---

Teď nevěděli, co dělat, nebyli si jistí, jestli je ten muž nezastřelí, ovšem nakonec přeci jenom došli k názoru, že je to lepší než být sežráni těmi tvory, co je pronásledovali. Pomalu tedy vyšli směrem ke světlům. Jakmile prošli světelnou bariérou a rozkoukali se, konečně viděli, kde to vlastně jsou.
První čeho si všimli, byli reflektory, které vytvářeli ono světlo. Od nich vedli kabely do staré, jednopatrové budovy, jejíž střecha byla celá pokrytá solárními panely. Vedle této budovy se nacházela ještě jedna, vytvořená z různých plechů svařených dohromady, nejspíše se jednalo o budovu obytnou. Kolem domů se hnal plechový plot, který nebyl jen v místě, kudy vešli dovnitř. Kolem plotu byl každých deset metrů reflektor.
Nalevo od kamarádů byla asi pětimetrová provizorní věž, na jejímž vrcholku stál muž s odstřelovací puškou. Podle hlasu mu mohlo být kolem čtyřiceti. Nic víc se však určit nedalo, protože uvnitř plotu byla tma, jako všude jinde. Před dveřmi do obytného domu stála druhá postava s ženskou figurou a ukazovala jim, ať jdou k ní.
Pokrčili rameny a vydali se k „domu“, byli ale ostražití, vůbec se jim to nezdálo, navíc jim ten chlap mířil do zad. Když byli u ženy blíže, už jí mohli vidět do tváře. Mohla mít něco kolem pětatřiceti let, měla tmavé dlouhé vlasy a staré špinavé šaty. Na tváři však měla veliký úsměv a v očích zvláštní lesk, jako když hladového posadíte před prostřený stůl, což kamarády znervózňovalo.
„Nebojte se chlapci, nic se vám nestane… my jsme hodní, žádní bandité. Koukám, že nemáte žádné věci.“
Hrdla odpověděl. „No ano, museli jsme je zahodit, abychom vůbec přežili.“
„Ale, to je velice smutné, no ráno se tam můžeme jít podívat, jestli něco zůstalo. Teď ale pojďte dovnitř, dáme si něco k jídlu…. GEORGI! Pojď domů, ty už se nevrátí“
Žena vešla dovnitř domu a George, po tom, co slezl z věže, jí následoval. Když procházel kolem kamarádů, očima si je poměřoval.
Když byli oba dva uvnitř, řekl Danny Hrdlovi. „Člověče, nějak se mi to nezdá, vypadá to podezřele.“
„Ale prosím tě…. si myslíš, že v pustině jsou jen zlý lidé. Buď trochu optimista.“
„Když myslíš.“ Řekl Danny a oba vstoupili dovnitř.

P.S.: Dneska opravdu krátký díl, protože jsem nevěděl, kam dřív skočit a nějak mi docházejí nápady.