#1
Nechal jsem se trochu inspirovat hRDLou, který už tu něco podobného sepisoval, ale tohle nebude ani zdaleka tak mistrovské... Přesto se podělím a díky a kritiku ;)
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Rozhodl jsem se sepsat svůj život na tyto stránky, protože jsem prožil plnohodnotný život a chci, aby někdo jednou pročítal uvědomil si, že i zdánlivě obyčejný Mer, či člověk může vykonat velké věci.
Jmenuji se Faolin a narodil jsem se roku 48 čtvrté éry.
Dny, měsíce, ba i roky už se mi slévají dohromady. Pocházím totiž z Letních Ostrovů a jsem Altmer.
K mé rase patří také dlouhověkost, sám jsem ještě nestačil zjistit, jestli je to dobré, nebo špatné,
ale nejvíc mě ubíjí ta nuda. Ta hrozná jednotvárnost mého života.
Jako Altmer mám ve své krvi magii a jako každý člen naší rasy jsem zatoužil po výjmečnosti a cítil jsem se
nadřazený nad ostatní rasy.
Kdysi mi otec vyprávěl, jak putoval po Cyrodilu s dobrodruhem, který zachránil císařova dědice a pomohl nadobro zavřít brány Oblivionu. Vyprávěl mi, jak Martin Septim položil pro záchranu světa svůj život a přerušil linii Septimovců. Po jeho smrti se prý strhla bitva šlechty o místo na trůnu, ale už něj nemohl usednou nikdo s požehnáním Auri-Ela (pokud se dobře pamatuji, v Cyrodilu ho nazývají Akatoshem) a moji druhové, se sklony k nadutosti a s magií proudící v krvi, už nechtěli dál být jen poddaní v rozpolceném Cyrodilu a stát v ústraní, ale chtěli všem ukázat, že naše síla je pořád ta největší a že máme právo vládnout a tak vznikl Thalamor.
Tak nastalo dlouhé období neklidu. Počalo velké "osvobozování" zemí zpod vlády potápějící se mršiny říše
a spousta lidí i Merů přišla o život je z pouhé touhy našich vůdců vládnou a ukázat, že jen mi jsme ti, co mají právo obývat po smrti s bohy nebesa.
A teď se dostáváme ke mně. I já, jako mladík, jsem zatoužil po bitvách a dobývání, o prosazování vůle Thalamoru a o prokázání své nadřazenosti, ale byl jsem vůdci odmítnut.
Prý že jsem příliš mladý a příliš nezkušený! Ta drzost! Ta ostuda! Ta potupa před mími přáteli, nyní již Thalamory! Začal jsem putovat po zemi a stal se ze mě lovec. Lovec! Ale věděl jsem, že musím vytrvat. Že se musím naučit výdrži a morálce, studovat magii a naučit se i s mečem a lukem. Věděl jsem, že nejsem žádný mistr v boji a proto jsem se zaměřil více na magii, ale musel jsem postupovat pomalu a nenápadně, abych nepřitahoval pozornost a dokázal se vetřít mezi vojska na lodě, které ve velkém odplouvaly do Cyrodilu.
Jednoho dne jsem se potřeboval dostat do města a pořídit nové zásoby, takže jsem se vydal do Alinoru.
Když jsem dorazil k městu, zjistil jsem v pozdních večerních hodinách dorazil, že akorát probíhají poslední
přípravy na odplutí a vyráží se za úsvitu. Rychle jsem si běžel k prvnímu domu označenému vývěskou "Alinorský Velkoobchodník" a snažil jsem se dostat dovnitř - bylo zamčeno! Začal jsem křičet, bouchat do dveří a lomcovat klikou, dokud jsem nevzbudil majitele. Musím přiznat, že tak zlověstně zahlížejícího elfa v županu a trepkách jsem ještě neviděl, ale jakmile jsem mu zacinkal zlatem pod nosem, hned byl vzhůru a připraven obchodovat. Za trošku větší poplatek jsem u něj nakoupil všechno, co jsem potřeboval, vyběhl jsem ven a začal se schánět po noclehu.
Jediné volné místo bylo v chudinské čtvrti města v naprostém pajzlu u nějakého lesního elfa.
Požádal jsem o pokoj, objednal jsem si pivo, sedl jsem si ke krbu a poslouchal praskání ohně, když v tom ke mně přistoupil muž v thalamorské kápy a rouchu, držíc jakýsi plakát v levé ruce a dopis v pravé a říká mi hledíc na plakát a zase zpět na mě: "Vy jste Faolin? Syn thalamorského justiciáře Faenlina?" Odpovídám že ano.
"Musím vám bohužel oznámit, že váš otec zemřel před pár týdny při menší potyčce v Imperial City, upřímnou soustrats." Řekl jen,
otočil se a odešel.
A to byl ten zlom, to byl ten okamžik, kdy jsem začal uvažovat: Proč? Jak a proč?
Došel jsem k názoru, že tahle válka, tohle co... tohle šílenství je naprosto zbytečné! Proč musel zemřít zrovna můj otec? Nikdy jsme spolu nijak dobře nevycházeli, ale pořád to byl můj otec.
"Musím se dostat do Imperial City, musím vidět kde otec zemřel." řekl jsem si a začal jsem plánovat, jak se dostanu na loď, plující do Cyrodilu. Ještě ten večer jsem se vloupal do obchodu vyhlášeného městského alchymisty a snažil jsem se najít lektvar neviditelnosti. Když jsem došešl k policím s názvem "Iluzionistické účinky", byla prázdná!
Dál jsem prohledával obchod, když jsem na alchymistově pracovním stolku našel poznámu:
Na výrobu elixíru neviditelnosti stačí vyhlouhovat Kořen Nirnu ve vařicí vodě a poté smíchat s upířím prachem.
