The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal DragonOzzy dne 05.10.2012 22:06

ZAČÍNÁME OD ZNOVA

Ty předchozí kapitoly v brzké době smáznu, už jsem si v tom udělal trochu pořádek, takže to zkusím napsat teď trochu přehledněji a smysluplněji. Pro začátek nějaký úvod
(Ano, Leslie je inspirovaná Chell :D)

Dítě temnot

„Pánové, oslavujme… Dnešek je zrozením nového světa…“
Trojice postav vešla kamennými dveřmi do podzemní jeskyně. Za nimi se ozývaly zvuky boje a vyděšené výkřiky. Palác, který přišli vyplenit hořel. Dílo zkázy se blížilo svému dokončení. Tohle je jeden z důvodů, proč tu přišli.
Jeskyně byla hluboká, ale ani ne pět metrů pod nimi už tekla voda. Vypadala však zvláštně. Zářila světle tyrkysovou září. Trojice stála na mostě, vedoucí do středu jeskyně, kde se rozprostíralo ve své kráse to, o čem až do teď slyšeli jen v legendách.
Strom života. Ovarion.
„Věděl jsem o legendách, ale ani ve snu by mne nenapadlo, že to opravdu uvidím na vlastní oči…“ Mladý muž v samurajské zbroji upustil svou zakrvácenou katanu. Jeho o něco starší společník v drahém šlechtickém oblečení ho poplácal po rameni.
„Zvládli jsme to... Pojďme ho prozkoumat blíže…“
Třetí postava, vysoká elfka v drahém plášti se vydala s nimi po kamenném mostě ke stromu.
Takový klid. Člověk by v téhle jeskyni slyšel snad i tlukot vlastního srdce. I přes ty hrůzy, které se děly v prostorách paláce.
„Dávejte si pozor, ať se nespálíte… Císař je možná po smrti, avšak nechat něco jako je tohle mimo kontrolu není moudré. Ať jsme si o něm mysleli cokoliv, on a jeho rod o moudrém užívání Ovarionovy moci věděl dost. Nás to může snadno zničit.“
„Pro zbabělce není místo mezi mocnými…“ Šlechtic natáhl ruku ke stromu. Samuraj však chytil jeho ruku.
„…a pro idioty taky ne. Zašli jsme už moc daleko, tohle jsme neplánovali!!! Vztáhli jsme ruku na císaře, chceš vztáhnout ruku i na bohy?!“
„Bohové milují vítěze. A ti kteří ne a pouze se zpomalují se slabými a bázlivými… Ti pro mne bohy nejsou. Jsou to jen červi, které zadupu do země…“ Elfka vytasila dýku a odstrčila své dva společníky. Zatímco ten první se chtěl posvátného stromu jen dotknout, elfka byla již odvážnější. Sekla zbraní do kůry a sledovala, jak teče míza. Poté si jí trochu nabrala na prsty.
Ruka začala zářit, stejně jako voda pod nimi. Energie se postupně rozšířila na celé předloktí.
„Vlastníme kousek síly, která živí celý svět… Věděl jsem že to bude neobyčejný pocit… Ale tohle… Tohle je nádher…“
Nelidský křik zaplnil jeskyni poté, co se zářící aura vpila do elfšťiny ruky pod kůži a změnila se na cosi černého. Vytvořilo to pod jeho kůží žílám podobné obrazce a začalo se z nich kouřit. Vypadalo to, jako kdyby se ta podivná hmota v něm vařila. Její dva společníci leknutím odskočili, když se nešťastnice zhroutila na kolena. Zdravou rukou si držela tu, kterou měla doslova v jednom ohni. Sotva utichl její křik, ozvalo se hihňání.
„Zlobivá holčička, měla jsi poslechnout kamaráda. Ale každopádně máš do konce života pěkné tetování.“ Teprve teď zaregistrovali mladou dívku sedící vysoko nad nimi na jedné z větví. Vypadala tak na šestnáct, sedmnáct let.
Z elfťiny ruky se konečně přestalo kouřit, avšak na místě, kde byly černé čáry, zůstaly zarudlé čerstvé jizvy. Po tváři jí stékaly kapky potu, které se jedna po druhé tříštily o kamennou podlahu mostu.
„Mami to je ale pěkná kočička, a sakra, ona má drápky…“ Dívka se nepřestávala hihňat.
„Co tu sakra dělá to děcko?!! Jak to že ses dotkla Ovariona a nic ti to neudělalo?!!“ Šlechtic se podíval na svého samurajského společníka, ale ten nevypadal, že ví něco víc.
„Na tom nezáleží, nikdo nebude stát mezi námi a Ovarionem, zvláště ne taková malá holčič…“ Elfka se zdravou rukou pokusila o kouzlo, avšak dívka ho předběhla. Úsměv vystřídal vážný, až vražedný pohled. Jenom k ní natáhla ruku a elfka se okamžitě chytila za hlavu. Začala křičet, jako kdyby jí neviditelná síla drtila lebku.
„Nejsem o nic víc holčička než ty… Ušáku.“ Dívka seskočila z větve udělala ve vzduchu salto a dopadla ve dřepu na podlahu mostu před dva elfšťny společníky. Narovnala se.
„Podle vzhledu to tak možná nevypadá, ale jsem starší než vy všichni tři dohromady. Několikrát. Mohla bych vás tu všechny roztrhat na kusy… Ale neudělám to…. Pokud si o to vyloženě neřeknete…“ Trhla rukou k elfce, která sebou praštila o zem a začala sténat bolestí.
„Jsem v tuhle chvíli pouze pozorovatelka, abych zpravila svého otce o nastalé situaci… S popálením své přítelkyně si nic nedělejte, to byl takový… „Dárek“ ode mne, už vám to nic neudělá… Pokud budete moc užívat správně…“
Dívka vykročila po mostu, dva elfovi společníci se jí s respektem a strachem vyhnuli.
„Pro někoho je dneškem tragédií, pro někoho vítězstvím. Pro nás je to pouze změna situace. Pouze obrat v naší malé hře… Budoucnost vypadá velmi, velmi zajímavě… Možná nevíte, co jste dneškem způsobili, ale to už tak u těch vašich hloupých ras bývá... Snaha o náplň vlastních sobeckých zájmů a potřeb, bez ohledu na budoucnost a dlouhodobé následky…“ Dívka pokrčila rameny.
„…někdy vám ty vaše pomíjivé a krátké životy závidím…“
„Co se má stát? Kdo jsi?“ Samuraj se odvážil promluvit.
„Jsem Leslie Khan. Známá též jako Dítě Temnot. Co se má stát? Sami si to vydedukujete, až přijde čas. Stačí si jen domyslet, jaké mohou být následky vašich činů. Ovarion měl patřit císařskému rodu a nikomu jinému… Mělo to důvod. Následky si však ponesete sami a já budu sledovat nadcházející události a klid před bouří. Už to nelze zvrátit, co bylo vypuštěno… Dohlédnu na to, aby to nebylo zvráceno… Osud dovede události opět na křižovatku, kde se bude muset opět zvolit směr událostí, jako tomu bylo učiněno dnes. Jak z téhle situace vyváznete… To je pouze na vás…“
„Přestaň mluvit v hádankách! Odvolej tu kletbu!!!“ Šlechtic vytasil meč, avšak ten mu zreznul v ruce. Překvapením jej pustil.
„Nemluvím o žádné kletbě… Mluvím o tom, že jsme právě zásadně ovlivnili osud tohoto světa a umožnili nový řetězec událostí. Kdyby k tomu nedošlo, můj bratr by neměl svěřený úděl… Avšak, dneškem mu byl dán osud učinit rozhodnutí poté, co dojdeme na další křižovatku… Khanové se chystají na svůj návrat… Po věku stráveném v nicotě nám bude opět dána nová šance zaujmout své místo v tomhle světě…“ Dívka začala postupně blednout, vytrácela se.
„Kdo je tvůj bratr? Kdo se má vrátit?“ Nechápal samuraj.
Dívka se však pouze usmála a zamávala. Těsně předtím než zmizela, asi na pět vteřin, se vedle ní zjevila šestiletá holčička s rudými vlasy. Podívala se přímo na šlechtice.
„Ale vždyť jsme císaře… Ona je přece mrt…“ Obě dívky zmizely a trojice zůstala na mostě opuštěná. Do jeskyně začali vcházet jejich podřízení, aby oznámili, že dílo zkázy, které sem přišli spáchat, bylo dokončeno.
Třem vrahům však dneškem začaly jiné starosti, než to, jak získat větší moc…

Upravil/a DragonOzzy dne 16.11.2012 22:40

Přidal DragonOzzy dne 06.10.2012 13:32

Pozn. tato kapitola je jen lehce pozměněná oproti původní

Kámoši od špalku

O čtrnáct let později…
Alex

Celým tělem mi projíždí ostrá bolest. Nemůžu skoro ani dýchat. Na chvíli jsem se pokusil otevřít oči, ale náhle mi víčka zase ztěžkla a já je musel zavřít. Marně si v hlavě dávám dohromady to, co si naposledy pamatuji. Kde to sakra jsem a co se děje?!!
Nemůžu se moc hýbat, celý nějak nadskakuji. Konečně jsem se donutil otevřít oči. Sedím v povoze, se spoutanýma rukama, tělem mi prostupuje všudy přítomný chlad. A ústa mám zavázaná kusem látky. Vůz je krytý plachtou, takže nevím nic o okolí, kterým projíždíme. Na zemi je však čerstvá krev, která může značit jediné. Jsem v pořádném průseru.
„Áááá konečně jsi vzhůru… Nemáš ponětí o tom, kam nás vezou?“ Zvedl sem hlavu od zakrvácené podlahy a spatřil potetovaného orka s mohawkem na hlavě a jizvou přes oko. Byl taktéž spoutaný.
„Se zavázanými ústy ti neodpoví, tupče…“ Řekl vězeň vedle něj, osoba zahalena v tmavé kápi, podle hlasu žena.
Otočil jsem hlavu, abych zjistil, kdo sedí vedle mě. Sakra… Už si vzpomínám…
Byl to urostlý, asi čtyřicetiletý chlap s dlouhými zrzavými vlasy a ušpiněným nosem. Oděn do modré. Jeho přeražený nos byl provizorně ošetřený. V hlavě se mi blýskla vzpomínka na včerejší noc.
Zrovna když jsem cestoval podzimní Zianarskou divočinou, narazil jsem na tábor těchto vojáků. Zpočátku si mysleli, že jsem nepřátelský špeh, avšak když zjistili, že jsem jen obyčejný člověk, který někam cestuje po svých, přizvali mě k sobě do tábora a za pár zlatek se podělili o polévku a nabídli mi nocleh. Bez váhání jsem přijal, jelikož posledních pár týdnů jsem spal buď na kamenité podlaze jeskyní, pod širákem či v opuštěných chatrčích, tudíž i vojenský spacák byl v tu chvíli luxus. Vyhlídka na příjemně strávený večer klábosením s vojáky se zhroutila, když do tábora doběhl jejich raněný druh a křičel cosi o tom, že jsou prozrazeni. Nestihl toho však vyslovit mnoho, jelikož ho zezadu probodl šíp a tábor se najednou naplnil vojáky jiné armády. Propukla bitva a já v šoku musel najednou bojovat o vlastní přežití.
Ani si nepamatuji, zda jsem stihl někoho v sebeobraně zabít, pamatuji si jen to, že z velitelského stanu vyběhl důstojník mých hostitelů a „zařval“. Nebyl to však obyčejný výkřik. Byl to výkřik, který vyvolal tlakovou vlnu. Kouzlo ovládané přes hlas. Moc dobře ta slova znám… Právě kvůli nim jsem do Zianaru přicestoval.
Tlaková vlna roztrhala pár útočníků a já se v tu chvíli zarazil a jen tupě zíral. Že bych byl u konce svého hledání? Narazil jsem konečně na odpověď, co je ten tajemný jazyk zač? Co je to za zvláštní magii kterou kromě mě nikdo jiný až do teď neovládal, jak jsem se tedy alespoň domníval?
Tohle pozastavení mne stálo vědomí. Nějaký útočním mne vzal tupým předmětem po hlavě, pamatuji si jen už jak křičím a padám k zemi do milosrdné náruče bezvědomí…

