---

Ahojte,

již delší dobu tu bylo hlasování o vytvoření další povídky a nyní nastal čas přidat sem první část dalšího příběhu. Doufám, že se bude líbit (upřímně, první část se mi tvořila těžko).

Část 1. - Nešťastná náhoda

„Vlídná matko, vlídná matko, pošli své dítě za mnou, jelikož hříchy nehodných musí být pokřtěny krví a strachem!“

Jasný měsíc se vznášel nad Vorařovským lesem, v malé chatce si za svitu svíčky stařenka tloukla v hmoždíři ingredience na jakýsi lektvar. Potichu si broukala, sledovala práci pod svýma rukama. Náhle cosi uslyšela za chatou… podivný šelest a křupání větví. Svou alchymii zanechala, vyšla ven a čekala, zda se někdo nebo něco neobjeví. Zprvu nic neviděla, už chtěla zalézt zpět do stavení, však její zrak spatřil postavu, vycházejíc zpoza stromu. Ztuhla jak kámen, však beze strachu, jen tiše vyčkávala, až přijde neznámá blíže, což se také stalo. Louč svitla pod kápi, ve které se skrývala tvář udýchané a vyčerpané ženy…

„No ne, takovou návštěvu bych teď nečekala!“ ozvala se s úsměvem stařenka, když spatřila pod kápí Dunmerku.
„Jsem tak ráda, že jsem tě našla, Anise! Ani nevíš, jak se mi po tobě stýskalo!“ ozvala se elfka. Obě přišli blíže k sobě a objali se, konečně se po dlouhé době zase shledali.
„Drevano! Je to… tak dávno, co jsem tě neviděla! Co tady děláš?“ zarazila se babka a prohlédla si jí, ve tváři se jí objevila stejná radost, jako když se vrátí dcera k matce, „Jistě jsi unavená a vysláblá! Pojď dovnitř, dám ti nakrmit…“
Temná elfka nijak neodporovala, beze slov vykročila dovnitř malého stavení a usadila se na židli. Sotva sedla, Anise ji dala pod nos misku se studenou zeleninovou polévkou. Pustila se do ní okamžitě. Až po chvíli, kdy se aspoň trochu zasytila, spustila své krátké vyprávění, „Měla jsem dosti strašnou cestu, Anise. Měla jsem jisté potíže v Morrowindu.“ zarazila se, jako by nechtěla dál nic říkat, až se z toho oklepala, „Promiň. Huh, jsem unavená. Mohla bych se tu někde u tebe vyspat? Ráno ti řeknu vše o Morrowindu.“
„Ale jistě, drahoušku.“ dodala s úsměvem hostitelka a rukou jí ukázala na rozviklanou postel. Následné žuchnutí a poté jemný chrapot ukončil veškerý rozhovor, a i když se stařena nic nedozvěděla, stále na ni hleděla s úsměvem na tváři.

Ráno se temná elfka probudila, stále se v rudých očích ocital strach a napětí z minulých událostí. Když vstala z postele a rozhodla se najít svou přítelkyni, všimla si, že se její ruce třesou. Hned za rohem postávalo vědro s vodou, v odrazu hladiny konečně viděla svou tvář s menší jizvičkou. Sundala si kápi, z níž spadly mastné, avšak krásné vlasy, šedivé jak mlha nad vodou. Vzala hrst vody z vědra a chrstla ji proti sobě, aby se probudila.

Jen, co se očistila, spatřila svou hostitelku na malém záhonku, jak plela. Ihned ji pozdravila a nabídla jí svou pomoc, což ona s úsměvem odmítla. Dodala, že tuto práci zvládne sama. Odložila motyčku stranou, pomalým krokem se přesunula ke svému drahému protějšku a konečně si jí za svitu Slunce prohlédla. Stále nemohla uvěřit, že to není sen…

„V noci jsi lehla na postel a rovnou’s usnula.“ usmála se na ní, „Ale říkala jsi, že’s měla nějaké potíže v Morrowindu. Stalo se tedy něco, má drahá?“
Drevena se porozhlédla kolem, vedle ní se nacházela lavička, na níž si sedla a spustila své vyprávění, „Udělala jsem něco špatného… zatraceně! Nechápu, jak se to mohlo stát.“ podíval se na Anise a těžce vydechla, „V cechu jsem udělala hroznou chybu. Měla jsem na starost jednoho učně z bohaté rodiny, který se zaměřoval na vyvolávací magii. Dostal jednoduchý úkol, vyčarovat ohnivého atronacha a nechat ho chvíli v našem světě…“ smutně vydechla, „Jenže ten hoch byl velice… roztěkaný. Nebyli jsme dostatečně zabezpečeni, prováděli jsme zkoušku v místnosti, kde se vařily nebezpečné lektvary.“ mrkla okem, „Jakmile se zjevil atronach, horko z něj zapálilo vše, co hořelo, a učeň…“ na další slova se nezmohla.
Anise se k ní okamžitě nahnula, snažila se jí dát trochu odvahy, „Není to tvoje vina, Drevano. Nemohla’s vědět, že si v té místnosti někdo něco vařil…“
„Byla to má vina…“ dodala zklamaně, „Když se to doslechl cechmistr, na nic nečekal. Se zlostí mě okamžitě odvolal z pozice a napsal pozůstalým. Do několika hodin byli v mých komnatách… chtěli mou hlavu.“ promnula si oči a opět znova vydechla, „Povedlo se mi utéct, ale nebylo to nijak lehké. Horská zima, lapkové a banditi… taky stoupenci Boethie.“ zakroutila hlavou, „S tímhle nemohu žít v Morrowindu. A jedině, koho mám mimo popelavé hranice, jsi ty, Anise.“

Stařenka se na ní usmála a vzala ji za ruce, ujistila jí, že může zůstat u ní, pokud bude mít zájem. Ona sama vítala jakoukoli společnost, načež se Dunmerka usmála. Dodala, že jistou chvíli u ní zůstane. Anise po jejím vyprávění navrhla sběr jistých rostlin, které rostly u nedalekého jezera, s čímž elfka souhlasila. Aspoň by přišla na jiné myšlenky a trochu se uvolila.

Vzaly koš na květiny a vyšly z chatrče směrem na západ, proti proudu řeky. Cestou se jí vyptávala, na koho během své poutě narazila. Ale snaha dozvědět se něco více, elfku moc netěšilo, nerada chtěla hovořit o zlé zkušenosti. Po chvíli putování se nadechla, začala mluvit o návštěvě zasněženého města, kam dorazila po překročení hranic. Nemohla si vzpomenout na název, Anise jí prozradila jméno, „Větrný Žleb“. Vyprávěla, že jednoho večera se musela schovat do krčmy před zimou, jen co vešla dovnitř, přišel k ní nějaký Nord a začal jí urážet a nadávat. Snažila se ho ignorovat, protože ho považovala za blázna, jenže ten muž ji několikrát udeřil. A to si už nenechala líbit.

„Jak to dopadlo? Vážně tě poranil?“
„Zprvu ano… Byly to tvrdé rány, ale já jsem mu nakonec dala co proto… I když jsem měla sto chutí ho spálit na uhel.“
„Udělala‘s dobře, že‘s to na něj nevytáhla. Nemuselo to pro tebe taky dopadnout dobře…“ upřímně jí odpověděla.
„Huh… to jo." přiznala se, " Ale ta zima je otřesná! Zlaté léto v Morrowindu!“ pronesla s úsměvem na tváři elfka.

Anise poznala, že je elfce už mnohem lépe. Jejich kroky se konečně zastavily u zříceniny, ponořené částečně do jezera. Během dne hledaly a sbíraly přísady nejen u této ruiny, ale vzaly si loďku a vypluly do středu jezera, kde se nacházel malý ostrůvek se stojícím menhirem v bohatém kvítí. Obě se u něj zastavily a pohlédly, Drevana zavzpomínala na svůj domov v Dagon Felu, v minulosti si přála podobný menhir, aby jí zdobil zahrádku…

Poté, co nasbíraly vše potřebné, se vrátily zpět na břeh a rovnou směrem k chatce. Během pochodu se konečně svěřila stařenka své přítelkyni, jak se jí moc stýská po další kamarádce, Helze. Taktéž jako Anise, i ona měla jisté nadání v magii. Po menší práci v chatce, kdy společně tvořily různé lektvary a četly si ze starých knih, dostala Dunmerka chuť na víno Altmerů, dlouho jej neměla v ústech. Byť měla Anise dostatek zásob, žádnou takovou láhev neměla, proto jí doporučila navštívit nedalekou osadu s krčmou, kde by jistě pořídila. Než stačila odejít, dostala do dlaně několik zlatek a hřejivé přání, ať se baví… Drevana jen obdivovala její štědrost.

Malou chvíli trvalo, než se elfka v tmavé róbě dostala do vesnice, kterou jí hostitelka popsala. Po obyvatelích jakoby se slehla zem, což jí na jednu stranu potěšilo, ale na druhou zase děsilo. Ve vzduchu cítila napětí… tušila něco zlého.

Krčma „U Spícího obra“ byla zcela zaplněna místními. Jen, co vešla dovnitř, pohltilo jí typicky hospodské aroma a sladká slova zpívajícího barda. Většina popíjejících si nevšimla nového hosta, až na hospodského a kováře, kteří byli překvapeni.

„No, podívejme se na to! Dunmerka mezi Nordy…“ pronesl překvapeným hlasem kovář.

Drevana se na něj zadívala, jako by jí to netěšilo, ale on se jen usmál a přizvedl žejdlík výše, čímž dal najevo svou radost. Pár kroků provedla a dostala se před pult hospodského, který byl stále překvapen z návštěvy. Objednala si u něj dvě lahve vína a rozhlídla se po okolí, jestli neuvidí volné místo. Pouze jen jeden stolek, nejblíže k alchymistickému koutku, byl takřka volný, seděl u něj jeden muž v rudém oděvu. Přistoupila k muži a otázala se ho, zda se může usadit. Nejenže jí dovolil sednout, ale nabídl i kus řeči…

„Vy jste ta elfka, co zmlátila toho hrubiána ve Větrném Žlebu, že ano?“ spustil, když si žena sedla.
„Prosím?“
„Zprávy se šíří po celém Skyrimu velice rychle. Byla jste to vy, určitě!“ vysvětlil jí, „Ale nechci vás urazit. Zasloužil si to!“ pronesl muž s krátkou černou kadeří.
„Éhm, asi jste si mne s někým spletl. A vůbec, kdo jste?“ zeptala se ho elfka.
„Není důležité, jak se jmenuji. Podstatné je, že jsem moc rád, když jste hezky zpacifikovala otravného Bouřného háva! Být tam já…“
„Nechtěla jsem ho zmlátit.“ náhle si uvědomila, že se prozradila. Poraženecky vydechla, „Jen jsem se ho snažila ignorovat, ale nějak to nešlo.“
„To je v pořádku,“ zasmál se muž a poplácal ji po zádech, „jen mě těší, že domorodec dostal nakládačku od přistěhovalce!“



Drevaně se nelíbil tón jednání, chtěla už raději odejít, ale muž stále ji žádal, aby zůstala a chvilku si s ním promluvila. Nakonec elfka udělala, co zamýšlela. Zvedla se a raději se vydala zpátky k chatrči. Bez pozdravu otevřela dveře a vyšla ven. Jen, co učinila několik kroků za bránu, uslyšela šustění křoví a větví. Chladně si do rukou připravila ničivou sílu a vyčkávala, až se kdosi vynoří z křoví. Odtamtud však vyběhla liška, zářivé oči jí spatřily a strachy se vydala kamsi pryč.

