---

BÍLÝ PRŮSMYK 1


Když jsem ráno, ještě za šera, vyklouzla z hospody, ještě naposledy jsem se šla podívat do kovárny.
Přes okno, jsem zahlédla Haraldovu černou kštici.
Bude mi chybět ?
Nevím, ale tady už zůstat nemůžu, nějak se začínám zamotávat do těch jejich člověčích vztahů.
To není nic pro mě. Chová se ke mě hezky, ale nelze si nevšímat těch občasných pohledů, které říkají, že není schopen mě akceptovat, tak jak bych si zasloužila. Jsem kdo jsem a to nejde změnit. A on je Nord a s tím nejde nic dělat.
Nejspíš si tu nikdy nezvyknu.

 Podle instrukcí co jsem dostala, nebylo město daleko, ale nikam jsem nespěchala takže mi to trvalo asi déle než mělo. Koukala jsem po krajině, sbírala kytky, občas zabila vlka co se mi připletl do cesty. Byla jsem z domova zvyklá na horší zvěř, takže nějakej vlk mě rozházet opravdu nemohl. Ten pocit, že všechno zvládnu, zmizel v okamžiku, kdy jsem se přiblížila k městu. Před hradbami se rozkládala pole místních rolníků a na jednom z nich právě skupina bojovníků zabíjela obra.

Jo nekecám, obra.
Koukala jsem na to jak blázen, nic tak velikého jem v životě neviděla. Ten pavouk v katakombách byl miminko proti tomuhe monstru. A přesto ho dostali. A nevypadalo, že by s tím měli nějaké problémy. Ti Nordové mě začínají zajímat, zdá se, že v nich je víc než se zdá.
Když jsem se k nim přiblížila blíž, oslovila mě jedna z bojovnic.
Její kritika mého přístupu k věci, mě moc nenadchla, ale když jsem jim pochválila jak jsou dobří, změkla.
"Jestli budeš chtít, můžeš se stavit u nás v Jorrvaskru. Promluv s Kodlakem. Třeba by se u nás pro tebe našlo místo," ušklíbla se.
"Nemyslím, že by někdo jako já mohl mezi takové bojovníky."
"Jak to myslíš, jako ty?"
"Mnoo   nejsem tak moc Nord jako vy," a v úšklebku jsem ohrnula rty, aby vynikly moje špičáky. 
Usmála se, a mě najednou připadala důvěrně známá,
"Nikdy neříkej nikdy."
Nestačila jsem ani zareagovat a byli pryč.
Divný, tohle se mi normálně nestává, aby lidi stačili zmizet než mrknu.
Hodila jsem všechny nezodpovězené otázky za hlavu a pokračovala k městu.
U brány mě zastavila stráž,
"Co tu chceš Khajjite. Město je zavřený kvůli útoku draka na Helgen a pro tebe ještě víc. Můžeš přespat před hradbama."
Naježili se mi chlupy na celém krku, jak jsem se snažila ovládnout výbuch vzteku.
Zatracený Nordi!!
"Byla jsem v Helgenu, když tam byl drak. Přežila jsem ho, což o vás nejspíš nelze říct," zavrčela jsem a otočila se k odchodu.
"To je asi ta co o ní mluvil Harald," zaslechla jsem šeptat jednoho ze strážných.
"Haló, promiň, nechtěl jsem být tak příkrý. Pokud říkáš že jsi byla v Helgenu, tak samozřejmě pojď dál. Hlaš se prosím u jarla, už tě očekává."
Otočila jsem se zpět. Už drželi bránu otevřenou abych mohla projít.
"Dobrá, jdu tam."
"Projdi náměstím s obchody a pak přes město po schodech do kopce. Kolem Jorrvaskru, ale tam se raději moc nezdržuj."
"Jasný díky."
Prošla jsem kolem nich a když za mnou zapadla brána rozhlédla jsem se kolem sebe.
Město nebylo ošklivé, i když to já nejspíš neumím moc posoudit, moc jsem jich neviděla.
Lidé se zdáli být vcelku milí a nikdo na mě zas tak moc necivěl.
Zrovna když jsem začala Nordům odpouštět jejich povýšenost nad ostatními rasami, stala jsem se svědkem dalšího incidentu.

Nějací dva Redgardi byli dost nevybíravě vytlačováni z města stráží.
"Hledáme jen jednu naši ženu. Redgardku, měla by žít tady ve městě."
"Okamžitě opusťte město, nikdo vás sem nezval." 
Nezdálo se, že by ti dva něco provedli, ale přesto byli vykázáni z města. Než odešli pošeptal mi jeden z nich, že pokud jim pomůžu najít tu ženu, nebudu na tom škodná.
"Popřemýšlím o tom."

