---

Večer byla v domě Gerdur a Hoda hostina. Dílem to bylo na oslavu Ralofova návratu, dílem jako tryzna za jeho mrtvého bratra. Stoly se prohýbaly pod věnci klobás, uzeným a pečeným masem, ve velkém měděném kotli nad ohněm bublal guláš ze zvěřiny a hub. A samozřejmě, byly naraženy sudy silného nordského piva, nebo jak říkali místní beoru a medoviny. Protože se na vesnici neobejde žádná událost bez sousedů, již brzy se na Gerduřin statek začali trousit hosté. Každý něco přinesl, aby uctil hostitele a vylepšil jídelní tabuli. Kovář se ženou a dcerou přinesli medové koláče a nakládané ryby, kramář se plácl přes kapsu a položil na stůl celou ošatku sušeného jižního ovoce, které v chladném Skyrimu nerostlo a proto bylo považováno za velkou lahůdku. Zanedlouho se sešla takřka celá ves, až na pár jedinců, kteří měli jiné starosti, tak je zaskočili na roh medoviny, nebo poslaly omluvy. Jedlo se, pilo, vzpomínalo, zase pilo, zase jedlo, zpívalo, vzniklo několik pranic, jedna či dvě dvojice se snažily nepnápadně zmizet do tmy, ale samozřejmě si jich ostatní všimli a dali průchod svému víceméně dost jednoduchému smyslu pro humor. Do toho všeho místní bard Sven mučil skřipky a flétnu, ale s přibývající medovinou to bylo každému jedno. K ránu se hosté, alespoň tedy ti, kterí mohli chodit vydali do svých domovů urvat alespoň několik hodin spánku před dalším namáhavým dnem. Dopil jsem pohár medoviny, a s nějakou výmluvou se odpotácel spát k ohništi. Hlavu jsem si položil na nezvykle apatického psa. Jen zřejmě nezničitelní Hod a Ralof dále seděli v přítmí pohasínajícího ohně u stolu, obraceli do sebe rohy a tiše rozmlouvali v jakémsi dialektu, kterému jsem zpola nerozuměl.
Vzbudil jsem se v zápětí, nebo mi to tak alespoň připadalo. Hlava mě bolela jako střep, měl jsem žízeň a vůbec jsem si přál být mrtvý. Vesnice už zase žila svým životem, lidé se rozešli po své práci a vesnice už čile žila. Protáhl jsem se. V domě nikdo nebyl, ale na stole ležel dřevěný talíř s kyselou rybou, dřevěný hrnek syrovátky a krajíc chleba. Vedle, na stoličce byla poskládaná bílá plátěná košile, hrubá vlněná halena a krátké kalhoty. Pochopil jsem, že je to mě půjčené oblečení. Nejprve jsem tedy svlékl Ragnarovu zbroj a položil jí na truhlici. Pak jsem odepjal pás s mečem. Kdo kdy spal v plné zbroji, dobře ví, jak rozlámaně jsem se cítil. Zul jsem se, přemotal onuce a oblékl si vesnický oděv. Byl to zvláštní pocit, už jsem si ani nepamatoval, kdy mě někde neřezala přezka, nebo netlačil plát zbroje. teprve pak jsem se nasnídal a vyšel ven, směrem k pile.
" Tak už vzhůru, chrabrej spolubojovníku?" volal na mě již z dálky Ralof " Už jsem myslel že nám všechnu práci necháš a budeš spát až do oběda. My už makáme od úsvitu!" vypadal, jako kdyby celou noc trávil v prachových duchnách a ne nad korbelem toho dryáku. " Je ti blbě?" zeptal se stejně vesele.
" Jo. Na jihu se mezi lidem i vojskem pije spíš víno nebo pálenka. Nejsem na tu vaši medovinu zvyklý. Je to tím že je to z medu, že mi v hlavě hučí jak v úle?" Ralof se zachechtal a podal mi štíhlou čutoru, kterou skrýval za opaskem a pod košilí.
" Ať si Gerdi říká co chce, ale člověk má být při práci hlavně veselej. Na, vyžeň čerta ďáblem" Naznačil jsem dávení. " Tak vem vědro, polej si tu svojí jižáckou palici a popadni sekeru. Půjdem do lesa nad řekou a budem oklesťovat kmeny.
Abych řekl pravdu, v životě jsem neměl jinou práci než vojenskou. Ale to neznamená, že bych se flákal. Voják v legiích musí být muž devatera řemesel. Musí umět stavět opevnění z klád i kamene, neustále kope. Příkopy, zákopy a okopy, při pochodu příležitostně opravuje poškozené cesty, prosekává se lesy, musí si umět opravit výzbroj, když není kovář na dosah, léčit rány, zašívat šaty, opravovat boty, vařit si jídlo. Je to škola života, taková legie.
A tak jsem se na přechodnou dobu stal dřevařem. Vstával jsem před svítáním a už lehce po setmění usínal zmořen jako kůň na kožešinách, které mi starostlivá Gerdur, nebo Gerd, jak jsem jí mohl říkat, připravovala na mé místo u ohně. Někomu by se asi takový život zdál nudný, ale já neměl na nudu ani pomyšlení. Na to jsem býval dost utahaný. Někdy jsme si s Ralofem nebo jedním z dřevařů zašli na pivo ke Spícímu obrovi. Takhle uplynulo asi čtrnáct dní. Tenhle namáhavý, ale klidný život mě skoro přesvědčil, že všechny události, ke kterým došlo ani ne před měsícem byly jen nějakým divným snem. Draci, pcha... Nebýt toho, že se drak vrátil.