Dunmerka si oddechla, sklopila ruce a zrušila v nich svou moc. Tiše si pro sebe pronesla, koho spatřila, a zase se s klidem vydala na cestu. Však stačilo ujít několik sáhů kupředu, tentokrát za sebou uslyšela rychlé kroky po kameni. Otočila se a její duše se vyděsila, když spatřila neznámou zahalenou postavu, držící v rukách dýky. Její předtucha se nakonec vyplnila…

---

Část 2. - Útočiště

Černo-červený oblek s ostny halil postavu dokonale, dvě dýky v rukách a v očích neznámého byla vidět touha po krvi. Elfce došlo, že je v nebezpečí, než se stačila nějak připravit, útočník začal zbraněmi provádět nebezpečné výpady a ona stačila jen uhýbat. Každý švih neznámé postavy jen prosvištěl do prázdna, čarodějka byla ohebná jak vrbový proutek. Párkrát se dýky dotkly její róby a podepsaly se na ní, což jí vytočilo.

Když jí nepřítel chtěl probodnout, na poslední chvíli stačila mu chytnout ruce a kopla ho do nohou. krátké lomcování se zbraněmi a výměna pěstí pak zapříčinilo odzbrojení neznámého. Elfka se usmála, ale to darebákovi nestačilo. Na nic nečekal, i beze zbraní se do ní pustil, silné pěsti se jí podepisovaly na tváři… V momentě, kdy jí shodil na zem a útočník marně ve tmě hledal zbraně, mu podkopla nohy. Následný tvrdý pád jí dal trochu času, aby se zvedla a utekla za vesnici k řece. V křoví zašustilo, dech se zastavil a myšlenky doufaly, že jí vrah nenajde.

Za malou chvíli doběhl nepřítel do její blízkosti a nemohl uvěřit, že svou oběť nevidí. Otočil se zády ke stromu, za kterým byla schovaná, a přemýšlel, kam zmizela. Drevana měla jedinečnou příležitost zaútočit, do obou rukou si připravila kouli z ohně, jež se zvětšila a lehce osvětlovala její úkryt. Než si toho neznámý všiml, pustila čarodějka do zad právě tuto kouli, která ho nejen shodila, ale také silně popália. Tělo začalo hořet, myšlenky byly zmatené a on sám nevěděl, co má dělat dříve, jestli najít čarodějku nebo se nejdříve uhasit. Než se stačil rozhodnout, další rána se mu opřela do těla a žár byl ještě intenzivnější. To už začal panikařit, rozhodl se zchladit ve vodě. Než však doběhl k řece, dostal ještě jednu ránu, která ho nejen popálila, ale srazila na zem. S bolestmi, velkým zraněním a slabým nářkem se plazil po travině k vodě. Ze stromu vyšla čarodějka, kopla mu do rukou, aby pustil zbraně, což se také stalo. Jeho tělo odtáhla kousek stranou, bylo tak slabé, že se vrah už o nic nepokoušel…

Ze svých rukou vyčarovala létající světlo, které ozařovalo místo bitvy a poté vraha otočila čelem k sobě. Divila se, před ní ležela Argoniánka.



„Kdo tě poslal? Proč po mně jdeš?“ zeptala se jej hlasitě, ale Argoniánka se neozývala, jen vzdychala.
„He…he… To bys chtěla, vědět… co?“ pronesla slabým smíchem vražedkyně. I když s ní Dunmerka trhla, bolestivě se zasmála a dodala, „Stejně umřeš! Když ne mou rukou… tak někdo další… se o tebe… postará.“
Elfka si připravila v rukách léčivé kouzlo, které by jí zachránilo život, „Můžu tě ještě zachránit, když mi řekneš, kdo tě poslal!“ nabídla jí pomoc, ale vrah to odmítl s úsměvem na tváři.

Ještěrčí dech se zastavil, tělo se už ani nehýbalo. Drevana se sice ubránila vrahu, ale uvědomila si, že útoky budou častější a nejspíš i zákeřnější. V rychlosti prohledala její mrtvé tělo, kromě výzbroje a jedné léčivé ampulky našla popsaný lísteček. Přečetla jej, slova v dopise jí moc nepřekvapila.



Protože nechtěla poutat na sebe moc pozornosti a už vůbec na tohoto vraha, odtáhla tělo do křoví a doufala, že jej nikdo nenajde. Své zranění si vyléčila kouzlem, jakmile se tak stalo, vydala na cestu do chýše stařenky. Měla velkou touhu ji povědět vše, co právě zažila.

„Někdo na tebe zaútočil? Kdo?“ pronášela Anise v chatrči, když jí elfka vyprávěla příhodu.
„Nějaká Argoniánka, měla u sebe odměnu na mou hlavu.“ přiznala se jí.
„A kde přesně na tebe zaútočil?“
„U mostku. Chtěla jsem ho překročit, ale…“
„Proč by, u Mary, chtěl někdo tvoji smrt? Nechápu…“ pronesla vyděšeným hlasem.
„Možná bych věděla, ale…“ zamyslela se elfka, ale ihned zakroutila hlavou, nevěřila oné myšlence, „Ne, určitě ne. Anise, asi tu ještě přes noc zůstanu a pak odejdu někam do bezpečí.“
„Drevano, počkej.“ zastavila její slova, „Já vím, že jsi v nebezpečí, ale můžeš tady zůstat! Postarám se o tebe! Tady je bezpečno.“
Elfka se zhluboka nadechla a upřímným hlasem pronesla, „O mne si prosím nedělej starosti! Nechci ohrozit tvůj život, Anise.“ podívala se jí přímo do očí, „Bude to tak lepší, věř mi.“

Anise poznala, že ji již nepřesvědčí, nahodila jasný úsměv a poradila jí, aby hnedka za svitu Slunce zašla do krčmy ve Vorařově, kde se nacházel velitel jednoho z císařských oddílů. Drevana si ihned vzpomněla na muže, se kterým na několik málo chvil pronášela řeč. I když se jí vůbec nelíbil, slíbila jí, že za ním zajde a vše řekne mu. Stařena vyšla z chatky k lavičce, chvíli vzhlížela k nebi, něco si potichu pronášela, zatímco Drevana si lehla do postele a snažila se zapomenout na strašný útok.

Ráno pronikly sluneční paprsky skrze okna do chatrče, elfka se nasnídala, rozloučila a vydala se směrem do vesnice za velitelem oddílu. Nevěřila, že by jí pomohl nebo vyslechl, ale něco přeci slíbila. Její pomalé kroky pronikaly houštinou, po chvíli už našlapovala po kamenité cestě přímo do civilizace. Za několik málo chvil se dostala ke dveřím krčmy, nadechla se a otevřela je. Uvnitř už seděl u stejného stolu muž z minulé noci, vydala se za ním, bez řečí si přisedla. Na moment přestal snídat, jen mlčky hleděl na návštěvu.

„No, ne… Včera jsi ode mne odcházela vyděšeně a dneska se ke mně přicházíš beze slov… Působivé.“
„Na tohle nemám čas.“ začala mluvit, „Slyšela jsem, že jste velitel císařského oddílu. Je to pravda?“
Muž se zatvářil nejasně, nechápal, kam tímto rozhovorem směruje, „Proč to chcete vědět? Jste snad zabiják?“
Nadechla se, „Včera se mě někdo pokusil zabít.“
„Huh? Vážně? Kdo?“
„To nevím, nepoznám oblek. Mohl byste mi pomoct?“
„Pomoct? Vždyť vás ani neznám? Proč bych měl pomáhat Dunmerce?“
„Co když vám řeknu, že nechci být jen přistěhovalcem? Neměla by legie chránit ty, kteří jsou v nebezpečí?“
„To si milá elfko pletete se strážnými držav.“ vyvrátil její domněnku, „Císařská legie je tu pouze na potlačení rebelie.“
„A co kdybych se chtěla k vám přidat? Šlo by to zařídit?“ zeptala se s velkýma očima.
„Hmm… Co dokážete?“
Elfka se k němu nahnula a do ucha mu pošeptala, „Jsem více než obyčejný čaroděj.“ jeho oči se rozšířily a myšlenky mu létaly hlavou velice rychle.
„Možná byste se uplatnila. To zjistíte v Samotě.“
„Pomůžete mi teda?“

Muž kývnul hlavou, představil se jako Hronar, i elfka udělala totéž. Voják zaplatil u hospodského za snídani, a společným krokem vyšli na místo, kde vrah skonal. Vyptával se jí, jak se ubránila a kde se naučila kouzlit. Vše mu vylíčila, byl stále překvapen, co drobná žena dokáže. Když došli na místo činu, z křoví stále vyčuhovala mrtvá ruka, ani nemuseli vytahovat mrtvolu ze skrýše, Hronar již poznal vraha.

„Temné bratrstvo…“ elfka se napětím nadechla, „Někdo učinil temnou svátost a chce vaši hlavu.“

Oba začali přemýšlet, kdo by mohl něco takového provést. Ačkoli moc dobře věděli, že měla elfka potyčku s Nordem z Větrného Žlebu, shodli se na tom, že by se do toho nepouštěl. Na dalšího schopného člověka nepřišli…

„Jste v nebezpečí. Musíte se schovat někam na bezpečné místo.“ pronesl Hronar.
„Dobrá… A přesněji kam? Do města?“
„Ne, to ne… Lidé by vás zpozorovali a mohli udat. Snad hory nebo do plání… Tam byste se ukryla snadněji.“ elfka ale neměla tušení, kam by měla odejít, proto ho požádala znova o pomoc. Přemýšlel dlouho, veškeré pevnosti a tvrze nepřipadaly v úvahu, neboť nesloužily jako útočiště pro ohrožené. V zoufalství sdělila, že by jí postačila nějaká ruina nebo opuštěný chrám… v tom momentu ho napadlo jediné místo, daleko od civilizace, ale přesto blízko k vojsku…

„Severní nebeská hláska! Tam by vás nemuseli najít.“ prozradil jí do tváře.
„Kde to je?“ zeptala se, seveřan vytáhl z kapsy uniformy mapku, na které byly označené některé oblasti, prst zarazil na místo oné hlásky.
„Je to u Sirotčího kamene, nad Helgenem. Dávejte si však pozor na bandity a vlky.“
„Pokud mi zkříží cestu, skončí stejně jako tento vrah!“ dodala sebejistým hlasem.
„S Temným bratrstvem máme trochu potíže… Pokusím se o nich něco zjistit. Až budu vědět víc, pošlu za vámi posla.“
„Děkuji, Hronare. Vydám se na cestu!“ jistým krokem se vydala doporučeným směrem.

