---

Kapitola 24

Vzbudila jsem se ještě skoro za tmy a bez většího váhání také vstala. Z mého cestovního vaku jsem vysypala veškerý obsah na postel a nahradila ho lahví lampového oleje, kterou jsem včera večer ne zrovna za levno koupila od argonianů. Vak jsem si přitáhla tak, aby se mi lahev na zádech ani nepohnula, nasadila si kápi a vyrazila směrem ke stokám. Žvýkala jsem kousek sušeného masa a okoralého chleba, který jsem cestou sebrala ze stolu v prázdném výčepu u Včely a žihadla. Ještě než vyšlo slunce, pohltila mě tma Riftenských stok. Na první křižovatce doleva a za chvíli už jsem stála v onom obřím rezervoáru, kde byla nejen zvláštní hospoda, ale také dveře vedoucí k Esbernově skrýši.

Jediným obyvatelem stok, který se tady v tuhle ranní hodinu nacházel, byl ten hromotluk „Kudla“, který mě sice pustil dál, ale pořád mě nedůvěřivě sledoval. Zastavila jsem se kus od dveří, vedoucích dál a chvíli pozorovala, jak se kolem nich lehce vlní vzduch a občas se objevují slabě světélkující runy. Nebylo pochyb, že kdybych se je pokusila otevřít, bylo by to poslední, o co bych se v životě pokusila. Místo toho jsem se radši pro jistotu zeptala Kudly, jestli mu nebude vadit, když se schovám v jednom z výklenků na protější straně nádrže do doby, než ti od Thalmoru projdou. Zamručel něco, co znělo jako souhlas, tak jsem obešla vodní plochu rezervoáru a zmizela v jednom z temných výklenků, odkud jsem měla dokonalý přehled a přitom byla sama skrytá.

Seděla jsem tam v temném koutě snad minimálně hodinu, než se najednou na protější straně objevili tři postavy, evidentně patřící těm agentům Thalmoru. Jeden z nich, asi čaroděj, byl oblečen do zvláštního roucha zdobeného všelijakými symboly, pravděpodobně magickými, zbylí dva na sobě měli kompletní elfskou zbroj se zlatým lemováním a u pasu palcáty. Bez nějakých okolků prošli kolem Kudly, který se snažil dělat, jako že tam není a po tom, co čaroděj něco zamumlal a zrušil magickou ochranu dveří, za nimi všichni tři zmizeli. Vylezla jsem ze svého úkrytu a vyrazila za nimi. U dveří jsem se na chvíli zastavila a opatrně poslouchala, co se za nimi děje a protože se mi zdálo, že nic, tak jsem vzala za kliku a vstoupila také to této části stok.

Agenti Thalmoru postupovali naprosto sebejistě a bez obav, o čemž svědčilo i to, že jak šli, zapalovali postupně louče na zdech. Po chvilce jsem došla do té vysoké místnosti, která spojovala obě patra stok. Když jsem se koukla dolů, viděla jsem sice jenom tmu, ale zdálo se mi, že vidím i jedno světlejší místo. To se stále víc rozjasňovalo, až jsem konečně rozeznala obrys chodby, ze které vycházelo světlo od louče. O pár vteřin déle z chodby vyšli všichni tři Thalmoři a pokračovali dál směrem k Esbernovu úkrytu. Oba dva Thalmoři ve zbroji nesli louče a zapalovali každou louč na zdi, kterou míjeli. Opatrně jsem vyrazila za nimi. Prošla jsem svažující se chodbou se schody a ocitla se ve spodním patře té vysoké místnosti, kde jsem před chvílí pozorovala ty tři.

