---

Bolest.
Výkřiky.
Smrad.
Snažil jsem se otevřít oči, ale hlava se mi mohla rozskočit. Pronikavý zápach dráždil můj žaludek. Zadržoval jsem dávení a kašel. Otevřel jsem oči.
Tma.
Musím počkat, až si oči zvyknou na nedostatek světla. Probral jsem se v nějaké zatuchlé místnosti. Asi nějaký sklep. Několik poházených krámů po zemi. Krabice, pytle a zbytky oblečení. V rohu jsou schody nahoru. Odněkud nade mnou se ozval bolestný výkřik. Někdo z našich byl ještě naživu. Ale hned za tím koulervoucím křikem, vybuchl radostný smích. Polil mne studený pot.
Tyhle Nájezdnický parchanty nejvíce potěší, když oběť při mučení dlouho křičí. Podle situace neustále obnovovali své metody. Od típání cigaret na obličeji, sypání soli do otevřené rány přes postupné uřezávání končetin, prznění ostnatým drátem a upalování přirození až po uškrcení vlastními střevy oběti nebo ukřižování. Občas jsme nějakou jejich oběť zachránili, ale zůstal nadosmrti mrzákem. Jen pár měsíců. Pak spáchal sebevraždu.
Teď jsem se jim dostal do spárů já.
Měl jsem strach.
Měl jsem opravdu kurevsky velký strach.
Kdoví, co si vymyslí u mne. Musím odtud pryč.