Několik hodin jí trvalo, než se dostala do blízkosti Helgenu, vojenské hlásky, jež se nacházela kousek od hranic s Cyrodiilem. Ačkoli procházela kolem mohutných kamenných hradeb, vojáci si jí vůbec nevšímali a bez reakcí ji nechali kolem projít. Sama se tomu divila, přesto pokračovala dál do hor a nepřestávala být ostražitá. Za moment se z nebe spustil sníh, v navátině se dělaly stopy, které ji netěšily, vrazi by jí mohli podle nich najít. Celou cestu sledovala svá záda, aby ji někdo nenapadl ze zálohy, naštěstí nikdo nebyl v dohlednu.

Její oko si všimlo skryté pěšinky, vedoucí kamsi do lesa. Podle vzpomínek na mapu si uvědomila, že tudy se určitě dostane k oné hlásce. Vyšla na stezku a nechala se jí vést, v dáli uviděla ohromnou skálu, opevněnou několika kožešinovými příbytky na vrcholku. To byl Sirotčí kámen, tajemné místo, patřící neznámým silám, které se však v její přítomnosti neprojevily. Její nohy se dostaly dále od tohoto místa pryč, v dáli byla slabě vidět neznámá kamenná stavba. Když vylezla na vrch kopce, spatřila zříceninu v celé své kráse, pod sněhovou pokrývkou.

Severní nebeská hláska jí vítala, avšak elfka si všimla, že u vchodu někdo postává. Neváhala, sešla několik zasněžených schodů a naskytla se jí příležitost pohlédnout dovnitř vchodu. Rozdělaný tábor a další dvě osoby, ležící u ohně. V zadní části místnosti se nacházely další dveře, vedoucí ven na terasu. Náhle se od vchodu ozval hluboký mužský hlas…

„Hej ty! Dál už ani krok!“ křikl a vytáhl si do ruky sekeru, bylo ji jasné, s kým má tu čest.
„Být tebou, zloději, ustoupila bych a zmizela z této hlásky pryč!“
„Pche, to se jen tak nestane!“ křikl a rozeběhl se k ní s pokřikem.

Drevana na nic nečekala a nebyla překvapena z jeho reakce, v rukou si připravila ohnivou kouli, kterou vypustila na běžícího muže. Obklopen plameny a odhozen dovnitř místnosti, tak skončil vyhrožující ničema, který probudil ostatní společníky. Sotva se zvedli, do jejich těl pronikl mocně smrtící blesk, který hlasitě praskal… všichni zloduši byli mrtví. Drevana vešla dovnitř místnosti a spatřila kromě rozdělaného tábora a mrtvol, také stolek s bylinkami, hromadu naštípaného dřeva a několik toren, plné jídla.

„Skvělé!“ pronesla si v duchu, vypadalo to, jakoby ji očekávali.

Když zkontrolovala místnost, vyšla na terasu a rozhlédla se, jestli se zde někdo nenachází… nebylo tu ani živáčka. Vrátila se zpátky do místnosti, mrtvoly odtáhla na terasu a shodila je do propasti. Poté už jen zavřela dveře, studený průvan byl velice nepříjemný. Všimla si u toren volně položeného lana a několika zvířecích kostí, rozhodla se vytvořit si jednoduchou zvonkohru, která by ji upozornila na narušitele. Několik málo chvil trávila výrobou, když bylo vše hotové, připevnila je ke dveřím, sedla si k ohni a nechala si ohřívat ruce.

„Doufám, že Hronar něco zjistí…“ pronesla si v duchu a únavou si lehla do spícího vaku.

---

Paráda. Chtěl bych se zeptat..... Zahrneš tam i vstup Drakorozeného a její smrt?

---

:D hehehe... Rozhodně ne. Vlastně, tyhle a další povídky se "odehrávají" před příchodem a objevením Dovahkiina..

Takřka, dalo by se říct, že vlastně píšu "možné scénáře", jak to tehdy bylo.. (Viz Seerthi v Ruce zloděje -> bude mít pokračování)

---

Další pěkně napsaná povídka ;)

---

Jasně, to chápu, nejsem Neandrtálec.

Ale nebylo by špatné tam zahrnout např Olavu Slabinku atd... Co my víme, co se dělo, když ti špinavci Penitus Oculatos vtrhli do svatyně a ošklivě přibily Festa ke stromu? Ty bys to mohl dobře spracovat.

---

To Sarako: Díky, ale tvořilo se mi to těžko.. začátek fakt složitě, až jsem si říkal, že to snad nikdo číst nebude.. Teďka už to půjde..

to MightRider: Třeba Olava se tam ještě ukáže a Penitus určitě.. Ale s Festem.. to asi ne... I když.. no.. nebudu prozrazovat.. nechte se překvapit..

---

Tys mě špatně pochopil :D. Já nechtěl, aby si tam psal o Festovi. Ten je mi ukradený. Nechť je mu klid chudákovi (I když mnozí řeknou, že si to zasloužil, dědek mrzutý :D) Já to bral obrazně, ať to tam popíšeš...

---

to MightRider: Já tě pochopil.. :D
I tak.. říkám, neboj, možná se tam něco objeví, možná ne... nech se překvapit..

---

Jak to vypadá s dalším dílem? Nemůžu se dočkat...

---

Snad zítra nebo pozítří bych mohl dodělat další část... Posledních pár dnů jsem bohužel neměl čas.. Ale dělám na tom :)

---

Část 3. – Nezvaný host

Mrazivé vlny větru prolétávaly v okolí Severní nebeské hlásky a osamocená Drevana stále vyčkávala na příchod některého legionáře se zprávou o vrahovi, který ji před několika dny napadl. Dny utíkaly rychle, blížil se jistě konec týdne, Dunmerka mezi chladným zdivem a kamenem vytvářela neznámé lektvary ze surovin, které našla. Sice věděla, že měla tato hláska dveře, vedoucí kamsi do podzemí hory, ale v této chvíli neměla odvahu vstupovat a zkoumat nové místo. Jak čas utíkal, do její hlavy se loudily myšlenky, že jí Temné bratrstvo přestalo hledat. Vždycky každý večer než zapadl měsíc, vytáhla ze stolku prázdný deník se psacími potřebami, které našla během prvotní návštěvy a zapisovala si své poznatky. Neustále psala o samotě, která ji obklopuje a hlavně o vzpomínkách na Morrowind. Jak ráda by se vrátila a pokusila se vysvětlit nehodu s učněm…

Dopsala poslední slovo věty, když tu náhle ucítila dupání a chroupání sněhu zvenčí. Bylo jí jasné, že tu má nezvaného hosta. Odložila knihu, kradmo se přitiskla ke zdi u vchodových dveří do lesa a vyčkala, až se dveře otevřou. V jejích rukách se objevila zelená záře, která intenzivně pulzovala a vyčkávala na osvobození. Jakoby se čas zastavil a její dech ztišil, netrpělivě stála připravená u zdi s očima přišpendlenýma ke dveřím. Dveře se po několika vteřinách otevřely, kostěná zvonkohra se spustila a z venku byl slyšet lehký mužský hlas, který právě klel. Zvuk tření kovu o kov zazněl, neznámý muž vyšel do dveří a rozhlížel se po místnosti. Kupodivu mladý a nevýrazný chlap v kožené výstroji a rudým šatem, ozbrojen krátkou zbraní. Bylo zřejmé, že se jedná o jednoho z legionářů, ale než si to Dunmerka stačila uvědomit, propustila své kouzlo ze svých rukou přímo na něj. V mžiku voják padl k zemi.

„… áááh. Co se stalo?“ zeptal se svázaný muž u zdi, když se po několika minutách probudil z bezvědomí. Spatřil Dunmerku, která nad ním stála a sledovala jej, její rudé oči byly velice děsivé.
„Kdo jsi?“ zeptal se klidný mrazivý hlas.
„Svenil, vojín císařské legie.“ představil se, i když neměl zrovna radost z přivítání, „Vy budete Drevana, že ano? Hronar chtěl, abych vám přinesl dopis.“ a ukázal hlavou na svou výstroj.
Elfka se na něj zadívala, „Když tě odvážu, neuděláš mi nic, že ne?“
„Rozhodně ne!“ sebejistě prohlásil.

Přistoupila k němu blíže, postavila ho na nohy a ruce, které měl svázané za zády, osvobodila. Voják ji poděkoval, sáhl do náprsní kapsy šatu pod zbrojí a vytáhl zapečetěnou obálku. Na nic nečekala, vytrhla mu jej z rukou, otevřela a dala se do čtení. Velice jí překvapilo, co se dočetla…

„Drevano,

před několika dny se nám podařilo zajmout člena Temného bratrstva, hledající tebe! Pohyboval se v okolí Vorařova a Bílého Průsmyku. Povedlo se nám zjistit, kde se nachází celá organizace a jak se tam dostat. Předpokládám, že máš v sobě tolik odhodlání po pomstě, aby sis to s nimi vyřídila.

Tímto dopisem tě žádám, za celou císařskou legii, aby si dorazila do Falkreathských lesů, našla jejich základnu a vyčistila od této špíny. Aby ses dostala dovnitř, musíš projít dveřmi, které se tě zeptají na nějakou otázku, ty však odpovíš: „Smrt, bratře!“. Pokud se ti to povede, zařídím, aby ses mohla dostat na Ledohradskou univerzitu, po bok arcimága.

Věřím, že se do tohoto úkolu pustíš co nejdříve. Protože nevím, jak dlouho by ti to mohlo trvat a my nemáme moc času, zabývat se touto otázkou, dávám ti týden, abys jej splnila. Pokud se tak nestane, pošlu ti posily přímo na místo, kde se k tobě připojí.

Hodně štěstí, snad se ještě uvidíme,

Hronar“

Na závěr psaní byla ručně narychlo namalovaná mapka, zobrazující město Falkreath, blízký les a poté jedny velké dveře, znázorňující ono místo.

„Nějaké dobré zprávy?“ zeptal se muž, sledující čtoucí elfku.
„Více než skvělé.“ odtrhla oči od čtení a podívala se na muže, „Vracíte se zpět za Hronarem?“
„Ano, řekl mi, abych si počkal na vaše rozhodnutí.“
„Vyřiďte mu, že okamžitě vyrážím.“

Muž jen kývnul hlavou, potřásl si s ní rukou a vydal se okamžitě na cestu ven, Drevana učinila to samé, sbalila si veškeré věci do torny a uhasila oheň. Naposledy se zadívala do místnosti, ve které několik dní přespávala a vydala se na dlouhou cestu na jih. Noční sněžná bouře jí odváděla pryč z místa, na další odpočinek ale neměla ani pomyšlení.

Celou noc procestovala po kamenitých stezkách a lesních pěšinkách, sotva se začalo svítat, byla konečně z hor pryč, její nohy lemovaly opět trsy traviny. Jak ráda si oddechla, když konečně ucítila teplo kolem sebe. Několik hodin šla sama po kamenité cestě až na křižovatku, kde se rozdělovaly cesty, jedna vedla stále někam do lesa, zato druhá rovnou do města Falkreath. Protože nechtěla budit na sebe velkou pozornost, vykročila do přírody. V půli své cesty vytáhla z kapsy dopis od Hronara a prohlédla si ještě jednou hrubě nakreslenou mapku. Podle ní poznala, že se její cíl blíží.