Pomalu jsme procházela dál městem, u obchodníků jsem neviděla žádný výrazný zájem o svou osobu a tak jsem vyzkoušela zajít do obchodu k léčitelce. Naprosto bez problémů odeme odkoupila všechen jed co jsem nasbírala z pavouků a nestačila prodat ve Vorařově. Koupila ode mne i nějaké bylinky a nakonec mě naučila pár receptů, abych si uměla uvařit nějaká léčiva sama.

Kovářka taky neměla problém ode mne koupit těch pár krámů co jsem posbírala po cestě.

Vylést nahoru po schodech mi chvíli trvalo a když jsem míjela ten Jorrvaskr zase jsem se zasekla.

Uviděla jsem tu bojovnici ze vsi a nevím co mě to popadlo, ale šla jsem za ní.
Za budovou jsem narazila na malé cvičiště.

Byli tam bojovníci, které jsem už viděla a s nimi pár dalších.
Vysokej šedovlasej chlap byl jistě ten jejich velitel, ten Kodlak. Divný jméno pro Norda. Na první pohled bylo zjevné, že má dost věcí za sebou, s ním bych se nechtěla střetnout ve zlém.

Třesknutí mečů o sebe, přitáhlo mou pozornost na druhou stranu cvičiště.

Byli si tak podobní, musejí to být bratři. A přesto jen jeden z nich mi způsobil mrazení v zádech.
Rychlost s jakou si vyměňovaly údery byla neskutečná. 

Mám vyzkoušené, že moje reakce jsou rychlejší než u většiny lidí, ale těmhle bych sotva stačila.
V jejich pohybech bylo něco co mě mátlo. Bylo to cizí, ale zároveň známé.

Drobný závan vzduchu mě upozornil na pohyb za mými zády, ale otočit jsem se už nestihla.
Na krku jsem ucítila chladnou čepel dýky.
"Co tu hledáš Khajjite, " zasyčelo mi u ucha.

Podvědomě jsem ztuhla.
Argonian.
Jestli je pro mě někdo nebezpečný jsou to Argoniané. A tohle byla zjevně žena, takže magie, no fuj.
"Ani se neotáčej, zabiju tě dřív než se hneš." 
"Nehodlám se otáčet. Nechci tě nijak provokovat. Jdu jen za jarlem. Mám pro něj zprávu z Helgenu."
"Byla jsi v Helgenu, když tam byl drak?"
"Bohužel ano."
"Neviděla jsem tě tam. Jak ses dostala ven?"
"S jedním císařským. S Haraldem."
"Ach tak. To potom jo." 

Dýka z mého hrdla zmizela, jen drobný pohyb vzduchu a byla pryč. Otočila jsem se, až když jsem zaslechla cvaknutí zavíraných dveří. Ten zvuk vyrušil všechny ze cvičení a jejich pohledy se přesunuly na mě.
"A vida, to je Kočka co jsme jí viděli ve vsi."
"Kočka? Jaká Kočka," ozval se jeden z těch co bojovali s meči a oba se vydali mým směrem.
Dříve však ke mě došel ten vysoký šedovlasý.

Pozorně si mě prohlížel, jako kdyby na mě něco hledal.
"Kam jsi se sem vydala děvče?"
"Jdu z Vorařova, kovář chce poprosit jarla o pomoc."
"Pomoc? S čím? "
"V Helgenu byl drak, lidi se bojí, že se vydá k nim do Vorařova."
"Divný a proč poslali zrovna tebe?"
Už mě nebavilo stále dokola opakovat tu samou větu,
"Byla jsem v Helgenu před několika dny."
Vyměnili si pár významných pohledů,
"no tak to tě nebudeme zdržovat, ale až vyřídíš co máš vyřídit, rád bych s tebou mluvil. Uvítám, když se sem vrátíš,"
neřekl to sice nijak zle, ale bylo jasné, že je to rozkaz. V první chvíli jsem chtěla něco odseknout, ale když jsem mu pohlédla do očí, už nebylo o čem mluvit.
"Vrátím se."
"Dobrá, budeme tě čekat," gestem ruky obsáhl skupinku kolem.

Rozhlédla jsem, dívali se na mě zvědavě s jiskrou zájmu v očích. Jejich oči... co na nich bylo tak zvláštního?
Dokonce jsem v očích jednoho z bojovníků zahlédla i záblesk jiného zájmu, dost mě to zaskočilo.
Co je tady špatně ??