Tak si ho shrňme. Jsem v povoze, jedoucího kdo ví kam, ale určitě ne na výlet do přírody, protože jsem tu spolu se zajatcem a dvěma záhadnými magory, kterým jdou pravděpodobně ti, kteří mne včara přetáhli po hlavě po krku. Alexi, do čeho ses to zase namočil?!!
Ork se podíval na zajatého vojáka vedle mne.
„Ehm… A ty nemáš tušení, kam by nás mohli vézt?“ Muž se zlomeným nosem jen pozvedl hlavu a zachmuřile řekl:
„Nevím, ale mám pocit že se již brzy setkám se svými předky na druhé straně…“ Poté se podíval na mne.
„Měl sis pro návštěvu Zianaru vybrat jinou dobu chlapče…“ Pak obrátil pozornost k těm dvěma naproti nám.
„Já jsem Olgrim. Jak se jmenujete vy?“
„Mé jméno v orkštině by ti zlámalo jazyk, po těch několik málo minut, které nám zbývají, mi říkej prostě Grog…“ Povoz náhle zastavil. Plachtu stáhli z vozu a my najednou zpozorovali, že se nacházíme uprostřed osady v držení vojáků, kteří nás zajali. Nosili daleko pohlednější zbroje než Olgrimovi lidé, vydedukoval jsem, že oni budou nejspíš Zianarská armáda, zatímco Olgrimovi lidé povstalci. Avšak okolnosti občanské války jsem nezanl, jelikož jsem na tomhle kontinentě byl zatím jen velmi krátkou dobu.
Náš vůz byl jen jedním z několika v konvoji, doprovázeného ozbrojenými jezdci. Kolem vozů se začali sbíhat civilisté, avšak vojáci dav čumilů rázně odháněli.
Vysoký pohledný mladík s dlouhými blond vlasy a jemným strništěm, oděn do drahé zbroje generála, s rodovým znakem na hrudním pancíři se začal vybavovat s velitelem konvoje.
„Ten parchnat Lorenzo… Mělo být mi jasné, že nás nebudou tahat až do hlavního města před soud!!!“ Odplil si Olgrim, když se dal konvoj znovu do pohybu. Projel menší dřevěnou branou na nádvoří, na kterém se nacházela vysoká dřevěná plošina se špalkem, u kterého stál tlustý chlap s kutnou a obrovskou nechutně vyhlížející sekerou. Do hajzlu..
Kolem našeho vozuprojel onen mladý generál na koni a chvíli se na nás díval. Z jeho pohledu mne mrazilo. Když se kolona natáhla kolem velké plošiny, povozy zastavily. Pořád jsem si nechtěl přiznat, co se děje, i když mi to bylo jasné už dávno. Poprava. Tohle je konec!!!
Začal jsem bojovat se svými pouty a přemýšlel, jak bych mohl utéct. Zoufalý pokus, který by byl předem odsouzen k selhání, jelikož vojáci byli všude kolem. Lehké bodnutí kopím mezi lopatky a výzva abych se uklidnil od vojáka u našeho vozu zabrala dokonale.
„Vyžeňte ty zmetky z vozů, jedu jedu!!!“
Dva vojáci otevřeli zadní vrátka a my se začali pomalu zvedat. Všiml jsem si najednou, že ke schodům na popraviště vede zamřížovaná chodba. V jedné pravoúhlé zatáčce byl stůl, za kterým seděl písař a důstojník. Všechny nás nahnali do již zmíněné chodby, jeden trestanec se sice pokusil o útěch, avšak strážný jej na poslední chvíli chytil a probodl mečem. Vše je marné.
Chladný vzduch končícího podzimu nám bičoval tváře, když jsme našlapovali v bahně na svojí poslední cestě.
Blížili jsme se ke stolu, kde seděla mladá blonďatá písařka.
„Olgrim ze Zamarie…“ Chlápka, který byl s námi v povoze poslali dál.
„Maria de Chanteur…“ Zahalená postava taktéž prošla zatáčkou do další chodby.
„Moment, tohle nepřečtu…“ U orka se písařka zarazila.
„Většinou mi říkají Grogu…“ Důstojník vedle písařky chytil Groga za rameno a trhnul s ním směrem do chodby k popravišti.
„Na tom už nesejde, další!!!“
Dorazil jsem ke stolu se svázanými ústy i rukama. Písařka si chvíli prohlížela svitek a poté se na mne podívala.
„Moment… Kdo jsi sakra ty?“ Důstojník mi stáhl látku z úst a zároveň mi dal nůž pod krk.
„Jméno. A nic nezkoušej, jinak tě podříznu!!!“ Tlouklo mi srdce. Co mám říct? Ovlivní nějak můj osud, když jim zalžu?
„Jméno cizinče…“ Řekla dívka u stolu.
„Alex… Alex Bolmot.“ Písařka se podívala na důstojníka.
„Na seznamu není, nedošlo k omylu?“ Důstojník mne však jen nakopl a poslal dál.
„To jméno mi nic neříká, půjde na špalek tak jako tak!!! Beztak to je obyčejný psanec co se bratříčkuje s rebely, o jednoho zmetka méně!!!“
Tak to jsem si moc nepomohl. Měl jsem sice v plánu svou identitu do okolí moc nevyřvávat, ale podle všeho mne tu stejně neznají. Kdyby se však strýček Antonio dozvěděl o tom, co v Zianaru dělám, asi by mne přerazil… No, pořád ale lepší vyhlídka než katova sekera za krkem.
Svázanýma rukama jsem si stáhl látku z krku a rozhlížel se kolem. Všude jen mříže, můžu jít jen dopředu po schodech na popraviště. Na použití hlasu jsem teď moc slabý… Rychle musím něco udělat, jinak tohle budou mé poslední minuty.
Na popravišti si nás shromáždili do menšího zástupu. Kromě špalku tak bylo taktéž propadalo na věšení, ani jedno z toho nevypadalo na příjemný odchod na onen svět.
Generál, ten, kterého Olgrim nazval Lorenzem, vytáhl jednoho trestance z davu za vlasy. Byl to onen velitel rebelů, které jsem včera večer potkal. Po obličeji měl pár ranek a na pravém oku monokl, že ho sotva držel otevřené. Za jeho dlouhé hnědorudé vlasy ho vytáhli před místního velitele Lorenza a poté se narovnal. Stále si držel klidný výraz, před nepřítelem neměl nejmenší pokoru a ani trochu se nebál.
„Hawku z rodu Draw, jsi obviněn ze sympatií a podpory vzpoury proti Zianarskému císařství a dynastie Beruci. Taktéž jsi vinen z účasti v občanské válce na straně rebelů. A taky z vraždy důstojníka hradní stráže. Za tyhle zločiny budeš dnes spolu se svými druhy popraven na výstrahu ostatním. Ať žije císař!!!“
Hawk možná chtěl říct něco na svou obranu, ale měl, stejně jako ještě před chvílí já, zavázaná ústa. Kat zrovna dorazil na plošinu, kde jsme stáli.
„Nechť vám bohové odpustí po smrti vaše hříchy…“ Podíval se na nás generál, zatímco jednoho z rebelů vedli ke špalku.
„Není za co trestat, bojovali jsme za správnou věc. Lituji jen jediné věci, a to té, že jsem ti nezabil víc chlapů a nedočkám se pádu toho zparchantěného císaře…“ Rebel sám nakráčel ke špalku a poklekl. Buď byl příliš statečný, nebo příliš blbý.
„Doufám že si kat pořádně nabrousil sekeru, prý to kolikrát vyžaduje až deset ran, než hlava konečně odpadne. Vlastně ti dřív zlomí vaz, než usekne hlavu…“ Zamyslel se Grog.
„Tvoje starosti bych v tuhle chvíli chtěl mít…“ Zamručel jsem si pro sebe a začal nenápadně bojovat s pouty.
Sekera dopadla a hlava odletěla od těla pod plošinu na zem. Tam také kat skopl tělo.
„Výborně, má ji nabroušenou, aspoň to budeme mít rychle a relativně bezbolestně…“ Zazubil se ork.
„Další ten vandrák s piercingy!!!“ Sakra, to budu asi já…
Strážný ukázal na špalek, na kterém už byla čerstvá krev.
„Hezky pomalu…“ Jak prase na porážku. Ale bylo zbytečné cokoliv oddalovat, klidně by mne k tomu špalku dovlekli násilím.
Začal jsem opatrně našlapovat v před a zhluboka dýchat. Bude to rychlé… Nic neucítím… Snad…
Strážný mi podrazil nohy, padl jsem na kolena a poté mi šlápl na záda, aby mne donutil dát hlavu na špalek. Nos mi naplnil pach krve. Před očima mi běžel celý život. Tohle je můj poslední okamžik na tomto svě…
„DRAK!!!“ Zařval z věže jeden z vojáků císařství těsně před tím, než do ní obří ještěr narazil. Kamená stavba se naklonila a začala padat dozadu. Spadla přímo na plošinu, která se naklonila.
Kat spadl dolů a s křupnutím přistál na zemi. Ten už se nepohne. Pár stráží kameny rozmáčkly a já přeletěl přes špalek, když se konstrukce začala bortit. Dopad mi vyrazil dech, ale byl jsem na tom lépe než popravčí. O vteřinu později jsem však spatřil, že se konstrukce ze dřevěných trámů řítí přímo na mě. Rychle jsem se převalil do bohu tak daleko od místa dopadu, jak to jen šlo.
Od rozmáčknutí mne zachránilo sotva půl metru. Rychle jsem se postavil na nohy a začal bojovat s pouty, zatímco po plošině začali dolů sklouzávat trestanci. Tohle je naše jediná šance!
„Pochytejte ty parchanty!!!“ Zařval nějaký důstojník, jenže drak začal nádvoří zalévat plameny.
„Kašlete na ně, musíme se postarat o toho draka!! K čertu se vším!!!“ Ozval se Lorenzův hlas, generál vytrhl jednomu podřízenému luk a začal po obludě střílet šípy.
Trestanci se rozutekli všude možně, zatímco jsem hledal cestu kudy utéct, vyřítil se na mne z davu voják a rozmáchl se mi na hlavu mečem. Už jsem však byl dost silný na to, abych mohl použít svou moc…
Zařval jsem. Kouzlo umocněné přes můj hlas vyvolalo tlakovou vlnu a voják odletěl o deset metrů dál ode mne. Jeden z rebelů se najednou ocitl vedle mne. V ruce třímal meč, ukořistěný přemoženému strážnému. Řekl, ať mu ukážu ruce. Ve spěchu mi je osvobodil od provazových kout.
„Díky…“
Začal jsem se rozhlížet kolem, sebral jsem ze země volně se povalující meč, když tu jsem spatřil toho draka. Seděl na hradbách a kochal se svým dílem zkázy. Poté se podíval na mne. Čekal jsem, že mne upálí, ale neudělal to. Jen se na mne díval, ale měl jsem divný pocit. Určitě nebyl na naší straně, ale… Jako kdyby mne k sobě volal…
„Alexi tady!!!“ Uslyšel jsem Groga. Rozeběhl jsem se k němu a Marii, postavě v plášti. Stáli u pootevřených dveří do pevnosti. Utíkat přes volné prostranství by stejně byla nejspíš sebevražda…
„Počkejte, rozvážu vám pouta!!!“ Začal jsem přeřezávat provazy.
„Pohni si, zaměřuje se na nás!!!“ Vykřikla žena v kápi, ale to už jsem byl hotov.
Otevřel jsem dveře a vběhl do pevnosti.
„Pozor!!!“ Ozvalo se za mnou. Zareagoval jsem moc pozdě. Za dveřmi se ukryl voják, který se po mě právě ohnal mečem. Zareagoval jsem, abych mohl uhnout, ale upadl jsem při tom na zem a upustil meč.
Grog se chystal vojáka napadnout holými pěstmi, ale Maria jej předběhla. Strhla si kapuci pláště, čímž jsme zjistili, že se jedná o temnou elfku. Chytila vojákovi zápěstí s mečem, druhou rukou jej chytila za vlasy a trhla mu hlavou na stranu, čímž odkryla jeho krk. ZAKOUSLA se mu do tepny a povalila ho na zem.
Já i ork jsme jen nevěřícně zírali. To bylo poprvé, co jsem v životě naživo spatřil upíra.

Když byla s nepřítelem hotová, naše společnice se narovnala a prohrábla si kaštanové vlasy. Podívala se na nás.
„Ano, jsem upírka…“ Řekla dřív, než se stihl kdokoliv zeptat.
„Máš s tím problém?“ Zaváhal jsem. O nemrtvých jsem neslýchal zrovna hezké věci. A orkové, ti taktéž nemají pověst poctivě pracujících mírumilovných tvorů. Podle všeho bude lepší být na jejich straně. Grog zatím ze stojanu na zbraně, stojícího u kamenné zdi sebral obrovskou ocelovou dvoubřitou obouruční sekeru.
„Pokud mou krční tepnu necháš na pokoji tak ne…“ Pronesl zelený válečník. Dívka se poté podívala na mne.
„Svou dnešní dávku krve jsem si už vybrala. Takže v klidu. Nevysávám ty, které nepovažuji za nepřátele…“ Poté se usmála, zatímco kolem rtů stále měla kapky krve.
„Tebe za nepřítele nepovažuji, takže dělej vše proto, aby to tak zůstalo… Pokud mám nechat tvůj krk na pokoji…“ Sebral jsem ze země upuštěný meč a beze slova vstal.
Vyrazili jsme dál k zamřížovaným dveřím. Grog vzal za kliku, ale ozvalo se jen cvaknutí zámku.
„Zamčeno, moment, možná tu mám někde paklí…“ Všiml jsem si, že Maria se zarazila. Jako upírka měla daleko vyvinutější smysly než my.
„Děje se něco?“ Zašeptal jsem. Maria najednou pokynula, abychom se skryli. Všichni tři jsme se přitiskli ke zdi kolem dveří, aby se po chvíli ozvalo dunění vojenských bot.
„Vojáci venku se zrovna vypořádávají s tím drakem, seberte všechny volné muže, které najdete a pochytejte trestance!!! Nikdo nesmí uprchnout!!!“ Je jich tam víc.
Zámek cvakl a dveře se otevřely. Spatřil jsem čepel vytaseného meče, jehož majitel se chystal vyjít na chodbu. Nevšiml si mě. Grog na mne kývl. Je můj.
Chytil jsem ozbrojenci zápěstí, kolenem ho udeřil do břicha, následně vyzvedl jeho ruku se zbraní do výšky, otočil se kolem vlastní osy a zkroutil mu ruku tak, že se probodl vlastní zbraní. Koutkem oka jsem spatřil, jak ork sundává ze zad ukořistěnou sekeru.
„ALEXI K ZEMI!!!“ Strhl jsem mrtvolu kapitána na stranu. Za ním totiž stál lučištník, sahající po meči, avšak to už nade mnou prosvištěla Grogova zbraň, která vojáka rozsekla od ramene až do pasu. Nebyl to moc pěkný pohled…
Maria si klekla a obrala mrtvého o luk a šípy, chvíli si odzkoušela, zda ho Grog ranou nepoškodil, avšak po chvíli si jej hodila na záda.
„Kvůli téhle srandě nás musela slyšet celá posádka. Nehledě na kravál, který dělá ta obří ještěrka, měli bychom s sebou poh…“ Vše se zatřáslo jako při zemětřesení, přičemž ze stropu začala padat omítka. Chodba, kterou jsme právě prošli, se v půlce zasypala zborceným stropem. Není cesty zpět.
Vběhli jsme do další místnosti, kde se nacházely tři vstupy do dalších chodeb. Jednou z nich se přiřítila skupina vojáků, připravena zlikvidovat uprchlíky. Všichni tři jsme se připravili na boj, který ale kvůli přesile bude nejspíš tím posledním.
„Pozor…“ Pokynul jsem aby mi uhnuli ti dva z cesty. Ork něco namítal, ale temná elfka jen vystřelila šíp, který probodl hrdlo nejbližšímu nepříteli, a následně uskočila. Musím se soustředit…
„Co se chystáš provést?“
Moje hlasité zařvání, které tlakovou vlnou odhodilo dobré čtyři vojáky, kteří sebou následně praštili o kamenitou zeď bylo odpovědí. Chlapi v těžkých zbrojích se prostě jen vznesli jako chmýří pampelišek.
„Co ty jsi sakra zač?!!“ Nechápavě zavrtěl hlavou ork, když jsme se vrhli na zaskočené vojáky. Po malé chvilce však přišla spása, v podobě pěti rozzuřených trestanců, rebelští vojáci, kteří se chtěli nedávno ukořistěnými zbraněmi pomstít těm, kteří se je chystali popravit. Na nic jsme nečekali, tihle si to vyříkají mezi sebou a my můžeme vypadnout. Zastavit se by v našem případě byla sebevražda.
Vběhli jsme do třetí chodby. Slepá ulička, byla částečně zavalená.
„Vrátíme se?“ Zeptal jsem se. Ork však měl lepší nápad.
„Tahle zeď je naprasklá…“ Poklepal na ni.
„A vypadá to, že je i dost ztenčená… Něco za ní bude.“ Vší silou do ní kopl, přičemž se stěna trochu prohnula a zapraskala.
„Zkusíme to tímhle…“ Ork mi pomohl z trosek vytáhnout masivní trám, společně jsme s ním udeřili do zdi, která se už tentokrát zbořila a vytvořila malý, ale průchodný otvor. Za ním se nacházela jeskyně.
„Zkusíme to tudy…“ Ork prolezl dírou. Maria sundala ze zdi zapálenou louči a hodila mu ji.
„Hm… Podle ohně tudy vane vzduch. Při troše štěstí tu bude východ, může to být ale i jen malý otvor. Ale za zkoušku to stojí, pokud nechceme prolézt pevností plnou vojáků…“ Řekl jsem, když jsem za ním vlezl taky. Mé boty při dopadu začvachtaly, když jsem stoupil do malého jeskynního potůčku. Obklopil nás chlad.
„Zůstaňte ve střehu, dost možná tu nejsme sami. Šelmy nemají rády, když jim někdo leze do domu…“ Zamračil se Grog a vydal se vpřed tmou, kterou osvětlovala jen plápolající pochodeň. Neviděli jsme si pořádně pod nohy, co chvíli se ozývaly nepříjemné zvuky, ale nakonec jsme prošli bez problémů. Ork nakonec narazil na otvor, kudy proudil vzduch. Byl ale tak malý, že bychom do něj sotva strčili hlavu.
„Stačí jen odvalit pár kamenů a jsme volní…“ Pustili jsme se do práce, na jejímž konci jsme vytvořili dostatečně velký otvor. Vzduch byl opět o něco dýchatelnější.
„Nemá někdo ponětí, kde to jsme?“ Rozhlédl jsem se kolem. Byly tu jen stromy, listnaté i jehličnaté a zemi pokrývalo nažloutlé spadané listí.
„Upřímně je mi to celkem jedno, hlavně že jsme pryč od chlápků, co sekají hlavy a té obludy chrlící oheň…“
Nad námi proletěl drak.
„Vypadá to, že dílo zkázy bylo dokonáno…“ Ork se díval za letícím ještěrem, ale v tu chvíli se stalo něco, co bych nečekal.
Maria do mne vrazila ramenem a podkopla mi nohu. Když jsem překvapený dopadl na zem, už na mě klečela a držela mi dýku u krku.
„Takže Bolmot ano?“ Zamračila se.
„Neříkalas náhodou, že mne nepovažuješ za nepřítele?“ Svraštil jsem obočí a vší silou držel ostří od své krční tepny. Ta holka měla teda sílu!!!
„To byla ještě šance, že tě potřebujeme v boji. Tomu písaři jsi říkal, že tvé příjmení je Bolmot, máš světle hnědé oči a podle všeho jsi levák. Určitě k nim patříš!!!“ Grog se ohlédl překvapeně na upírku.
„Co to děláš?“
„Patří k Bolmotům, Grogu!!! Ten rod co vládne Valencii, podporují císaře!!! Nebudu riskovat, že je špeh, co má rozbít náš řád!!!“ Podařilo se mi v rychlosti vysunout uvězněnou nohu, přehodit ji Marii přes hlavu vedle krku a škubnutím ji strhnout na zem. Temná elfka byla překvapená natolik, že se mi dokonce podařilo s pomocí druhé nohy koleny zablokovat její loket, přičemž byla přitlačená k zemi. Pootočil jsem její zápěstí a donutil ji zbraň pustit.
„Mě osobně je politika ukradená a o nějakém tajemném řádu nic nevím a upřímně, váš řád je mi docela ukradený. A myslím, že kdybych pracoval pro císařství, nejspíš by mi nechtěli useknout hlavu… Spokojená?“ Pustil jsem Mariu z páky a oba dva jsme se postavili. Ork to celé jen sledoval celkem s klidem, ale z Mariina pohledu šlo vidět, že mne stále podezírá.
„Tak proč jsi přijel do Zianaru když ne pomoct císařské armádě?“ Podívala se na mne vražedným pohledem.
„Osobní důvody a hledání minulosti, nic co by tě zajímalo. A mimochodem, nepotřebuji, aby o mé přítomnosti vědělo příliš mnoho lidí, protože patron našeho klanu má za to, že v císařském městě vyřizuji záležitosti našich zájmů…“
„Takové malé dobrodružství co?“ Pozvedl obočí ork.
„Stejně máme do císařského města namířeno ne?“ Podíval se na Mariu.
„Snad ho nechceš…“
„Nebýt ho, tak bychom to dnes nezvládli. Císařství mu dnes ukázalo svou pravou tvář… Možná mu my ukážeme za co bojujeme a při troše štěstí se k nám přidá… Jdeš s námi?“ Ork se na mne podíval. Tuhle reakci jsem nečekal, ale snad mu můžu věřit.
„Vzhledem k tomu, že se potřebuji dostat do přístavu na loď do Valencie, tak klidně…“ Podíval jsem se na Mariu.
„Pokud teda Maria nemá v plánu mne rozsekat na kusy jakmile k tomu bude mít příležitost.“
Temná elfka mne obešla.
„Jestli se chceš dožít zítřka, nedávej mi důvod tě podezřívat…“