Přede mnou byly snad poslední dveře, vedoucí do sálu, kde by se měl v postranní místnosti Esbern ukrývat. Zase jsem chvíli poslouchala dění za dveřmi a už jsem se chystala vzít za kliku, když jsem z druhé strany zaslechla něčí kroky. Uskočila jsem do stínu za nejbližší ze sloupů, které tvořily jakési podloubí ve spodní části té vysoké místnosti, a tasila ebonitovou dýku. Dveře se otevřely a objevil se v nich jeden z Thalmorů ve zbroji. Nebyl moc čas na přemýšlení, takže když se otočil, aby dveře zavřel, vyskočila jsem ze svého úkrytu, levou rukou ho chytla za helmu a pravou mu podřízla krk. Vyschlé dřevo dveří skropila elfská krev a ozvalo se tiché zachroptění, postupně přecházející do bublání. Elfovi se skoro okamžitě podlomily kolena a pak se mi jako hadrová panenka svezl k nohám.

Odtáhla jsem chladnoucí tělo do jednoho z koutů, kde i přes zapálené louče panovala naprostá tma a vrátila se ke dveřím. Za nimi se zdálo být ticho, tak jsem jimi prošla. Následovala krátká chodba a pak měl být větší sál. Ještě než jsem došla na konec chodby, bylo mi jasné, že v sále se bojuje. Ozývaly se odtamtud podivné rány, doprovázené záblesky světla, byly vidět létající ohnivé koule i rampouchy a měla jsem dokonce pocit, že jsem viděla jakousi pohyblivou ledovou sochu. Do tohoto boje s kouzly jsem se nechtěla rozhodně míchat, tak jsem radši zůstávala v šeru chodby a z dálky pozorovala bitvu odehrávající se v sále přede mnou.

Esbern rozhodně nebyl neškodný stařík, jak by si mohl někdo myslet a dával těm dvěma Thalmorům pěkně zabrat. Asi po čtvrthodině, během které jsem viděla snad všecka možná kouzla určená k likvidaci nepřátel a také některá obranná, začala intenzita kouzlení pozvolna klesat, až konečně kouzlení skoro přestalo. V tom okamžiku vyrazil kupředu ten druhý Thalmor v zbroji ozbrojený palcátem, který do té doby spíše také jen přihlížel. Čekala jsem, že uslyším řinčení zbraní, ale Esbern byl asi z té čarodějnické přestřelky tak vysílený, že se v podstatě ani moc nebránil. O chvíli později ho už před sebou Thalmor kopanci hnal ven z postranní místnosti.

Na první pohled Esbern vypadal jako obyčejný stařík v plátěných kalhotách a prosté košili, ale vzhledem k tomu, co jsem viděla před chvílí, ho nebylo radno podceňovat. Měl ruce spoutané za zády a smyčku kolem krku, jejíž druhý konec držel ten agent Thalmoru, takže byl jako pes na vodítku. Thalmorský čaroděj potom vstoupil do postranní místnosti, odkud vyvedli Esberna a nějakou dobu tam nejspíše něco hledal. Potom vyšel ven, otočil se, namířil dovnitř ruce a z nich mu vyšlehly plameny. Celou tu dobu klečel Esbern se smyčkou na krku a rukama spoutanýma za zády venku, ani se nehnul a poslouchal se sklopenou hlavou pravděpodobné nadávky v elfské řeči, kterými ho častoval Thalmor ve zbroji.

Z Esbernovy skrýše se valil černý dým a občas vyšlehly i plameny. Thalmorský čaroděj se na tu spoušť chvíli díval a pak asi zavelel k odchodu, protože něco křičel na Esberna a ukazoval přitom mým směrem. Otočila jsem se, a co nejrychleji vyrazila zpátky ke dveřím. Pokud jsem totiž chtěla uskutečnit svůj plán s lampovým olejem, potřebovala jsem se dostat do horního patra stok, než Thalmoři s Esbernem dorazí do té místnosti, co obě patra propojuje. Trochu jsem se zbrzdila u dveří, protože jsem s nimi nechtěla bouchnout, ale jakmile jsem je zavřela, nic mi nebránilo rozeběhnout se, seč mi síly stačily. Proběhnout spodkem té vysoké místnosti a po schodišti nahoru mi zabralo jenom několik málo vteřin. Když jsem konečně doběhla nahoru, strhla jsem si ze zad cestovní vak a vytáhla z něho láhev s lampovým olejem. Přikrčila jsem se u vstupu na schodiště a čekala na příchod Thalmorů s Esbernem.

