---

Pozn. tato kapitola je jen lehce pozměněná oproti původní

Kámoši od špalku

O čtrnáct let později…
Alex

Celým tělem mi projíždí ostrá bolest. Nemůžu skoro ani dýchat. Na chvíli jsem se pokusil otevřít oči, ale náhle mi víčka zase ztěžkla a já je musel zavřít. Marně si v hlavě dávám dohromady to, co si naposledy pamatuji. Kde to sakra jsem a co se děje?!!
Nemůžu se moc hýbat, celý nějak nadskakuji. Konečně jsem se donutil otevřít oči. Sedím v povoze, se spoutanýma rukama, tělem mi prostupuje všudy přítomný chlad. A ústa mám zavázaná kusem látky. Vůz je krytý plachtou, takže nevím nic o okolí, kterým projíždíme. Na zemi je však čerstvá krev, která může značit jediné. Jsem v pořádném průseru.
„Áááá konečně jsi vzhůru… Nemáš ponětí o tom, kam nás vezou?“ Zvedl sem hlavu od zakrvácené podlahy a spatřil potetovaného orka s mohawkem na hlavě a jizvou přes oko. Byl taktéž spoutaný.
„Se zavázanými ústy ti neodpoví, tupče…“ Řekl vězeň vedle něj, osoba zahalena v tmavé kápi, podle hlasu žena.
Otočil jsem hlavu, abych zjistil, kdo sedí vedle mě. Sakra… Už si vzpomínám…
Byl to urostlý, asi čtyřicetiletý chlap s dlouhými zrzavými vlasy a ušpiněným nosem. Oděn do modré. Jeho přeražený nos byl provizorně ošetřený. V hlavě se mi blýskla vzpomínka na včerejší noc.
Zrovna když jsem cestoval podzimní Zianarskou divočinou, narazil jsem na tábor těchto vojáků. Zpočátku si mysleli, že jsem nepřátelský špeh, avšak když zjistili, že jsem jen obyčejný člověk, který někam cestuje po svých, přizvali mě k sobě do tábora a za pár zlatek se podělili o polévku a nabídli mi nocleh. Bez váhání jsem přijal, jelikož posledních pár týdnů jsem spal buď na kamenité podlaze jeskyní, pod širákem či v opuštěných chatrčích, tudíž i vojenský spacák byl v tu chvíli luxus. Vyhlídka na příjemně strávený večer klábosením s vojáky se zhroutila, když do tábora doběhl jejich raněný druh a křičel cosi o tom, že jsou prozrazeni. Nestihl toho však vyslovit mnoho, jelikož ho zezadu probodl šíp a tábor se najednou naplnil vojáky jiné armády. Propukla bitva a já v šoku musel najednou bojovat o vlastní přežití.
Ani si nepamatuji, zda jsem stihl někoho v sebeobraně zabít, pamatuji si jen to, že z velitelského stanu vyběhl důstojník mých hostitelů a „zařval“. Nebyl to však obyčejný výkřik. Byl to výkřik, který vyvolal tlakovou vlnu. Kouzlo ovládané přes hlas. Moc dobře ta slova znám… Právě kvůli nim jsem do Zianaru přicestoval.
Tlaková vlna roztrhala pár útočníků a já se v tu chvíli zarazil a jen tupě zíral. Že bych byl u konce svého hledání? Narazil jsem konečně na odpověď, co je ten tajemný jazyk zač? Co je to za zvláštní magii kterou kromě mě nikdo jiný až do teď neovládal, jak jsem se tedy alespoň domníval?
Tohle pozastavení mne stálo vědomí. Nějaký útočním mne vzal tupým předmětem po hlavě, pamatuji si jen už jak křičím a padám k zemi do milosrdné náruče bezvědomí…

Tak si ho shrňme. Jsem v povoze, jedoucího kdo ví kam, ale určitě ne na výlet do přírody, protože jsem tu spolu se zajatcem a dvěma záhadnými magory, kterým jdou pravděpodobně ti, kteří mne včara přetáhli po hlavě po krku. Alexi, do čeho ses to zase namočil?!!
Ork se podíval na zajatého vojáka vedle mne.
„Ehm… A ty nemáš tušení, kam by nás mohli vézt?“ Muž se zlomeným nosem jen pozvedl hlavu a zachmuřile řekl:
„Nevím, ale mám pocit že se již brzy setkám se svými předky na druhé straně…“ Poté se podíval na mne.