Upravil/a DragonOzzy dne 06.10.2012 14:05

Přidal DragonOzzy dne 02.11.2012 20:24

#11

Assasíni

Alex

„Leonardo, co jsem já, Maria, otevři!!!“ Temná elfka bouchala pěstí na dveře, zatímco já a Grog jsme dávali pozor na ulici, jestli nepřitahujeme pozornost strážných. Po cestě do hlavního města Mariiny výhružky trochu ustoupily. Její podezření a vražedné pohledy však ne.
„To bude na dlouho…“ Zamručel ork a protočil oči
„Minutku… Heslo?“ Ozval se hlas zpoza masivních dveří.
„JDI DO HÁJE S TĚMI SVÝMI HESLY LEONARDO!!! JSEM TO JÁ, MARIA!!!“
„Jak ti to můžu věřit, má drahá polovičko?“
„Jestli do deseti sekund neotevřeš, tak tě učiním neschopným plnit manželské povinnosti!!!“ Cvakl zámek a dveře se otevřely.
Stál v nich muž, asi o půl hlavy menší než já, černoch. Jeho relativně dlouhé vlasy byly spletené do bezpočtu malých copánků, na sobě měl řemeslnický pracovní oblek. Podle všeho jsme ho vyrušili od práce.
„Kdo je ten mladík?“ Podíval se na mne a poupravil si brýle.
„Bude tu s námi chvíli nocovat… Neboj, je neškodný…“ Maria vstoupila dovnitř, za ní Grog. Chvíli jsem váhal, avšak na Leonardovu výzvu, abych pokračoval jsem vstoupil taky a hostitel zavřel a zamkl dveře.
„Už je to doba co jsme měli naposledy hosta… Zrovna jsem dodělával jeden ze svých pokusů, nečekal jsem, že se vrátíte tak brzy.“ Muž tmavé pleti políbil Mariu na tvář.
„Byli bychom doma ještě dřív, nebýt „komplikací“. Všechno ti povyprávím drahý, avšak teď se musím přestrojit a hodit na sebe něco pohodlnějšího…“ Pohladila svého manžela po hlavě temná elfka a zmizela v nejbližších dveřích.
„Ehm… Grogu, je ti jasné o čem máš našeho hosta poučit, že ano?“ Podíval se na mne Leonardo poněkud podezřívavým pohledem.
„Že pokud něco vykecá strážím tak jeho koule budou do čtyřiadvaceti hodin žrát piraně? Myslím, že mu to došlo… Nebo ne?“ Zazubil se obrovitý zelený válečník.
„Nezdržím se tu dlouho, jen pár dní než vypluje loď do Valen… Chci říct Rumportu…“ Na poslední chvíli mi došlo že Bolmota asi Grogovi a Mariini společníci nebudou vítat dvakrát s nadšením, ale Leonardovi došlo, co mu dojít mělo. Netrvalo to ani dvě sekundy a už jsem měl ostří na krku.
Byla to ale nějaká divná dýka, Leonado jen trhnul rukou a čepel mu vyjela z rukávu. To možná byl taky důvod, proč jsem nestihl nic udělat a jen tupě zíral na kus ostré ocele na mé krkavici.
„Valencie, takže Bolmot jo? Mělo mne to hned napadnout!!! Tmavé vlasy a světle hnědé oči, každý vás hned pozná! Spolupracují s císařem, měli si vybrat někoho méně nápadného!!!“ Už jsem cítil, jak mi černoch probodává krk, když tu ho Grog odtrhl.
„V klidu… Říkám, je neškodnej. A třebaže je Bolmot, císařští mu chtěli useknout hlavu stejně jako nám…“ Leonardo opět jen trhl rukou a dýka se vrátila zpět do rukávu.
„Useknout hlavu? Takže to byly ty komplikace, o kterých mluvila Maria? Císařští po něm jdou?“
„Spíš ho nepoznali. Ale… Zajímalo by mne…“ Grog pustil Leonarda a podíval se na mne.
„Proč se vyhýbáš strážím ve městě? Hledaný určitě nejsi, sebrali tě jako vandráka co se nachomýtl nedaleko rebelů… Tady by tě poznali a byl bys v pohodě v bezpečí u kámoše císaříčka.“
Odpověď nebude dvakrát jednoduchá. Musím říct něco, co ty magory uspokojí, ale zároveň ne celou pravdu.
„Řekněme, že císař neví tak úplně o mé přítomnosti. Pokud se člen klanu Bolmotů nebo jejich zástupce vydá do některé z provincií pod jeho nadvládou, musíme to oznámit. Protože vztahy poslední dobou docela skřípou. Navíc bych netoužil po tom aby patron našeho rodu se dozvěděl o tom že jsem opustil místo svého působení a vyptával by se, co jsem dělal za hranicemi v Zamarii takže…“
„Prostě a jednoduše děláš kontrašpionáž, neboj, došlo nám to. Alespoň mě.“ Uslyšel jsem hlas za sebou. Maria zrovna vyšla ze dveří. Místo kápě měla na sobě obyčejné šaty, ve kterých připomínala každou druhou ženu, kterou bylo možné potkat na ulici.
„To se nám hodí ,Alexi, ty nevykecáš nic o nás a my naopak zařídíme, aby se císař nedozvěděl o tvém malém dobrodružství… Ale budeme chtít něco na oplátku za pohostinnost.“ Usmála se, přičemž na mne vycenila své špičáky. Z té ženské šel strach.
„Informace o našel klanu vám poskytnout nemůžu…“ Opřel jsem se zády o zeď a kontroloval odstup od svých tří hostitelů. Každou chvílí jsem totiž očekával že mi jeden z nich vrazí do krku nějakou ostrou věc. Jejich oči na mne byly celou dobu upřené a probodávaly mne pohledem.
„Na nějaké informace ti kašleme. Řekněme, že chceme malou „laskavost“.“ Maria se posadila na jednu z židlí v chodbě, kde jsme se nacházeli, a dala nohu přes nohu.
„Bolmot umí bojovat. Patříte mezi nejlepší válečníky Zianaru. Co kdybys pro nás někoho odrovnal?“ Nasucho jsem polkl. Začala se mi třást ruka. Došlo mi, že při útěku z pevnosti od místa popravy jsem pár lidí zabil…
„Promiňte… Hele klidně vám nechám všechny cennosti, co mám u sebe ale tohle…“
„Jenom někoho zapíchneš, nic víc. Nebudeš ani moc riskovat…“ Maria se usmála, asi nevnímala to, že se začínám klepat a u spánku se mi objevuje pot. Opět jsem před sebou viděl tu hrůzu. Ta zmasakrovaná těla. Při útěku jsem jednal instinktivně a tak úplně mi nedocházelo co dělám. Ale teď jak mi Maria vše popisovala, jsem se rozvzpomínal a všechno to zabíjení se mi promítalo před očima. A pak to znova začlo.
Zvuk o vysoké frekvenci, pískání. Pokaždé když přijdu do tohoto stavu. Musel jsem se chytit za hlavu, přičemž se mi roztřáslo celé tělo. Skoro jsem zkolaboval, ale nakonec jsem to ustál a ten hnusný pocit zase odezněl. Pak jsem si uvědomil, že na mne zase všichni zírají jako na blázna.
„Ehm… Tohle divadlo bylo jako co?“ Zírala na mne temná elfka nechápavě.
„To nebylo divadlo…“ Leonardo ke mně přistoupil, zvedl mi hlavu a začal mne kontrolovat.
„To byla psychotická reminiscence vyvolaná nějakým podmětem… Pozoruji značnou tachykaridii.“ Leonardo mi sáhl na krční tepnu.
„A co třeba v jazyce srozumitelném obyčejný smrtelníkům?“ Ozval se Grog.
„Psychický otřes. Nejspíš tím jak si začala mluvit o tom zabíjení. Má zvýšenou tepovou frekvenci.“
Maria se zamračila a opřela se hlavou o stěnu.
„V pevnosti to nevypadalo, že zabíjení ti dělá nějaký problém…“
Setřel jsem si pot z čela. Stav se dal více méně do normálu.
„Když nad tím nepřemýšlím tak nedělá… Ale jak si uvědomím, že jsem někoho zabil, nastane psychický otřes, nedokážu si připustit, že jsem někoho zabil já… Prostě nedokážu jen tak někomu vzít život. Boj jako takový mi nevadí ale zabíjení ano…“
Leonardovi něco blýsklo hlavou.
„Pojď za mnou… Myslím, že to co po tobě bude chtít Maria bude dokonalá šoková terapie a pomoc od tvých psychických problémů, ukážu ti nějaké naše nádobíčko. Nakonec se vrátíš domů na Valencii nezkrácený o hlavu a dost možná i vyléčený hehe… Nebo tě dřív sejmou stráže, až budeš tu vraždičku provádět, ale to je jedno.“
Abych byl upřímný, ta krevsající elfí mrcha a obrovitý ork schopný roztrhnout mne holýma rukama na dva kusy mi oproti tomuhle vědátorovi začínali být sympatičtí.

Leonardo mne zavedl do své dílny ve sklepě domu, ve kterém tahle parta bydlela. Byla tam velká tma, ale dredáč jen luskl prsty a v dlani se mu objevil plamen, kterým zapálil louče na stěnách.
„Mám tu pár hraček, které ti budou k užitku při naší léčbě…“ Leonardo sestoupil z několika vrzavých dřevěných schodů a došel k ponku, vedle stojanu na nářadí. Uprostřed místnosti byl stůl s několika jeho výtvory, čili věcmi, kterými se dalo velmi snadno někoho sprovodit ze světa.
Našlapoval jsem opatrně, abych náhodou nějakou „hračku“ neuvedl do provozu, protože rohy místnosti byly plné harampádí, jeho prototypů, které nefungovaly dle plánu, zničeného nářadí, nebo nevhodného materiálu. Pod nohami, na které jsem si díky tmě neviděl, mi neustále křupaly a cinkaly nějaké součástky, tudíž bych se nedivil, kdyby mi něco v následujícím okamžiku probodlo nohu.
Koutkem oka jsem taktéž zahlédl stolek na protější straně dílny než jeho ponk. Byly na něm zkumavky s různými chemikáliemi, z čehož jsem usuzoval, že tady Leonardo si taktéž občas hraje na chemika. Docela se divím že Zianar ještě nevylétl do vzduchu.
„Ehm… Jak ses vlastně…“ Se zájmem jsem sledoval, jak Leonardo dává dohromady další dýku, právě tu, která mi před chvílí málem propíchla krk.
„Copak?“ Ani se na mne nepodíval.
„Jak ses dostal k tomu… No… Vyrábět nástroje ke kuchání lidí?“
„Řekněme, že jsem jich za život už sejmul tolik, že to začala být nuda a mne jaksi začaly napadat způsoby jak to udělat lehčím a zajímavějším. Věděls třeba, že jedním z reflexních vlivů je karotida?“
„Nemám nejmenší ponětí, o čem to mluvíš.“ Leonardo dodělal poslední úpravy na dýce.
„Je to bod na krkavici, někde na tvém krku. Je docela těžké ho najít, ale když ho najdeš, stačí tam jen zatlačit a člověku se zastaví srdce. Prostě jen ťuk a praští to s ním. A nikoho ani nenapadne, proč vlastně zhebnul. Nebo, věděl jsi, že když necháš zreagovat kyselinu octovou a hydroxid olovnatý, vzniklý produkt octan olovnatý vypadá a chutná jako cukr, ale oběť po něm natáhne brka? Nebo víš, že lepší než na srdce je mířit na aortu? Možná tomu nebudeš věřit, ale bodnutí do srdce někteří lidi přežili. To se dá ještě zachránit, ale v aortě je takový tlak, že i malilinká ranka tě připraví o veškerou krev do dvou minut. Bodnutím do mozku přes oční důlek zase nastane okamžitá smr…“
„Jojo, to už mi jednou do hlavy někdo vtloukal… Byl to myslím… Kouzelný dedeček? Hele, to že nerad zabíjím, neznamená, že nevím jak na to…“ Naklonil jsem se k Leonadrovu výtvoru, který držel v rukách. Dýka byla součástí jakéhosi nátepníku.
„Líbí se ti co? Nedivím se. Popravdě, tohle používali zabijáci už generace přede mnou, no, já tuhle hračku malinko vylepšil.“ Mariin manžel mi nátepník podal.
„Vyzkoušej si to. Vypadá to, že jsi levák, takže bych to doporučil nasadit na pravou ruku.“ Na první pohled obyčejný nátepník, dlouhý asi tak do půlky mého předloktí se ocitl v mých rukách. S váháním jsem si ho nasadil a pozapínal kovové spony na boku, které ho držely pevně kolem mé ruky.
Trhnul jsem rukou dopředu, ale nic se nestalo, Leonardo se zatím opřel o ponk a zazubený sledoval mé pokusy a čekal, zda přijdu na to, jak vlastně tahle hračka funguje, asi jako když otec v něčem zaučuje svého malého synka.
„Dobrý nápad, první prototypy kdysi takhle skutečně fungovaly, ale hrozilo, že se dýka vysune samovolně a propíchne ti ruku. A navíc nedržela na místě moc pevně, a hrozilo, že místo zapíchnutí nepřítele se zatáhne zpět. Byla sice poté verze, kde jsi trhnutím ruky vysunul čepel a následně musel celou dlaň sevřít kolem tupé části čepele, avšak to se jevilo jako nepraktické.“
Po chvilce prohlížení jsem na nátepníku objevil jakýsi křoužek, připomínající prsten. Zatáhl jsem za něj. Byl připojený na pružném lanku, které ho po puštění opět vtáhlo zpět na místo. Konečně jsem pochopil, jak to funguje.
Nasadil jsem si prstenec na prostředník a škubnul dlaní do pravého úhlu, což zatáhlo za lanko a čepel vystřelila. Uslyšel jsem tleskání.
„Tak jsi na to nakonec přišel. Stejným způsobem ji dostaneš taky zpět.“
Leonardo měl pravdu, nějaký mechanismus skrytý v nátepníku se dal ovládat pouhým škubnutím zápěstí.
„Ten kdo tohle vymyslel, je génius…“ Žasl jsem nad genialitou mechanismu, na jehož základě skrytá čepel fungovala.
„Oh, lichotníku. No pořád mám nápady jak to vylepšit, ale tobě bude pro začátek stačit tohle. Tedy za předpokladu že se chystáš vykonat pro nás tu vraždičku. Nebo chceš říct, že nám nejsi k ničemu a můžeme tě rovnou napráskat strážím, nebo kuchnout abys nic nevykecal?“
Povzdechl jsem si. Nezbývá, než těm magorům vyhovět.
„Komu mám urychlit odchod?“ Černoch se zazubil tak, že v celkem temné atmosféře sklepa byly jeho dokonale bílé zuby to nejvýraznější, co na něm šlo vidět.
„Tak se mi to líbí Alexi, tak se mi to líbí…“