Ti na sebe nenechali dlouho čekat a za chvíli se dole všichni tři objevili. První šel Esbern se smyčkou kolem krku, kopanci ho popoháněl ten Thalmor v brnění a jako poslední kráčel čaroděj. Počkala jsem, až došli skoro ke schodišti, a když už Esbern mizel v chodbě, mrštila jsem tou lahví s olejem o zeď vedle nich, kde hořela jedna z loučí. Když se lahev s olejem roztříštila, okamžitě vyšlehly plameny a dole se rozpoutalo hotové peklo. Na Esberna jsem neviděla, ale oba Thlamoři byli ohněm zasaženi. Čarodějovo roucho polité zapáleným lampovým olejem mu neskýtalo žádnou ochranu proti ohni a on vzplál jako svíčka. Řval bolestí a máchal rukama, ale jeho pohyby začínaly být trhavé, až nakonec padl na zem a přestal se hýbat.

Druhý Thlamor měl to štěstí, že ho krylo brnění a také to, že nedostal plný zásah, tudíž měl ohněm zasažený hlavně obličej. Navíc se mu podařilo uhasit se, takže nehořel tak pěkně jako ten čaroděj. Vypadalo to však, že má zasažené oči, neboť kolem sebe mával palcátem, řval u toho jako raněné zvíře a občas navíc vrazil do zdi. Vzduch byl plný kouře, pachu spáleného masa a do toho tam dole řval oslepený Thlamor. S dýkou v ruce jsem očekávala, kdy se na schodech objeví Esbern, ale ten stále nepřicházel. Začínala jsem mít obavy z toho, že uhořel stejně jako čaroděj, ale bylo mi podezřelé, že ho přitom nebylo vidět ani slyšet.

Opatrně jsem se tedy vydala dolů po schodišti, zjistit co je s Esbernem. Našla jsem ho ležet skoro až dole. Dokonce uniknul ohni, pokud tedy nepočítám to, že měl jednu nohavici kalhot spálenou až nad koleno a jeho noha vypadající jako čerstvá pečeně vypovídala o tom, že bude asi mít pořádné bolesti. Ležel na břiše, ruce pořád spoutané za zády a jedna noha opečená. Nebylo pochyb o tom, že mi asi daleko neuteče, ale vzhledem k tomu, jak se bránil svému zatčení, ho nebylo radno podceňovat ani v této situaci. Vytáhla jsem tedy ocelovou vrhací dýku, stále ještě potřenou paralyzujícím jedem, a bodla ho s ní do té zdravé nohy. Čekala jsem, že začne řvát, nebo aspoň nadávat, ale jenom trochu syknul.

Na řadě byl oslepený Thlamor, který se mezitím trochu uklidnil, takže teď klečel skoro uprostřed místnosti, palcát měl položený před sebou na zemi a s rukama vztyčenýma nahoru vykřikoval něco v elfské řeči, jíž jsem nerozuměla. Hodila jsem ocelovou dýku a chtěla zasáhnout jeho očouzený obličej, ale trefila jsem ho do prsního plátu, dýka od něj odskočila a spadla na zem. Thalmor chytil do ruky palcát a rozeběhl se mým směrem. Stačilo jenom kousek uhnout a pak se dívat, jak vztekle vrazil do zdi. To už jsem měla v ruce přichystanou ebonitovou dýku. Thalmor se opřel zády o zeď a máchal před sebou palcátem. Přiblížila jsem se k němu co nejvíce, vyčkala na vhodný okamžik, a pak mu sekla přes krk dýkou. Pustil palcát, oběma rukama se chytil rány a padl na kolena. Chroptěl, mezi prsty mu protékala krev, tekla mu i z úst a nutila ho kašlat, jak mu vnikala do plic. Asi po minutě mu ruce klesly podle těla, skácel se na zem, ještě sebou trochu cuknul a bylo po něm. Teď zbýval už jen Esbern.



