---

Tak zkusim taky něco napsat. Není to z prostředí TES tak doufám že to nebude vadit. Pokud se to bude líbit tak možná přibidou další díly. Jakékoliv komentáře ať už rady nebo výtky ocením;).

Kapitola 1-prolog
Do armády se Will dostal víceméně náhodou. Stačila jedna opilecká noc a stál tady na bitevním poli a čekal se svými spolubojovníky až se na ně vyřítí divocí Nrokorijové. Nehodil se na vojáka a přece tady stál. Proč jen byl takový pitomec. Zazněl roh a ti barbaři se rozběhli do kopce směrem k nim. Will polknul a připravil si kopí. Pak viděl už jen velkého vousáče s kladivem a pak tma,jen tma.
Probudil se,už se setmělo a kolem bylo spoustu mrtvol. První Willovo hrozivé zjištění bylo že má v sobě zapíchlé kopí a že umírá a to druhé že tu nebyl sám. Polem posetým helmami,mrtvolami a částmi těl se k němu blížila postava v černém hávu. Will se snažil utéct, ale zjistil že se stěží může hýbat. Postava se blížila a Will měl pocit, že pod kápí zahlédl pobavený usměv nad jeho snažením. Postava byla stále blíž a blíž a Will se poprvé ve svém životě upřímně modlil. Modlil se k Rianě a poté i k všem bohům svaté patnáctky. A nakonec i k temné třináctce, ale nic nepomáhalo postava stála přímo před ním. Stáhla si kápi a Will poprvé spatřil její obličej. Byla to krásná mladá černovláska s temně rudými rty. Dlouho se na něj dívala jejíma modrýma očima s úsměvem na rtech a Will se neodvážil ani pohnout. Věděl že ať po něm tajemná žena bude chtít cokoliv bez rozmyslu to splní.
A pak konečně promluvila:,,Chceš žít Williame?“ zeptala se a sklonila se až se skoro dotýkali obličeji.
,,Ano.“ odpověděl s námahou Will a zaúpěl bolestí. Usmála se nad jeho utrpením.
,,Můžu tě zachránit, ale ty mi budeš muset sloužit až do skonání věků. Souhlasíš?“ Sladce se na něj usmála.
,,Ano.“ Will se utápěl v jejich modrých očích a pomyslel si, že by za ní šel až na konec světa.
Žena se k němu sklonila a políbila ho. ,,Teď to bude trochu bolet.“ zašeptala mu do ucha a vyrvala mu kopí z těla. Takovou bolest Will nikdy necítil. Toužil zemřít aby ta bolest konečně přestala. A pak jeho svět znovu upadl do tmy a už neslyšel jak černovláska volá starodávná slova do noci.

PS: omlouvám se za chyby:)

---

Zajímavé, nicméně jeden díl se hodnotí celkem špatně. Začátek zní slibně, pokračuj.;)

---

Souhlasím s Diegem. Rád bych se dozvěděl něco víc o světě a prostředí, v jakém se děj odehrává. Jinak je to dobrý! ;)

---

Mám tvůrčí náladu takže druhý díl bude zítra(možná i třetí). Svět nemám ještě komplet vymyšlený, ale asi se z části bude skládat z toho co mám vymyšlený pro Aydendrill(tohle neni reklama :D). Nechci ho sem ještě psát abych mohl něco pro potřeby příběhu pozměnit, ale v budoucnu ho možná popíšu.
Jinak moc dík za podporu:).

---

Další díl je tady.

