---

Kapitola 2- Vojna

Peter a Kivi se na sebe podívali, oba nechápali ženinu reakci. I žena byla bosa, měla na sobě staré rozedrané šaty, její vlasy byly rozcuchané a slepené jako plst a celé a vzezření ukazovalo, že voda je její největší nepřítel. Mezitím zahalený jezdec beze jména bez povšimnutí zmizel.

„To je hrůza, jak tady všichni vypadají jako strašáci,“ řekl Kivi znechuceně. „Já nemám skoro žádné peníze a vypadám skvěle.“ Peter chtěl říct něco o namyšlenosti , ale když se na Kiviho podíval, neřekl raději nic. Kivi měl krásně uhlazené hnědé vlasy, neobvykle modré roztomilé oči, nebyl ani hubený ani tlustý a jeho svaly by mu asi každý záviděl. Peter se obával, že ženu už neuvidí, ale po několika Kiviho uši rvoucích výzvách přišla znovu ke vchodu. Obličej si zakrývala dnem rozbitého košíku, jehož škvírami mohla oba cizince dobře pozorovat aniž by byla viděna. „Co chcete?“ zeptala se plaše. „Bydlí tady farmář?“ Pustil se do konverzace rozlobený Kivi.„Ano.“ „Ty jsi jeho žena?“ „Jsem jeho jediná žena“ odpověděla hrdě a s důrazem. „Ještě, aby ne.“ Zasmál se Kivi „Je doma?“ „Šel pryč.“ „Kam?“ „Za svým zaměstnáním.“ „Lžete!“ Vyštěkl Kivi. „Manžel jel na trh prodávat, jinak by nebylo co jíst.“

Po těch slovech uslyšeli oba dobrodruzi Antiho křik. „Pomóc,pomóc!“ Peter a Kivi nechali ženu ženou a rozběhli se k místu volání. Když doběhli, uviděli toho trhana, jak ještě asi ze čtyřmi dalšími svazují Antiho a Sokiho bodají ostrými klacky. Když je trhan uviděl, zachechtal se a povídá „Byla chyba mi dát váček s oslím hovnem místo peněz.“ Kivi a Peter byli jako zmražení, nehybně sledovali svého dobrého kamaráda, jak krvácí. I když Soki umíral, neřekl ani slovo ba ani nesténal. On vlastně nikdy nemluvil, řeč ztratil jako malý, když mu oba rodiče zabili Orkové.

První se rozmrazil Kivi, popadl svůj do špičky vyřezaný klacík a vrhl se na jednoho z trhanových poskoků. Poskoci byli vyzbrojeni sekyrami a noži. Boj byl těžší než Kivi očekával, prvního protivníka probodl snadno, druhý byl na boj už připraven. Mezitím co se Kivi rval, probudil se i Peter hned se chtěl také zapojit do bitvy, vyhlídl si rovnou velitele aspoň si myslel, že trhan je vůdce. Peter si všiml, že má rozkročené nohy, chtěl toho využít, rozběhl se. Těsně před trhanem mu pomocí kluzkého bahna podjel mezi nohama a než se trhan stačil otočit, Peter vyskočil a vší silou ho bodl do zad. Když se trhan zhroutil k zemi, bodl si Peter ještě dvakrát.

Kivi zatím stihl zabít zbylé tři poskoky, místo oslav se rozběhl k umírajícímu Sokimu. „Ještě žije!“ Vykřikl s nadšením Kivi. „Soki kamaráde, neboj se budeš žít, to ti slibuji.“ Utěšoval Kivi se slzami v očích Sokiho. Soki se pořád držel za rozpárané břicho. „Děkuji kamarádi“ vykuckal se zebe Soki, přestal se držet za břicho a zavřel oči. Peter i Kivi podruhé zamrzli, kdykoliv by se radovali ,kdyby Soki promluvil ,ale teď byl mrtvý.

Kivi a Peter dlouho seděli na místě, až po dvou hodinách přišla farmářova žena, už nebyla zahalená košem, ale měla na sobě černý šátek. „To ne, můj muž!“ Zděšeně zakřičela. „To je tvůj muž?!“ Ukázal Kivi na otrhance a rozbrečel se.
„Ano.“ „Ty mrcho.“ Zařval Kivi a rozběhl se na ženu. Peter ho naštěstí pro ženu ještě stihl chytit za nohu. Kivi se mu v záchvatu vzteku snažil vytrhnout. Peter ho ale držel velmi křečovitě, takže Kivi neměl šanci.

Všichni se uklidnili až po Peterove proslovu, kde všechny prosil o klid. Žena je nakonec z velkou nechutí, pozvala oba dovnitř a dala jim dost zvláštně vypadající polévku, ve které plavaly papírky a brokolice.