„Tak kdo je má oběť?“ S Leonardovým dárečkem na pravé ruce jsem doprovázen Mariou přecházel most přes řeku protékající císařským městem. Temná elfka mne jen beze slova chytila za kapuci na plášti a přetáhla mi ji přes hlavu jako malému neposlušnému děcku, když ho chcete umlčet.
„Ze všeho nejdřív si dej pozor, aby ti nešlo vidět do obličeje… A neboj, o tom koho máš zapíchnout, se brzy dozvíš. Nemá rodinu ale za to hodně nevinné krve na svých rukou. Nikomu chybět nebude. Nepočítám-li toho parchanta Beruciho…“ Poslední větu řekla Maria s obzvlášť velkou nevraživostí.
Kdyby mi císařští nechtěli ještě před půl dnem useknout hlavu, asi bych se zeptal co má ona a její kámoši proti císaři. A možná taky bych se zeptal, odkud jde ten smrad, na který je ona očividně zvyklá.
Sotva jsme přešli most a vydali se podél proti proudu řeky, odpověď přišla sama. Na obě otázky. Narazili jsme na tržiště a při pohledu na něj mne zamrazilo v zádech.
Ne že by obchodníci prodávali blafy, nebo bych poprvé v životě viděl tolik žrádla pohromadě, i když díky tvrdému životu tomu tak asi i bylo, ale byl jsem svědkem toho, jak „velký“ císař udržuje pořádek ve svém městě.
Tržiště vlastně tvořilo takové náměstí, na jehož okrajích byly kupecké stánky. Z jedné strany bylo náměstíčko přístupné z cesty u řeky, naproti byla další cesta vedoucí do města a za dvou stran byly měšťanské domy, podle všeho střední třída. Co mne ale zarazilo, bylo veřejné popraviště. Všem na očích. Nejen to. Na popravišti stála šibenice, na které se houpaly tři mrtvoly. Staré minimálně týden. Avšak jedné z těch mrtvol nebylo ještě ani patnáct. Byla to mladá dívka, podle všeho vyhublá už předtím, než ji pověsili. Další dvě těla byl muž a žena kolem třiceti let.
Zůstal jsem stát jako opařený. Maria se jen naklonila přede mne a podívala se mi svýma krvavě rudýma očima do tváře, na které se očividně projevovala směs zhnusení, strachu a neschopnosti uvěřit tomu co právě vidím.
„O tomhle co se tu děje se asi u vás na Valencii nemluví co? Nedivila bych se, kdyby ti o tomhle váš patron neřekl…“ Dívka se poté vydala do prostor tržiště, po chvíli, když si uvědomila, že ji nenásleduji, se jen otočila a poplácala po noze.
„No tak pojď, na co čekáš?“ Jak na psa.
„Tak který z nich to tedy je?“ Konečně jsem se vydal za ní.
„Říkám, zjistíš to včas…“

Maria povyskočila a posadila se na zídku kolem fontány, v jejíž vodě už plavalo pár zažloutlých spadaných podzimních listů. Ve chvíli, kdy jen tak zvolna vykopávala nohama dopředu a rozhlížela se, připomínala spíš praštěnou puberťačku, než vražedkyni.
Na tržišti bylo lidí docela dost, ale ne narváno. Jde vidět, že vleklá občanská válka má za důsledek nedostatek spotřebního zboží. Jedna obtloustlá postarší trhovkyně sice vyřvávala, že má čerstvě upečený chleba za nízkou cenu, ale už od pohledu jsem viděl, že jejím zbožím by se daly rozbíjet nepřátelům lebky.
„Můžeš mi alespoň říct, o koho to vlastně jde? Ať vím na co se mám připravit. Je rozdíl jestli mám sejmout obchodníka nebo profesionálního vojáka…“ Podupával jsem nervózně nohou o kamennou dlažbu, zatímco Maria si můj vynervovaný stav zřejmě užívala.
„No… Jak jsem říkala, nikomu chybět nebude. Má pod palcem tohle tržiště a známosti u dvora. Každý trhovec mu tu musí odvádět procenta ze zisku, jinak ho zničí. Co se týče podsvětí, je to relativně malá ryba, v podstatě drží jen okolí tohohle tržiště, kde si zajišťuje, že se tu neusadí žádný obchodník, který mu nepůjde na ruku. Ti oběšení lidé…“ Maria ukázala na šibenici.
„…to je rodina kováře v téhle čtvrti. Odmítl mu odvádět poplatek, tak zařídil, že ho císařský inspektor označil za zrádce císařství a obvinil z dodávání zbraní rebelů. I se svou rodinou byl popraven. Bez soudu, bez důkazů, bez práva na obhajobu…“ Opět jsem si prohlédl těla oběšenců. Je tohle opravdu možné? Jak to může císař dopustit?
„…císaře se totiž zmocňuje paranoia. Právem. Likviduje každého, u kterého se objeví byť jen náznak „zrady“. Ví, že rozvrat zevnitř by ho zničil.“
„Popravdě, o tenhle konflikt jsem se zrovna moc nezajímal….“ Odvrátil jsem hlavu od šibenice. „Dokud mne tu neposlali vykonávat kontrašpionáž, skoro jsem ani nevěděl, že tu nějaká občanská válka je a že se tu dějí taková zvěrstva…“
Upírka se jen usmála.
„Tak to jsi byl nejšťastnější člověk na světě…“

Ozval se rachot, řev a poté nadávání.
„Áááá vlk je za dveřma…“ Maria seskočila ze zídky.
Asi pět metrů ode mne stáli tři ozbrojenci, přičemž jeden z nich držel za kus oblečení, asi deset centimetrů nad zemí mladou dívku. Byla velmi malá, ne víc jak sto šedesát centimetrů, ale typoval bych ji tak na patnáct let, alespoň podle tváře. Drobné stvoření bylo tak lehké, že ji voják bez námahy zvedl jednou rukou.
„Zloději, za tohle přijdeš o ruce!!! Pane Dereku!!! Podívejte, co tu máme!!!“
Jeden z lidí na tržišti se vydal ke svým třem poskokům. Byl to středně vysoký plnoštíhlý muž, starý asi padesát let. Na sobě měl drahé oblečení, to mne mělo hned trknout. Doslova v tom davu měšťanů svítil. Jak to, že jsem si ho hned nevšiml?
Na hlavě měl docela velkou plešku, ale vlasy, které dosud neustoupily, měl docela dlouhé, až po bradu. Třebaže to byl muž očividně zámožný, vizáží připomínal spíš žebráka. Neoholené nerovnoměrné strniště a špína v bradce a kníru dávala znát, že hygiena není u něj ve stejné oblibě jako peníze.
Maria mi pokynula, abych se držel u ní. Vydali jsme se pomalu k ozbrojencům a holce.
Ta dívka měla středně dlouhé uhlovitě černé vlasy, které se ale jevily kratší, protože byly stočené do spirálek. Na sobě měla obnošené staré šaty, připomínající spíš hadry vybledle hnědé barvy, místy potrhané. Oči měla docela velké, takové tmavě hnědé a i přes opálenou pleť šlo vidět, že má na obličeji pihy.
„Co provedla?“ Zeptal se někdo z davu čumilů, kteří se začali sbíhat.
„Do toho ti nic není, občane, jdi si po svém, jinak přijdeš k úrazu!!!“ Zavrčel voják. Od nejbližšího stánku vyběhl kupec, postarší muž s plnovousem v hrubé košili.
„Nechte ji, já jí ten kousek chleba dal, neukradla ho!!! Stejně mi už spadl na zem takže…“ Voják chlápka udeřil do břicha.
„Drž hubu!!! Od pořádku tu jsme my a její počínání bylo vyhodnoceno jako krádež, pokud se ji hodláš zastávat, můžeme tě zatknout jako spolupachatele jestli po tom toužíš!!! Kliď se!!!“ Stařík se po ráně do břicha sesul na kolena, přičemž si do něj voják ještě kopnul.
„Takže ty mi tu chceš kazit obchody, ty malá mrcho?“ Zahřměl chraplavým hlasem Derek.
„Je to jak říkal, ten chleba mi dal, nic jsem neukradla!!!“ Odsekla mu drze holka a nepřestávala sebou šít jako divoký pes, kterého z čista jasna připoutali na řetěz. Boháč jí ale vlepil políček.
„Zavři hubu, kurvo! Uvědom si, s kým mluvíš!!! Už nikdy nic neukradneš, nebudeš mít totiž čím!!! Chlapi, usekněte jí pravou ruku a tu dejte sežrat psům!!!“ Jeden z vojáků přikývl a chystal se dívce natáhnout ruku, aby ji mohl kolega useknout.
„Já odlákám stráže a ty se mi předvedeš, jasné?“ Procedila koutky úst Maria. Před námi bylo ještě několik lidí, tudíž jsme nebudili pozornost stráží.
„Dobře…“ Zatnul jsem pěst a párkrát si trochu povytáhl lanko, jelikož jsem se připravoval na provedení toho chlapa ze světa. Nesmím na to myslet, musím se uklidnit, jinak upadnu zase do šoku…
„Ups, já nerada…“ Maria strhla nejbližšímu čumilovi z opasku měšec a hodila jej mezi stráže. Ten se nárazem o zem roztrhl a všude kolem se rozkutálely zlaté mince. Lidé se mohli přetrhnout, aby ulovili alespoň jednu. Netrvalo to ani pár vteřin a jeden z nadšenců se vrhl k minci, která byla přímo pod nohama vojáka, držícího dívku. To mělo za následek, že mu nohy podrazil a ozbrojenec dívku upustil. Teď!
Šlápl jsem shrbenému chamtivci, který se natahoval pro zlaťák, na záda, odrazil se a ve vzduchu trhl rukou. Čepel se vysunula. Letěl jsem přímo na Dereka. Můj cíl si mne všiml na poslední chvíli a tasil meč.
Tohle je má chvíle…

Upravil/a DragonOzzy dne 09.11.2012 22:38

Přidal DragonOzzy dne 18.11.2012 20:53

#15

Výměna mozku

Alex

Křup.
Odrazil jsem se víc než je zdrávo a místo toho, abych frajersky dopadl na toho bohatého chlápka jsem nad ním přeletěl a napálil to přímo do stánku za ním, přičemž jsem to čelem napral do masivního trámku.
Zapraskání dalo najevo, že čelní část mé lebky je pevnější, než se zdálo, tudíž místo fraktury a následného rozesračkání mozku jsem sletěl na pult, který se pode mnou rozlomil. Aby to nebylo málo, kvůli prasklému trámku na mne spadl celý stánek.
Třebaže jsem Marii neviděl do obličeje, bylo mi jasné, jak se asi při slovech: „Bože to je dement“ tvářila.
Ozval se smích Dereka a jeho stráží. Pracháč se mne rozhodl dorazit, tudíž vytáhl meč z pochvy a pomalu si to nakráčel ke mně. Já ležel na zemi napůl v bezvědomí v mrákotách. Vypadalo to, že je po mně. Zaslechl jsem, jak Maria zaklela a pak zvuk tasení nějaké menší čepele.
Začal jsem lapat po vyraženém dechu. Při dopadu jsem narazil rukou, na které byla čepel přímo o zem. Podle Leonarda je skrytá čepel schopna projít i relativně pevnou zbrojí, avšak náraz přímo o zem ji nejspíš zarazil o něco zpět do pochvy, čímž se zasekla.
Snažil jsem se přesvědčit své rozbolavělé tělo, že musím vstát a bojovat o život, ale to už Derek stál nade mnou a pozvedl meč k finálnímu bodnutí.
„Tohle byla poslední chyba v tvém ubohém ži…“
V tom šoku jsem se ohnal rukou, na které jsem měl skrytou čepel směrem k Derekovi. Byl to poslední marný pokus o záchranu, jelikož nebyla šance, že ho nějak zraním, nebo vykryju jeho meč. Avšak když jsem to udělal, asi jsem při tom trhl zápěstím, jako když se vysouvá nebo zasouvá čepel. Zapraskání následoval zvuk vyjíždějící skryté dýky, lanko se přetrhlo a zůstalo mi viset na prstu. To však nebylo to nejdivnější, protože zaseknutá čepel najednou vyletěla obrovskou rychlostí z nátepníku, jelikož kvůli poškození ji už asi nic nedrželo na místě.
Já i Derek jsme zírali, jak kus ocele vystřelil do vzduchu. Teda Derek koukal jen chvíli. Nějakou, pro něj nešťastnou, náhodou totiž čepel vystřelila přímo na jeho hlavu, proplula vzduchem a zapíchla se mu do oka. Měla ale stále ještě hybnou sílu a to takovou, že mu prakticky skrz oční důlek probodla hlavu.
Vyděrač s překvapeným výrazem v obličeji zakolonil probodnutou hlavu a upustil meč. Jeho těžké tělo o sekundu později sebou praštilo o dlažbu tržiště. Byl na místě mrtev. Mezi tím sebou o zem praštili dva strážní, které Maria bodla svou malou dýkou.
„Tyvole…“ Začal jsem ze sebe shazoval kusy stánku. Maria ke mně přiběhla a pomohla mi na nohy.
„Máš víc štěstí než rozumu, pojď, padáme!!!“
„Vidělas to?!!“ Zíral jsem neuvěřitelně na Derekovu zdechlinu, zatímco mne temná elfka táhla postranní uličkou. Na tržišti už volali stráže.
„Ano viděla, jak tě mohla taková blbost vůbec napadnou?!!! Chtěl sis připadat jako nějaký hrdina nebo co?! Leonardo říkal jasně, přikrást se a probodnout!!! Měls využít toho zmatku!!! Ty stráže jsem jen paralyzovala, za deset minut budou zase v pohybu, ale za chvíli tu bude městská stráž z celé čtvrti!!!“
Utíkali jsme už dost dlouho, když se Maria zastavila aby popadla dech.
„Odkdy upíři dýchají? Já měl za to že… No…“ Maria se na mne naštvaně podívala.
„CO?! Co sis myslel?“
„No že jste takové ty chodící zdechliny, akorát se špičáky. Jste přece nemrtví ne?“ Temná elfka mi dala pohlavek.
„NEJSEM ZOMBIE!!! Co sis myslel, že jsem? Takové to bledé stvoření co vylézá jen v noci a třpyní se na slunci? Za to mohou ti idiotští spisovatelé, kteří o pravých upírech nemají ani páru! Navíc není upír jako upír a záleží v jakém stádiu tvůj vampirismus je… Ale nechtěj, abych ti to teď vysvětlovala, hlavně že jsme se jim ztratili. Ve městě bude po tomhle ještě nějakou dobu hukot. Co se týče mého stavu buď v klidu, v současnosti se od tebe moc neliším… Teda možná v tom že se na mě neprojevuje stárnutí, mám rudé oči, pár výhod oproti normálním smrtelníkum, špičáky a musím pravidělně pít krev, aby se neprojevilo pokročilé stádium… Sice bych byla silnější, ale spolu s tím by přišly zase nějaká omezení.“
„Heh, ještě že jsem netrefil aortu nebo krční tepnu, to bys asi slintala blahem…“ Po téhle větě se Maria zarazila. Stejně tak i já.
„Moment… Ty… Nejsi v šoku? Netřeseš se? Právě jsi mi popsal jak si toho chlapa zabil, říkals že máš s tím problémy, že si to nesmíš připouštět, že když si uvědomíš něčí tebou zaviněnou smrt, tak se z toho složíš!“
Opřel jsem se o stěnu uličky a začal přemýšlet.
„Máš pravdu… Ani to se mnou nehnulo… To je zvláštní… Nepůjdem sejmout ještě někoho, ať to otestujeme?“
„ALEXI!!!“
„Dobře dobře, pojďme domů…“