Kapitola 2-Přízrak

Bolest, tma, tmavovlasá žena. Myšlenky se Willovi míhaly hlavou rychleji než je sám dokázal dokonale postřehnout.BOLEST, TMA, TMAVOVLASÁ ŽENA.
S výkřikem se probudil. Cítil se hrozně. Hlava mu třeštila a v břiše cítil obrovskou bolest. Když se trochu rozhlédl zjistil, že je v kruhové místnosti osvětlené několika pochodněmi. On sám ležel na kameni připoután okovy. A najednou z ničeho nic se před ním zjevil průsvitný přízrak bez tváře. Will byl znovu v té samé situaci:nemohl se hýbat a před ním stál nebezpečně vypadající tvor. Jenže tentokrát to nebyla přitažlivá tmavovláska, ale bílý přízrak.
Will už chtěl zařvat, ale v hlavě mu zazněl hlas:,,Nelekej se. Nechci ti ublížit. Naopak ti chci pomoct.“
,,Kdo jsi?“ zeptal se rovněž jen ve svých myšlenkách Will.
,,Jsem část tebe a tvůj ochránce. Jsem ten slabý hlásek co říká co je správné.“ Will byl možná ještě zmatenější než před odpovědí.
,,A jak to, že o tobě nevím?“ dožadoval se Will odpovědi. Ten duch se mu ani za mák nelíbil.
,,Do včerejší noci jsem neměl podobu. To kouzlo té čarodějky mne muselo uvolnit z tvého těla a podobu mi dát. Prosím,nesmíš se podvolit té čarodějce. Pokud tak učiníš už nikdy nemusíš mít vlastní vůli a mě zahubíš. Stane se z tebe jen loutka!“naléhal duch.
,,Lžeš!“ Will nechtěl věřit, že by to udělala. Toho by přece nebyla schopna. Dveře do místnosti se začali otevírat a v hlavě se mu naposledy ozvalo smutné ,,Prosím“ než se duch rozplynul. Do místnosti vešel bledý blonďatý muž bez výrazu. Odemkl Willovi pouta a on se skácel na zem.
,,Je dobře, že už si vzhůru. Následuj mě.“ řekl blonďák jako by si ani nevšiml jeho pádu.
Will si uvědomil, že přízrak měl možná pravdu. Nechtěl skončit jako tenhle znervózňující blonďák. Ale rychle tu myšlenku zaplašil a vyšle za ním z místnosti. Šli kamennými chodbami bez jakéhokoliv slova a Willa začala čím dál tím víc nahlodávat myšlenka na útěk.
,,Jsme zde.“ vyrušil ho blonďák.
Will si uvědomil, že už pěknou chvíli stojí bez hnutí přede dveřmi. Naposledy pomyslel na útěk a vstoupil.
Uprostřed místnosti bez oken a osvětlené pouze malou lampičkou visící ze stropu stál obětní kámen. Will se zděsil,ale věděl, že couvnout už nemůže. Stála zde ta kouzelnice ve vyzývavých černorudých šatech a s očividně velmi starou dýkou se symboly na čepeli. Pokynula mu směrem ke kameni a on poslechl. Ulehl na kámen a blonďák ho připoutal okovy. Will si až teď všiml dalších blonďákovy podobných osob jak stojí nehnutě u zdi. Ty začaly monotónně bručet a pak začala žena zpívat. Byl to starodávný zpěv, který si pamatoval úsvit dějin a Will nerozuměl ani slovo. Čarodějka pozvedla dýku a aniž by přestala zpívat blížila se k Willovi. Zpěv se zrychloval,Will se snažil uniknout, ale byl připoután příliš pevně. A pak žena bodla do Willova srdce a znovu a znovu. Smála se a Will křičel a zmítal se bolestí. A svět znovu upadl do temnoty.
Will se probudil, ale nebyl na obětním kameni ani na žádném místě co znal. Kolem něj se míhaly místa a osoby z jeho života. Viděl své rodiče, viděl sourozence a viděl také Daliu. Jak on ji miloval. A pak je spatřil,dva přízraky, bílého a temného jak spolu bojovali. Proplétali se jako dva hadi a bylo vidět, že temný vítězí. Černý udeřil a bílí věnoval poslední pohled Willovi než se rozplynul jako při jejich posledním setkání. Temný přízrak se otočil a podíval se na Will. Will se snažil utéct, ale nemohl,slyšel ženský smích. Zděšeně se otočil a pohlédl přímo do temného obličeje bez tváře. Přízrak roztáhl svůj temný plášť a Willa pohltila jeho temnota.
,,A teď jsme navždy spojeni Williame Thorniare.“ sladký ženský hlas bylo to poslední co Will slyšel.

---

Pěkné, takové temné.;)

---

Dík :). Spočítal sem že slovo temný nebo černý a jim podobná sem použil asi 18x :D možná bych to měl trochu zredukovat. Další díl bude buď zítra nebo už dneska, teď sem se trochu seknul.
Jen dodávám že jeho osud bude čím dál tím víc temnější (RPG4)

---

Teď trochu příjemnější díl pro Willa :).