„Měl sis pro návštěvu Zianaru vybrat jinou dobu chlapče…“ Pak obrátil pozornost k těm dvěma naproti nám.
„Já jsem Olgrim. Jak se jmenujete vy?“
„Mé jméno v orkštině by ti zlámalo jazyk, po těch několik málo minut, které nám zbývají, mi říkej prostě Grog…“ Povoz náhle zastavil. Plachtu stáhli z vozu a my najednou zpozorovali, že se nacházíme uprostřed osady v držení vojáků, kteří nás zajali. Nosili daleko pohlednější zbroje než Olgrimovi lidé, vydedukoval jsem, že oni budou nejspíš Zianarská armáda, zatímco Olgrimovi lidé povstalci. Avšak okolnosti občanské války jsem nezanl, jelikož jsem na tomhle kontinentě byl zatím jen velmi krátkou dobu.
Náš vůz byl jen jedním z několika v konvoji, doprovázeného ozbrojenými jezdci. Kolem vozů se začali sbíhat civilisté, avšak vojáci dav čumilů rázně odháněli.
Vysoký pohledný mladík s dlouhými blond vlasy a jemným strništěm, oděn do drahé zbroje generála, s rodovým znakem na hrudním pancíři se začal vybavovat s velitelem konvoje.
„Ten parchnat Lorenzo… Mělo být mi jasné, že nás nebudou tahat až do hlavního města před soud!!!“ Odplil si Olgrim, když se dal konvoj znovu do pohybu. Projel menší dřevěnou branou na nádvoří, na kterém se nacházela vysoká dřevěná plošina se špalkem, u kterého stál tlustý chlap s kutnou a obrovskou nechutně vyhlížející sekerou. Do hajzlu..
Kolem našeho vozuprojel onen mladý generál na koni a chvíli se na nás díval. Z jeho pohledu mne mrazilo. Když se kolona natáhla kolem velké plošiny, povozy zastavily. Pořád jsem si nechtěl přiznat, co se děje, i když mi to bylo jasné už dávno. Poprava. Tohle je konec!!!
Začal jsem bojovat se svými pouty a přemýšlel, jak bych mohl utéct. Zoufalý pokus, který by byl předem odsouzen k selhání, jelikož vojáci byli všude kolem. Lehké bodnutí kopím mezi lopatky a výzva abych se uklidnil od vojáka u našeho vozu zabrala dokonale.
„Vyžeňte ty zmetky z vozů, jedu jedu!!!“
Dva vojáci otevřeli zadní vrátka a my se začali pomalu zvedat. Všiml jsem si najednou, že ke schodům na popraviště vede zamřížovaná chodba. V jedné pravoúhlé zatáčce byl stůl, za kterým seděl písař a důstojník. Všechny nás nahnali do již zmíněné chodby, jeden trestanec se sice pokusil o útěch, avšak strážný jej na poslední chvíli chytil a probodl mečem. Vše je marné.
Chladný vzduch končícího podzimu nám bičoval tváře, když jsme našlapovali v bahně na svojí poslední cestě.
Blížili jsme se ke stolu, kde seděla mladá blonďatá písařka.
„Olgrim ze Zamarie…“ Chlápka, který byl s námi v povoze poslali dál.
„Maria de Chanteur…“ Zahalená postava taktéž prošla zatáčkou do další chodby.
„Moment, tohle nepřečtu…“ U orka se písařka zarazila.
„Většinou mi říkají Grogu…“ Důstojník vedle písařky chytil Groga za rameno a trhnul s ním směrem do chodby k popravišti.
„Na tom už nesejde, další!!!“
Dorazil jsem ke stolu se svázanými ústy i rukama. Písařka si chvíli prohlížela svitek a poté se na mne podívala.
„Moment… Kdo jsi sakra ty?“ Důstojník mi stáhl látku z úst a zároveň mi dal nůž pod krk.
„Jméno. A nic nezkoušej, jinak tě podříznu!!!“ Tlouklo mi srdce. Co mám říct? Ovlivní nějak můj osud, když jim zalžu?
„Jméno cizinče…“ Řekla dívka u stolu.
„Alex… Alex Bolmot.“ Písařka se podívala na důstojníka.
„Na seznamu není, nedošlo k omylu?“ Důstojník mne však jen nakopl a poslal dál.
