiml, že má rozkročené nohy, chtěl toho využít, rozběhl se. Těsně před trhanem mu pomocí kluzkého bahna podjel mezi nohama a než se trhan stačil otočit, Peter vyskočil a vší silou ho bodl do zad. Když se trhan zhroutil k zemi, bodl si Peter ještě dvakrát.

Kivi zatím stihl zabít zbylé tři poskoky, místo oslav se rozběhl k umírajícímu Sokimu. „Ještě žije!“ Vykřikl s nadšením Kivi. „Soki kamaráde, neboj se budeš žít, to ti slibuji.“ Utěšoval Kivi se slzami v očích Sokiho. Soki se pořád držel za rozpárané břicho. „Děkuji kamarádi“ vykuckal se zebe Soki, přestal se držet za břicho a zavřel oči. Peter i Kivi podruhé zamrzli, kdykoliv by se radovali ,kdyby Soki promluvil ,ale teď byl mrtvý.

Kivi a Peter dlouho seděli na místě, až po dvou hodinách přišla farmářova žena, už nebyla zahalená košem, ale měla na sobě černý šátek. „To ne, můj muž!“ Zděšeně zakřičela. „To je tvůj muž?!“ Ukázal Kivi na otrhance a rozbrečel se.
„Ano.“ „Ty mrcho.“ Zařval Kivi a rozběhl se na ženu. Peter ho naštěstí pro ženu ještě stihl chytit za nohu. Kivi se mu v záchvatu vzteku snažil vytrhnout. Peter ho ale držel velmi křečovitě, takže Kivi neměl šanci.

Všichni se uklidnili až po Peterove proslovu, kde všechny prosil o klid. Žena je nakonec z velkou nechutí, pozvala oba dovnitř a dala jim dost zvláštně vypadající polévku, ve které plavaly papírky a brokolice.

„Z tohohle budu mít průjem ještě 3 tejdny!“ Zašeptal Kivi.
Peter ho nevnímal přemýšlel, zda je vše připraveno:
„Koně zařízeny, jídlo a voda zařízena, Anti říkal ,že nám sežene i zbraně,počkat Anti!“ S Peterem to málem seklo.

„Chudáčku snad se na nás nezlobíš.“ Samozřejmě musel vtipkovat Kivi. „Zlobit, já? Nikdy! Jenom jste mě nechali čtyři hodiny svázaného bez vody a jídla venku.“ Ironicky odpověděl polomrtvý Anti. “To se může stát jen blonďatejm.“ Řekl kdo jiný než Kivi. „Kivi“ „Ano brouku.“„Drž pusu, nebo po ní dostaneš!“ Zčervenal zlostí Anti.

Všichni se pustili do velkolepého hrobu pro Sokiho .Kříž se jim povedl opravdu velký ,byl z pěkně obroušeného dřeva, které bylo nasekáno za farmou . Kytky už byly horší nikde nic pěkného nerostlo, nakonec to byl luční jetel, který společně se Sokiho lukem hrob dozdobil.

Noc proběhla klidně. Ráno už bylo horší, Petera strašlivě bolel krk. Anti nešel vzbudit a Kivi měl zácpu a nejhorší bylo, že všichni museli pořád myslet na mrtvého Sokiho.
„Ach jo to je zase ráno.“ Povzdechl si Kivi. Nezbývalo nic jiného než Antiho hodit do řeky, nebo spíše říčky. Netvářil se moc nadšeně, ale byl vzhůru. Teď už jen tři dobrodruzi vyrazili na cestu. Cesta byla dlouhá ,kdo by řekl ,že skupinka narazí na poušť. Ta poušť byla dosti zvláštní. „Musíme jít tudy.“ Řekl zkušeně Peter. „Ale tady už jsme byli, vidíš tu láhev v písku, ta je naše.“ Odpověděl Kivi. „Chodíme pořád v kruhu a akorát ztrácíme zásoby vody.“ „Ale dostat se odtud musíme, jdeme!“ Naši hrdinové pokračovali, nevzdávali se i když už po páté došli na stejné místo. „Řeka.“ vykřikl Anti a začal radostně poskakovat. „Opravdu je tam.“ Nadšeně přizvukoval Kivi. „Tak co čekáme ,mám žízeň jako vlk.“ Zachraptěl Peter. Když doběhli a napili se, napadlo proč jen pít a úplně nahatí do vody skočili. „Kašleme na to ,tu poušť obejdeme.“ A jak řekli tak i udělali. „Víte ,co mě hoši zaráží?“ Oba se na Kiviho podívali. „Co dělá blízko Vorařova poušť?“