Vytáhl jsem z brašny Kořen Nirnu, na který jsem narazil na svých cestách a přemýšlel jsem o slavném cyrodilském alchymistovi Sinderionovi a o tom, kde vezmu upíří prach.
Jak jsem tam tak stál uslyšel jsem vrznutí. Otočil jsem se a za mnou stál onen majitel obchodu, s tesáky
vyceněnými a lačným pohledem se díval na můj krk. Upír! Pomodlil jsem se k devítce a hlavně a Auri-elovi, dračímu bohu. Drak, oheň - V tom mi to došlo! OHEŇ! O upírech se přeci říká, že jsou citliví na oheň!
Už jsem cítil pot a žár na dlaních a když ke mně to monstrum vyběhlo, sežehl jsem jej plamenem ze svých dlaní. Pálil jsem ho, dokud mi nedošli síly a z něj nezbyl jen prach.
Znovu jsem se pomodlil k devítce, jaké mám štěstí, smetl jsem prach z podlahy a vysypal jsem ho do baňky. Mezi tím jsem uvařil vodu, vylouhoval jsem kořen, prach jsem rozmočil také ve vodě a výslednou břečku jsem vylil do destilátoru. Po několika minutách jsem měl hotový lektvar a jen jsem doufal, že bude účinkovat tak, jak má.
Za úsvitu bylo ve městě rušno, jako po poledni na tržišti, všude hluk a vřava, jak se vojáci stěhovali z hostinců i táborů okolo města do přístavů k lodím a připravovali se na vyplutí. Nenápadně jsem se vmísil mezi ženy a děti, které doprovázeli své muže a otce (mé dlouhé vlasy a hubená postava mi v tom velice pomohly) a vydali jsme se na cestu. Když jsme dorazili k přístavu odělil jsem se, vlezl jsem do nějakého skladište a vyndal jsem lahvičku s elixírem. Vypil jsem ji. U devítky, jak dlouho to vlastně bude působit? A kdy to působit začne?
Najednou mi na okamžik zamlželo před očima a hned zase bylo vše v pořádku. Funguje to? Podíval jsem se na své nohy.
Nebyly tam! Jen stín.
Na nic jsem nečekal a vyběhl jsem ven, rozhlédl jsem se a zamířil jsem si to k nejbližší lodi. A pěkně sprintem.
Na molu stál nějaký úředník a kontroloval osoby podle jmen jejich a jejich otců. Prosmýkl jsem se kolem něj a vlezl jsem na palubu. Zatraceně, kde se schovám? Začal jsem propadat panice když v tom přišel nápad.
Seběhl jsem do podpalubí a našel nějaké císařské vězně. Asi bude nějaká přehlídka poprav, bože.
Vlezl jsem si do prázdné cely, sebral jsem kost a násilím jsem jí nacpal mezi mříže tak, aby dveře nešli úplně dobouchnout. Když v tom se mi zase zamlželo před očima a byl jsem zpět. Vězni na mě zůstali užasle zírat, ale já si jen přitiskl prst na rty v jednoznačném gestu, sedl jsem si do kouta a nasadil jsem výraz zmučeného čekání.
Když v tom to přišlo. Kroky na schodech do podpalubí. Vstupovali dva thalamorští vojáci ve svém zlatém brnění a začali kontrolovat vězně. V tom jim padl pohled na mě a zůstali napůl překvapeně, napůl vyděšeně zírat.
"Co tady děláš příteli? Ztratil ses?" vzmapatoval se ten vlevo nakonec. Neodpověděl jsem.
"Asi dezertér, kašli na něj, je to špína" zamumlal ten druhý.
Nakonec se sebrali a odešli, já jsem si jen oddychl, lehl jsem si do kouta a usnul jsem.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Stále mám zavřené oči. Zima. Strašlivá zima. Slyším vítr. Otevírám oči. První co spetřím je krev. Všude mrtví a všude je krev. Něco je špatně. Nemají žádná zranění z boje, vypadají akorát... pomláceně. Otáčím hlavu. Obrovská díra v trupu lodi, kudy se dovnitř hrne voda. Už mi začína pracovat mozek. Vydrápu se na nohy, kopnutím rozrazím dveře mříží a utíkám na palubu. Jsem s lodí u nějakého břehu, ale něco, kromě lodi samozřejmě, není v pořádku. To ta zima a sníh všude kolem... To ta ledová kra, o kterou se rozbila loď, co by tu neměla být. Tohle není Cyrodil, takhle tam nemůže být v tuhle dobu.
Škrábu se do kopce, ale docházejí mi síly. Snažím se udržet na nohou, ale už jsem strašlivě promrzlý...
Přesto pořád jdu! Už jdu několik hodin když uvidím na obzoru město. Vypadá zvláštně, celé kamenné a zašlé.
Ale už to nezvládám a padám vysílením, přesto zůstávám napůl při vědomí. Vidím modrý záblesk a slyším dusání
kožených bot. Snažím se ještě pořádně otevřít oči a spatřím dva vojáky v modrých kožených brněních.
Zavírám oči a už slyším jen:
"Podívej, ušoplesk! A má nazlátlou kůži!"
"To bude asi Thalamor, radši ho zabijem a půjdem."
"Ne! Nemá na sobě zbroj ani roucho Thalamoru, třeba to nebude takovej zvrácenej křivák jako oni."
"Tak ho vezmem a ukážem ho jarlovi Ulfrikovi?
"Ne tak rychle, nejdřív dojedeme tam, kam máme, projedeme tím zatraceným údolím do pevnosti a pak budeme otravovat jarla."
Upadám do bezvědomí.
Otevírám oči.
"No konečně jsi se vzbudil! Já jsem Ralof!"