„To jméno mi nic neříká, půjde na špalek tak jako tak!!! Beztak to je obyčejný psanec co se bratříčkuje s rebely, o jednoho zmetka méně!!!“
Tak to jsem si moc nepomohl. Měl jsem sice v plánu svou identitu do okolí moc nevyřvávat, ale podle všeho mne tu stejně neznají. Kdyby se však strýček Antonio dozvěděl o tom, co v Zianaru dělám, asi by mne přerazil… No, pořád ale lepší vyhlídka než katova sekera za krkem.
Svázanýma rukama jsem si stáhl látku z krku a rozhlížel se kolem. Všude jen mříže, můžu jít jen dopředu po schodech na popraviště. Na použití hlasu jsem teď moc slabý… Rychle musím něco udělat, jinak tohle budou mé poslední minuty.
Na popravišti si nás shromáždili do menšího zástupu. Kromě špalku tak bylo taktéž propadalo na věšení, ani jedno z toho nevypadalo na příjemný odchod na onen svět.
Generál, ten, kterého Olgrim nazval Lorenzem, vytáhl jednoho trestance z davu za vlasy. Byl to onen velitel rebelů, které jsem včera večer potkal. Po obličeji měl pár ranek a na pravém oku monokl, že ho sotva držel otevřené. Za jeho dlouhé hnědorudé vlasy ho vytáhli před místního velitele Lorenza a poté se narovnal. Stále si držel klidný výraz, před nepřítelem neměl nejmenší pokoru a ani trochu se nebál.
„Hawku z rodu Draw, jsi obviněn ze sympatií a podpory vzpoury proti Zianarskému císařství a dynastie Beruci. Taktéž jsi vinen z účasti v občanské válce na straně rebelů. A taky z vraždy důstojníka hradní stráže. Za tyhle zločiny budeš dnes spolu se svými druhy popraven na výstrahu ostatním. Ať žije císař!!!“
Hawk možná chtěl říct něco na svou obranu, ale měl, stejně jako ještě před chvílí já, zavázaná ústa. Kat zrovna dorazil na plošinu, kde jsme stáli.
„Nechť vám bohové odpustí po smrti vaše hříchy…“ Podíval se na nás generál, zatímco jednoho z rebelů vedli ke špalku.
„Není za co trestat, bojovali jsme za správnou věc. Lituji jen jediné věci, a to té, že jsem ti nezabil víc chlapů a nedočkám se pádu toho zparchantěného císaře…“ Rebel sám nakráčel ke špalku a poklekl. Buď byl příliš statečný, nebo příliš blbý.
„Doufám že si kat pořádně nabrousil sekeru, prý to kolikrát vyžaduje až deset ran, než hlava konečně odpadne. Vlastně ti dřív zlomí vaz, než usekne hlavu…“ Zamyslel se Grog.
„Tvoje starosti bych v tuhle chvíli chtěl mít…“ Zamručel jsem si pro sebe a začal nenápadně bojovat s pouty.
Sekera dopadla a hlava odletěla od těla pod plošinu na zem. Tam také kat skopl tělo.
„Výborně, má ji nabroušenou, aspoň to budeme mít rychle a relativně bezbolestně…“ Zazubil se ork.
„Další ten vandrák s piercingy!!!“ Sakra, to budu asi já…
Strážný ukázal na špalek, na kterém už byla čerstvá krev.
„Hezky pomalu…“ Jak prase na porážku. Ale bylo zbytečné cokoliv oddalovat, klidně by mne k tomu špalku dovlekli násilím.
Začal jsem opatrně našlapovat v před a zhluboka dýchat. Bude to rychlé… Nic neucítím… Snad…
Strážný mi podrazil nohy, padl jsem na kolena a poté mi šlápl na záda, aby mne donutil dát hlavu na špalek. Nos mi naplnil pach krve. Před očima mi běžel celý život. Tohle je můj poslední okamžik na tomto svě…
„DRAK!!!“ Zařval z věže jeden z vojáků císařství těsně před tím, než do ní obří ještěr narazil. Kamená stavba se naklonila a začala padat dozadu. Spadla přímo na plošinu, která se naklonila.
Kat spadl dolů a s křupnutím přistál na zemi. Ten už se nepohne. Pár stráží kameny rozmáčkly a já přeletěl přes špalek, když se konstrukce začala bortit. Dopad mi vyrazil dech, ale byl jsem na tom lépe než popravčí. O vteřinu později jsem však spatřil, že se konstrukce ze dřevěných trámů řítí přímo na mě. Rychle jsem se převalil do bohu tak daleko od místa dopadu, jak to jen šlo.
