---

část dvanáctá: Cesta hlasu

Fark

„Takže VY jste údajně onen „drakorozený“, nemám pravdu?“ Zamračil se na nás důstojník císařské legie, když jsme spolu s Adramem oděni v uniformách, které nám darovaly Bouřné hávy, dorazili ke vstupu na Vyšný Hrotgar. Klimmek nelhal, vesnice byla legionářů plná, daleko převyšovali zdejší obyvatele. Praskala ve šveh. Aby se někdo dostal skrze tohle, musel by s sebou mít armádu.
„Ano, jsem. Tohle je můj osobní strážce, generál Tulius mi ho přidělil. Naše skupina byla po cestě napadena skupinou rebelů a zůstali jsme jenom my dva. Vypadá to, že vaše zabezpečení není tak dobré, jak se dělá. Necháte nás projít?“ Adram byl opravdu dobrý herec, císařské vojáky napodobil dokonce i tou jejich arogancí. Já neříkal raději nic, jelikož císařští byli v téhle oblasti sakra opatrní. Nespouštěli nás z očí, třebaže jsme měli patřit mezi ně.
Legionáři u vchodu se zašklebili. Chvíli si vyměňovali pohledy, až k Adramovi nakráčel jeden obrovitý důstojník, rozpřáhl paže a řekl: „Jestli jsi Drakorozený, tak to tedy dokaž!!!“ Breton se na mne s váháním podíval, ale já jen přikývl. „Jen do toho…“
„FUS RO!!!“ Horu svalů srazila tlaková vlna na zem. Těžké brnění zařinčelo o zem a redguard jen ztěžka oddychoval.
„M…můžete projít…“ Pronesl důstojník, když ho dva jeho nordští podřízení zvedali ze země.
Když jsme byli už dobrých dvě stě schodů od vchodu, Adram promluvil:
„Ještě že jsem ukecal Alexe, aby mi předal část svých vědomostí. Nevím, co bychom jinak dělali.“
„Co bychom dělali? Modlili se k Talosovi, aby náš odchod byl rychlý.“

Alex

„Bohužel… S tímhle jedem jsem se ještě nesetkala mladíku… Nevím, jak tvou otravu vyléčit. Avšak, udělals dobře, že piješ ty lektvary. Pozastavuje to účinky jedu, tudíž ti to dá čas. Podle toho co jsem zjisila, tak by tě v případě, že by příznaky otravy proběhly naplno, nečekal zrovna příjemný osud…“ Bretonka mi ránu vyčistila a ovázala.
„Podle všeho tento jed nedokáže vyléčit žádný alchymista klasických škol magie… Avšak… Mohl bys to zkusit v orkských pevnostech. Tenhle jed se mi zdá být divošské povahy… Jakoby šamanský. Orkové budou moudřejší…“

Strávil jsem v Jitřence noc a ráno před svítáním vyrazil. Jarl mi sice „tuze děkoval za záchranu města“ a nabízel zemanský titul, jenže takové kraviny jsou to poslední, co potřebuji, když mi pomalu tiká čas… Bojím se, že ty lektvary nebudou zabírat věčně.