Vrátila jsem se ke schodišti, kde stále ještě ležel poslední z čepelí. Sebrala jsem ze země provaz, na jehož druhém konci byla smyčka uvázaná kolem Esbernova krku a řekla jsem: „vstávej parchante! dělej!!“ Esbern se ani nepohnul, tak jsem se slovy „dobrá jak chceš dědku“ zabrala a táhla ho po zemi zpátky do té vysoké místnosti. Vlekla jsem ho asi deset metrů, až pod jeden z držáků na pochodně, ze kterého jsem pochodeň vzala a zahodila. Tam jsem mu smyčku z krku sundala a místo toho mu ji utáhla kolem zápěstí, volný konec provazu přehodila přes držák na pochodně a začala táhnout. Vzhledem k tomu, že jsem ho zvedala za ruce svázané za zády, to pro něj asi nebylo nic příjemného, ale nedával najevo žádnou bolest. Když už jsem myslela, že mu vykloubím ramena, Esbern zařval a postavil se na tu nepopálenou nohu, takže stál na jedné noze v předklonu s rukama za zády a zápěstími ve výšce držáku na louče.

Přivázala jsem volný konec provazu, abych ho nemusela pořád držet a šla se Esbernovi podívat do tváře. „Ty a ostatní čepele jste mi zabili rodinu! Za to tady chcípneš, stejně jako ty ostatní“ řekla jsem a ukázala mu ebonitovou dýku po mých rodičích. „Takže to ty… dcera vrahů… sama vrah. Shoříš v pekle. Nic víc ti neřeknu… doufám, že chcípneš“ se znatelnou nenávistí v hlase prohlásil Esbern a ještě mi plivnul do tváře. To už na mě bylo trochu moc, ve vzteku jsem ho kopla do té spálené nohy a už jsem mu chtěla podříznout krk, když jsem si uvědomila, že to vlastně chce. Že chce rychlou a bezbolestnou smrt. Zastrčila jsem ebonitovou dýku zpátky a ledovým hlasem mu sdělila „peklo teď poznáš ty, sráči.“

Popošla jsem k mrtvole Thalmora a sebrala ze země jeho palcát. Pak jsem se vrátila k Esbernovi a beze slova ho třískla vší silou do kolena u té spálené nohy. Zřetelně jsem slyšela, jak palcát drtí kosti, až ten zvuk zanikl v Esbernově řevu. Ten řev mě docela otravoval, rozervala jsem mu tedy košili a udělala z ní provizorní roubík. Potom přišlo na řadu koleno té zdravé nohy, na které celou dobu stál. Kosti zapraskaly, Esbern ztratil oporu a zůstal viset za zápěstí. Kupodivu mu to ani nevykloubilo obě ruce, jak jsem si myslela. Akorát byla škoda, že omdlel bolestí a nejen to, soudě podle toho co mu stékalo po nohách, se i podělal. Bylo mi docela potěšením ho chvíli fackovat, aby se probral.

„Vstávej dědku… přece bys nechtěl přijít o velký finále“ smála jsem se mu do obličeje jako smyslů zbavená. V jeho očích byla vidět ukrutná bolest a také strach, možná z toho co bude následovat. Nohy měl už asi necitlivé, protože když jsem ho znovu kopla do té spálené, nehnul ani brvou. Tak jsem ho kopla vší silou do rozkroku. Oči mu málem vypadly z důlků, zkroutil se v jakési křeči a díky roubíku jenom tlumeně skučel, ale tentokrát zůstal při vědomí. Další ránu palcátem jsem mu dala do ramene. Když se nechtělo vykloubit jeho vlastní vahou, tak jsem mu ho rozdrtila. Jakmile však jedno rameno povolilo, druhé ten nápor rovněž nevydrželo a s tlumeným zapraskáním povolilo také. To znamenalo, že Esbern už nevisel v předklonu, ale jako nějaká hadrová panenka za zápěstí přivázaná k držáku na pochodně. Musel si projít velkým utrpením, protože když jsem mu o chvíli později drtila palcátem žebra, vypadalo to, jako když už vůbec nic necítí.