Další známku civilizace objevili naši dobrodruzi až po dvouch dnech. Jejich náhodné vybírání cesty je dovedlo do další neznámé oblasti tentokrát to bylo město s názvem Polis. „Hoši dochází nám peníze.“ upozorňoval Peter. „Spíš už došly“ dodal Kivi. Všem třem došlo, že než se pustí do opravdového dobrodružství, musí sehnat spoustu peněz. „Mám pro vás typ, kde vyděláte hodně peněz i dobrodružství.“ Peter, Anti a Kivi se podívali za sebe a koho nevidí. „To je ten jezdec!“ řekli všichni tři naráz. Nemůžu uvěřit, jak na něj mohli zapomenout za tak krátkou chvíli. „Ne tak nahlas hoši.“ Vidíte tamhle ten stánek?“ „No.“ Dohodli si se, že odpovídat bude jen Peter. „Tam se zapište do armády.“ Řekl zahalenec a zmizel. „Proč nás to nenapadlo dřív“ Rozesmál se Anti a už oba dva své kamarády táhl ke stánku.

„Chceme se zapsat do armády,“ řekl s nadšením Anti a bouchl si do stolu. Verbíř sedící ve stánku si Antiho prohlédl, jeho blonďatě zářící vlasy ho málem oslepili, nejvíc však zaujal verbíře Antiho nízký vzrůst. „A nejsi na armádu moc malý chlapče?“ Myslel to naprosto vážně , Anti to však pochopil jako urážku a jeho nadšení se rázem změnilo. Zasypal verbíře nejrůznějšími nadávkami a v záchvatu vzteku převrhl inkoust která polil celý stůl a kapka dopadla na Peterovi boty.

Verbíř byl chvíli v šoku , okamžitě se musel napít ze své lahvičky s tvrdým alkoholem, když se uklidnil povídá. „Zaplatíte 2 zlaťáky za inkoust a potom si vás zapíšeme na seznam zájemců.“

Pokračování příště

Přidal Rety115 dne 17.04.2015 20:37

#11

Po dlouhé době se opět vracím na bojiště a vydávám další díl. (RPG1) Dlouhou dobu jsem neměl chuť ani nápad, což se změnilo a budu se snažit vydávat své povídky pravidelně. :) Přeji pěkné počtení. :)

Kapitola 3- Potíže

Mezitím co se naši dobrodruzi zapisují do armády, v místní radnici právě zasedá neplánovaná rada mladších.

„ Vouqir The Blight se nám po bitvě už neodváží vzdorovat,“ nadšeně povídá vůdce rady Abrepius.
„Věřím, že rada jednohlasně potvrdí tvoje jmenování na generála naší armády Spartaku.“
„Je mi velikou ctí, vést naší armádu proti těm nemrtvím zrůdám,“ poklekl Spartak před 7 mladými čaroději sedících na černých trůnech.Nad každým trůnem byl do zdi hrdě vytesán znak Polisu, na kterém byl vyobrazen letící orel třímající meč.

Všech 7 čarodějů bylo oděno do bílého hábitu a na hlavách měli špičatý klobouk, každý měl jinou barvu. Abrepius měl žlutý, ten značil jeho mazanost a štědrost. Wopius měl klobouk hnědý, ten značil jeho lásku k přírodě. Potom zde byli tři kouzelníci s červeným kloboukem výborní taktici a znalci draků.

Zbylí dva Ajor a Blackleus se od ostatních zcela lišili, Ajor měl klobouk šedý a děravý. Byl to chudý čaroděj a nejmladší z celé rady, obrovský nešika s velkým srdcem. Blackleus byl nalezen Abrepiusem, když byl ještě miminko, našel ho v Young forest když sbíral houby. Hned poznal, že se jedná o syna vůdce nekromancerů Vouqir The Blighta, nemohl ho v lese nechat, přinesl ho k sobě domů a vychovával z něj čaroděje. „Tím to by jsem dnešní radu ukončil, Spartakovi zbylé instrukce předá Ajor, Kedos s vámi přátelé.“ Ukončil radu Abrepius.