Bretonka mne navigovala k nejbližší orkské pevnosti. Chtěl jsem tam letět v dračí podobě, ale cítil jsem se na to moc slabý. Budu rád, když zvládnu kouzlit… Čeká mne pěkně dlouhá cesta…
Asi po hodině chůze jsem upadl. Plácl jsem sebou na nos do sněhu. Po zakletí jsem se otočil na záda a chystal se zvednout, když tu jsem spatřil něčí ruku v rukavici. Ten někdo mi pomáhal vstát.
Mlčky jsem pomoc přijal a postavil se na nohy. „Děkuji…“ Chytil jsem se za ránu, zase začala bolet. Osoba mi dala ruku na rameno.
„Dobrá práce s tím drakem v Jitřence. Sledovala jsem to z povzdálí…“ Pootočil jsem hlavu. Ona… Opět ty její nádherné oči. Poslední, koho bych tu čekal, ale ten, v koho jsem nejvíce doufal, že potkám zase… Laura…
Už na sobě neměla ty společenské šaty. Dívka s vlasy jako liščí srst byla oděna do lehké zbroje. Na zádech se jí houpala katana. Rozhlédl jsem se, ale hled mne uklidnila: „Jsem tu sama, neboj…“
Uvědomil jsem si, že se asi tvářím jako idiot, zpočátku jsem se neovládl a stále se díval do těch jejích nádherných očí. Odělal jsem krok vzad a zakymácel se. Natáhla ke mně ruku.
„Co po mě chceš?! Jestli máš za úkol mne zabít, můžeš být klidná. To svinstvo v mé krvi mne dělá pořád slabším a slabším…“ Dívka na mne překvapeně zírala.
„Nejsem tvůj nepřítel… Alexi.“ Přistoupila ke mně. „Po zážitku ze Samoty a podle toho, co říkal generál Tulius, jsem tě měla dlouho za obyčejného grázla… I když… Poměrně šarmantního grázla. Avšak, čím více jsme sledovali vaše stopy, tím více jsem začínala o Tuliových slovech pochybovat. Od lidí z Vořanova jsem se doslechla, žes zachránil mladou Imperiálku a staral se o ni, třebaže ti tví druhové ještě před chvílí chtěli useknout hlavu. A teď jsi zachránil Jitřenku před zničením. Třebaže k tomu městu nemáš žádné závazky. Tohle by grázl neudělal.“
„Bojuji jen o vlastní přežití…“ Vyplivl jsem krev do sněhu.
„Jsem něco daleko horšího, než si mohla v těch nejdivočejších představách jen snít…“ Podívala se na mne.
„Jsi syn požírače světů. Syn pána Alduina… Jeden z těch, kteří přežili to, jak tě tvůj otec zachránil před čepelí našeho drakorozeného mi o tom vyprávěl. Avšak, děláš přesný opak než to, co tvůj otec… Proč?“
„Otce si člověk nevybírá. Avšak, nestydím se za něj… Není z osudu požírače světů nadšen… Nedělá to rád. Ale musí… Mne naštěstí břemeno předem daného osudu netíží…“ Odzátkoval jsem téměř dopitou láhev lektvaru a napil se.
„Všichni máme svůj osud. Stejně jako tvůj přítel, druhý drakorozený. Ten Breton…“ Před spolknutím tekutiny jsem strnul, ale ona se jen pousmála. „Bývali jsme Tamrielská tajná policie. Získávání informací je pro nás hračka.“
„Co po mě chceš… Lauro?“ Zavřel jsem oči.
„Správně bych tě měla na místě zavít, jakožto drakobijec. Avšak… Teď už na tom nezáleží…“ Dívce zmizel úsměv a podívala se do dáli.
„Byla to past. Celé to povolání čepelí. Thalmor donutil, Tulia, aby nás vylákal a my se ukázali. Po delší době naše skupina dostala šanci opět sloužit Říši… Bránit císařský stolec. Byli jsme tak bláhoví, že jsme souhlasili. Léta vyčkávání značně otupí opatrnost. Thalmorští nás dostali. Zrovna když jsem se vracela z průzkumu, viděla jsem, jak mé druhy zajímají a odvádí někam pryč. Sledovala jsem je…“
„Chceš… Abych ti pomohl je osvobodit? Nemám nic proti ale…“ Dívka zavrtěla hlavou.
„Už není koho zachraňovat, Alexi. Viděla jsem to vše na vlastní oči… Ty povídačky že Thalmorové uctívají daedry jsou pravdivé…. Pokud tedy to, co jsem spatřila, byla daedra. Ti elfové mé druhy přivedli do nějaké jeskyně… A tam je obětovali v nějakém krvavém rituálu. Spoutaní museli klečet v řadě, zatímco Thalmorové vyvolali jakéhosi… Muže v černomodrém plášti. Chvilku mluvil cosi o ukončení nesprávností v tomhle světě… O novém řádu. A že potřebuje k tomu jejich sílu… Že se stanou základními kameny nového světa… Pak je jednoho za druhým chytal za hlavu a… VYSÁL z nich život. Doslova. Zbyly z nich jen kosti… Chtěla jsem zasáhnout, ale… Byla jsem ta vyděšená. Jako malá holka… Mohla jsem jim pomoct…“ Lauře se začaly lesknout oči. Položil jsem jí ruku na rameno.
„Nikdy nemůžeš zachránit všechny… Jedna věc je obětovat se pro lepší dobro. Zmařit svůj život spolu se šancí na pomstu pro tvé druhy… To je věc druhá. Neporazila bys je…“ Najednou jsem se zarazil.
„Neměl… Neměl náhodou ten muž půlku obličeje jako člověk a půlku jako démon?!“ Dívka na mne pohlédla.
„Ano… Měl. A říkali mu „Princi“.“ Pohlédl jsem do země.
Tak nakonec to nebyl jen sen…
„Oba dva máme co dočinění s tím „Princem“. Ať je to kdo je, nemám z něj dobrý pocit. Thalmorové něco chystají. A nebude to pěkně. I přes všechny odlišnosti máme jednu věc společnou. Ani jeden se nemáme kam vrátit. Oba dva jsme pronásledováni. Otec se o téhle hrozbě musí dozvědět!!! Jakkoliv se to může zdát absurdní, tak v tuhle chvíli není zdaleka tak velkou hrozbou! Musíme ho zastavit… Avšak… Pokud stojíš o mou pomoc, musíme nejdříve vyřídit jednu závažnou věc…“
Dívka přikývla.
„Jdu do toho s tebou…“

