#1
Na úvod, nejsem nijak odlišný mladý muž. Na hlavě mi raší husté černé vlasy, ke kterým se připojuje strniště vousů. Mé oči jsou prý jako dvě tůně. Přes levou část tváře, mi vede tetování barvy červené. Jsem vysoký skoro dva metry. Má kůže je celkem opálená. Na sobě věčně nosím košile a černé po kolena velké boty. Mezi mé koníčky řadím lov, boj a krásné ženy. Hledám pomstu v člověku, který ze mě udělal to, co jsem, a nezastavím se, dokud nezemře pod mojí rukou.
Jmenuji se Damon Anthony Fear, a toto je můj příběh.
Kapitola první – Měsíc ve znamení bestie
Byla tichá měsíční noc, a já čekal u jedné starší stáje, kde jsem chtěl vzít koně a vydat se za hranice. Dlouho jsem vše plánoval, nečekal jsem, že by se mohlo něco pokazit. Vybral jsem si dobrou skrýš. Byl jsem se mezi velkými trsy trávy, kde bylo nemožné mě zahlídnout. Stájník o travičku moc nepečoval, všude okolo to bylo zarostlé jako v džungli. Kdyby nebylo těch hloupých kousavých rudých mravenců, kteří se mi dobývali pod košili, nemohl bych si stěžovat. Alespon‘ mi nevlezli do brašny se zásobami kdyby se tak stalo, dokázali by můj bochník chleba mžiku proměnit v mraveniště. ,,Svině jedna slez ze mě!‘‘ Zanadával jsem trochu ‘‘více‘‘ nahlas. Stájník zpozorněl, no skvělý ten dědek jen tak neusne. Naštěstí tuto noc zpívali cvrčci, tak mě neslyšel natolik, aby si v hlavě uvědomil, odkud jde zvuk. Můj cíl byli jeho bělouši, kteří byli známí široko daleko přes celou západní zemi, která nesla jméno Rosembrige neboli můj starý domov. V zemi téhle době řádili bandité a lapkové, tak nikdo po nocích nezůstal klidně spát. Já mezi zloději patřil, což znamenalo mínus pro mne. Nerad bych toho starého dědka zabil, zabíjím jen z nejvyšší nutnosti. Zabíjení je špatné pro byznys zloděje, je tenká hranice mezi zlodějem a vrahem, kterou lze snadno v životě překročit. Já už jí překračuji tak často, že si to ani neuvědomuji. Když se mně lidé ale zeptají, čím jsem věcně odpovím že dobrodruh, dává mi to jakýsi dobrý začátek, když pobývám kde mě nikdo nezná. Muž v ruce dřímal dýku, která měla úchyt zdobený malým červeným smaragdem, u nás jsou celkem běžné. Mé dýky jsou naopak celé ze stříbra, a úchyt je zdoben na konci vlčí hlavou. Děda zachroptěl. Dobré znamení, jestli to tak půjde dál brzo koně odvedu a pojedu z týhle pakozemě pryč. Asi Anitě potom pošlu pohlednici. Ve vzduchu jsem ucítil silný pach oleje na zbroj…Oleje na zbroj?! To znamená jen jedno, přicházejí sem výběrčí daní. Sakra! Jestli mne najdou nebo skončí, až za svítání nestihnu překročit hranice včas. Ráno zase nastupují hlídky, které tam budou celý následující měsíc non-stop. Přes ty gorily bych se nikdy ven nedostal. Ani ve svém druhém já. Mimo to, nechci zase do špinavého žaláře. Muž, který se bloumá po nocích na cizím pozemku se tam dostane velice rychle, nemluvě o mých minulých činech. Nezapomenu ani na mojí brašnu s hezkýma suvenýrama, hned by jim docvaklo, kdo jsem. A že už mám nějakou pověst. Jak sem předpovídal, k stáji přišli dva ozbrojení muži v ocelové zbroji. Mezi nimi stál jak prase tlustý výběrčí, v tlustých prstech držel brk a do pergamenu cosi zapisoval. V této době platíte téměř za vše, za to že si postavíte dům, že chováte dobytek a další nesmysly. Preferuji proto cestování. Žiji už nějakých 480 let, dlouhá doba aby se člověk naučil