Nechali mi jen kalhoty a boty. Snažím se pohnout. Ruce mám přivázané ke staré rezavé trubce. Nevypadá moc pevně. Zkusil jsem ji ulomit, ale musel jsem počkat na další výkřik. Netrvalo to dlouho. Každou chvilku se ozýval další a další výkřik zoufalství a bolesti. Ten nepříjemný a až zatraceně pronikavý výbuch smíchu jej okamžitě následoval.
Podařilo se.
V hlavě mi svitla malá jiskřička naděje. I tenhle malý úspěch vám dodá odvahu.
Třel jsem si zápěstí, i když to nebolelo, ale ve filmech se to dělá. Pak jsem si hmatem prozkoumal hlavu. Na čele se mi objevila pěkná boule a kolem zaschlá krev.
Přede mnou se pohybovalo něco malého. Podle pískotu to byly krysy zaneprázdněné ožíráním nějaké oběti nebo kdoví čeho. Pomalu jsem se pohyboval dopředu. Ještě se mi trochu motala hlava. Musel jsem dávat velký pozor, abych do něčeho nevrazil a neupozornil na sebe. I když by to nejspíš nahoru slyšet nebylo, trocha ostražitosti není na škodu. Šel jsem stále blíž. Krysy hodovaly na mrtvém těle. To vydávalo ten odporný zápach. Po smrti mu povolily svěrače. Krysy z něho vytahaly vnitřnosti.
Bože to byl smrad!
Toho chudáka svlékli do naha. Pak jej nejspíš pořezali a pobodali, než jej hodili sem dolů krysám.
Tvář měl špinavou od krve a hlíny. Ale i přes to jsem jej poznal. Chudák Regan. Určitě předtím brečel strachy a to jim jen udělalo ještě větší radost. Byl naživu, než ho hodili jako potravu těm malým nenasytným hlodavcům. Takový osud si nezaslouží nikdo. Musím se dostat pryč. A to hned.
Rozhlížel jsem se, co by se dalo použít jako zbraň. Doprdele ,kdyby tu alespoň bylo pořádné světlo.
Výstřel.
Okamžitě jsem zpozorněl. Thomas je snad asi ještě někde venku. To byla skvělá zpráva.
Dneska první.
Slyšel jsem dupot nohou. Ze stropu mi padal na hlavu prach. Plížil jsem se po schodech nahoru. Zbývalo jen pár schodů. Nahlížel jsem klíčovou dírkou. Asi opravdu běželi hledat Thomase. Pomalu jsem vzal za kliku a otevřel dveře. Naštěstí odemčeno a ani klika neskřípala. Venku se stále
střílelo.
Místnost slabě osvětlena slunečním svitem, který přicházel přes špatně zatlučené okno. Mou pozornost upoutal stůl s další obětí uprostřed pokoje. Vypadala jako poručík Johnatan. Asi už byl mrtvý. U okna stála postava nedbale oblečená do vojenské blůzy. Byla špinavá, neupravená a tu blůzu určitě ukradla někomu z mého týmu. U pasu v pouzdře měla zasunutou 9mm pistoli. Dívala se skrz mezery v okně a kouřila cigaretu. Vypadala, že je nafetovaná nějakými sračkami. Horečně jsem se rozhlížel po nějaké zbrani. Na stole ležel nůž. Spíš žabikuch než něco kvalitního ale nemohl jsem si vybírat. Sunul jsem se ke stolu a doufal, že pode mnou nezapraská podlaha. Pokud by mne uslyšela, budu mrtvý dřív, než padnu k zemi. Mé prsty pomalu obtočily pogumovanou rukojeť kudly. Už jsem držel nůž a plánoval smrtelný zásah. Plížil jsem se k postavě. Modlil jsem se, ať se neotočí! Zbýval mi už jen kousek. Skoro jsem slyšel, jak dýchá.
Chytil jsem ho zezadu za ústa a okamžitě bodl nůž do ledvin. Chvilku sebou škubal a pak ochabl.
Doufám, že to tu svini bolelo.
Oblekl jsem si jeho bundu a připnul pouzdro s pistolí. Bohužel žádné náboje navíc, jen to co zůstalo v zásobníku. Při zběžném prohledání jsem opět získal své pouzdro na cigarety a svazek klíčů.
Jsou tu troje dveře. Jedny ven, do sklepa a do další části budovy. Shodil jsem mrtvolu dolu ke krysám. Schoval ji na místo, kde jsem byl připoután já.
„Dobrou chuť,písklata.“
Musel jsem zjistit, kam vedou ty další dveře, než se vrátí ostatní.
Jeden z klíčů odemkl dveře v přízemí a vešel jsem do místnosti.
Nikdo tam nebyl.
Opřel jsem se zády o dveře a vydechoval.
Kde jsou moji zbylí kamarádi?
Co se do háje stalo s Billem?
Vyrušil mne křik.
Dostali Thomase.
Bylo jich šest. Skrz okno jsem viděl, jak jej bijí trubkami a kyji. Chtěli ho umlátit k smrti. Thomas se už ani nebránil, určitě byl v bezvědomí. Přemýšlel jsem jak nejrychleji a nejtišeji odsud vypadnout. Sám nemám proti nim nejmenší šanci. Rozhlížel jsem se po místnosti. Stůl, skříně, pár židlí a další dveře. Na stole a po zemi byly poházeny věci našich. Moc toho zde nebylo, jen látková výstroj, pouzdra a oblečení. Zakrvácená a propálená. Rychle jsem se v té změti hadrů přehraboval a snažil se najít něco důležitého.
Ano!
Kapitánova helma.
Škoda, že byla rozbitá.
Tyto helmy bratrstva mají nejnovější vybavení. Uzavřený dýchací okruh, noční vidění a to nejdůležitější je nahrávací zařízení. Video se zvukem se nahrává na malý holodisk, který se dá přehrát na jakémkoli PipBoy. Ihned jsem zasunul holonahrávku do náprsní kapsy. Snad není poškozená, jinak nezjistím, co se stalo.
Nic dalšího zajímavého tam nebylo. Ani naše holoznámky. Neměl jsem ani svoji. Asi se je snažili prodat. To byl důvod, proč nám je sebrali. Nebo se jimi chlubili ostatním.

Ale kde jsou naše zbraně a energozbroje? Ty parchanti mají jen pár věcí na sobě a zbytek museli někde prodat nebo schovat. Ale kde?
Venku ustaly rány a táhnou Thomase zpátky do budovy. Byl mrtvý, probodali ho zaostřenými trubkami. Chcalo to z něj, jako když propíchnete krabici džusíku brčkem.