Leonarda a Groga jsme nalezli u stolu, jak chlastají pivo. Mariin manžel se očividně pokoušel svému zelenému kolegovi vysvětlit jeho nový vynález. Náš příchod je překvapil.
„Vy už jste tady? Tak co?“ Poupravil si brýle.
„Alex je vyléčen. Máme ale jiný problém, odrovnal tu dýku.“ Leonrdo nad slovy své ženy jen mávl rukou.
„Mám jich v zásobě dost, Derek je tuhej?“
„Jak špalek…“ Řekl jsem.
„Akorát… Měl jsem malý problém s dýkou, když jsem narazil o zem, tak jsem ji asi nějak poškodil a při dalším vysunutí místo normálního vystřelení vyletěla a probodla tomu chlapovi hlavu. Děje se to normálně?“ Sundal jsem si nátepník.
„No… Dýka není tak úplně stavěná, ale se s ní mlátilo o zem, možný to je… Jak se to vůbec stalo, že si s ní praštil?!“ Leonardo začal kontrolovat následky mé nešikovnosti. Maria mne však předběhla v odpovědi.
„Věř mi, nechceš to vědět…“

Asasíni mne skryli ještě dva dny. Pak jsme se rozloučili, v Mariiném případě spíš padla výhružka co vše mi udělá jestli se u nich doma ještě někdy ukážu. Vydal jsem se do přístavu na loď do Valencie. O mé přítomnosti naštěstí nikdo neměl ještě ani tušení.
Co mne však víc znepokojovalo, byl ten náraz do hlavy. Nenapadala mne jiná možná příčina toho, že najednou je ze mne zabiják. Najednou jsem dokázal sprovodit ze světa toho chlápka jakoby nic. Ne že bych najednou dostal chuť vraždit nevinné lidi na potkání, nejsem psychopat, ale zabití někoho v boji, což mi propadalo kdysi jako příšerná věc, se mnou najednou nic nedělala. A to nebylo všechno. Cítil jsem se prostě… Jinak. Jako kdyby se ve mně během okamžiku vystřídaly dvě osobnosti.
Bylo čerstvě po poledni. Jediné období dne na konci podzimu, kdy se ještě neklepete zimou. Přístavní čtvrť se jen hemžila dělníky bednami a námořníky, městské stráže mimo molo bylo pomálu, tudíž se není čemu divit, že tu dobře kvete černý trh. Popravdě bych se nedivil, kdyby v tom jeli i strážní. Každopádně mezi tou spletí žebráků, dělníků a podobných inviduí nebyl problém být nenápadný a proklouznout až k lodi.
Když jsem se ale dostal k molu, plavidlo na smluveném místě nebylo. Pravda, minulý termín jsem prošvihl, díky mému menšímu „dobrodružství“ s rebely a císařskou armádou, ale věděl jsem, že tihle námořníci tuhle cestu podnikají pravidelně, a tudíž dnes by měli zase plout a vzít mne s sebou. Jestli změnili trasu tak jsem v pytli. Chvíli jsem jen tak postával a civěl na moře a na místo, kde měla loď kotvit. Přemýšlel jsem, co budu dělat, když tu mně někdo poklepal na rameno.
Otočil jsem se a spatřil Konráda. Můj bratranec.
„Náš Alex, nenápadný jako vždy, čekáš na loď?“
„Ne, čekám, až mi tu dělníci donesou, materiál ať si ji můžu postavit sám.“ Konrád si pohladil bradku.
„Tak to si počkáš, chlape. Taky dnes odplouvám. Mají nějaké zpoždění a budou tu až večer. Neměl si náhodou už dávno být pryč? Táta bude zase rozumovat o nedostatku disciplíny.“
„To je na dlouho…“ Podíval jsem se do moře a rozvzpomněl se na to, jak jsem během jednoho dne skončil málem o hlavu kratší a v zápětí téměř ugrilován. Možná bych mu to měl říct, ale o tom že mne ukryla parta zabijáků radši pomlčím.
„Času máme dost. Zkrátíme si ho v místní hospodě, co říkáš? Můžeš mi to hezky popsat. Určitě to bude záživnější než mé úředničení pro císařskou armádu.“ Povzdychl si Konrád.
„Tak nudné to asi nebylo, jak tě znám tak ses dostal pár ženám u dvora pod sukni. Sbalená ženská na dobrém místě ti prozradí víc než ten nejstřeženější dokument. Na co posílat špehy, když máme v rodině děvkaře.“ Ušklíbl jsem se na bratránka.
„Alexovi nějak zostřel jazyk. No nic, půjdeme. A mimochodem, já nejsem děvkař, jsem jen příliš dobrý na to, abych patřil jen jedné ženě, to si pamatuj!“ Zasmál se Konrád a táhl mne k nejbližší putyce.
Uvnitř začínalo být živo, protože dělníci se vraceli z šichty a námořníci doplňovali zdravý obsah lihovin. Stoly a židle byly jen hrubě opracované kusy dřeva stlučené dohromady.
Modrá krev se normálně neukazuje na místech jako je tohle. Ale my Bolmoti jsme šlechta vlastně jen na papíře. Nenosíme drahé oblečení, nežijeme v palácích, vlastně jen takové trochu větší vile, nemáme však služebníky, vše si děláme sami. Popravdě nás už jako malé děti posílají pracovat na pozemky poddaných, ať si každý z nás zkusí co je to práce. Zatímco v ostatních provinciích Zianaru prostí lidé na šlechtu žárlí, na ostrově Valencie, který je z velké části samostatný, poddaní děkují bohům za to že nemusí snášet to co my. Od malička jsme cvičeni k boji a přežití v tvrdých podmínkách.
„Schází se tu největší grázlové, ale neboj bratránku, s těmi piercingy mezi ně zapadneš.“ Poškleboval se mi Konrád, zatímco jsme dorazili k baru, který obsluhoval postarší troll. Bratránka začal vítat jako stálého zákazníka. Posadili jsme se na barové stoličky vedle jednoho vousatého trpaslíka, který měl očividně nějaké hluboké deprese.
„Tady to mátí, pánové…“ Troll před nás postavil dvě sklenice piva. Teda, říkal tomu pivo. Já pro to měl názvy jako „voda z hnědého jezera“ nebo „goblinova ústní voda“. Očividně jsem nebyl daleko od pravdy, jelikož barman měl ve zvyku místo umývání sklenic dát tu špinavou olízat psovi. Tohle do mne nikdo nedostane ani mučením.
„Hele viděls to, on tu sklinku…“ Zrovna jsem ukázal na psa, jenže Konrád měl už půl obsahu sklenice v sobě.
„Aaaah to píše, co si říkal?“
„Ehm… Že tu mají pěkné sklenice, na dej si další.“ Posunul jsem svoji sklenici k bratránkovi.
„Ty nebudeš?“ Podíval se na mne překvapeně.
„Ehm… Ne, nezasloužím si pít tak skvělé pití poté, co jsem ti řekl že jsi děvkař, bylo to ode mne ošklivý.“ Snažil jsem se rychle vymyslet výmluvu.
„To je v pohodě, vše odpuštěno, ale vezmu si to jako odpustek.“ Zasmál se bratránek a obrátil mou sklenici do sebe. Zachránil mne od kolapsu žaludku a ztráty chuti.
Konrád si dal na chvíli v chlastání přestávku a podíval se na mne.
„Takže… Jak ses vlastně zdržel od odjezdu?“
„Řekněme, že jsem si udělal menší vejlet, abych zjistil, proč když zařvu něco v té nesmyslné řeči, kterou umím od narození tak to zabíjí lidi. A abych zjistil kdo je vlastně můj fotr.“ Konrád si povzdychl.
„Takže si i proti rozkazům Antonia opustitl císařské město kdes měl vykonávat kontrašpionáž a místo toho sis jen tak vyšel do válečné zóny, kde se mezi sebou masakrují císařští a rebelové. Moc hezký, hlavně to mému tátovi neříkej, přetrhl by tě jak hada.“
„No to je jen začátek příběhu…“ Prohrábl jsem si vlasy.
„A jaké má pokračování?“ Konrád si upil hnusu a začal zvažovat o dalším.
„Zrovna když jsem se omylem nachomýtl v táboře rebelů, tak mi nabídli přístřešek. Pochopitelně jsem svolil, protože spát v tomhle počasí venku není zrovna příjemné. Jenže zrovna v tu dobu do tábora vtrhla císařská patrola a po krátkém boji nás zajala. Pak nás odvezli do jedné z pevností a tam chtěli oddělat.“ Došlo mi, že zmínit prozrazení svého jména písaři asi nebude moudré. Nemusím Konrádovi říkat víc, než je důležité.
„Neříkej mi že tě poznali a proto nechali jít!!!“ Lekl se Konrád. Skoro to zařval nahlas.
„Kéž by bratránku, kéž by… Nemohl jsem prásknout své jméno abych nás neprozradil, takže mi prostě chtěli useknout hlavu jako ostatním rebelům, mysleli si, že patřím k nim. Jenže když už jsem počítal poslední sekundy na tomhle světě, tak… Přiletěl drak…“
Konrád mi začal kontrolovat rozničky.
„Nešlehl sis něčeho?“ Začal mi dvěma prstama roztahovat víčka, na což jsem reagoval jemným odstrčením.
„Tohle není sranda. Mluvím pravdu. Celá pevnost lehla plamenem. Tak-tak jsme vyvázli se životem. Je to sice paradox, ale nebýt toho draka, už jsem o hlavu kratší. Uvidíš, za chvíli se nebude mluvit po celém císařství o ničem jiném…“ Konrád mi stále nemohl uvěřit. Nedivil jsem se, nevěřil jsem tomu ani já a to jsem tam byl.
„Zas*aní draci…“ Zahřměl depresivní trpaslík vedle nás. Sakra, v tom kecání jsme zapomněli mluvit potichu.
„Ty… O nich něco víš?“ Vyvalil jsem oči na nevysokého, ale svalnatého mužíka.
„Vypálili mi v létě barák, jasně že o nich vím krucinál!!! Když vaši předkové před stovkami let po velkém povstání vyhnali nás trpaslíky z tradičního území, museli jsme se uchýlit tam, kam nikdo před námi neměl koule jít. V Dračích Horách. Jenže co mi vyprávěli, tak před pěti sty lety tamti draci byli hodní. Víte jak to myslím. Taková roztomilá létající ještěrka, co si občas někde uloví zvířátko a za kterými se chodí pro radu, takoví ti moudří draci…“ Trpaslík do sebe kopnul štamrli čiré lihoviny. Zvláštní bylo, že třebaže do sebe lil jednu za druhou, přímo před sebou měl plnou skleničku z fialového skla, které se zatím ještě nedotkl. Pokaždé se na ni podíval a zaváhal, ale pak si místo toho objednal další.
„Jenže nemusíte být, kdo ví jací znalci zeměpisu, abyste věděli, že dračí hory jsou domovem všelijaké havěti. Havěti, střežící bohaté zásoby minerálů a kovových rud. Draci si s tou havětí poradit uměli, ale pro nás běžné smrtelníky bejval tehdá vejlet do dračích hor docela originálním způsobem, jak spáchat sebevraždu. Ale bohužel, poté co nás lidičkové vyhnali a začali se mírumilovně masakrovat mezi sebou, nám nezbejvalo, než se do těch hor uchýlit a najít tam nový domov. I poté co draci vyhynuli jsme žili celkem v klidu… Až do teď… Jednoho letního večera, to znamená období kdy je v horách o něco menší kosa než obvykle, přiletělo několik takových ještěrek a začaly vypalovat naši osadu. Ti co přežili museli zdrhnout do vnitrozemí. Do měsíce v Dračích horách nezůstal jediný trpaslík, který by ještě dejchal. Naštěstí se politická situace v Zianaru za těch pět set let změnila, tudíž nám císař dovolil zabrat doly nedaleko císařského města a tam těžit. Vaši lidští dělníci se tam bojí těžit, protože se říká, že ty doly jsou prokletý a takové podobné kraviny, ale popravdě, pro nás je to hotel…“
„Když jste o návratu draků věděli už tak dlouho dopředu… Proč jste to nikomu neřekli?“ Zeptal jsem se. Trpaslík si dolil další sklenici lihoviny.
„Nikdo se neptal mladej…“

