#9
Mohl jsem se vydat dvěmi cestami. jedna vedla podél toku Bílé řeky, druhá po zemské stezce spojující Vorařov a Bílý průsmyk. Vybral jsem stezku. Za hodinu jsem se proklínal, že jsem nevybral řeku. Cesta totiž neustále stoupala, klikatila se a přes všechen stín vrhaný horou a stromy okolo mi začínalo být pěkné horko. Sundal jsem proto plášť, stočil ho a převázaný si ho pověsil na záda podobně jako houni. Z torny vytáhl jablko a kus sýra a skromě poobědval. Když jsem měl čas se rozhlédnout, zaradoval jsem se, zaprvé, cesta dosáhla vrcholu stoupání, takže od teď půjdu z kopce, za druhé, že když jsem vyšel trochu stranou, naskytl se mi úchvatný pohled.
Pode mnou se rozkládaly širé Pláně pokryté žlutohnědou trávou, ještě zvadlou po zimě, z níchž čas od času vystupoval jako zub nějakého dávného monstra masiv útesu, sem tam žlutohnědou narušil stříbřitý odlesk řeky či říčky. Na obzoru se táhl temný masiv hor, Na západ vypadaly pláně pustě, ale přímo předemnou- to byl jiný pohled. Všude usedlosti, obklopené poli, sady, věžemi větrných mlýnů, tu a tam i hláskami a malými pevnostmi. Uprostřed toho všeho se na skalním ostrohu k nebi vypínala hrdá citadela obklopená městem. Jarl, který vládl takové pevnosti musel být vskutku mocný panovník.