---

XXXVIII.

Ticho, tma, podivný zápach.
Amonius byl zmaten. Co se stalo? Je mrtev? Byl v bezvědomí? Nemohl si nic vybavit. Na nic si nevzpomínal, ani na své vlastní jméno! Cítil se hrozně unaven a bolela ho hlava.
Pokoušel se pohnout. Nešlo to.
Co se to děje? Kde to jsem? A odkud mi je ta vůně tak povědomá? To všechno najednou se mu honilo hlavou.
Tma byla příliš hustá na to, aby cokoliv kolem sebe rozeznal. Mohl se jen domnívat, že je někde v místnosti, neboť necítil sebemenší poryv větru. Vzduch byl nasycen směsicí různých pachů. Dým a byliny, čerstvě namíchané lektvary a pak něco, co mu bylo známé, ale nedokázal to zařadit. Snad krev, či syrové maso.
"Už ses vyspinkal?" zazněl náhle mužský hlas, až se Amonius polekal. Zněl hrubě, výsměšně a byl téměř u jeho hlavy.
"Dočasná slepota," pokračoval hlas. "Brzy to odezní."
"Kdo jsi?" Amonius se chtěl zeptat na všechny otázky, které ho napadaly, ale už nedostal příležitost.
"Hmm, zajímavé," prohodil neznámý. "Takže i výpadek paměti? To je škoda. Veliká škoda."
"Proč by.."
"Ticho!"
Amoniem náhle projela vlna bolesti. Zasténal.
"Otázky tady kladu já," vysvětloval hlas. "Jak se zdá, budu muset ještě počkat. Ale když už jsem to vydržel tak dlouho, další den nebo dva už nevadí."
Amonius chtěl promluvit, ale najednou nemohl pohnout rty. Uvědomil si, že je nejspíš pod vlivem nějakého kouzla, snad paralýzy.
Opět ticho.
Celé dlouhé hodiny Amoniovi dělaly společnost jen jeho vlastní myšlenky, které však k ničemu nevedly. O čem to ten muž mluvil? Slepota, ztráta paměti? Takhle to přeci nejde, musel něco podniknout.
Kouzlo však bylo silnější. Nezbývalo, než se tomu poddat. Amonius se ze všech sil snažil alespoň na cokoliv vzpomenout. Vybavovaly se mu však pouze cizí tváře. Mladý muž s laskavým úsměvem, jehož vlasy byly po stranách ozdobeny copánky. Dívka, jejíž hnědé dlouhé vlasy se ve větru vlnily, jako mořská voda v poklidném vánku. Bělovlasý elf se zlatavou pletí a smutnýma očima. Jiný elf, tmavý, s ušima prošpikovanýma náušnicemi. Obličej postaršího muže se šílenýma očima a prošedivělými vousy.
Všechny tyto tváře se mu objevovaly před očima a jako přízraky zase mizely. A pak se objevila další tvář. Ta však nepatřila člověku.
Černočervená pleť, ohnivě rudé oči, ze kterých šel strach. A ty lesklé rohy! Amonius by byl přísahal, že v nich vidí odraz nějakého chlapce v rouchu, který s oním démonem hovoří a směje se. Pak se výjev změnil. Hrozivá bytost se rozplynula ve tmě a chlapec v rouchu osaměl. Nyní to nevnímal jako odraz, ale připadal si, že se vznáší v prostoru přímo nad oním chlapcem. Okolní temnota se proměnila v šedivou poušť a Amonius sledoval, jak se chlapec v rouchu sklání nad bezvládným tělem jakési Dunmerské stařeny. Byla mrtvá a chlapec se začal smát. Vše bylo tak známé, jako dávno zapomenutý sen, který se z hloubi mysli znovu vydral na povrch vědomí.
A Amonius procitl.
Stále nic neviděl, ale najednou dokázal k cizím tvářím přiřadit jména. Vybavil si cestu lodí do Morrowindu i za jakým účelem byla podniknuta. Všechny ztracené vzpomínky se vrátily -ne postupně, ale najednou, v jedné jediné chvilce.
To přece nemůžu být já! zhrozil se. Vybavil si, jak zabil nejen Dunmerskou vědmu uprostřed Pustin, ale i hostinského v balmorské krčmě. Jak to mohl udělat? Tehdy necítil žádnou lítost, ale nyní… Neuměl si to vysvětlit.
Jako by byl jen loutkou v rukou bezcitného loutkáře. Jako by veškerá jeho rozhodnutí za něj prováděl někdo jiný. S hrůzou si uvědomil, že chvilku přemýšlel i o tom, že zabije Karinu. Za to, že odhalila jeho tajemství. Že zabije Bartoloměje, svého mistra, aby se nikdy nedozvěděl o jeho paktu s daedrickým pánem Mehrunes Dagonem. Že zabije všechny, kdo mu bude stát v cestě a bude jen on…
Pak si uvědomil, že vlastně neví, co se jim stalo. Jeho poslední vzpomínka byla, že trávili večer v krčmě, když v tom do místnosti vešel…
Rendax!