Anti zaplatil inkoust a poté začalo přihlašování.
„Jméno?“ Zeptal se chraplavě písař Antiho.
„Anti zvaný Neposeda“ Peter a Kivi vybuchli smíchy.
„To jsem zvědav na vaše!“ Rozzuřil se Anti.
„Bydliště?“ Pokračoval písař.
„Vorařov.“
„To neznám, ale mě je to vlastně fuk, povolání?“
„Býval jsem dřevorubec.“ Vymýšlel si Anti,aby zakryl svou kariéru zloděje.
„A váš věk?“
„Patnáct let.“
„Hotovo? Výborně,“ řekl verbíř stojící opodál a pokynul Antimu ať jde sním.
„Jméno?“
„ Peter zvaný Skálopevný.“ Vše pokračovalo s klidem dokud se písař nezeptal Kiviho na jeho povolání. „Zlo...zlobr“
„Co prosím?“
„Chtěl jsem se říci posel.“
„Víte že posel nezačíná na zlo?“
„Tak jsem se přeřekl no.“
„Proč pořád řeším tolik věcí ,všechno je mi úplně jedno.“ Povzdechl si písař a ukázal Kivimu směr k táboru.

Kivi šel úzkou kamenou ulicí, než došel k tunelu, který měl schody. Kivi nikdy nic podobného neviděl, sestoupil do něj a obrátil oči v sloup, když na druhé straně viděl schody nahoru. Když vyběhl posledních pár schodů, uviděl obrovské zástupy vojáků. Nedívali se ale na Kiviho, všichni upřeně sledovali jakéhosi jezdce na koni co něco nesrozumitelného pořvával.

Kivi uslyšel, jak si dva vojáci šuškají o nejsilnějším a nejstatečnějším veliteli Spartakovi, došlo mu, že Spartak asi bude zmíněný jezdec na koni. Poté se ještě rozhlédl, zda neuvidí své přátelé, uviděl jen stan pro nováčky, vydal se k němu, málem se však počůral, když řady vojáků začali jásat, tleskat a křičet jméno Spartakus. Kivi se na Spartaka podíval, nepřišel mu ničím zvláštní průměrný člověk s modrým pláštěm a hnědými vlasy s copánkem na bílém koni.

Kivi nakoukl do stanu, uklidnil se ,když v něm spatřil své přátele. „Buď zdráv bratře Kivi,“ přátelsky pozdravil Peter. Kivi pozdrav opětoval a kývl hlavou na Antiho. „Tak to je ten váš třetí borec?“ Zasmál se tlustý muž sedící u stolu.
„Ano“ řekl Peter a snažil se u toho zadržet smích.
„O.K můžeme začít borci,“ povídá dobře naladěný cvalík u stolu.
„Mé méno je Lojzan ,ale můžete mi říkat Cvalda. Dělám tady kapitána, vítejte ve vojenským táboře toho našeho slavnýho Polisu, ze začátku to nebude vůbecky snadné, projdete těžkym vycvikem nekecam fakt těžkym, ale vy ho zvládnete jste borci ne?“
Když skončil, nechápavě se díval na tři dobrodruhy, jak se smíchy válejí po zemi.
„Jsem rád, že to berete s humorem borci.“ Smál se Lojzan.

Do stanu vešel velitel Corby, přesný opak Lojzana hubený a podle tváře vypadalo, že se nikdy ani nezasmál. Prohlédl si nové přírůstky, odplivl si a začal mluvit hlasem co připomínal křik. Dalo se říci hlasité mluvení.
„Takže vy jste ti nový budižkničemové, co si myslí, že si v armádě budou válet šumky, sem tam někoho zabijí a za rok skončí s velkým balíkem peněz? Budete makat lenoši a jestli ne, tak vám uřežeme ocasy a dáme vám je k večeři. Teď pojďte se mnou!“ Corby chtěl vždy zkazit všem náladu tentokrát mu to nevyšlo Anti měl opět co dělat, aby se nezačal smát.

Ta skvělá nálada skončila hned druhý den, kdy všechny tři dobrodruhy vzbudil Corby osobně. „Vstávejte bando líná!“ Zařval tak, že se Anti leknutím praštil do hlavy. K snídani byla ovesná kaše, kromě Petera jí nikdo nesnědl. Následoval výcvik tak náročný, že Peter neudržel obsah svých střev, Kivi a Anti naopak měli na krajíčku k zvracení. Po obědě následoval každodenní souboj v lukostřelbě....