V pajzlu čas pomalu ubíhal k našemu odjezdu na Valencii. S Konrádem jsme probírali všemožná témata, co nám zrovna přišla na mozek. Jednak proto že jsem neviděl jiný způsob jak se neukousat k smrti a jednak proto, že s nikým z klanu, kromě něj a Natalii, si moc nepokecám.
„Proč vlastně ještě nemáš babu Alexi?“ Konrád, již mírně ovlivněn hnusem který zde vydávali za alkohol se začal vyptávat na můj soukromý život.
„Měl jsem pár, ale nic nevyšlo. Každá mne zneužívala. Nebo si se mnou jen hrála. A pak mne odkopla kvůli jinému… Žádná holka mne v životě doopravdy nemilovala…“ Dík bratránku žes mi připomněl že jsem nežádaný typ, Bolmot té nejposlednější kategorie, odsouzen k tomu abych do konce života dělal Antoniovi poskoka. Při troše štěstí se dožiju dne kdy budu dělat poskoka Konrádovi, pokud se stane nástupcem svého otce.
„Co kecáš, Urga tě milovala a chtěla tě!!! A tys ji odmítl!!!“
„Urga byla stará bláznivá orkyně které z kotle táhlo jak z trolí žumpy… Očividně tě strašně mrzelo žes mi ji musel uvolnit, abys mi dal šanci na románek, co?“ Podíval jsem se ironicky na Konráda, zhnusen uvnitř i jen vzpomínkou na tu ženskou.
„Prostě mě žádná NORMÁLNÍ holka S HYGIENICKÝMI NÁVYKY doopravdy nikdy milovat nebude…“ Poklesl jsem, zatímco trpaslík vedle mne přikyvoval a lil do sebe další sklenici moku.
Konrád mi dal pohlavek.
„Přestaň se už litovat… To si jdi vykládat těm emo elfům na magické univerzitě!“
„Jsou to TEMNÍ elfové Konráde…“
„To je jedno, jsou tmaví, tak jsou emo…“
Po těchhle slovech se ozvalo přímo za námi lupání kloubů. Otočil jsem hlavu, abych zjistil příčinu. Parta temných elfů, přístavní dělníci, se přišla po šichtě ožrat. A Konrádovo vyjádření se jim asi moc nelíbilo.
Než se však stihla strhnout bitka, vtrhli do baru tři vysocí elfové. Dva z nich byli vojáci, jeden z nich vypadal na nějakého hodnostáře. Že by inkvizitor? Co ale sakra Silenijští elfové dělají na Zianaru?
„Hele, nenakopali jsme vám náhodou před pár lety pr*ele? CO TU SAKRA DĚLÁTE VY UŠATÍ HAJZLOVÉ!!!“ Vstal od židle naštvaný svalnatý dělník, podle tetování znaku císařské armády na předloktí se jednalo o bývalého vojáka.
Inkvizitor v dlouhém plášti se od mohutného chlápka s chlupatou hrudí pouze znechuceně odvrátil.
„Drž jazyk za zuby pse!!! Warth, vládnoucí frakce Silenijské federace v zájmu udržení míru má se souhlasem císaře Orlanda Beruciho své agenty v císařství!!! Měl bys to vědět!!!“
„Moc dobře vím že takovým hajzlům jako ty jsem za války sekal hlavy! Ten parchant Beruci se na trůnu neudrží dlouho!!! Generál Hawk a Medvědi ze Zamarie přijdou až do císařského města a vykopou vás zpět do moře!!!“ Jeden z vojáků, elfska ve středních letech, oděna do trochu poškrábané, ale stále lesklé zbroje bronzové barvy chtěla na dělníka vytasit meč, avšak inkvizitor ji zklidnil.
„Kvůli tomuhle tady nejsme. Pro dnešek máš štěstí pse… A ty!!!“ Chytil za rameno trpaslíka sedícího vedle mě. Ten se ale pouze vyškubnul a popíjel dál.
„JMÉNEM SILENIJSKÉ FEDERACE VZNEŠENÝCH ELFŮ JSI TÍMTO ZATČEN!!! Provinil ses rouháním proti nařízenému náboženství tím, že jsi nadále uctíval své staré bohy i poté, co byli zakázáni a nahrazeni našimi, taktéž ses neodstěhoval z parcely, kterou zkonfiskovalo naše velvyslanectví!!!“ Elf poté sáhl po sklenici z fialového skla, kterou trpaslík nechával celou dobu být. „VNÍMÁŠ MĚ UŽ KONEČNĚ?!“
„Nejdřív mne opustí žena. Pak mne šéf vyhodí z dolů a já jsem bez práce. Pak mi vy ušatí parchanti zabavíte barák. A teď, když s tím chci konečně skoncovat, PŘIJDEŠ TY A VYPIJEŠ MI MŮJ JED!!!“ Trpaslík se na něj obořil, vyskočil na židli a strhl si ze zad sekyru, zatímco důstojník padl mrtev k zemi s překvapeným výrazem ve tváři na mechem prolezlou dřevěnou prkennou podlahu.
„BITKA BITKA!!!“ Začali všichni hosté skandovat, přičemž vzduchem začaly létat flašky, židle, štěňata a tu a tam nějaká ta protéza. Na poslední chvíli jsem uhnul flašce, která se roztříštila o polici se sklenicemi. Barman zařval cosi v trolštině, sebral ze stojanu na stěně zrezivělý palcát a šel uklidňovat zákazníky.
„Myslím, že je čas gentlemansky vypadnout…“ Konrád vstal a rozbil flašku o hlavu jednomu chlápkovi, který se s ním chtěl poprat.
„Jo, to bude sakra dobrý nápad…“ Uhnul jsem podruhé, přičemž na místě, kde jsem před chvílí stál, přeletěl přes pult jeden z elfských vojáků. Pult poté přeskočil jednooký plešoun se špinavým potrhaným trikem, přičemž začal svého soupeře mlátit na zemi obrovskými pěstmi.
Měl jsem v plánu držet se za Konrádem, který zručně odstrkoval z cesty všechny bitkaře. V nastalém zmatku jsem však uslyšel dívčí hlas:
„LAURO!!! VSTAŇ!!! TADY NEMŮŽEME ZŮSTAT!!!“
Otočil jsem hlavu a spatřil malou černovlasou holku. Sakra já ji znám!!! To je ta z tržiště, které jsem zachránil kejhák!! Nebo alespoň ruce. Těmahle rukama právě táhle za paži dívku, asi o půl hlavy menší než já. Její kámoška, na kterou volala „Lauro“ seděla naproti ní u stolu. Teda seděla. Vrchní polovina jejího těla byla vyvalená na stole. Její krátší zelené šaty byly pokrčené a dlouhé rezavé vlasy ve dvou copáncích byly mírně rozcuchané. Byla totálně mimo.
Její drobná kámoška očividně měla problém ji odtáhnout. Nedivil jsem se. Dívka sice byla menší než já, ale pořád o dost větší než její drobounká přítelkyně. Sice nebyla žádná baculka, ale ani ne vychrtlina. Takový zlatý střed, jak se říká u holek „nepropadně kanálem ale projde dveřma“. Její poněkud silnější tělesná konstrukce však nebyla dána přebytkem tuku, ale tím, že ta holka měla hold vypracovanou postavu. Argh… Musím zkrotit své úchylné představy!!!
Chvíli jsem váhal, zda zdrhnu s Konrádem, ale poté se ve mně projevil šotek dobrých skutků (hodný brácha šotka debilních nápadů) který mne donutil těm holkám pomoct.
Přeskočil jsem převržený stůl a prokličkoval mezi bitkaři k holkám.
„Pusť mě, vezmu ji!!“ Dívka na mne chvíli nechápavě zírala, jako kdyby se ptala kdo jsem, avšak když jsem vzal její přítelkyni do náruče, okamžitě začala kličkovat a hledat nám cestu ven.
Zrzka pro mne byla relativně lehká, tudíž jsme celkem bez potíží vyběhli před napůl rozmlácenou hospodu, kde nás ovál chladný vánek podzimního večera. Obloha už dávno vypadala jako v noci. Hvězdy však vidět zatím nebyly.
„Hele to že máš najít babu si nemusel řešit tak rychle… A rovnou dvě?“ Konrád si prohlížel mé dvě společnice. Ignoroval jsem ho.
„Díky moc pane…“ Dívka si uvědomila, že nezná mé jméno.
„Alex…“
„Těší mě Alexi, já jsem Sumi, díky že jsi zachránil…“
„TY ÚCHYLE!!!“ Křup. Naprosto nečekaně jsem od zrzky schytal ránu pěstí, tostva jsem jí pomohl na nohy. Konrád se začal řechtat, zatímco já sebou překvapením praštil o zem. Ta holka měla ale sílu!
„Drž ode mne ty svý úchylný pracky dál ty jedno zvrhlý nechutný pra…“ Zrzka mne chtěla ještě zkopat na zemi, avšak Sumi ji odtlačila.
„P…promiňte pane, je trochu na mol, zapíjela žal na výročí smrti blízké osoby…“ Suminin křečovitý úsměv vystřídaly tiché nadávky její opilé přítelkyni, kterou následně podepřela.
„Bohužel nemám, co bych vám za to dala…“
„Co třeba protézu…“ Mnul jsem si čelist a pokusil se vstát.
„Rádo se stalo slečny… Řekni kámošce, ať příště tolik nechlastá…“ Sumi jen přikývla a s úsměvem mi zamávala, zatímco vlekla svou už napůl propranou kámošku pryč, musela ji však podpírat.
Konrád mi podal ruku a pomohl mi vstát.
„Láska bolí, hehe… Pojď, loď už čeká.“

Přidal DragonOzzy dne 04.12.2012 22:47

#17

Rodinné problémy

Alex

„To si ze mne Antonio snad dělá srandu!!!“ Zaklel jsem, když jsme s Konrádem přecházeli dřevěný zdobený most, vedoucí přes potůček, protékající zasněženou okrasnou zahradou sídla rodu Bolmot.
„Nejdřív mu dělám celý život poskoka a teď tohle?“ Měl jsem vážně potřebu někoho praštit, ale vzhledem k tomu že Konrád měl na rozdíl ode mne katanu, raději jsem odolal pokušení. Bratránek mi dal ruku na rameno.
„No tak Alexi, co je na ní tak špatného?“
„Je vymaštěná!!!“ Plácl jsem se do obličeje.
„Antonio mne donutil s NÍ strávit celý včerejšek. Musel jsem ji tahat po celém hlavním městě Valencie a poslouchat její kecy, jak strašná jí je zima.“ Konrád pokrčil rameny.
„Nezapomeň, že to je šlechtična. A navíc, je z Rumportu, tam už pěti stupňům říkají mrazy. A co bylo pak? Vzals ji na oběd?“
„Jo… Ale nesetkalo se to s úspěchem, jaksi nedokázala pochopit, že tady na Valencii nejíme ze zlatých talířů a neobskakují nás sloužící. A měl jsi vidět její výraz, když jsem řekl že budeme sedět vedle rybáře a jeho… Ehm… „Víc než přítele“. Kameníkova žena nám poté nabídla k polévce kus chleba a ona se málem zhroutila z toho, že si ho musí sama nakrájet. A to není všechno, ta kráva si neumí sama nabrat polévku!!!“ Konrád si povzdechl.
„To je tím, žes strávil tak málo času mimo Valencii, Alexi. Pochop to, ona je jiný druh šlechtice než my. Ona na poddané hledí jako na lůzu, je pro ní nemyslitelné aby jedla z kamenného talíře obyčejné jídlo a seděla přitom vedle neupravených sedláků… Kdybys byl býval trávil tolik času na pevninské části Zianaru jako já, věděl bys, jak to s tamní šlechtou chodí.“ Dal jsem ruku pryč z čela a prohrábl si vlasy.
„Spíš by se ze mne stal sériový vrah.“
„Nebuď tak skleslý, mne taky před pěti lety donutili si vzít ženu, kterou jsem vůbec neznal a teď jsem šťastný…“ Konrád mi dal ruku na rameno.
„Tvá žena je už tři roky mrtvá, Konráde.“
„Proto jsem šťastný.“

No dobře, jak se to všechno seběhlo?
Po dni stráveném ve velmi příjemných prostorách zapáchajícího a stísněného podpalubí, kde se skoro nedalo dýchat, jsme s bratránkem konečně dorazili do Valencie. Zatímco v císařské provincii teprve končil podzim, u nás už byl mráz a sníh.
Do přístavu jsme dorazili pozdě večer, tudíž po cestě do sídla našeho rodu jsme nepotkali ani živáčka. Je to až k pláči. Jinde šlechtici jezdí na sebemenší vzdálenost kočárem nebo na koni. A my? Bolmoti? Všude chodíme pěšky.
„Kdyby nám dali alespoň toho blbého koně…“ Zamrčel jsem, když jsem se klepal zimou.
„Šlechtici přece jezdí na koni ne? A Bolmoti přece podle práva šlechta jsou. Proč jinde mají sluhy na kdejakou kravinu, ale my jako jediní nejen že si všechno děláme sami, ale zrovna když mrzne, tak chodíme kilometry pěšky.“ Musel jsem zatínat svaly v obličeji, když mne do tváří řezal ostrý ledový vítr.
„Antonio nechce, abychom zlenivěli. Navíc víš, že koně jsou pro měkoty. My odjakživa jezdili na vlcích. Jsou praktičtější. A trochu protáhnout nohy nikoho nezabije. Co se s tebou děje Alexi? Nikdy sis tolik nestěžoval.“ Dýchl si do dlaní bratránek a zapnul si pořádně kabát. Já měl na sobě jen tu blbou košili, tudíž budu mít kliku, když ze mne do dojití do cíle nebude rampouch.
„Kůň ti neukousne ruku, když ho jdeš krmit. A taky není takový problém se na něm udržet. Neříkám, že chci být jako ti vykutálení šlechtici v Zianaru, ale žít tak, že bandita si vedle nás připadá jako v luxusu, to už je trochu moc ne?!“ Uvědomil jsem si, že Konrád si nejspíš všiml mé „výměny mozku“. Asi nebude nejlepším nápadem to na něj hned vybalovat. Uvědomil jsem si, že ještě před pár dny jsem byl měkota, který se skoro zhroutil, když měl někoho zabít. Byl jsem tím, který stojí vzadu a drží hubu. Udělá, co se mu řekne a nestěžuje si, i kdyby mu měli chcát na hlavu. Ale teď už ne…
Obklopeni tmou jsme za křoupání sněhu prošli nádvořím sídla ke dveřím. Zamčeno.
Ztuhlou rukou jsem zaklepal na zdobené dveře.
„Kdo to může být tak pozdě večer? PODOBNÍM ALCHYMISTŮM NEOTVÍRÁME!!!“ Zahřměl hlas strýčka.
Zabouchal jsem silněji.
„DOHÁJE POHNĚTE ZADKEM, TADY ALEX A KONRÁD, VRACÍME SE Z MISE, JESTLI TU NECHCETE MÍT NA NÁDVOŘÍ NOVÉ LEDOVÉ SOCHY, TAK NÁM UŽ SAKRA OTEVŘETE!“
„Ehm…“ Konrád mírně překvapen mým výbuchem se i přesto, že na sobě měl kabát začal mírně třást. O chvíli později cvakl zámek a ve dveřích se objevila sestřenka, Konrádova sestra Natalia.
„Máte zpoždění, pánové, Antonio vás už čeká.“ Pozvedla s vážným výrazem obočí.
„Tobě se to řekne, když si tu celou dobu seděla na zadku…“ Konrád mne odstrčil a vběhl dovnitř. Já udělal totéž, jakmile jsem rozhýbal zmrzlé svalstvo. Natalia měla co dělat aby nenakopla svého bráchu. Poté se podívala na mne a ušklíbla se. Prohrábla mi vlasy, aby se ukázalo, že jsem měl celou hlavu od padajícího sněhu.
„Díky.“
„Že by lupy? Náš špinavý Alex si tak dlouho neumýval hlavu?“ Zahihňala se a zavřela dveře.
„Jak bylo v císařství?“
Než jsem stihl odpovědět, ozvalo se Antoniovo volání.
„Řeknu ti to pak, musím vyřídit formality…“ Rozběhl jsem se chodbou do studovny.
Došel jsem do Antoniovy studovny. Byla narvaná všemožnými svazky, jelikož byl velkým milovníkem literatury. Ovšem popravdě, většina tisků byla starší než on. Když naši předci zrovna něco nemasakrovali, studovali, jak to dělat ještě efektivněji…
„Promiňte, že jdu pozdě…“ Uklonil jsem se u vchodu a poklekl před malým stolkem, za kterým seděl náš patron, Antonio. Zrovna upíjel z šálku bylinnou směsku, o které věřil, že způsobí, že nebude až tak protivný starý páprda jako je jím teď. Naivní představa.
Omlazující bylinné směsky a zelené či bílé čaje možná člověku pomohou udržet si zdraví a zpomalit stárnutí. Ale Antonio byl starý páprda a protivný jako dědek snad už i ve dvaceti. Třebaže mu je jen něco přes pětačtyřicet, když s ním mluvíte, připadáte si, jako kdybyste mluvili s někým, kdo je už pět let pod zemí.
Popravdě nejsem takový fanatik do toho zůstat mladý a blbý jako jiní. Docela rád bych se dožil doby, kdy budu spokojený stařeček, kterého bude zajímat jen rozjímání a poklidná příprava na odchod na onen svět, ale vzhledem k životu jaký vedu bych spíš typoval, že skončím s šípem v krku nebo s mečem v břiše. Každopádně lepší než v tom příběhu o tom přitepleném šlechtici, který chtěl zůstat navždy mlád a tak místo toho nechal stárnout svůj obraz, aby mu následně hráblo a spáchal sebevraždu. To radši být starý.
„Máte zprávy z kontrašpionáží?“ Pozvedl obočí strýc.
„Ano… Tady…“ Já i Konrád jsme vytáhli své stohy s poznámkami, kam jsme si zapisovali informace pro Antonia.
„Požadují intenzivnější výcvik rekrutů, vypadá to, že císař chce posílit armádu, jak to jen jde. Rebelové očividně tlačí víc, než obvykle. Začíná se to však podepisovat na morálce poddaných. Ve městě jsem viděl dokonce jak…“ Zarazil jsem se uprostřed věty. Doháje… Tohle jsem neměl říkat…
S obrovskou rychlostí jsem se udeřil hlavou o zem, jak mne srazila Antoniova rána. Dědek se rozlítil tak, že mi šálek rozbil o hlavu a poté do mne začal na zemi ještě kopat.
„TY JEDEN IDIOTE!!! Neříkal jsem ti náhodou, že z kasáren se nemáš hnout ani na krok?! Měl jsi špehovat jen armádu!!!“ Roky a roky jsem si to nechával libit… Ovšem… Tentokrát když jsem ležel s krví u spánku na té zemi a svíjel se v bolestech, udělal jsem něco nemyslitelného… Vztáhl jsem ruku na patrona klanu.
„Tati nech toho…“ Konrád vyskočil na nohy a chytil svého otce za rameno, s cílem ho ode mne odtlačit. On a Natalia… Jediní z klanu, kteří se mne kdy zastali ve chvílích jako tahle.
„Táhni ode mne!!! Že se opovažuješ, zastávat se bastarda jako tohohle!!! Zředěnou krev!!! Potomka té kurvy která se označovala za mou sestru!!! On, jenž je potomkem jejím a špinavého tuláka!!! Tuláka, kterému dala ta svině přednost, než aby setrvala v klanu!!!“ Žebra jsem měl v jednom ohni. Skoro jsem nemohl od jeho kopanců dýchat. Oči se mi podlily krví. Spatřil jsem na stolku malý lesklý předmět.
„NEZVYKEJ SI DĚDKU!!!“ V tu chvíli jsem neuvažoval nad možnými následky. Sebral jsem ze stolku malý jídelní nůž, kterým Antonio pravděpodobně večeřel a zarazil mu čepel až po rukojeť do stehna. Nechápu, jak jsem to byl schopen udělat… Vždycky jsem ty rány přijal jako nic. Ale teď už ne.
„ÁÁÁáááá!!!“ Antonio zařval, jako kdyby ho vraždili. Pustil Konráda, chytil se za pravé stehno, pozvedl koleno a přepadl dozadu.
„Co… Cos to sakra udělal? Za tohle tě můžou …“ Konrád se přitiskl ke stěně a zíral na kus oceli, trčící Antoniovi ze stehna. Já jen vstal, oprášil se a odkašlal si.
„Jeho kecy mne už unavovaly a taky se mi nechtělo čekat, až mi tady dědek prokopne bránici… Dobrou.“ Poté jsem se otočil a vyšel na chodbu.
„Natalio? Máš ještě někde jitrocelovou mast? Strejda si hrál s nožem.“