Několik minut kráčela stále po cestě, až si všimla malé nenápadné pěšinky, která vedla kamsi pod cestu. Před sebou sice viděla starobylé rozvaliny, ale na mapě nebyly znázorněny, nepředpokládala, že to bude ono. Sešla z cesty na pěšinku a dala se po ní. Jen pár sáhů ušla, ucítila kolem sebe nepříjemný vzduch, jako by na tomto místě nikdy nic nežilo. Dorazila na menší mýtinku, všude jen samé stonky rulíků a pár Smrtniček. Kousek od ní se nacházelo jezírko tak temné jako samotná noc, ze které sálálo nebezpečí. Ohlédla se směrem k městu a spatřila to místo, které bylo na mapce vyznačeno… v lesní zemině stály ohromné kamenné dveře, na nichž byla vyobrazena ležící kostra a obrovská lebka s krvavou dlaní v kruhu. Vůbec se jí to nelíbilo, přistoupila blíže ke dveřím, z nichž vycházel neznámý temný hlas, jenž se stupňoval a zase kolísal. Ruka se dotkla tak hladného kamene, jako by byl vytažen ze zamrzlého jezera a celým tělem proběhl strach. Než stačila upažit k sobě, ze dveří se ozval tichý nepříjemný šepot, kterého se lekla…

„Co je nejsladší vůně života?“

Drevana chvíli přemýšlela, co odpovědět, nikdy takovou otázku neslyšela a neočekávala nějakou kloudnou odpověď. Rychle se podívala do psaní a přečetla si ještě jednou Hronarova slova, která měla sdělit.

„Smrt, bratře!“ pronesla klidným rozhodným hlasem.
Na pár vteřin všechno utichlo, poté se dveře opět ozvaly, „Vítej doma, bratře!“ a hlasitý vrzot jí umožnil vstoupit dovnitř.

Jakmile se tak stalo, byla Drevana v rozpacích. Na jednu stranu chtěla odejít z místa, aura onoho místa ji přímo děsila, ale na druhou stranu se chtěla zbavit svých vrahů jednou pro vždy. Nadechla se zhluboka, zamyslela nad svými schopnostmi a zahájila svůj úkol.

Pochodně osvětlovaly chodbu, vedoucí kamsi do nižších prostor této hlásky. Po krátkém plížení se za jejími zády dveře zavřely, čehož se lekla. Cesta zpátky byla nemožná, oklepala ze sebe strach a pokračovala tichým tempem do nitra doupěte. Jakmile sestoupila o několik schodů níže, dostala se do místnosti, obklopené knihovničkami, stolkem s mapou a pár židlemi. Kupodivu, nikdo zde nestál, i když svíčky a pochodně svítily jasným světlem. Všimla si u stolku dalších dvou vchodů kamsi, zavítala k prvnímu vchodu, ve kterých byla vidět něčí komnata. Jedna postel, noční stolek, hořící krb a pár knihoven s potrhanými knihami. Drevana se znova nadechla, připravila si ruce ke kouzlení a zamířila k druhému vchodu. Zde byly další schody, vedoucí kamsi do nitra. Pomalu po nich kráčela a tajně si přála, aby si jí nikdo nevšiml. Zastavila se u posledního schodu, v té chvíli uslyšela několik mužských hlasů, bavící se o neznámém tématu…

„… á já ji povídal: „Děvče, seznámím tě se svým přítelem!“, a ona: „No, tak dobře. Zaveď mě k němu.“. Tak jsem do ní pustil blesk a myslím, že teďka spolu debatují o jejím životě…“ náhle se ozval radostný smích dvou mužů.
„Feste, zase si válel. To se ti musí nechat…“ pronesl další muž.

Drevana opatrně nakoukla ze schodiště na bavící se muže a zároveň si všimla, kde se nachází. Ohromná osvětlená jeskyně s vlastním jezírkem, několik schodů, vedoucí kamsi do skály. Nad jezírkem byla největší dominantou neznámá hrůzná mozaika, která barvila zdi do červena. Když se zahleděla na muže, uviděla pouze tři neznámé postavy, oblečené do podobných šatů, jako byl její vrah. Věděla, že teď má nejlepší pozici pro útok, připravila si do rukou ohnivé kouzlo a vypustila jej. Ke vší smůle se k trojici zabijáků připletl z boku ještě jeden, který jim chtěl něco říct. Namísto toho do něj vrazila silná ohnivá koule, která ho nejen zabila a poslala na druhou stranu místnosti, ale vyděsila zbylé muže. Než se stačili vzpamatovat, vypustila z druhé ruky další kouli. Trojice mužů ležela na s lehčími popáleninami na zemi….

„U Sithise, co to bylo?!“ křikl jeden z mužů, který okamžitě uhasil tančící plameny na svém oděvu.
„TÁMHLE! NA SCHODIŠTI!!“ křikl další vylézající z jezera.

Teď byla prozrazena, neměla žádnou jinou možnost, než se pustit do dalšího kouzlení. Muži tasili zbraně a rozeběhli se proti ní, čarodějka metala kouzlo za kouzlem, až porazila nejbližšího muže. Začala se potichu radovat, do zdi vedle její hlavy narazil jiný blesk, vystřeleným někým jiným. Leknutím se stáhla do schodiště, pomalu kráčela zpět. Na zeď vytvořila výbušnou runu, která explodovala, pokud by se k ní přiblížil někdo jiný, než sesílatel. Mezitím se pod ní ozvaly další hlasy, tázající se po okolnostech útoku. Sotva vyšla poslední schod, na protějším konci se vynořil jeden ze zabijáků, jenž vběhl do vyvolané runy a rána ho poslala k zemi. Drevana se radovala z úspěchu… však jen krátce.

Neznámé ruce jí stiskly pevně hlavu a pod krkem se ocitla ostrá čepel, „Až moc dobrá, ale nehlídat si záda je velká chyba…“ ozval se temný ženský hlas, který ji poté silně udeřil zbraní po hlavě.

Temná elfka padla do bezvědomí, na nic se již nezmohla a během tohoto stavu si uvědomila svou porážku. Strávila několik tichých dlouhých hodin v nevědomosti a bezvýchodnosti, dokud jí neprobudilo světlo, vrhající se do očí. Jen mlhavě viděla nějakou postavu, která stála nad ní. Zprvu si myslela, že je to Hronar, proto jej tak oslovila, ale nedočkala se odpovědi. Pár vteřin trvalo, než se oči opět daly dohromady a konečně zaostřila na onu postavu… Nebyl to Hronar, nýbrž žena oděna ve stejném oblečení jako všichni ostatní útočníci. Až na její oči měla zcela zakrytou tvář.

„Vyspali jsme se dobře?“ zeptala se klidně.

Drevana nechápala, co mělo tohle znamenat za otázku, hlavou se otočila kolem sebe a dost se lekla, kolem ní stálo několik mužů a žen ve stejných šatech s již připravenými zbraněmi k útoku. Hluboce polkla, věděla, že tady určitě zemře.

„Co se sta… Kde to jsem?“ zeptala se Drevana.
„Mě by spíš zajímalo, kdo jsi a jak ses sem dostala, elfko?“
„Já… vlastně už… nevím…“
„Jsi k ničemu…“ odpověděla žena, otočila se na muže s turbanem na hlavě a poručila mu, „Zabij ji!“
„Ne, počkat!“ křikla rychle elfka, „Vysvětlím to! Dejte mi pár vteřin na rozpomenutí!“
„Nu, dobrá…“ konstatovala žena a několik vteřin jí opravdu nechala ještě k žití, poté se jí znovu zeptala na předchozí otázky.
„Byla na mě vystavena zakázka… ale ubránila jsem se. Já ještě nechci zemřít!“
„No, ještě lepší!“ pronesla chladným hlasem žena, „Co se nestalo předtím, uděláme zde. Nazire, zab ji!“
„Než mě popravíte, chci vědět, kdo si přeje mou smrt!“ žádala elfka po celém seskupení.
„To není důležité, kdo nás najal. Důležité je, že máš zemřít. A to se taky stane… Nazire, už to konečně ukonči!“

Muž s turbanem na hlavě se blížil k elfce, vytáhl z opasku šavli, přiblížil se k ní a rozhodl se jí podříznout hrdlo. Než však učinil, vykřikla Drevana něco, co nikdo a ani ona sama nečekala…

„A co kdybych se chtěla přidat k vám? Stejně nemám kam jít…“
„Počkej, Nazire!“ zastavila ho žena a přistoupila k elfce, smála se jí „Ty že by ses chtěla k nám přidat? Páni, obdivuji tvé věty před smrtí. Myslela jsem si, že nám dáš jako výkupné ty šperky, co máš na sobě.“ podívala se po ostatních, někteří se také začali smát, elfka se podívala na svou ruku a krk, kde měla své ozdoby z východní říše, zlatý náhrdelník a stříbrný prsten, „Proč bychom tě neměli zabíjet? Je za tebe slušná odměna.“
„Povídám Vám, JÁ-JEŠTĚ-NECHCI-UMŘÍT!“.
„Hmm…“ zamyslela se zahalená, svými dalšími slovy ji překvapila, „Co bys nám mohla nabídnout?“
V této chvíli postrádala Drevana smysl něco tajit, přiznala se jim, co byla kdysi dříve, mocnou čarodějkou, která zapříčinila nehodu. Ženě se její povídání líbilo, bylo to cítit.

„Takže čarodějka… Nu, dobrá.“ Drevaně se ulevilo, ale ihned přitížilo, když si vyslechla následující slova, „Můžeš být v našem společenství, pokud ovšem uděláš jedno. Zmínila ses tu o Hronarovi, my moc dobře víme, kdo to je. Taky po nás pátrá a snaží se nás zastavit. Tvůj úkol je však prostý… a já předpokládám, že víš, kam tím mířím, hmm?“
„Ale… Hronar mně… to… pomohl…“ zakroutila hlavou, „To, nemohu!“
„Zabij Hronara, můžeš tu zůstat. Nezabiješ Hronara, zabijeme tě. Jak prosté!“

Oběť chvíli přemýšlela, až nakonec neochotně souhlasila. Ozbrojený muž odtrhl čepel od krku a uvolnit tak ze sevření. Protože všichni vypadali velice nebezpečně, Dunmerka dodala o blížící se Hronarově skupince. Žena ocenila tyto informace, sice od ní nezaslechla vděk, ale bylo poznat, že je ráda.

„Splň svůj závazek co nejdříve. Nesnaž si zachránit život, sledujeme tě. Udělej něco jiného, než co máš… a nebude mít s tebou slitování!“ poté křikla na celou skupinku, aby se vrátili ke svým povinnostem a mrtvé odtáhli pryč, jedna vražedkyně sebrala její tornu s věcmi a odtáhla je kamsi pryč, Drevana se nestačila ani včas požádat, aby jí vrátili věci, „A netrap se tím, že‘s nám zabila několik členů…“ poté ona sama odešla do jedné temné chodby.