Pokračování příště

Upravil/a Rety115 dne 24.04.2015 15:42

Přidal Rety115 dne 24.04.2015 21:29

#15

Kapitola 4- Úkol

„Vy tři noví budete v bílém družstvu, tam je takových sráčů jako vy plno.“ Zavelel Corby. Peter si své družstvo prohlédl a usmál se. „Aspoň zapadnu.“
„Kéž by tu byl Soki, ten by všem ukázal.“ Posteskl si Kivi. Souboj začal, hrálo se na body, pokud někdo trefí střed automaticky vítězí. Červený tým hned napoprvé trefil černý střed a vyřadil zelené. Bílý tým měl v prvním kole proti sobě modré družstvo, první čtyři pokusy bílý tým nenahrál ani jeden bod, hlavně Anti byl dost zklamaný, když jeho šíp jen těsně netrefil okraj terče. Naopak modří nahráli bodů padesát ,ale naštěstí střed netrefili. Peter byl tak rozrušený, že mu nešel šíp ani nasadit a když vystřelil šíp k terči nedoletěl. Modrá o centimetr netrefila střed, na poslední ránu šel Kivi. Odplivl si, natáhl šíp a s naprostým klidem trefil prostředek terče.Peter a Anti se s jásotem ke Kivimu rozběhli, objali se a se zpěvem kdo neskáče není Nord zjistili, že se na ně všichni divně koukají. Kapitán červených Robin Shoot se ušklíbl a nahlas řekl „To jsou ale děti.“

„Anti se klasicky rozzuřil a rozběhl se na posměváčka, zkoušel se s ním prát, ale ten jen se smíchem uskakoval a když mu z toho tlemení došel dech natáhl Antimu takovou facku až se Anti málem rozbrečel. „Co se tu děje,“ ozval se mohutný hlas.
„Generále, jaká čest.“ Poklekl Corby
„Na pochlebování nemám čas Corby, potřebuji tři dobrovolníky na jednu akci a vy se mi tu akorát perete!“
„My pane, my se hlásíme,“ zvolal Peter.
„A kdo jsi legionáři?“
„Jsem legionář Peter a tohle jsou mí dva přátelé Kivi a Anti.“
„Je to banda flákačů pane, všemu se akorát blbě tlemí a dělají jen problémy.“
„Výborně přesně tohle potřebuji!“ Usmál se Spartak.
„Sbalte si věci pánové, za hodinu vyrážíme.“

Peter nevěděl, co si má všechno vzít, hrozně se mu líbilo roucho světlemodré barvy. Spartak ho ale zklamal a nákázal jim, aby si na sebe vzaly oblečení pokryté hlínou a listím. Byl příjemný večer, lehký vánek pěkně chladil, vojáci v táboře buď hráli šachy nebo si četli. Naši tři dobrodruhové však vyráží na dlouhou cestu.

„Tak pánové, přišel čas vysvětlit vám a co vlastně jde, les ve kterém se nacházíme, nese název Young forest .Dostali jste anonymní zprávu, že se zde nachází tlupa Blightových vojáků. Vouqir The Blight je vůdce nekromancerů, váš úkol je jednoduchý, najít je a zneškodnit.“
„Je v tom háček?“ Podezíravě se zeptal Anti.
„Bohužel ano ta zpráva byla anonymní takže je to buď past nebo jistá smrt.
„Nebo?“
„Jaké je ještě synonymum k jisté smrti?“ Zamyslel se Spartak.
„Berte to jako trest.“ Spartak nasedl na koně usmál se a zmizel mezi stromy.

„To jsme teda v pěkný rejži, co když je nenajdeme, umřeme hlady.“ Začal naříkat Peter.
„Ty aby si chvíli nemyslel na jídlo, Kivi kam to jdeš?“
„Jen jsem ucítil kouř, jde z támhle té strany.“
„Tak na co čekáme vzhůru na... na... negromancery!“
„Nekromancery,“ opravil Peter Antiho.“ Dobrodruzi museli stoupat do vysokého kopce.
„Támhle jsou!“ Zašeptal Anti ,když vylezl na kopec.
„Skvělé!“ Odpověděl Kivi, který se na kopec ještě drápal. Všichni byli opravdu nadšení, neuběhla ani hodina a už zvládli první část úkolu nalézt tlupu vetřelců. Posadili se na kraj strmého kopce, byla to výborná pozice, nemohli být přes keře a stromy viděni. Chvíli se radili co dál. Peter navrhoval obklíčit je, jeho návrh byl ale smeten ze stolu, protože nebylo jak.