přežít. Předtím tyhle poplatky a daně a prasata výběrčí nebyli, svět byl také bez nich hezčí. Přistoupili k unavenému chudákovi a výběrčí promluvil : ,, Pan Gustav Levoda? Přišli jsme pro výběr daní‘‘ Levoda? Probůh co to je za příjmení? Ten chlap asi neměl lehký dětství. Levoda podprda! Nad tím jsem se v duchu musel zasmát. Muž sebou trhl a zalapal po dechu : ,,Omlouvám se velmistře, lekl jsem se vás‘‘. Dva strážníci si vyměnili pohledy, v rukách drželi pochodně, které osvětlovali krajinu. Světlo se nebezpečně klopýtalo ke mně. Výběrčí se nadechl a zhluboka pohrdavě vydechnul : ,, Pane Levodo prosím dejte nám vaší týdenní platbu at‘ odsud můžeme rychle odejít‘‘ Gustav vykulil oči : ,,To už se platí dnes?‘‘. V jeho očích byli vidět odlesky zářící pochodně, ale ještě něco jiného, strach, ten chlap nemá peníze. Sakra, to nevypadá dobře. Levý strážník potvrdil : ,,Ano, dnes tak nám doprdele dejte ty peníze!‘‘.Gustav polknul : ,,Je mi to strašně líto, ale já nemám nic, všechno jsem daroval dceři na studium univerzity ! Prosím, prosím dám vám to hned další týden i s další prosím!‘‘. Kdo by to by řekl, že ten děda má dceru.Hmm, jestlipak je hezká? Jestli to přežije, což pochybuji, zeptám se ho na jméno. Gustík se rozbrečel a skácel se na kolena, líbal špinavé boty výběrčímu. Fujtajbl! Bůh ví do kolika lejn šlápnul. Strážníci se zasmáli, a výběrčí prudce kopnul starce do hlavy. Chudák chlap, ted‘ ho zmlátí a já mu ještě do toho ukradnu koně, a možná sbalím dceru. Já mám výčitky svědomí?!. ,,To máš za to ty svině! Radši platíš dceru než krále? Odpověz !‘‘
Heh, nevím, kdo je tady jediná tlustá svině. Hmm…já bych také raději platil za holku než za starého páprdu s korunou. Stájník ležel v křeči bolestí, ale neodpověděl, koně hlasitě řechtali, jako by chtěli majitele ochránit. Výběrčí se podíval na své dva nohsledy, a ti vytáhli z pouzder meče. Chystají se ho zabít…Hezké to meče. První popadl brečícího chudáka za límec a zvedl jej na nohy. Dědula nebyl nejhubenější, tak chudinka strážník málem spadl na zem. Gustík naposledy promluvil : ,, Vy nejste lidé ale monstra! Smažte se v pekle‘‘. Věřil bych, že jsou i horší monstra, no i když…Každopádně to dodalo pěknou atmosféru. Po dokončení věty mu přes obličej prolítla čepel toho pěkného meče, vystříkla krev…horká sladká krev! Mé modré oči se vzápětí změnily v jantarové, z hlasivek jsem vydal temné zavrčení. Na mé vrčení koně reagovali opoznání hůře, jeden se málem udusil na laně, které ho svazoval kolem krku. Snažil se utéct před lovcem. Ostatní vyděšeně řechtali a stavěli na zadní. Ne! Nesmím se proměnit! 500 let a já to pořád nedokážu, odolat pachu čerstvé krve! Čepel prolétla znova tentokrát přes jeho šedivou košili, která se vzápětí zbarvila na červeno. Přestával jsem vnímat svět, v mých uších jsem slyšel tlukot srdce obětí. Tolik srdcí, tolik života takové pokušení! Čepel ho zasáhla znova, krev vystříkla na mou tvář. Počkat, jak by mohla? Jsem schovaný v trávě! Ach, Damone trpíš fantasmagorií. Vzápětí jsem si ale uvědomil, že už nejsem ukrytý v trávě, ale stojím za strážníky. To snad není možné, ani nevím, co mé tělo dělá natož abych ho ovládal. No, vlastně jsem to už zažil vícekrát. Vždycky v tu nejhorší chvíli. Jednou s Anitou když jsme měli to rande, tehdy to neskončilo v peřinách, jak jsem chtěl. Kdyby se