Fark

„Vítej dovakhine. Léta jsme se připravovali na tvůj příchod. První zkoušku jsi splnil… Dorazil jsi jako první.“ Promluvil jeden z Šedovousých. Jeho tři druhové nás jen mlčky sledovali.
Klášter byl chladné a ponurné místo. Těžko bych si představil zde trávit týden, natožpak roky. Celá desetiletí. I přes příšernou zimu se nikdo ze starců neklepal.
Adram předstoupil před mnichy.
„Jsem zde, abych naplnil svůj osud. Když byl tenhle úděl svěřen mě, nebudu se mu bránit.“ Stařec přikývl. „Určitě máš mnoho otázek. Na všechny ti odpovím, až bude čas. Tvůj výcvik brzy začne. Musíme tě připravit na tvou bitvu s Alduinem. Třebaže bylo mocným Akathoshem sesláno tentokrát více drakorozených, jen jediný z nich se smí utkat s požíračem světů…“
Mnich poté obrátil pozornost na mne.
„Co se týče tebe, chlapče, jsme ti tuze zavázáni, že jsi dovedl drakorozeného, aby následoval cestu hlasu. Avšak, v chrámu kromě nás a dovakhina nesmí nikdo dlouhodobě pobývat. Děkujeme ti, avšak, teď se musíš vrátit.“
„Oh, jen to ne, hrozně toužím po tom spát na tvrdých kamenných postelích, učit se ten podivně znějící jazyk, klepat se tu celá desetiletí zimou a po celou dobu nepromluvit s živou duší a těšit se společnosti atraktivních starších mužů, kteří neřeknou ani slovo a jíst velmi kvalitní pokrmy od Klimmeka.“ Zazubil jsem se. Jeden z šedovousých se zahuhňal, ale tlumil to. „Zahihňání“ totiž způsobilo, že se chrám trochu zatřásl. Radši nebudu pátrat proč.
Jediný mluvící dědula se taktéž pousmál. „Asi se ti nechce kráčet ty schody dolů. Dám ti tohle…“ Podal mi jakýsi prsten.
„Může tě odsud teleportovat pryč. A naopak. Můžeš tu a tam drakorozeného navštívit, avšak, rád bych, abys mu dal čas na přípravu. Snad mi rozumíš.“
Přikývl jsem a navlékl si prsten. Řekl jsem kouzlo, které mi poradil stařík a obklopil mne portál. Během chvíle jsem se teleportoval na míle daleko. Stál jsem někde v Bílém Průsmyku. Čas jít domů…

S pocitem dobře vykonané práce jsem se vydal směrem k orkské pevnosti pro překované zbraně. Avšak, z ničeho nic zpoza velkého šutru u cesty vyskočil… Cicero?
„Co tady děláš šášulo, nemáš náhodou udržovat ostatky Matky noci?“ Pozvedl jsem obočí. Šašek s ovázaným břichem však zavrtěl hlavou.
„Cicero tě přišel varovat Farku. Ve svatyni se stalo něco moc, moc zlého. Ostatky temné paní jsou v bezpečí, avšak tvá žena je v nebezpečí!! Jestli nic neuděláme, padne do zajetí císařovy stráže!!!“