„Z tohohle budu mít průjem ještě 3 tejdny!“ Zašeptal Kivi.
Peter ho nevnímal přemýšlel, zda je vše připraveno:
„Koně zařízeny, jídlo a voda zařízena, Anti říkal ,že nám sežene i zbraně,počkat Anti!“ S Peterem to málem seklo.

„Chudáčku snad se na nás nezlobíš.“ Samozřejmě musel vtipkovat Kivi. „Zlobit, já? Nikdy! Jenom jste mě nechali čtyři hodiny svázaného bez vody a jídla venku.“ Ironicky odpověděl polomrtvý Anti. “To se může stát jen blonďatejm.“ Řekl kdo jiný než Kivi. „Kivi“ „Ano brouku.“„Drž pusu, nebo po ní dostaneš!“ Zčervenal zlostí Anti.

Všichni se pustili do velkolepého hrobu pro Sokiho .Kříž se jim povedl opravdu velký ,byl z pěkně obroušeného dřeva, které bylo nasekáno za farmou . Kytky už byly horší nikde nic pěkného nerostlo, nakonec to byl luční jetel, který společně se Sokiho lukem hrob dozdobil.

Noc proběhla klidně. Ráno už bylo horší, Petera strašlivě bolel krk. Anti nešel vzbudit a Kivi měl zácpu a nejhorší bylo, že všichni museli pořád myslet na mrtvého Sokiho.
„Ach jo to je zase ráno.“ Povzdechl si Kivi. Nezbývalo nic jiného než Antiho hodit do řeky, nebo spíše říčky. Netvářil se moc nadšeně, ale byl vzhůru. Teď už jen tři dobrodruzi vyrazili na cestu. Cesta byla dlouhá ,kdo by řekl ,že skupinka narazí na poušť. Ta poušť byla dosti zvláštní. „Musíme jít tudy.“ Řekl zkušeně Peter. „Ale tady už jsme byli, vidíš tu láhev v písku, ta je naše.“ Odpověděl Kivi. „Chodíme pořád v kruhu a akorát ztrácíme zásoby vody.“ „Ale dostat se odtud musíme, jdeme!“ Naši hrdinové pokračovali, nevzdávali se i když už po páté došli na stejné místo. „Řeka.“ vykřikl Anti a začal radostně poskakovat. „Opravdu je tam.“ Nadšeně přizvukoval Kivi. „Tak co čekáme ,mám žízeň jako vlk.“ Zachraptěl Peter. Když doběhli a napili se, napadlo proč jen pít a úplně nahatí do vody skočili. „Kašleme na to ,tu poušť obejdeme.“ A jak řekli tak i udělali. „Víte ,co mě hoši zaráží?“ Oba se na Kiviho podívali. „Co dělá blízko Vorařova poušť?“

Další známku civilizace objevili naši dobrodruzi až po dvouch dnech. Jejich náhodné vybírání cesty je dovedlo do další neznámé oblasti tentokrát to bylo město s názvem Polis. „Hoši dochází nám peníze.“ upozorňoval Peter. „Spíš už došly“ dodal Kivi. Všem třem došlo, že než se pustí do opravdového dobrodružství, musí sehnat spoustu peněz. „Mám pro vás typ, kde vyděláte hodně peněz i dobrodružství.“ Peter, Anti a Kivi se podívali za sebe a koho nevidí. „To je ten jezdec!“ řekli všichni tři naráz. Nemůžu uvěřit, jak na něj mohli zapomenout za tak krátkou chvíli. „Ne tak nahlas hoši.“ Vidíte tamhle ten stánek?“ „No.“ Dohodli si se, že odpovídat bude jen Peter. „Tam se zapište do armády.“ Řekl zahalenec a zmizel. „Proč nás to nenapadlo dřív“ Rozesmál se Anti a už oba dva své kamarády táhl ke stánku.

„Chceme se zapsat do armády,“ řekl s nadšením Anti a bouchl si do stolu. Verbíř sedící ve stánku si Antiho prohlédl, jeho blonďatě zářící vlasy ho málem oslepili, nejvíc však zaujal verbíře Antiho nízký vzrůst. „A nejsi na armádu moc malý chlapče?“ Myslel to naprosto vážně , Anti to však pochopil jako urážku a jeho nadšení se rázem změnilo. Zasypal verbíře nejrůznějšími nadávkami a v záchvatu vzteku převrhl inkoust která polil celý stůl a kapka dopadla na Peterovi boty.

Verbíř byl chvíli v šoku , okamžitě se musel napít ze své lahvičky s tvrdým alkoholem, když se uklidnil povídá. „Zaplatíte 2 zlaťáky za inkoust a potom si vás zapíšeme na seznam zájemců.“

Pokračování příště