Od rozmáčknutí mne zachránilo sotva půl metru. Rychle jsem se postavil na nohy a začal bojovat s pouty, zatímco po plošině začali dolů sklouzávat trestanci. Tohle je naše jediná šance!
„Pochytejte ty parchanty!!!“ Zařval nějaký důstojník, jenže drak začal nádvoří zalévat plameny.
„Kašlete na ně, musíme se postarat o toho draka!! K čertu se vším!!!“ Ozval se Lorenzův hlas, generál vytrhl jednomu podřízenému luk a začal po obludě střílet šípy.
Trestanci se rozutekli všude možně, zatímco jsem hledal cestu kudy utéct, vyřítil se na mne z davu voják a rozmáchl se mi na hlavu mečem. Už jsem však byl dost silný na to, abych mohl použít svou moc…
Zařval jsem. Kouzlo umocněné přes můj hlas vyvolalo tlakovou vlnu a voják odletěl o deset metrů dál ode mne. Jeden z rebelů se najednou ocitl vedle mne. V ruce třímal meč, ukořistěný přemoženému strážnému. Řekl, ať mu ukážu ruce. Ve spěchu mi je osvobodil od provazových kout.
„Díky…“
Začal jsem se rozhlížet kolem, sebral jsem ze země volně se povalující meč, když tu jsem spatřil toho draka. Seděl na hradbách a kochal se svým dílem zkázy. Poté se podíval na mne. Čekal jsem, že mne upálí, ale neudělal to. Jen se na mne díval, ale měl jsem divný pocit. Určitě nebyl na naší straně, ale… Jako kdyby mne k sobě volal…
„Alexi tady!!!“ Uslyšel jsem Groga. Rozeběhl jsem se k němu a Marii, postavě v plášti. Stáli u pootevřených dveří do pevnosti. Utíkat přes volné prostranství by stejně byla nejspíš sebevražda…
„Počkejte, rozvážu vám pouta!!!“ Začal jsem přeřezávat provazy.
„Pohni si, zaměřuje se na nás!!!“ Vykřikla žena v kápi, ale to už jsem byl hotov.
Otevřel jsem dveře a vběhl do pevnosti.
„Pozor!!!“ Ozvalo se za mnou. Zareagoval jsem moc pozdě. Za dveřmi se ukryl voják, který se po mě právě ohnal mečem. Zareagoval jsem, abych mohl uhnout, ale upadl jsem při tom na zem a upustil meč.
Grog se chystal vojáka napadnout holými pěstmi, ale Maria jej předběhla. Strhla si kapuci pláště, čímž jsme zjistili, že se jedná o temnou elfku. Chytila vojákovi zápěstí s mečem, druhou rukou jej chytila za vlasy a trhla mu hlavou na stranu, čímž odkryla jeho krk. ZAKOUSLA se mu do tepny a povalila ho na zem.
Já i ork jsme jen nevěřícně zírali. To bylo poprvé, co jsem v životě naživo spatřil upíra.

Když byla s nepřítelem hotová, naše společnice se narovnala a prohrábla si kaštanové vlasy. Podívala se na nás.
„Ano, jsem upírka…“ Řekla dřív, než se stihl kdokoliv zeptat.
„Máš s tím problém?“ Zaváhal jsem. O nemrtvých jsem neslýchal zrovna hezké věci. A orkové, ti taktéž nemají pověst poctivě pracujících mírumilovných tvorů. Podle všeho bude lepší být na jejich straně. Grog zatím ze stojanu na zbraně, stojícího u kamenné zdi sebral obrovskou ocelovou dvoubřitou obouruční sekeru.
„Pokud mou krční tepnu necháš na pokoji tak ne…“ Pronesl zelený válečník. Dívka se poté podívala na mne.
„Svou dnešní dávku krve jsem si už vybrala. Takže v klidu. Nevysávám ty, které nepovažuji za nepřátele…“ Poté se usmála, zatímco kolem rtů stále měla kapky krve.
„Tebe za nepřítele nepovažuji, takže dělej vše proto, aby to tak zůstalo… Pokud mám nechat tvůj krk na pokoji…“ Sebral jsem ze země upuštěný meč a beze slova vstal.
Vyrazili jsme dál k zamřížovaným dveřím. Grog vzal za kliku, ale ozvalo se jen cvaknutí zámku.