Kapitola 3-Probuzení

Will nesnášel probouzení na cizích místech a měl pocit, že poslední dobou se mu to dělo více než často. I když toto probuzení nebylo vůbec nepříjemné. Ležel v měkké posteli s nebesy ve vkusně zařízeném pokoji s dokořán otevřenými okny, kterými do pokoje proudilo chlad a sníh zimního dne, ale nevadilo mu to. Byl oblečen do bílé košile, lepší oblečení na sobě snad nikdy neměl. Cítil se jinak,hodně jinak. Cítil se mocný, jako kdyby dokázal cokoliv a pak si rozvzpomněl na rituál a na všechny minulé události. Rozhrnul si košili a podíval se na hrudník. Od rány na srdci se mu rozbíhali temné žilky. Rozběhl se k zrcadlu a podíval se. Byl jiný a zároveň to byl pořád on. Největší rozdíl byl v očích, byli modré stejné barvy jako měla jeho Paní.
,,Obleč se a přijď ke mne.“ zazněl mu Její hlas v hlavě. Bylo to úžasný pocit když k němu mluvila.
,,Ale jak..kde..?“
ale hlas už se neozval. Will se trochu zmateně rozhlédl po místnosti. Na posteli ležela hromádka šatů tak usoudil, že budou pro něho. Navlékl si černé oblečení a vyšel z místnosti. Nevěděl kudy jít, ale doufal že volí správnou cestu. Skutečně došel ke dveřím u kterých stál ten protivný blonďák.
,,Vstup.“bylo jediné co od něj Will uslyšel. Chtěl být od něj co nejdál a tak co nejrychleji vešel. Vstoupil postraním vchodem do jakéhosi trůního sálu. Uprostřed byly dva stoly a u stěny stál velký dřevěný trůn a na něm seděla Ona a usmívala se. Byla oblečena do rudých šatů s kožíškem a on znovu propadl jejímu kouzlu. Cítil se vedle ní tak malý a nevýrazný až se zastyděl že vůbec přišel.
,,Pojď blíž a posaď se,můj vyvolený.“ pokynula mu a usmála se nad jeho rozpaky.
Byla tak krásná, že i temná bohyně svodů Gwin by se zastyděla. Přisedl si na menší židli vedle jejího trůnu.
,,Jistě máš spoustu otázek Williame.“ začala po dlouhém mlčení.
,,Ano,ani nevím jaké je vaše jméno. Nevím kde jsem ani co po mě přesně chcete a co se se mnou stalo“ dožadoval se odpovědí Will.
,,Říkej mi Paní,mé pravé jméno tě nemusí zajímat. A jsi na mém zámku, ani jeho přesná poloha tě nemusí zajímat. Časem se to dozvíš. Teď je s tebe můj Vyvolený. Máš schopnosti o kterých se ti ani nesnilo, o kterých se většině lidí nikdy nesnilo. Své schopnosti také časem poznáš. Tvůj osud, duši i život teď sdílíš se mnou. Nač je svoboda, když se můžeš nechat vést svými pány. To je to co lidé nikdy nepochopily. Není krásnější pocit než když tě zahřívá teplo duše Paní. Už se nemusíš strachovat nad svými rozhodnutími, protože všechny tvé činy budou řízeny mnou. A také si ztratil svůj omezený pohled na svět. Už pro tebe neexistuje dobro ani zlo, ale jen to co Paní chce a co nechce. A tvůj úkol je prostý, mé přání ti bude rozkazem. Splníš vše, co ti nařídím a na oplátku budeš bohatě odměňován a žít si jako boháč.“ dokončila svůj proslov jeho nová Paní.
,,A teď pojď,pokračovala už méně vážněji čarodějka, ,,vyjedeme si na vyjížďku.“
William jí s radostí následoval do stájí. Cestou se k nim k jeho nechuti připojil i blonďák. S nově nabytým sebevědomím se Will rozhodl že ho zabije. Nevěděl kdy ani jak ale věděl že někdy ho zabije. Ve stájích Will oblékl sobě a své Paní kožešinové plášť a pak od ní dostal první dar.
,,Tohle je Stín, druhý nejlepší kůň mých stájí.“ podávala mu otěže od černého koně.
,,Děkuji, má paní,je nádherný. A mohu se jaký je ten nejlepší?“ zeptal se Will a téměř s posvátnou úctou přijal otěže a pohladil koně.
,,Samozřejmě moje Ariadne.“ zasmála se a zapískala. Ze stájí vyběhla krásná bílá klisna a poslušně sklonila hlavu před svojí paní. Ta ji pohladila a s ladností sobě vlastní nasedla na její hřbet. Will ji napodobil a společně se zasněženou krajinou rozjeli do údolí ve kterém byla vidět malá vesnička.