Ze zdi jsem tedy vzala jednu z loučí a podpálila mu kalhoty. Soudě podle toho, jak koulel očima a skučel do roubíku, byl ještě při vědomí. Pozorovala jsem, jak se po něm postupně oheň rozlézá, začíná mu hořet košile, až byl během chvíle celý v plamenech. Bylo mi na zvracení z toho smradu, jak se mu pálila kůže a maso, ale na druhou stranu jsem si vychutnávala svůj triumf, to že jsem konečně pomstila smrt svých rodičů a zabila posledního člena čepelí ne zrovna rychlým způsobem. Po nějaké chvíli přehořel i provaz, kterým byl přivázaný k držáku na pochodně a Esbernova ohořelá mrtvola se svezla k zemi. Přistoupila jsem k doutnající mrtvole a dala mu ještě jednu poslední ránu palcátem do hlavy, která se rozprskla jak rajče. Teprve když jsem viděla na zemi jeho mozek, byla jsem si konečně jistá, že už opravdu nehrozí to, aby ho někdo dal ještě dohromady. Zahodila jsem palcát a vydala se konečně na cestu zpátky.

Když jsem vstoupila dveřmi do té hospody ve stokách, všichni ztichli a upřeli oči mým směrem. Trvalo to jen pár vteřin, než se zase vrátili ke své původní činnosti a pak si mě už nikdo nevšímal. Nehodlala jsem se tam déle zdržovat a těšila jsem se na to, jak se zhluboka nadechnu čerstvého vzduchu, jen co vyjdu ven. Dokonce i Kudla dělal, jako bych tam vůbec nebyla a odpustil si tentokrát ty svoje připitomělé narážky, když jsem kolem něho procházela. O půl hodiny déle jsem seděla u Včely a žihadla, před sebou korbel piva a čekala jsem na pozdní oběd, který jsem si objednala.

Druhý den po poledni mě budil jeden z argonianů a chtěl vědět, jestli hodlám zaplatit včerejší útratu a ještě zůstat u nich v hostinci. Měla jsem v hlavě pěkně vymetýno, jazyk jako podrážku a rozhodně jsem neměla ano pomyšlení na jídlo. Zaplatila jsem padesát dva septimů za útratu a pokoj na další dva dny, otočila se na bok a vesele dál vyspávala. Následující dva dny nevypadaly o moc jinak. Chlast a spánek. No rozhodně jsem měla co oslavovat a zároveň jsem netušila, co bych měla dělat teď. Čepele jsem dostala, čímž jsem pomstila své rodiče a nyní jsem si měla zvolit vlastní cestu životem.

U Riftenu se tou dobou utábořila khajiití karavana a shodou náhod to byli mí staří známí, od kterých jsem tenkrát koupila vrhací nože. Slovo dalo slovo a já jsem se rozhodla k nim přidat, neboť měli právě namířeno do Bílého průsmyku a mě v Riftenu už opravdu nic nedrželo. Vyrovnala jsem účet u Včely a žihadla, což bylo čtyřicet pět septimů, tak jsem to zarovnala na padesát, sbalila svůj cestovní vak, na tržišti nakoupila nějaké jídlo a poslední noc v Riftenu strávila s khajiity v jejich táboře. Brzo ráno jsme tábor rozbourali a vyrazili na cestu. Bylo příjemné, cestovat s karavanou a nikam nespěchat, protože až nyní jsem konečně měla možnost si to naplno užít, když mě nic nehnalo za nějakým cílem. Úplně jsem se do takového cestování zamilovala a rozhodla jsem se, že v dohledné době procestuju křížem krážem celý Skyrim. Cesta do Bílého průsmyku sice trvala skoro pět dní, ale mě to ani tak dlouho nepřišlo. Když jsme tam dorazili, rozloučila jsem se s Khajiity a vydala se do města, nebo spíše do nejbližší hospody. V Bílém průsmyku jsem pak strávila další tři dny, což mě stálo i se zásobami čtyřicet septimů a navrch fialový kámen.