To on ho tady drží! Slepého a neschopného pohybu. To on za všechno může! Dokázal si vybavit jen hrůzu nahánějící scénu, kdy vzduchem létaly ohnivé koule a blesky. Nábytek se tříštil a hořel jasným plamenem. Bartoloměj metal jeden blesk za druhým, Karina bezhlavě bodala dýkou kolem sebe, hostinský se strachy klepal schovaný za pultem a on… On nemohl nic dělat. Snažil se kouzlit, ale neměl jednu ruku a nemohl gestikulovat. Tak bezmocný, jako v té chvíli, si nikdy před tím nepřipadal.
Prokletý Sheogorath! Kdyby nebylo jeho ztřeštěných plánů, nikdy by o ruku nepřišel! Pak se mu zatmělo před očima a on ztratil vědomí.
Probral se až zde, v nějakém Rendaxově doupěti. Slepý a chromý moc šancí nemám. Ale jen co kouzlo odezní, tak uvidíš!
Věděl, že si to jen nalhává. Bez ruky nemohl kouzlit.
Konečně začínal mít dojem, že tma slábne a on vidí bledé záblesky světla. Dojem přecházel v jistotu, když rozeznal plamen pochodně, umístěné na zdi kousek od něho.
Rozmazané obrysy předmětů nabývaly konkrétních ostrých tvarů. Už viděl dost na to, aby poznal, že se nachází v jakési laboratoři. Všude plno skleněných a hliněných nádob, jejichž obsah se nedal blíže určit. Na stolku poblíž jeho hlavy se nacházely podivné kovové nástroje, které Amoniovi naháněly husí kůži. K čemu je Rendax potřebuje? Byly to nože různých tvarů, dlouhé, krátké, s rovnými i pilovitými čepelemi, kleště, jakési dlouhé jehly a spirály. Amonius měl duši svírající tušení, že je chce čaroděj použít na něj.
Najednou si Amonius všiml, že opodál někdo stojí. Neviděl mu tváře, viděl jen siluetu postavy, která stála u dveří. Postava se pohnula a Amonius ji ve světle poznal. Pamatoval si ho jako statného muže. Norda, jež měl Bartolomějovi a jemu pomoci s pátráním po Mehrunově břitvě. Poprvé se s ním setkal na lodi, která ho shodou okolností během plavby zachránila jako trosečníka, plavícího se na voru.
Byl to Milus, mezi určitými kruhy znám pod přízviskem Krvavá brada, neboť nosil ryšavý plnovous.
V dřívějších časech býval obávaným pirátem, majícím na svědomí spoustu zločinů.
Amonius si také vzpomněl, jak mu sám Milus na lodi vyprávěl, kterak zabil Karinina otce a jak po té Milusovi jakási vědma prorokovala, že se mu za to Karina pomstí. Vzpomněl si, jak se Karina a Milus mnohokrát setkali, aniž by chudák holka věděla, že stojí tváří tvář vrahovi svého otce.
Milus, kterého ale Amonius viděl nyní, už nebyl tím svalnatým pirátem s bodrým výrazem ve tváři. Teď byl pohublý, tváře povadlé, pleť sinalá, skelný pohled v očích, oblečený do potrhaných cárů.
Amonius zjistil, že už může pohybovat rty. „Milusi?“ zavolal potichu.
Milus přistoupil blíže, aby si Amonia prohlédl. Bez nějaké známky emocí na něho koukal těma skelnýma očima a aniž by cokoliv řekl, otočil se k odchodu.
„Počkej, kam jdeš?“ nechápal Amonius.
„Musím říct pánovi, že už můžeš mluvit,“ odvětil Milus. Jeho hlas zněl divně. Nelidsky.
„Počkej přeci, musíme si promluvit,“ snažil se ho zadržet Amonius, ale marně. Milus pomalými kroky odešel z místnosti.
Co to má znamenat? Amonius se tomu snažil porozumět. Věděl, že Milus byl prodán do otroctví a že ho koupil právě Rendax. Ale nemívají morrowindští otroci na rukou kouzelné náramky, které jim zabraňují v útěku? U Miluse si ničeho takového nevšiml. Od někoho, jako byl Milus, by čekal známky nějakého odporu. Boj proti ponižujícímu postavení, ve kterém se nacházel. Namísto toho se zdálo, že poslušně plní Rendaxovy příkazy. Amonia napadlo, že Rendax Miluse nejspíše mučil a tím zlomil jeho vůli. Chudák Milus.
To Amonia přivedlo zpět k myšlenkám, co má Rendax v plánu s ním a co se asi stalo Bartolomějovi a Karině…



________________________________________________________
Otázka jednoduchá: Jak to bude?

A) Bartolomějovi a Karině se podařilo včas Rendaxovi uniknout a tak nyní půjdou Amonia a Miluse zachránit...

B) Rendax zajal všechny a pomoci jim už může jen Amonius za přispění démona Xermona...

C) Rendax zajal všechny a pomoci jim může pouze Milus, který je ale nyní pod vlivem Rendaxovy zlé vůle...

_______________________________________________________
Chápu, že výběr nic moc, neboť vždy spěje ke stejnému závěru, ale pokud má mít příběh nějaký konec, jinak to snad nelze...