---

Ahoj, tak mě napadlo založit si nový deník. Omlouvám se za chyby. Snad se bude líbit :))


Je tomu hodně dlouho, co jsem viděla naposledy denní světlo. Před nějakým časem mě sem zavřeli, a nechali být. Kdo že to vlastně udělal a co že vlastně udělal? Udělali to bouřné hávy a Ulfrik. A zavřeli mě v pevnosti. Ta situace by nebyla tak vážná, kdyby tu ještě byli. A kdyby tady nehořelo. Teď. Nad hlavou mám ještě nějaký vzduch ale můj čas se krátí. Už nebudu moci dýchat a udusím se, pokud své neudělají plameny dřív. Omlouvám se, asi jsem se nepředstavila. Jsem Gabriella. Bretonka. Z Vysokoskalí. Jsem zavřená v pevnosti Helgen, kterou teď ničí drak. Všude jsou plameny. Bouřné hávy už tu nebyli tak 5 dní. Jediné co občas slyším je, jak kolem uhánějí koně. Ale…bohužel nevím jací koně. Jestli vezou kupce, nebo legionáře. Teď mám ale jiné starosti, moje noha hnije někde pod ruinamy této zatracené pevnosti. Ano, správně, přišla jsem o nohu. Už nevím co mám dělat. Jen tak se mi umírat nechce. Ale nemám kudy ven. Dveře od cely jsou sice již otevřené, ale vrata od této věže jsou zavaleny. Nemám co jíst. Chodí se sem krmit vlkodlaci a teď ještě ten drak. Myslím, že si nechvíli zdřímnu, ale ta chvíle asi bude již navěky. To je teď nepodstatné. Odvyprávím Vám celý můj příběh pokud mě do té doby něco nesežere, nebo něco nezabije. Musím rychle. Čas se nemilosrdně krátí, a jelikož jsem znamení atronacha, nemůžu obnovovat manu. Jsem dobrá léčitelka, ale podle učitelů v letohradu jsem ještě lepší v ničení. Nemůžu se vylečit, nemůžu se hnout, a i když si to nepřipouštím, umírám.



Můj příběh začal dnem, kdy jsem se narodila. Ale né narodila jako narodila. Byl to den, kdy jsem se konečně naučila žít. Přišla jsem do Skyrimu z Vysokoskalí, a čekala jsem na vhodnou příležitost, ukázat se na Magické univerzitě. Žila jsem v Markarthu a bylo mi dobře. Pomáhala jsem v obchodě ,,Babí apotéka“ . Byla tam jedna ze zapřísáhlích. Ale o tom nikdo nevěděl. Byl to taková spojka. Vydělávala jsem si tam celkem slušné peníze. Bylo to ohledně lektvarů, a mě alchymie baví tak jsem neměla nic proti tomu. Po nějakém čase jsem se zamilovala do jednoho takové, hezouna. Nebyl jako ostatní. Byl jiný. Výjimečný. Jmenoval se Robin. Byl to skvělí lučištník. Pohledný, silný, svalnatý,černovlasý a vysoký nord. Ach jak já ho milovala. Po dlouhém poznávání jsem se vzali. A žili spolu přesně týden. Pak odešel do války. Brečela jsem několik týdnů po jeho odchodu. Ale nebylo nic co bych mohla udělat jinak. Snažila jsem si domýšlet jak spolu budeme žít dál. Nemohla jsem na něj přestat myslet. Po luně přišel dopis. Zamrazilo mě. Bála jsem se že to je poslední vůle. A také byla. Má neklidnost vyvolávala očividnou nervozitu a smutek. Zmačkala jsem dopis, a snažila se zapomenout…

---

Je to pěkné a poutavé. Už se těším na další část. ;)