I když neznámý muž s turbanem zasunul meč zpět za opasek, nespouštěl z ní oči. Kolem oběti se mimo odcházejícího muže ocitl další plešatý stařec, neznámý Argonián s rohy na hlavě a malinkatá dívenka, které nemohlo být ani deset let. Chtěla si s nima promluvit, ale každý z nich řekl jen jediné, „Padej zabít Hronara, pak si s tebou promluvíme, červe!“



Drevana neměla vůbec radost, že musí provést něco, čeho se vždy obávala, ale věděla moc dobře, že když nic takového neudělá, příště ji už neušetří. Pomalým a nejistým krokem se vydala zpět ke vstupu do jeskyně a doufala, že se její prověrka podaří…

---

Můžu si jen vynachválit. Parádička :). mimochodem, ty obrázky se mi líbí. Kdbys chtěl, můžu ti pomoci. Stačí si pohrát s konzolí :).
Například ti klidně vytvořím Hronara... Creation kit toho dokáže hodně a já bych se na tom rád podílel, protože tyto povídky se mi fakt moc líbí.

---

Díky, Hronara sice nemám přesně vyobrazeného, jak bych si představoval (ono je to v podstatě jedno, jak bude vypadat).. Možná tvých služeb využiju.. později.. Něco si u sebe vyzkouším a když to NEVYJDE, dám ti vědět.. * kvůli obrázkům, samozřejmě.. ;)

Jinak, zkusím ještě dneska napsat další část, než odjedu do práce..

---

Až se vrátím z práce, přibyde další část povídky ;) Tentokrát se dozvíte, jak to s Drevanou nakonec dopadlo...

A nebojte se, touhle částí povídka neskončí.. :) Bude mít ještě pár dalších pokračování..

---

Část 4. - Křest ohněm

Kamenné dveře se samy od sebe hlučně otevřely, elfka ani nemusela do nich zatlačit. Vyšla ven z jeskyně a ihned se kámen vrátil zpět na původní místo. V té chvíli ji došlo, jak velkou chybu udělala. Chtěla se zde ve Skyrimu schovat před případnými lovci odměn z Morrowindu, a v tom nejlepším se dostat na Ledohradskou univerzitu, avšak se nyní zavázala neznámým zabijákům vraždou muže, který jí pomohl. Neměla moc času na přemýšlení, zda provede závazný čin nebo je zradí a vydá se spravedlivou cestou. Zmateně se vydala na cestu do Vorařova.

Měsíc pomalu protínal oblohu, udýchaná elfka byla za půlkou své cesty. Její kroky mířily do Vorařova, do krčmy, kde se setkala s Hronarem. Předpokládala, že ho tam zastihne a rozhodne se, jakou cestou se vydá. Únava se podepisovala na celém těle, žaludek mručel, nohy bolely a z čela se spustily kapky potu. Zastavila se u skalisek poblíže cesty, nakoukla za ně a při zjištění, že je zde volno, se ukryla a na několik hodin si lehnula do traviny. Doufala, že tuhle noc přečká v tichosti a poklidu.

Sotva zavřela oči, zdáli se jí podivné sny, které nikdy nezažila… Zdálo se jí, že v krčmě mluvila s Hronarem, prozradila mu plán Temného bratrstva a ujistil jí, že až je vyřídí, dodrží slovo. Obrazy létaly neskutečně rychle, zahlédla početný oddíl císařského vojska, blížící se ke svatyni, následně boj mezi zabijáky a vojáky a poprava vůdce společenství. Drevanu těšil pohled na její umírající, avšak ona sama se rozklepala, tělo bylo jak z ledu a další vize nebyly příjemné…

Místo, aby ji Hronar poděkoval a připravil ji na cestu do Ledohradu, přikázal vojákům, aby ji přivázali ke stromu a mučili. Když vše provedli, Drevana svým unaveným zrakem spatřila za jeho zády někoho, kterého by tu vůbec nečekala. Cechmistr z Morrowindu, jak hrdě se tvářil, když jí viděl. Bylo jí do breku…

Drevaniny oči se probudily neskutečně rychle s plným vyděšením, rozhlížející se po okolí. Sluneční svit již pronikal mezi stromy a jí se ulevilo, když spatřila, jak jí lezou po šatech mravenci. Vstala, oklepala se a vydala se znova na cestu do Vorařova. Tentokrát už věděla, že dnešního den dojde na místo.

„Tak co, Feste? Povedlo se ti jí obalamutit?“ zeptala se žena svého spolu-zabijáka na základně spolku.
„Ten tvůj jed je vynikající věcička, Astrid!“ pochvaloval si čaroděj u čarodějného stolku s různými obětními předměty a vyvolávacími knihami, „Šlo to samo. Myslím, že udělá, k čemu se nám zavázala.“ žena mu kývla hlavou, byla spokojená s jeho prací, čaroděj se opět vrátil ke své původní činnosti.

Za několik hodin prošla Dunmerka pod branou Vorařova, kde postávalo mnoho obyvatelů. Prošla skrze zalidněnou ulici rovnou do krčmy, do které se tak těšila. Když vstoupila dovnitř a rozhlédla se kolem sebe, zesmutněla. Hronar nebyl přítomen u žádné lavice. Kromě několika hostů tu však pobýval Svenil, legionář a posel, který s ní mluvil v minulých dnech. Ihned se k němu přesunula a vyptávala se ho, kde je její přítel. Mužská slova ji moc nepotěšila, Hronar a jeho jednotka měla rozbitý tábor na pláních za Bílým Průsmykem, daleko od Vorařova. Byť jí to netěšilo, usmála se a poděkovala mu za informaci, okamžitě vyšla z hospody a vydala se směrem, který jí voják prozradil.

Během putování stále přemýšlela nad svým rozhodnutím a nad variantami, jak si zachránit život, ale čas ubíhal rychle. Ačkoli kráčela po stezce, na nikoho nenarazila, ani na hlídkující stráž v blízkosti hlavního města. Několik hodin jí trvalo, než prošla kolem vojenské tvrze a strážní věže, jakmile tyto objekty minula, sešla ze stezky do přírody a kráčela vlastní cestou. Trsy trávy a toky menších potůčků překonávala jak zajíc na poli, když byl na něj učiněn lov.

Čím více se blížila k vyznačenému místu, tím více vnímala nadcházející tmu a svit hvězd. Zase se ocitla na konci dne, nevěřila, že tato cesta je opravdu tak daleká. Když vyšla jeden menší vrch, v dáli spatřila mimo neznámé vysoké kamenné věže, uprostřed pláně, také malinkatý rozbitý tábor, ve kterém pochodovalo několik osob s pochodněmi. Bylo zřejmé, že se dostala na správné místo. Blížila se stále rychleji, až došla k několika stanům, u kterýchž postávali císařští vojáci a vykonávali své povinnosti. Jeden z nich si všiml příchozí a zastavil jí, chtěl vědět, co má na srdci. Drevana mu vylíčila své poslání a žádala setkání s Hronarem, voják ji odvedl do velikého otevřeného stanu. Tam spatřila statného muže na posteli, jak si přečítával neznámé psaní…

„Drevano! Je vidět, že‘s mě našla!“ ozval se a rychle vstal z postele a potřásl ji rukou, „Pojďme kousek stranou, promluvíme si v klidu…“ pozval ji na menší obchůzku, kterou neodmítla.

Dvojice odešla z tábora v poklidu a bez sebemenších známek napětí nebo strachu, po pár minutách došli na rovinku, odkud bylo možné vidět do širokého okolí, i když nesvítil měsíc.



„Jak to dopadlo s Temným bratrstvem? Jsou vyřízení?“ začal mluvit, když se zastavili.
Drevana neměla slova na jazyku, stále přemýšlela, co řekne. Kolena se jí chvěla, naštěstí si toho muž nevšiml. Jakmile se jí myšlenky uklidnily, chladným hlasem rozhodla o svém osudu, „Všichni jsou mrtví…“
„To je skvělá zpráva…“ zahlásil vyšším hlasem, „Ale, nevypadáš na to, že bys s nimi bojovala…“
„Překvapila jsem je. Nevěřila jsem si, že se mi to povede…“ ujišťovala ho.
„Ostatně, zítra tam vyšlu stejně skupinku vojáků, aby zajistili místo…“
„To nebude třeba, Hronare. Všichni jsou mrtví…“ snažila se ho přesvědčit, ale nenechal si to vymluvit.
„Teď ta naše dohoda…“ prohlásil a elfka se těšila na slíbenou odměnu, hlas byl ale poněkud chmurnější, „Víš, Drevano, snažil jsem se přimluvit u Generála Tullia, abych tě dostal do Ledohradu, ale zamítl mi žádost. Namísto toho mi dal doporučení, aby ses mohla vrátit do Morrowindu k cechmistru.“ se smutným zrakem jí předal listinu s pečetí císařství, Drevana jakoby ztratila dech.
„Co-co… COŽE?!“ vyhrkla s malou dávkou zuřivosti.
„Opravdu, je mi to líto, dělal jsem, co jsem mohl…“ svůj smutný zrak otočil opačným směrem, z jeho hlasu byla cítit upřímnost a lítost, ale Drevaně vřela krev.

Elfka pár kroků ustoupila na zpátky a Hronar nechápal, proč tohle učinila, otočil se k ní a zeptal se, co to dělá. V její hlavě začaly kolovat myšlenky na zranění, bolest, zkázu… smrt. Jedna půlka mysli jí říkala, aby ho usmažila plameny, druhá zase, aby zmrzl na kost a vyrvala mu poté jeho srdce z těla. Všechny myšlenky jí narážely na stěnu hlavy, v jednu chvíli byla celá zmatená, ale postupně jí docházelo, že se její myšlení začíná měnit. Náhle tok zlých myšlenek skončil, zavřela oči, a když je opět otevřela a spatřila vojáka ve zbroji, chtěla učinit jen jedno…

Zašklebila se na něj hrůzně, připravila si v rukou malou ohnivou kouli a vyčkávala na pravou chvíli. Hronarovi stále nedocházelo, co to provádí, což se mu stalo osudným. Koule vyletěla z rukou tak rychle, že muž nestačil provést žádný úhybný manévr, rána se mu probila skrz zbroj a odhodila jej několik sáhů dopředu. Křik byl mocný, jeho tělo vzplanulo a tábor se probudil do bojového postavení.

Hledali nějakého útočníka, ale skupinka vojáku viděla jen hořícího velitele na zemi. Okamžitě k němu přiběhli, někteří si již všimli čarodějky, která na ně mířila čímsi bleskovým kouzlem v rukách. Lučištníci nestačili ani vystřelit, když se do jejich těl probil čistý blesk a ukončil jejich pobyt na světě. Dva šermíři se blížili k veliteli, další dva na čarodějku. Už se natahovali po zbrani, ale opět do nich narazil blesk, který je jen omráčil. Padli k zemi a snažili se vydýchat ztrátu svých sil, netrvalo však dlouho a do jejich těl narazily tentokrát obrovské mrazivé rampouchy, které přibily jejich těla k zemi napevno. Jeden ze zbývající dvojice hasil svým tělem svého velitele, druhý se vrhnul po útočnici, která ho jedním rampouchem odzbrojila. Meč spadl kamsi na zem a muž se vydal se přímo proti ní beze zbraně, doufajíc, že ji udolá svými pěstmi. Ani Drevana neměla tušení, kde se to v ní vzalo, v hlavě jí neustále něco dodávalo velikou sílu a odhodlání, svou nynější zuřivou povahou se vrhla proti svému rivalovi a zahájili boj beze zbraní. Některé údery si vyměnily, některým se zase vyhnuly, nakonec muži uštědřila několik ran do břicha tak silně, že to jeho zbroj nezadržela. Když bylo vidět, že je voják velmi slabý, vzala ho na ramena a vší silou s ním udeřila o zem. Z padajícího těla bylo slyšet mocné křupání kostí. Poslední voják, který spatřil tu hrůzu, začal vystrašeně křičet a snažil se utéct pryč, ovšem marně, když se jeho zády prokousal obří rampouch.