„Zamčeno, moment, možná tu mám někde paklí…“ Všiml jsem si, že Maria se zarazila. Jako upírka měla daleko vyvinutější smysly než my.
„Děje se něco?“ Zašeptal jsem. Maria najednou pokynula, abychom se skryli. Všichni tři jsme se přitiskli ke zdi kolem dveří, aby se po chvíli ozvalo dunění vojenských bot.
„Vojáci venku se zrovna vypořádávají s tím drakem, seberte všechny volné muže, které najdete a pochytejte trestance!!! Nikdo nesmí uprchnout!!!“ Je jich tam víc.
Zámek cvakl a dveře se otevřely. Spatřil jsem čepel vytaseného meče, jehož majitel se chystal vyjít na chodbu. Nevšiml si mě. Grog na mne kývl. Je můj.
Chytil jsem ozbrojenci zápěstí, kolenem ho udeřil do břicha, následně vyzvedl jeho ruku se zbraní do výšky, otočil se kolem vlastní osy a zkroutil mu ruku tak, že se probodl vlastní zbraní. Koutkem oka jsem spatřil, jak ork sundává ze zad ukořistěnou sekeru.
„ALEXI K ZEMI!!!“ Strhl jsem mrtvolu kapitána na stranu. Za ním totiž stál lučištník, sahající po meči, avšak to už nade mnou prosvištěla Grogova zbraň, která vojáka rozsekla od ramene až do pasu. Nebyl to moc pěkný pohled…
Maria si klekla a obrala mrtvého o luk a šípy, chvíli si odzkoušela, zda ho Grog ranou nepoškodil, avšak po chvíli si jej hodila na záda.
„Kvůli téhle srandě nás musela slyšet celá posádka. Nehledě na kravál, který dělá ta obří ještěrka, měli bychom s sebou poh…“ Vše se zatřáslo jako při zemětřesení, přičemž ze stropu začala padat omítka. Chodba, kterou jsme právě prošli, se v půlce zasypala zborceným stropem. Není cesty zpět.
Vběhli jsme do další místnosti, kde se nacházely tři vstupy do dalších chodeb. Jednou z nich se přiřítila skupina vojáků, připravena zlikvidovat uprchlíky. Všichni tři jsme se připravili na boj, který ale kvůli přesile bude nejspíš tím posledním.
„Pozor…“ Pokynul jsem aby mi uhnuli ti dva z cesty. Ork něco namítal, ale temná elfka jen vystřelila šíp, který probodl hrdlo nejbližšímu nepříteli, a následně uskočila. Musím se soustředit…
„Co se chystáš provést?“
Moje hlasité zařvání, které tlakovou vlnou odhodilo dobré čtyři vojáky, kteří sebou následně praštili o kamenitou zeď bylo odpovědí. Chlapi v těžkých zbrojích se prostě jen vznesli jako chmýří pampelišek.
„Co ty jsi sakra zač?!!“ Nechápavě zavrtěl hlavou ork, když jsme se vrhli na zaskočené vojáky. Po malé chvilce však přišla spása, v podobě pěti rozzuřených trestanců, rebelští vojáci, kteří se chtěli nedávno ukořistěnými zbraněmi pomstít těm, kteří se je chystali popravit. Na nic jsme nečekali, tihle si to vyříkají mezi sebou a my můžeme vypadnout. Zastavit se by v našem případě byla sebevražda.
Vběhli jsme do třetí chodby. Slepá ulička, byla částečně zavalená.
„Vrátíme se?“ Zeptal jsem se. Ork však měl lepší nápad.
„Tahle zeď je naprasklá…“ Poklepal na ni.
„A vypadá to, že je i dost ztenčená… Něco za ní bude.“ Vší silou do ní kopl, přičemž se stěna trochu prohnula a zapraskala.
„Zkusíme to tímhle…“ Ork mi pomohl z trosek vytáhnout masivní trám, společně jsme s ním udeřili do zdi, která se už tentokrát zbořila a vytvořila malý, ale průchodný otvor. Za ním se nacházela jeskyně.
„Zkusíme to tudy…“ Ork prolezl dírou. Maria sundala ze zdi zapálenou louči a hodila mu ji.
„Hm… Podle ohně tudy vane vzduch. Při troše štěstí tu bude východ, může to být ale i jen malý otvor. Ale za zkoušku to stojí, pokud nechceme prolézt pevností plnou vojáků…“ Řekl jsem, když jsem za ním vlezl taky. Mé boty při dopadu začvachtaly, když jsem stoupil do malého jeskynního potůčku. Obklopil nás chlad.