při vaření neřízla tím nožem…každopádně mé napadení přežila, a přitahovala mě víc! Jenže já zase jí ne. Můj jazyk kapku automaticky olíznul… Na chut‘ových pohárcích jsem ucítil horkost, která se rozlévala po celém mém těle a způsobila husí kůži na rukou. Horkost zmizela a proměnila se v energii, která prchala z mého těla. Koně to zaregistrovali a prchali, zbořili ohradu a utíkali daleko do temné tmy. Stejně mi konina nechutná. Už jsem to nebyl já…Bestie z mého těla chtěla ven, padl jsem na zem. Po těle mi začala rašit černá temná srst, mé nehty se proměnili v dlouhé zabijácké drápy. Končetiny se prodlužovali, noční ticho narušilo praskání kostí. Mých kostí. Zuby se proměnili v tesáky ostré jako jehly. Svaly rostly, mé oblečení se roztrhlo snadno jako papír. Obličej se prodlužoval, vlasy a vousy srostly v srst, uši se měnili v uši zvířete. Prohnul jsem se a zavyl na rudý měsíc. Na mém vlčím hrudníku zářil stříbrný křížek na řetízku. Ironie bestie nosí svatý symbol. Pokaždé miluji, jak ti pánbíčkáři si myslí, že Ježíškem mě můžou odlákat. Strážníci tasili zbraně těsně před zavytím, jen tupci nezaútočili. Vykřikli a já zaútočil…Zakousl jsem se do krku výběrčího, po těle mi proběhla vlna rozkoše…Rozkoše z horké krve proudící do celého mého vlčího těla. Energie vzplanula, z dálky se ozvalo vytí dalších, kteří mojí sílu okusili, doufám, že nikoho neproměním. Toto bych měl vysvětlit. Když mě chytne tenhle abst’ák po krvi, vyvolávám vlastně pozvání na večeři a to nevědomě, ostatní se někdy promění, aby se k lovu připojili, mladí vlci to vůbec nedokážou ovládnout. Do zad se mi zasekla čepel, avšak ne dost hluboko. Popadl jsem úchyt meče, a se zavytím prudce vyjmul, dotyčného útočníka jsem odhodil. Rána se zhojila…kouzlo čerstvé krve. Kdyby to však byla stříbrná čepel bylo by to horší. Postavil jsem se jako surikata, a vzhlédnul jsem k lesu. Něco se sem blížilo, to něco bylo jako já. Ach jo, nějakého našince jsem proměnil a pozval na žrádlo. Druhý strážník zařval a snažil se utéct, vyskočil jsem před ním, a povalil ho na zem. ,,Nezapomen‘ že jsi býval člověkem!‘‘ Řekl tichým hlasem. To já zapomínám při tomto stavu pořád. Omlouvám se, ale sežeru tě stejně. Měsíc zářil rudě ve znamení bestie…. Ve vzduchu bylo cítit oleje, který značil, že se blíží další vojáci. Roztrhal jsem z nich asi polovinu i s tím dalším příchozím, když v tom mě kdosi uhodil palcátem do hlavy, zapotácel jsem se a upadl do hromady kusů lidských těl, ve kterých kdysi proudili život a krev.
Probudil jsem se na nějakém voze, mé paže byli svázané a místo svých šatů jsem měl něco, co připomínalo pytel od brambor. Můj zrak byl rozmazaný, ale přesto jsem dokázal rozeznat, že nejsem na palubě sám. Přede mnou seděl bledý muž s blond’atými vlasy a zelenýma očima. Měl na sobě stejně ohavné hadry.Tenhle semnou včera hodoval. Podle polohy sluníčka bylo asi šest ráno, byli jsme někde v horách jedoucí bůh ví kam. Rána na hlavě se zacelila, ale následky to stejně přineslo. Málokterá rána dokáže lykantropa omráčit natolik aby byl několik hodin v bezvědomí. V ústech jsem pořád cítil pachut‘ krve, ze včerejšího neplánovaného lovu. Byl jsem hloupý! Měl jsem jít na lov před tím než jsem chtěl překročit hranice… takhle bylo jasné, že mě šelma ovládne. Tupče! Tupče! Tupče! Prohrábl jsem si vlasy svázanýma rukama.
