---

Kapitola 11 - Proměna

Výbuch mě schovaného ve vozíku, do něhož bohužel dosáhly ohně, vymrštil do vzduchu. Vyletěl jsem do kanálu, do kterého zasahovaly plameny z díry, kterou jsem vstoupil. Stále další výbuchy. Kanály neboli podzemím to otřásalo, padaly kusy kamenů ze stěn, zem se bortila, nebylo úniku. Až dokud jsem neuviděl několik desítek metrů dál v podzemí výstup z kanálů. Snažil jsem se vstát, ale nešlo to. Výbuchy neustávaly a stále sílily, nechápal jsem, co tam pořád vybuchuje, síra? sudy s prachem? kdoví co se tam vůbec těžilo. Pořád neslyším, výbuchy poznám, jen když se třese země a podle záblesků.
Ohromný výbuch mě mrštil dál podzemím, vytvořilo to tlakovou vlnu, která mě neustále tlačila dál kanálem. Držel jsem se ve vozíku, protože jsem věděl, že jen tam přežiji nárazy do stěn a kamenů a snad se uchráním trochu proti ohni. Teď ještě ke všemu něco bouchlo z druhé strany. „Ach bože co se to děje?“ řekl jsem si.
Tlakové vlny narazily do stropu a vytvořily takový tlak, že se strop kanálu prostě musel rozpadnout. Ani vozík už ten tlak nevydržel, oheň byl moc silný a rozletěl se na pár kusů. Vymrštilo mě to nahoru a obrovskou dírou následovaly opětovné výbuchy. Jakmile jsem padal, uvědomil jsem si, že letím nad "bohatou čtvrtí", jak se jí nazývalo, kde pobývali ty největší ryby. Spadl jsem střechou do jednoho domu, měl asi tři patra a plus podkroví. Naštěstí jsem spadl jen do toho podkroví a ne níže.
Porozhlídl jsem se v místnosti, byla to velká místnost, která se nejspíš rozléhala na celém vrchu domu. Někdo tu zřejmě je, vždy vycítím, když se na mě někdo dívá. Jsou to nějaké děti, ihned jsem si sundal masku, abych je nezastrašil. „Zrůda! Mami! Tati! Pomóc!!“ zakřičely děti a rychle běželi po schodech dolů. Moc jsem je sice neslyšel, ale jejich výraz do smrti nezapomenu.
Nemohl jsem srozumitelně mluvit, tak jsem je bohužel nemohl zastavit. Chtěl jsem je zastavit, protože nikdo nesmí vědět, kdo jsem a kde se nacházím, ale děti se nevím proč, lekly. Šel jsem k oknu podívat se ven a to mě vyděsilo…
Malé náměstí, které se nacházelo v bohaté čtvrti, už prostě nebylo, přestalo existovat, okolní domy měly rozbitá okna, střepy a kusy zdí ležely všude. Oheň už pohasínal a ukazuje své dílko. Ohromně velká díra vedla, až do oněch Samaelových tunelů. Sice z ní stále vycházel kouř, ale čím dál méně. Lidi vycházeli ven z domů a šly se podívat na to, co se stalo jejich náměstím. Udělaly kruh kolem díry a brečely, naříkaly…
Když v tom jsem uviděl ty děti, které mě viděli, vyběhnout ven směrem k té díře. Běžely ke svým rodičům a ukazovaly do okna, kde jsem právě stál a pozoroval je. Všichni mě viděli, taky se vyděsily a křičely ještě víc a ukazovaly do okna, na mě. „Proč se mě všichni děsí?!“zašeptal jsem si. Rozhlédl jsem se po místnosti, abych našel třeba zrcadlo, kterým bych zjistil, proč se mě každý bojí. V místnosti stálo velké zrcadlo, šel jsem k němu podívat se na důvod, toho, že se mě bojí.
Padl jsem k zemi, protože to co se na mě dívalo ze zrcadla, jsem už nebyl já.... Sundal jsem si rukavice, krunýř, plášť, kabát, všechno ohořelé. Když jsem viděl, co se mnou oheň provedl, neměl jsem slov. Kůže sežehnutá plameny, ruce i nohy a vůbec celé mé tělo. Už jsem se nedivil, proč se mě bojí, sebe samému se hnusím. Ale nic moc jsem necítil, žádná výrazná bolest. Možná ta bolest byla tak silná, že už jsem ji ani nevnímal, ale už jsem to nebyl já. Oblékl jsem si nějaké čisté věci, co jsem v místnosti našel, vzal si zbraně, masku a chtěl odejít. Jenže v tom přišli lidé....