Po třech dnech mě opět přepadla chuť cestovat a poznávat Skyrim, vyrazila jsem tedy směrem do Morthalu. Odtamtud jsem chtěla jít až do Samoty a pak buďto podle severní hranice přes Jitřenku do Ledohradu, nebo podle východní do Markarthu. Večer jsem u ohně zkoumala mapu a plánovala, kam všude bych se chtěla podívat. Odpoledne druhého dne mého putování do Morthalu jsem došla k polorozbořené chatrči, která vypadala zvenku docela opuštěně a kde jsem se rozhodla strávit noc. Pro jistotu jsem vytáhla svoji ebonitovou dýku, odhrnula hadr, sloužící jako primitivní dveře a nakoukla dovnitř. V chatrči byl jenom prostý stůl, židle a nalevo ode dveří postel, na které se odehrávalo něco dost nechutného. Jakýsi stařík v dlouhé róbě tam provozoval soulož s mrtvolou. Jednalo se o jedno z těch nabalzamovaných mrtvých těl, kterých jsou tady ve Skrimu plné hrobky.

V okamžiku jsem byla rozhodnutá toho starého dobytka, co przní mrtvoly sprovodit ze světa. Opatrně jsem se mu proplížila za záda, napřáhla se k bodnutí a pak se to stalo. Ve chvíli, kdy jsem seshora chtěla toho dědka bodnout, ta mrtvola na mě najednou upřela podivně svítící oči a staříka odstrčila stranou, takže moje rána neskončila v jeho zádech, ale v hrudníku té mumie. To bylo moje první setkání s nemrtvým, nebo jak se mu zde také říká draughirem. Než jsem stihla vytáhnout dýku z hrudníku draughira a zaútočit na toho dědka, ucítila jsem palčivou bolest v levém boku pocházející od toho, jak mi tam ten starý mizera vrazil dýku. Pak mě chytil pod krkem a nečekaně silně stisknul. Z posledních sil jsem se po něm ohnala dýkou a podařilo se mu ji vrazit do oka. Stařík pustil můj krk a snažil se chytit moje zápěstí, ale bylo pro něj už pozdě. Postupně jsem mu dýku zatlačila do očního důlku až po rukojeť.

Škubavá bolest v levém boku se nedá vydržet, ale je to jediné, co mě stále drží při vědomí. Ležím na zemi v kaluži krve. Zem je studená a zdá se mi, že chlad je čím dál tím větší. Možná to bude tou ránou v boku. Už ani necítím nohy, jsem hrozně ospalá a pomalu se mi kalí zrak. Kdo by si byl pomyslel, že ten potrhlý stařík se bude tak umět ohánět dýkou. Vypadá jako čaroděj. Správný čaroděj by měl mít doma spoustu očarovaných věcí, kouzelných aparátů, drahých kamenů a podobně. Teda aspoň si to myslím, protože se s žádným neznám. Nikdy jsem jim nevěřila a snažila jsem se jim pokud možno vyhýbat. Ale tenhle? Polorozpadlá chatrč na půli cesty z Bílého průsmyku do Morthalu a v ní akorát postel, stůl, židle a jedna police. U postele leží na zemi draughir. Původně to byla žena, ale o tom by mohl ten dědula asi vyprávět. Konec konců jsem ho přistihla při… no zkrátka tohle se s mrtvými prostě nedělá. Stařík leží na posteli, v tom svém zdobeném rouchu a vypadá, jako když spí. Teda vypadal by, kdyby mu z oka nekoukala rukojeť mé dýky.

Pomalu mi přestává být zima, bolest odchází, cítím se najednou příjemně a v bezpečí, usínám………