,,Debile !‘‘ Řekl mladý vlk.
,,Taky tě rád poznávám‘‘ Svěsil jsem zpátky ruce, a snažil se být v pohodlné pozici.
,, Jedeme na popravu‘‘ Ucedil trpce : ,,Kvůli tobě!‘‘
,,Mohlo to být i horší‘‘ Zakřenil jsem se.
,,Jak to myslíš ty kreténe?! Kdyby mě ta tvoje podělaná energie neproměnila, nejsem tu!‘‘ Jeho oči zežloutli do vlčích. Nechal jsem své oči proměnit v jasně jantarové. Si jako myslí že se mu poddám?
,,Nemůžu za to, že si taky měl abst’ák po masu omego‘‘ Zavrčel jsem.
Vycenil na mne zuby, už to nebyli lidské zuby, spíš takové ty mléčné vlčí zoubky, je ještě mladý. Z úst se mu vydalo průměrné zavrčení.
,,Jestli chceš boj tak klidně, ale ne před tímhle publikem‘‘
,,Srabe !‘‘
Už jsem toho měl dost, podíval jsem se mu do jeho žlutých očí a vyslal svojí energii at‘ to za mě vyřeší. Oba dva jsme na sebe vlastně jenom zírali jako dva debilové, ale ve skutečnosti naše vlčí energie spolu soupeřili. Když máte dost silnou energii můžete dotyčného donutit krvácet nebo dokonce těžce poranit. Já zatím nedokázal ani jedno, pouze do očí nepřítele vyslat něco jako bodavé dýky. Začal mrkat očima, funguje to. Vzápětí jsem v ústech ucítil krev, zmetek! Podcenil jsem ho, nevadí stejně na mně nemá…né se svým vlkem. Naše energie proudila kolem vozu, byla téměř hmatatelná. Vnímavějším lidem zní naskočí husí kůže. Jednou jsem zažil, že jeden lidský chlap se z toho poblil. Krev mi tekla už i z nosu, jeho oči rudly bolestí, oba dva jsme nechtěli prohrát. Zanedlouho odvrátil pohled, zakn’učel a dal mi najevo loajalitu. Usmál jsem se, a proměnil své oči nazpět. Se zadýchaným hlasem promluvil : ,,Ty vole, ty seš z jinýho těsta‘‘ Oplatil mi úsměv. Mezi lykany máme všichni pokrevní pouto, které nám zaručuje, že nejsme tak bláhový jako lidé, a málokdy se zabijíme. Jsme schopni se rychle usmířit, avšak záleží na okolnostech. Pamatuji si jak jsem se poprvé proměnil, nic jsem si nepamatoval a proměny byli nesnesitelně bolestivé. Tehdy jsem hledal svého stvořitele, aby mě naučil žít po vlčím. Ukázalo se že si dovolil nechat se zabít od jinýho vlka. Tak jsem na to zůstal zase sám.
,,Jak se vlastně jmenuješ bratře?‘‘ Otázal se mě, a jeho oči už byli lidské. Ale pořád rudé jako králičí.
,,Damon Anthony Fear, těší mě bratře…?‘‘
,,Jack Malen, také mě těší‘‘
To příjmení mi nějak připomělo ty ušoplesky elfy. On měl ale normální uši. No, budu mít čas se ho na to zeptat, jestli si náhodou jeho mamka nevrzla s elfem.
,,Pověz mi Jacku, kde to jsme?‘‘
,,Převezli nás přes hranice, jsme v zemi zvané ShadowMore ‘‘
Ha! Štěstí se na mě konečně usmálo. Za hranice mě dovezla sama armáda! Komu se kdy poštěstí, aby ho doprovázelo garde goril za samotné hranice? Každopádně nevím, jak budu říkat místním obyvatelům, nechce se mi těžce vyslovovat ShadowMorové. Lepší bude šedomorky.