Ti parchanti měli na sobě kožené zbroje sešity z různých částí. Někteří na nich mají i podomácku vytvořené bodce. Jeden měl na hlavě cyklistickou helmu. Další měl helmici vyřezanou z kýble. Před nimi šel asi jejich velitel. Měl na sobě jednu z našich kevlerových zbrojí a držel starší typ samopalu AK.
Jednoduchá a spolehlivá. Vyrobeno pro děti od 8let. Můžete se s touhle hračkou vyráchat v bahně a dalších radioaktivních sračkách a stejně bude fungovat.
Stejně jako její majitel. Opálená a špinavá postava. Měl oholenou hlavu jen na jedné straně. Jeho obličej hyzdí jizva od čela až ke koutku úst. Tu tvář jsem si zapamatoval.

Ale teď ven.
Pod dveřmi v místnosti prosvítal úzký proužek světla. Cesta ven. Pomalu jsem odemkl dveře.
Tenkrát ty potvory zaskřípaly.
Vedly na nějaký otevřený dvůr. Byla tam pootevřená stodola a studna. U rohu stodoly stál zrezivělý nepojízdný vrak NAŠEHO hummera. Komplet vyrabovanej. Odplížil jsem se do stodoly. Otevřel jsem vrata a ovanul mne snad ještě větší zápach než ve sklepě. Zacpal jsem si nos a nechal dveře slabě pootevřené, abych viděl ven. Opravdu hodně by mne naštvalo, kdyby mne tam nachytali.
Myslel jsem si, že jsem už viděl hodně, ale tohle mi vyrazilo dech. Uprostřed stodoly leželo na hromadě asi 10 mrtvých těl. Většinou to byli neznámí lidé, kteří měli tu smůlu, že narazili na ty zasraný zvířata, co jim to provedla. Bohužel mezi těmi chudáky jsem poznal i pár mně známých tváří. Millwood a ti dva seržanti, co pro nás přijeli. Dostal jsem strach, že Billa najdu mezi nimi. Naštěstí ne.
Od mrtvol vedla stopa krve do jedné ze zadních stájí. Na konci stopy se mi zvedl žaludek. Našel jsem Zaka. Byl přivázaný hlavou dolů s roztaženými nohami. Visel dolů jako Y. Nejspíš se před nimi modlil k Bohu, aby mu pomohl, ale to neměl dělat. Za to jej takhle přivázali. Ale bohužel to nebyl konec. Vzali pilu a pomalu ho řezali od rozkroku až do půli břicha. Musel zažít neskutečná muka. Jestli mne chytí, můžu dopadnout stejně nebo hůř, za to nové žrádlo pro krysy.
Musím pryč.
U mrtvol bylo pár beden. Našich beden. Některé byly prázdné, rozlámané, ohořelé ale v jedné jsem našel trochu šrotu a v něm smotaný drát. Zůstalo tu i pár hadrů. Musím je prohledat.
Konečně.
Vypadá to, že se konečně začalo dařit. Dnes už podruhé.
V jedné vestě, tu beru s sebou, jsem našel břitvu, schovaný granát, zapalovač a 100 kreditů Bratrstva. Měl jsem štěstí. Asi je nestihli dostatečně prohledat. U vrat stál kanystr benzínu.

Ozval se bolestný výkřik z budovy.
Do háje, poručík ještě žil.
Nejspíš byl jen omráčen.
Teď už mu ale nemůžu pomoct.
Díky Johnatane, zajistil jste mi dost času.

Polil jsem mrtvoly benzínem, a zbytkem i stodolu. Pak jsem se připlížil ke dveřím první budovy a nastražil past s granátem v plechovce. Netrvá dlouho ji vytvořit a je vcelku praktická.
Doufám, že vás to odsere co nejvíc.
Zapálil jsem stodolu. Oheň se rychle rozšiřoval a brzy vše pohltil.
Tomu jsem ale už nevěnoval pozornost, protože jsem zdrhal co nejdál do Pustiny.