Tábor byl celý od krve, elfka nečekala, že taková nevraživost se v ní skrývala. Když se rozhlížela po mrtvém bojišti, spatřila pomalu plazícího se Hronara do tábora. Snažil se z posledních sil dostat se pryč, jeho tělo bylo takřka mrtvé, ale i přesto se nevzdával. Až se mu do cesty postavily nohy v hábitu, svou hlavu zvedl výš a spatřil Dunmerku, hledící na něj milým úsměvem a s jiskřením v rukách.

„Ty… jedna… elfí… čubko!“ proklínal ji silný voják.
Jiskřivou ránu pustila do hlavy, až jí neskutečnou silou odtrhlo, „Za Temné bratrstvo!“ pronesla sladce.

Po krajině se opět ozval noční klid a Drevana přestala být zuřivá. Zadívala se na svůj čin a nemohla uvěřit, co provedla. Byla ráda, že něco dokázala, že si zachránila život, ale zároveň jí bylo natolik mizerně, že vraždila. Padla na kolena a nad jeho tělem prolila několik slaných slz. Bylo jí ho stále více líto, uvědomovala si, že pro ni udělal vše, co mohl. Několik minut strávila nad jeho tělem, poté když si uvědomila, že je po všem, zvedla se ze země a vzala jeho hlavu do tábora. U jednoho ze stanů našla prázdný vak, do kterého to vložila a na rozloučenou zapálila celý tábor svým uměním. Byla rozhodnuta se nikde nezastavovat, jen dál pokračovat do Falkreathských lesů, do nového domova…

Dva dny trvalo než se dunmeří čarodějka dostala zpátky k základně nové rodiny, tentokrát už věřila, že ji přijmou bez jakýchkoliv pochybností. I přesto měla strach, aby ji jen nevyužili a poté hned nezabili. Přistoupila k černým dveřím a chtěla již pronést heslo, ale dveře tiše mlčely. Chvíli čekala, zda se opět nezeptají, ale po strávených patnácti minutách přede dveřmi zkusila na ně zatlačit. Dveře se samy otevřely, bylo to pro ni veliké překvapení. Chladné kroky pomalu sestupovaly schodiště, opět se před ní rozprostřela jeskyně, ve které se momentálně nacházelo jen dvojice členů spolku. Okamžitě si jí všimli, přistoupili k ní, jeden zahalený muž vytáhl zbraň, protože stále nevěřil, jestli přichází v míru či nikoli, druhý byl Redguard, který jí chtěl před několika dny podříznout krk. Jaké překvapení, když spustil mírná slova…

„Áh, vida. Naše možná nová čarodějka je nazpět. Jaký byl lov?“

Drevana jak bez známek života odhodila na zem zakrvácený vak, ze kterého se při dopadu vykutálela Hronarova hlava. Z obou mužských úst uslyšela údiv, muž s turbanem na hlavě okamžitě zaběhl kamsi do chodby, ze které poté vyšla nejen žena, se kterou tu kdysi mluvila, ale i celá sebranka zabijáků. Obstoupili jí a nevěřili, co jim přinesla, temná elfka byla jak z kamene…

„Vida, vida…“ začala hovořit žena, „Nevěřila jsem ti, že tohle opravdu provedeš, ale mile si mě překvapila!“
„Dělala jsem, co mi bylo poručeno…“ pronesla tiše.
„A to je první zákon našeho spolku.“ žena se na ní zadívala a uznala za vhod ji přijmout, „Dodržela‘s slovo a já ho také dodržím.“ natáhla k ní ruku, „Vítej v Temném bratrstvu, Drevano!“

Nováček se zahleděl na její ruku, se strachem pozoroval, zda to myslí vážně, ale když po chvíli mlčenlivého čekání se nikdo ničeho nedopustil, dokončila gesto a chytl její ruku.

„Pojď se mnou, elfko!“ promluvil doposud neznámý Argonián, stojící po její pravici, „Dáme ti naší zbroj, abys byla jako jedna z nás…“ a společně se odebrali kamsi do další chodby.

Cestou do komnat se Argonián konečně představil a pronesl, jak je moc rád, když je mezi nimi nový člen. Veezara, tak znělo jeho jméno a krátce o sobě povyprávěl, když se ho Drevana zeptala, odkud a proč tu je. To samé prozradila o sobě, o útěku z Morrowindu a snaze se stát mistrem magie. Veezara jí chápal, ale tvrdil jí, že mohla tušit, jak její činy dopadnou.

Mezitím došli do místnosti, sloužící jako ubikace i jako zbrojírna. Nebylo to sice nic-moc, ale pro zabijáka postačující. Dal jí několik minut, aby si na sebe oblékla zbroj. Jí samotné bylo zřejmé, že od této chvíle, co si nasadí oblek, bude úplně stejná jako ten vrah, co se jí snažil před několika dny zabít. Jen s rozdílem, že ona už nebude obětí, ale útočníkem, mstitelem. Kožená rudo-černá zbroj vynikala na jejím těle dokonale. Když se Veezara vrátil zpět, žasnul nad pohledem Dunmerky ve zbroji. Pochválil jí a požádal, aby ho opět následovala, ve vedlejší místnosti se právě rozdělovaly zakázky.

Drevana měla spoustu otázek, ale na vysvětlení neměli moc času, Argonián jí pověděl jen to nejdůležitější. Vešli do velké místnosti, sloužící jako jídelna, s velkým stolem uprostřed, u něhož seděl tucet těchto zabijáků a poslouchal slova svého vůdce. Když si jí žena všimla, jak přichází s doprovodem, uvítala jí a požádala, aby si sedla na volné místo. Oba se usadili a začali poslouchat novinky. Jen, co žena dořekla své, do místnosti vstoupila další osoba, v rukou držící několik svitků.

„Khajiit?“ zeptala se tiše Veezary, „Vy tu máte Khajiity?“
„R’hoshmara je naším informátorem, sbírá veškeré zakázky po celém Skyrimu. Vždycky jsou výnosné…“
„Khajiit kouká, že je vás tu hodně… R’hoshmara je velmi rád, když tu vidí tolik společníků…“ pronášela kočičí postava, zahalená ve společenském oděvu, „R’hoshmara má pro vás mnoho zakázek, tak vám je předá.“ a postupně přicházel ke každému členu a předával svitek s instrukcemi.

Každý svitek měl něco specifického a každý člen měl na starosti jinou oblast či styl svého umění. Veezara dostal do svých rukou svitek, když si jej přečetl, mrkl silně svým zrakem a beze slov si jej schoval do výstroje. Drevana nechápala, co to mělo znamenat, už pokládala otázku, když jí však kočičák vyrušil.

„Astrid řekla, aby ti Khajiit dal něco lehčího. Doufám, že nás nezklameš, sestro.“ a předal jí poslední svitek, který mu zůstal v ruce.

Na nic nečekala, okamžitě jej otevřela a zahleděla se do textu…

„
Kdo provedl Temnou svátost: Olava Slabinka
Kde provedl Temnou svátost: Bílý Průsmyk
Důvod provedení: Pomsta za zradu
Odměna: Zlato
„

„Pokud máte někdo nějaké otázky, ptejte se. V opačném případě se pusťte do práce!“ pronesla Astrid a chvíli čekala, zda se někdo ozve, v jídelně zavládlo ticho.

Astrid odešla z místnosti společně s R’hoshmarou, Drevana jako jediná zůstala u stolku sama a přemýšlela, co podnikne. Vyšla ven z místnosti do jeskyně a spatřila tam Redguarda, ohřívající si ruce u rozžhavených uhlíků.



„Tak, konečně první smlouva, co?“ hejknul na ní, když jí spatřil, ona přistoupila o něco blíže, „Když si vzpomínám, jakou jsem měl já první smlouvu, taky jsem se bál, že se mi to nepovede splnit.“
„Nepodřízneš mi krk, že ne?“ zeptala se ho váhavě, ale muž se jen hlasitě zasmál, nic takového nemá v úmyslu, „Co to bylo za smlouvu?“
„Měl jsem zabít jednoho hraběte v Hammerfellu, jenže měl kolem sebe početnou ochranku. I tak se mi to podařilo.“ pronesl, v jejích očích uviděl slabý náznak strachu, „Něco ti poradím, děvče. I když je to tvoje první smlouva, hlavně se nesmíš bát, že se něco špatného stane. Pamatuj si jen jedno: Proveď, oč tě zákazník požádal a dál neřeš důsledky. A nesouciť s oběťmi!“
„Rozumím… Ale, chtěla bych se na něco zeptat…“
„Povídej, poslouchám tě.“
„Než jsem zabila Hronara…“ zamlkla elfka a snažila se najít pro popis správná slova, „Byla jsem nejdříve klidná a pak v jednu chvíli se ve mně všechno obrátilo a já propadla zuřivosti… Nevím, co to bylo.“
Nazir se usmál, stále si hřál ruce u uhlíků, „To bylo Sithisovo znamení. Zvolil si tě jako svého služebníka. Na tom není nic špatného, mně se to také stalo.“
„Ale já nikdy taková nebyla…“
„A už ani nebudeš…“ usmál se Nazir, „Teď jsi už jedna z nás, svou zuřivost si budeš moct vybít na obětech. Dostala‘s smlouvu, kterou bys měla vyřešit co nejdříve. Rád bych se tě zeptal, koho ti dali, ale to vlastně není tak důležité. Splň zakázku a raduj se z nových zkušeností, Drevano.“
„Díky, za vysvětlení.“ usmála se na něj a zamířila ke schodišti.
„Šťastný lov, sestro!“

---

Zase sem si liboval. Umíš to fakt pěkně zpracovat.
Budeš teď pracovat na třetí povídce, nebo ještě doděláš to s Olavou a Dovahkiinovi události si necháš na potom jako u Seertiho?

---

to MightRider:
Tady tě potěším.. Tahle povídka bude mít ještě 2 části, pak to ukončím a vrhnu se na další.. Ale teď to bude ještě zajímavější a napínavější, protože nastanou nečekané události..
;)
Nechte se překvapit.. V brzké době se vrhnu na další část..