---

Další díl. Berte to jako Vánoční dárek :).
Rozhodl jsem se přestat pojmenovávat kapitoly, protože mě většinou nenapadá nic výstižného aniž by to neprozradilo moc děj.

Kapitola 4

Když dorazily do vesnice, lidé se Paní a stejně tak Williamovi uctivě klaněli a byl z nich cítit strach. Will si všiml, že nevypadají chudě ani zuboženě. Paní jim nevěnovala pozornost a společně bez jediného slova vesnici projeli. Dlouho se projížděli a povídali si a Will postupně ztrácel počáteční stud a přehnanou úctu kterou dříve cítil v přítomnosti Paní. Dozvěděl se toho spoustu o okolí hradu a něco málo o životě Paní. Na oplátku ji on vyprávěl o svém. Řekl ji snad vše, jak nenáviděl své rodiče, kteří se ho zřekly, jak žil na ulici a kradl, jak miloval Daliu a jeho Paní celou tu dobu poslouchala i když jí jeho život musel připadat proti jejímu nudný a nezajímavý. Pak koně sjeli z cesty a Paní sesedla. Pomohla Willovi udělat totéž a rozepnula si sponu na svých šatech, které nechala s úsměvem spadnout na zem. Teprve teď poznal Will její skutečnou krásu. Přistoupila k němu a něžně mu svlékla jeho šat. Společně ulehly do sněhu a tady před zrakem matky přírody poznal Will skutečné blaho a rozkoš. Ten den přestal milovat Daliu a začal milovat svou Paní.
Probudil se v noci, byl nahý a začínala mu být zima. Po jeho paní ani po Ariadne nebylo ani památky. Jediný kdo s ním sdílel chlad byl Stín, který nervózně podupával uvázán nedaleko od něj. Když se Will oblékal našel v šatech kus pergamenu na,kterém bylo napsáno: Vrať se zpět do zámku. Will si povzdechl a pomyslel na minulou noc. Nikdy na ní nezapomene.
Pak se ozvalo vrčení a znovu a znovu. Will si vzpomněl, že mu Paní říkala, že v zimě si zdejší vlci troufnou i na člověka. Popadl nůž, který mu Paní věnovala a nervózně se otáčel dokola. Z křoví vyskočil vlk, Will vyděl živého vlka poprvé v životě a tak mu přišlo, že nevypadá tak nebezpečně jak se o něm vypráví.Když se mu ale zaryly tesáky do předloktí své tvrzení rychle poupravil. Snažil se šelmu setřást, ale nebyla tak slabá jak se zdálo. Vzpomněl si na nůž a vbodl ho vlkovi do hrudi. Šelma ho pustila a spadla na zem a Will si už chtěl oddechnout, když tu mu na záda skočil další a Will se málem skácel na zem. Přiběhl další a zakousl se Willovi do nohy. Will uslyšel koňské ržání a viděl jak Stín prchá z bojiště. Pak se už neudržel a vlci ho svalili na zem. Jeden se mu snažil prokousnout hrdlo a Will se ze všech sil snažil mu v tom zabránit. Chytl jeho čelisti a několikrát prudce trhl, Ozvalo se hrozivé zapraskání a Willovi zůstala v ruce vlkova dolní čelist. Našmátral nůž a nemilosrdně ho vrazil do vlka. Vstal a všiml si že kolem něj krouží asi čtyři další vlci.Will se už pomalu loučil se životem. Jeden se rozběhl a Will s náhlého popudu natáhl směrem k němu ruce a bum. Vyšlehl z nich plamen a sežehl útočícího vlka. Ostatní s kňučením odběhli z mýtiny.
Will naprosto vyčerpán upadl do sněhu, ale pak si uvědomil, že pokud zde zůstane skoro určitě zemře zimou. Vstal tedy a s povzdechem zjistil, že nemá ani jeho kožešinový plášť. Co nejvíc se zabalil do svých šatů a vyrazil směrem k zámku. Brodil se vysokým sněhem a nevyděl přes vánici dál než na jeden metr a přesto pokračoval dál. Věděl, že jeho dřívější já by to nikdy nedokázalo a děkoval své paní za to, čím ho obdařila.
A ta Paní, které děkoval zatím stála mezi stromy a s úsměvem sledovala, jak padá do sněhu a znovu se zvedá a pokračuje. Pro její plány byl dokonalý, věděla, že pro ni udělá cokoliv a že by radši umřel, než aby jí zklamal. Naposledy se na něj podívala, nasedla na Ariadne a zamířila směrem k zámku.
Will se dlouho plahočil a klopýtal sněhem, než vyčerpáním padl na zápraží malé v lese osamocené chaloupky.

