---

Kapitola 12 - Nová Anglie


Donesli si sebou zbraně… Ani snad nemusím říkat, jak jsem se cítil bezmocný, bolelo mě celé tělo od popálenin, nic jsem neslyšel a síla byla ta tam, ještěže mám svůj věrný revolver. Něco mluvily, jelikož neumím odezírat ze rtů, nevím, co mohli říkat, ale začali se přibližovat ke mně. Namířily všechny zbraně proti mně, ať už to byli vidle, meče, šavle a podobné zbraně. Už jsou u mě na dva metry a jde do tuhého. Vytáhl jsem revolver, namířil jej na ně a čekal, co budou dělat. Na chvilku ztuhly, ale potom hned měli zpátky ten výhružný a nenáviděný výraz.

Poslední výstřel…

Musel jsem na jednoho z nich vystřelit, dostal to do hrudi a skácel se k zemi. Ostatní se na mě vyřítily, ale já střílel a střílel, až do posledního náboje. Šest jich muselo zemřít, než pochopily, aby mě nechaly na pokoji a v klidu odejít. Sebral jsem dvě šavle od padlých na svou obranu. Jsou to krásné šavle, se zdobenými rukojeťmi a s vyrytými nápisy na čepelích.
Ustupují mi, já se kryji šavlemi a jdu pomalu pryč, otáčím se i dozadu, kdyby náhodou mě chtěli bodnout do zad.
Tak jsem venku z budovy a stojím před tím kráterem. Z blízka je ta díra od výbuchu ještě větší. „Doprdele, musím z tohoto nehostinného místa pryč…“ řekl jsem si.

Všude tma!

Šel jsem přes hlavní náměstí, podle hodin byly čtyři ráno, ale najednou zhasly světla a nešlo skoro vidět na krok. Kráčím ulicemi Londýna s hrůzou, co nebo kdo mi může přijít do cesty. Jdu a šavle mám nachystané před sebou, kdyby se objevilo další nebezpečí. „Ať už jsem doma…“ zamumlal jsem si s povzdechem.

Oheň všechno neskryje…

Zřejmě jsem na druhé straně města, na té správné straně, na níž totiž stojí můj dům. V dáli jsem uviděl něco velkého a vysokého hořet. Šel jsem blíž a poznal můj dům a viděl, jak hoří. Věž hořela několik desítek metrů do výšky, zhořklo mi v puse, byla jí škoda, byla velice zachovalá, starobylá a pěkná, byl z ní dobrý výhled. V domě zřejmě nikdo není, aspoň nikoho nevidím. Stojím u domu a rozhlížím se pořádně, zdali tam někdo není a ono najednou…
Stála tam židle a hořela, na ní byli vidět dvě postavy a mě ihned došlo, kdo tam uhořel. Je to má rodina, má přítelkyně, zachráněný chlapec a tedy vlastně můj syn, protože jsem ho přijal, jako svého. Psa nevidím, určitě utekl, teda aspoň doufám. Když jsem se přiblížil blíž, plameny mi šlehly do tváře a já spadl na zem.
Asi jsem omdlel, protože oheň již nehořel a jenom se z domu kouřilo. Když jsem se podíval na mou rodinu, došlo mi, že to není náhoda. Na jejich ohořelých tělech jsem našel zbytky provazů. „Ten zkurvysyn!“

Vykopu díru i pro sebe…

Po třech hodinách

Nezbylo mi nic jiného, než je důstojně pohřbít, tedy alespoň to, co z jejich těl zbylo… Tak jsem také udělal a napadlo mě proč neudělat hrob i sobě. „Co bych měl bez nich dělat?!“ Říkal jsem si, protože všechno co jsem kdy měl rád, lehlo popelem. Hrob jsem si nachystal…
Ale najednou mě něco napadlo, proč by neměl za tohle někdo pykat? Všichni budou pykat, každý kdož pomáhá Samaelovy dostane to, co mu po právu patří! Celý Londýn! Celá Anglie pocítí bolest, kterou cítím a vždy budu já. S čistým svědomím mohu umřít až poté, co vykonám na Samaelovy spravedlnost.

Podzemní trezor, já si otevřu…

Pomodlil, jsem se nad oběma hroby a šel do domu. Měl jsem ve sklepení trezor, ve kterém byly uloženy mé nejlepší zbraně a vůbec všechny věci, kterých jsem se nehodlal vzdát, nebo mi něco připomínali. Většinou jsem je používal při speciálních akcích.
Ten trezor byl schválně dobře ukrytý, jelikož nemám zrovna bezpečné krytí. No nic, není nač čekat, vyzbrojím se a začne běsnění mé….