---

Část 5. - Dvě tváře nepřítele

Drevana vyšla ze svatyně ven s myšlenkou na nový důležitý úkol. Ještě předtím, než stačila zavřít za sebou dveře, vyšel ven Khajiit s nejasným úšklebkem. Poděkoval za podržení vchodu, avšak z jeho tváře bylo cosi podivného cítit. Elfce proběhlo hlavou, že je jen ve stresu, dál jeho stav neřešila. Jeho kroky vedly do západní části lesa, ona mířila na sever, cestu již znala takřka dokonale. Na nikoho dalšího nečekala, vybavena několika důležitými radami a malými zásobami na udržení zdraví, vyšla osamocena. Celou cestu doufala, že se jí povede splnit bez potíží první zakázku.

Když se na obloze proletělo dvakrát Slunce, její nohy konečně dorazily před stáje v Bílém Průsmyku. Kromě několika statkářů a obchodníků z různých destinací, se zde nikdo nenacházel, ani handlíř, o kterém se po kraji vyprávělo, že prodává nejlepší koně. Chladným a klidným krokem stoupala vzhůru po cestě k bráně města, z hradeb jí sledovaly stráže a tiše se ptali, kdo je to ta cizinka. Před jejím zrakem se zjevil ohromný vstup do města, který byl hlídán dvojicí strážců državy. Okamžitě si jí všimli a počkali si, až přijde o něco blíže. Jen, co byla od nich několik málo sáhů a už se snažila zabrat za dveře brány, ozvali se…

„Vypadáš velice nebezpečně, cizinče! Zkus tu provést nějaký malér a odvedeme si tě do šatlavy pod Dračí síní!“ vyhrožoval jeden ze strážců.

Elfka na něj pohlédla nebezpečně a k jeho slovům nezaujatě, otevřela bránu a vstoupila do rozlehlého města, které se před ní rozprostřelo. Byla na novém místě, nikoho neznala a sama vůbec nevěděla, kde se nachází jistá osoba, která provedla „Černou svátost“. Po její pravici se nacházela kovárna, ve které o něco starší žena zrovna kovala cosi z železného ingotu. I když po ulici pochodovalo několik osob, raději elfka zamířila za kovářkou, nechtěla na sebe poutat tolik pozornosti. Ta ji po malém vyrušení nasměrovala na správné místo, elfka se vydala za kovárnu, kde stál další dům s lavičkou přede dveřmi, na níž seděla stařenka, pojídající chleba. To byla ona. Vypadala z dálky nešťastně a zoufale. Drevana před ní předstoupila, stařenka odtrhla oči od jídla a zadívala se na ní svýma těžkýma a smutnýma očima.



„Mohu pro tebe něco udělat, děvenko?“
Chladný tichý hlas se ozval, „Temné bratrstvo přišlo splnit zakázku…“
„Temné bratrstvo?“ byla velice překvapená, „Tak, vy jste opravdu dorazili! Ani jsem už v to nedoufala! Pojďte, pojďte! Půjdeme dovnitř, nemusí nás každý slyšet…“ a zvala ji do svého obydlí.

Jen, co se otevřely dveře a obě vstoupily dovnitř, Olava okamžitě zaběhla ke skříni, ze které vytáhla několik lahví vína a položila na stůl. Nabídla jí, aby se neostýchala a napila se, ale elfka odmítla. Stařenka se posadila na židli, svým smutným zrakem se zahleděla do stolu a hluboce vzdychala.

„Prý jste provedla svátost kvůli zradě…“ začala Drevana mluvit, když se domácnost potácela v tichosti.
„Ono je to trochu složité to vysvětlit…“ přemýšlela, jak začít, až po několika sekundách začala vyprávět příběh, „Můj muž, Erik, byl zavražděn, když se vracel ze Samoty. Víte, Erik byl šperkařem a vždycky se bál, aby ho někdo na cestách nepřepadl, tak ho doprovázel Irannir z Rorikova Dvorce. Znali jsme se dobře, věřila jsem mu.“
„Co se stalo? A jak víte, že ho zavraždil?“
„Erik se z poslední cesty nevrátil. Týden jsem čekala na jeho příjezd, ale místo něho přišel Irannir a řekl mi, co se stalo. Že je prý přepadli bandité u Gjukarova památníku. Jenže, poznala jsem, že lže, na krku mu visel amulet, který jsem dala svému muži, když jsme se vzali!“ Olavě spadlo pár kapek slz na stůl, Drevana jí chytla za ruku a snažila se utišit.
„Víte, kde bych ho našla?“
Olava zakroutila hlavou, „Nejsem si drahoušku jistá, jestli tam stále bude. Irannir mi po sdělení zprávy oznámil, že bude lepší, když odejde do Větrného Žlebu. Ale jak ho tak znám, určitě se jen schoval někde v nějaké hlásce se svými kumpány. Nejspíš… ve věžích Valtheimu, tam by mohl být.“

Drevana kývla hlavou, požádala ji, aby ji řekla, kde se ona hláska nachází a další specifické přání jeho smrti. Olava měla jen prostá slova, chtěla se ho zbavit, bylo jí jedno, jakým způsobem. Na závěr vyprávění jí popsala přesné místo, kde by se mohl nacházet.

„A odměna? Co mě čeká, až splním úkol?“ zeptala se jí elfka.
„Drahoušku, určitě dostaneš zlato, možná nějaký ten šperk by tu pro tebe byl…“

Drevana kývla hlavou, zvedla se ze židle a beze slov se vydala na cestu. Jen, co se zavíraly dveře chatrče, bylo slyšet stařenčin hluboký povzdech. Dunmeří kroky vyběhly z města neskutečnou rychlostí, až její vlasy vlály ve větru jak svatební závoj. Elfka se stále zamýšlela, co má s danou obětí udělat a popřípadě, zda má zničit celou skupinku zlodějů, nebo jen jeho samotného. Celou cestu, až do chvíle, kdy se před ní v dáli vynořovaly oné věže ze skal, nikoho nepotkala. Přišlo jí to zvláštní, připadala si jako v mrtvém kraji.

Za krátkou chvíli dorazila konečně k obrovským věžím, spojené mostem vysoko nad řekou. Už z dálky bylo vidět, jak někdo pochoduje z jedné věže do druhé klidným tempem. Dunmerka byla rozhodnuta se vydat dovnitř, u dveří dovnitř věže stála neznámá žena v kožešinové zbroji, které se houpala sekera u pasu. Jen, co jí spatřila, odtrhla se od zdi a pomalým krokem se k ní vydala.

„Hej, ty… Dunmerko!“ hejknula na ní, „Procházení po této stezce do Větrného Žlebu je zpoplatněno. Dej mi 200 septimů a můžeš dál pokračovat!“ pronesla zjizvená žena.
Drevaně došlo, s kým má tu čest, schválně se podívala do svého oblečení po nějakých zlaťácích, ale když jí ukázala jen prázdné kapsy, žena se znovu ozvala, „Takže ses rozhodla zaplatit jinak? Dobrá, tvoje krev taky postačí…“ jen co dořekla svá slova, už se chystala vytáhnout sekeru z opasku.

Temná elfka byla již připravena a než se k ní dostala zlodějka, v jejích dlaních se již objevily ohnivé koule, které na ní mířily. Její silně odhozené a lehce ohořelé tělo zaletělo až ke dveřím, kde se přestalo hýbat.

„Tak, to bychom měli…“ pronesla Drevana po uvítání a vešla dovnitř věže.

Vystoupala po schodech vzhůru a narazila na dalšího banditu, který stál ve vchodu ven zády k ní, nečekal žádné překvapení. Elfka využila jeho neopatrnosti, vší silou do něj narazila a shodila z dřevěného můstku, vedoucího k hlavnímu spoji věží, do řeky. Rozkřičel se tak hlasitě, až to záškodníka prozradilo. Pochodující osoba po mostě spatřila elfku, jak se snaží proplížit k mostu, vytáhla ze zad luk, natáhla tětivu se šípem a vystřelila. Drevana tentokrát neměla tolik štěstí, jako při různých střetech, hrot šípu se jí zabodl do ramene, bolest byla v té chvíli nesnesitelná. Když zjistila, odkud kdo vystřelil, okamžitě se rozeběhla do vyššího patra věže a schovala se za zeď. Bylo jí takřka jedno, jestli se někdo v místnosti nachází či nikoli, zlomila trčící šíp a doufala, že se stihne vyléčit dřív, než přiběhne bandita.

„Mě jen tak neporazíš!“ znělo z mostku, bandita si mezitím nandal další šíp do tětivy a čekal.
„Tohle mi tak ještě scházelo…“ pronesla si v duchu elfka a svou levou rukou začala díky kouzlu léčit zranění, po chvíli nebylo po šípu ani památky.

Drevana v rychlosti nakoukla za roh zdi a spatřila tam právě čekajícího střelce. Věděla moc dobře, že nevystřelí, dokud nevyleze z úkrytu. Odhalila svou hlavu ze zdi a jen na pár sekund zůstala neodhalená, toho využil střelec a pustil tětivu. Šíp však letěl mimo, toho naopak využila čarodějka, vylezla ze skrýše a pustila do něj několik rampouchů. Jak bolestný nářek zněl z jeho úst. Elfka pobíhala po mostě velice rychle, zastavila se u umírajícího střelce a zkontrolovala, zda jeho život již odchází. Náhle se ozvalo prudké rozražení dveří naproti ní, v nichž stál neznámý muž v železné zbroji a s válečným kladivem v ruce.

„Ty, jedna mrcho! Zabila‘s mi přátele! Za tohle zaplatíš svou krví!!“ vykřikl a velice zuřivě se proti ní rozeběhl.

Drevana na nic nečekala a chtěla po něm vystřelit další rampouchy, bohužel z jejích rukou nic nevyšlo. Překvapilo jí to, nečekala, že takto brzo vyčerpá veškerou svou magickou sílu, kterou měla. Než si to stačila uvědomit, zločinec byl již takřka u ní a napřahoval se kladivem. Naštěstí se první ráně vyhnula, ustoupila o několik sáhů zpět a počkala si, až provede silnější útok. Zuřivý muž se ze všech sil snažil jí dostat a zabít, jenže ať se pokusil o jakoukoli ránu, vždycky se mu vyhnula. Když přišel velice silný útok, kterému se opět vyhnula, a kladivo se zakouslo pořádně do mostu, neváhala a skočila po něm. Svými pěstmi do něj bušila tak silně, jak jen mohla učinit. Bandita nakonec pochopil, že tohle je určitě jeho konec. Pomalu se utápěl do bezvědomí, bylo na něm již vidět, že nemá sílu bojovat a poraženecky jen vydýchával na zemi. Drevana se zvedla a popadla jeho kladivo, chtěla ho konečně dorazit.