---

Přidávám pátý díl. Doufám že se bude líbit :).
Čte to vůbec někdo?

Kapitola 5

Ama nesnášela stáří. Když byla mladá říkala si, že přijde na lektvar co jí zaručí nekonečné mládí. A teď tady stála, bylo jí něco přez sto let a měla problém si vložit lžíci do pusy jak se jí třásla ruka. Ironicky se nad tím uchechtla. Měla úžasný život. Tolik dobrodružství, kolik si obyčejní lidé, ani nedokáží představit. Rodiče ji opustili jako malou,bylo jí asi pět pokud jí její chabá paměť dobře sloužit. Nechápala proč, ale ani jim to nevyčítala. Už jako malá měla dost rozumu, aby se nelitovala a snažila se v tom velkém světě sama přežít. Pak se jí ujal Parkar. Bez něho by asi už dávno nežila. Nabídl jí aby se přidala do jakéhosi Rianina kruhu a ona s radostí přijala. Její život pak dostal nový smysl, bránila svět před zlem jako je například tahle bezejmenná ze zdejšího hradu. Když už byla moc stará na všechny ty vylomeniny, usadila se tady a aby byla aspoň trochu prospěšná kruhu sleduju tu teď tu temnou couru. A teď cítí, že se něco děje. Věci se začínají zase dávat do pohybu. Asi pošle zprávu Kruhu, aby si začal dávat větší pozor.
Rána na dveře jí vyrušila z jejích myšlenek.
,,Už du,sakra." zvedla se Ama a klouby hrozivě zapraskaly.
Šourala se ke dveřím a pomyslela si kdo to může být.
,, Co tu sakra děláte?" už chtěla říct, ale když uviděla muže v černém ležícího na zápraží zarazila se. Odtáhla ho dovnitř a prohlédla si toho cizince. Něco se jí na něm nelíbilo, bylo na něm cosi znepokojujícího, něco zneklidňujícího, ale jelikož byla služebnice Riany nemohla mu nepomoci. Měl horečku a také ránu na předloktí,asi ho napadli vlci. Nesnášela ty chundelatý potvory. Starala se o něj celou noc. Někdy se probudil, ale zase rychle usnul. Také mluvil ze spaní, mluvil o Paní a to Amu zneklidnilo. Ránu pro něj bude mít spoustu otázek.
William se probudil a před sebou uviděl, nějakou starou bábu jak usrkává z hrnku a pozoruje ho.
,,Kdo sakra ste?" vyhrkl na ní Will možná trochu prudčeji než chtěl. ,,A kde to zase sem?".
,,Jsem ta co tě zachránila, ale důležitější je kdo jsi ty?" podezřívavě se na něj ta babizna podívala.
,, Mě je naprosto jedno co je důležitější a vám může bejt úplně jedno kdo sem!" vybuchl Will. Samotného ho to překvapilo, ale nelitoval toho, že to řekl a že takhle vybuchl
. Rychle vstal, sebral nůž co ležel na stolku a zamířil ke dveřím.
,,Stůj, co máš společného s tou courou z hradu?" zvýšila hlas Ama.
,,Zabij jí!" ozval se Willovi v hlavě hlas.
Will měl pocit jakoby se mu před očima zhmotnil temný přízrak.
,,Zabij jí, nenecháš jí přece aby Paní urážela." šeptal mu do ucha.
Will pevněji stiskl nůž a otočil se. Ama viděla jeho výraz a věděla, že ji chce zabít, ale byla si jistá, že ho zvládne.
,,NIKDO NEBUDE MOU PANÍ NAZÝVAT COUROU!" zakřičel Will a vyslal na Amu ohníví zášleh.
Amu ta síla zvedla ze země a praštila s ní o zeď. Na šatech jí tančily malé plamínky.
,,Nikdo." zopakoval Will a vrazil Amě nůž do hrudi.
Bylo to poprvé co zabil člověka. I když žil na ulici a zbavil se skoro všech zásad, nikdy nikoho nezabil. Až teď.
Na zámku se jeho paní usmála.
,,Velmi dobře." zašeptala.
A daleko v chrámu Rianina kruhu se mladá dívka s výkřikem probudila.