„Kluci mě se zdá, že pode mnou ujíždí to mokré javorové listí.“ Jen co to Kivi dořekl podklouzl a řítil se z kopce dolů, Peter se hloupě rozběhl za ním, ale podjela mu noha a už jel taky, Anti se chvilku strnule díval ,dokud pod ním listí nepodjelo také.

Kivi věděl, že je zle otočil se za sebe zda neuvidí své kamarády. Ale narazil do pařezu, přes který udělal špičkové salto a dopadl přímo do táborového ohně Nekromantů. Zapištěl a začal mezi nimi pobíhat ze zapálenými hýžděmi, byla to příšerná bolest. Co nejrychleji skočil do říčky, ale nepředpokládal, že bude tak mělká a udělal si něco s kostrčí. Nekromantové se ale už vzpamatovali a na nebohého Kiviho se rozběhli.Neváhal ani minutu, v bolestech ze dna říčky vytahoval kameny a vší silou je po útočnících házel.

Peter mezitím hlavou napřed narazil do stromů, který ho omráčil.

Anti se pomocí své malé výšky všemu vyhýbal, když dojel až dolů uviděl Kiviho v nesnázích, určitě mu chtěl pomoci ale asi 20 zeleně svítících oblud se mu v tom snažilo zabránit. Anti se svou dýkou bojoval . Jedna příšera mu ale cosi plivla do očí a Anti nic neviděl, neměl už šanci. Chabě máchal dýkou kolem sebe, ale už cítil jako je svazován a někam vlečen. Kivi už také dobojoval přesile Nekromantů neměl šanci vzdorovat. „To je náš konec!“ zašeptal Kivi, když je společně s Antim přivázaly k tlustému dubu.

Peter se probudil zkoušel vstát, ale hlava mu třeštila jako kdyby narazil do stromu. Chvíli vzpomínal co se vlastně stalo, vzpomněl si jen na úkol zadaný generálem. Zmateně začal hledat své kamarády, „Kivi! Anti!.“ Usoudil, že není moc moudré křičet, když okolo můžou být nepřátelé, zapomněl ,že se pod ním nachází celý tábor.

Peterovi to vůbec nemyslelo. Z marného vzpomínání ho probral zvuk křupnu té větvičky, rychle se schoval za keř a vyčkával. Byli to dva Nekromanti, zřejmě hlídka, jeden byl vyzbrojen lukem a druhý po zemi táhl těžký kyj. Peter si je pořádně prohlížel, nikdy v životě nekromanta neviděl. Měl fialový obličej, bílý plnovous a jako helmu lebku jelena, jako oblečení mu stačila kožešina ze zvířete, které Peter neznal. Oba se posadili a pustili se do modrého sýra, jeden z nich promluvil:

„Thurlocku ty si o 100 let starší než já, pověz mi proč je ta válka s Polisem.“
„Vagimíre přesně proto jsem s tebou nechtěl jít, pořád moc mluvíš to není pro nekromancery dobré!“
„Prosím, prosím“
„Ách, ale pak už budeš mlčet.“ Vagimír přikývl.
„Začalo to přesně v den mého narození, na trůn nastoupil mladý nekromancer Vouqir The Blight kéž živ navždy, nikdy nechtěl válku, ale ten zpropadený Abrepius mu ukradl syna. To Vouqir The Blighta kéž živ na vždy rozlítilo a vyhlásil Polisu válku. Říká se, že ukradený syn stále žije, ale to jsou jen povídačky.“
„A ty tomu věříš?“
„Do mého urozeného plnovousu slíbil si, že budeš mlčet Vagimíre.“
„Já tomu věřím“
„Ach s tebou je to marné, teď už pojď, musíme vyslechnout ty zajatce.“ Thurlock i Vagimír pod sebou vykouzlili zelený mrak, který je bezpečně snesl dolů.

Peter na nic nečekal, sice mu to po té ráně moc nepálilo, ale došlo mu, že zmiňovaní zajatci budou Kivi a Anti. Potichu se za dvěma nekromancery vydal. Cesta byla opravdu strmá naštěstí krátká. Kousek od tábora vedly dvě cesty, ta rovně zřejmě přímo do tábora a ta vpravo na menší skalku. Bylo to skvělé rozhodnutí jít doprava, bylo vidět na celý tábor. Peter ale nemohl rozpoznat co je zbrojírna a co kuchyň,všechny postavené budovy vypadali stejně, své dva kamarády ale zahlédl.