Stalo se to ráno, sotva chvíli po úsvitu, když jsme se po snídani vydávali za dnešní prací. V tom Eywind křikl:
" Támhle! Dívejte se!" a opravdu. V dálce, na modravém nebi jsem spatřil cosi, co jsem prvně považoval za orla, nebo jiného dravce. Už jsem chtěl něco říci, když jsem si všiml, že tvor letí úplně jinak než draví ptáci. Byl to on. Drak z Helgenu. Tentokrát nebořil ani nepálil. Vlastně jen přeletěl nad vrcholky jedlí směrem k horám na západě, zakroužil a zmizel na pozadí tmavých lesnatých úbočí horských masivů. Přesto letěl dost blízko, aby si mohli všichni, co byli venku dobře prohlédnout jeho obrovské šupinaté tělo, gigantická netopíří křídla prořezávající vzduch a rohatou hlavu, zakončenou tlamou schopnou drtit věže. A z té tlamy se ozval strašlivý řev, ještě strašlivější, neboť ozvěna nám ho vracela zpět.
" Tohle, teda Ralofe, já ti nechtěl věřit...Ale on byl..." zakoktal se Erwill. Už jsem ho poznával, má pod okem jizvu.
" Sakra pěkně strašlivej?" hořce se ušklíbl Ralof. " Přál bych ti ho vidět zblízka. "
" U Talosovejch koulí, jak se proti tomuhle bránit? Je tu sotva dost chlapů aby to odradilo lapky.
" A v Helgenu byla aspoň centurie Imperiálů. Jo vim co tim myslíš." Do rozhovoru se vložila Gerd.
" Když už nic, někdo musí varovat jarla. Možná nám těch pár vojáků nepomůže, ale aspoň to uklidní lidi. Viděla jsem vesnice ochromený strachem a žádná nedopadla dobře. To si pište chlapi."
" Já půjdu." řekl Ralof.
" Ne, Ralofe. Ty zůstaneš doma. Jarl je zatím ve válce neutrální, ale kdyby se zjistilo, že u nás na pile ukrývám známé bouřné... Kdoví, jak by se zachoval. A navíc máš slušný vroubek u velitele Caiuse. Myslím, že už mu ta noha srostla, ale pochybuju, že by si nevspoměl. A vy tři-" otočila se na trojčata " máte sice sílu jako voli, ale taky jejich hlavy. Půjde Alfjolf. "
" Půjdu já. Imperiálové po mě určitě nepátrají, nejsem známý jako Ralof a víš, že Alfjolf včera uklouzl v řece a omlátil se v peřejích o kameny. " řekl jsem.
" Tomu nic není," odfrkla Gerd." sice fňuká áchich, áchich, v posteli se válí, obkladama se nechá ošetřovat, ale jenom jak jsem se otočila už mě zas plácl po zadku. Kdyby na sobě nenechal Hod dříví štípat a byl co k čemu, dávno by mu tu jeho tříprstou pracku urazil. Ale dobře. Popravdě, myslela jsem na tebe od začátku, ale nezdálo se mi slušné tě o to žádat. Pojď, dám ti nějaké zásoby na cestu. A vy ostatní, do lesa! Nebo copak si myslíte, že když se vrátil drak, stromy nám na pilu strachem napochodujou samy? "
" To je naše Gerdi, pánové. " zasmál se Ralof " Lepší stát proti drakovi, než proti dračici." a všichni s nějakou nordskou baladou o krvi a zlatě odkráčeli k lesu.
V domě mi Gerdur podala kroužkovou košili po mrtvém bratrovi. " Ragnar jí už nepotřebuje a ty jí zajisté upotřebíš. " řekla. Modravá varkoč značící příslušnost k bouřným hávům zmizela, takže šedavý kov nic nehalilo. " Tohle ti chtěl dát Hod. Víš jak rád vyřezává. Chtěl ti to dát až budeš odjíždět. A protože jsi mu nepoděkoval, jak se sluší, musíš se vrátit a napravit to. " Podala mi s úsměvem podlouhlý a těžký balíček zavinutý v plátně. Byl v něm dlouhý nordský nůž. Stejně dobrá zbraň jako nástroj s krásně vyřezávanou parohovou rukojetí a v pochvě s vypalovanými spletitými vzory, kteřé mají nordové tak rádi.
" Je moc hezký. Určitě mu přivezu také něco jako výraz díků a uznání."
" No tohle máš ode mně. Skyrim je chladný a pořádný plášť se neztratí nikdy." plášť byl z kožešin sněžných vlků, těžký, ale teplý. Přehodil jsem si ho přes ramena tak, aby nevadil tasení nože ani meče a zajistil jednoduchou, ale masivní bronzovou sponou. " No vidíš. Vypadáš jak nordský vladyka. A tady je torna s jídlem a medovinou. Taky něco peněz, ale moc nemám "
" Také tobě děkuji, Gerd. Peníze nejsou potřeba. Vydělám si."
" Tak to ber jako mzdu, Kony. A teď už padej, musím začít chystat polévku. Víš jak dlouho se vaří kotel pro pět hladových dřevorubců?"
" Vrátím se jak to půjde Gerd. Bohová ať vás všechny ochraňujou. " A vyrazil jsem na cestu k Bílému průsmyku, sídlu Jarla Balgruufa, pána a vládce zdejších končin.