„Zůstaňte ve střehu, dost možná tu nejsme sami. Šelmy nemají rády, když jim někdo leze do domu…“ Zamračil se Grog a vydal se vpřed tmou, kterou osvětlovala jen plápolající pochodeň. Neviděli jsme si pořádně pod nohy, co chvíli se ozývaly nepříjemné zvuky, ale nakonec jsme prošli bez problémů. Ork nakonec narazil na otvor, kudy proudil vzduch. Byl ale tak malý, že bychom do něj sotva strčili hlavu.
„Stačí jen odvalit pár kamenů a jsme volní…“ Pustili jsme se do práce, na jejímž konci jsme vytvořili dostatečně velký otvor. Vzduch byl opět o něco dýchatelnější.
„Nemá někdo ponětí, kde to jsme?“ Rozhlédl jsem se kolem. Byly tu jen stromy, listnaté i jehličnaté a zemi pokrývalo nažloutlé spadané listí.
„Upřímně je mi to celkem jedno, hlavně že jsme pryč od chlápků, co sekají hlavy a té obludy chrlící oheň…“
Nad námi proletěl drak.
„Vypadá to, že dílo zkázy bylo dokonáno…“ Ork se díval za letícím ještěrem, ale v tu chvíli se stalo něco, co bych nečekal.
Maria do mne vrazila ramenem a podkopla mi nohu. Když jsem překvapený dopadl na zem, už na mě klečela a držela mi dýku u krku.
„Takže Bolmot ano?“ Zamračila se.
„Neříkalas náhodou, že mne nepovažuješ za nepřítele?“ Svraštil jsem obočí a vší silou držel ostří od své krční tepny. Ta holka měla teda sílu!!!
„To byla ještě šance, že tě potřebujeme v boji. Tomu písaři jsi říkal, že tvé příjmení je Bolmot, máš světle hnědé oči a podle všeho jsi levák. Určitě k nim patříš!!!“ Grog se ohlédl překvapeně na upírku.
„Co to děláš?“
„Patří k Bolmotům, Grogu!!! Ten rod co vládne Valencii, podporují císaře!!! Nebudu riskovat, že je špeh, co má rozbít náš řád!!!“ Podařilo se mi v rychlosti vysunout uvězněnou nohu, přehodit ji Marii přes hlavu vedle krku a škubnutím ji strhnout na zem. Temná elfka byla překvapená natolik, že se mi dokonce podařilo s pomocí druhé nohy koleny zablokovat její loket, přičemž byla přitlačená k zemi. Pootočil jsem její zápěstí a donutil ji zbraň pustit.
„Mě osobně je politika ukradená a o nějakém tajemném řádu nic nevím a upřímně, váš řád je mi docela ukradený. A myslím, že kdybych pracoval pro císařství, nejspíš by mi nechtěli useknout hlavu… Spokojená?“ Pustil jsem Mariu z páky a oba dva jsme se postavili. Ork to celé jen sledoval celkem s klidem, ale z Mariina pohledu šlo vidět, že mne stále podezírá.
„Tak proč jsi přijel do Zianaru když ne pomoct císařské armádě?“ Podívala se na mne vražedným pohledem.
„Osobní důvody a hledání minulosti, nic co by tě zajímalo. A mimochodem, nepotřebuji, aby o mé přítomnosti vědělo příliš mnoho lidí, protože patron našeho klanu má za to, že v císařském městě vyřizuji záležitosti našich zájmů…“
„Takové malé dobrodružství co?“ Pozvedl obočí ork.
„Stejně máme do císařského města namířeno ne?“ Podíval se na Mariu.
„Snad ho nechceš…“
„Nebýt ho, tak bychom to dnes nezvládli. Císařství mu dnes ukázalo svou pravou tvář… Možná mu my ukážeme za co bojujeme a při troše štěstí se k nám přidá… Jdeš s námi?“ Ork se na mne podíval. Tuhle reakci jsem nečekal, ale snad mu můžu věřit.
„Vzhledem k tomu, že se potřebuji dostat do přístavu na loď do Valencie, tak klidně…“ Podíval jsem se na Mariu.
„Pokud teda Maria nemá v plánu mne rozsekat na kusy jakmile k tomu bude mít příležitost.“
Temná elfka mne obešla.
„Jestli se chceš dožít zítřka, nedávej mi důvod tě podezřívat…“