„Hej pšt, Kivi.“ Zašeptal Anti.
„No?“
„Taky ti zavázali oči?“
„Ne, ani tobě je nezavázali.“
„To né oslepl jsem.“ Teď už zvýšeným hlasem řekl Anti.
„Jen klid to přejde, doufám.“ To doufám si řekl spíše sám pro sebe. K zajatcům přišli oba strážní Thurlock i Vagimír. „Omlouvám se za trochu horší přivítání, ale nečekali jsme vaši návštěvu.“ Začal výslech Thurlock.
„To teda ne, vždyť jsem slepý!“
„Promiň, potřeboval jsem tě uklidnit a žabí sliz tomu opravdu pomohl.“ Odpověděl povzbudivě Vagimír.“
„To teď budu navždy slepý?„
„Ne stačí to jen po...“
„Co? Co to stačí?? Neumím negromancersky!“ Zuřil Anti.
„Klid přátelé tohle je výslech ,tady Vagamír chtěl říci pomočit a teď dost rozhovorů mi se vás budeme ptát, vy budete odpovídat, když to půjde hladce pustíme vás, když ne zabijeme vás.“
„To je jako z té knihy Prokletí Deader!“ To se do rozhovoru zapojil i Kivi.
„Takže jednoduchá otázka kde máte tábor?“
„V Polisu.“
„Kde je Polis?“
„Nevíme.“
„Já to vím“ řekl nadšeně Vagimír.
„Výborně konec výslechu zítra je zabijeme.“
„To naštve zachechtal se Anti.“
„Zabijou nás ty pitomče!“
„To naštve,“ řekl právě kolem procházející strážný.

Peter využil čas a rozhodl se, že své přátelé osvobodí v noci. Po hodině se začal nudit a rozhodl se, že to zkusí hned. Dopadlo to špatně a to když sešel dolů, ze křoví vyběhl králík a on z toho dostal málem infarkt. Po hodině nudy usnul.

Probudil se ve 2 ráno, ideální čas na záchranu. Tentokrát žádný králík ze křoví nevyběhl.
„Začíná to dobře,“ další překážkou byl spící strážný. „Čekal jsem, že to bude těžší říká si pro sebe Peter v nekromancerské výzbroji. Mrtvolu strážného bylo těžké ukrýt. „Jak jsem měl vědět, že nekromanceré po smrti svítí.“ nezbývalo než ho dotáhnout na svah a schovat za strom. Cesta k dobrodruhům byla už velmi snadná, nikdo si Petera nevšímal. Všichni si jen šeptali „No jo to je celý Krool, zase prohrál sázku a musel si oholit plnovous.“

Peter byl šťastný,všechno tak skvěle vycházelo, Kiviho a Antiho nikdo nehlídal. Kivi Petera poznal, nic ale neřekl a Antimu raději nic nepověděli. Šli kolem palisád tábora, aby co nejdříve došli k východu. „Proboha strážní.“ Zděšeně zašeptal Kivi.
„Kivi tobě snad hráblo, celou dobu nás mají strážní.“ Nebyl čas to Antimu vysvětlovat. Peter vyrazil dveře od jedné z budov, rychle vešel a stejně rychle dveře zavřel.

Všem spadl obrovský kámen ze srdce, když hovor procházejících strážných utichl. Peter se rozhlídl po místnosti, vlastně v ní byl jen obrovský stůl a na něm spousta papírů. Najednou to v něm hrklo „No jistě dokumenty! To je skvělé!“
„Dělej počurej mi to!“ Začal prosit Anti Kiviho.
„Ne!“
„Prosím!“
„Nebudu ti čurat na ksicht.“
„Já už chci vidět.“
„Lidi seberte co nejvíce papírů a pádem odsuď.“ Vložil se do rozhovoru Peter.“
„Na co nám budou?“
„Myslím si, že to jsou plány k útoku, prostě se určitě budou hodit, tak honem!“ Papírů bylo opravdu mnoho a dobrodruzi jich nemohli vzít kvůli zátěži a hlavně kvůli Antimu, který byl stále slepý.

Dostat se pryč z tábora nebyl problém, těžší bylo zdolat svah ale i tuto překážku překonali bez větších problémů, když Kiviho napadlo vést Antiho na provázku. „A teď tradá do Polisu!“ Zavelel šťastně Peter.

Pokračování příště :)