O dvě hodiny později jsem byl v Nataliině pokoji. Natírala mi ránu na spánku nějakým hnusem, který pálil jako kdyby mi tam lila vařící vodu.
„Asi jsem to trochu přehnal…“ Řekl jsem sykavým hlasem, když skončila a vrátila nádobku s mastí do skříňky, kde své medikamenty skladovala.
„To asi jo. Ale nedivím se ti.“ Natalia se posadila k zrdcadlu a začala si rozplétat vlasy.
„Ehm… Před chvílí jsem bodnul tvého tátu.“
„Taky by mi na tvém místě ruply nervy. Dovolil si toho už moc. Mohl jsi bodnout ale trochu výš a udělat ze svého strejdy tetičku… Aspoň by mu na chvíli spadl hřebínek, egoistovi jendomu… Pořád si myslí, že je nejdokonalejší bytost na světě.“
Mé tělo si začalo pomalu zvykat na to, jak mast na spánku studila a pálila zároveň.
„Neser hada holou prdelí, ale je to vládce Valencie. K nedotknutelnosti nemá daleko.“ Řekl jsem a sáhl si na rozpálenou kůži okolo rány.
„Heh, po dnešku už ne. A nestírej si to!!! Musíš být do týdne zase fešák, po tomhle ti aspoň nezůstane jizva.“ Dala mi sestřenka pohlavek.
„Do týdne? Proč do týdne?“ Nechápavě jsem se na ni podíval. Natalia se plácla do čela.
„Jooo ty to ještě nevíš. Budeš se ženit bratránku. Antonio ti vyhlédl nevěstu z rodu Rose Arbre, rod vládnoucí Rumportu.“
V tu chvíli jsem si přál, abych se radši nechal Antoniem ukopat k smrti. Svatba? Všechno jen to ne!

Er-forma

„Vstávej ty jedna ožralkyně!!!“ Rudovlasá dívka pozvolna otevírala oči.
„Moje hlava… Kde to jsem?“ Před ní se pomalu zaostřoval rozmazaný obraz dívky s černým mikádem na hlavě. Její tyrkysové oči vypovídaly, že z Lauřiného stavu zrovna radost nemá.
„Sumi tě donesla domů. Ta holka by si zasloužila metál, vždyť váží tak půlku co ty!!!“
Vedle hlavy stojící dívky se o zeď rozkřápla láhev a zbytky alkoholu se rozstříkly po místnosti jako proud parfému. Dívka vytáhla bílý kapesníček a začala si stékající kapénky stírat z tváře.
„Netvrď mi, že jsem tlustá Leslie, nemůžu za to, že posiluji a nejsem vychrtlina jako vy dvě!!! Navíc nejsem ani o patnáct kilo těžší než ona, a to jsem o dobré dvě hlavy větší!!!“ Zrzka se začala sbírat ze země.
„Chováš se jako malý fakan.“ Leslie schovala kapesníček do jedné z kapes svých gothic šatů.
„Abych se pak chovala jinak, když mne vychovávala podivná zvrácená bytost, která i přes to, že jí je tisíc let vypadá pořád na šestnáct. Navíc, zapíjela jsem smutek za babičku Chu…“
„Je rozdíl dát si pár skleniček jako vzpomínku na ztracenou milovanou osobu a zlít se jako prase. A ještě k tomu jsi udeřila toho kluka, co vás zachránil!!!“ Opřela se s trpkým výrazem Leslie o futra dveří.
„Ach jo… Sumi ti řekla i tohle? No, byla jsem na mol, alespoň jsem ho nepoblila… Jestli na něj ještě někdy narazím tak mu musím poděkovat… A koupit kvalitní protézu, nevím, zda mu po té ráně zůstaly nějaké zuby. Eh… Prosím pusť mne do umývárky, cítím se, jako kdybych měla v hubě popelník…“
Laura vyšla ze svého pokoje a vydala se po rozvrzaných schodech dolů. Hlava jí třeštila, jako kdyby byl její mozek z rozemletého skla. Opravdu přebrala…
„Chu, Chu… Ty o sobě dáš vědět i roky po své smrti…“ Dívka vešla do umývárky. Celkem štěstí, že skřetí uprchlíci, utíkající před elfskou frakcí Warth ze Silenie, kterým císařství poskytlo azyl, předali císařství některé své technologie. Ještě před dvaceti lety museli všichni chodit pro vodu do studny, přitom skřeti objevili způsob tak primitivní, že by ho pochopila i opice. Stačilo vybudovat poblíž velkých osad ve velkých výškách zásobníky s vodou, která odtékala do trubek, rozváděných do domů, kde končily ventilem. Člověk najednou mohl načerpat vodu a hned si ji ohřát bez toho, aby se trmácel s vědrem. Vodu čerpalo z podzemních pramenů čerpadlo, poháněné jakýmsi generátorem, taktéž skřetí vynález, ale tomu Laura až tolik nerozuměla.
Chůze se jí už konečně stabilizovala. Podívala se do zrcadla. Vlasy jí trčely na všechny strany. Její tvář byla bledá, oči vykulené, s naběhlými žilkami.
„Vypadám jak mrtvola…“ Sklonila se k umyvadlu pod zrcadlem a vzala do ruky svou štětinku na čištění zubů. Snad se jí povede její dech změnit z biologické zbraně zpět na normální stav. Namočila štětinku ve vodě a z nádobky si nadrala trochu studícího rostlinného genu na štětinku. Začala si znuděně čistit zuby. Co jí dneska čeká? Další podvůdky se Sumi? Ta dost možná bude dneska pracovat. A ona by mohla taky. Leslie už dlouho nadávala že se pro domácnost nepřetrhne. I když, většinu domácích prací odváděla ona a Leslie dělala ten největší nepořádek. Jakožto nesmrtelná bytost nepotřebovala jídlo, ale to jí nebránilo si ho užívat. Asi se jí zalíbilo předstírat, že je lidská bytost…
Jak dlouho bude ještě bavit ji, Lauru, předstírat že je jako ostatní lidé? Že může žít normální život? Jednou to přijde. Osud si ji najde… Ale do té doby se pokusí žít v klidu… Měla by zajít na tržiště, zeptat se toho starého alchymisty, zda nebude chtít pomoct s mícháním lektvarů, minule si ji pochvaloval. Aspoň si občas vydělá poctivou cestou…
„Vypadáš příšerně…“ Někdo jí začal prohrabávat vlasy. Laura, která si před malou chvílí vypláchla ústa se rychle napřímila, aby v zrcadle zjistila, že to je jen Leslie.
„Takhle si zničit krásné vlasy… Víc co mi to dalo práci minule ti je tak krásně upravit?“ Leslie ji začala česat.
„Máš na ně nějakou fetiš?“ Pozvedla obočí Laura.
„Ne, ale prostě se mi líbí. Vždycky jsem takové chtěla mít. Jenže nemůžu. Jsem navždy uvězněna v tomhle těle. Navždy budu vypadat takhle.“ Povzdychla si Leslie a česala dál.
„Mé vlasy nikdy nebudou jako tvoje, vždycky budou hrubé, rovné a černé. Proč se o ně nestaráš? Víš jak je to pomíjivé? Važ si toho co máš teď. To jak jsi krásná se už nikdy nebude opakovat. Časem zestárneš. A na tvé krásné ohnivé vlasy ti zbudou jen vzpomínky…“
Leslie si začala u česání broukat.
„Víš, někdy vám smrtelníkům závidím pomíjivost krátkého života.“
„Co by se ti tak moc líbilo na krátkém životě?“ Nechápala zrzka.
„Já mám ráda svůj vzhled, i když obdivuji tvé vlasy. Ale… Já taková zůstanu navždy. Zatímco ty budeš krásná a svěží jen dokud nezestárneš. Tvá krása je pomíjivá. V tom je to kouzlo. Třeba diamanty. Jsou překrásné, ale jsou tu navždy. Dokud je tedy někdo úmyslně nezničí. Ale můžeš se na ně podívat kdykoliv. Ale úplněk? Trvá jen omezenou dobu. A podívat se na něj můžeš až zase za měsíc. Když žiješ stovky let, přestává být život vzrušující. Na vše máš neomezeně mnoho času… Ale vy Lauro… Máte omezený čas. Musíte ho maximálně využít. Ale někdy musíte konat rozhodnutí pod velkým tlakem, rozhodnutí, která vám ten zbytek života poznamenají.“
„Ale to ty taky Leslie, nebo snad ne?“ Dívka s hřebenem se usmála.
„V tom je další věc, kterou ti závidím. Ta pomíjivost. Smrt a stáří… Není to jen špatné. Je to částečně i dobré. To že máš svěží mysle znamená, že máš pořád sílu se nad něčím trápit. Jak člověk zestárne, už si jen užívá pokojného stáří… V ideálním případě samozřejmě. Ale jak tvá mysl churaví a dostavuje se demence… Není to úleva? Věci které tě trápily kdysi, výčitky, to vše je najednou pryč a už jen spokojeně dožíváš a čekáš na zasloužený odpočinek. Víš jaké to je vyrovnávat se s věcmi, které jsem udělala před sto lety? Dvěma sty? Před půl tisíciletím?“
„Co mi tím chceš říct Leslie?“ Otočila hlavu Laura. Leslie zrovna stáhla druhý culík.
„Co ti chci říct? Chci ti říct, že máš jen jeden život. Nepromrhej ho. Využij celý jeho potenciál. Abys toho později nelitovala. Druhou šanci nedostaneš.“
Dívka se podívala do zrcadla.
„Musím se pochválit, už nevypadáš jako mrtvola, ale jako mrtvola s upravenými vlasy.“

Zrzavá dívka vyšla na ulici před jejich skromný příbytek v chudinské čtvrti. Zde stráže moc nechodí, tudíž se nemusí bát, že se o ni budou zajímat. Je sice takřka nemožné, aby císař věděl, jak vypadá teď, ale opatrnosti není nikdy nazbyt. Kdyby se Beruci i jen domníval, že je stále naživu, obrátil by celé císařství vzhůru nohama, jen aby měl jistotu, že je mrtvá.
Představuje pro něj však hrozbu? To záleží jen na ní. Až do relativně nedávné doby nevěděla kým je. A proč se liší od ostatních… Ta odlišnost sice na první pohled není patrná, ale přeci jen existuje. Jako důkaz jejího původu. A důvodu proč je Berucimu a dalším trnem v oku, jedovatým hmyzem, který je potřeba ihned zamáčknout.
Avšak nyní už ví, co její původ s sebou přináší. Nejen to dobré, ale i to špatné. Utrpení jejích nejbližších. Chu zemřela kvůli ní. Ta, která jí ze všech nejvíce byla matkou, jelikož tu pravou si nepamatuje a Leslie… Přinejlepším označení „zodpovědná starší sestra“ by se pro ni hodilo. Kromě těchto dvou měla vždy na tomto světě jen a pouze Sumi. Ony dvě byly od sebe tak odlišné, až si byly tam někde uvnitř podobné. Co chce ale dělat? Utíkat před osudem navždy? Nemá cenu. On si ji najde sám. Osudu můžeš utíkat, ale už to jaký jsi, jak žiješ, a tvá povaha, to vše tě svádí k tomu, abys ho naplnil. Když tak neuděláš, budeš toho v budoucnu litovat, že si promarnil šanci… Takhle to alespoň vnímá ona.

„Tady jsi, už jsem si myslela, že se neprobereš!!! Ještě jednou tě uvidím dotknout se chlastu a máš dýku v oku!!!“ Ozval se hlas za dívkou. Laura jen otočila hlavu a podívala se přes rameno. Sumi. To drobné stvoření si ji přeci jen našlo.
„Ahoj… Dneska nepracuješ v kovárně? Asi jsi stejně na šrot jako já že?“ Usmála se. Sumi zavrtěla hlavou.
„Nene, já se hlídala… Byla jsem se ráno podívat, co zbylo z té hospody a že toho nebylo moc. Stráže tam už šmejdí a pátrají po tom, kdo vyvolal tu bitku. Hospodský chudák dává pajzl dohromady a má u mě už objednané panty na nové dveře, plus nějaké to kování, ale to počká. Ještě mi nepřišlo to železo z dolů.“
„Takže to vypadá, že dnes opět pracujeme na vedlejších příjmech.“ Ušklíbla se Laura. Její kamarádka přikývla.
„Dobře, já svádím, ty vybíráš kapsy, pojď, musím se obléct, abych vypadala jako kurtizána… A pro jistotu si vezmi nějaké šipky s paralyzujícím jedem, kdyby nějaký chlápek neudržel hormony na uzdě a chtěl něco víc než jen flirt.“
Obě dívky se vydali k Sumininému příbytku. V ulici chudinské čtvrti začínalo být živo.
„Nebylo by jednodušší ty šlechtice prostě jen paralyzovat a obrat?“ Sumi si začala upravovat čapku. Laura jen pozvedla obočí.
„Zaprvé by si dávali větší pozor a zadruhé, už by to nebyla taková sranda. Divila by ses kolik z nich už skrytě tuší, že jsme čorkařky, ale pokaždé si jdou popovídat. Chudáci to doma nemají lehké, s manželkami si jen tak nepromluví nebo si s nimi nerozumí, v podstatě je to služba.“
„Čili jsi „platonická běhna“.“ Začala se hihňat Sumi.