---

...jenže zapomeňte na někoho, koho milujete, po kom toužíte den co den. Neuvěřitelně těžké to mají všechny ženy, kterým umře muž. Pokud se tedy nechovají jako kudlanky. Hned druhý den jsem se vydala trochu změnit prostředí. Nasedla jsem na mého hnědého oře, kterému jsem říkala Solimon. Jela jsem do Samoty – střediska legie. Chtěla jsem se k nim přidat. Ale oni mnou opovrhovali. Řekla jsem, že až tak o to nestojím. Ihned zareagovali, a vzali mě hned. Od zbrojíře jsem dostala nějaké brnění. Dostala jsem rozkaz se vydat k jedné ( nordové říkají = mohyle ) ruině mezi Bílým Průsmykem a centrem Hávů - Větrným žlebem. Jela jsem na Solimonovi vysokou rychlostí, držela jsem se co to šlo ale pak…AU! Ležela jsem na zemi div živá! Narazila jsem do větve kterou jsem…řekněme neviděla. Solimon utekl kamsi za kopec. Vstala jsem a šla jsem po svých. A najednou jsem cítila bolest břicha. Jako by…se ve mně něco hýbalo! V křečovitých bolestech jsem se doplazila k místu, na kterém se máme setkat. Legátka Rikke se mě ihned otázala, co mi je že si plazím u jejích nohou. Nemohla jsem pořádně mluvit. Rikke pokývla hlavou na jednoho z vojáků a ten mi podal jakýsi lektvar. I jako zkušená, recepty nacucaná alchymistka jsem nepoznala co je to za podivný lektvar. Křeče pomalu přecházeli a já se mohla vyzpovídat. Rikke nevěřila svým uším. Pořád se mě tázala, zda tuto misi zvládnu. Tvrdila jsem že jo. Najednou nás přepadli Bouřné hávy. Stěží jsem se ničivou magií oháněla. K mému štěstí to jeden háv schytal blesky tak, že z něj zbyl jen prach. Další výboj se mi ale nepovedl. Blesky uhly vedle a háv to přežil. Viděl že se chytám za břich a proto mu nevadilo, že jsem oslabená. Nakopl mě do mého bolavého bříška tak, že se…ve mně…DÍTĚ HNULO!!! Nebýt mého parťáka Solimona ( který nějakým zázrak přiběhl ) tak jsem asi po smrti. Rikke mě pomohla stát a podala mi rozkaz, že se musím ihned hlásit v kasárnách v Bílém Průsmyku. Nevěděla jsem proč, ale ještě rychle něco naškrábala na papír. Dojela jsem tam na Solimonovi a podala hlášení. Stráže mě ihned uchopili, a odnášeli kamsi do chrámu. Bála jsem se, že jsem byla právě zatčena. Naštěstí ne. Léčitelé mě pořád ochmatávali břicho, a usoudili, že jsem těhotná…

---

…nemohla jsem tomu uvěřit! Bylo to krásné a zároveň děsivé. Ptáte se proč? Protože jsem si nebyla tak úplně jistá, s kým to mám. Hlavní a zároveň nejrozumnější řešení byl Robin. Ale ta nejistota mě přiháněla k šílenství! Nevěděla jsem, co mám dělat, jestli mám být ráda, nebo se pokusit toho zbavit. Rozhodla jsem se pro první možnost. Jela jsme do Ledohradu abych se přihlásila na univerzitu. Po dlouhé době přihlášek, zkoušek a dalších zdržovacích blbostí mě konečně vzali. Dali mi vlastní pokoj, vlastní klid. Měla jsem možnost se zaměřit na jeden nebo více oborů. Zaměřovala jsem se na víc. To ale znamenalo mít vše pod kontrolou. Učila jsem se nová kouzla a zdokonalovala ta stará. Až jednou jsem přišla na zkoušky z magie ničení a pár blesků letělo jinam. Zasáhla jsem svého kolegu učence a pak nastoupila na řadu magie obnovy. Snažila jsem se ho přivézt zpět k životu, ale bylo příliš pozdě. Měla jsem strašné výčitky. Ale zvládala jsem se do toho ještě učit iluze. Tento nudný život se zhroutil až po dvou měsíčném usilování o magisterský titul. Povedlo se! Uspěla jsem ve všech oborech magie. Mohla jsem pokračovat ve výuce magie vyvolávání. Ale pak přišel ten dopis. Prý ho poslal jakýsi ,,NĚKDO“ v černém. Nebylo mi jasné, kdo by to mohl být. Četla jsem dopis, a slzy v očích nešly udržet. Co jsem z toho dopisu pochopila bylo jediné: Robin žije! Prý na mě čeká v Markarthu. Ale…nedávalo to smysl. Bála jsem se že když tam pojedu…že to zkrátka bude past. Ale má lehkomyslnost mě přivedla jen k Solimonovi a mohla jsem vyrazit. Letěla jsem do Markarthu jako splašená. A když jsem konečně otevřela dveře svého domu, stál tam…