„Předpokládám, že jsi Irannir, že? Těš se, pošlu tě k Sithisovi!“ promluvila na něj udýchaně.
„Sithisovi?“ zeptal se vyčerpaně muž, „Ty jsi z Temného bratrstva? To Olava tě semka poslala, že jo?“ Drevana mlčela, chtěla už ho zabít, ale něco jí v hlavě říkalo, ať si ho vyslechne, s napřaženým kladivem čekala, co z něj vyjde.„Jestli tě opravdu poslala Olava, tak zabíjíš toho špatného!“
„Lžeš, Irannire! To bys jinak nenosil ten přívěšek po jejím muži!“
Chystala se už konečně udeřit, ale Irannir pokračoval ve své řeči, „Já to musel udělat! Byl jsem donucen! Erika bych nikdy nezabil, ale mně vyhrožovali, že pokud to neudělám, tak zabijou mě i jeho.“
Drevana přimhouřila okem, „Kdo ti vyhrožoval?“
„Ti zatracení elfové z Letních ostrovů…Thalmoři! Říkali, že Erik vyznával Talose a musel být odstraněn, a jakožto jeho přítel bych byl taky zabit. Přiznal jsem jim, že ho nevyznávám a dali mi na vybranou, buď ho zabiju, nebo to udělají oni i se mnou…“
„Kde se schovávají?“
Irannir malinkatou chvilku přemýšlel, „Ááh, kde to bylo… Bylo to kousek na sever od Gjukarova památníku… Podvodnické doupě!“
„Proč sis nechal jeho přívěšek?“
„To mi ho dali oni… Jako platbu!“ Irannirovi uteklo pár slz z očí, poté chytil amulet a strhl jej z hrdla, „Na, vem si ho! Odnes jej Olavě a řekni jí, že je mi to líto! Že jsem selhal jako přítel…“

S nataženou rukou vyčkával na její reakci, Drevana byla v nejisté situaci, mohla si vzít šperk a nechat ho být, ale zase by nesplnila, oč jí bylo žádáno. Hned se jí v hlavě ozvala Nazirova rada: „Proveď, oč tě zákazník požádal a dál neřeš důsledky. A nesouciť s obětmi!“.

Kladivem se rozmáchla a všechnu sílu pustila do ležícího muže. Jedna rána a část mostu se zbarvila jeho krví. Muž již byl beze známek života, stále ale držel šperk v ruce. Elfka zahodila kladivo z mostu a vzala šperk, který měl v rukách. Tady již nic nezmohla, vydala se zpátky do Bílého Průsmyku za svým zákazníkem.

Nad Bílým Průsmykem se pomalu zatahovalo, vypadalo to, že každou chvilku se probudí déšť k životu. Drevana konečně po chvíli cesty dorazila do města a ihned si to zamířila k Olavinině domku. Stařenka však neseděla na lavičce, předpokládala, že bude již uvnitř. Zabušila na dveře a počkala, až se otevřou, což se také stalo. Když Olava spatřila svého vraha, nechala ho vpustit dovnitř. Sotva si sedly na židle, stařenka se musela zeptat, co ji k ní přivádí. Drevana položila na stůl amulet po jejím zesnulém manželovi, ve starých očí se probudil pláč k životu, nemohla uvěřit, že její bývalý přítel je již po smrti, tak, jak si to přála. V této chvíli ji Drevana chytla za ruku a snažila se jí utišit, ale bylo to marné, žena stále plakala. Elfka jí řekla poslední Irannirova slova a hlavně, kdo za tím vším byl, Olava se vzpamatovala, se snažila přijít na to, co vlastně říkala…

„Můj Erik že by uznával Talose? To je nesmysl!“ vykřikla, „Ale, Thalmoři si s tím nedělají hlavu, zajmou jakéhokoli Norda a usvědčí ho z něčeho, co neprovedl…“ její zrak spadl do klína, hladila si ruku a snažila se utišit, načež se otočila zpět na elfku, „Mohu tě, děvěnko, ještě požádat o pomoc? Chci, abys zabila ty, co mi zabili přátele!“ Olava se zvedla ze židle, zašla do vedlejší místnosti a přinesla odtamtud plný měšec zlata, „Tohle je už tvoje. Když se zbavíš těch zavšivených elfů, dám ti zvláštní odměnu…“

Drevana povzdechla, čekala, že tohle bude konec její první smlouvy. Nabídku ale nemohla odmítnout, i když chtěla zpět do Falkreathských lesů. Měšec si prozatím u ní nechala, Olava jí ujistila, že si z toho nic nevezme a bude ji tu očekávat s dobrými zprávami. Vrah se zvedl ze židle a pomalým krokem se vydal ven z chatrče. Než stačila zavřít dveře, Olava jí poděkovala za první oběť.

Protože nevěděla, kde se ono doupě nachází, rozhodla se nejdříve zajít k onomu památníku, kde se Erik a Irannir střetl s Thalmorem. Cesta byla daleká, trvala několik hodin, Drevana již spořádala veškeré zásoby, které měla s sebou. Pomalu tušila, do jaké hlouposti se upsala, neboť Thalmor byl velice obávaný. Kdokoli se s nimi střetl, jen později litoval. Dokonce jednou měla tu čest se s nimi setkat, kdy působila v morrowindském cechu mágů.

Měsíc již vyšel na oblohu a po několika hodinách se konečně dostala k impozantnímu památníku, který stál jen pár sáhů od cesty. Pod monumentem leželo několik čerstvě utržených levandulí a horniček, když se kolem objevil vánek a lehce do nich narazil, uvolnilo se příjemné aroma, které Drevana ucítila. Sedla pod památník, její nohy volaly o pomoc a musela si chvilku odpočinout. Přemýšlela, jak se postará o elfy, ke kterým měla namířeno, ale prozatím jí žádný plán nenapadal. Když uznala, že je již dostatečně odpočatá, zadívala se na hvězdy, které jasně zářily, a snažila se najít nejjasnější hvězdu, která vždycky mířila na sever. Jakmile jí našla, vydala se tímto směrem kamsi do divočiny v naději, že nenarazí na nějakou právě lovící šelmu. Cestou minula několik rozvalených ruin a brouzdališť plných spících blátokrabů. Její kráčení divočinou po několika hodinách se vyplatilo, před ní se zjevila skaliska s vchodem do podzemí, u kterého stáli dva koně. Místo vypadalo velice nebezpečně, ale tušila, že je na správném místě.

„Tak je to tady…“ pronesla si potichu.

Sotva prošla kolem ořů, spustilo se hlasité řehtání a ohony mávaly ze strany na stranu… pod oblekem vystoupla husí kůže. Kapání vody a průvan se neslo celou jeskyní. Temnou elfku překvapila jasnost místa, i když byla v podzemí, viděla na všechny stěny krásně, jako by se nacházela někde v otevřené přírodě. Kradmě se přesouvala do dalších částí doupěte, dokud nesestoupila do nižších míst, kde byl již rozbitý malý tábor s tábornickými věcmi a zásobami. Nic zvláštního zde neshledala, jen zakroutila hlavou a pokračovala dál do úzké chodby. Odtamtud byly slyšet tlumené hlasy, avšak čím více se blížila, tím lépe slyšela rozhovor několika mužů… a jeden hlas jí zněl velice povědomě…

„… takže je všechno připraveno? Víš naprosto jistě, že tenhle útok vyjde, Erlindire?“
„Samozřejmě, že vyjde! Proto bychom tu nebyli, nemyslíš?“
„…, že jsou přátelé spokojení. Teď by váš přítel rád věděl, kde najde svou slíbenou odměnu?
„Áh, ještě ty. Svou odměnu najdeš na obvyklém místě. Jako bonus za všechno, co si pro nás udělal, budeš mít dekret o získání veškerého majetku, který se zabaví z jejich svatyně.“

Drevana došla až téměř na konec chodby, chytla se kamenného rohu a jen lehce nakoukla do místnosti, kde se odehrával rozhovor. Kromě několika jídelních stolů, kde seděli zlataví elfové v temných róbách, si všimla trojice mužů, kteří spolu diskutovali… Srdce se jí zastavilo, když spatřila známou tvář…

„R’hoshmara připomíná svým elfím přátelům heslo, abyste se dostali dovnitř. Musíte říct „Smrt, bratře!“, jinak se kamenné dveře neotevřou!“ pronášel Khajiit.
Jeden z Thalmorů vytáhl ze svého opasku měšec se zlatem a hodil jej Khajiitovi do rukou, „Díky, tohle ber jako odměnu za informace!“
„Když teďka přátelé omluví, R’hoshmara se vydá na cestu pro odměnu…“

Elfové jen kývli hlavou a otočili se na sebe, R’hoshmara se vydal Drevaniným směrem. Jen si ho všimla, rychle se vydala zpět do předchozí jeskyně, kde se schovala za plachtu stanu a čekala, až zrádný kočičák odejde pryč. Stále nemohla uvěřit, co viděla a slyšela. R’hoshmara konečně vešel do jeskyně, ani se nezastavoval a pokračoval dále v chůzi ven z doupěte. Když byl pryč, Drevana vyšla z úkrytu a přemýšlela, co má udělat, zda zastavit zrádce nebo nejdříve vyřídit elfy. Vyšla opět do chodby a zaposlouchala se, zdali se o něčem nebaví.

„Být vámi, mí bratři, šel bych si odpočinout. Až se probudíme a načerpáme síly, vyrazíme pomoct našim bratrům do Falkreathu.“
„My tady ještě zůstanem, Erlindire. Zatím si promyslíme plán útoku…“ pronesl druhý elf.

Erlindir, to jméno ji bylo na tolik povědomé, až si konečně vzpomenula. Jeden z učitelů v cechu, jenž byl známý přísným vyučováním. Byl to právě on, kdo zkoušel nebezpečné experimenty na učních či odsouzených vězních. Byl to právě on, kdo neustále dorážel a nadbíhal Lis… Drevanině příteli. Do očí se jí dostala zlost smíchaná se smutkem, strašlivé vzpomínky ji nenechaly racionálně myslet. Do rukou si připravila ničivá kouzla a sehnula se na roh chodby. Jakmile se v jídelně ozvalo ticho, rozhodla se zasáhnout.

Zatímco pověstný muž odešel kamsi pryč, v jídelně zůstala trojice elfů, jejž ještě hodovala a tlachala o jistém tématu. Nestačili však své rozhovory dokončit, jejich slova přerušila dunmeří kouzla, která do nich vletěla a ukončila jejich žití. Všichni skončili s popáleninami od ohně a blesku. Rychlým krokem kráčela k jídelnímu stolu, avšak hluk a nářek přinutil Erlindira se vrátit do místnosti. Už z chodby spatřil neznámou postavu, v mžiku si připravil jeden blesk, který na ní vypustil, ale minul. Toho žena využila, hbitě provedla kotrmelec zpět do úkrytu a jen tiše vyčkávala. Až teď ji adrenalin opustil a mysl se očistila, její plíce začaly zhluboka nabírat dech.

Altmer vyšel do jídelny, překvapili ho mrtví společníci, ale nevěnoval jim ani vteřinu smutku. Podíval se jejím směrem, do ruky si připravil další blesk„Vylez ven, zloduchu! Já vím, že jsi v té chodbě!“ nadechl se a pokračoval, „Jestli máš kousek cti v sobě, ukážeš se mi!“



Dunmerka chvíli přemýšlela nad možným plánem, ale nic lepšího, než vstoupit do místnosti a čelit tak tváří v tvář svému soku, ji nenapadlo. S posledním silným nádechem vstoupila s ohnivým a mrazivým kouzlem do jídelny. Dvě nebezpečné tváře se setkaly, Erlindir náhle znejistěl.

„Moment, tebe já znám. My jsme se už viděli!“ pronášel Altmer.

---

Pomalu, ale jistě se blížíme ke konci. Zatím tvoje nejlepší povídka.