Alex

Byly to už dva týdny od našeho příjezdu na Valencii. Má „nastávající“ měla dorazit právě dnes, její návštěva se kvůli nějakým problémům s transportem o něco zpozdila.
Můj incident s Antoniem vyvolal menší rozruch, ale jen uvnitř klanu. Ven nic neproklouzlo. Abych byl upřímný, nějakou dobu mne znepokojovalo, co mi Antonio uloží jako trest. Nedivil bych se popravě. Avšak přešel to celkem s klidem. Ne že by si uvědomil, že to s těmi kopanci přehnal, ale nechtěl se ponížit tím, že bude trestat vlastního synovce za sebeobranu. Třebaže je vládcem Valencie, právo na sebeobranu má každý, i kdyby ho obyčejný rolník třeba i zabil, v případě že by to byla sebeobrana, nic by mu nehrozilo.
Nicméně zatímco Antonio na mne od té doby nevztáhl ruku a i s nadávkami si dal pokoj, zbytek klanu se do mne pouštěl jako obvykle. Antoniovo zranění brali jako jednorázový vzdor, ovšem jak zjistili, nyní už dráždí hada bosou nohou.
Zrovna jsme s Natalií připravovali oběd pro naše hosty.
„Nějak jsi nám zostřel Alexi…“
„Jak to myslíš?“
„No že už nejsi takový posránek jako kdysi. Třeba předevčírem jsem slyšela… Magdalenu? Ta holka, se kterou jsi před pár lety něco měl a ona tě pak odkopla kvůli jinému. Řvala v hospodě něco o tom, že jsi bezcitný hajzl.“ Dokrájel jsem maso, zatímco sestřenka zkontrolovala, zda se vaří voda.
„Mnooo ukázalo se, že ji dnes připadám atraktivnější a že má o mne zase zájem. No tak jsem jí řekl, ať dá tomu svému stávajícímu kopačky a že se sejdeme o půlnoci na náměstíčku. A ona byla celá natěšená z toho, že bude mít tajný románek zakázané lásky, že i přesto že se budu muset nedobrovolně ženit, tak ona bude pořád moje jediná.“ Natalia nasypala do vody zeleninu.
„A… Proč je tedy teď tak naštvaná?“ Pozvedla obočí.
„Protože když jsme se tam sešli, tak jsem jí řekl, že o ni nestojím a že je stejně hnusná jako když mne tehdá pouštěla k vodě. S brekotem se mne tedy zeptala, proč jsem ji nechal, ať se rozejde se svým milým a proč jsem ji tahal ven.“
„A proč tedy?“ Začal jsem smažit kořeněné kousky masa.
„Odpověď zněla, že jsem chtěl vidět její výraz, až jí to řeknu.“

Po téhle větě jsem si s Nataliou beze slova plácl.

Když nastal čas, došli jsme oba dva do konferenční místnosti, kde se obvykle vítají hosté. Akorát jsem byl dost překvapený, když jsme vstoupili. Ta místnost totiž najednou vypadala jako vyblitá jednorožcem. Zdobená drahými kravinami. Hnus.
„Ten kdo nám to udělal nás musí strašně nenávidět. Musíme to uklidit dřív, než hosté přijdou…“ Řekl jsem, když jsem spatřil ten hnus. Natalia radši nic neříkala, ale bylo jasné, co si myslí.
Konrád zrovna upevňoval na stěnu nějakou čmáranici, zatímco pár členů klanu bylo zrovna na odchodu. Dědek Antonio, jak jinak, seděl na polštáři u stolku a popíjel to bylinné svinstvo. Ale nemohl jsem mu to mít za zlé. Ta probodnutá noha ho asi ještě bolela. Můžu za to, že si ten nešika „hrál s nožem“?
„Jste už hotoví? Rychle, přisedněte si, hosté jsou za chvíli tady.“
„Nejradši bych to tu uklidila, aby to tu vypadalo jako u lidí.“ Zaklela Natalia a poližila hrnec s jídlem na stolek.
„Musíme udělat dobrý první dojem… Žádné hloupé poznámky Alexi!!!“ Zahřměl dědek a podíval se na mne svým nejvražednějším pohledem.
„Zatím to vypadá, že dojem uděláme, ale zda dobrý, o tom bych polemizovala…“ Natalia si sedla vedle Konráda. Mě Antonio ukázal na volné místo přímo pro mě, musím totiž sedět naproti své nastávající.
„Zatím si nesedej, musíš je uvítat, jak se patří!!!“ Ukázal Antonio s vynuceným úsměvem na vysouvací dveře.
„Rád bych strýčku, ale nemám katanu.“
Než po mě Antonio stačil něco hodit, ozvalo se zaťukání. Vysunul jsem tedy pln očekávání dveře.
To co jsem spatřil mi vyrazilo dech. Ve vchodu stála překrásná dívka v dlouhém zimním kabátu. Neměla na sobě ani jeden šperk, ale přesto vypadala naprosto úchvatně, neuměle, přirozeně krásná, ne jako že by byla bohyně krásy, to ne, ale prostě byla příjemná na pohled a vyzařovala z ní taková příjemná aura.
Její dokonalé krásné bílé zuby se jevily díky její opálené pleti ještě bělejší, její překrásné hnědé oči jen zářily a dlouhé havraní vlasy vypadaly už od pohledu tak, že bych je chtěl do konce života používat jako pokrývku. Měním názor, tuhle beru!!!
„Smím krásné paní pomoci z kabátu?“ Dívka se začala smát. Koutkem oka jsem viděl, jak se Konrád plácl do čela.
„Děkuji, pane, ale já jsem služebná.“ Pousmála se dívka a ukázala za sebe.
Spatřil jsem svou skutečnou snoubenku. Dech mi byl opět vyražen. Ale kapánek jinak.
Nemohl jsem rozpoznat, co je kůže a co pudr, vypadala, jako jedna z Nataliiných porcelánových panenek, se kterými si hrála jako malá. Teda… Ne, nechci urážet její oblíbené panenky, zlámala by mi za to prsty.
Kabát měl ty nejkřiklavější a nejnechutnější barvy, které si dokážu vybavit. Účes vypadal, jako kdyby nad ním trávila denně šest hodin. A možná ani nepřeháním. Šperků měla na sobě tolik, že vypadala jako zlatnictví.
Jediné co na ní vypadalo pro mě hezky byl možná její milý úsměv, když si utírala noz kapesníčkem. Začíná se mi stýskat po té staré orkyni.
„Tady je ale zima. Áááá pan Alex!!! Konečně vás poznávám!!!“ Leknutím jsem uskočil ode dveří. SAKRA, VŠIMLA SI MĚ!
„Víte co? Jste třeba služebná, ale i tak nenechám krásnou ženu, aby se musela obtěžovat, pojďte, posadím vás.“ Usmál jsem se na služebnou a podal jí ruku. Ta chvíli váhala, podívala se za sebe na mou snoubenku a její matku, která ale pokynula, aby neodmítala.
Služka se tedy mírně začervenala a trochu zparodovala uhlazené šlechtičny, když mi podávala svou ručku. Sundal jsem jí jemně kabát a pomohl jí na místo.
„Pomoz z kabátku své snoubence Alexi…“ Řekl Antonio netrpělivě, ale já jen pomohl dovnitř její matce.
„Jsem pro emancipaci žen, ženy jsou stejně schopné jako muži, proto chci ochránit její důstojnost tím, že si ten kabát sundá sama…“
„Ehm… Nějaký sluha? Potřebuji sundat kabát.“ Ozvala se ta živoucí panenka ve dveřích.
„Žádné nemáme…“ Řekla s nezájmem Natalia. Antonio začínal ztrácet nervy, ale nic nedal znát.
„Alexi… Okamžitě… Jí… Běž… Sundat… Ten blbý kabát!!!“ Dusil do v sobě potichu skrze zuby aby to hosté neslyšeli. Její matku odstrojil Konrád, i když to nevypadalo, že by s tím měla problémy, ovšem své nastávající jsem pomoct nakonec musel, protože to vypadalo, že se jí něco stane, když si začala sundávat kabát… Pokoušela se sundat… kabát sama.
Konečně jsme byli všichni na svých místech, teprve pak začalo peklo.
„No, já už vaše jméno znala dlouho dopředu, ale vy mé podle toho co vím ne… Dovolte mi, abych se představila, jmenuji se Saskie Tamara Rose-Arbre.“ Ten její přeslazený vzhled mi dodával nutkání vypíchnout si jídelními hůlkami oči.
„Těší mne… Rose-Arbre… Není to rod vládnoucí Rumportu?!!!“ Zeptal jsem se opatrně. Její matka ovšem přikývla.
„Ano chlapče, máš tu čest mluvit s hraběnkou Dianou Rose-Arbre, patronkou vládnoucího rodu provincie Rumport, pokorné služebníky císaře Orlanda Beruciho.“ Její poslední slova zněla jako špatný vtip. On to možná i vtip byl. Každý ví že Rose-Arbre sice oficiálně stojí pod císařem, ale stejně tak každý věděl, že ve skutečnosti hledí hlavně na své zájmy a poslouchají ho, jen když se jim to hodí. Míra jejich autonomie vzrostla za poslední desetiletí, až se tomu člověk zdráhá věřit. Vydržují si dokonce relativně početnou armádu, možná proto je Beruci nechává na pokoji, dokud platí daně a alespoň trochu poslouchají, vzhledem k bojující frakci rebelů, Medvědů ze Zamarie, vedené generálem Hawkem by asi nestál o další problémovou provincii.
„Až se můj synovec a vaše dcera vezmou, budeme nejsilnější aliancí v císařství!!! Dáte si čaj?“ Antonio posunul zdobené drahé hrnky k hostům, jenom služebná zůstala o vodě. Bylo mi té holky až líto, když ale dopila, podařilo si mi jí do sklenice nenápadně vylít svůj šálek. Mrknutím mi poděkovala.
Aliance. Zná v těchto dobách snad ještě někdo význam slova věrnost?!!! Ještě ani ne před dvaceti lety byl Zianar silné jednotné císařství, všechny provincie uznávaly císařovu autoritu. Ale to byl císařem Mercucio Varien a ne ten parchant Beruci… Mercucio byl ten, kdo by se za svou zemi klidně roztrhal. Ten kdo se vzdal císařského platu a zastavil část vlastního majetku, jen aby pomohl poddaným v době nouze. Beruci? Ten v době, kdy lid tře bídu pořádá oslavy a hostiny. Mercucio byl ten, kdo vedl Zianar jako jednotnou silnou zemi proti Warthům, kteří si nárokovali Zamarii. A taky vybojoval vítězství. Pak byl ale zavražděn i se svou rodinou a Beruci se dostal na trůn. Příliš velký kamarád s ušáky jim hned, sotva dohořely plameny právě skončené války, chtěl Zamarii střelit. Ten blázen si myslel, že se tamní obyvatelé dobrovolně vystěhují. Že generál Hawk se vzdá něčeho, kvůli čemu bojoval a krvácel celou válku. Povstání rozvrátilo celé císařství. Prozatimní stát Zamarie nyní s ostatními provinciemi bojuje, protože odmítají Beruciho vládu a sklánění se před elfy. Neříkám, že jsem na straně rebelů. Ale poprvé v životě k nim cítím nějaké ty sympatie.
Ale věrnost… Kdo je dnes komu věrný? Beruci své císařské funkci? Císař má být ochránce lidu. Podle toho co jsem viděl v císařském městě, nechová se tak. Rose-Arbre se chovají, jako kdyby byli králové a nezávislí vládci. A o Antoniově loajalitě vůči císařství jsem ztratil víru právě teď.
Sakra… Jak mne vůbec takové myšlenky napadají?!!! Nikdy bych o císaři nemyslel, natož mluvil ve zlém… Ale jak se to ve mně zlomilo, najednou jsem byl sám k sobě nějak upřímnější.

Antonio neustále podlézal hraběnce, nebo spolu debatovali o věcech, které mě, Konrádovi či Natalii mohly být naprosto ukradené. Kromě Saskie se asi všichni kromě těch dvou v místnosti nudili k smrti, zatímco má snoubenka si mne neustále prohlížela, jako kdybych byl zlatá socha.
„Ehm…“ Prořízla obecnou auru nudy Natalia, když se podívala na Saskie.
„Ano Natalio?“ Usmála se zlatovláska.
„Co to máš sakra na sobě? To je nějaký druh okrasné zbroje? Nevypadá to dvakrát pohodlně. Nezakopáváš o tu sukni?!!“ Saskie se začervenala a zasmála se. Asi to brala jako vtip, ale sestřenka to myslela smrtelně vážně.
„To je korzet ty hloupá. Šaty. Nosí se, abych byla krásná.“
„By mě zajímalo kdy to začne účinkovat…“ Zamrmlal jsem si pro sebe.
„Eh… Já myslela, že to je za trest, protože podle toho jak to máš upnuté kolem těla se divím že můžeš vůbec ještě dýchat.“ Zavrtěla Natalia hlavou a pohladila si svou yukatu.
(*yukata = Lehké volné kimono, pozn. autora)
„Pravda, sice to první roky bolelo, ale korzet ti perfektně vytvaruje postavu. Taky ti můžu nějaký koupit až přijedeš za mnou a Alexem do Rumportu!!!“ Rozzářily se jí oči. Co se dělo s těmi mými si asi dovedete představit.
„Ne děkuji, místo toho abych si křivila páteř a drtila orgány si radši půjdu zacvičit… Nevím, jak bych v tomhle bojovala nebo jezdila na vlkovi…“ Saskie vytřeštila oči.
„Ž…ženy klanu Bolmot bojují se zbraněmi?“
„Neeee jenom kopou, koušou a škrábou, jasně že se učím se zbraní!!! Jak si myslíš, že bych se ubránila?!! Víš kolik je banditů v lesích Valencie?!!!“ Poklepal jsem Natalii na rameno.
„Ehm… Sestřenko, klidni hormon. Oni učí ženy, aby byly dobrými manželkami a matkami. A aby byly krásné, jemné, upravené…“ Saskie se začala zase červenat. Natalia odpinkla mou ruku pryč ze svého ramene.
„V tom případě, kdybych se měla provdat do takové rodiny, máš povolení mne zabít! I kdybych měla jít na druhý konec světa, nic, co bude méně pohodlné než yukata, nosit nebudu! Už jen proto, že mít tak dlouhou sukni, zabila bych se na prvních schodech.“
„Ta dlouhá sukně je důležitá část etikety, cudnost.“
„Já už si myslela, že máš chlupatý nohy…“ Zahihňala se Natalia, což Saskie trochu nakrklo, ale její vychování dámy jí nedovolilo dát nic najevo. Na rozdíl od Natalii, dívky vychované tak, aby dávala otevřeně najevo, co si myslí.
„Hele Alexi…“ Ozval se najednou Antoniův hlas, zpozorněl jsem.
„Tady s paní hraběnkou máme zítra nějaké věci, co potřebujeme probrat. Co kdybys tady lady Saskie ukázal naše hlavní město?“ Nasucho jsem polkl, ale Saskie se usmála a začala tleskat ručičkami.
„Anooo to by bylo skvělé, chci vidět zemi, ve které vyrůstal tak dokonalý muž jako tady pan Alex!!! Já vám poté ukáži Rumport až se tam přestěhujeme, poté co se vezmeme!!!“
Natalia se naklonila ke mně.
„Vypadá to, že máš zábavu na zítřek zajištěnou Alexi…“
„Já vím…“ V tu chvíli se ke mně naklonila služebná.
„Děkuji, pane, promiňte, že obtěžuji, ale mohl byste mi kdyžtak dát nějaký čaj co zbude? Je moc dobrý a já se k tomu jen tak nedostanu…“ Nenápadně jsem vzal Saskiin hrnek a vylil obsah služebné do sklenice. Její paní se nápoje totiž dotkla jen párkrát a pokaždé ho odložila s tím, že není dost sladký…